U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a Mgr. Jiřího Němce ve věci žalobkyně Fossil Group, Inc., se sídlem 901 S. Central Expressway, Richardson, Texas 75080, Spojené státy americké, zastoupené Mgr. Markétou Shubik, patentovou zástupkyní se sídlem v Praze 6, Bělohorská 39, proti žalované BRASTY GROUP s.r.o., se sídlem v Praze 2, Lípová 511/15, identifikační číslo osoby 24276821, zastoupené JUDr. Tomášem Vymazalem, advokátem se sídlem Olomouci, Wellnerova 1322, o porušení práv k duševnímu vlastnictví, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 32 Cm 24/2017, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 9. 2023, č. j. 3 Cmo 52/2022-137, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 3 388 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám její zástupkyně.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
1. Žalobkyně se žalobou domáhala, aby soud určil, že zboží, zadržené dne 11. 10. 2017 Celním úřadem pro Olomoucký kraj, specifikované jako 257 ks náramkových hodinek s označením FOSSIL je zbožím, jímž jsou porušena práva žalobkyně k její ochranné známce Evropské unie č. 431148.
2. Městský soud v Praze jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 3. 3. 2022, č. j. 32 Cm 24/2017-93, určil, že 257 ks náramkových hodinek FOSSIL, zadržených dne 11. 10. 2017 Celním úřadem pro Olomoucký kraj pod č. j. 78883-7/2017-58000-61, je zbožím, kterým jsou porušena práva duševního vlastnictví žalobkyně k ochranné známce Evropské unie č. 431148 (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II).
3. K odvolání žalované Vrchní soud v Praze dovoláním napadeným rozsudkem zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I ohledně 33 ve výroku specifikovaných náramkových hodinek a řízení v tomto rozsahu zastavil (první výrok), ve zbývajícím rozsahu výrok I a rovněž výrok II rozsudku soudu prvního stupně potvrdil (druhý výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (třetí výrok).
4. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že předmětné zboží (s výjimkou 33 náramkových hodinek, ohledně nichž žalobkyně vzala v průběhu odvolacího řízení žalobu částečně zpět) zadržené celním úřadem podle zákona č. 355/2014 Sb., o působnosti orgánů Celní správy České republiky v souvislosti s vymáháním práv duševního vlastnictví, porušuje práva žalobkyně k její ochranné známce EU podle čl. 9 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2017/1001 ze dne 14. června 2017 o ochranné známce Evropské unie (kodifikované znění), neboť žalobkyně prokázala, že zadržené zboží nejsou originály a bylo vyrobeno bez souhlasu žalobkyně [jedná se o padělky ve smyslu § 4 zákona č. 355/2014 ve spojení s čl. 2 odst. 5 písm. a) nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 608/2013 ze dne 12. června 2013 o vymáhání práv duševního vlastnictví celními orgány a o zrušení nařízení Rady (ES) č. 1383/2003]. Žalobkyně tak v řízení prokázala, že je vlastníkem předmětné ochranné známky a že zboží zadržené celním úřadem žalované bylo označeno touto ochrannou známkou bez souhlasu žalobkyně. Proto lze dle odvolacího soudu vyhovět žalobkyní uplatněnému nároku na určení, že zadržené zboží porušuje práva duševního vlastnictví žalobkyně, podle § 15 odst. 3 zákona č. 355/2014 Sb.
5. Proti druhému a třetímu výroku rozhodnutí odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, které považuje za přípustné podle § 237 o. s. ř., pro řešení jí vymezených otázek hmotného a procesního práva, které nebyly dle žalované v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešeny. Uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 1 o. s. ř. a navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v napadeném rozsahu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
6. Žalobkyně se k podanému dovolání vyjádřila v tom smyslu, že napadené rozhodnutí považuje za správné, a navrhla, aby je dovolací soud jako nepřípustné odmítl, případně aby bylo jako nedůvodné zamítnuto.
7. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti a zda je přípustné.
8. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
9. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
10. Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu jen z důvodů uplatněných v dovolání. Jestliže je dovolání přípustné, přihlédne k případným vadám uvedeným v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).
11. Přípustnost dovolání nezakládají otázky dovolatelky, kterými se v různé podobě táže na procesní problematiku povinnosti stran tvrdit a prokazovat v poměrech projednávané věci rozhodující skutečnosti (resp. na související problematiku institutu břemene tvrzení a břemene důkazního, ať již na straně žalobkyně, tak na straně žalované), neboť na těchto otázkách rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí.
