Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele J. D. st., zastoupeného JUDr. Jaroslavem Brožem, advokátem, sídlem Marie Steyskalové 767/62, Brno, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 31. července 2018 č. j. 70 Co 306/2018-147 a usnesení Okresního soudu v Šumperku ze dne 11. července 2018 č. j. 0 Nc 1252/2018-113, za účasti Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Šumperku, jako účastníků řízení, a 1) M. D. a 2) J. D. ml. a 3) Krajského státního zastupitelství v Ostravě - pobočky v Olomouci, sídlem Studentská 1187/7, Olomouc, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 2 odst. 3 Ústavy, čl. 2 odst. 2, čl. 4, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 odst. 1 a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). V ústavní stížnosti stěžovatel dále navrhl, aby Ústavní soud rozhodl, že projedná věc mimo pořadí dle § 39 zákona o Ústavním soudu. Ve svém doplňujícím podání stěžovatel dal podnět k postupu dle čl. 1 písm. i) rozhodnutí pléna Ústavního soudu ze dne 25. 3. 2014 č. Org. 24/14 o atrahování působnosti, publikovaného jako sdělení Ústavního soudu č. 52/2014 Sb., aby ustanovený senát postoupil návrh k projednání a rozhodování věci plénem Ústavního soudu. V dalším podání stěžovatel dále navrhl, aby v případě, že nebude ústavní stížnost odmítnuta, bylo nařízeno ústní jednání.
2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že k návrhu vedlejších účastníků, tj. manželky stěžovatele a jeho adoptovaného syna, vydal Okresní soud v Šumperku (dále jen "okresní soud") dne 11. 5. 2018 č. j. 0 Nc 1003/2018-7 usnesení, kterým bylo stěžovateli uloženo, aby se zdržel setkávání a navazování kontaktu s nimi, s výjimkou kontaktu u ústních jednání u soudu či správního orgánu, aby se zdržel vstupu do domu na adrese H., jakož i do jeho bezprostředního okolí, a to do vzdálenosti 100 od tohoto obydlí, a aby se zdržel nežádoucího sledování a obtěžování vedlejších účastníků jakýmkoliv způsobem, s tím, že toto předběžné opatření trvá po dobu jednoho měsíce od vydání tohoto usnesení.
3. Usnesením okresního soudu ze dne 11. 7. 2018 č. j. 0 Nc 1252/2018-113 bylo na dobu nezbytně nutnou, tj. do 11. 11. 2018, prodlouženo trvání předběžného opatření, nařízeného usnesením okresního soudu ze dne 11. 5. 2018 č. j. 0 Nc 1003/2018-7 (výrok I.). Vedlejší účastnici jako navrhovatelce soud přiznal vůči stěžovateli jako odpůrci právo na náhradu nákladů řízení ve výši 4 356 Kč (výrok II.). Stěžovateli soud uložil povinnost zaplatit soudní poplatek ve výši 1 000 Kč (výrok III.). Okresní soud dospěl po provedeném dokazování k závěru, že je třeba, aby předběžné opatření nadále trvalo, když nadále trvají předpoklady, pro které bylo vydáno, neboť oba vedlejší účastníci pociťují strach a ohrožení v případě obnovení soužití, tedy že by opět začalo docházet k obdobným událostem, které vedly k vykázání stěžovatele z obydlí.
4. Proti uvedenému usnesení okresního soudu podal stěžovatel odvolání. Usnesením Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci (dále jen "krajský soud") ze dne 31. 7. 2018 č. j. 70 Co 306/2018-147 bylo usnesení okresního soudu potvrzeno (výrok I.) a dále bylo rozhodnuto, že soud vedlejším účastníkům vůči stěžovateli nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.). Krajský soud dospěl shodně s okresním soudem k závěru, že jsou splněny zákonné podmínky pro prodloužení předmětného předběžného opatření a že i stanovená maximální lhůta do 11. 11. 2018 odpovídá konkrétním okolnostem řešeného případu. Poukázal na to, že stěžovatel trvá na tom, že jeho chování vůči vedlejším účastníkům 1) a 2), kvůli němuž byl vykázán ze společného obydlí, nebylo závadné, i na to, že stěžovatel při jednání u okresního soudu sdělil, že si zatím nedokáže představit obnovení soužití s vedlejší účastnicí, nicméně je ochoten podstoupit rodinnou terapii tak, aby toho dosáhli.
