Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Milana Hulmáka (soudce zpravodaje), soudce Jana Svatoně a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatele V. C., t. č. Vazební věznice Praha Pankrác, zastoupeného JUDr. Bc. Pavlem Martiníkem, Ph.D., advokátem, sídlem Uruguayská 380/17, Praha 2 - Vinohrady, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. srpna 2025 sp. zn. 61 To 587/2025 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 28. července 2025 sp. zn. 1 Nt 1253/2025, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 10, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, stěžovatel napadl usnesení Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") a Obvodního soudu pro Prahu 10 (dále jen "obvodní soud") z důvodu jejich namítaného rozporu s čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí plyne, že stěžovatel (občan Moldavské republiky) přicestoval na území České republiky dne 16. 6. 2025 a již dne 26. 6. 2025 byl vzat do vazby. Následně podal žádost o přiznání bezplatné obhajoby s tím, že není v současnosti zaměstnaný, je zcela nemajetný, v České republice nevlastní žádný majetek, nemá žádné disponibilní finanční prostředky a žádný majetek nemají ani jeho rodinní příslušníci (matka).
3. Obvodní soud napadeným usnesením stěžovateli přiznal nárok na obhajobu za sníženou odměnu v rozsahu 50 %. Dospěl k závěru, že stěžovatelova žádost je důvodná pouze částečně. Jde-li o stěžovatelovu finanční situaci, vycházel z jeho tvrzení, že je nemajetný a nenachází se v příznivé finanční situaci. To se však podle soudu může změnit - a pravděpodobně změní - v nepříliš vzdálené budoucnosti, neboť jedinou překážkou pro to, aby dosahoval přiměřených příjmů, je jeho umístění ve vazbě. Obvinění totiž nejsou ve vazební věznici po dobu trvání vazby pracovně zařazováni. Stěžovatel je jinak v produktivním věku, má dobrý zdravotní stav, nemá žádná pracovní omezení, nemá žádnou vyživovací povinnost ani exekuce. Lze proto předpokládat, že bude s to hradit alespoň uvedenou část nákladů na obhajobu.
4. Městský soud napadeným usnesením zamítl stěžovatelovu stížnost. Poukázal mj. na nález ze dne 1. 9. 2020 sp. zn. II. ÚS 1411/20 (N 174/102 SbNU 30), dle něhož při rozhodování o žádosti na přiznání bezplatné obhajoby nebo obhajoby za sníženou odměnu nelze vycházet toliko z hypotézy, že obviněný si bude v budoucnu moci vydělat na zaplacení nákladů na obhajobu. Současně však nelze odhlížet od toho, že bezplatná obhajoba je výjimečným institutem, který má chránit práva skutečně nemajetných obviněných, nikoli standardem [nález ze dne 1. 2. 2022 sp. zn. III. ÚS 3501/20 (N 12/110 SbNU 115)]. Ztotožnil se s tím, že stěžovatelova neschopnost dosahovat příjem je pouze dočasného charakteru a je zapříčiněna výlučně jeho umístěním ve vazbě. Obvodní soud přitom zdaleka nezkoumal pouze tzv. majetkovou potencialitu stěžovatele, nýbrž jeho situaci - současnou i očekávatelnou v nepříliš vzdálené budoucnosti - hodnotil komplexně. S ohledem na zjištěné skutečnosti je i podle městského soudu přiměřeně osvobození v rozsahu 50 %.
5. Stěžovatel má za to, že soudy v napadených rozhodnutích vycházely pouze z jeho tzv. majetkové potenciality, což však podle judikatury Ústavního soudu není přípustné. Podle této judikatury lze finanční možnosti a majetkovou potencialitu dotčené osoby dovozovat z takových okolností, jako jsou zdravotní stav, vzdělání, schopnosti a dosavadní příjmy, nikoli z pouhých spekulací, zejm. pokud se tyto spekulace vážou ke vzdálené budoucnosti (nález sp. zn. III. ÚS 3501/20 , bod 19). Právě toho se však soudy dopustily. Stěžovatel v této souvislosti opakuje, že nemá žádný majetek a v současnosti nemá ani možnost pracovat a dosahovat alespoň nějakých příjmů, neboť vazební věznice neumožňuje obviněným po dobu vazby vykonávat práci. Před zadržením pobýval na území České republiky pouze krátce, pročež neměl možnost zajistit si nostrifikaci svého zahraničního vzdělání (ekvivalent středoškolského odborného vzdělaní), aby se případně mohl v budoucnosti pracovně zařadit. Neovládá ani český jazyk. V současnosti proto není s to hradit ani 50 % nákladů na svou obhajobu a s ohledem na svou celkovou situaci (chybějící nostrifikace vzdělání, neznalost českého jazyka) nelze očekávat, že toho bude schopen v budoucnosti.
6. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny dostupné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
7. Stěžovatel svou ústavní stížností brojí proti rozhodnutí trestních soudů, jimiž mu bylo přiznáno pouze právo na obhajobu za sníženou odměnu v rozsahu 50 % nákladů obhajoby, ač žádal o přiznání bezplatné obhajoby. Má za to, že s ohledem na konkrétní okolnosti případu byly splněny podmínky pro bezplatnou obhajobu, neboť nemá žádný majetek a ve vazbě nemá možnost dosahovat příjmů.
8. Ústavní soud v minulosti konstatoval, že ústavně zaručené právo na obhajobu je jedním ze základních atributů práva na spravedlivý proces. Jeho součástí je též právo na bezplatnou pomoc obhájce podle čl. 40 odst. 3 Listiny, neboť právo na obhajobu musí být garantováno i nemajetným osobám. Podmínky jeho přiznání stanovuje zákon, a to zejména § 33 odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), dle něhož lze přiznat buď nárok na bezplatnou obhajobu, nebo nárok na obhajobu za sníženou odměnu. Posuzování naplnění podmínek pro přiznání nároku podle § 33 odst. 2 trestního řádu náleží obecným soudům, které zvažují každý případ individuálně s ohledem na konkrétní poměry obviněného. Je přitom na obviněném, aby osvědčil, že nemá dostatek prostředků. Judikatura Ústavního soudu je v tomto ohledu značně zdrženlivá. Ústavnímu soudu přísluší zkoumat pouze to, zda vydaná rozhodnutí nepředstavují exces z ústavního rámce.
9. Nárok na bezplatnou obhajobu je dán u obviněného, který se zřetelem na majetkové, výdělkové a rodinné poměry nemůže zaplatit odměnu za obhajobu bez ohrožení své nutné výživy nebo výživy osob, o které je podle zákona povinen pečovat. Posuzovány jsou především současné finanční možnosti dotyčného a pouze sekundárně jeho majetková potencialita do budoucna. Aktuální nedostatek pohotových finančních prostředků není bez dalšího podkladem pro poskytnutí bezplatné obhajoby, pokud je obviněný s ohledem na všechny okolnosti věci schopen tyto prostředky získat (např. vlastní prací nebo za určitých okolností od blízkých osob). Tuto schopnost však nelze vztahovat k čistě hypotetickým událostem nebo ke vzdálené budoucnosti (nález sp. zn. III. ÚS 3501/20
, body 16 až 19).
10. V nyní posuzované věci se soudy při posuzování stěžovatelovy žádosti o přiznání bezplatné obhajoby zabývaly jeho celkovou situací, a to jak z krátkodobého (resp. aktuálního), tak střednědobého hlediska. Stěžovatelův aktuální nedostatek finančních prostředků a (zjistitelného) majetku je vedl k tomu, že mu podle § 33 odst. 2 trestního řádu přiznaly právo na obhajobu za sníženou odměnu, neboť to bylo nezbytné pro zajištění jeho práva na obhajobu. S ohledem na jeho zjištěnou finanční a majetkovou situaci by bezpochyby bylo neudržitelné, pokud by stěžovatel musel hradit náklady na svou povinnou obhajobu v plném rozsahu.
11. Soudy nicméně přihlédly také k tomu, že stěžovateli brání v dosahování alespoň nějakých příjmů pouze to, že se aktuálně nachází ve vazbě, jelikož osoby nacházející se ve vazbě totiž nejsou pracovně zařazovány. Toto omezení je ale pouze dočasné. S ohledem na to, že stěžovatel je stíhán a byl vzat do vazby pro podezření ze spáchání zločinu podvodu, jímž jako člen organizované skupiny měl způsobit větší škodu [§ 209 odst. 1, 3, 4 písm. a) trestního zákoníku], činí maximální délka vazby dva roky [§ 72a odst. 1 písm. a) trestního řádu], přičemž stěžovatel jakožto obviněný může být ve vazbě držen pouze po nezbytně dlouhou dobu, dokud trvají důvody vazby [§ 71 odst. 2 písm. a) trestního řádu]. Jde-li o stěžovatelovu schopnost hradit alespoň 50 % nákladů na obhajobu, trestní soudy neposuzovaly stěžovatelovu majetkovou potencialitu v horizontu několika desítek let jako např. v nálezu sp. zn. III. ÚS 3501/20
, nýbrž v horizontu nanejvýš dvou let. Ačkoli jde o hraniční případ, Ústavní soud nepovažuje závěry, na kterých stojí napadená rozhodnutí, za vybočující z limitů práva na bezplatnou právní pomoc podle čl. 40 odst. 3 Listiny.
12. Ze všech uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně 11. prosince 2025
Milan Hulmák v. r.
předseda senátu