3 Tdo 550/2009
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 20. května 2009 v neveřejném zasedání
o dovolání podaném obviněnou J. R., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze
dne 4. 11. 2008, sp. zn. 4 To 361/2008, jako soudu odvolacího v trestní věci
vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 3 T 10/2008, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. f) tr. ř. se dovolání odmítá.
Rozsudkem Okresního soudu ve Znojmě ze dne 21. 8. 2008, č. j. 3 T 10/2008-113,
byla obviněná J. R. uznána vinnou trestnými činy pohlavního zneužívání podle §
242 odst. 1, odst. 2 tr. zák. a ohrožování výchovy mládeže podle § 217 odst. 1
písm. a) tr. zák. na tom skutkovém základě, že „v přesně nezjištěné době v
měsíci květnu a červnu 2007 ve Z., na ulici S., v místě svého trvalého
bydliště, ve dvou případech pohlavně zneužívala svého nezletilého syna, který
byl rozsudkem Okresního soudu ve Znojmě, sp. zn. P 2/2006 ze dne 29. 3. 2007,
PM 16. 5. 2007, svěřen do péče otce a matku navštěvoval v místě jejího trvalého
bydliště, kde se souhlasem otce pobýval i po delší dobu, kdy jej osahávala na
přirození a požadovala po něm, aby i on osahával její přirození, a to i přesto,
že bezpečně věděla, že poškozený nedosáhl v dané době věkové hranice patnáct
let, a svým jednáním hrubým způsobem zasáhla do jeho vývoje a negativně
ovlivnila utváření jeho dětské identity.“ Za to byla podle § 242 odst. 2 tr.
zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. odsouzena k úhrnnému trestu odnětí
svobody v trvání dvou roků, jehož výkon jí byl podle § 58 odst. 1 tr. zák. a §
59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání třiceti
měsíců.
O odvolání obviněné proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský
soud v Brně usnesením ze dne 4. 11. 2008, sp. zn. 4 To 361/2008, jímž toto
odvolání podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního
stupně tak nabyl právní moci dne 4. 11. 2008 (§ 139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr.
ř.).
Proti shora citovanému rozhodnutí odvolacího soudu a současně i proti rozsudku
soudu prvního stupně podala obviněná následně dovolání, kterým tato rozhodnutí
napadla ve všech výrocích. Uplatněným dovolacím důvodem byl důvod uvedený v
ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění podaného mimořádného opravného prostředku dovolatelka uvedla, že
si je vědoma skutečnosti, že v rámci uplatněného dovolacího důvodu se nelze
domáhat přezkumu ve věci učiněných skutkových zjištění, jakkoli s nimi
nesouhlasí. Podle přesvědčení dovolatelky je však vadná i právní kvalifikace
jejího jednání použitá soudy obou stupňů. K tomu, aby její jednání mohlo být
kvalifikováno jako trestný čin pohlavního zneužívání podle § 242 tr. zák., by
totiž muselo naplňovat všechny zákonné znaky uvedené skutkové podstaty, a to
jak stránky objektivní, tak i stránky subjektivní. Právě subjektivní stránku
trestného činu pohlavního zneužívání dovolatelka svým jednáním nenaplnila,
neboť z pouhého „kočkování mezi matkou a synem“, navíc v přítomnosti třetí
osoby, nelze dovodit její úmysl nezletilého syna jakkoli pohlavně zneužít a
tento úmysl jí také nebyl v dosavadním řízení prokázán. Protože dovolatelka ve
skutečnosti vůbec neměla v úmyslu svého syna pohlavně zneužít, nemohla být
srozuměna ani s tím, že předmětným „kočkováním“ s ním mohla porušit nebo
ohrozit zájem chráněný trestním zákonem v ustanovení § 242 tr. zák. V této
souvislosti dovolatelka zdůraznila, že kromě nezletilého vychovala ještě další
dvě děti a podle znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie,
sexuologie a klinické psychologie, je výlučně heterosexuálně orientovaná, bez
jakýchkoli sklonů k pedofilii nebo poruch sexuální preference. V době, kdy mělo
dojít ke stíhanému jednání, navíc měla fungující vztah s přítelem, který byl
normálně sexuálně konzumován.