5. Stěžovatel namítá, že pro uložení předběžného opatření nebyly dány zákonné důvody a dále, že krajský soud své rozhodnutí řádně neodůvodnil. Podle stěžovatele soud nezkoumal možnost bydlení vedlejších účastníků v H., jakož i skutečnost, že vedlejší účastnice tento objekt užívá k podnikatelským a rekreačním účelům. Stěžovatel uvádí, že krajský soud ani okresní soud se vůbec nevypořádaly se zákonnými kritérii § 411 odst. 2 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, jak stěžovatel namítal v odvolání proti rozsudku okresního soudu, když současný stav ho zcela vylučuje z plnohodnotného užívání nejen společného, ale i jeho výlučného majetku, jenž se váže k samostatné hospodářské činnosti. Soud vůbec neuvážil, jak závažně předběžné opatření dopadá nejen na společné soužití celé rodiny, ale i na oblast bydlení stěžovatele a samozřejmě na společnou obživu hospodářskou činností, která tvoří převážnou část příjmů rodiny.
6. Vzhledem k významu v předmětné věci dotčených práv (život, zdraví, důstojnost, svoboda, nedotknutelnost obydlí, právo na respektování soukromého a rodinného života) je podle stěžovatele nepřiměřené, že krajský soud rozhodoval bez nařízení jednání, tedy v nepřítomnosti účastníků řízení s odůvodněním, že okresní soud provedl všechny potřebné úkony a stěžovatel nenavrhl realizaci žádných nových důkazů.
7. Stěžovatel tvrdí, že vydáním předběžného opatření, kterým byl vykázán do vzdálenosti 100 metrů od zemědělské usedlosti, je ohrožena i existenčně nejen manželka, ale i všechny děti. Stěžovatel navíc poukazuje na destrukci a stěží odčinitelnou újmu ve vztazích celé rodiny a na skutečnost, že objektivně není v silách manželky zachovat fungující hospodářství, zajistit výchovu i výuku pěti dětí, údržbu domácnosti, praní, žehlení, vaření, úklid a nákupy.
8. V ústavní stížnosti stěžovatel dále namítá, že hodnocení důkazů bylo jednostranné a pro něj likvidační a že byl opomenut důkaz odborným vyjádřením psychologa. Předběžné opatření zbavilo stěžovatele důstojného bydlení, ale také rozvrátilo celou rodinu a nastolilo ekonomickou nejistotu do budoucna.
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
10. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
11. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
12. Ústavní soud poukazuje na to, že ústavní stížností se lze domáhat ochrany základních práv a svobod zásadně jen proti rozhodnutím "konečným", tj. rozhodnutím o posledním procesním prostředku, který zákon poskytuje k ochraně práva (viz § 75 odst. 1 a § 72 odst. 3 a 6 zákona o Ústavním soudu). Zpravidla půjde o ta rozhodnutí, jimiž se soudní či jiné řízení končí. Splnění těchto podmínek lze nicméně připustit i v případě nemeritorních rozhodnutí, která jsou způsobilá bezprostředně a citelně zasáhnout do základních práv stěžovatele a která tvoří samostatnou uzavřenou součást řízení, přestože řízení ve věci samé dosud neskončilo [srov. např. nález ze dne 12. 1. 2005 sp. zn. III. ÚS 441/04
(N 6/36 SbNU 53) nebo stanovisko pléna ze dne 23. 4. 2013 sp. zn. Pl. ÚS-st. 35/13 (ST 35/69 SbNU 859; 124/2013 Sb.)].
