Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové, soudkyně zpravodajky Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti obchodní společnosti Deltasys, s. r. o., se sídlem Loosova355/12, Brno, zastoupené Mgr. Michalou Tůmovou, advokátkou, se sídlem Purkyňova 3091/97c, Brno, proti usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 11. září 2024 č. j. KSBR 26 INS 20080/2023-B-23, která byla přijata na schůzi věřitelů dlužnice ZZM, spol. s r. o., dne 11. září 2024, jimiž nebylo přiznáno hlasovací právo stěžovatelce, nedošlo k volbě věřitelského výboru ani zástupce věřitelů a nedošlo k odvolání insolvenčního správce, nebo alternativně proti jinému zásahu orgánu veřejné moci spočívajícímu v tom, že nedošlo k volbě věřitelského výboru ani zástupce věřitelů a k odvolání insolvenčního správce, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí přijatých na schůzi věřitelů s tvrzením, že jimi bylo porušeno její ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na veřejné projednání věci bez zbytečných průtahů s možností vyjádřit se k prováděným důkazům podle čl. 38 odst. 2 Listiny a právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny.
2. Stěžovatelka, jako věřitelka č. 18 dlužnice (obchodní společnosti ZZM, spol. s r. o.), přihlásila svoji pohledávku ve výši 363 573 714,93 Kč do insolvenčního řízení vedeného na dlužnici u Krajského soudu v Brně (dále jen "insolvenční soud", jde-li o nyní posuzovanou věc, nebo "krajský soud", hovoří-li se dále o jiných u tohoto soudu vedených řízeních) pod sp. zn. KSBR 26 INS 20080/2023. Stěžovatelkou přihlášená pohledávka představuje nárok na náhradu škody a jiné újmy podle § 147 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, která byla způsobená zahájením insolvenčního řízení na základě podání - podle tvrzení stěžovatelky - "šikanózního" věřitelského insolvenčního návrhu dlužnice (tehdy věřitelky) a opatřeními přijatými v jeho průběhu. Insolvenční řízení na stěžovatelku probíhalo u krajského soudu pod sp. zn. KSBR 31 INS 22195/2015 a bylo ukončeno zpětvzetím insolvenčního návrhu ze strany dlužnice (tehdy věřitelky) a zastavením insolvenčního řízení.
3. V nyní posuzované věci insolvenční soud na základě insolvenčního návrhu dlužnice usnesením ze dne 6. 6. 2024 č. j. KSBR 26 INS 20080/2023-A-24 mj. zjistil úpadek dlužnice (výrok I), insolvenčním správcem ustanovil obchodní společnost 1. správcovská a konkurzní, v. o. s. (výrok II) a přezkumné jednání nařídil na den 11. 9. 2024 (výrok VI).
4. První schůze věřitelů po přezkumném jednání se konala dne 11. 9. 2024. Programem schůze bylo 1) rozhodnutí o hlasovacích právech věřitelů, jejichž pohledávka byla na jednání popřena nebo nebyla dosud přezkoumána; 2) volba věřitelského orgánu; 3) zpráva insolvenčního správce o jeho dosavadní činnosti; 4) hlasování věřitelů o způsobu řešení úpadku; 5) případné usnesení věřitelů o odvolání insolvenčním soudem ustaveného insolvenčního správce a o ustanovení nového insolvenčního správce.
5. Průběh schůze je zachycen v protokolu o přezkumném jednání a první schůzi věřitelů ze dne 11. 9. 2024 č. j. KSBR 26 INS 20080/2023-B-23 (dále jen "protokol") a není jej třeba podrobně rekapitulovat. Pouze ve stručnosti lze uvést, že insolvenční soud nepřiznal [bod Ad 1) protokolu] stěžovatelce hlasovací právo (§ 51 odst. 1 a § 52 odst. 2 insolvenčního zákona) s odůvodněním, že o její přihlášenou pohledávku ve výši 363 573 714,93 Kč na náhradu škody, která byla popřena insolvenčním správcem i dlužnicí, se vede u krajského soudu pod sp. zn. 4 Cm 1/2017 sedm let sporné řízení a není možné jednoznačně tvrdit, že je tato pohledávka po právu. Oprávněnost pohledávky se musí vyřešit rozhodnutím ve zmíněném civilním sporu, popř. v incidenčním sporu o popřené pohledávce. Insolvenční soud není v dané situaci povolán, aby oprávněnost pohledávky posuzoval. O věřitelském orgánu nebylo rozhodnuto, neboť věřitelé, kteří měli hlasovací právo (věřitelé č. 11 a 12), hlasovali pro to, aby nebyl zvolen věřitelský výbor, ani zástupce věřitelů [bod Ad 2) protokolu]. Hlasování o odvolání insolvenčního správce ustanoveného insolvenčním soudem pak neproběhlo, neboť přítomní věřitelé s hlasovacím právem nedisponovali potřebným kvórem pro jeho odvolání [bod Ad 5) protokolu].
6. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá porušení svých shora uvedených ústavně zaručených práv. Nejprve se věnuje přípustnosti ústavní stížnosti, a to s ohledem na závěry vyplývající ze stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 21. 4. 2015 sp. zn. Pl. ÚS-st. 41/15 (ST 41/77 SbNU 963). Podle něj je sice ústavní stížnost proti usnesení o nepřiznání hlasovacích práv nepřípustná, nadále jsou však tato rozhodnutí přezkoumávána v rámci na něj navazujících usnesení, u nichž by šlo o jiný zásah orgánu veřejné moci. Stěžovatelka podotýká, že o volbě a skladbě věřitelského výboru či volbě zástupce věřitelů a odvolání insolvenčního správce nebylo hlasováno a nebylo vyhlášeno žádné usnesení. Namítá, že insolvenční soud zanedbal dohlédací činnost a nedostatečně a v rozporu s judikaturou Ústavního soudu odůvodnil usnesení o nepřiznání hlasovacích práv [srov. nález ze dne 3. 9. 2012
sp. zn. IV. ÚS 2372/11
(N 146/66 SbNU 219)], na což navázal dalším postupem, kdy se nehlasovalo o obligatorních bodech jednání první schůze věřitelů. Kdyby bylo hlasovací právo stěžovatelce přiznáno, mohla hlasování o těchto následných bodech programu první schůze věřitelů ovlivnit. Následně shrnuje podstatné skutkové okolnosti a průběh schůze věřitelů. Vyslovuje přesvědčení, že popření pohledávky insolvenčním správcem či dlužníkem nevede automaticky k nemožnosti přiznat jí hlasovací práva. Odkázal-li insolvenční soud na nalézací řízení u civilního soudu, popř. na incidenční spor, postupoval v rozporu s účelem § 51 a § 52 insolvenčního zákona. I když nejsou stanovena kritéria pro přiznání hlasovacích práv věřiteli, jehož pohledávka byla popřena, považuje stěžovatelka za nosný názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 6. 2014
sp. zn. II. ÚS 529/13
, podle něhož je třeba zohlednit, zda a do jaké míry se pohledávka jeví jako pravděpodobná, resp. z jakých důvodů byla popřena. Insolvenční soud měl podle stěžovatelky dostatek podkladů k rozhodnutí o přiznání hlasovacích práv. Insolvenčnímu soudu vytýká, že nereagoval na její argumenty a jejímu návrhu na přiznání hlasovacích práv nevyhověl pouze z důvodu, že došlo k jeho popření insolvenčním správcem, resp. i dlužnicí. Stěžovatelka závěrem rozvádí důvody, pro které jí mělo být hlasovací právo přiznáno. Věnuje se průběhu insolvenčního řízení vedeného na stěžovatelku u krajského soudu pod sp. zn. KSBR 31 INS 22195/2015, jakož i spornému řízení o náhradu škody vedeného u krajského soudu pod sp. zn. 4 Cm 1/2017. Z různých rozhodnutí vydaných v těchto řízeních dovozuje jednak jednoznačné zavinění dlužnice za škodu vzniklou zahájením insolvenčního řízení, které bylo následně zastaveno, jednak pravděpodobnost oprávněnosti jí přihlášené pohledávky vyplývající z nároku na náhradu škody.
7. Předtím, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda ústavní stížnost splňuje všechny zákonem požadované náležitosti, a zda jsou vůbec dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, k němuž se vztahují její námitky, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu.