12. Pro úsudek dovolacího soudu, zda dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř., jsou relevantní jen ty právní otázky, na nichž napadené rozhodnutí spočívá (tj. právní otázky, které měly pro rozhodnutí ve věci určující význam) a jejichž řešení dovolatel v dovolání zpochybnil (srovnej například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2007, sp. zn. 33 Odo 1187/2005, ze dne 17. 5. 2012, sp. zn. 26 Cdo 3297/2011, ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSCR 53/2013, ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013, popř. srovnej též usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 3. 2006 ve věci sp. zn. III. ÚS 10/06).
13. Dovolací soud ve svém rozhodování uvedl, že břemenem tvrzení a břemenem důkazním se rozumí procesní odpovědnost účastníka řízení za to, že v řízení jsou vylíčeny všechny rozhodující skutečnosti jím uplatněného nároku či obrany proti tomuto nároku a tato tvrzení byla prokázána, tj. nesplní-li účastník povinnosti vyplývající z ustanovení § 101 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř., a že z tohoto důvodu muselo být rozhodnuto o věci samé v jeho neprospěch. Smyslem těchto břemen je umožnit soudu rozhodnout o věci samé i v tzv. skutkové (důkazní) nouzi, tedy v takových případech, kdy určitá skutečnost, významná podle hmotného práva pro rozhodnutí o věci, pro nečinnost účastníka nebo vůbec (objektivně vzato) nebyla tvrzena a prokázána, takže výsledky hodnocení důkazů neumožňují soudu přijmout závěr ani o existenci této skutečnosti ani o tom, že tato skutečnost nenastala (srovnej obdobně například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 762/2001, nebo ze dne 31. 8. 2020, sp. zn. 23 Cdo 2027/2020).
14. Odvolací soud však ve svém rozhodnutí vyšel ze skutkového závěru, že zboží, které zůstalo předmětem řízení po částečném zpětvzetí žaloby, bylo označeno předmětnou ochrannou známkou bez souhlasu žalobkyně a jedná se tak o padělky ve smyslu § 4 zákona č. 355/2014 Sb. ve spojení s čl. 2 odst. 5 písm. a) nařízení č. 608/2013.
15. Rozhodnutí odvolacího soudu proto ve vztahu k obraně dovolatelky, že zadržené výrobky nebyly padělky, nýbrž se jednalo o originální zboží uvedené na trh EU a dovezené v rámci tzv. paralelního dovozu (a to případně i dovozu nedovoleného, na nějž se úprava stanovená v zákoně č. 355/2014 Sb. nevztahuje), není založeno na stavu tzv. skutkové (důkazní) nouze, a tudíž ani na existenci podmínek pro rozhodování o věci na základě břemene tvrzení a břemene důkazního, k nimž dovolatelka své otázky vztahuje.
16. Dovolatelce lze přisvědčit, že odvolací soud ve svém rozhodnutí uvedl, že bylo na žalované, aby tvrdila a prokázala, že předmětné zboží bylo označeno ochrannou známkou se souhlasem žalobkyně. Zároveň je však z dalších závěrů odvolacího soudu patrné, že ve skutečnosti institut břemene tvrzení a břemene důkazního ve shora uvedeném smyslu jako způsob řešení tzv. skutkové (důkazní) nouze ve svém rozhodnutí nepoužil, nýbrž v souvislosti se zjišťováním skutkového stavu na základě hodnocení v řízení provedených důkazů (při kterém je soud podle § 132 o. s. ř. povinen pečlivě přihlédnout ke všemu, co v řízení vyšlo najevo, včetně toho, co uvedli účastníci), pouze zohlednil, že žalovaná nenabídla takovou skutkovou variantu, která by zpochybnila skutkové zjištění o absenci souhlasu žalobkyně s umístěním předmětné ochranné známky na zadržené zboží (srovnej obdobně v souvisejících řízení usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2023, sp. zn. 23 Cdo 2626/2022, a ze dne 31. 5. 2023, sp. zn. 23 Cdo 3148/2022).