13. Ke způsobilosti předběžného opatření (jako opatření prozatímní povahy) zasáhnout do základních práv a svobod účastníků řízení se Ústavní soud v rozhodovací praxi [byť s jistou rezervovaností, viz např. rozhodnutí ze dne 21. 10. 1998 sp. zn. III. ÚS 119/98
(U 61/12 SbNU 489)] vyjádřil tak, že tuto způsobilost vyloučit nelze. Podstatou jeho přezkumu však může být jen posouzení ústavnosti takového rozhodnutí, nikoli posouzení podmínek pro nařízení předběžného opatření, poněvadž ty se přezkumné pravomoci Ústavního soudu vymykají, jak ostatně Ústavní soud ve své ustálené judikatuře akcentuje [srov. např. nález ze dne 10. 11. 1999 sp. zn. II. ÚS 221/98
(N 158/16 SbNU 171)]. Ústavní soud zdůraznil, že předběžná opatření zpravidla nedosahují takové intenzity, aby mohla zasáhnout do ústavně zaručených práv jedné či druhé strany, neboť jde o rozhodnutí, kterým není prejudikován konečný výsledek sporu z hlediska hmotného práva, ale jde o opatření, jehož trvání je omezeno.
14. Ústavní soud dal ve svých dřívějších rozhodnutích [srov. např. usnesení ze dne 21. 6. 2004 sp. zn. IV. ÚS 171/04
(dostupné na http://nalus.usoud.cz, stejně jako další rozhodnutí zde citovaná) či nález ze dne 10. 11. 1999 sp. zn. II. ÚS 221/98
(N 158/16 SbNU 171)] najevo, že i při zatímní úpravě poměrů účastníků musí být poskytnuta ochrana jak tomu, kdo o vydání předběžného opatření žádá, tak v rámci ústavních pravidel i tomu, vůči komu opatření směřuje (s ohledem na čl. 4 a 90 Ústavy, podle nichž jsou soudy povolány k ochraně základních práv a svobod). I když Ústavní soud ve své judikatuře vyjádřil, že některá rozhodnutí prozatímní povahy lze podrobit ústavněprávnímu přezkumu, z povahy věci vyplývá, že podstatou takového přezkumu může být jen omezený test ústavnosti, neboť podstatná část záruk spravedlivého procesu se vztahuje na soudní řízení jako celek.
15. Ústavní soud ve své judikatuře vychází z názoru, že posouzení podmínek pro vydání předběžného opatření a jeho konkrétní podoby z hlediska správnosti přijatého řešení se jeho přezkumné pravomoci v zásadě vymyká a je věcí obecného soudu, neboť závisí na konkrétních okolnostech případu [srov. např. nález ze dne 10. 11. 1999 sp. zn. II. ÚS 221/98
(N 158/16 SbNU 171), usnesení ze dne 28. 6. 2012 sp. zn. II. ÚS 2010/12 nebo usnesení ze dne 2. 2. 2016 sp. zn. III. ÚS 49/16 ]. Ústavnímu soudu tedy, z hlediska ústavněprávního, nepřísluší přehodnocovat názor obecných soudů ohledně důvodnosti návrhu na vydání předběžného opatření, nýbrž je povolán pouze ke zjištění, zda rozhodnutí o návrhu na vydání předběžného opatření, popřípadě rozhodnutí o jeho zamítnutí, mělo zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), bylo vydáno příslušným orgánem (čl. 38 odst. 1 Listiny) a současně nebylo projevem svévole ve smyslu čl. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny [viz např. nález ze dne 10. 11. 1999 sp. zn. II. ÚS 221/98
(N 158/16 SbNU 171)]. Předmětem tohoto přezkumu může být i procesní postup, který nařízení předběžného opatření předcházel [např. nález ze dne 19. 1. 2010 sp. zn. Pl. ÚS 16/09
(N 8/56 SbNU 69; 48/2010 Sb.)]. V posuzované věci Ústavní soud v postupu obecných soudů žádná pochybení ve výše uvedeném směru neshledal.
