Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti KONREO, v. o. s., sídlem Dobrovského 1310/64, Brno, jako insolvenční správkyně obchodní společnosti FAU, s. r. o., sídlem Pekařská 1639/79A, Opava, zastoupené JUDr. Alfrédem Šrámkem, advokátem, sídlem Českobratrská 1403/2, Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2021 č. j. 29 Cdo 1963/2021-288, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. března 2021 č. j. 62 Co 75/2021-262 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 18. září 2020 č. j. 15 C 311/2017-247, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 7, jako účastníků řízení, a České republiky - Finančního úřadu pro Moravskoslezský kraj, sídlem Na Jízdárně 3162/3, Ostrava, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro jejich rozpor s čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že napadeným usnesením Obvodní soud pro Prahu 7 (dále jen "obvodní soud") zastavil řízení s tím, že po právní moci bude věc postoupena Specializovanému finančnímu úřadu (I. a II. výrok), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (III. výrok). Takto obvodní soud rozhodoval ve věci již podruhé, když jeho v pořadí první rozhodnutí ze dne 14. 2. 2020, kterým byla vyslovena jeho místní nepříslušnost a věc byla postoupena Obvodnímu soudu pro Prahu 1, bylo zrušeno usnesením Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 24. 7. 2020 a věc byla obvodnímu soudu vrácena k dalšímu řízení. V napadeném rozhodnutí pak obvodní soud dospěl k tomu, že spor, v němž se stěžovatelka domáhá toho, aby jí správce daně vydal úrok z nesprávně stanovené daně ve výši 19 326 575,74 Kč (§ 254 odst. 2 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád), který neoprávněně zadržuje, není sporem vyplývajícím ze soukromoprávního vztahu, přičemž zákon nestanoví, že by soud v občanském soudním řízení rozhodoval věci týkající se správy daní a spory z toho vzešlé (§ 7 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád). Shledal proto, že není dána jeho pravomoc, přičemž nedostatek pravomoci je nedostatkem podmínky řízení, který nelze odstranit; o stěžovatelčině návrhu proto rozhodl podle § 104 odst. 1 občanského soudního řádu.
3. K odvolání stěžovatelky městský soud napadeným usnesením usnesení obvodního soudu potvrdil (I. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (II. výrok).
4. Stěžovatelčino dovolání Nejvyšší soud odmítl napadeným usnesením jako nepřípustné (I. výrok), neboť shledal, že rozhodnutí soudů jsou v souladu s judikaturní praxí Nejvyššího soudu, od níž není důvodu se odchýlit; rovněž rozhodl o náhradě nákladů řízení (II. výrok). V mezidobí se stal ve věci místně příslušným správcem daně Finanční úřad pro Moravskoslezský kraj (vedlejší účastnice), a Nejvyšší soud proto jednal s touto organizační složkou státu (nikoliv již se Specializovaným finančním úřadem).
5. Stěžovatelka nejprve Ústavnímu soudu zaslala blanketní ústavní stížnost, kterou posléze k výzvě Ústavního soudu doplnila. Podle stěžovatelky jí soudy odepřely přístup ke spravedlnosti, když se odmítly věcně zabývat jejím návrhem s poukazem na nedostatek jejich pravomoci. Dále stěžovatelka konstatuje, že obvodní soud správně rozhodl o zastavení řízení a postoupení věci příslušnému správci daně do správního řízení. Stěžovatelka ústavní stížnost podává s plným vědomím toho, že Nejvyšší soud již dříve dovodil, že v daňových věcech není dána pravomoc soudů rozhodujících v občanském soudním řízení, je však přesvědčena, že tento přístup vede k odepření spravedlnosti a porušení zásady rovnosti "zbraní" mezi soukromoprávními a veřejnoprávními subjekty. Správce daně zadržuje žalovanou finanční částku bez právního důvodu, přičemž v souladu s právním řádem České republiky by se stěžovatelka musela svých práv domáhat nejprve ve správním řízení a následně případně též podáním žaloby ve správním soudnictví. Tento zákonem předvídaný postup by jí však způsobil nedůvodné průtahy. V případě, že by vůči stěžovatelce nezákonně postupoval namísto správce daně subjekt soukromého práva, byl by jí přístup k "civilním soudům" umožněn.
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
7. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
8. Ústavní soud předesílá, že v zásadě nezasahuje do rozhodovací pravomoci soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy, ale zvláštním soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 83, čl. 90 až čl. 92 Ústavy). Nepřísluší mu výkon přezkumného dohledu nad činností těchto soudů v rovině podústavního práva. Ústavní soud zároveň zdůrazňuje zásadu minimalizace svých zásahů a zásadu sebeomezení při využívání svých kasačních pravomocí. Kasační zásah Ústavního soudu vůči rozhodnutím obecných soudů z podnětu individuální ústavní stížnosti připadá v úvahu jen tehdy, když napadeným rozhodnutím došlo k porušení subjektivních základních práv a svobod konkrétního stěžovatele. K takovémuto závěru však Ústavní soud v posuzované věci nedospěl.
9. Nutno konstatovat, že stížnostní argumentace v podobě, v jaké byla Ústavnímu soudu předložena, působí dojmem, jako by ani sama stěžovatelka neměla zcela jasno v tom, čeho se míní v nynějším řízení domoci. Ačkoliv totiž navrhuje zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, žádná konkrétní pochybení v jejich postupu neshledává, když jej sama naopak označuje za souladný jak s právním řádem České republiky, tak s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu. Veškeré stěžovatelčiny námitky tak ve skutečnosti představují spíše vyjádření obecného nesouhlasu s tím, jak je v příslušných zákonných ustanoveních v současnosti vymezena pravomoc soudů v občanském soudním řízení, přesněji s tím, že ve sporech o zaplacení úroku z nesprávně stanovené daně podle § 254 daňového řádu je dána pravomoc nikoliv soudů, ale správce daně (případně posléze správních soudů).
Návrh na zrušení konkrétních ustanovení občanského soudního řádu či jiného právního předpisu, jenž by byl nadto podpořen relevantní ústavněprávní argumentací, však stěžovatelka nepředkládá. Takovýmto způsobem koncipovaná ústavní stížnost může být jen stěží shledána opodstatněnou, natožpak důvodnou.
10. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 4. ledna 2022
Vojtěch Šimíček, v. r. předseda senátu