Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Milana Hulmáka, soudce zpravodaje Jana Svatoně a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti P. Š., zastoupeného Mgr. Robertem Kabátem, Ph.D., advokátem, sídlem V Holešovičkách 94/41, Praha 8 - Libeň, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. července 2025 č. j. 8 Tdo 586/2025-2515, rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 12. února 2025 č. j. 6 To 320/2024-2448 a rozsudku Okresního soudu v Sokolově ze dne 24. září 2024 č. j. 19 T 136/2021-2254, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu v Sokolově, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Plzni a Okresního státního zastupitelství v Sokolově, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Okresní soud v Sokolově (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 20. 5. 2022 č. j. 19 T 136/2021-1684 uznal stěžovatele vinným ze spáchání zločinu podvodu podle § 209 odst. 1 a odst. 4 písm. d) trestního zákoníku a za to mu uložil trest odnětí svobody v trvání třiceti měsíců ve věznici s ostrahou; současně mu uložil povinnost uhradit poškozenému částku 1 470 000 Kč. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud") usnesením ze dne 14. 12. 2022 č. j. 6 To 119/2022-1876 rozsudek okresního soudu zrušil a uložil mu věc znovu projednat a rozhodnout.
2. Následně okresní soud znovu uznal stěžovatele napadeným rozsudkem vinným ze spáchání zločinu podvodu podle § 209 odst. 1 a odst. 4 písm. d) trestního zákoníku a za to mu uložil trest odnětí svobody v trvání třiceti měsíců ve věznici s ostrahou, povinnost uhradit poškozenému částku 1 145 680,50 Kč a poškozeného se zbytkem jeho nároku odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních. K odvolání stěžovatele krajský soud ve veřejném zasedání zrušil výrok o trestu a o náhradě škody a při nezměněném výroku o vině nově stěžovateli uložil trest odnětí svobody v trvání tří let, podmíněně odložený na zkušební dobu pěti let, povinnost nahradit ve zkušební době podle svých sil škodu, kterou trestným činem způsobil a povinnost nahradit poškozenému na náhradu škody 870 000 Kč; se zbytkem nároku byl poškozený odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele v neveřejném zasedání odmítl jako zjevně neopodstatněné.
3. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti namítá, že se obecné soudy dostatečně nevypořádaly s jeho obhajobou a důkladně nezohlednily důkazy v jeho prospěch. Jeho námitky byly vypořádány toliko formálně, selektivně a bez přihlédnutí ke svědectví jeho bratra, jehož věrohodnost je patrná z částečné úhrady dluhu za stěžovatele. Dále tvrdí, že poškozeného neuvedl v omyl ani mu nic nezamlčel, důvodně očekával příjem z prodeje nemovitosti ve prospěch bratrovy společnosti (dále jen "společnost"), jejímž byl stěžovatel jediným jednatelem.
4. Podle stěžovatele byla smlouva uzavřena jinak než tvrdí poškozený, část půjčky nepocházela ze zdrojů poškozeného a nebyla dosud vrácena. Stěžovatel uvádí zdroje, z nichž očekával zisk k úhradě půjčky, což podle jeho názoru vylučuje podvodný úmysl při uzavírání smlouvy, kdy poškozený věděl o závazcích stěžovatele. Očekávané příjmy však nepřišly, nemovitosti nebyly zpeněženy v době ani ve výši stěžovatelem očekávané, a proto (podpůrně) spoléhal na bratrovu pomoc. Obecné soudy dostatečně nezohlednily jeho (logické) očekávání prostředků k uhrazení pohledávky, zejména od bratra a společnosti (viz například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2015 č. j. 3 Tdo 107/2015-27). Nejvyšší soud vycházel z nesprávného předpokladu (podle insolvenčního správce) špatné finanční situace společnosti a nezohlednil ani judikaturu (například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2015 č. j. 6 Tdo 568/2015-45). Úpadek společnosti byl prohlášen více než rok po uzavření smlouvy, a proto nelze dovodit její nedobrý stav. Stěžovatel rovněž odmítá závěry, že vrácení prostředků bránily exekuce - ty se netýkaly společnosti ale stěžovatele.
5. Řádně zastoupený stěžovatel ve své včas podané ústavní stížnosti splňující požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), spatřuje v napadených rozhodnutích porušení svých základních práv zakotvených v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 6 odst. 1 a 3 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
6. Ústavní soud se seznámil s napadenými rozhodnutími a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
7. Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky). Není obecným soudem dalšího stupně, součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřízen. Ústavní soud není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Ústavní soud se nezabývá eventuálním porušením běžných práv fyzických osob, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. Správností hodnocení důkazů se zabývá pouze tehdy, zjistí-li, že v řízení před obecnými soudy byly porušeny ústavní procesní principy, zejména pak právo na spravedlivý proces.
