26 Cdo 2326/2013
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Jitky Dýškové a JUDr. Pavlíny Brzobohaté ve
věci žalobce Mgr. M. P., zastoupeného Mgr. Jindřichem Skácelem, advokátem se
sídlem Brno – Stránice, Zachova 633/4, proti žalovaným 1/ Z. M., 2/ Ing. J. M.,
a 3/ M. P., všem zastoupeným JUDr. Miroslavem Černým, advokátem se sídlem Praha
2 – Vinohrady, Balbínova 224/3, o zaplacení částky 105.298,50 Kč s
příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 27 C 77/2008,
o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. ledna
2013, č. j. 30 Co 436/2012-160, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému 2/ na náhradě nákladů dovolacího
řízení částku 6.824,- Kč k rukám JUDr. Miroslava Černého, advokáta se sídlem
Praha 2 – Vinohrady, Balbínova 224/3, do tří dnů od právní moci tohoto
usnesení.
III. V poměru mezi žalobcem a žalovanými 1/ a 3/ nemá žádný z těchto účastníků
právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Nejvyšší soud dovolání žalobce (dovolatele) proti rozsudku Městského soudu v
Praze ze dne 29. ledna 2013, č. j. 30 Co 436/2012-160, k němuž se
prostřednictvím svého advokáta písemně vyjádřil žalovaný 2/, odmítl podle §
243c odst. 1 o.s.ř. (zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění po
novele provedené zákonem č. 404/2012 Sb. – dále opět jen „o.s.ř.“), neboť
neobsahuje náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o.s.ř., přičemž
tuto vadu, pro níž nelze v dovolacím řízení pokračovat, dovolatel včas (po dobu
trvání lhůty k dovolání) neodstranil (§ 241b odst. 3 o.s.ř.). Konkrétně
dovolání neobsahuje řádnou specifikaci údajů o tom, v čem dovolatel spatřuje
splnění předpokladů přípustnosti dovolání, tedy které z hledisek uvedených v
ustanovení § 237 považuje pro účely přípustnosti dovolání za splněné. V tomto
ohledu v dovolání sice uvedl, že „je přípustné podle ustanovení § 237
občanského soudního řádu, neboť v této právní věci měly být odvolacím soudem
řešené právní otázky (jejichž řešením se zabýval Městský soud v Praze ve svém
rozsudku z 29. 1. 2013, sp. zn. 30 Co 436/2012) posouzeny jinak“. Takováto
specifikace zmíněné obsahové náležitosti však nevystihuje žádné ze čtyř
kritérií přípustnosti dovolání taxativně vypočtených v citovaném ustanovení.
Vyjádřeno jinak, z okolností, z nichž dovolatel usuzoval na přípustnost
dovolání, nelze dovodit, že by v souzené věci šlo (mělo jít) o některý ze čtyř
v úvahu přicházejících případů, kdy napadené rozhodnutí závisí na vyřešení
otázky hmotného nebo procesního práva: 1/ při jejímž řešení se odvolací soud
odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo 2/ která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo 3/ která je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně anebo 4/ má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak. Pro úplnost zbývá dodat, že případy zmíněné pod body 3/
a 4/) míří na situace, kdy je zapotřebí sjednotit rozdílnou rozhodovací praxi
dovolacího soudu či kdy dovolací soud se má v dovolacím řízení odchýlit od
(svého) právního názoru vyjádřeného v jeho (dřívějším, resp. dřívějších)
rozhodnutích (prostřednictvím aktivace velkého senátu občanskoprávního a
obchodního kolegia Nejvyššího soudu postupem podle § 20 zákona č. 6/2002 Sb., o
soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých
dalších zákonů /zákon o soudech a soudcích/, ve znění pozdějších předpisů);
nejde tedy o odchýlení od právního názoru odvolacího soudu vysloveného v
dovoláním napadeném rozhodnutí, jak se snad mylně domníval dovolatel. Ostatně
okolnost, že dovolatel nesouhlasil s napadeným rozhodnutím proto, že určitá
právní otázka měla být odvolacím soudem posouzena jinak (než jak byla posouzena
v tomto rozhodnutí) a že tedy – jinými slovy řečeno – napadené rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení věci, je již samotným dovolacím důvodem
podle § 241a odst. 1 a 3 o.s.ř.; už proto nemůže být současně údajem o tom, v
čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání.
Mimo rámec uvedeného dovolací soud v závěru připomíná, že dovolatelem
napadené právní otázky vyřešil odvolací soud v souladu s ustálenou judikaturou
dovolacího soudu (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu z 25. září 2003, sp. zn. 26
Cdo 96/2003, uveřejněné pod C 2258 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, z 27.
ledna 2011, sp. zn. 26 Cdo 4143/2008, z 25. dubna 2002, sp. zn. 29 Odo
522/2001, uveřejněné pod C 1157 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, a z 27.
dubna 2000, sp. zn. 20 Cdo 2479/98).
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího
řízení odůvodněno (srov. § 243f odst. 3 větu druhou o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může
oprávněný podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 15. října 2013
JUDr. Miroslav F e r á k
předseda senátu