17. Dovolací soud přitom ve svém rozhodování opakovaně dospěl k závěru, že skutkové závěry odvolacího soudu nepodléhají dovolacímu přezkumu a samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srovnej například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
18. Přitom při zohlednění věrohodnosti skutkové varianty nabídnuté žalovanou (podložené důkazně fakturou a prohlášením dodavatele, z jejichž obsahu však nebyla existence řádného dodavatelského řetězce ve vztahu k zadrženému zboží zjištěna) nelze považovat skutkové závěry odvolacího soudu o tom, že výrobky, jež jsou předmětem řízení v projednávané věci, jsou padělky (a nikoli originální výrobky určené či neurčené pro trh EU), za extrémně nesouladné s provedenými důkazy, resp. není zde takový nesoulad ani mezi právními závěry odvolacího soudu a jeho skutkovými zjištěními, neboť právní posouzení věci odvolacím soudem se v tomto ohledu odvíjí od výsledku provedeného dokazování a hodnocení důkazů při přihlédnutí ke všemu, co v řízení vyšlo najevo, včetně toho, co uvedli účastníci, a nelze tak uzavřít, že by se jednalo o projev svévole či excesu na poli dokazování a právního posouzení věci, jímž by mohlo být porušeno právo dovolatelky na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
19. V případě návrhu žalované na provedení důkazu znaleckým posudkem k prokázání jejího tvrzení o pravosti zadrženého zboží se nejedná ani o tzv. opomenutý důkaz, když podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího i Ústavního soudu není soud povinen provést všechny důkazy navržené účastníky řízení. O tzv. opomenutý důkaz jde jen tehdy, jestliže soud o navržených důkazech nerozhodne, případně nevyloží, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Současně však platí, že nikoliv každé opomenutí důkazu nutně automaticky vede k porušení práva na spravedlivý proces, neboť v praxi se lze setkat s takovými důkazními návrhy účastníků řízení, které nemají k projednávané věci žádnou relevanci, nemohou vést k objasnění skutečností a otázek, podstatných pro dané řízení, respektive mohou být dokonce i výrazem „zdržovací“ taktiky (k tomu srovnej například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2019, sp. zn. 29 Cdo 3900/2019, nebo ze dne 26. 11. 2020, sp. zn. 29 Cdo 789/2020, či nález Ústavního soudu ze dne 1. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 1738/16). Soudy přitom ve svých rozhodnutích v projednávané věci srozumitelně vyložily, z jakých důvodů předmětný důkaz neprovedly.
20. Dovolatelka proto svojí námitkou, jejímž prostřednictvím vytýká soudům způsob zjištění skutkového stavu v projednávané věci, neformuluje žádnou otázku hmotného nebo procesního práva vztahující se k ochraně základních práv a svobod, při jejímž řešení by se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury Ústavního soudu, když pouze provázání tvrzeného zásahu do základního práva nebo svobody s náležitě vymezenou otázkou ve smyslu § 237 o. s. ř. může založit přípustnost dovolání (srovnej zejména stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16), ani tím nevymezuje tzv. kvalifikovanou vadu řízení mající přesah do ústavněprávní roviny.
21. Lze proto uzavřít, že samotné skutkové zjištění odvolacího soudu o absenci souhlasu žalobkyně s umístěním předmětné ochranné známky na zadržené zboží dovolacímu přezkumu nepodléhá (srovnej § 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 věty první o. s. ř.).
22. Konečně pak na zodpovězení žalovanou formulované otázky výkladu § 133b o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu rovněž nezávisí, neboť odvolací soud nezaložil své rozhodnutí na skutkovém závěru o zjištění existence padělků pouze ve vztahu k přiměřenému vzorku předmětného zboží a pro zbytek tohoto zboží uplatnil pravidlo vyplývající z § 133b o. s. ř., nýbrž dospěl po provedeném dokazování ke skutkovému zjištění, že veškeré předmětné výrobky jsou padělky. Ustanovení § 133b o. s. ř. tudíž odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) ve svém rozhodování nepoužil a na jeho výkladu proto rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí.
23. Pro úplnost lze uvést, že dovolací soud přihlédl k celkovému obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) a dovodil, že proti nákladovému výroku napadeného rozhodnutí dovolání nesměřuje, neboť ve vztahu k tomuto výroku postrádá dovolání jakékoli odůvodnění. Ostatně proti tomuto výroku by dovolání nebylo podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné.
24. Z výše uvedeného plyne, že podmínky přípustnosti dovolání stanovené v § 237 o. s. ř. nebyly naplněny, a Nejvyšší soud proto dovolání podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
25. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. Nesplní-li povinný dobrovolně povinnost, kterou mu ukládá toto rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 31. 7. 2024
JUDr. Pavel Tůma, Ph.D. předseda senátu