USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. 7. 2025 o dovolání obviněného P. Š. proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 12. 2. 2025, sp. zn. 6 To 320/2024, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu v Sokolově pod sp. zn. 19 T 136/2021, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. Š. odmítá.
1. Rozsudkem Okresního soudu v Sokolově ze dne 24. 9. 2024, sp. zn. 19 T 136/2021, byl obviněný P. Š. (dále též jen „obviněný“ nebo také „dovolatel“) shledán vinným zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, za což byl podle § 209 odst. 4 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 30 měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. V dalším byla obviněnému podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložena povinnost nahradit poškozenému H. Š. škodu ve výši 1 145 680,50 Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byl poškozený se zbytkem nároku na náhradu škody odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.
2. Proti označenému rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání zaměřené proti všem jeho výrokům. Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 12. 2. 2025, sp. zn. 6 To 320/2024, podle § 258 odst. 1 písm. e), f), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek soudu prvního stupně zrušil ve výroku o trestu a ve výroku o náhradě škody a podle § 259 odst. 3 písm. b) tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněný byl podle § 209 odst. 4 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 3 let, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1, § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 5 let. Podle § 82 odst. 3 tr. zákoníku bylo obviněnému uloženo, aby ve zkušební době podmíněného odsouzení podle svých sil nahradil škodu, kterou trestným činem způsobil. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost nahradit poškozenému H. Š. škodu ve výši 870 000 Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byl jmenovaný poškozený se zbytkem nároku na náhradu škody odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních. Jinak zůstal napadený rozsudek beze změny.
3. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku dopustil tím, že na základě úvěrové smlouvy č. 06/2018 ze dne 27. 6. 2018 uzavřené mezi obviněným jako dlužníkem (příjemcem úvěru) a poškozeným H. Š. jako věřitelem (poskytovatelem úvěru) na úvěr ve výši 1 470 000 Kč poškozený poskytl obviněnému dne 27. 6. 2018 částku ve výši 350 000 Kč, dne 4. 7. 2018 částku ve výši 250 000 Kč, dne 28. 8. 2018 částku ve výši 520 000 Kč, dne 29. 8. 2018 částku ve výši 300 000 Kč a dne 30. 8. 2018 částku ve výši 50 000 Kč, když podle podmínek smlouvy byly finanční prostředky poskytnuty do 10. 9. 2018 s tím, že k tomuto datu bude úvěr splacen jednorázově a současně bude poskytovateli úvěru uhrazena odměna ve výši 360 000 Kč, obviněný úvěr v dohodnutém termínu ani později nesplatil, přičemž si byl v době uzavření smlouvy vědom toho, že je jako fyzická osoba zadlužen, když vůči němu bylo v této době vedeno 29 exekučních řízení a jeho závazky byly zcela zřejmě vyšší než jeho pohledávky, zároveň si byl vědom toho, že jako zaměstnanec společnosti T., s. r. o., nedisponuje dostatečným měsíčním příjmem, nemohl důvodně očekávat, že do splatnosti úvěru získá peněžní prostředky z obchodní činnosti v dostatečné výši, a byl si tedy vědom toho, že nebude schopen v dohodnutém termínu poskytnutý úvěr splatit.
4. Pro úplnost je vhodné doplnit, že soudy nižších stupňů nerozhodovaly ve věci obviněného poprvé. Rozsudkem Okresního soudu v Sokolově ze dne 20. 5. 2022, sp. zn. 19 T 136/2021, byl obviněný shledán vinným zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, za což byl podle § 209 odst. 4 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 30 měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost nahradit poškozenému H. Š. škodu ve výši 1 470 000 Kč. Proti označenému rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání směřující proti všem jeho výrokům. Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 14. 12. 2022, sp. zn. 6 To 119/2022, podle § 258 odst. 1 písm. a), b), c) tr. ř. napadený rozsudek v celém rozsahu zrušil a podle § 259 odst. 1 tr. ř. věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. V řízení po zrušení označeného rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto tak, jak bylo rekapitulováno v úvodní části tohoto rozhodnutí.
II. Dovolání a vyjádření k němu
5. Proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 12. 2. 2025, sp. zn. 6 To 320/2024, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, v němž odkázal na dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), h), i), m) tr. ř. Namítl, že bylo rozhodnuto o zamítnutí odvolání, přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání, neboť rozsudek soudu prvního stupně spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, ve kterém chybí okolnosti naplňující znak objektivní stránky trestného činu podvodu podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku spočívající v podvodném jednání, a jiném hmotněprávním posouzení, rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, že obviněnému byl uložen trest ve výměře, která je v rozporu se zákazem reformace in peius a že rozhodnutí spočívá na nesprávném hmotněprávním posouzení uplatněného nároku na náhradu škody.
6. Obviněný především vytkl, že skutková věta prvoinstančního rozsudku neobsahuje konkrétní popis jednání, jímž měl poškozeného uvést v omyl či zamlčet podstatné skutečnosti; popisuje pouze následné nesplnění úvěrové smlouvy. Poukázal přitom na judikaturu Nejvyššího soudu, podle níž ve skutkové větě musí být výslovně obsaženy znaky skutkové podstaty tak, aby samotný výrok mohl k jejímu vymezení obstát co do své určitosti (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 1383/2005), přičemž nestačí, aby se soud omezil, byť jen v některých směrech, na citaci zákonných znaků, které tvoří právní větu (usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 3. 1994, sp. zn. 3 To 105/93). Odvolacímu soudu vytkl, že tuto námitku opomněl a rozšířil ji o absenci podvodného úmyslu, kterou obviněný nenamítal, a pojednal je současně, aniž by se námitkou absence podvodného jednání vůbec zabýval.
7. Dovolatel dále shrnul podstatu obžaloby i podstatu obhajoby proti ní; rozvedl, že oproti podané obžalobě dokazoval, že v době uzavření úvěrové smlouvy mohl důvodně očekávat, že včas získá peněžní prostředky z obchodní činnosti v dostatečné výši, a že si nebyl vědom, že nebude schopen v dohodnutém termínu poskytnutý úvěr splatit (existovaly tedy okolnosti vylučující jeho podvodný úmysl), a že poškozený nebyl oklamán, neboť měl dostatek informací a schopností k tomu, aby mohl rozpoznat rizikovost poskytnutí úvěru za sjednaných podmínek (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 486/2010). Vedle toho obviněný poukazoval na nepřesnosti obžaloby, které nicméně však nevyvracely podstatu obvinění: část peněz neposkytl poškozený, ale společnosti F., s. r. o., a to na účet společnosti T., s. r. o. (dále jen „T.“). Způsob, jakým oba soudy nižších stupňů naložily s jeho obhajobou, je hlavní námitkou obviněného proti oběma jejich rozsudkům. Zejména soud prvního stupně zaujal vůči jeho obhajobě jednostranně negativní postoj, selektivně provedl pouze část důkazů týkajících se důvodně očekávaných příjmů tvrzených obviněným, provedené důkazy hodnotil jednostranně a svévolně v neprospěch obviněného a toto doplnil z části nelogickými úvahami nemajícími oporu v provedeném dokazování. Soud druhého stupně v napadeném rozsudku přístup okresního soudu, který bez právně i skutkově správného a adekvátního odůvodnění popřel obhajobu obviněného, nakonec aproboval, aniž by se vypořádal s podstatnými námitkami obviněného uplatněnými v jeho odvolání. Měl za to, že oba soudy tak zasáhly do jeho práva na spravedlivý proces.
8. Dovolatel připomněl důvody, pro které se domníval, že on, resp. společnost T. bude mít včas k dispozici dostatečné finanční zdroje, z nichž bude moct poskytnuté prostředky vrátit. Jednalo se o očekávané příjmy z obchodů společnosti T., resp. ze zpeněžení nemovitostí, které vlastnila nebo na kterých vázlo její zástavní právo, dále očekával příjmy z prodeje bytů v Praze a v případě selhání počítal s výpomocí od bratra P. Š. Použitelnost příjmů společnosti T. soudy zpochybňovaly nekonzistentně, kdy soud prvního stupně tento argument zmínil jen u příjmů ze zpeněžení dlužníka S., u příjmů z prodeje bytu v XY tuto úvahu nepoužil. Soud druhého stupně úvahy potvrdil, ale nepochopitelná je jeho poznámka, že se obviněný snaží překlopit v jeho trestní věci podvodné jednání do občanskoprávní roviny. Předně k úvahám o tom, zda někdo může očekávat určité příjmy, konstatoval, že není vyloučeno, aby šlo o příjmy jiné osoby, která mu je poté poskytne nebo za něj uhradí jeho dluh. Závěr soudu druhého stupně, že s těmito příjmy nemohl obviněný počítat, odporuje podle dovolatele jak právní úpravě, tak prohlášení P. Š. Z dokazování nevyplynulo ani to, že by poškozený čekal úhradu dluhu výhradně ze zdrojů od obviněného, a nikoli od společnosti T. Také věděl od obviněného, že jsou vůči němu vedeny exekuce, které má jako ochranu před případným uplatňováním pohledávek vůči němu.
