6 Tdo 187/2024-396
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. 3. 2024 o dovolání, které podal obviněný P. C. proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 9. 11. 2023, č. j. 10 To 231/2023-356, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Náchodě pod sp. zn. 1 T 3/2023, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
1. Rozsudkem Okresního soudu v Náchodě ze dne 25. 7. 2023, č. j. 1 T 3/2023-325, byl obviněný P. C. (dále „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným zločinem pohlavního zneužití podle § 187 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se podle jeho skutkových zjištění dopustil tím, že
v blíže nezjištěné době od října do listopadu 2021, na adrese XY XY, okres XY, nejméně v jednom případě přišel do pokoje k nezletilé AAAAA (pseudonym), jejíž věk znal, neboť jako manžel její matky s ní obýval společnou domácnost, a věděl tak, že jí dosud nebylo 15 let, přilehl si k ní do postele, svou ruku strčil pod její pyžamo a osahával ji na hýždích a mezi nohama, a poté, co poškozená zavolala pomoc, odešel pryč.
2. Obviněný byl odsouzen podle § 187 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání patnácti měsíců, jehož výkon mu byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu tří let. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byl zavázán zaplatit na náhradu nemajetkové újmy nezletilé AAAAA částku 50 000 Kč. Přičemž se zbytkem uplatněného nároku byla tato poškozená podle § 229 odst. 2 tr. ř. odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. O odvolání obviněného proti tomuto rozsudku rozhodl Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 9. 11. 2023, č. j. 10 To 231/2023-356, jímž ho podle § 256 tr. ř. zamítl. II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti citovanému usnesení krajského soudu podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání, jež opřel o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.
5. Nesprávné právní posouzení skutku se podle něj promítlo v chybném hmotněprávním posouzení objektivní stránky trestného činu a v absenci hmotněprávního posouzení jeho subjektivní stránky. S odkazem na komentářovou literaturu dovozuje, že znakem trestného činu pohlavního zneužití provedeného jiným způsobem je sexuální vzrušení pachatele, které by při úvaze o spáchání tohoto trestného činu mělo být prokazatelně zjištěno. Tento závěr považuje za podpořený i rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 18. 8. 2008, sp. zn. 3 Tdo 413/2008, podle něhož za jiný způsob pohlavního zneužití je nutné považovat pouze intenzivnější zásahy do pohlavní sféry poškozených, které směřují k sexuálnímu vzrušení pachatele. Trvá na tom, že v jeho jednání nelze spatřovat akt směřující k sexuálnímu vzrušení, a proto takové jednání nemůže samo o sobě naplnit znaky objektivní stránky zločinu pohlavního zneužití.
6. Soudům obviněný vytýká, že se jeho duševním stavem, respektive postojem, vůbec nezabývaly. Nezkoumaly ho i přesto, že namítal, že jeho sexualita je orientována na věkově starší ženy, než je on sám, a zároveň, že po dobu, kdy mělo k inkriminovanému jednání dojít, užíval léky, antidepresiva, jež snižují libido. Soud se podle mínění dovolatele s uvedenou okolností řádně nevypořádal, a to i přesto, že z dosavadního způsobu jeho psychosexuálního života nebyly prokázány jakékoliv odchylky od obecně pojímané normy. Trvá na tom, že jeho jednání nelze samo o sobě pokládat za jednání směřující k sexuálnímu vzrušení. Celou situaci stíhaného jednání označil za absurdní, zvláště pokud ani sama poškozená, ani její matka, nepopisují případné fyziologické projevy, které by poukazovaly na jeho sexuální vzrušení v daný moment.
7. Za absentující označil rovněž subjektivní stránku spočívající v úmyslu pohlavně poškozenou zneužít. Úmysl spáchat toto jednání byl podle dovolatele nepřijatelně presumován. Závěr o přímém úmyslu, ke kterému dospěly soudy obou stupňů, označil za spekulaci.
8. Obviněný soudům vytýká neprovedení obhajobou navrhovaných důkazů. Namítá, že mu bylo odepřeno právo přednést svou věc a opatřit ji náležitými důkazy. Obhajobou navržené důkazy nebyly nedůvodně provedeny buď vůbec nebo byly provedeny pouze některé důkazy. Poměr provedených důkazů je neproporcionální, neboť vyzníval výrazně ve prospěch obžaloby. Vyjmenovává důkazy, které navrhoval provést a nesouhlasí s tím, jak se s jeho důkazními návrhy soudy vypořádaly, pokud dospěly k závěru o jejich neprovedení z důvodu nadbytečnosti. Postupem soudů, které neprovedly jím navržené důkazy (zejm. výslechy svědků M. M. a P. K., protokoly o výjezdu Policie ČR, vypracování revizního znaleckého posudku z oboru školství a kultura, odvětví psychologie) byla znemožněna jeho práva řádně se hájit a ke své obhajobě užít prostředků pro podporu jeho tvrzení. Došlo tak k dotčení jeho práva na spravedlivý proces. Zejména nebyly ověřeny nebo vyvráceny závěry znaleckého zkoumání, které mají přímý dopad pro jeho usvědčení, a to i přesto, že namítal rozpory ve znaleckém zkoumání a zpochybňoval i samotné závěry znaleckého posudku, takže o jeho správnosti existují podle jeho hodnocení důvodné pochybnosti.