8. Ústavní soud se dále zabýval přípustností ústavní stížnosti, a to nejprve usnesením insolvenčního soudu ze dne 11. 9. 2024 č. j. KSBR 26 INS 20080/2023-B-23, jímž nebylo přiznáno hlasovací právo stěžovatelce [bod Ad 1) protokolu]. Na toto rozhodnutí insolvenčního soudu se ohledně otázky přípustnosti ústavní stížnosti uplatní závěry vyplývající ze stanoviska pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 41/15, na něž navázal Ústavní soud v nálezu ze dne 23. 4. 2015
sp. zn. I. ÚS 1549/11
(N 83/77 SbNU 197). Ze stanoviska i z nálezu vyplývá, že podmínka přípustnosti není splněna, směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí insolvenčního soudu, kterým bylo rozhodnuto o hlasovacím právu přihlášeného věřitele na schůzi věřitelů (§ 51 odst. 1 a 3 insolvenčního zákona). Stávající ústavní stížnost je proto třeba v rozsahu, v jakém směřuje proti výše uvedenému usnesení insolvenčního soudu, jímž nebylo stěžovatelce přiznáno hlasovací právo, posoudit jako nepřípustnou a jako takovou ji podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítnout. S ohledem na závěry vyplývající z výše citovaného nálezu
sp. zn. I. ÚS 1549/11
se přesto Ústavní soud věnoval námitce, zda postup insolvenčního soudu, který předcházel vydání rozhodnutí navazujících na usnesení o hlasovacím právu stěžovatelky, nebyl nesprávný (viz níže).
9. Ústavní stížnost je přípustná, pokud se týká námitky, že o věřitelském orgánu nebylo rozhodnuto [bod Ad 2) protokolu] a hlasování o odvolání insolvenčního správce ustanoveného insolvenčním soudem neproběhlo pro nedostatečné hlasovací kvórum [bod Ad 5) protokolu], ovšem s ohledem na výše citované stanovisko a nález pouze z důvodu nesprávného postupu insolvenčního soudu, který předcházel jejich přijetí. Jak vyplývá ze stanoviska sp. zn. Pl. ÚS-st. 41/15, teprve s rozhodnutími navazujícími na rozhodnutí o hlasovacích právech je možné spojovat případný nepříznivý důsledek pro postavení věřitele v insolvenčním řízení, k němuž by v závislosti na konkrétním výsledku hlasování mohlo dojít právě v důsledku nesprávného rozhodnutí o hlasovacích právech. Zrušení usnesení, kterým se výsledek této volby potvrzuje, by zároveň otevíralo cestu k novému rozhodnutí o hlasovacích právech, neboť insolvenční soud by na nové schůzi věřitelů mohl s ohledem na závazný právní názor Ústavního soudu [čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] přistoupit k případnému odlišnému posouzení hlasovacích práv.
10. Ústavní soud úvodem připomíná, že není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu výkon dozoru nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatelky.
11. Vzhledem k výše uvedenému se Ústavní soud věnoval námitce, zda insolvenční soud nepochybil při rozhodování o hlasovacím právu stěžovatelky, tedy zejména zda své rozhodnutí dostatečně odůvodnil (nerespektování splnění zákonných podmínek pro konání schůze věřitelů stěžovatelka nenamítala). Pokud by totiž shledal, že napadané rozhodnutí trpělo deficitem nedostatečného odůvodnění, mohl by tento deficit mít za následek porušení práva na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny. Takové pochybení může mít vliv i na navazující postup insolvenčního soudu, který by se projevil v podobě vydání dalších rozhodnutí na schůzi věřitelů, nebo v podobě jiného zásahu orgánu veřejné moci spočívajícího v "nevydání" těchto rozhodnutí.
12. Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že ve své dosavadní judikatuře [srov. stěžovatelkou uváděný nález
sp. zn. IV. ÚS 2372/11
, příp. nález ze dne 26. 6. 2014
sp. zn. III. ÚS 1824/13
(N 132/73 SbNU 971), které byly překonány citovaným stanoviskem pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 41/15 pouze co se týče otázky přípustnosti ústavní stížnosti proti rozhodnutím o hlasovacích právech věřitelů] formuloval ústavněprávní požadavky ve vztahu k rozhodnutím insolvenčního soudu o hlasovacích právech věřitelů. Rozhodnutí o hlasovacích právech věřitelů musí být řádně odůvodněno z důvodu požadavku jeho přezkoumatelnosti a vyloučení prostoru pro libovůli soudu. To platí tím spíše, když samotní věřitelé na podporu přiznání hlasovacích práv (ve smyslu oponentury popření jejich pohledávek insolvenčním správcem) argumentují. K otázce, zda je napadené usnesení insolvenčního soudu dostatečně odůvodněno, je však nutno přistupovat s přihlédnutím ke zvláštní povaze insolvenčního řízení. Soudce v rámci rozhodnutí vydaných v průběhu schůze věřitelů má totiž pouze omezený prostor pro podání vyčerpávajícího odůvodnění, pročež z hlediska práva na soudní ochranu postačí, pokud soudce objasní základní důvody, jež jej vedly k vydání daného rozhodnutí.