V další části dovolání obviněná poukázala na to, že trestného činu pohlavního
zneužívání podle § 242 odst. 1 tr. zák. se dopustí nejen ten, kdo vykoná soulož
s osobou mladší než 15 let, ale také ten, kdo takovou osobu zneužije jiným
způsobem. Z toho pak dovodila, že pokud zákon obě uvedené formy pohlavního
zneužití staví sobě naroveň, musí „jiný způsob pohlavního zneužití“
představovat natolik citelný zásah do mravního a tělesného vývoje poškozeného
dítěte, který je srovnatelný s vykonáním soulože. Poškozený však v daném
případě žádnou mravní ani tělesnou újmu neutrpěl. Nepřehlédnutelnou skutečností
pak je, že byla uznána vinnou nejen na základě výpovědi nezletilého, ale rovněž
na základě výpovědi svého tehdejšího manžela C. R., ačkoliv si podle ní obě
tyto výpovědi značně odporovaly. Soud prvního stupně nevzal v úvahu ani to, že
vztah C. R. k její osobě byl v rozhodné době ryze záporný a že vztah
nezletilého vůči ní se zhoršil právě před květnem 2007, tedy poté co nezletilý
začal v době její nepřítomnosti docházet za C. R. Tyto skutečnosti podle
dovolatelky vzbuzují pochybnosti o kvalitě (hodnověrnosti) výše uvedených
důkazů, a pokud je soudy v rámci posuzování důkazů pominuly, aniž by
konstatované pochybnosti vyhodnotily v její prospěch, je zřejmé, že
nerespektovaly zásadu in dubio pro reo.
Další pochybení spatřuje dovolatelka v tom, že v popisu skutku, který soud
prvního stupně kvalifikoval jako trestný čin podle § 242 odst. 1, odst. 2 tr.
zák., není konkrétně uvedeno, v čem vlastně mělo spočívat „zneužívání
závislosti“ nezletilého syna. Pro použití právní kvalifikace předmětného
jednání podle odstavce 2 § 242 tr. zák. je přitom takové zjištění nezbytné.
Kromě toho nezletilý byl již v březnu 2007 svěřen do péče svého otce, takže v
době, kdy se měla dopustit jeho pohlavního zneužití, v květnu nebo červnu 2007,
u ní již nebydlel a ani jí nebyl svěřen do výchovy. Do domácnosti dovolatelky
docházel pouze za C. R., který mu dával sladkosti a drobné peněžní částky. Za
tohoto stavu pak o nezletilém nelze hovořit jako o osobě „svěřené dozoru“
dovolatelky, ani jako o osobě, jejíž závislosti by dovolatelka mohla zneužít.
Soudy tedy minimálně pochybily v tom, pokud použily přísnější právní
kvalifikace skutku jako trestného činu podle § 242 odst. 1, odst. 2 tr. zák.
Další výhrady pak dovolatelka vznesla i proti právní kvalifikaci skutku jako
trestného činu ohrožování výchovy mládeže podle § 217 odst. 1 písm. a) tr.
zák., neboť inkriminovaným jednáním (tj. pouhým „kočkováním se“ s nezletilým
synem) nemohla rozhodně naplnit objektivní stránku tohoto trestného činu. Soudy
nezjistily žádné skutečnosti, jež by mohly vést k závěru, že by nezletilého
sváděla k zahálčivému či nemravnému způsobu života. Současně nebyla naplněna
ani subjektivní stránka činu, když zákon předpokládá alespoň nedbalostní
zavinění pachatele. Skutková věta výroku rozsudku soudu prvního stupně navíc
neobsahuje popis jednání, podle něhož by bylo možno dovodit, v čem mělo
konkrétně spočívat svádění nezletilého syna k zahálčivému nebo nemravnému
způsobu života.
S ohledem na výše uvedené důvody obviněná v závěru dovolání navrhla, aby
Nejvyšší soud zrušil výrok usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 4. 11. 2008,
sp. zn. 4 To 361/2008, a současně ve všech výrocích i rozsudek Okresního soudu
ve Znojmě ze dne 21. 8. 2008, č. j. 3 T 10/2008-133, a věc vrátil soudu prvního
stupně k novému projednání a rozhodnutí.
Opis dovolání obviněné byl soudem prvního stupně za podmínek § 265h odst. 2 tr.
ř. zaslán k vyjádření Nejvyššímu státnímu zastupitelství České republiky, které
jej obdrželo dne 29. 4. 2009. K dnešnímu dni však dovolací soud neobdržel
vyjádření nejvyšší státní zástupkyně k podanému dovolání ani případné vyjádření
podle ustanovení § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. Na tomto místě je třeba
připomenout, že vyjádření nejvyšší státní zástupkyně k dovolání obviněného či
naopak vyjádření obviněného k dovolání nejvyšší státní zástupkyně není
podmínkou pro projednání podaného dovolání a zákon v tomto směru nestanoví
žádnou lhůtu, jejíhož marného uplynutí by dovolací soud byl povinen vyčkat.