16. Ústavní soud konstatuje, že v souzené věci okresní soud vyhodnotil předmětnou problematiku komplexně a ze všech v úvahu připadajících úhlů pohledu: zkoumal možnost bydlení vedlejších účastníků a ostatních nezletilých dětí, vlastnické vztahy k předmětné nemovitosti a zabýval se také újmou způsobenou stěžovateli prodloužením jeho vykázání a jejím poměrem k újmě, která by byla způsobena vedlejším účastníkům 1) a 2) a nezletilým dětem. Se závěry okresního soudu se krajský soud ztotožnil. I krajský soud shledal v předmětné věci důvody, které svědčí pro prodloužení doby vykázání stěžovatele ze společného obydlí.
Dále krajský soud poukázal na to, že vedlejší účastnice i stěžovatel si s nastalou životní situací v podstatě nevědí rady, přesto při jednání u okresního soudu dne 11. 7. 2018 každý prezentoval trvající citový vztah a zájem o obnovu soužití. Krajský soud dospěl k závěru, že je dána potřeba poskytnout vedlejší účastnici i stěžovateli dostatečný časový prostor k tomu, aby se za pomoci odborníků - psychologů apod. pokusili učinit vše pro to, aby zachovali sobě manželství a svým pěti dětem úplnou rodinu.
Krajský soud přihlédl i k vlastnickým vztahům stěžovatele ke společnému obydlí i k přiměřenosti zásahu do práv stěžovatele na maximálně nutnou dobu a uvedl, že zejména majetkové a pracovní aspekty, prezentované stěžovatelem, se zásadně ničím nevymykají z obdobných situací a nesvědčí pro změnu napadeného usnesení. Krajský soud proto dovodil, že vyžadují-li prodloužení doby vykázání stěžovatele nadále závažné psychologické aspekty nastalé životní situace vedlejší účastnice a stěžovatele, pak takový závěr nemůže být "převážen" tím, že stěžovatel bude do konce prodlouženého vykázání stále omezen v realizaci svých majetkových práv a výkonu povolání.
Uvedeným závěrům krajského soudu nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout.
17. Namítá-li stěžovatel v ústavní stížnosti, že krajský soud rozhodoval bez nařízení jednání a stěžovatel tak nemohl navrhovat další důkazy, poukazuje Ústavní soud na § 214 odst. 2 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, ve kterém se uvádí, že jednání k projednání odvolání není třeba nařizovat, směřuje-li odvolání proti usnesení soudu prvního stupně, jímž bylo rozhodnuto o předběžném opatření. Stěžovatel mohl svůj názor na věc vyjádřit v odvolání proti rozhodnutí okresního soudu, což, jak vyplývá z ústavní stížnosti a z usnesení krajského soudu, ostatně také učinil.
18. Ústavní soud konstatuje, že postup obecných soudů byl řádně odůvodněn a jejich rozhodnutí odpovídají zjištěnému skutkovému ději. Argumentaci soudů, tak jak je rozvedena v jejich rozhodnutích vydaných v předmětné věci, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou a jejich úvahy neshledal nikterak nepřiměřenými. Soudy rozhodovaly v souladu s ustanoveními Listiny i Úmluvy, jejich rozhodnutí nelze označit jako svévolná, neboť jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti. Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení hmotněprávních či procesně právních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.
19. V ústavní stížnosti stěžovatel požádal o přednostní projednání věci podle § 39 zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud žádosti stěžovatele de facto vyhověl a věc, aniž o tom vydával rozhodnutí, projednal v době co nejkratší.
20. Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl, aniž shledal důvod k postupu dle čl. 1 písm. i) rozhodnutí pléna Ústavního soudu ze dne 25. 3. 2014 č. Org. 24/14.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 13. listopadu 2018
Radovan Suchánek v.r. předseda senátu