Nejvyšší soud Usnesení občanské

26 Cdo 2326/2013

ze dne 2013-10-15
ECLI:CZ:NS:2013:26.CDO.2326.2013.1

26 Cdo 2326/2013

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.

Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Jitky Dýškové a JUDr. Pavlíny Brzobohaté ve

věci žalobce Mgr. M. P., zastoupeného Mgr. Jindřichem Skácelem, advokátem se

sídlem Brno – Stránice, Zachova 633/4, proti žalovaným 1/ Z. M., 2/ Ing. J. M.,

a 3/ M. P., všem zastoupeným JUDr. Miroslavem Černým, advokátem se sídlem Praha

2 – Vinohrady, Balbínova 224/3, o zaplacení částky 105.298,50 Kč s

příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 27 C 77/2008,

o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. ledna

2013, č. j. 30 Co 436/2012-160, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému 2/ na náhradě nákladů dovolacího

řízení částku 6.824,- Kč k rukám JUDr. Miroslava Černého, advokáta se sídlem

Praha 2 – Vinohrady, Balbínova 224/3, do tří dnů od právní moci tohoto

usnesení.

III. V poměru mezi žalobcem a žalovanými 1/ a 3/ nemá žádný z těchto účastníků

právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Nejvyšší soud dovolání žalobce (dovolatele) proti rozsudku Městského soudu v

Praze ze dne 29. ledna 2013, č. j. 30 Co 436/2012-160, k němuž se

prostřednictvím svého advokáta písemně vyjádřil žalovaný 2/, odmítl podle §

243c odst. 1 o.s.ř. (zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění po

novele provedené zákonem č. 404/2012 Sb. – dále opět jen „o.s.ř.“), neboť

neobsahuje náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o.s.ř., přičemž

tuto vadu, pro níž nelze v dovolacím řízení pokračovat, dovolatel včas (po dobu

trvání lhůty k dovolání) neodstranil (§ 241b odst. 3 o.s.ř.). Konkrétně

dovolání neobsahuje řádnou specifikaci údajů o tom, v čem dovolatel spatřuje

splnění předpokladů přípustnosti dovolání, tedy které z hledisek uvedených v

ustanovení § 237 považuje pro účely přípustnosti dovolání za splněné. V tomto

ohledu v dovolání sice uvedl, že „je přípustné podle ustanovení § 237

občanského soudního řádu, neboť v této právní věci měly být odvolacím soudem

řešené právní otázky (jejichž řešením se zabýval Městský soud v Praze ve svém

rozsudku z 29. 1. 2013, sp. zn. 30 Co 436/2012) posouzeny jinak“. Takováto

specifikace zmíněné obsahové náležitosti však nevystihuje žádné ze čtyř

kritérií přípustnosti dovolání taxativně vypočtených v citovaném ustanovení.

Vyjádřeno jinak, z okolností, z nichž dovolatel usuzoval na přípustnost

dovolání, nelze dovodit, že by v souzené věci šlo (mělo jít) o některý ze čtyř

v úvahu přicházejících případů, kdy napadené rozhodnutí závisí na vyřešení

otázky hmotného nebo procesního práva: 1/ při jejímž řešení se odvolací soud

odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo 2/ která v

rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo 3/ která je dovolacím

soudem rozhodována rozdílně anebo 4/ má-li být dovolacím soudem vyřešená právní

otázka posouzena jinak. Pro úplnost zbývá dodat, že případy zmíněné pod body 3/

a 4/) míří na situace, kdy je zapotřebí sjednotit rozdílnou rozhodovací praxi

dovolacího soudu či kdy dovolací soud se má v dovolacím řízení odchýlit od

(svého) právního názoru vyjádřeného v jeho (dřívějším, resp. dřívějších)

rozhodnutích (prostřednictvím aktivace velkého senátu občanskoprávního a

obchodního kolegia Nejvyššího soudu postupem podle § 20 zákona č. 6/2002 Sb., o

soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých

dalších zákonů /zákon o soudech a soudcích/, ve znění pozdějších předpisů);

nejde tedy o odchýlení od právního názoru odvolacího soudu vysloveného v

dovoláním napadeném rozhodnutí, jak se snad mylně domníval dovolatel. Ostatně

okolnost, že dovolatel nesouhlasil s napadeným rozhodnutím proto, že určitá

právní otázka měla být odvolacím soudem posouzena jinak (než jak byla posouzena

v tomto rozhodnutí) a že tedy – jinými slovy řečeno – napadené rozhodnutí

spočívá na nesprávném právním posouzení věci, je již samotným dovolacím důvodem

podle § 241a odst. 1 a 3 o.s.ř.; už proto nemůže být současně údajem o tom, v

čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání.

Mimo rámec uvedeného dovolací soud v závěru připomíná, že dovolatelem

napadené právní otázky vyřešil odvolací soud v souladu s ustálenou judikaturou

dovolacího soudu (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu z 25. září 2003, sp. zn. 26

Cdo 96/2003, uveřejněné pod C 2258 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, z 27.

ledna 2011, sp. zn. 26 Cdo 4143/2008, z 25. dubna 2002, sp. zn. 29 Odo

522/2001, uveřejněné pod C 1157 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, a z 27.

dubna 2000, sp. zn. 20 Cdo 2479/98).

Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího

řízení odůvodněno (srov. § 243f odst. 3 větu druhou o.s.ř.).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může

oprávněný podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).

V Brně dne 15. října 2013

JUDr. Miroslav F e r á k

předseda senátu