9. Ani úvaha, že podle sdělení insolvenčního správce měl být T. v úpadku, fakticky nevylučuje uspokojení z příjmů společnosti. Formálně byl totiž úpadek společnosti zjištěn až 1,5 roku později. Na společnost T. se tedy 27. 6. 2018 nevztahovala omezení s nakládáním s majetkem spojená se zjištěním úpadku a prohlášením konkurzu. Pokud insolvenční správce hovořil o možném dřívějším materiálním úpadku, který dovodil z (vyvratitelných) domněnek insolvenčního zákona pro konstatování úpadku ve formě platební neschopnosti v insolvenčním řízení (v § 3 odst. 2 insolvenčního zákona), nikoli z definičních znaků úpadku (podle § 3 odst. 1 insolvenčního zákona), mezi něž patří skutečná neschopnost platit (nestačí, že některé pohledávky nejsou zaplaceny), nemá tvrzení, že byla společnost v úpadku už 27.
6. 2018 oporu v provedeném dokazování, a soudy tento závěr učinily na základě nesprávného hmotněprávního posouzení. I kdyby společnost T. v rozhodné době byla v úpadku ve formě platební neschopnosti, podle dovolatele to neznamená, že nemohla tvořit příjmy, které mohly být použity pro vrácení úvěru poškozenému. Důležitá je fakticita příjmů (majetku, jehož zpeněžením lze tyto příjmy získat) a vědomost obviněného o nich. Skutečnost, že by použití těchto příjmů mohlo znamenat porušení jednatelských povinností obviněného (jak uvažoval soud druhého stupně), je pro posouzení jeho možností dluh vrátit nerozhodná.
Plněním z těchto zdrojů by totiž byl úvěr poškozenému fakticky vrácen, jak vyžadovala smlouva. Nebyl-li akceptován návrh na doplnění dokazování rozsudkem Okresního soudu v Sokolově ze dne 17. 1. 2018, sp. zn. 16 C 383/2017, jímž byla společnosti T. přiznána pohledávka svědčící o očekávaném příjmu, jedná se o opomenutý důkaz. Za nelogický označil i závěr, že nebyly vzaty v úvahu příjmy z nemovitostí a pohledávky společnosti T. jen proto, že obviněný je před uzavřením smlouvy s poškozeným výslovně nezmínil.
Jestliže obviněný poškozenému neuváděl žádné konkrétní příjmy, je nelogické, proč by z okruhu příjmů, které mohly sloužit k uspokojení poškozeného, měly být vyloučeny příjmy z nemovitostí a z pohledávek společnosti T. Zvláště to platí za situace, když poškozený zmínil, že právě nemovitý majetek společnosti T. mu obviněný dokládal. Navíc vypověděl, že mu obviněný po datu splatnosti jako důvod nevrácení ve lhůtě splatnosti říkal, že se nepodařilo nemovitosti a pohledávky prodat. K důkazu byl proveden i e-mail z 5.
9. 2018, v němž obviněný hovoří o pohledávce za dlužníkem M. K. Redukci možných zdrojů uspokojení úvěru poškozeného pouze na měsíční odměnu od společnosti T. označil za selektivní a svévolnou. Nadto ani tento zdroj nesplňuje podmínku, že by se o něm obviněný poškozenému před uzavřením smlouvy zmiňoval. Poškozený ani nevypověděl, že by se o výši příjmů obviněného od společnosti T. zajímal. Za nelogickou označil i úvahu soudu prvního stupně, že některé obviněným uváděné zdroje nestačily k uspokojení pohledávky poškozeného jako celku.
Obhajoba však tvrdila, že poškozeným uváděné zdroje mohly být použity v různých kombinacích.
10. Dále obviněný zdůraznil, že okolnosti vylučující zavinění se posuzují k okamžiku jednání obviněného, kterým je uzavření smlouvy o úvěru s poškozeným. Podle judikatury na nich nic nemění překážky vzniklé teprve po uzavření smlouvy, které bránily obviněnému splnit závazek z úvěru a které nemohl v době uzavření půjčky ani předvídat. Stejně tak nemá na posouzení absence či existence podvodného úmyslu v době jednání vliv dodatečná změna vůle úvěr vrátit, i kdyby jeho důvodem byl dodatečně pojatý úmysl (rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 14. 2. 1967, sp. zn. 3 Tz 5/67).
11. Opakovaně se dovolatel vyjadřoval také k možnosti uspokojení z výtěžku zpeněžení nemovitostí dlužníka M. K. ve XY. V době uzavření úvěrové smlouvy činila výše pohledávky společnosti T. vůči dlužníku M. K. 5 527 143,34 Kč, byl nařízen exekuční prodej nemovitosti dlužníka a 13. 4. 2018 na nemovitosti bylo zřízeno exekutorské zástavní právo ve prospěch T. a z výpisu z katastru nemovitostí neplynul žádný jiný věřitel. Dovolatel kritizoval úvahu nalézacího soudu, že vzhledem k podanému návrhu muselo být obviněnému zřejmé, že se pohledávka nevymáhá, neboť je nelogická a nemá oporu v dokazování ani v právním řádu. Dovolatel za dané situace nemohl předvídat, že dlužník M. K. na sebe po uzavření úvěrové smlouvy neočekávaně podá insolvenční návrh, v jehož důsledku nebylo možno pohledávky věřitelů uspokojovat individuální exekucí, ale pouze v zahájeném insolvenčním řízení. Nelogický a v naprostém rozporu s provedeným dokazováním je podle něj i závěr nalézacího soudu, že doklad o pozdějším prodeji zastavené nemovitosti v insolvenčním řízení za cenu 1 050 000 Kč podporuje závěr o obtížné vymahatelnosti této pohledávky. Plnění obdržela společnost Bohemia Money, a to jako věřitel pohledávky původně patřící společnosti T., která ji na ni v průběhu insolvenčního řízení převedla. Obojí tak naopak dokládá bonitu a oprávněnost pohledávky, jejíž uspokojení se v důsledku podání insolvenčního návrhu pouze protáhlo tak, že z výtěžku nemohl být v dohodnuté době uspokojen poškozený.
12. Nadměrná pozornost byla podle dovolatele věnována otázce možnosti uspokojení z příjmů z bytů v Praze, když i bez nich existovalo dost pravděpodobnějších zdrojů, z nichž by obviněný mohl uspokojit pohledávku poškozeného. Sem spadá zejména dokazování opakovaným výslechem svědkyně R. M. S. Svědkyně opakovaně vypovídala nepravdivě, a to v rozporu s jinými důkazy, které soudy považovaly za věrohodné, nebo se svými dřívějšími výpověďmi vyhýbala odpovědím na otázky nebo procesním úkonům, zejména dalšímu výslechu. Uvedl, že celkem obhajoba upozornila na 23 rozporů či důvodů, proč u svědkyně nelze najít žádné předpoklady věrohodnosti a pravdivosti, avšak soudy se těmito okolnostmi vůbec nezabývaly. Tím však odepřely obviněnému reálnou účast na řízení jakožto součásti spravedlivého procesu. Pokud soud prvního stupně obhajobu obviněného v této části vyvracel poukazem na usnesení policejního orgánu o odložení trestní věci proti svědkyni R. M. S. a usnesení státního zástupce o zamítnutí stížnosti obviněného proti němu, použil nepřípustné důkazy. V tomto řízení totiž tato rozhodnutí nemohla být použita jako důkazy o skutečnostech, kterými se zabývaly, ale pouze o určitých rozhodnutích orgánu veřejné moci (vydaných v řízení, v němž obviněný neměl postavení obviněného, ale oznamovatele, a svědkyně postavení podezřelé, a tudíž platí i opačné procesní zásady týkající se hodnocení důkazů). Předběžné otázky si měly soudy posoudit samostatně.
13. Soud prvního stupně ponechal bez povšimnutí poslední eventuální zdroj, a to bratra obviněného P. Š. Nerekapituloval jeho výpověď, že byl s obviněným dopředu domluven na pomoci s vrácením úvěru do výše 1 000 000 Kč. Soud druhého stupně zcela pominul prohlášení P. Š., které provedl k důkazu. Svědek v něm znovu potvrdil, že byl připraven na žádost obviněného podstatnou část úvěru vrátit. Jde tedy o materiálně opomenutý důkaz; soud jej sice provedl, ale zcela ignoruje údaje, které z něj plynou.
14. Obviněný měl také za to, že odvolací soud porušil zákaz reformationis in peius, když místo původního nepodmíněného trestu odnětí svobody v trvání 30 měsíců uložil trest odnětí svobody v trvání 36 měsíců, tedy delší trest, byť výkon podmíněně odložil. Tuto námitku uplatnil pod dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., jak připouští ustálená judikatura (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 442/2015 a rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 304/04).