Obviněná J. R. je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k
podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jí
bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě
(§ 265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce, resp. obhájkyně (§ 265d odst.
2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti
předpokládané v ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§
265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky
přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné
podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu
druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti
rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti
rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byla obviněná
uznána vinnou a byl jí uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř.,
bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obviněná
dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř., na který je v dovolání odkazováno.
Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je
určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady
spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem
hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. S poukazem na uvedený
dovolací důvod není tedy možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na
nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci je při
rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná
okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně
kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená,
že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v
průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího
rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s
vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s
ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před
soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě
korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259
odst. 3 tr. ř., § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo
obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13
Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2
odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí
zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou
správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu,
že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl
podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov.
omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.).
Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného
přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů
(k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS
73/03).
S ohledem na skutečnosti rozvedené v předcházejících odstavcích je zřejmé, že
dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídá námitka
dovolatelky, že soudy v jejím případě při hodnocení důkazů nerespektovaly
zásadu in dubio pro reo, když závěr o její vině stíhaným skutkem podle ní
založily v podstatě pouze jen na vzájemně si odporujících svědeckých výpovědích
nezletilého poškozeného a dnes již jejího bývalého manžela C. R., který, jak do
jisté míry naznačuje dovolatelka, měl snad poškozeného zneužít k jakési osobní
pomstě tím, že ho přiměl, aby ji křivě obvinil, resp. ve věci lživě vypovídal v
její neprospěch.
Tentýž závěr lze přijmout i k jinak hmotně právní námitce dovolatelky stran
absence zákonem požadované formy zavinění, a to úmyslu podle § 4 tr. zák.
(jestliže její jednání bylo kvalifikováno jako trestný čin podle § 242 tr.
zák.) nebo případně i nedbalosti podle § 5 tr. zák. (když její jednání bylo
současně kvalifikováno jako trestný čin podle § 217 tr. zák.) a tedy nenaplnění
subjektivní stránky trestných činů, jimiž byla uznána vinnou, a dále k námitce,
že svým jednáním nenaplnila ani objektivní stránku trestného činu podle § 217
tr. zák. Tyto námitky totiž dovolatelka v podstatě nepodložila žádnými
konkrétními hmotně právními důvody. Chybějící úmysl pohlavně zneužít svého syna
ve smyslu § 242 odst. 1 tr. zák., resp. absenci třeba i jen nedbalostního
zavinění ve vztahu k trestnému činu podle § 217 odst. 1 tr. zák., a nenaplnění
všech znaků objektivní stránky posledně uvedené skutkové podstaty vyvozovala
toliko z vlastní skutkové verze celého případu. Podle ní se s nezletilým synem
pouze z legrace prali či neškodně „kočkovali“. Tuto verzi pak mají podporovat
mimo jiné závěry znaleckého posudku, podle kterého není osobou s pedofilními
sklony nebo osobou trpící jakoukoli poruchou sexuální preference.
To znamená, že dovolatelka svůj mimořádný opravný prostředek zčásti nezaložila
na hmotně právních důvodech předpokládaných v ustanovení § 265b odst. 1 písm.
g) tr. ř., přestože je v dovolání formálně proklamovala, nýbrž na procesním
základě (§ 2 odst. 5, 6 tr. ř.) se domáhala revize (přehodnocení) soudem
učiněných skutkových závěrů a prosazení vlastní skutkové verze celého případu.
Tuto část jejích námitek proto pod shora uvedený dovolací důvod podřadit nelze.
O relevanci námitek proti skutkovým zjištěním soudů by bylo možné - s ohledem
na zásady vyplývající z práva obviněného na spravedlivý proces - uvažovat
pouze za předpokladu, že by tu byl extrémní rozpor mezi zjištěním soudů a
provedenými důkazy (viz např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS
4/04, sp. zn. III. ÚS 84/94). Takový rozpor je dán zejména tehdy, jestliže
zjištění soudů nemají žádnou vazbu na obsah provedených důkazů při žádném v
úvahu přicházejícím logickém způsobu jejich hodnocení, či jinými slovy,
jestliže skutková zjištění soudů jsou zřejmým opakem toho, co bylo skutečným
obsahem dokazování.
