Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové, soudkyně zpravodajky Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatele Romana Čermáka, zastoupeného JUDr. Jaroslavem Kružíkem, advokátem, se sídlem Příkop 27/2a, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. srpna 2024 č. j. 20 Cdo 1645/2024-75, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 5. března 2024 č. j. 20 Co 7/2024-51 a usnesení Okresního soudu Brno-venkov ze dne 20. listopadu 2023 č. j. 19 EXE 1521/2023-35, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Okresního soudu Brno-venkov, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti King of Kratom, s. r. o., se sídlem Masná 222/4, Brno, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena základní práva (svobody) zaručená čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 11 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Okresní soud Brno-venkov (dále jen "okresní soud") zamítl ústavní stížností napadeným usnesením návrh stěžovatele na zastavení exekuce. Stěžovatel navrhoval zastavení exekuce s tím, že exekuční titul se nestal vykonatelným, neboť mu nebyl řádně doručen. Okresní soud uzavřel, že příslušný rozsudek okresního soudu jako exekuční titul byl stěžovateli řádně doručen.
3. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") ústavní stížností napadené usnesení okresního soudu potvrdil. I podle krajského soudu byl stěžovateli příslušný rozsudek okresního soudu jako exekuční titul řádně doručen na adresu jeho trvalého pobytu (sídlo obecního úřadu). Jelikož tam stěžovatel nebyl zastižen, byla písemnost uložena a připravena k vyzvednutí dne 1. 6. 2023. Desátým dnem od tohoto dne byla zásilka považována za doručenou podle ustanovení § 49 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen "o. s. ř."). Protože stěžovatel jako adresát nebyl zastižen a nebylo mu možno na místě trvalého pobytu nechat výzvu, vrátila se zásilka po uplynutí lhůty soudu. Na uvedeném nic nemění ani skutečnost, že stěžovatel měl trpět v době doručování zásilky zdravotními komplikacemi, pro které si zásilku nemohl vyzvednout. Tyto námitky stěžovatel mohl uplatnit v rámci řízení o věci samé postupem podle § 50d o. s. ř., což neučinil. Za dané situace je vykonávaný rozsudek okresního soudu pravomocný a po formální stránce vykonatelný.
4. Následné dovolání stěžovatele bylo ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto pro nepřípustnost a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů dovolacího řízení.
5. Podle stěžovatele se obecné soudy nezabývaly tím, že jimi zvolený výklad podústavního práva byl v rozporu s dobrými mravy. Nárok uplatněný původní žalobou byl pochybný. Obecné soudy se rovněž nezabývaly tím, že zdravotní stav stěžovateli neumožňoval, aby si původní rozsudek okresního soudu (exekuční titulu) převzal. Stěžovatel se postupem obecných soudů cítí poškozen a výsledek soudního řízení pociťuje jako nespravedlivý. Uvedená nespravedlnost stěžovatele je navíc umocněna i formalistickým přístupem Nejvyššího soudu.
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
7. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci. Proto mu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných orgánů veřejné moci, nedošlo-li jejich činností k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod. K takové situaci, ani k žádnému srovnatelnému pochybení, však v nyní posuzovaném případě nedošlo.
8. Obecné soudy vysvětlily, že v soudním řízení řádně vydaný rozsudek byl doručen stěžovateli, stal se pravomocným a vykonatelným a následně bylo zahájeno exekuční řízení k jeho nucenému výkonu. Z exekučního řízení vzešla ústavní stížností napadená rozhodnutí. Exekuční soudy se věcí zabývaly právě s ohledem na to, že jde o fázi výkonu rozhodnutí, nikoliv meritorní přezkum uplatněného nároku. Tomu přizpůsobily obsah odůvodnění nyní napadených rozhodnutí. Zabývaly se i otázkou doručení exekučního titulu a vysvětlily, proč jej považují za řádně doručený. Vlastní doručení exekučního titulu stěžovatel zpochybňuje jen tak, že mu zdravotní indispozice bránila v tom se s obsahem exekučního titulu seznámit. Stěžovatel ovšem tuto argumentaci neuplatnil řádně v rámci opravných prostředků, které mu k tomu zákon poskytuje. Navíc z řízení vyplynulo, že stěžovatelem tvrzená zdravotní indispozice bránící mu v převzetí exekučního titulu je subjektivního rázu a nebyla doložena zdravotní dokumentací. Z materiálního hlediska lze doručení exekučního titulu rovněž považovat za řádné.
9. Ústavní soud zároveň nepřehlédl, že stížnostní argumentace stěžovatele je obecná a bez náležité reakce na odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí. To platí i pro jeho námitku, že Nejvyšší soud pochybil, pokud jeho dovolání odmítl z důvodu absence řádně formulované otázky, která by zakládala přípustnost dovolání. Stěžovatel tento Nejvyšším soudem vytýkaný nedostatek v ústavní stížnosti ani věcně nezpochybňuje, vystačí si toliko s tvrzením, že přístup Nejvyššího soudu k jeho dovolání byl formalistický. Posouzení přípustnosti dovolání náleží do výlučné pravomoci Nejvyššího soudu. Ústavní soud pouze dbá o dodržení ústavním pořádkem vyžadovaných náležitostí odůvodnění soudního rozhodnutí, jakož i ostatních záruk práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny [srov. nález ze dne 30. 10. 2019
sp. zn. II. ÚS 1852/19
(N 182/96 SbNU 300)]. V posuzované věci Ústavní soud žádné porušení záruk řádného procesu neshledal. Za daného stavu nezbývá než vyhodnotit stěžovatelovu ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou. Na tom nemůže nic změnit ani stěžovatelovo tvrzení, že exekuční titul považuje za pochybný.
10. Ústavní soud tedy uzavírá, že napadenými rozhodnutími nebyla porušena základní práva stěžovatele, a proto jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. prosince 2024
Daniela Zemanová v. r.
předsedkyně senátu