15. Ve vztahu k adheznímu výroku dovolatel předně zdůraznil rozdíl mezi škodou podle soukromého práva a škodou ve smyslu trestněprávním. Škoda, kterou uplatňoval poškozený a která měla vzniknout podvodným jednáním obviněného, mají představovat vylákané peněžní prostředky. Poškozený tak neuplatňoval nárok na vrácení úvěru z úvěrové smlouvy, neboť takový nárok by mu nebylo možno v trestním řízení přiznat. Namítl, že převod peněz z účtu na účet nepředstavuje zásah do absolutního práva poškozeného, neboť klient banky je pouze majitelem účtu a z právního hlediska nejsou peníze na účtu vlastněny majitelem účtu, ale jsou jeho pohledávkou vůči bance, přičemž peněžitá pohledávka vůči bance je právem relativním, a proto nelze odpovědnost za škodu opřít o § 2910 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.
z.“), jak učinily soudy obou stupňů (viz rozsudek Nejvyššího soudu z 30. 8. 2021, sp. zn. 23 Cdo 3320/2020) Dále vytkl, že soudy i přes jeho námitky nezkoumaly, kdo je aktivně legitimován k uplatnění nároku na náhradu škody. Ohledně přiznané částky náhrady škody ve výši 870 000 Kč uvedl, že jím není poškozený. Škoda v tomto případě totiž vznikla převodem peněz z bankovního účtu, přesněji řečeno snížením výše pohledávky z účtu vůči bance. Upozornil, že první dvě platby v celkové výši 600 000 Kč byly provedeny z účtu poškozeného č. XY vedeného u ČSOB, další (v pořadí třetí) platba ve výši 520 000 Kč byla provedena z účtu společnosti F.
C. č. XY vedeného u ČSOB a poslední dvě platby (v pořadí čtvrté a pátá) v celkové výši 350 000 Kč byly provedeny z účtu společnosti F. G. č. XY vedeného u ČSOB. Jen v případě, kdy došlo ke snížení pohledávky poškozeného z účtu vůči bance, která jeho účet vede, lze podle dovolatele přímo hovořit o škodě, která vznikla poškozenému. Tato škoda ve výši 600 000 Kč byla již poškozenému nahrazena. V případech, kdy byly peníze odeslány z účtu společností F. C. nebo F. G. došlo k poklesu jejich pohledávek z účtu vůči bance, která jejich účet vede (ČSOB) a tedy ke škodě na jejich jmění.
Nejde bez dalšího hovořit o škodě vzniklé poškozenému, přestože je jejich jediným společníkem a jednatelem. Důvodem je, že ani v takovém případě nepřestává být společnost samostatnou osobou, majetkoprávně odlišnou od svého společníka (§ 118 o. z.), kdy společník v žádném rozsahu nevlastní majetek společnosti (vlastní pouze podíl v ní). Dodal, že sama skutečnost, že peníze byly odeslány podle úvěrové smlouvy, není pro určení osoby poškozeného rozhodující, protože není uplatňován nárok z této smlouvy (nárok na vrácení úvěru) nebo jejího porušení (nárok na úrok z prodlení nebo nárok na náhradu škody způsobenou prodlením).
Peníze, které přišly z účtu společností F. (na účet společnosti T.), nebyly poškozeného, a jemu osobně tak nevznikla škoda v soukromoprávním smyslu.
16. Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 12. 2. 2025, č. j. 6 To 320/2024-2448, a rozsudek Okresního soudu v Sokolově ze dne 24. 9. 2024, č. j. 19 T 136/2021-2254, a aby podle § 265k odst. 2 věty druhé tr. ř. zrušil také další rozhodnutí obsahově navazující na zrušená rozhodnutí, která vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
17. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) ve vyjádření k dovolání obviněného předně konstatoval, že dovolání převážně opakuje obhajobu uplatněnou již před soudy nižších stupňů; s jejich argumentací se ztotožnil a odkázal na body?36.–53. rozsudku soudu prvního stupně a 29.–42. rozsudku odvolacího soudu. K námitce absence popisu jednání dovolatele státní zástupce připustil, že explicitní vyjádření podvodného jednání je ve výroku rozsudku méně výrazné, nicméně z kontextu a odůvodnění rozhodnutí je patrné, že šlo o zamlčení neschopnosti úvěr splatit. Odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu (např. rozhodnutí pod sp. zn. 6 Tdo 296/2022, 7 Tdo 263/2021), která připouští doplnění popisu skutku odůvodněním, pokud je tím skutkový základ rozhodnutí dostatečně vymezen. Proto považoval tuto námitku za zjevně neopodstatněnou.
18. Pokud jde o námitky vůči skutkovým závěrům (neschopnost splatit úvěr, omyl poškozeného) a údajnému opomenutí důkazů, státní zástupce upozornil, že dovolatel nijak konkrétně nevymezil, v čem měly být skutkové závěry v extrémním nesouladu s provedenými důkazy, ani neprokázal podstatnost opomenutých důkazů. Vytkl, že dovolatel nespecifikoval, proč považoval rozsudek Okresního soudu v Sokolově ze dne 17. 1. 2018, sp. zn. 16 C 383/2017, jímž byla společnosti T. přiznána pohledávka vůči dlužníkovi S., za podstatný ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., když není ani patrno, že by tato pohledávka pokrývala podstatnou část předmětného úvěru ve výši 1 470 000 Kč a že by byla reálně vymahatelná do jeho splatnosti dnem 10. 9. 2018. Jisté je jen to, že dovolatel tyto prostředky k dispozici ani dne 27. 6. 2018 ani dne 10. 9. 2018 neměl. V této části tedy dovolání žádnému dovolacímu důvodu neodpovídá. Konkrétnější byla námitka týkající se opomenutého důkazu, a to výpovědi svědka P. Š., resp. údajů z ní vyplývajících ke splacení úvěru za dovolatele, v dané souvislosti však státní zástupce odkázal na bod 35. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu a body 42.–49. odůvodnění nalézacího soudu, kde se nalézací soud věnoval možným příjmům dovolatele a možným splacením dluhu svědkem. Tento důkaz tedy byl soudem proveden i vyhodnocen, nelze jej proto považovat za opomenutý, a to ani materiálně. Námitku porušení zásady in dubio pro reo, což spatřoval ve výtkách obviněného proti neprokázání podvodného úmyslu, státní zástupce hodnotil jako nezpůsobilou založit dovolací důvod, neboť soudy žádné pochybnosti o vině neměly, a tuto zásadu proto nebylo třeba aplikovat. Ani zde nebylo tvrzeno, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s důkazy.
19. K námitce porušení zákazu reformace in peius státní zástupce uvedl, že trest podmíněného odnětí svobody uložený odvolacím soudem není přísnější než původní nepodmíněný trest. Ačkoliv tato námitka neodpovídá žádnému z dovolacích důvodů, zdůraznil, že je nutno se s ní v dovolacím řízení vypořádat. Dovolatel však podle státního zástupce nesprávně poměřuje přísnost trestu jen délkou jeho trvání, přestože judikatura vyžaduje posouzení trestu jako celku, a z hlediska celkového dopadu byl podle státního zástupce trest dovolateli zmírněn (srov usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25.
2. 2016, sp. zn. 6 Tdo 223/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2024, sp. zn. 5 Tdo 315/2024), když bylo rozhodnuto o podmíněném odložení jeho výkonu. Uvedl, že dovolatel blíže nevysvětlil, z jakých osobních či jiných důvodů by pro něj bylo výhodnější vykonávat ve věznici kratší trest nepodmíněný než pobývat na svobodě ve zkušební době delšího trestu podmíněného, a nic nenasvědčuje tomu, že by se snad dovolatel z nějakých zcela specifických důvodů chtěl ve věznici před někým „schovat“ nebo že by měl záměr chovat se tak, aby se ve zkušební době neosvědčil.
Usoudil tak, že pobyt ve věznici by pro dovolatele nebyl žádnou výhodou a že pokud nyní odmítá podmíněný odklad výkonu uloženého trestu, činí tak spíše ve svůj neprospěch než ve prospěch, byť pravděpodobně usiluje pouze o zkrácení uloženého trestu se zachováním jeho podmíněného odkladu. To by bylo možno dovodit ze zaměření jeho dovolání pouze na délku, a nikoliv na způsob výkonu trestu. Takto ovšem tresty dělit nelze.
20. Pokud jde o dovolací námitku nesprávného právního posouzení adhezního nároku, státní zástupce zdůraznil, že podvodné jednání dovolatele zasáhlo do absolutního vlastnického práva poškozeného, nikoli pouze do jeho relativního práva vůči bance, a nárok proto byl důvodně posouzen podle §?2910 o. z., jak ve stručnosti konstatoval i odvolací soud pod bodem 41. odůvodnění svého rozhodnutí. Argumentaci dovolatele založenou na civilní judikatuře (rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2021, sp. zn. 23 Cdo 3320/2020) označil za nepřiléhavou, neboť jí nebyla řešena škoda vzniklá mezi klienty bank, kteří si přeposlali peníze ze svých účtů v souvislosti se svým jednáním posuzovaným jako trestný čin, ale škoda klienta banky tam měla vzniknout tím, že banka založila účet neznámému podvodníkovi, jemuž jej založit neměla, neboť podvodník předložil bance nevěrohodné dokumenty.
Předmětem posuzování Nejvyššího soudu tedy nebyla trestná činnost onoho podvodníka, nýbrž postup banky při zakládání účtu. Nepřiléhavost pak státní zástupce spatřoval v tom, že dovolatel nezasáhl svým podvodem do žádných práv mezi nějakým klientem a bankou, nezaložil si zde účet za pomoci falešných dokladů, neuvedl v omyl banku. Banka provedla operace podle pokynů poškozeného jakožto svého klienta, aniž by jím ona nebo dovolatel nebo poškozený porušili jakoukoliv svou povinnost. Škoda nevzešla z porušení povinností při zakládání účtu nebo při přesunech finančních prostředků mezi účty, nýbrž vzešla z omylu poškozeného, který se nijak netýkal jeho vztahu s bankou.