13. Ústavní soud shledal, že v nyní posuzovaném případě rozhodnutí krajského soudu o stěžovatelčině hlasovacím právu hranici neústavnosti nepřekročilo. Krajský soud při ústním jednání stručně předestřel logické důvody pro své rozhodnutí, které jasně vystihovaly úvahy soudu (sedm let trvající spor o náhradu škody, který dosud není ukončen a z toho pramenící nejistota o tom, zda je přihlášená pohledávka po právu, kterou lze vyřešit pouze v jiném řízení). Vycházel přitom z odůvodnění popření pravosti i výše pohledávky ze strany insolvenčního správce a dlužnice. Stanovisko insolvenčního správce k popření pohledávky, které bylo zveřejněno v seznamu přihlášených pohledávek předloženému insolvenčnímu soudu dne 27. 8. 2024, bylo strohé, nicméně stěžovatelka se v návrhu na přiznání hlasovacích práv ze dne 2. 9. 2024 podrobně vyjadřuje k oprávněnosti uplatněné pohledávky, zjevně tudíž mohla mít povědomí o tom, na čem staví insolvenční správce popření pohledávky. Taktéž je třeba zohlednit, že následně v průběhu první schůze věřitelů dne 11. 9. 2024 bylo stěžovatelce předloženo podrobnější vyjádření dlužnice k jejímu návrhu na přiznání hlasovacích práv, a tedy i k důvodům popření pohledávky, k němuž se mohla ústně vyjádřit, což také, jak vyplývá z protokolu, učinila. Ústavní soud proto neshledal v postupu soudu při rozhodování o hlasovacích právech stěžovatelky ústavně právní deficit a není tudíž oprávněn do daného rozhodování vstupovat.
14. Ústavní soud při hodnocení argumentace obsažené v ústavní stížnosti vychází z toho, že stěžovatelka s poukazem na stanovisko pléna Pl. ÚS-st. 41/15 namítá, že k porušení jejího práva na soudní ochranu došlo (ne)přijetím usnesení, která měla navazovat na usnesení o nepřiznání hlasovacího práva. Stěžovatelka se podrobně věnuje tomu, proč jí mělo být přiznáno hlasovací právo, zabývá se oprávněností jí přihlášené pohledávky, jakož i zaviněním dlužnice za škodu způsobenou podáním šikanózního věřitelského insolvenčního návrhu. Nijak blíže však nerozebírá, jaký konkrétní negativní dopad do její sféry měl mít závěr vyplývající ze schůze věřitelů o tom, že nebyl zvolen žádný věřitelský orgán a nebylo rozhodnuto o odvolání insolvenčního správce. V této souvislosti pouze uvádí, že nemohla rozhodování, resp. hlasování, o nich ovlivnit. Své argumenty a námitky však měla směřovat právě proti těmto bodům programu první schůze věřitelů [body Ad 2) a Ad 5)]. V tomto ohledu je argumentace stěžovatelky nedostatečná a Ústavní soud neshledal v napadaných rozhodnutích ústavněprávní deficit. Lze doplnit, že procesním usnesením, kterým insolvenční soud upravuje hlasovací poměry pro účely konkrétní schůze věřitelů, není vázán pro schůze následující (§ 52 odst. 3 insolvenčního zákona).
15. Vzhledem k tomu, že podle názoru Ústavního soudu bylo rozhodnutí o hlasovacích právech z hlediska zachování práva na soudní ochranu v pořádku a stěžovatelka ani nenamítala nerespektování zákonných podmínek pro konání schůze věřitelů, nebylo třeba se blíže zabývat (ne)rozhodnutím o volbě věřitelského orgánu a o odvolání či ponechání insolvenčního správce ve funkci.
16. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatelky mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a zčásti podle § 43 odst. 1 písm. e) téhož zákona jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. prosince 2024
Daniela Zemanová v. r.
předsedkyně senátu