8. Z napadených rozhodnutí je patrné, že krajský soud nejprve zjistil vady původního řízení, a proto rozhodnutí okresnímu soudu vrátil, aby uvedená pochybení napravil a znovu rozhodl, což se stalo. V řízení bylo prokázáno naplnění všech znaků skutkové podstaty trestného činu a stěžovateli byl uložen zákonem předvídaný trest (čl. 39 Listiny). Tento trest byl krajským soudem korigován - stěžovateli uložil podmíněný trest odnětí svobody, s dlouhou zkušební dobou obsahující podmínku náhrady škody; krajský soud zohlednil i úhradu části škody (bratrem stěžovatele) v mezidobí od vyhlášení rozsudku okresního soudu do rozhodování o odvolání.
9. Obecné soudy se důkladně zabývaly okolnostmi, za nichž byla úvěrová smlouva mezi stěžovatelem a poškozeným uzavřena a na základě provedeného dokazování vysvětlily, proč neuvěřily verzi stěžovatele. Zkoumaly výši dluhů a pohledávek stěžovatele v době uzavírání smlouvy (v souhrnu jeho dluhy převyšovaly pohledávky o více než 2 800 000 Kč - tedy téměř dvojnásobek úvěru) i záruky, které při sjednávání úvěru poskytl. Obecné soudy přihlédly k převodu ztrátové společnosti na třetí osobu (bratr neměl přehled o chodu společnosti, a proto ji opustil) a následnému úpadku společnosti.
Prověřovaly skutečné záruky za úvěr, reálnost tvrzených možností stěžovatele získat prostředky k úhradě závazků z jeho obchodních operací (s byty), z jejichž výtěžku měl (chtěl) získat prostředky k uhrazení dluhu, tvrzenou leč v době splatnosti úvěru nerealizovanou nabídku bratra, jakož i účty z nichž byl úvěr poskytnut. Obecné soudy reagovaly na obhajobu stěžovatele (jím nabízené varianty) kterou považovaly na základě provedeného dokazování za vyvrácenou, posuzovaly otázku zavinění, věrohodnost svědků a řádně vyhodnotily i výpověď stěžovatelova bratra a okolnosti úhrady části dluhu v průběhu řízení před soudy.
10. V řízení nebyly opomenuty důkazy, důkazní návrhy stěžovatele byly vypořádány, byť způsobem, s nímž nesouhlasí a který považuje za vadný a nelogický. Okresní soud řádně osvětlil, které důkazy neprovedl a proč tak učinil. V řízeních o opravných prostředcích se jak krajský, tak i Nejvyšší soud zabývaly nejen námitkou tvrzených opomenutých důkazů, ale i způsobem vyhodnocení věci a vysvětlily, proč neuvěřily jeho tvrzením. Je úkolem obecných soudů posoudit vypovídací schopnost jednotlivých důkazů i to, které důkazy ke svému rozhodnutí potřebují a které nikoliv; způsob provedení a vyhodnocení důkazů musí v odůvodnění dostatečně srozumitelně vysvětlit. To v projednávané věci splnily a námitky stěžovatele jsou založeny na jeho nesouhlasu s jejich závěry. Takový nesouhlas je však pouze polemikou, která nepředstavuje porušení základních práv stěžovatele.
11. Stěžovatel v ústavní stížnosti neuvedl nic, z čeho by bylo možné dovodit, že postupem obecných soudů v jeho věci bylo porušeno právo na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny) či právo na spravedlivý proces (čl. 6 odst. 1 Úmluvy). Uvedená práva zaručují, že v řízení budou nezávislé a nestranné soudy postupovat podle předem stanovených pravidel, nezaručují však, a ani zaručit nemohou, že výsledek řízení bude odpovídat očekávání účastníka řízení. Skutečnost, že obecné soudy nevyhodnotily obhajobu stěžovatele způsobem, který očekával, respektive, že na základě dalších důkazů vyslovily závěr, který stěžovatel neakceptoval, není porušením práva na obhajobu [čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy, čl. 40 odst. 3 Listiny].
12. Z napadených rozhodnutí je patrné, že obecné soudy se věcí zabývaly v dostatečném rozsahu a na základě jakých provedených důkazů dospěly k závěru o naplnění skutkové podstaty trestného činu. Jejich postup byl v souladu s procesními předpisy a rozhodnutí byla řádně a srozumitelně odůvodněna.
13. Podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu proto senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný; v části směřující proti zrušenému výroku o trestu a o náhradě škody rozsudku okresního soudu ze dne 24. 9. 2024 č. j. 19 T 136/2021-2254 rozsudkem krajského soudu ze dne 12. 2. 2025 č. j. 6 To 320/2024-2448 není Ústavní soud podle § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu příslušný (není povolán jej zrušit podruhé).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 4. prosince 2025
Milan Hulmák v. r.
předseda senátu