Vztah mezi bankou a klientem založený na smlouvě tak zasažen nebyl a k porušení povinnosti založené na smlouvě (tedy k porušení relativního práva) nedošlo. Naopak došlo k porušení práva absolutního – vlastnického práva poškozeného, které nebylo vymezeno smluvně, platilo vůči všem a do něhož dovolatel zasáhl svým podvodným jednáním. Před předmětnou půjčkou nebyl mezi jmenovanými žádný smluvní vztah, který by se týkal předmětných peněz. To, že se jednalo o peníze uložené v bance, vytvářelo relativní vztahy dovolatele i poškozeného k bance, nikoliv mezi nimi samotnými.
Poukázal také na absurdní výsledky argumentace dovolatele. Pokud by poškozený podvodem vylákané peníze vybral ze svého účtu v hotovosti, byl by jeho nárok na náhradu škody silnější, než kdyby tyto peníze bezhotovostně převedl. Předchozí užití či neužití bankomatu by se stalo rozhodnou okolností pro to, zda může poškozený požadovat po pachateli podvodu náhradu škody, což podle státního zástupce nedává rozumný smysl. Dovolání tak státní zástupce považoval v předmětné části za zjevně neopodstatněné.
K námitce procesní legitimace poškozeného státní zástupce uvedl, že jde o otázku procesní, nikoli hmotněprávní, a žádný dovolací důvod proto nenaplňuje. Nadto zdůraznil, že z věcného hlediska je zřejmé, že dovolatel svým jednáním nepoškodil žádnou ze společností poškozeného, peníze od nich si opatřil poškozený a nikoliv dovolatel. Je lhostejné, zda poškozený vybral peníze pro poskytnutí úvěru z účtu své společnosti, ze svého účtu v bance nebo zda si je půjčil od svého příbuzného.
22. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle § 265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání je zjevně neopodstatněné.
IV. Důvodnost dovolání
23. Nejvyšší soud úvodem připomíná, že ve vztahu ke všem důvodům dovolání platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. Nejvyšší soud k tomu, jakož i k akcentu obviněného na porušení jeho ústavně zaručených práv poznamenává, že si je vědom své povinnosti zabývat se v rámci řízení o dovolání věcí i z hlediska respektování práva obviněného na soudní ochranu zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Jak uvedl Ústavní soud ve svém stanovisku pléna ze dne 4. 3. 2014 sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14: „Dovolací řízení se nemůže nacházet mimo ústavní rámec ochrany základních práv a pravidel spravedlivého procesu vymezeného Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Listinou. Nejvyšší soud je tedy povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele, včetně jeho práva na spravedlivý proces. Každá důvodná námitka porušení ústavních práv je podkladem pro zrušení napadeného rozhodnutí v řízení o dovolání. Nejvyšší soud je v této fázi řízení povinen při posuzování příslušného dovolacího důvodu toto pravidlo uplatňovat bezvýjimečně a nepřenášet tuto odpovědnost na Ústavní soud“.
24. Obviněný v dovolání odkázal na dovolací důvody uvedené v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g), h), i), m) tr. ř. Podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. lze dovolání podat, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 pod písmeny a) až l) tr. ř. Tento dovolací důvod tedy spočívá ve třech různých okolnostech (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád II. § 157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3174–3175): řádný opravný prostředek byl zamítnut z tzv. formálních důvodů podle § 148 odst. 1 písm. a) a b) tr. ř. nebo podle § 253 odst. 1 tr. ř., přestože nebyly splněny procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí, nebo odvolání bylo odmítnuto pro nesplnění jeho obsahových náležitostí podle § 253 odst. 3 tr. ř., ačkoli oprávněná osoba nebyla řádně poučena nebo jí nebyla poskytnuta pomoc při odstranění vad odvolání (tzv. první atrernativa), nebo řádný opravný prostředek byl zamítnut z jakýchkoli jiných důvodů, než jsou důvody uvedené výše jako první okolnost, ale řízení předcházející napadenému rozhodnutí je zatíženo vadami, které jsou ostatními dovolacími důvody podle § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. (tzv. druhá alternativa).
25. Ačkoliv dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. předpokládá odmítnutí či zamítnutí řádného opravného prostředku, lze ve světle důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. připustit, že zákonná podmínka, že jde o rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek, je splněna i tehdy, jestliže odvolacím soudem podle § 258 odst. 1, 2 tr. ř. byl k odvolání obviněného napadený rozsudek soudu prvního stupně zrušen pouze v jednom z výroků a současně v ostatních napadených výrocích zůstal nedotčen (k tomu srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 14/2005 Sb. rozh. tr.). Taková situace nastala v nyní projednávaném případě, kdy odvolací soud na podkladě odvolání obviněného napadený rozsudek soudu prvního stupně přezkoumal a částečně zrušil, avšak pouze ve výroku o trestu a ve výroku o náhradě škody, přičemž rozsudek soudu prvního stupně zůstal v rovněž obviněným napadeném výroku o vině nedotčen. K zamítnutí ani odmítnutí odvolání obviněného nedošlo z procesních důvodů, tj. podle § 253 odst. 1 tr. ř., resp. podle § 253 odst. 3 tr. ř., a proto se na daný případ ta část ustanovení § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., která je vyjádřena dikcí „bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku …, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí“ evidentně nevztahuje. Dovolatel však uplatnil jeho druhou alternativu, neboť měl za to, že v předcházejícím řízení byl dán důvod dovolání uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. Nejvyšší soud proto posoudí opodstatněnost dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. ve vztahu k citovaným dovolacím důvodům.
26. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Tento důvod dovolání tedy spočívá na třech alternativách, kdy rozhodná skutková zjištění mající určující význam pro naplnění znaků trestného činu nemohou obstát: a) protože jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, b) jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech, c) ve vztahu k nim nebyly bez konkrétních důvodů provedeny navrhované podstatné důkazy.
Postačí, když je naplněna alespoň jedna z těchto tří alternativ. Platí také, že prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu nelze napadat jakákoliv skutková zjištění, ale jen ta, která mají určující význam pro naplnění znaků trestného činu, jenž je na nich založen. Pod uplatněný dovolací důvod tak lze podřadit námitky dovolatele zaměřené proti učiněným skutkovým zjištěním, založeným na rozporu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními a nedůvodném neprovedení navrhovaných důkazů, jakož i nepřípustnosti provedených důkazů.
27. Pochybení podřaditelná pod shora zmíněné vady relevantní z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. však Nejvyšší soud v projednávané věci nezjistil. Neshledal žádný, už vůbec ne zjevný rozpor skutkových zjištění majících určující význam pro naplnění znaků trestného činu s obsahem provedených důkazů. Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně (zejména body 36.–49., str. 9–13 rozsudku soudu prvního stupně), s jehož skutkovými závěry se soud odvolací zcela ztotožnil (viz body 28.–35., str.
9–12 rozsudku soudu druhého stupně), vyplývá přesvědčivý vztah mezi soudy učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů. Nelze nevidět, že námitky, jež obviněný uplatnil v dovolání, jsou opětovným zopakováním jeho obhajoby z předchozích fází řízení, s nimiž se postupně soud prvního stupně a soud odvolací v odůvodněních svých rozhodnutí vypořádaly, proto není třeba jejich opodstatněnost opakovaně v jednotlivostech zevrubně rozebírat. V podrobnostech lze proto odkázat na odůvodnění soudů nižších stupňů, které se v dovolání zopakovanými námitkami proti skutkovým zjištěním soudů pečlivě zabývaly.
K tomu není od věci poznamenat, že takový přístup dovolacího soudu k odůvodnění rozhodnutí není v kolizi s právem na spravedlivý proces, jelikož i celkem bohatá judikatura Evropského soudu pro lidská práva (dále „ESLP“), s níž koresponduje i judikatura Ústavního soudu, týkající se odůvodňování rozhodnutí soudů o opravném prostředku, připouští i stručné odůvodnění, které může přejímat pasáže z napadeného rozhodnutí či na ně odkazovat, musí však být z takového rozhodnutí o opravném prostředku patrné, jak se soud vypořádal s argumentací v něm obsaženou, resp. že se jí skutečně zabýval a nespokojil se jen se závěry soudu nižšího stupně (tak např. rozsudek ESLP ze dne 19.
12. 1997, č. 20772/92, ve věci Helle proti Finsku, rozsudek ze dne 21. 1. 1999, č. 30544/96, ve věci García Ruiz proti Španělsku; usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. I. ÚS 31/12, ze dne 7. 1. 2010, sp. zn. III. ÚS 3189/09, či ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. II. ÚS 1153/16, aj., srov. na ně navazující usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2021, sp. zn. 5 Tdo 1345/2020, uveřejněné pod č. 37/2021 Sb. rozh. tr.).
