Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele M. M., zastoupeného Mgr. Zdeňkem Burdou, advokátem, sídlem Leknínová 3033/7, Praha 10 - Záběhlice, proti usnesení Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 1. srpna 2018 č. j. 1 KZV 215/2016-1047 a usnesení Policie České republiky, Krajského ředitelství policie hl. města Prahy, Služby kriminální policie a vyšetřování, Odboru hospodářské kriminality, 7. oddělení, ze dne 25. května 2018 č. j. KRPA-169407-81/TČ-2017-000097-REZ, za účasti Městského státního zastupitelství v Praze a Policie České republiky, Krajského ředitelství policie hl. města Prahy, Služby kriminální policie a vyšetřování, Odboru hospodářské kriminality, 7. oddělení, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 90 Ústavy, čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Napadeným usnesením Policie České republiky, Krajského ředitelství policie hl. města Prahy, Služby kriminální policie a vyšetřování, Odboru hospodářské kriminality, 7. oddělení (dále jen "policejní orgán") bylo podle § 23 odst. 3 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), s odkazem na § 20 odst. 1 tr. řádu rozhodnuto o spojení ke společnému řízení trestní věci vedené pod č. j. KRPA16907/TČ-2017-000097-REZ pro podezření ze spáchání trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1 a 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"), a trestní věci vedené pod č. j. KRPA-100964/TČ-2018-000097-REZ pro podezření ze spáchání trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, s tím, že věc bude nadále vedena pod č. j. KRPA-248023/TČ-2015-000097-REZ.
3. Stížnost stěžovatele proti tomuto spojení věcí státní zástupce Městského státního zastupitelství v Praze (dále jen "městské státní zastupitelství") podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. řádu zamítl jako nedůvodnou.
4. Stěžovatel označuje napadené usnesení policejního orgánu za nepřezkoumatelné, neboť v něm nejsou uvedeny skutkové okolnosti, které byly vzaty za prokázané jako trestné činy způsobilé ke spojení trestních věcí, důkazy, o něž se skutková zjištění opírají, úvahy, jimiž se rozhodující orgán řídil při hodnocení provedených důkazů, jakož i jeho právní úvahy. Skutečnost, že obviněný D. E. je trestně stíhán v podobné věci, dle jeho názoru nezakládá sama o sobě bez bližšího odůvodnění zákonnost usnesení o spojení zmiňovaných věcí. Ponechalo-li městské státní zastupitelství nepřezkoumatelné rozhodnutí policejního orgánu o spojení věcí v platnosti, porušilo jeho ústavní právo zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny a právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Stěžovatel je přesvědčen, že oběma rozhodnutími mu bylo upřeno i jeho právo na přípravu obhajoby.
5. Stěžovatel též namítá, že usnesení o spojení věcí bylo oznámeno pouze jemu a obviněnému D. E., ačkoliv se dotýká i dalších obviněných osob. Policejní orgán tím porušil ústavní práva těchto osob, kterých se usnesení také dotýká, a to právo na spravedlivý proces a právo na předestření všech rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení, které se týkají jejich trestní věci podle čl. 38 odst. 2 Listiny.
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla napadená rozhodnutí vydána, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
7. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
8. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v trestním řízení, není samo o sobě významné, že je namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy orgánů zde činných (srov. čl. 91 odst. 1 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutími v něm vydanými) nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
9. Z ustálené judikatury Ústavního soudu se podává, že zasahování do rozhodování orgánů činných v trestním řízení v přípravném řízení Ústavní soud považuje, s výjimkou situací mimořádných, kupříkladu je-li současně dotčena osobní svoboda jednotlivce [srov. nálezy ze dne 6. 6. 1996 sp. zn. I. ÚS 46/96
(N 43/5 SbNU 363) a ze dne 24. 2. 2000 sp. zn. IV. ÚS 582/99
(N 30/17 SbNU 221)], za zásadně nepřípustné, případně nežádoucí [srov. nález ze dne 30. 11. 1995 sp. zn. III. ÚS 62/95
(N 78/4 SbNU 243), usnesení ze dne 6. 9. 1999 sp. zn. IV. ÚS 316/99 , ze dne 11. 12. 2001 sp. zn. I. ÚS 486/01 , ze dne 21. 11. 2003 sp. zn. IV. ÚS 213/03 , ze dne 30. 6. 2003 sp. zn. IV. ÚS 262/03 a další; rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Možnost ingerence Ústavního soudu do přípravného řízení je pojímána restriktivně, s omezením jen na ta vybočení z hranic podústavního práva, jež jsou povahy extrémní, tedy v případech zjevného porušení kogentních ustanovení podústavního práva, kdy se postup orgánů činných v trestním řízení zcela vymyká ústavnímu, resp. zákonnému procesně právnímu rámci a jím založené vady, případně jejich důsledky, nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení, zejména obecných soudů, již nikterak odstranit (srov. usnesení ze dne 25. 1. 2006 sp. zn. III. ÚS 674/05 ).
