USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy
Jirmanové, Ph.D., a soudců JUDr. Zbyňka Poledny a JUDr. Aleše Zezuly v exekuční
věci oprávněné King of Kratom s. r. o., se sídlem v Brně, Masná 222/4,
identifikační číslo osoby 11786868, zastoupené Mgr. Janem Prokešem, advokátem
se sídlem v Brně, Palackého třída 3048/124, proti povinnému R. Č., zastoupenému
JUDr. Jaroslavem Kružíkem, advokátem se sídlem v Brně, Příkop 2a, pro 619
187,60 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 19
EXE 1521/2023, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Brně ze
dne 5. 3. 2024, č. j. 20 Co 7/2024-51, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Povinný je povinen zaplatit oprávněné na náhradě nákladů dovolacího
řízení částku 5690 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr.
Jana Prokeše.
1. Krajský soud v Brně v záhlaví uvedeným usnesením k odvolání povinného
potvrdil usnesení ze dne 20. 11. 2023, č. j. 19 EXE 1521/2023-35, jímž soud
prvního stupně zamítl návrh povinného ze dne 9. 10. 2023 na zastavení exekuce,
vedené soudním exekutorem Mgr. Zdeňkem Ráčkem, Exekutorský úřad Žďár nad
Sázavou, pod sp. zn. 179 EX 2274/23 na základě pověření Okresního soudu
Brno-venkov ze dne 6. 9. 2023, č. j. 19 EXE 1521/2023-15. Odvolací soud
uzavřel, že exekuční titul (rozsudek Okresního soudu Brno-venkov ze dne 13. 4.
2023, č. j. 11 C 72/2023-47) byl povinnému řádně doručen. Byl totiž doručován
na adresu XY (úřední adresa Obecního úřadu Telnice), kde adresát nebyl
zastižen, proto byla písemnost typu I uložena a připravena k vyzvednutí dne 1.
6. 2023 a desátým dnem od toho dne se podle § 49 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, považuje za doručenou.
Předmětný rozsudek je tedy pravomocný a vykonatelný. Námitka, že povinnému
zdravotní stav zabránil přebrat poštovní zásilku s vykonávaným rozsudkem, zde s
ohledem na striktní úpravu doručování nemá podle odvolacího soudu místo.
2. Usnesení odvolacího soudu napadl povinný dovoláním. Namítá, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Přípustnost dovolání spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení
otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud
odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem
rozhodována odlišně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka
posouzena jinak. Současně namítá, že výklad občanského soudního řádu nesmí být
v rozporu s dobrými mravy (§ 2 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník,
ve znění pozdějších předpisů, dále též jen „o. z.“). V souvislosti s tím vytýká
soudu, že nevzal v úvahu, že dovolatel neměl možnost seznámit se s exekučním
titulem ze zdravotních důvodů. Spatřuje pochybení soudu také v závěru, že
použití ustanovení občanského soudního řádu o neúčinnosti doručení je možné
pouze v nalézacím řízení. Navrhl, aby dovolací soud zrušil usnesení odvolacího
soudu a vrátil věc Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení.
3. Oprávněná ve svém vyjádření k dovolání uvedla, že se s napadeným
usnesením ztotožňuje, neboť oba soudy dospěly ke správnému právnímu posouzení
věci. Povinný přípustnost dovolání vymezuje pouhým opisem ustanovení občanského
soudního řádu a následně jen rekapituluje dříve vznesené námitky. Protože
takové vymezení přípustnosti dovolání podle ustálené judikatury k projednání
dovolání nepostačuje, navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl.
4. Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č.
99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část
první čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“. Zjistil, že
dovolání bylo podáno v zákonné lhůtě, oprávněnou osobou a bylo sepsáno
advokátem. Dále posoudil, zda dovolání obsahuje náležitosti vyžadované
ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř. a zda je přípustné.
5. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
6. Podle § 241a o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V
dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti
kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení
důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti
dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod
dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá
za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
7. Nejvyšší soud opakovaně zdůraznil, že požadavek, aby dovolatel v
dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je
podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být
dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel
povinen v dovolání vymezit, které z tam taxativně vyjmenovaných hledisek
považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhý odkaz na
ustanovení § 237 o. s. ř. nebo jeho část. Jinak vyjádřeno, z obsahu dovolání
musí být patrné, zda jde (má jít) o některý ze čtyř v úvahu přicházejících
případů, kdy napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo
procesního práva, 1/ při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo 2/ která v rozhodování dovolacího soudu
dosud nebyla vyřešena nebo 3/ která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně
anebo 4/ má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak
(srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013,
uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 80/2013, ze dne
25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí
a stanovisek pod č. 4/2014, ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze
dne 15. 10. 2013, sp. zn. 26 Cdo 2326/2013, dále též usnesení Ústavního soudu
ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 2716/13, a ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. III.
ÚS 1675/14, případně stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp.
zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod číslem 460/2017 Sb.).
8. Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění
předpokladů přípustnosti dovolání, není v projednávané věci naplněn, jelikož
dovolatel vymezil pro řešení určité právní otázky všechny čtyři možné
předpoklady přípustnosti uvedené v ustanovení § 237 o. s. ř., jež si vzájemně
konkurují - z povahy věci vyplývá, že v konkrétním případě může být splněno
vždy pouze jedno ze zákonem stanovených kritérií přípustnosti dovolání (k tomu
srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 26 Cdo
1590/2014, ústavní stížnost proti němu Ústavní soud usnesením ze dne 30. 6.
2015, sp. zn. I. ÚS 2967/2014, odmítl).
9. Ústavní soud v usnesení ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15,
vysvětlil, že se nejedná o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený
postup, pokud Nejvyšší soud požaduje po dovolateli dodržení zákonem stanovených
formálních náležitostí dovolání. To znamená, že i kdyby dovolací soud měl za
to, že v případě věcného přezkumu dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího
soudu obstát nemůže, bez právně relevantního vymezení předpokladu přípustnosti
dovolání mu nepřísluší, aby za dovolatele dovozoval či doplňoval absentující
obligatorní náležitosti dovolání; opačný postup by představoval zjevný exces,
neboť by v takovém případě nebyla respektována právní reglementace dovolacího
řízení a bylo by porušeno právo účastníků na spravedlivý proces (k tomu srov.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2017, sp. zn. 30 Cdo 37/2017, nebo ze
dne 29. 3. 2018, sp. zn. 23 Cdo 6092/2017).
10. Nedostatek vymezení přípustnosti dovolání v projednávané věci již
nelze odstranit, poněvadž lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno
učinit (§ 241 b odst. 3 o. s. ř.), uplynula. Jedná se přitom o takovou vadu,
jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedené
náležitosti nelze přípustnost dovolání posoudit. Nejvyšší soud tedy dovolání
odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř. Současně rozhodl o nákladech dovolacího
řízení, jelikož podle oznámení soudního exekutora založeného na č. l. 58
soudního spisu exekuce skončila vymožením.
11. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f
odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 6. 8. 2024
JUDr. Miroslava Jirmanová, Ph.D.
předsedkyně senátu