Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové, soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Jiřího Přibáně (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti stěžovatelky BRASTY GROUP s. r. o., sídlem Lípová 511/15, Praha 2 - Nové Město, zastoupené JUDr. Tomášem Vymazalem, advokátem, sídlem Wellnerova 1322/3C, Olomouc, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2024, č. j. 23 Cdo 1167/2024-166, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 9. 2023, č. j. 3 Cmo 52/2022-137, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 3. 2022, č. j. 32 Cm 24/2017-93, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Fossil Group, Inc., sídlem 901 S. Central Expressway, Richardson, Texas 75080, Spojené státy americké, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Celní úřad Olomouckého kraje zadržel stěžovatelce dodávku 257 kusů hodinek FOSSIL pro podezření, že porušují práva k duševnímu vlastnictví vedlejšího účastníka. Vedlejší účastník jako vlastník ochranné známky uvedl, že výrobní čísla na zadržených výrobcích neodpovídají výrobním číslům originálních výrobků určených pro trh Evropské unie a podal žalobu na určení, že jde o zboží, kterým jsou porušena práva k ochranné známce Evropské unie č. 431148. Městský soud v Praze ("městský soud") žalobě vyhověl.
2. Vrchní soud v Praze ("vrchní soud") v řízení o odvolání rozsudek městského soudu ohledně 33 náramkových hodinek FOSSIL zrušil a řízení v tomto rozsahu zastavil, neboť tyto hodinky byly v mezidobí vráceny stěžovatelce. Ve vztahu ke zbývajícímu zboží rozsudek městského soudu potvrdil s tím, že se stěžovatelce nepodařilo prokázat, že zadržené zboží bylo označeno ochrannými známkami vedlejšího účastníka s jeho souhlasem, např. uvedením článku jejího dodavatelského řetězce, který souhlasem vedlejšího účastníka s označením zboží předmětnou ochrannou známkou disponoval. Vrchní soud upozornil, že v řízení není klíčovou otázka, zda se jedná o "originální" zboží podle toho, kdo ho vyrobil, zda odpovídá schválené dokumentaci apod., ale právní otázka, zda zadržené zboží je padělkem ve smyslu definice článku 2 odst. 5) písm. a) nařízení Evropského parlamentu u Rady (EU) č. 608/2013, o vymáhání práv duševního vlastnictví celními orgány a o zrušení nařízení Rady (ES) č. 1383/2003.
3. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, jelikož nebyly naplněny podmínky přípustnosti dovolání stanovené v § 237 o. s. ř. Uvedl, že otázky stěžovatelky na procesní problematiku, která se týká povinnosti stran tvrdit a prokazovat v dané věci rozhodující skutečnosti, přípustnost dovolání nezakládají, neboť rozhodnutí vrchního soudu na těchto otázkách nezávisí. Rozhodnutí není založeno na stavu tzv. skutkové (důkazní) nouze, a tudíž ani na existenci podmínek pro rozhodování o věci na základě břemene tvrzení a břemene důkazního, k nimž stěžovatelka své otázky vztahuje, a to přestože v rozhodnutí vrchní soud uvedl, že bylo na stěžovatelce, aby tvrdila a prokázala, že předmětné zboží bylo označeno ochrannou známkou se souhlasem vedlejšího účastníka.
4. Jde-li o skutkové závěry soudů o tom, že výrobky jsou padělky, ty nepovažoval Nejvyšší soud za extrémně nesouladné s provedenými důkazy. Stěžovatelka sice doložila fakturu a prohlášení dodavatele, z těch však nebyla zjištěna existence řádného dodavatelského řetězce zadrženého zboží. Nejvyšší soud odmítl i námitku opomenutých důkazů, s tím, že nižší soudy srozumitelně vyložily, z jakých důvodů neprovedly navrhovaný důkaz. K námitce směřující ke zjištění skutkového stavu v projednávané věci Nejvyšší soud konstatoval, že stěžovatelka neformuluje žádnou otázku hmotného nebo procesního práva vztahující se k ochraně základních práv a svobod, při jejímž řešení by se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury Ústavního soudu, a nevymezuje tím tzv. kvalifikovanou vadu řízení mající přesah do ústavněprávní roviny. Podle Nejvyššího soudu rozhodnutí vrchního soudu rovněž nezávisí na otázce výkladu § 133b o. s. ř., neboť jej vrchní ani městský soud ve svém rozhodování nepoužily.