28. Dovolatel měl za to, že v rozporu s provedeným dokazováním je závěr soudů, že v době uzavření úvěrové smlouvy s poškozeným věděl, že nebude schopen v dohodnutém termínu poskytnutý úvěr splatit, ač předestřel zdroje, z nichž případně i při jejich kombinaci měl být podle svého přesvědčení schopen dluh poškozenému splatit. Se soudy nižších stupňů nesouhlasil, pokud tyto zdroje vyloučily a uzavřely, že obviněný se na ně nemohl spoléhat a musel si být vědom své neschopnosti dluh včas splatit. Nejvyšší soud neshledává přínosným opakovat argumentaci soudů nižších stupňů, které se ve své podstatě s totožnými námitkami obviněného již podrobně a správně vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí.
Obviněný námitkami týkajícími se nedostatečné argumentace a vypořádání se s jeho výhradami soudy nižších stupňů vytrhával argumentaci soudů z jejího celého kontextu. Pouze ve stručnosti tak lze konstatovat, že dovolatel opakovaně pomíjí absolutní nejistotu jakéhokoliv zisku z předestřených zdrojů (případně již i povědomí o tom, že např. prodeje bytů v Praze nevyjdou), pomíjí také špatnou finanční situaci jak společnosti T., kdy společnost byla i podle insolvenčního správce již v době uzavření úvěrové smlouvy s poškozeným (a dlouho předtím) v kriticky špatné hospodářské situaci, čehož si byl obviněný ve svém postavení jako její jednatel vědom, a jen těžko by mohla vyprodukovat dostatek financí pro úhradu úvěru sjednaného obviněným (navíc jako fyzickou osobou), když nebyla schopna platit ani dosavadní dluhy.
Jisto je, že dluhy obviněného převyšovaly jakékoliv příjmy, a i případně příjmy ze zdrojů, které uváděl (rozdíl mezi dluhy obviněného a jeho pohledávkami činily téměř 3 miliony Kč). To ve výsledku znamenalo, že ani v případě, přinesla-li by alespoň část zdrojů, které dovolatel uváděl, jím předestřené příjmy, nemohl by z nich z důvodu exekučních řízení, která na něj již v době uzavření úvěrové smlouvy byla vedena, dluh poškozenému uhradit. Obviněný se za dané hospodářské situace nemohl spoléhat ani na jakýsi a zejména včasný prodej majetku společnosti T.
a jeho užití (v rozporu se zákonem) na jeho (nikoliv její) dluh, když úvěr byl splatný ve lhůtě pouhých dvou a půl měsíců. V tomto ohledu je samozřejmě nutno poukázat i na absurditu argumentace předpokladu uhrazení dluhu ilegálně z cizích zdrojů. K důvodům, proč se obviněný nemohl spoléhat na výsledný zisk z jednotlivých zdrojů, lze v podrobnostech odkázat na odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů. Dovolatel opakovaně polemizuje se závěry soudů, namítá i opomenutí tvrzení jeho bratra P. Š., že byl připraven za obviněného do výše 1 milionu dluh splatit (soud prvního stupně se o finanční pomoci P.
Š. stručně zmiňuje pod bodem 48., je tak zjevné, že předmětné tvrzení při svých úvahách neopomněl), o jejich správnosti však vypovídá i samotná skutečnost, že dluh poškozenému skutečně včas splacen nebyl, a závěr o neoprávněnosti očekávání dostatečných příjmů pro splacení úvěru za sjednaných podmínek je tak zjevně opodstatněný.
Závěr, že obviněný si byl v době uzavření smlouvy o úvěru s poškozeným vědom nejistoty příjmů, z nichž by mohl úvěr poškozenému včas splatit, podporuje i skutečnost, že zdroje, z nichž si údajně myslel, že úvěr splatí, od uzavření smlouvy s poškozeným a v rámci projednávaného trestního řízení uváděl postupně, kdy přidával nové, o nichž nejenže nebyla řeč před uzavřením smlouvy s poškozeným, ale ani při dalším řešení nesplaceného dluhu s poškozeným. Nelze tedy dovodit, že by s veškerými zdroji, které soudům uváděl, od počátku skutečně počítal.
Např. také soudu uváděl, že poškozenému nabídl převedení nemovitostí na jeho osobu, což však nejenže poškozený popřel, ale nadto z výpisu z katastru nemovitostí vyplynulo, že nemovitosti, které měl obviněný údajně nabídnout, jsou zatíženy zástavními právy, poškozený by tak s nimi nemohl volně nakládat a v podstatě by se v důsledku toho ani nemohl patřičně finančně saturovat. Navíc, jak zdůraznil i soud prvního stupně v bodě 35. odůvodnění svého rozhodnutí, většina příjmů, která měla podle dovolatele z jím tvrzených zdrojů vyplynout (nehledě na to, zda se mělo jednat o příjmy obviněného či společnosti T.), spadala mimo lhůtu splatnosti poskytnutého úvěru.
Pokud dovolatel vytkl, že se soudy příliš obsáhle věnovaly zdroji, kterým měly být byty v Praze, oproti ostatním zdrojům, které v řízení uváděl, bylo tak logicky proto, že právě zprostředkování bytů v Praze mělo být jediným zdrojem (kromě nepatrného příjmu ze zaměstnání a z pohledávek) samotného obviněného, a nikoliv společnosti T., která však stranou projednávané smlouvy o úvěru s poškozeným nebyla a s jejímiž prostředky nemohl obviněný ani jako její jednatel volně nakládat pro osobní účely.
29. Lze uzavřít, že z hlediska úmyslu obviněného, jehož absenci dovolatel s odkazem na nedostatečné dokazování a nesprávné vyhodnocení důkazů vytýkal, je podstatné, že obviněný v době uzavření úvěrové smlouvy s poškozeným věděl, že zisk ze zdrojů, které měl mít ke splacení dluhu k dispozici, je v každém případě nejistý až nepravděpodobný a případně může (ale vůbec nemusí) vyplynout až po datu splatnosti úvěru, tedy věděl o možnosti, že nebude schopen ve lhůtě splatnosti úvěr zaplatit, neboli s ní byl smířen [v tomto ohledu správně odvolací soud korigoval závěr soudu prvního stupně o úmyslu obviněného na úmysl nepřímý ve smyslu § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku; nesprávné právní posouzení učiněných skutkových závěrů jako zavinění ve formě úmyslu však dovolatel nevytýkal, svou obhajobu proti závěru o zavinění činil toliko na základě neztotožnění se se skutkovými závěry soudu, jak měly vyplynout z provedených důkazů. Nejvyšší soud se proto zaviněním dovolatele z hlediska právního posouzení skutku ve smyslu § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. nezabýval]. Pokud dovolatel s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 14. 2. 1967, sp. zn. 3 Tz 5/67, zdůrazňoval, že zavinění a okolnosti vylučující zavinění (v tomto případě skutečnosti, které nastaly až po uzavření úvěrové smlouvy a které obviněný nemohl v době uzavření smlouvy předvídat) je nutno posuzovat k okamžiku jednání, pak lze toliko konstatovat, že právě na tuto dobu soudy dokazování o povědomí obviněného o schopnosti dluh splatit zaměřovaly (viz bod 49., 50. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, bod 37. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu) a správně uzavřely, že povědomí o možnosti nesplacení úvěru poškozeného (včas) měl obviněný nepochybně již v době, kdy smlouvu s poškozeným uzavíral.
30. Dovolatel dále vytýkal, že soud vyvrátil část jeho obhajoby zaměřenou na nevěrohodnost svědkyně R. M. S. poukazem na usnesení policejního orgánu o odložení trestní věci proti této svědkyni a usnesení státního zástupce o zamítnutí stížnosti obviněného proti tomuto rozhodnutí, ačkoliv tyto mohly svědčit pouze o určitých rozhodnutích orgánu veřejné moci, ale nikoliv jako důkazy o skutečnostech, kterými se tyto orgány zabývaly. Podle jeho názoru se tak jednalo o nepřípustné důkazy. K otázce procesní nepoužitelnosti je zapotřebí předeslat, že jako procesně nepoužitelný je v souladu s judikaturou Ústavního soudu označován důkaz, resp. informace v něm obsažená, která není získána co do jednotlivých dílčích fází procesu dokazování procesně přípustným způsobem, a tudíž musí být soudem vyloučena z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci. Rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení takovým procesně nepřípustným důkazem tedy rozhodně nejsou.
31. K námitce, že soudy měly nastolené otázky posoudit samy jako předběžnou otázku, lze připomenout, že podle § 9 odst. 1 tr. ř. orgány činné v trestním řízení posuzují předběžné otázky, které se v řízení vyskytnou, samostatně; je-li tu však o takové otázce pravomocné rozhodnutí soudu nebo jiného státního orgánu, jsou orgány činné v trestním řízení takovým rozhodnutím vázány, pokud nejde o posouzení viny obviněného. Jestliže jde o otázku viny, musí ji orgán trestního řízení posoudit samostatně i v případě, že tu již je pravomocné rozhodnutí příslušného orgánu o takové předběžné otázce. Za otázku viny je nutno považovat nejen každý znak trestného činu, uvedený ať už ve zvláštní nebo obecné části trestního zákona, ale i každou jednotlivou podmínku nutnou pro závěr, zda se jedná o trestný čin či nikoli. Skutečnost, že orgány činné v trestním řízení musí řešit předběžnou otázku týkající se posouzení viny obviněného samostatně, přestože o ní bylo již pravomocně rozhodnuto příslušným orgánem, však neznamená, že by se rozhodnutím příslušného orgánu vůbec nezabývaly a nebraly ho v úvahu. Takové rozhodnutí i spisy týkající se této věci jsou důkazním materiálem, se kterým se musejí vypořádat, a případné odchylné rozhodnutí o řešené otázce náležitě odůvodnit, neboť tu jde o odchylné řešení otázky, o níž bylo vydáno pravomocné rozhodnutí příslušným orgánem, kterému je řešení takové otázky speciálně svěřeno. Soud v trestním řízení taková rozhodnutí zhodnotí jako důkaz podle § 2 odst. 6 tr. ř. (srov. rozhodnutí uveřejněná pod č. 32/1979 a č. 33/1960 Sb. rozh. tr.). Orgán činný v trestním řízení se může od takového rozhodnutí odchýlit, jestliže zvláštní právní předpisy nebo/a jiné důkazy jeho správnost zpochybňují (viz ŠÁMAL, P. a?kol.: Trestní řád. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 171, 172).