V posuzované věci však nelze soudům vytknout, že s ohledem na výsledky
provedeného dokazování měly správně dospět k závěru, že spáchání projednávaných
skutků nebylo dovolatelce prokázáno, resp. že se jich nedopustila. Soud
prvního stupně se ve svém rozsudku provedenými důkazy velmi podrobně zabýval a
zároveň náležitě vyložil a odůvodnil (viz rozsudek zejména na str. 2 až 4),
jaké skutečnosti a z jakých důvodů vzal za prokázané. Zároveň je nutno poukázat
na to, že se zvlášť pečlivě zabýval otázkou věrohodnosti výpovědí učiněných
poškozeným. Odvolací soud v rámci odvolacího přezkumu (§ 254 odst. 1 tr. ř.)
dospěl k závěru, že soud prvního stupně provedl veškeré dostupné důkazy a v
souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř. je též řádně vyhodnotil. Při svém
rozhodování pak na jím zjištěný skutkový stav věci navázal. Tento svůj závěr
zároveň na str. 2 napadeného usnesení v souladu s § 134 odst. 2 tr. ř.
odůvodnil.
Dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl
dovolatelkou uplatněn právně relevantně v té části dovolání, v níž namítla, že
soudy nesprávně posoudily předmětný skutek jako trestný čin pohlavního
zneužívání podle § 242 odst. 1, odst. 2 tr. zák. v souběhu s trestným činem
ohrožování mravní výchovy mládeže podle § 217 odst. 1 písm. a) tr. zák.,
ačkoliv skutková zjištění soudu vtělená do tzv. skutkové věty výroku rozsudku
závěr o naplnění znaků skutkových podstat těchto trestných činů neumožňují.
Podle dovolatelky v popisu skutku především chybí vyjádření jejího zavinění, a
po objektivní stránce činu okolností, z nichž by bylo možno dovodit, že se činu
dopustila na osobě svěřené jejímu dozoru, zneužívaje závislosti této osoby, a
dále to, že ji sváděla k zahálčivému nebo nemravnému způsobu života.
K opodstatněnosti relevantní části podaného dovolání učinil Nejvyšší soud
následující závěry:
V obecné rovině je nejprve zapotřebí uvést, že ustanovením o trestném činu
pohlavního zneužívání zákon chrání mravní i tělesný vývoj nedospělých osob.
Trestného činu pohlavního zneužívání podle § 242 odst. 1 tr. zák. se dopustí
pachatel, který vykoná soulož s osobou mladší než patnáct let nebo kdo takové
osoby jiným způsobem pohlavně zneužije. Pod znakem „jiným způsobem“ je třeba
rozumět pohlavní zneužívání v jiné formě než souloží, a to v podobě takových
zásahů do pohlavní sféry nezletilých, jako je například orální pohlavní styk,
ohmatávání pohlavních orgánů, popř. i jiné formy ukájení pohlavního pudu na
těle nezletilého či na žádost pachatele na jeho vlastním těle. Jiný způsob
pohlavního zneužívání přitom nemusí spočívat v natolik intenzivním zásahu do
pohlavní sféry poškozeného, jako je vykonání soulože. Pojem „jiný způsob
pohlavního zneužívání“ je zároveň nutno odlišovat od pojmu „jiný obdobný
pohlavní styk“ u trestného činu znásilnění podle § 241 odst. 1 tr. zák., kde
zákon naopak předpokládá, že půjde o pohlavní styk svým významem - pokud jde o
zásah do pohlavní integrity jiného - srovnatelný se souloží. Se zřetelem k
povaze projednávaného případu (viz argumentace dovolatelky) není rozhodná ani
sexuální preference pachatele. U trestného činu pohlavního zneužívání zákon
nevyžaduje zvláštní postavení či vlastnost pachatele, tzn. že není třeba, aby
se jednalo o osobu trpící sexuální deviací (pedofilií), a není rozhodné, zda se
jedná o osobu s heterosexuální či homosexuální orientací. Zákonným znakem
tohoto trestného činu není ani pohnutka činu, která zde má toliko materiální
význam (srov. § 3 odst. 4 tr. zák.). Sexuální pohnutka se ovšem předpokládá,
neboť pouhý projev sympatie k dítěti a s tím případně související doteky jeho
těla za trestný čin pohlavního zneužívání samo o sobě považovat nelze.