10. V posuzované věci stěžovatel brojí proti usnesení policejního orgánu o spojení jeho trestní věci s jinou trestní věcí ke společnému řízení vydanému podle § 23 odst. 3 tr. řádu per analogiam, s odkazem na § 20 odst. 1 tr. řádu. Uvedené ustanovení zakotvuje možnost vedení společného řízení ve věcech, v nichž byly podány samostatné obžaloby. Byť přímo hovoří o spojení věcí po podání obžalob, tedy ve fázi řízení před soudem, lze dle pravidel analogie tento postup vztáhnout i na fázi přípravného řízení, kdy o spojení více věcí rozhoduje policejní orgán formou usnesení, proti němuž je stížnost přípustná (viz § 141 odst. 2 tr.
řádu). Základním kritériem pro spojení více věcí je splnění zákonných podmínek pro konání společného řízení podle § 20 odst. 1 tr. řádu, tj. zejména účelnost, rychlost a hospodárnost trestního řízení. Ke spojení dvou a více věcí do společného řízení může dojít v případech, kdy jde o více trestných činů spáchaných týmž obviněným, zásadně pak v případech, kdy jde o trestné činy spáchané různými osobami, které spolu souvisejí. Aplikace těchto ustanovení musí být odůvodněna a nesmí vykazovat známky svévole (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 26.
4. 2017 sp. zn. I. ÚS 1013/17 ).
11. V napadeném usnesení odůvodnil policejní orgán svůj postup zjištěním, že dosud samostatně vedené věci spojuje osoba obviněného D. E., který je v trestním řízení proti stěžovateli a dalším osobám obviněn z trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1 a 3 tr. zákona, přičemž bylo v průběhu prověřování zjištěno, že jde o skutky, které jsou pokračováním trestné činnosti vyšetřované doposud samostatně, a že proti D. E. je vedeno další řízení pro podezření ze spáchání trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr.
zákoníku, které bylo policejnímu orgánu postoupeno jako věcně a místně příslušnému jinou složkou Policie České republiky, a v němž pro většinu skutků byl již policejním orgánem obviněn. Dospěl-li vyhodnocením daných zjištění k závěru, že je z uvedených důvodů třeba vést společné řízení o všech trestných činech, které spolu souvisejí, a o všech útocích pokračujícího trestného činu, nelze jeho postup označit za nezákonný či dokonce protiústavní.
12. Také městské státní zastupitelství odůvodnilo své potvrzující rozhodnutí okolnostmi, které zjevně odpovídají § 23 odst. 3 a § 20 odst. 1 tr. řádu, přičemž vysvětlilo, proč není třeba v usnesení o spojení věcí uvádět podrobné skutkové okolnosti nasvědčující podezření ze spáchání trestného činu a označovat k tomu důkazy. Je především úkolem orgánů činných v trestním řízení, aby v průběhu dalšího řízení respektovaly všechna práva stěžovatele, včetně těch, jejichž porušení se obává. V daném stádiu - zejména s ohledem na absenci jakéhokoliv rozhodnutí ve věci samé - nelze dospět k závěru, že vydáním procesního rozhodnutí, jímž se upravuje vedení řízení, bylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 7. 2009 sp. zn. IV. ÚS 928/09 , ze dne 28. 1. 2010 sp. zn. II. ÚS 3051/09 , ze dne 26. 4. 2017 sp. zn. I. ÚS 1013/17 , vydaná v obdobných věcech).
13. Poukazuje-li stěžovatel na porušení ústavních práv spoluobviněných, kterým nebylo usnesení o spojení věcí oznámeno, Ústavní soud připomíná, že ústavní stížností lze napadat jen porušení konkrétního ústavně chráněného práva fyzické nebo právnické osoby, které se bezprostředně projevilo na jejím právním postavení. Ústavní stížnost ve prospěch třetí osoby však podat nelze, neboť zákon o Ústavním soudu nepřipouští tzv. actio popularis (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 5. 1999 sp. zn. I.
ÚS 74/99 , ze dne 8. 3. 2016 sp. zn. II. ÚS 3665/15 či ze dne 19. 6. 2018 sp. zn. I. ÚS 1792/18 ). Z odůvodnění usnesení městského státního zastupitelství se přitom podává, že stěžovateli bylo napadené usnesení policejního orgánu řádně oznámeno doručením, podal proti němu včasnou stížnost, na jejímž podkladě městské státní zastupitelství v souladu s § 147 odst. 1 tr. řádu přezkoumalo správnost výroku napadeného usnesení i řízení, které jeho vydání předcházelo, přičemž dospělo k závěru, že stížnost není důvodná.
Skutečnost, že se stěžovatel se způsobem vyřízení jeho stížnosti neztotožňuje, nemůže sama o sobě založit důvodnost ústavní stížnosti.
14. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud postupoval podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 13. listopadu 2018
Radovan Suchánek, v. r. předseda senátu