32. Jelikož se obviněným pojednávaná rozhodnutí týkala podezření ze spáchání trestného činu svědkyní R. M. S., nejedná se konkrétně o situaci nastolenou v citovaném ustanovení, kdy mají orgány činné v trestním řízení povinnost posuzovat vinu obviněného samy. Podstatné je, že soudy z uvedených rozhodnutí nečinily závěry o vině obviněného ani v jednotlivých znacích trestného činu, jímž byl uznán vinným. Z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně totiž vyplývá, že soud z citovaných rozhodnutí vzal za prokázané toliko to, že policejní orgán dospěl po provedeném prověřování k závěru, že ve věci (svědkyně) nejde o podezření z trestného činu (č. l. 501–506) a že státní zástupce zamítl stížnost P. Š. proti usnesení policejního orgánu (č. l. 510– 511), z čehož učinil závěr, že tvrzení obviněného o spáchaném podvodu ze strany svědkyně vůči jeho osobě nebylo prokázáno. Další závěry soud činil z dalších důkazů, které byly provedeny v tomto řízení, zejména výpovědi svědkyně a smluv se zájemci o byt. Nutno uzavřít, že nalézací soud se nedopustil žádného pochybení, správně použil citovaná rozhodnutí jako důkaz v trestním řízení, který hodnotil v souladu s § 2 odst. 6 tr. ř.
33. K výtce, že došlo k opomenutí podstatného důkazu, když nebylo vyhověno návrhu na doplnění dokazování rozsudkem Okresního soudu v Sokolově ze dne 17. 1. 2018, sp. zn. 16 C 383/2017, jímž byla společnosti T. přiznána pohledávka svědčící o očekávaném příjmu, lze nejprve připomenout, že ani podle judikatury Ústavního soudu (viz např. nález ze dne 20. 5. 1997, sp. zn. I. ÚS 362/96, usnesení ze dne 25. 5. 2005, sp. zn. I. ÚS 152/05) není soud v zásadě povinen vyhovět každému důkaznímu návrhu. Právu obviněného navrhnout důkazy, jejichž provedení v rámci své obhajoby považuje za potřebné, odpovídá povinnost soudu nejen o důkazních návrzích rozhodnout, ale také, pokud jim nevyhoví, vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Ústavní soud v řadě svých nálezů (např. ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. III. ÚS 61/94, ze dne 12. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 95/97, ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. III. ÚS 173/02 a další) podrobně vyložil pojem tzv. opomenutých důkazů ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a požadavky, jež zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí. Neakceptování důkazního návrhu obviněného lze založit třemi důvody: Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno.
34. Nejvyšší soud konstatuje, že soud prvního stupně důkazní návrh rozsudkem Okresního soudu v Sokolově ze dne 17. 1. 2018, sp. zn. 16 C 383/2017, neopomněl, když tento v souladu s výše vymezenými kritérii zamítl. Neprovedení tohoto důkazu odůvodnil tím, že z něj vyplývá toliko skutečnost, že společnosti T. byla rozsudkem pro zmeškání přiznána částka 333 300 Kč ze strany dlužníka S., tento rozsudek se tak netýká obviněného, který svým jménem jako fyzická osoba uzavřel úvěrovou smlouvu s poškozeným. Uvedený rozsudek tak podle soudu neprokazoval žádné podstatné skutečnosti mající vliv na jeho rozhodnutí (viz bod 69. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). V kontextu všech provedených důkazů a celé finanční situace obviněného, společnosti T. i skutečnosti, že obviněný nebyl jako jednatel oprávněn volně nakládat s majetkem společnosti T., tak nelze než dospět k závěru, že provedení navrženého důkazu by skutečně nemohlo skutková zjištění podstatná pro rozhodnutí o vině obviněného jakkoliv významně ovlivnit.
35. S ohledem na výše uvedené nutno uzavřít, že skutková zjištění soudů jsou správná a odpovídají výsledkům dokazování, které bylo provedeno v souladu se zákonnými ustanoveními. Soudy postupovaly při hodnocení důkazů důsledně podle § 2 odst. 6 tr. ř. a učinily skutková zjištění, která řádně zdůvodnily. Důkazy hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a v odůvodnění rozhodnutí v souladu s požadavky § 125 odst. 1 tr. ř. vyložily, jak se vypořádaly s obhajobou obviněného a proč jí neuvěřily. Souhrn provedených důkazů tvořil logickou a ničím nenarušovanou soustavu vzájemně se doplňujících a na sebe navazujících důkazů, které ve svém celku spolehlivě prokazují všechny relevantní okolnosti předmětného skutku a obviněného usvědčují z jeho spáchání (k tomu srov. př. rozhodnutí uveřejněná pod č. 38/1968-IV., č. 38/1970-I. Sb. rozh. tr.). Nutno podotknout, že není úkolem Nejvyššího soudu coby soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a že své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami dovolatele, není dovolacím důvodem, neznamená porušení pravidel spravedlivého procesu a samo o sobě závěr o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje.
36. Dovolatel uplatnil také dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., s odkazem na nějž lze dovolání podat, spočívá-li napadené rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích uplatněného dovolacího důvodu tak lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
37. Pod tímto dovolacím důvodem tak obviněný relevantně uplatnil námitku, že z popisu skutku v rozsudku soudu prvního stupně nelze dovodit, že naplnil objektivní stránku trestného činu podvodu podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku spočívající v podvodném jednání. Z hlediska opodstatněnosti jí však nelze přisvědčit.
38. V obecné rovině je nejprve vhodné připomenout, že trestného činu podvodu podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí, kdo sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou. Způsobí-li takovým činem značnou škodu [tj. ve smyslu ustanovení § 138 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku škodu dosahující částky nejméně 1 000 000 Kč], spáchá zločin podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku. Skutková podstata podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku vyžaduje úmyslné zavinění pachatele (§ 13 odst. 2, § 15 tr. zákoníku), ve vztahu ke způsobené značné škodě je postačující, zavinil-li ji pachatel jen z nedbalosti [§ 16, § 17 písm. a) tr. zákoníku].
39. Objektivní stránka označeného trestného činu, absenci jejíhož vymezení v tzv. skutkové větě výroku o vině dovolatel vytýkal, spočívá v tom, že pachatel jiného uvede v omyl, jeho omylu využije nebo mu zamlčí podstatné skutečnosti, v důsledku čehož tato osoba provede majetkovou dispozici a tím vznikne na cizím majetku značná škoda a dojde k obohacení pachatele nebo jiné osoby (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 2052). Obohacení znamená neoprávněné rozmnožení majetku pachatele nebo někoho jiného. Omyl je rozpor mezi představou a skutečností. Uvedení v omyl je jednání, kterým pachatel předstírá okolnosti, které nejsou v souladu se skutečným stavem věci.
40. Obviněný byl podle tzv. právní věty odsuzujícího rozsudku shledán vinným označeným zločinem v alternativě, že sebe obohatil tím, že uvedl někoho v omyl a zamlčel podstatné skutečnosti, a takovým činem způsobil na cizím majetku značnou škodu.
41. Ve vztahu k popisu skutku považuje Nejvyšší soud za potřebné zmínit zejména rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2017, sp. zn. 11 Tdo 1311/2016, ve kterém mimo jiné uvedl, že nedostatečný nebo nepřesný popis skutku ve výroku rozhodnutí nenaplňuje dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [písm. h) tr. ř. v aktuálním znění], jsou-li rozhodné skutkové okolnosti, z nichž vycházely soudy obou stupňů, podrobněji rozvedeny a konkretizovány alespoň v odůvodnění jejich rozhodnutí (dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20.
4. 2021, sp. zn. 7 Tdo 263/2021). Nejvyšší soud tento svůj názor potvrdil a rozvedl i v následujících rozhodnutích, např. v usnesení ze dne 27. 10. 2021, sp. zn. 6 Tdo 106/2021, v němž zdůraznil, že od situace, kdy jednotlivé části popisu skutku neodpovídají příslušným znakům skutkové podstaty trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným, v čemž lze spatřovat nesprávné právní posouzení skutku, je nutno odlišit případ, kdy je skutek ve výrokové části rozsudku popsán nedostatečně, neobratně či neúplně, ačkoliv z odůvodnění rozsudku je zřejmé, že soud příslušné skutkové zjištění učinil.