9. V nastalé důkazní situaci měla být aplikována zásada in dubio pro reo. Soudům vytýká, že - upřednostnily závěry znaleckého posudku z oboru školství a kultura, odvětví psychologie, který vypracovala znalkyně Mgr. Lenka Čermáková, před výslechem matky poškozené, která potvrdila sklony ke lhavosti u své dcery. Tento evidentní rozpor měl vést ke zkoumání a hlubší podpoře či vyvrácení onoho či druhého tvrzení, - časově blíže nelokalizovaly jeho údajné trestné jednání, čímž mu zabránily v účinné obhajobě, - nijak nereflektovaly délku doby, kdy mělo dojít k předmětné události, přičemž krátký časový okamžik podle něj vylučuje, že by k jeho sexuálně motivovanému jednání vůbec mohlo dojít. Závěry soudů o své vině tudíž považuje za extrémně disproporční vzhledem k provedeným důkazům.
10. Další výtka dovolatele směřuje k tomu, že soudy ignorovaly zásadu subsidiarity trestní represe. Daný skutek podle něj nedosahuje požadovaného stupně nebezpečnosti jakožto materiálního znaku trestného činu, neboť jediná skutečnost, která se ukázala v rámci předmětného trestního řízení jako nesporná, je fakt, že do pokoje poškozené přišel ve snaze objasnit si nevěru své manželky, tedy matky poškozené. Připouští, že šlo o nevhodný krok, avšak tímto nemohl naplnit materiální stránku trestného činu pohlavního zneužití ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Dovozuje tedy, že jeho jednání spočívající ve vstupu do pokoje poškozené v pozdních večerních hodinách v kritické době v uvedeném směru nevykazovalo známky společenské nebezpečnosti nebo škodlivosti. Předmětné jednání mohlo být maximálně právně kvalifikováno jako přestupek proti občanskému soužití.
11. Závěrem podaného dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud postupem podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, jakož i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Náchodě a sám rozhodl tak, že jej podané obžaloby v plném rozsahu zprostí.
12. Nejvyšší státní zástupce se k dovolání obviněného vyjádřil prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“), podle níž dovolatel správně označil dovolací důvody, jimž odpovídá jím uplatněná argumentace. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolatel uplatnil jednak ve verzi, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, a jednak že ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je možné subsumovat námitky dovolatele, v nichž zpochybňuje jak objektivní, tak subjektivní stránku zločinu pohlavního zneužití podle § 187 odst. 1 tr. zákoníku, stejně tak jako zpochybňuje, že by jeho jednání dosahovalo potřebného stupně společenské škodlivosti.
13. Podle státní zástupkyně mezi skutkovými zjištěními popsanými ve skutkové větě odsuzujícího výrok na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé, není žádný, natož zjevný nebo extrémní, rozpor. Skutková zjištění soudů mají v provedených důkazech potřebnou oporu a logicky z nich vyplývají. Základním usvědčujícím důkazem přitom byla výpověď poškozené nezletilé AAAAA. Ta ve své výpovědi zasadila jednání obviněného do kontextu s událostmi, které v rodině panovaly v určitém období a které byly jednoznačně prokázány. Tato časová lokalizace zasazená do blíže nezjištěné doby od října do listopadu 2021 je naprosto dostačující pro konkretizaci skutku z hlediska časového a obviněnému nijak neztěžuje možnost obhajoby. Soudy hodnotily svědeckou výpověď poškozené velmi obezřetně, přičemž vycházely současně ze závěrů znaleckého posudku z oboru školství a kultura, odvětví psychologie, kterým byly objasněny jak osobní vlastnosti poškozené významné pro posouzení věrohodnosti jejího tvrzení, stejně tak jako její schopnost vnímat, uchovat v paměti a reprodukovat prožité události. Po zevrubném zhodnocení osoby poškozené a její výpovědi došly soudy k přesvědčivému závěru, že její usvědčující výpověď je věrohodná, což je v souladu rovněž s tím, že pokud bylo možné ověřit dílčí tvrzení poškozené jinými důkazy, ukázala se jejich pravdivost. Ostatně i matka poškozené a manželka dovolatele potvrdila, že v situaci, kterou popisovala poškozená, obviněný skutečně byl v dětském pokoji. Reakcí dcery na tuto návštěvu bylo, že ji volala, na což reagovala vstupem do dětského pokoje.
14. Jestliže uvedená svědkyně zpochybňuje pravdomluvnost vlastní dcery, je zřejmá její motivace pomoci tak svojí výpovědí partnerovi, kterého vztahově před dcerou upřednostňuje. I způsob, jakým poškozená uvolňovala informace o prožitém sexuálním traumatu s partnerem matky a okruh osob, jimž se svěřila, odpovídá formě zpracování reálného zážitku. Motiv nezletilé poškozené, ublížit partnerovi matky s cílem dostat se tak do výchovného prostředí biologického otce, byl vyvrácen, neboť mezi matkou poškozené a dovolatelem se v uvedené době odehrával vyostřený partnerský konflikt kvůli podezření z nevěry, který byl dostatečně zásadní, takže nezletilá poškozená nebyla nucena konstruovat sama další důvod pro to, aby se mohla již z takto traumatizujícího výchovného prostředí dostat. Je třeba rovněž vyzdvihnout závěry znaleckého posudku z oboru školství a kultura, odvětví psychologie, v němž znalkyně uvedla, že výpověď poškozené v jednotlivostech i jako celek lze považovat za popis autentických a skutečných prožitků, neboť sama poškozená by ani vzhledem ke svému věku, intelektu a své situaci nebyla schopna pod tlakem vyšetřování udržet lživě vykonstruovaný příběh. Žádné pochyby nevzbuzuje ani závěr soudu, že vliv užívaných léčiv na chování obviněného ve smyslu snížení libida a sexuální aktivity spáchání předmětného činu z jeho strany nijak nevylučuje.
15. Z uvedeného je zřejmé, že soudy obou stupňů hodnotily důkazy v souladu s jejich obsahem a nedopustily se žádné zásadní deformace důkazů a ani jinak zjevně nevybočily z mezi volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř. Své hodnotící úvahy srozumitelně a logicky přijatelně vysvětlily. Pro tento případ nepřichází v úvahu zasahovat do skutkových zjištění, která se stala podkladem výroku o vině. Takový zásah by přicházel v úvahu pouze tehdy, pokud by skutková zjištění soudu vůbec neměla v důkazech obsahový podklad, případně pokud by byla dokonce opakem toho, co je obsahem důkazů, anebo pokud by nevyplývala z obsahu důkazů při žádném logicky přijatelném způsobu jejich hodnocení. Z výše naznačeného je ale zřejmé, že o takový případ se v posuzované věci nejedná.
16. V posuzované trestní věci není možné zaznamenat ani kategorii opomenutých důkazů, a to z toho důvodu, že především soud není povinen provádět všechny stranami navrhované důkazy, neboť je to právě soud, který určuje rozsah dokazování, aby se nestalo bezbřehým. Vyplývá to jednak z ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř., ale i ze samotné ústavní zásady nezávislosti soudu zakotvené v čl. 82 Ústavy. Je pouze věcí soudu, zda bude řízení doplňovat o další navržené důkazy nebo zda skutkový stav věci byl již před soudem objasněn v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí o podané obžalobě. Soud není povinen vyhovět všem návrhům stran na doplnění dokazování, pokud takový postup zdůvodní, k čemuž došlo i v posuzované trestní věci, jestliže uvedený postup dovolatel hodnotí jako nedostatečný, respektive nepřesvědčivý, ačkoliv soudy jeho důkazní návrhy řádně zvážily, nemůže se jednat o důkazy opomenuté.
17. Pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je možné podřadit námitku dovolatele, že se soudy řádně nevypořádaly se znakem objektivní stránky zločinu pohlavního zneužití podle § 187 odst. 1 tr. zákoníku spočívající v jiném způsobu pohlavního zneužití dítěte mladšího 15 let, neboť nebylo prokázáno, že by jeho jednání směřovalo k vlastnímu sexuálnímu vzrušení.
18. Za jiný způsob pohlavního zneužití je považováno kromě jiného ohmatávání prsou nebo pohlavních orgánů, líbání přirození či jiné sexuální aktivity, které nejsou souloží, ale směřují k sexuálnímu vzrušení pachatele. Obviněný neguje, že by bylo prokázáno, že by předmětné jednání mělo vést k jeho sexuálnímu uspokojení, zvláště pokud preferuje v rámci sexuálního výběru věkově odpovídající partnerky. Zde je namístě zdůraznit, že sexuální orientace osob neovlivňuje pravděpodobnost zneužívání dítěte, neboť většina pachatelů, kteří se dopouštějí pohlavního zneužití, nejsou pedofilové. Pachatelé zneužívající děti bývají velmi často pod vlivem alkoholu nebo jiné návykové látky, čímž dochází k odbrzdění jejich volních vlastností a k sexuálnímu experimentování s dítětem. Pokud obviněný odkazuje na to, že jiné pohlavní zneužití musí směřovat k sexuálnímu vzrušení pachatele, které musí být prokázáno, je třeba zdůraznit, že předmětný požadavek se vztahuje zejména k tomu, aby nebyly kriminalizovány méně intenzivní zásahy do intimní sféry dětí, k nimž může dojít mimoděk například při hře, v rámci sportu nebo v rámci pomoci s osobní hygienou.
19. Posuzovaná trestní věc neposkytuje prostor pro to, aby na jednání obviněného bylo nahlíženo jinak než jako jednoznačně směřující k sexuálnímu vzrušení, neboť jiný motiv je v daných souvislostech vyloučen. Ten dovolatel ani ve svém dovolacím prostředku nenamítá. Jednání, kterým se obviněný předmětného pohlavního zneužívání dopouštěl, bylo natolik intenzivní, aby zasáhlo do pohlavní sféry nezletilé poškozené. Tento jiný způsob pohlavního zneužití nemusí spočívat v natolik intenzivním zásahu do pohlavní sféry poškozeného, jako je vykonání soulože. To, že dovolatel případně svým jednáním nedosáhl vlastního sexuálního uspokojení, nemá pro naplnění znaku jiný pohlavní styk ve smyslu pohlavního zneužití žádný význam, neboť o jiný způsob pohlavního zneužití půjde i tehdy, pokud pachatel nedosáhl uspokojení svého sexuálního pudu. Uvedené je zřejmé již z charakteristiky objektivní stránky předmětného trestného činu, který v rámci objektivních znaků skutkové podstaty nijak nepodmiňuje, že by trestný čin pohlavního zneužití mohl být spáchán pouze v případě uspokojení sexuálního pudu pachatele.
20. Jestliže obviněný namítá absenci úmyslného zavinění, soudy obou stupňů kladly důvodně důraz na to, že v okamžiku, kdy si přilehl k poškozené a začal ji osahávat na genitáliích, věděl, že předmětným jednáním porušuje zájem chráněný trestním zákoníkem, kterým je mimo jiné ochrana dětí mladších 15 let před předčasnými zkušenostmi s různými formami pohlavního styku, které by mohly narušit jejich mravní, případně tělesný vývoj, přičemž porušení uvedeného chráněného zájmu zjevně způsobit chtěl. Soudy tedy mohly uzavřít, že obviněný bez důvodných pochybností jednal v úmyslu přímém podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku.
21. Je rovněž třeba konstatovat, že v posuzované věci nedošlo k porušení zásady in dubio pro reo a tím i principu presumpce neviny. Uplatnění uvedené zásady je totiž namístě až tehdy, pokud soud dospěje po vyhodnocení všech v úvahu přicházejících důkazů k závěru, že není možné se jednoznačně přiklonit k žádné ze skupiny odporujících si verzí. Soudy učiněné skutkové závěry dostatečně důkazně podložené. Pokud se na základě podrobně popsaných skutečností připojili k verzi podpořené řádně vyhodnocenými důkazy, nelze jim vytýkat, že nepřistoupily k aplikaci zásady in dubio pro reo.
22. Odsuzujícím výrokem o vině nedošlo ani k porušení ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku, v němž je vyjádřena zásada subsidiarity trestní represe a požadavek, aby instituty trestního práva byly používány pouze jako krajní prostředek nápravy dotčených vztahů a aby tyto vztahy, pokud jsou primárně předmětem úpravy jiných právních odvětví, nebyly zbytečně kriminalizovány. Výrok, kterým byl obviněný uznán vinným zločinem pohlavního zneužití podle § 187 odst. 1 tr. zákoníku není v žádné kolizi s ustanovením § 12 odst. 2 tr. zákoníku, neboť obviněný se posuzovaného činu dopustil jednáním, které je již svou povahou předmětem trestněprávního postihu, neboť má zcela jistě trestněprávní charakter. Posuzovaný případ nevykazuje žádné skutečnosti, respektive okolnosti, kterými by se vymykal z okruhu vztahů, které jsou postihovány v rámci této skutkové podstaty.
23. Státní zástupkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl a aby tak učinil v neveřejném zasedání, k jehož konání může přistoupit podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. udělila souhlas s tím, aby Nejvyšší soud případně v neveřejném zasedání učinil i jiné než navrhované rozhodnutí.
III. Přípustnost dovolání a obecná východiska rozhodování
24. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).
IV. Důvodnost dovolání
25. Obviněný, jak již plyne z výše uvedeného (část II.), své dovolání založil na tvrzení o naplnění dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Dovolací soud se proto primárně zaměřil na posouzení toho, zda jím vznesené námitky obsahově odpovídají uplatněným důvodům dovolání, a poté na posouzení toho, zda jim lze přiznat důvodnost a zda jsou tudíž způsobilé odůvodnit jím požadovanou kasaci napadených rozhodnutí a vydání rozhodnutí, jehož se domáhá.
26. Pro úplnost se připomíná, že k naplnění obviněným vznesených dovolacích důvodů dochází podle jejich obsahového vymezení tehdy, jestliže · rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy [dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.], · rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení [dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.].
27. Ve shodě s posouzením dovolání státní zástupkyní dovolací soud konstatuje, že námitky obviněného formálně vyhovují jím uplatněným důvodům, jak bude rozvedeno níže. Na tomto místě je vhodné poznamenat, že s ohledem na způsob rozhodnutí odvolacího soudu (zamítnutí odvolání podle § 256 tr. ř.) měl dovolatel svůj mimořádný opravný prostředek opřít i o druhou alternativu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., podle níž je uvedený dovolací důvod naplněn, pokud bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g), přestože v řízení mu předcházejícím byl dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l), avšak tento nedostatek podaného dovolání nikterak neovlivnil způsob vyhodnocení námitek, které pod vznesenými důvody dovolání obviněný uplatnil.
IV./1. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
28. Znění tohoto dovolacího důvodu nemění nic na způsobu rozhodování dovolacího soudu, neboť v řízení o tomto mimořádném opravném prostředku (dovolání) se i nadále neuplatňuje tzv. revizní princip, z čehož plyne, že to je zásadně dovolatel, který svou argumentací vymezuje rozsah přezkumu napadeného rozhodnutí tímto soudem. Pokud již k němu Nejvyšší soud přistoupí (viz § 265i odst. 3 tr. ř.: Neodmítne-li Nejvyšší soud dovolání podle odstavce 1 …), činí tak zásadně jen v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání. Takový postup aprobuje i Ústavní soud, což lze – a to i ve vztahu zákonem č. 220/2021 Sb. s účinností od 1. 1. 2022 zavedenému důvodu dovolání podle písm. g) – doložit např. na jeho usnesení ze dne 18. 1. 2023, sp. zn. I. ÚS 3298/22, podle něhož „není-li z obsahu dovolacích námitek směřujících do oblasti dokazování a zjišťování skutkového stavu a priori zjevné, že odpovídají hypotéze § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, není Nejvyšší soud povinen sám aktivisticky prověřovat dokazování provedené nižšími soudy a jejich skutkové závěry nad rámec dovolací argumentace, neboť takový postup by byl v rozporu s § 265i odst. 3 trestního řádu, který nařizuje Nejvyššímu soudu přezkoumávat napadená rozhodnutí pouze v rozsahu a z důvodů, uvedených v dovolání“. Současné znění § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tak z hlediska vlastního obsahu dovolání „vyžaduje podstatně konkrétnější vymezení, kterých rozhodných skutkových zjištění se dovolatelova námitka týká a v čem konkrétně je spatřován jejich zjevný rozpor s provedenými důkazy a proč jsou tato skutková zjištění podstatná, které důkazy nebyly provedeny a proč byly podstatné, či v čem spočívá procesní nepoužitelnost důkazů, z nichž byly skutkové závěry vyvozeny“.
29. Ve vztahu k první alternativě tohoto dovolacího důvodu je nezbytné uvést, že obviněný ve svém dovolání nevymezil, která skutková zjištění, jež jsou rozhodná pro právní kvalifikaci skutku, pokládá za zjevně rozporná s obsahem provedených důkazů, resp. konkrétně s jakým důkazem. Dovolatelovy odkazy na údajné rozpory mezi výslechy svědků a jejich vysvětleními podanými v přípravném řízení či mezi výpověďmi jednotlivých svědků navzájem bez bližší specifikace uvedené alternativě dovolacího důvodu neodpovídají. Totéž se týká zmiňovaného rozporu mezi závěry znaleckého posudku a výpovědí matky poškozené stran věrohodnosti poškozené. Za rozpor ve smyslu první alternativy tohoto dovolacího důvodu totiž nelze označovat nesouhlas dovolatele se skutkovými závěry vyplývajícími z hodnocení důkazů soudem prvního stupně. Nevzniká za situace, kdy soud prvního stupně podrobí provedené důkazy hodnocení v souladu s § 2 odst. 6 tr. ř. a při formulaci svých skutkových zjištění vychází z toho či onoho důkazu na úkor jiného, pokud svůj postup náležitě odůvodní.
30. Na základě uvedeného je zřejmé, že takový rozpor nemohl nastat, pokud soud prvního stupně pečlivě hodnotil věrohodnost výpovědi poškozené ve světle dalších ve věci provedených důkazů, a to mj. závěrů znaleckého posudku. Pakliže přisoudil vyšší váhu těm důkazům, svědčícím ve prospěch pozitivního závěru, zatímco se náležitým odůvodněním vypořádal s důkazy svědčícími o opaku (mj. výpověď matky poškozené, matky obviněného a samotného obviněného), nezpronevěřil se tím zásadám spravedlivého procesu a jednalo se naopak o projev zásady volného hodnocení důkazů. Je tudíž zřejmé, že uvedené alternativě dovolacího důvodu námitky obviněného neodpovídají.
31. Pouze nad rámec nezbytného možno odkázat nejen na odůvodnění soudu prvního stupně, který se s drobnými rozpory mezi výpověďmi svědků vypořádal (bod 16., str. 11), ale také na odůvodnění odvolacího soudu, v němž se vyjádřil souladně (bod 8., str. 3). Stran věrohodnosti výpovědi samotné poškozené dovolatel poukázal na rozpor mezi závěry znaleckého posudku a výpovědí matky poškozené. Pominul však přitom, že se k němu vyjádřila již znalkyně během svého výslechu v hlavním líčení (str. 4 protokolu o hlavním líčení konaném dne 15. 3. 2023, č. l. 283–286). Podrobně se otázkou zabýval soud prvního stupně na str. 12 svého rozsudku, kde správně podotknul, že výpověď poškozené je podporována nejen závěry znaleckého posudku, ale také dalšími ve věci provedenými důkazy – svědecké výpovědi, listinné důkazy, zatímco výpověď matky poškozené vykazuje jednoznačnou snahu pomoci a neublížit obviněnému. Obdobnou snahu zaznamenal taktéž ve výpovědi matky obviněného. Krom toho nelze pominout, že matka poškozené za případ lhavosti poškozené označila, když nepravdivě tvrdila, že nedostala domácí úkol. Povahu takové „dětské lži“, jak je označila znalkyně při svém výslechu v hlavním líčení (id. str. 2), nelze srovnávat se složitou konstrukcí lživého obvinění a jejího následného udržení po celou dobu trvání trestního stíhání.
32. Pro úplnost možno uvést, že dovolatel neoznačil druhou alternativu tohoto dovolacího důvodu (rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech) a že žádná z jeho námitek pod ni není podřaditelná.
33. K třetí alternativě tohoto dovolacího důvodu (ve vztahu k rozhodným skutkovým zjištěním, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy) obviněný namítl, že nebyly provedeny obhajobou navrhované důkazy, čímž byla narušena kontradiktornost procesu a zásada rovnosti zbraní.
34. Předně je na místě připomenout, co uvádí Ústavní soud (nález ze dne 8. 11. 2023, sp. zn. III. ÚS 2300/21): „Součástí práva na spravedlivý proces je mimo jiné ústavně přikázaná kontradiktornost řízení, tj. právo všech účastníků řízení rovnocenně procesně působit na rozhodující soudní orgán plynoucí z čl. 37 odst. 3 Listiny, přičemž dané ustanovení Listiny je aplikovatelné na všechny druhy soudního řízení včetně řízení trestního [viz např. nález sp. zn. I. ÚS 569/05 ze dne 11. 5. 2006 (N 100/41 SbNU 293)]. Byť je postavení státního zástupce a obviněného zejména v přípravném řízení odlišné od postavení stran civilního sporu, musí při jakémkoli soudním rozhodování v trestním řízení fakticky docházet k naplnění procesní rovnosti těchto účastníků. Jen tak lze vnímat proces jako férový“. Krom toho ve svém usnesení ze dne 15. 12. 2020, sp. zn. I. ÚS 3093/20, vyložil, že „ani z principu rovnosti účastníků řízení (čl. 37 odst. 3 Listiny) nevyplývá povinnost obecných soudů vyhovět všem návrhům účastníků“.
35. Na základě uvedeného je zřejmé, že princip kontradiktornosti řízení a rovnosti zbraní se projevuje v rovném přístupu stran k soudu, tedy mj. možností obhajoby navrhovat důkazy. Neznamená však, že budou všechny návrhy obhajoby provedeny, ani že bude provedeno stejné množství důkazů jako na návrh obžaloby. Zachování principu kontradiktornosti řízení rozhodně nelze posuzovat toliko na základě početního porovnání důkazů, jež byly provedeny na návrh každé strany.
36. Ústavní soud již v minulosti ve své judikatuře (např. nález sp. zn. III. ÚS 3320/09 ze dne 18. 3. 2010, nález sp. zn. I. ÚS 733/01 ze dne 24. 2. 2004, či usnesení sp. zn. III. ÚS 359/05 ze dne 23. 9. 2005) formuloval důvody, pro něž může soud neprovést navrhovaný důkaz. Situaci, kdy je soudu navrhováno provedení dalších důkazů, avšak ten jejich provedení zamítne, přičemž své rozhodnutí náležitě odůvodní, nelze tudíž považovat za projev naplnění třetí alternativy tohoto dovolacího důvodu. Soud prvního stupně tak učinil v bodě 15. svého rozsudku, kde se podrobně vyjádřil ke všem důkazním návrhům obhajoby, a odvolací soud s jeho posouzením vyjádřil souhlas (konec bodu 8. usnesení).
37. Odůvodnění zamítavého rozhodnutí soudu prvního stupně ve vztahu k navrženým důkazům je zcela vyhovující, a není proto na místě závěr o nedůvodném neprovedení navrhovaných podstatných důkazů ve smyslu této alternativy. Lze proto uzavřít, že dovolatelova námitka ve vztahu k třetí alternativě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byla shledána zjevně neopodstatněnou.
IV./2. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
38. K první alternativě tohoto dovolacího důvodu (rozhodnutí spočívá na nesprávném právní posouzení skutku) dovolatel vznesl námitky stran naplnění subjektivní a objektivní stránky trestného činu, jímž byl uznán vinným.
39. Ve vztahu k subjektivní stránce trestného činu obviněný namítl její nedostatečné, resp. absentující, vyjádření ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku. K tomu předně Nejvyšší soud považuje za vhodné upozornit, že z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 4. 2020, sp. zn. 7 Tdo 289/2020, vyplývá, že „subjektivní stránka nemusí být ve skutkové větě vyjádřena vždy výslovně popisem vnitřního vztahu obviněného k následku. Postačí, pokud např. vyplývá z popsaného způsobu jednání, který nepřipouští jiné právní posouzení. ... To, jak explicitně musí být subjektivní stránka ve výroku rozsudku popsána, vždy záleží na tom, o jaký trestný čin jde“. Dále připomíná, že „tzv. skutková věta musí obsahovat úplné slovní vyjádření posuzovaného skutku, aby zahrnovala všechny relevantní okolnosti z hlediska použité právní kvalifikace. Nestačí, aby se soud při popisu jednání obviněného omezil, byť jen v některých směrech, na citaci těchto zákonných znaků. Taková citace tvoří tzv. právní větu výroku rozsudku (srov. č. 43/1999-I. Sb. rozh. tr.). Od této situace je ale nutné odlišit případ, kdy je skutek ve výrokové části rozsudku popsán nedostatečně, neobratně či neúplně, ačkoliv z odůvodnění rozsudku je zřejmé, že soud příslušné skutkové zjištění učinil. Takový popis skutku je sice nepřesný, ale to ještě samo o sobě neznamená, že bylo porušeno hmotněprávní ustanovení trestního zákoníku“ (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 6 Tdo 296/2022).
40. Ve světle uvedeného je třeba nahlížet na skutkovou větu odsuzujícího rozsudku. V té je uvedeno: „[obviněný] věděl tak, že jí dosud nebylo 15 let, přilehl si k ní do postele, svou ruku strčil pod její pyžamo a osahával ji na hýždích a mezi nohama ...“. Je tedy zřejmé, že jsou dostatečně vyjádřeny obě složky zavinění obviněného. Obsažené složky vědomostní – věděl, že jí dosud nebylo 15 let (a svým jednáním způsobí porušení chráněného zájmu) – nebudí jakékoli pochybnosti. Taktéž složka volní – přilehl k ní do postele ... strčil jí ruku pod pyžamo a osahával ji – jednoznačně vyjadřuje, že obviněný se chtěl protiprávního jednání dopustit a následek způsobit. Jakákoli záměna za jinou formu zavinění (byť i jen úmysl nepřímý) je tudíž vyloučena.
41. Dovolatel předkládá konstrukci, podle níž ze samotného dotyku na hýždích a mezi nohama poškozené (podle jeho slov „letmý dotyk“) nelze dovodit jeho přímý úmysl. Předně je nutno upozornit, že si v tomto případě dovolatel poněkud upravil skutková zjištění soudu prvního stupně, neboť se nejednalo o žádný letmý či náhodný dotyk, ale o „osahávání“, což jednoznačně vylučuje jakoukoli možnost považovat jeho dotyky za letmé či snad dokonce náhodné. Jeho osahávání poškozené pod oblečením v místech pohlavních orgánů jednoznačně ukazuje, že se chtěl dopustit sexuálně motivovaného jednání zasahujícího do osobní integrity poškozené. Svého jednání se tudíž dopustil v úmyslu přímém podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a závěry soudu prvního stupně, potvrzené soudem odvolacím, jsou zcela správné.
42. Dovolatel taktéž vznesl námitky vůči závěru soudů o naplnění objektivní stránky trestného činu. S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu z 27. 3. 1964, sp. zn. 5 Tz 8/64, namítl, že ve skutkové větě není vyjádřeno jednání v pohlavním vzrušení, resp. v sexuálním vzrušení – s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 6. 2008, sp. zn. 3 Tdo 413/2008. Zřejmě přitom pominul část komentáře k trestnímu zákoníku, kterou ve svém dovolání sám citoval, neboť ta jednoznačně jako příklad jednání naplňujícího objektivní stránku skutkové podstaty daného trestného činu ve formě pohlavního zneužití jiným způsobem jmenuje právě „ohmatávání prsou nebo pohlavních orgánů“. Tomu zcela odpovídá jednání obviněného vyjádřené ve skutkové větě výroku o vině odsuzujícího rozsudku. Za jednání nedostačující svojí intenzitou zásahu do pohlavní sféry poškozené naopak komentář označuje osahávání poškozené přes oděv na přirození, popř. na jiných intimních místech (ale za naplnění znaku jiného způsobu pohlavního zneužití bylo posouzeno i jednání pachatele, který osahával dívku ve druhé třídě přes oděv na přirození, a třebaže trvalo jen krátkou dobu, šlo o natolik intenzivní zásah do její pohlavní sféry, že u ní vznikla v důsledku tohoto jednání vážná psychická újma, kterou soud posoudil jako závažný důsledek jeho jednání – srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2016, sp. zn. 8 Tdo 402/2016) [viz Šámal, Pavel, Šámalová, Milada. § 187 (Pohlavní zneužití). In: Šámal, Pavel a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 2362-2363, marg. č. 2.].
43. V dovolatelem citovaném rozhodnutí Nejvyššího soudu z 27. 3. 1964, sp. zn. 5 Tz 8/64, Nejvyšší soud uvedl, že jde o jednání, jímž se pachatel chce pohlavně ukájet, přičemž „není třeba, aby došlo k plnému pohlavnímu ukojení pachatele; stačí, jedná-li pachatel v pohlavním vzrušení ve snaze své vzrušení jakýmkoliv způsobem uspokojit, aniž je při tom rozhodné, zda a do jaké míry takového uspokojení dosáhne“. V obdobném novějším usnesení ze dne 28. 4. 2011, sp. zn. 6 Tdo 473/2011, to Nejvyšší soud formuloval jako „intenzivnější zásah do její pohlavní sféry s evidentním sexuálním motivem“. Z uvedeného nevyplývá, že by snad bylo nutno zkoumat stupeň pachatelova vzrušení, či jeho fyzické projevy, jak naznačuje obviněný, ale nutnost rozlišení jednání nesexuálního charakteru od toho motivovaného sexuálním vzrušením. Pokud obviněný přilehl k poškozené a tuto osahával pod pyžamem v oblasti pohlavních orgánů, je tato motivace jednoznačně zřejmá a je vyloučeno, aby šlo o jednání nesexuálního charakteru.
44. Dovolatelem prve citované rozhodnutí obsahuje taktéž odpověď na jeho další námitku, že užíval léky snižující libido. Uvádí, že „pro posouzení jednání obviněného není vůbec rozhodná jeho obhajoba, že z jím tvrzených důvodů není schopen soulože a oplodňování“. Krom toho námitka směřuje proti skutkovým zjištěním soudu prvního stupně (a tudíž mimo meze označeného dovolacího důvodu), neboť jejím prostřednictvím zpochybňuje, že k sexuálně motivovanému jednání mohlo dojít. V reakci na námitku obviněného stran jeho sexuálních preferencí postačuje odkázat na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2009, sp. zn. 3 Tdo 550/2009, podle něhož není rozhodná sexuální preference pachatele, takže není třeba, aby šlo o osobu trpící sexuální deviací (pedofilií), a nezáleží ani na tom, zda pachatel je osobou s heterosexuální či homosexuální orientací. Krom toho státní zástupkyně ve svém vyjádření přiléhavě upozornila, že sexuální orientace osob neovlivňuje pravděpodobnost zneužívání dítěte, neboť většina pachatelů, kteří se dopouštějí pohlavního zneužití, nejsou pedofilové.
45. Z výše uvedeného je zřejmé, že námitky obviněného stran naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu, jímž byl uznán vinným, jakož i ty týkající se jejich vyjádření ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku, byly shledány zjevně neopodstatněnými. K naplnění první alternativy dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. tudíž nedošlo.
46. Pro úplnost možno dodat, že obviněný druhou alternativu tohoto dovolacího důvodu (rozhodnutí spočívá na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení) neoznačil.
IV./3. K námitkám vymykajícím se dovolacím důvodům
47. Mimo obsahový rámec dovolacích důvodů se nacházejí námitky obviněného směřující vůči hodnocení důkazů soudem prvního stupně (stručně se k nim tento soud vyjádřil v bodě 31.), a to včetně obecných výhrad (nejednoznačnost, spekulativnost) vůči znaleckému posudku, s nimiž se vypořádal soud prvního stupně v bodě 15. rozsudku.