Trestného činu pohlavního zneužívání podle § 242 odst. 2 tr. zák. se dopustí
pachatel, který spáchá čin uvedený v odstavci 1 na osobě mladší než patnáct let
svěřené jeho dozoru, zneužívaje její závislosti. Naplnění znaku zneužití
závislosti spočívá v tom, že poškozená osoba je v určitém směru odkázána na
pachatele a tím je omezena svoboda jejího rozhodování. Toho si pachatel musí
být vědom, neboť zneužití závislosti, které pachatel využívá k realizaci svých
záměrů, je z povahy věci vždy úmyslné. O osobu svěřenou dozoru pachatele se
jedná v případech, kdy má pachatel právo i povinnost nad takovou osobou
dohlížet a bdít nad ní. Tak je tomu především v případě rodičů nezletilého
dítěte jako subjektů rodičovských práv a povinností vyplývajících ze zákona č.
94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů.
Jsou-li výše uvedené zásady aplikovány na nyní posuzovaný případ, soudy obou
stupňů vycházely ze zjištění, že obviněná poškozeného v rozsudku popsaným
způsobem ve dvou případech pohlavně zneužívala, když ho osahávala na přirození
a současně po něm požadovala, aby on osahával na přirození ji. Učinila tak v
květnu nebo červnu 2007, tedy v době, kdy mu bylo necelých 9 let. Soudem
zjištěné skutkové okolnosti přitom v posuzovaném případě rozhodně nenasvědčují
tomu, že by ze strany dovolatelky šlo toliko o jakýsi - sexuálně nemotivovaný -
projev mateřské něhy a sympatií k nezletilému dítěti (podle dovolatelky tzv.
„kočkování“). Naopak její nezdrženlivé chování, které vyústilo v dovolatelčin
zájem o pohlavní orgány nezletilého, a opakované osahávání chlapcova obnaženého
pohlavního údu či v její žádosti, aby se jí dotýkal na přirození, jednoznačně
svědčí o sexuální motivaci činu. Jelikož dovolatelčina pohnutka je z okolností
inkriminovaného činu zcela zjevná, nelze současně přijmout její argumentaci, že
ve skutečnosti vlastně zjištěna nebyla. Námitka, že u ní nebyla prokázána
sexuální orientace na nezletilé objekty, je přitom z hlediska právní
kvalifikace skutku irelevantní (viz výše).
Poškozený, je podle zjištění soudů synem obviněné (dovolatelky), se kterou žil
až do jara 2007, než byl pravomocným rozsudkem Okresního soudu ve Znojmě ze dne
29. 3. 2007, č. j. P 2/2006-119, svěřen do péče otci. Později však domácnost
dovolatelky nejen navštěvoval, ale se souhlasem otce zde i opakovaně pobýval.
Po uvedenou dobu byl nepochybně svěřen jejímu dozoru. Navíc obviněná jako matka
nezletilého byla i nadále nositelkou rodičovských práv a povinností. Ostatně o
osobu svěřenou dozoru pachatele a o zneužití její závislosti k pohlavnímu
zneužívání se podle judikatury jedná i v případech dítěte útlého věku, které je
rodiči opětovně na kratší dobu svěřováno k dozoru pachateli, na něhož je zvyklé
(tedy pachatel ani není rodičem), pokud pachatel takto vzniklé situace využije
ke spáchání činu (k tomu srov. judikát uveřejněný v Bulletinu Nejvyššího soudu
České republiky, sešit 3, ročník 1981, č. 5). Závislost poškozeného na
dovolatelce pak vyplývá z jejich vzájemného vztahu matka - syn, kdy poškozený
byl na ni odkázán de facto po celý svůj dosavadní život, a to jak po stránce
výchovné, tak po stránce svého zaopatření, a přestože byl v podstatě těsně před
spácháním předmětného skutku svěřen do péče otce, nelze pochybovat o tom, že
dovolatelka pro něj i nadále představovala rodičovskou autoritu, způsobilou
(především vzhledem ke věku nezletilého) k prosazení shora uvedených sexuálních
záměrů. Uvedených rozhodných skutečností si musela být dobře vědoma. Jednala
tedy v úmyslu podle § 4 tr. zák.
S ohledem na výše uvedené lze v tomto směru považovat rozhodnutí soudů obou
stupňů za věcně správná, když ani Nejvyšší soud nepochybuje o tom, že soudy
zjištěný skutkový stav věci umožňoval právní posouzení stíhaného skutku jako
trestného činu pohlavního zneužívání podle § 242 odst. 1, odst. 2 tr. zák.