Takový popis skutku je sice nepřesný, ale to ještě samo o sobě neznamená, že bylo porušeno hmotněprávní ustanovení trestního zákoníku. V takovém případě by se jednalo o porušení procesního ustanovení § 120 odst. 3 tr. ř., což není pochybení tak zásadního významu. Případnou neúplnost v popisu skutku (nikoli však rozhodných okolností) je tedy možno považovat jen za dílčí procesní nedostatek v náležitostech rozsudku ve smyslu ustanovení § 120 odst. 3 tr. ř. a výhrada takové vady nenaplňuje dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr.
ř., jsou-li rozhodné okolnosti, z nichž vycházely soudy obou stupňů, podrobněji rozvedeny a konkretizovány alespoň v odůvodnění jejich rozhodnutí (viz dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 6 Tdo 296/2022, ze dne 27. 3. 2024, sp. zn. 6 Tdo 187/2024).
42. Z popisu jednání obsaženého ve skutkové větě vyplývá, že obviněný spáchal zločin podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku zjednodušeně tím, že poškozený obviněnému poskytl úvěr v celkové výši 1 470 000 Kč na základě úvěrové smlouvy, když podle podmínek smlouvy byly finanční prostředky poskytnuty do 10. 9. 2018 s tím, že k tomuto datu bude úvěr splacen jednorázově a současně bude poskytovateli úvěru uhrazena odměna ve výši 360 000 Kč, přičemž obviněný si byl v době uzavření smlouvy vědom toho, že je jako fyzická osoba zadlužen, když vůči němu bylo v této době vedeno 29 exekučních řízení a jeho závazky byly zcela zřejmě vyšší než jeho pohledávky, zároveň si byl vědom toho, že jako zaměstnanec společnosti T. nedisponuje dostatečným měsíčním příjmem, nemohl důvodně očekávat, že do splatnosti úvěru získá peněžní prostředky z obchodní činnosti v dostatečné výši, a byl si tedy vědom toho, že nebude schopen v dohodnutém termínu poskytnutý úvěr splatit. Z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně se ve vztahu k podvodnému jednání podává, že soud měl za prokázané, že obviněný činil kroky k zajištění si důvěry poškozeného, aby mu tento peníze v domnění jeho solventnosti zapůjčil, když si od něj nejdříve půjčil nižší částku a tuto mu splatil, předstíral s ním přátelství a snažil se působit jako seriózní a bohatý podnikatel, jezdil luxusním autem, objednával si drahá jídla apod. Z jeho představení se jako osoby, která provozuje kavárnu, má spoustu příležitostí, známých, pracovních zadání aj., tak vyplývalo, že disponuje vysokým majetkem (viz bod 51. odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně).
43. Ačkoliv je tedy nutno souhlasit s dovolatelem i státním zástupcem, že vyjádření podvodného jednání ve skutkové větě výroku o vině odsuzujícího rozsudku je poněkud vágní, z jeho podstaty a uvedených okolností, zejména pak ve spojení s příslušnými pasážemi odsuzujícího rozsudku, nelze mít o uvedení poškozeného v omyl i zamlčení podstatných skutečností ze strany obviněného pochyb. Obviněný jednoznačně před poškozeným předstíral, že je dostatečně majetný na to, aby požadovaný úvěr i s nabízenou odměnou poškozenému včas splatil, přitom před ním zamlčel podstatné okolnosti týkající se jeho solventnosti (zejména pravděpodobnosti zisku z jemu dostupných zdrojů), tedy schopnosti dluh splatit. V souladu s citovanou judikaturou lze proto dospět k závěru, že v odsuzujícím rozhodnutí soudu prvního stupně jsou vyjádřena skutková zjištění, z nichž lze dospět k závěru, že obviněný svým jednáním naplnil znaky objektivní stránky zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným.
44. Dovolatel pod dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. uplatnil též námitky proti výroku o náhradě majetkové škody. S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu z 30. 8. 2021, sp. zn. 23 Cdo 3320/2020, vytkl, že převod peněz z účtu na účet nepředstavuje zásah do absolutního práva poškozeného, neboť klient banky je pouze majitelem účtu a z právního hlediska nejsou peníze na účtu vlastněny majitelem účtu, ale jsou jeho pohledávkou vůči bance, přičemž peněžitá pohledávka vůči bance je právem relativním, a proto nelze odpovědnost za škodu opřít o § 2910 o.
z., jak učinily soudy obou stupňů. Dále upozornil, že soudy i přes jeho námitky nezkoumaly, kdo je aktivně legitimován k uplatnění nároku na náhradu škody. Ohledně přiznané částky náhrady škody ve výši 870 000 Kč jím podle jeho názoru není poškozený, neboť škoda v tomto případě vznikla převodem peněz z bankovního účtu, přesněji řečeno snížením výše pohledávky z účtu vůči bance. Měl za to, že jen v případě, kdy došlo ke snížení pohledávky poškozeného z účtu vůči bance, která jeho účet vede, lze přímo hovořit o škodě, která vznikla poškozenému.
V případech, kdy byly peníze odeslány z účtu společností F. C. nebo F. G., došlo k poklesu jejich pohledávek z účtu vůči bance, která jejich účet vede (ČSOB) a tedy ke škodě na jejich jmění. Námitkám dovolatele však Nejvyšší soud nepřisvědčil.
45. K námitce dovolatele, že převod peněžních prostředků z účtu poškozeného na účet obviněného nepředstavuje zásah do absolutního práva, nýbrž toliko zásah do relativní pohledávky vůči bance, Nejvyšší soud konstatuje, že ačkoliv právní vztah klient – banka je z hlediska dispozice s peněžními prostředky skutečně založen na relativní pohledávce majitele účtu vůči bance, jak bylo blíže rozebráno v dovolatelem citovaném rozsudku Nejvyššího soudu z 30. 8. 2021, sp. zn. 23 Cdo 3320/2020, který se věnoval právě vztahu majitele účtu, resp. klienta s bankou, nelze přehlédnout, že nyní projednávaným jednáním obviněného došlo k zásahu obviněného do absolutního majetkového práva poškozeného, totiž jeho vlastnického práva.
Je totiž zřejmé, že protiprávním podvodným jednáním obviněného bylo zasaženo do majetku poškozeného, neboť ten v důsledku jednání obviněného nebyl pouze omezen na svém právu pohledávky vůči bance, ale prostřednictvím bankovního systému fakticky převedl část svého majetku – finanční prostředky – přímo obviněnému. Takto realizovaný převod peněz z účtu poškozeného na účet obviněného nepředstavuje pouze škodu na právu pohledávky a nezasahuje do právního vztahu poškozeného s bankou, ale vede ke konkrétnímu úbytku majetku poškozeného.
Obviněný svým podvodným jednáním přiměl poškozeného disponovat s vlastním majetkem způsobem, který by jinak neučinil, čímž způsobil škodu přímo na jeho majetku. Soudy nižších stupňů tak v adhezním řízení správně aplikovaly ustanovení § 2910 věty první o. z., podle níž škůdce, který vlastním zaviněním poruší povinnost stanovenou zákonem a zasáhne tak do absolutního práva poškozeného, nahradí poškozenému, co tím způsobil. Absolutní právo je takové, které působí vůči každému (erga omnes). Mezi tato práva náleží i právo majetkové, kterým je i právo vlastnické.
Zásahem do tohoto práva byl tedy naplněn znak škody jako újmy vzniklé na majetku poškozeného. Skutečnost, že předání majetku bylo realizováno bezhotovostně prostřednictvím banky, je tedy v daném případě právně irelevantní.
46. Nejvyšší soud k námitce obviněného o tom, že v daném případě nebyla zkoumána a podle jeho názoru naplněna aktivní legitimace poškozeného H. Š. pro to, aby mohl vůči obviněnému uplatňovat nárok na náhradu škody, konstatuje, že aktivní legitimaci v adhezním řízení vymezuje trestní řád tak, že podle § 43 odst. 3 tr. ř. je poškozený mj. oprávněn navrhnout, aby soud v odsuzujícím rozsudku uložil obžalovanému povinnost nahradit v penězích škodu nebo nemajetkovou újmu, jež byla poškozenému trestným činem způsobena, nebo vydat bezdůvodné obohacení, které obžalovaný na jeho úkor trestným činem získal, přičemž ve smyslu § 43 odst. 1 tr.
ř. se poškozeným rozumí ten, komu bylo trestným činem ublíženo na zdraví, způsobena majetková škoda nebo nemajetková újma, nebo ten, na jehož úkor se pachatel trestným činem obohatil; podle odst. 3 citovaného ustanovení. V dané věci bylo zjištěno, že to byl právě H. Š., komu trestněprávním jednáním obviněného vznikla majetková škoda. Zaslal-li obviněnému část finančních prostředků z účtu společnosti, které byl jediným společníkem, potom k tomu uvedl, že se jednalo o účet s nevyplaceným ziskem společníkovi, je tedy zjevné, že finanční prostředky, jež zapůjčil obviněnému, patřily právě jemu.