5. Stěžovatelka upozornila, že Ústavní soud již dříve rozhodoval o jejích ústavních stížnostech s obdobnou právní argumentací (spojeny do společného řízení a usnesením ze dne 16. 10. 2024, sp. zn. III. ÚS 2220/23 , odmítnuty jako zjevně neopodstatněné). V citovaném usnesení přitom zaznělo, že stěžovatelka byla v řízení neúspěšná díky zvolené strategii, neboť se nepokusila v žádné fázi řízení prokázat svá tvrzení, že zboží bylo označeno ochrannými známkami se souhlasem majitele ochranné známky, a to alespoň těmi prostředky, které měla k dispozici, a naopak se uchýlila pouze k bagatelizaci jejich vypovídací hodnoty.
6. Tak tomu v nyní posuzované věci nebylo, stěžovatelka všemi jí dostupnými prostředky včetně nabývacích dokladů dokládala původ výrobků (udělení souhlasu) a navrhovala doplnění dokazování k prokázání dodavatelského řetězce. Stěžovatelka nesouhlasí se zamítnutím návrhu na provedení znaleckého posudku, neboť je-li tvrzeno, že zadržené zboží bylo padělkem, není to možné prokázat jinak než faktickým fyzickým zkoumáním výrobků, tj. znaleckým zkoumáním v návaznosti na předložení výrobní dokumentace. Nesouhlasí, že lze souhlas vedlejšího účastníka prokázat toliko předložením nabývacích dokladů a odhalením dodavatelského řetězce, tedy obchodních partnerů a strategie prodeje, což stěžovatelka považuje za skutečný účel podané žaloby. V této souvislosti stěžovatelka upozorňuje, že doklady k prokázání řetězce doložila a učinila i další důkazní návrhy. To však nebylo dostačující a nedostalo se jí ani návodu, jak do budoucna postupovat.
7. Stěžovatelka obdobně jako ve svých předchozích ústavních stížnostech namítá, že vedlejšímu účastníkovi jako majiteli ochranné známky bylo přiznáno zvýhodněné postavení, když nebyl nucen žádným důkazem osvědčit své žalobní tvrzení o porušení práv duševního vlastnictví (neoriginalitě výrobků). Stěžovatelka k tomu předkládá obsáhlou argumentaci pojednávající o rozložení a obrácení důkazního břemene, odkazuje přitom na související judikaturu Soudního dvora.
8. Stěžovatelka závěrem upozorňuje, že ze strany majitelů ochranných známek dochází ke zneužívání postupu městského soudu v obdobných sporech, kdy ke svým tvrzením nedokládají fakticky ničeho (již ani dříve dodávané interní analýzy) a procesní aktivitu vynakládají toliko k podání formulářové žaloby.
9. Ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť jimi bylo zasaženo do jejích ústavně zaručených práv dle čl. 11 odst. 1, čl. 26 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv.
10. Po prostudování ústavní stížnosti a připojených dokumentů dospěl Ústavní soud k závěru, že představuje návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
11. Ústavní soud podotýká, že není další přezkumnou instancí, jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat pouze za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti. Tak tomu ale v posuzované věci nebylo.
12. Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatelky s tím, že předložené otázky přípustnost dovolání nezakládají, jelikož na nich rozhodnutí vrchního soudu nezávisí. K tomu je zapotřebí uvést, že je to pouze Nejvyšší soud, který je oprávněn rozhodovat o obsahu dovolání, resp. o tom, zda je dovolání přípustné a důvodné. Ústavní soud se zabývá pouze tím, zda Nejvyšší soud v dovolacím řízení nevybočil z mezí daných mu zákonem a nezatížil své rozhodnutí libovůlí a k tomu v dané věci nedošlo.
13. Nejvyšší soud srozumitelně a řádně svůj závěr o odmítnutí dovolání odůvodnil. Přestože již dříve v obdobné věci (zde sp. zn. III. ÚS 2220/23 ) dospěl Nejvyšší soud k závěru, že na předložené otázce (rozložení a splnění/nesplnění důkazního břemene) rozhodnutí vrchního soudu nespočívá, stěžovatelka k ní znovu opakuje rozsáhlou argumentaci. Ústavní soud je přitom s uvedeným závěrem Nejvyššího soudu za jedno, podstatné přitom je, že městský a vrchní soud vzaly za prokázané, že je zadržené zboží padělkem, což se stěžovatelce vyvrátit nepodařilo. Pro podrobnější odůvodnění lze pro stručnost odkázat na usnesení sp. zn. III. ÚS 2220/23
.
14. Stěžovatelka se na zmiňované usnesení taktéž odvolává a uvádí, že její dřívější ústavní stížnost byla odmítnuta z důvodu procesní pasivity v řízení před obecnými soudy. Nyní je podle stěžovatelky situace odlišná, jelikož dokládala všemi dostupnými prostředky, včetně nabývacích dokladů, řetězec důkazů k prokázání původu výrobků (udělení souhlasu vedlejším účastníkem). Uvedený závěr Ústavního soudu však nelze vykládat v tom smyslu, že jakákoliv aktivita stěžovatelky jí může zaručit úspěch ve věci.
Z napadených rozhodnutí vyplývá, že stěžovatelka předložila obecným soudům toliko nepodepsanou fakturu na určitý počet hodinek, který ovšem neodpovídal počtu hodinek zadržených, přičemž rozdíl nebyla stěžovatelka s to vysvětlit. Faktura neobsahovala ani bližší identifikační znaky zboží a nedokládala tak, že byla vystavena právě na zboží zadržené, a konečně ani neprokazovala, že zadržené zboží bylo opatřeno ochrannou známkou se souhlasem vedlejšího účastníka. Taktéž odkazem na stránky dodavatele nebylo prokázáno, že by prodával zboží opatřené ochrannou známkou se souhlasem vedlejšího účastníka.
Přestože tedy stěžovatelka navrhla důkazy, provedené dokazování nevyvrátilo (prokázanou) skutkovou verzi vedlejšího účastníka.
15. Jde-li o stěžovatelčinu námitku k odmítnutí návrhu na doplnění dokazování znaleckým posudkem, tu rovněž nepovažuje Ústavní soud za důvodnou. Při posuzování, zda je zadržené zboží padělkem, je totiž rozhodné, že zadržené zboží nese, a to neoprávněně, značku, která je totožná s ochrannou známkou platně zapsanou pro stejný druh zboží nebo která nemůže být od této ochranné známky ve svých podstatných znacích odlišena [§ 4 zákona č. 355/2014 Sb., o působnosti orgánů Celní správy České republiky v souvislosti s vymáháním práv duševního vlastnictví a čl.
2 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 608/2013 o vymáhání práv z duševního vlastnictví celními orgány a o zrušení nařízení Rady (ES) č. 1383/2003]. Z uvedeného důvodu postrádá smysl ověřování pravosti zboží znaleckým posudkem, neboť to nemůže mít na hodnocení zboží jako padělku vliv. Znalecký posudek by zároveň ani nemohl prokázat, zda dal vedlejší účastník souhlas k označení zboží ochrannou známkou. Z hlediska ústavněprávního je tedy relevantní pouze skutečnost, že se nejedná o vadu ve skutkových zjištěních ve formě tzv. opomenutého důkazu, jelikož jeho neprovedení obecné soudy odpovídajícím způsobem odůvodnily.
16. Ústavní soud závěrem připomíná, že mu nenáleží vstupovat do právního a skutkového hodnocení obecných soudů. Na ústavní rovině přitom zásah do práv stěžovatele Ústavní soud neshledal a přijatým závěrům nelze z ústavního hlediska nic vytknout. Obecné soudy totiž svá rozhodnutí patřičně odůvodnily, srozumitelně a logicky uvedly, jaké skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídily, a které předpisy aplikovaly. Ústavní soud plně souhlasí s Nejvyšším soudem, že učiněné právní závěry nelze hodnotit jako extrémně rozporné s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z těchto zjištění nevyplývající. Nelze je považovat za výsledek svévole a skutečnost, že obecné soudy svá rozhodnutí opřely o skutkový stav a právní názor, se kterými se stěžovatelka neztotožňuje, sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti nezakládá.
17. Ústavní soud tedy uzavírá, že v posuzované věci je odmítnutí dovolání Nejvyšším soudem z hlediska zákonné úpravy i z hlediska ústavněprávního plně akceptovatelné a nelze je považovat za vybočující či překvapivé.
18. Ze všech shora vyložených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 12. srpna 2025
Daniela Zemanová v. r. předsedkyně senátu