Naproti tomu jistou důvodnost lze přiznat námitce dovolatelky, že ze skutkové
věty rozsudku soudu prvního stupně není zřejmé, v čem konkrétně mělo spočívat
svádění poškozeného k zahálčivému nebo nemravnému životu, jak se alternativně
podává v tzv. právní větě výroku. Popis skutku týkající se trestného činu
ohrožování výchovy mládeže podle § 217 odst. 1 písm. a) tr. zák. je v této
části evidentně nepřesný a nevýstižný, a pokud jde o svádění nezletilého k
zahálčivému způsobu života, nemá ani žádnou vazbu na obsah skutkových zjištění
soudu.
Na druhé straně soud do skutkové věty výroku alespoň uvedl své zjištění, že
obviněná (dovolatelka) inkriminovaným jednáním hrubým způsobem zasáhla do
vývoje nezletilého a negativně ovlivnila utváření jeho dětské identity. Toto
zjištění soud založil mj. na základě důkazu - znaleckého posudku z oboru
zdravotnictví, odvětví psychiatrie se specializací psychologie dětí a mládeže,
vypracovaného PhDr. J. H. Z obsahu uvedeného důkazu soud mohl dovodit, že
jednání obviněné (dovolatelky) bylo nepochybně způsobilé vyvolat u nezletilého
nebezpečí zpustnutí, kdy u něj mohlo dojít k naprosté deformaci běžného vývoje
vnímání sexuality u dospívajících dětí a již v prepubertálním věku si mohl
osvojit povahové rysy či sklony a zájmy v jeho věku zcela nepřirozené, vedoucí
k jeho morálnímu úpadku a k neschopnosti usměrňovat v tomto směru svůj život.
Dovolatelka, která nezletilému opakovaně osaháváním stimulovala pohlavní úd a
sama jej navíc vyzývala, aby se dotýkal jejího přirození, úmyslně jednala
způsobem, který bylo namístě kvalifikovat jako svádění k nemravnému životu.
Není přitom podstatné, že nezletilý reagoval pasivně a počínání matky se mu
nelíbilo.
Pod pojmem svádění k zahálčivému životu je nutno rozumět zcela jiné aktivity
pachatele, které v posuzovaném případě stojí mimo rámec skutkových zjištění
soudu. Trestného činu ohrožování mravní výchovy mládeže podle § 217 odst. 1
písm. a) tr. zák., kterým byla dovolatelka uznána vinou, se dopustí pachatel,
který vydá, byť i z nedbalosti, osobu mladší než osmnáct let nebezpečí
zpustnutí tím, že ji svádí k zahálčivému nebo nemravnému způsobu života.
Postačí tedy, pokud pachatel svým jednáním naplní alespoň jeden z obou
uvedených znaků. Pokud by soud vzal za prokázané, že dovolatelka naplnila znaky
oba, musel by v právní větě výroku použít spojku „a“. Pokud však zjistil, že
úmyslné sexuální praktiky dovolatelky vůči nezletilému měly povahu svádění k
nemravnému životu, pak nesprávně a nelogicky zahrnul do výroku rozsudku danou
skutkovou podstatu v její celé alternativní podobě, ačkoliv právní věta výroku
měla správně znít tak, že obviněná „úmyslně vydala osobu mladší než osmnáct let
nebezpečí zpustnutí tím, že ji sváděla k nemravnému životu“. Tato vada však
nemá vliv na správnost právní kvalifikace skutku též jako sbíhajícího se
trestného činu podle § 217 odst. 1 písm. a) tr. zák.
Projednání dovolání spojené s případným formulačním upřesněním právní věty
výroku o vině by v podstatě nijak nemohlo změnit (zlepšit) postavení
dovolatelky. Nelze tedy dospět k závěru, že v daném případě není možno na
právní moci a stabilitě napadeného rozhodnutí spravedlivě trvat. Projednávaná
otázka pak nemá důležitý význam ani po právní (judikatorní) stránce.
Podle § 265i odst. 1 písm. f) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, je-li
zcela zřejmé, že projednání dovolání by nemohlo zásadně ovlivnit postavení
obviněného a otázka, která má být z podnětu dovolání řešena, není po právní
stránce zásadního významu. V souladu s citovaným ustanovením zákona bylo proto
dovolání obviněné J. R. odmítnuto, přičemž Nejvyšší soud toto své rozhodnutí
učinil za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 20. května 2009
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler