Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy a Pavla Rychetského (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti V. S., zastoupeného JUDr. Martinem Pavlíkem, advokátem advokátní kanceláře se sídlem v Praze 1, Václavské náměstí 66/808, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 4. 3. 2009 sp. zn. 31 T 118/2008 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. 5. 2009 sp. zn. 9 To 167/2009, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel namítá porušení čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), podle nějž jsou orgány činné v trestním řízení povinny provádět výslechy svědků, kteří hovoří ve prospěch se stejnou pečlivostí jako svědky, kteří hovoří v neprospěch obviněného, popř. obžalovaného. Podle názoru stěžovatele byla tato zásada v jeho případě zcela zjevně a hrubě porušena, jelikož nalézací soud ani odvolací soud neprovedl výslechy svědků, které stěžovatel navrhoval a kteří se mohli k věci vyjádřit a hovořit v jeho prospěch. Dále stěžovatel uvedl, že v jeho případě bylo porušeno právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy, neboť k jeho odsouzení došlo na základě důkazů, které byly shromažďovány pouze jednostranně a nebyly provedeny důkazy, které mohly jeho vinu vyvrátit, popř. minimálně zeslabit.
Stěžovatel se výše uvedeného trestného činu dopustil tím, že jako vrchní dozorce zařazený v oddělení pro výkon vazby ve Vazební věznici Praha Pankrác na oddělení vazebně stíhaných osob vykonával svou dozorčí činnost tak, že v přesně nezjištěné době od roku 2006 do 20. 12. 2007 ve Vazební věznici Praha Pankrác v místnosti určené k telefonování obviněných umožňoval telefonovat nejméně v září a říjnu 2006 několika obviněným, aniž by kontroloval, na jaká telefonní čísla volají a s kým hovoří a obvinění telefonovali na jiná, než povolená čísla bez přítomnosti dozorce, ačkoli stěžovateli tato povinnost vyplývala z rozkazu Generálního ředitelství Vězeňské služby ČR.
Stěžovatel rovněž umožňoval pobyt více obviněných a jejich komunikaci v knihovně bez dozoru, umožňoval jim přijímání balíků, ve kterých byly nepovolené předměty, či po technických prohlídkách vracel obviněným již zabavené věci, a to za úplatu ve formě cigaret a jídla, které přijímal od obviněných, čímž postupoval v rozporu se zákonem č. 293/2003 Sb., o výkonu vazby a vyhlášky č. 109/1994 Sb., řádu o výkonu vazby. Za to mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání osmi měsíců, jehož výkon mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců.
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v trestním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy orgánů zde činných a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
Do hodnocení provedených důkazů obecnými soudy není Ústavní soud zásadně oprávněn zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné; důvodem k jeho zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu. Zásadám spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1 Listiny) odpovídá též požadavek, aby soudy učiněná skutková zjištění a přijaté právní závěry byly řádně (dostatečně) a srozumitelně odůvodněny.
Maje na zřeteli uvedené zásady, dospěl Ústavní soud k závěru, že daná ústavní stížnost, resp. námitky v ní obsažené, neobstojí. Jak prvostupňový, tak odvolací soud se s návrhy na doplnění dokazování, učiněnými stěžovatelem v průběhu řízení, v odůvodnění svých rozhodnutí vypořádaly a shledaly je nadbytečnými. Stejně tak odvolací soud zdůvodňuje, proč neshledal důvody k pochybnostem o věrohodnosti vyslýchaných svědků, přičemž Ústavnímu soudu, s ohledem na shora formulované zásady, zásadně nepřísluší vstupovat do tohoto hodnocení.
Výše předestřené podmínky, za kterých hodnocení důkazů a potažmo skutková zjištění učiněná obecnými soudy překračují hranice ústavnosti, v dané věci tedy splněny nejsou. Nelze dovodit ani excesivní odklon od zákonných zásad ovládajících postupy obecných soudů v trestním řízení ani od pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu.
Na základě uvedených skutečností nezbylo Ústavnímu soudu než ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně 2. února 2010
Vladimír Kůrka v. r. předseda senátu