Podstatné pak je rovněž to, že úvěrová smlouva, na jejímž základě byly vylákány finanční prostředky, byla uzavřena toliko mezi poškozeným a obviněným jako fyzickými osobami. Pokud by manipuloval s cizími prostředky, vznikla by jemu povinnost nahradit případnou újmu takovému subjektu v souvislosti se svým jednáním, což by ovšem na úbytku na jeho majetku projednávaným trestněprávním jednáním obviněného ničeho neměnilo. Jak správně konstatoval ve vyjádření státní zástupce, je lhostejné, zda poškozený vybral peníze pro poskytnutí úvěru z účtu své společnosti, ze svého účtu v bance nebo si je půjčil od příbuzného.
Získal-li obviněný tyto finanční prostředky podvodným jednáním, nepoškodil tím ani společnost poškozeného, ani jeho banku či příbuzného, ale výlučně poškozeného. Z uvedeného plyne, že právě H. Š. je tím subjektem, jemuž byla trestným činem způsobena majetková újma, a byl tedy jako poškozený ve smyslu § 43 odst. 1, 3 tr. ř. oprávněn navrhnout, aby soud v odsuzujícím rozsudku uložil obviněnému povinnost vzniklou majetkovou újmu uhradit. Jelikož se poškozený řádně a včas připojil se svým nárokem k trestnímu řízení za podmínek § 43 odst. 3 tr.
ř. (řádnost a včasnost uplatnění nároku ostatně dovolatel nerozporoval), soud druhého stupně proto po započtení již uhrazené částky správně podle § 228 odst. 1 tr. ř., s poukazem na § 2910 věty první o. z., rozhodl o povinnosti obviněného nahradit poškozenému H. Š. škodu ve výši 870 000 Kč a podle § 229 odst. 2 tr. ř. poškozeného odkázal se zbytkem nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
47. Námitky obviněného opřené o důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., vyúsťující v konfrontaci se zákazem reformace in peius, nelze pod uplatněný důvod dovolání podřadit. Přesto se Nejvyšší soud touto námitkou věcně zabýval, neboť nerespektování zákazu reformace in peius lze považovat za porušení práva na spravedlivý proces (viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 670/05, II. 304/04, nález Ústavního soudu ze dne 29. 3. 2023, sp. zn. IV. ÚS 3470/22). Ani námitky stran porušení zásady zákazu reformace in peius však neshledal opodstatněnými.
48. Zásada zákazu reformace in peius je nastavena jako garance, která chrání obviněného v odvolacím řízení tím, že znemožňuje odvolacímu soudu zhoršit na podkladě jeho odvolání či odvolání podaného jinou k tomu oprávněnou osobou ve prospěch obviněného jeho postavení tím, že by v kterémkoli výroku, který se jej týká, provedl změnu, jež by se projevila v jeho neprospěch. Takovou změnu je oprávněn učinit jen na podkladě odvolání státního zástupce podaného v jeho neprospěch, a to navíc pouze v těch výrocích, které v neprospěch obviněného napadl, a na podkladě odvolání poškozeného ve výroku adhezním, tj. o náhradě škody, nemajetkové újmy či vydání bezdůvodného obohacení. Změnu zhoršující postavení obviněného tak může soud druhého stupně provést jen na podkladě aplikace § 259 odst. 4 tr. ř.
49. Tato zásada se nevztahuje na samotné řízení, ale na jeho výsledek, jenž se odrazí v rozhodnutí. Rozsudek je v neprospěch obviněného měněn tehdy, dojde-li k jakékoliv změně a v kterémkoliv výroku rozsudku, jenž se přímo dotýká obviněného, v důsledku níž se zhoršuje jeho postavení. Změna k horšímu může nastat kromě jiného (ve skutkových zjištěních, v použité právní kvalifikaci, v ochranném opatření, v náhradě škody nebo nemajetkové újmy nebo vydání bezdůvodného obohacení), i v druhu a výměře trestu (srov. např. rozhodnutí č. 22/1999 Sb. rozh. tr.). Postavení obviněného je třeba hodnotit v celém rozsahu rozsudku a jeho následků, a to i se zřetelem k celkovému dopadu, jenž by mohl být chápán objektivně, ale i s ohledem na to, že tyto důsledky v konečné fázi pociťuje obviněný, jenž určuje, zda mu změna prospívá či nikoli. Proto je třeba vycházet ze všech dostatečně zjištěných rozhodných skutečností. I judikatura Ústavního soudu zdůraznila, že zákaz reformace in peius je třeba důsledně chápat jako garanci svobody odvolacího práva (zaručené hlavou pátou Listiny základních práv a svobod) a v důsledku toho i práva na obhajobu. Proto je třeba jej pojímat co možná nejšířeji. K extenzivní aplikaci zákazu reformace in peius vede i fakt, že posledním arbitrem toho, co je či není ku jeho prospěchu, by měl být zásadně obviněný, nikoli soud, který je nepochybně při úvaze, zda nějaká změna obviněnému prospívá či nikoli, veden i vlastními hodnotovými představami (srov. nález Ústavního soudu ze dne 24. 4. 2006, sp. zn. I. ÚS 670/2005). V této souvislosti nutno ale dodat, že na obviněného lze sice pohlížet jako na “posledního arbitra“, nicméně i jeho pohled na věc nutno poměřit objektivními kritérii. Z pohledu uvedené zásady je třeba uložené tresty poměřovat zásadně v jejich komplexnosti.
50. Dovolatel fakticky vyvozoval porušení zákazu reformace in peius z postupu odvolacího soudu, který z podnětu odvolání obviněného zrušil (kromě výroku o náhradě škody) výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Sokolově ze dne 24. 9. 2024, sp. zn. 19 T 136/2021, jímž byl podle § 209 odst. 4 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 30 měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou, a při nezměněném výroku o vině mu sám podle § 209 odst. 4 tr. zákoníku uložil trest odnětí svobody v trvání 3 let, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1, § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 5 let, a to s uložením povinnosti, aby ve zkušební době podmíněného odsouzení podle svých sil nahradil škodu, kterou trestným činem způsobil. Dovolatel měl za to, že pokud mu byl nyní uložen trest ve výměře 3 let, tj. 36 měsíců, byla porušena zásada zákazu reformace in peius, neboť původním rozsudkem, který byl zrušen jen z podnětu odvolání podaného v jeho prospěch, mu byl uložen trest kratšího trvání, byť spojený s přímým výkonem trestu.
51. S takovým názorem se však nelze ztotožnit. Jak již bylo též shora naznačeno, na uložený trest, k němuž se vztahuje zákaz změny k horšímu ve smyslu § 259 odst. 4 tr. ř. (viz rozhodnutí č. 24/1966-II., č. 1/1978-II. Sb. rozh. tr), je třeba nahlížet jako na celek a při posuzování, zda došlo či nedošlo ke zhoršení postavení obviněného, je třeba poměřovat dříve a nově ukládaný trest jako celek, nelze se omezit toliko na samotnou délku uloženého trestu odnětí svobody bez dalšího. Výrok o trestu odnětí svobody sestává jednak ze stanovení jeho konkrétní výměry a jednak ze zařazení pachatele k určitému způsobu výkonu tohoto trestu. V případě obviněného ovšem nebyl porušen zákaz reformace in peius, jestliže odvolací soud při nezměněném výroku o vině uložil obviněnému sice o 6 měsíců delší trest odnětí svobody, ale nově rozhodl o podmíněném odkladu jeho výkonu se zkušební dobou v trvání 5 let. Rozhodnutím odvolacího soudu rozhodně nedošlo k takové změně postavení obviněného, kterou by bylo možno považovat za porušení zákazu reformace in peius, naopak bylo postavení obviněného výrazně zlepšeno, když obviněný, pokud ve zkušební době neporuší podmínky odkladu, nebude omezen na svobodě vůbec. Je sice pravdou, že jedním z kritérií posouzení, zda je změna ku prospěchu obviněného, či nikoliv, je i samotné hodnocení obviněného, kterému je trest ukládán, jak ovšem zdůraznil i státní zástupce, obviněný ve svém dovolání nepředestřel žádnou konkrétní okolnost, která by svědčila o tom, že by skutečně trest uložený mu odvolacím soudem byl přísnější než trest, který mu byl uložen soudem prvního stupně, resp. že by pro něj byl příznivější přímý výkon trestu odnětí svobody v trvání 30 měsíců než podmíněný odklad výkonu trestu odnětí svobody, byť v trvání 36 měsíců, se zkušební dobou 5 let. K žádným takovým okolnostem nelze dospět ani na základě provedeného dokazování. Nastalou situaci je proto nutno posuzovat podle obecných hledisek, kdy i kratší nepodmíněný trest odnětí svobody je považován za přísnější než delší trest odnětí svobody podmíněně odložený na zkušební dobu (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2024, sp. zn. 5 Tdo 315/2024, uveřejněné pod č. 41/2024 Sb. rozh. tr.). Nejvyšší soud proto námitkám obviněného stran porušení zásady zákazu reformace in peius nepřisvědčil.
52. Nejvyšší soud pro úplnost dodává, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. je v posuzovaném případě vázán na jiné dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., konkrétně dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. [popř. podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř.], z čehož plyne, že je-li dovolání podané s odkazem na tyto důvody dovolání zjevně neopodstatněné (popř. podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.), platí totéž i z hlediska důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.
53. Nejvyšší soud s ohledem na výše uvedené shledal, že dovolání obviněného je (jako celek) zjevně neopodstatněné, proto je podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení:Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. 7. 2025
JUDr. Věra Kůrková předsedkyně senátu