48. Za nevyhovující kterémukoli z dovolacích důvodů je nutno označit také námitku obviněného stran společenské škodlivosti jeho jednání. Byť by bylo za jiných okolností na místě posoudit námitku porušení zásady subsidiarity trestní represe za odpovídající dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., neboť se jedná o právní posouzení skutku, je tomu tak pouze za předpokladu jejího spojení s odpovídající argumentací. Pomine-li dovolací soud, že dovolatel zaměňuje společenskou škodlivost a nebezpečnost činu a namítá nenaplnění materiálního znaku trestného činu, byť ten byl z trestního práva vypuštěn v důsledku přijetí trestního zákoníku účinného od 1. 1. 2010, jenž zavedl formální pojetí trestného činu (§ 13 odst. 1 tr. zákoníku), nelze tak učinit ve vztahu k jeho argumentaci. Dovolatel totiž svoji argumentaci stran porušení této zásady založil na vlastních skutkových zjištěních, když vycházel ze skutkového děje, který byl podle jeho mínění prokázán – „jediná skutečnost, jež se ukázala v rámci předmětného trestního řízení nespornou, a tedy prokázanou nade vší pochybnost, je pouze fakt, že odsouzený do pokoje poškozené přišel ve snaze objasnit nevěru své manželky“ (viz bod 18. dovolání). Obviněný proto společenskou škodlivost svého jednání shledává pouze v tom, že od poškozené zjišťoval informace v pozdních hodinách, přestože věděl, že ráno vstává do školy. V důsledku toho jeho argumentace neodpovídá obsahovému vymezení dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (ani jiného), neboť při přezkumu vad právního posouzení skutku je nutno vycházet z jeho formulování soudem prvního stupně.
49. Dovolával-li se obviněný postupu v souladu s pravidlem in dubio pro reo, připomíná Nejvyšší soud následující. Toto pravidlo vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny a § 2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§ 2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tedy zřejmé, že zmíněná zásada má procesní charakter, týká se jen skutkových námitek a jako taková není způsobilá naplnit zvolený (ale ani žádný jiný) dovolací důvod (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2019, sp. zn. 5 Tdo 595/2018). Také z judikatury Ústavního soudu plyne, že důvodem pro zrušení soudního rozhodnutí je toliko extrémní porušení předmětné zásady, tedy takové porušení, které má za následek, že „se výsledek dokazování jeví jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný, neboť skutková zjištění, o něž se opírají vydaná rozhodnutí, jsou v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy“ (viz nález Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2014, sp. zn. III. ÚS 888/14). Ústavní soud dále konstatoval, že měly-li obecné soudy po řádném provedení a vyhodnocení důkazů za to, že skutek byl dostatečně prokázán, nebyly podmínky pro uplatnění zásady in dubio pro reo naplněny, neboť soudy neměly žádné pochybnosti.
50. Krom toho, že dovolatel k argumentaci týkající se porušení uvedeného pravidla přiřadil posouzení společenské škodlivosti jeho jednání, mezi přetrvávající pochybnosti zařadil své námitky stran hodnocení důkazů nalézacím soudem (k obojím se dovolací soud vyjádřil výše). Žádné z nich nelze považovat za argumentaci reálně vytýkající vadu porušení pravidla in dubio pro reo. Nadto je z odůvodnění rozsudku soudu prvního soudu zřejmé, že v jeho rozhodování žádné pochybnosti nepřetrvávaly. Za takovou pochybnost nelze označit ani nezjištění konkrétního data, kdy mělo k vytýkanému jednání dojít. Krom toho, že skutková věta výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně obsahuje časové období, kdy ke spáchání trestného činu došlo, nastala také shoda mezi poškozenou, obviněným a matkou poškozené, že se mělo jednat o den, kdy obviněný přišel do pokoje poškozené. Přestože tedy není známo konkrétní datum tohoto dne, jeho určení je více než postačující k formulaci skutkových zjištění soudu prvního stupně, aniž by přetrvávaly pochybnosti o tom, kdy ke skutku došlo, jakož i pro účely přípravy obhajoby obviněného. Nejenže tedy nedošlo k porušení pravidla in dubio pro reo, ale nebylo ani zasaženo do práva obviněného na obhajobu.
IV./4. K otázce porušení základních práv obviněného
51. Protože se k otázce vytýkaného porušení základních zásad trestního řízení, jež jsou součástí práva na spravedlivý proces Nejvyšší soud vyjádřil již výše, zbývá se vyjádřit toliko k tomuto právu samotnému. Upozorňuje proto, že jak vyplývá z judikatury Ústavního soudu, právo na soudní a jinou právní ochranu podle čl. 36 a násl. Listiny (resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy) není možno vykládat tak, že by zaručovalo úspěch v řízení či právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele. Zmíněným základním právem je zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Za situace, kdy nebyl zjištěn extrémní, resp. zjevný nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry soudů, ani libovůle v rozhodování, je nutno jejich postup považovat za výraz nezávislého soudního rozhodování, a sama skutečnost, že dovolatel přisuzuje provedeným důkazům jiný význam a následně na podkladě jiného skutkového základu věci namítá i nesprávnost právního posouzení skutku, nemůže být podkladem, který by měl odůvodnit kasační zásah dovolacího soudu.
V. Způsob rozhodnutí
52. Z uvedeného hodnocení dovolání obviněného plyne, že námitky dovolatele, jež bylo možno považovat za formálně odpovídající zvoleným dovolacím důvodům, byly shledány zjevně neopodstatněnými. Vzhledem k tomu Nejvyšší soud o dovolání obviněného rozhodl způsobem uvedeným v § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., podle něhož Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné.
53. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož [v] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 27. 3. 2024
JUDr. Ivo Kouřil předseda senátu