USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. 4. 2022 o dovolání,
které podal obviněný M. R., nar. XY, bytem XY, XY, proti rozsudku Městského
soudu v Praze ze dne 18. 5. 2021, sp. zn. 67 To 64/2021, jako soudu odvolacího
v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 1 T 61/2019,
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. R. odmítá.
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 6. 1. 2021, sp. zn. 1 T
61/2019 (dále také jen „rozsudek soudu prvního stupně“), byl obviněný M. R.
(dále také jen „obviněný“) uznán vinným přečinem násilí proti úřední osobě
podle § 325 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, jehož se dopustil podle skutkových
zjištění jmenovaného soudu tím, že
„dne 25. 7. 2019 kolem 7:45 hod. ve Vazební věznici XY, v rámci přesunu do
zdravotnického střediska ve věznici, po předchozích vulgárních nadávkách,
bezdůvodně pravou nohou kopl do pravé nohy poškozeného M. K., sl. č. XY,
příslušníka Vězeňské služby ČR, pracovníka strážní eskorty, na což druhý
příslušník L. B., sl. č. XY reagoval tak, že obžalovaného uchopil za ruku,
avšak tento se mu vysmekl a udeřil poškozeného pěstí do břicha a křečovitě ho
chytil za košili v oblasti hrudníku a nechtěl jej pustit, takže proti němu byly
použity donucovací prostředky, konkrétně úder, svedení na zem a spoutání, čemuž
se obžalovaný aktivně bránil tak, že poškozeného poškrábal na levém zápěstí,
což si vyžádalo lékařské ošetření“.
2. Za tento trestný čin a za sbíhající se přečin výtržnictví podle § 358
odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, za který byl odsouzen rozsudkem
Okresního soudu Praha-východ ze dne 19. 6. 2020, sp. zn. 2 T 50/2020, který
nabyl právní moci dne 11. 8. 2020, ve spojení s usnesením Krajského soudu v
Praze ze dne 11. 8. 2020, sp. zn. 10 To 179/2020, byl podle § 325 odst. 1 tr.
zákoníku za užití § 43 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k souhrnnému nepodmíněnému
trestu odnětí svobody v trvání 27 měsíců. Podle § 56 odst. 2 písm. a) tr.
zákoníku byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s ostrahou. Současně
byl podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního
soudu Praha-východ ze dne 19. 6. 2020, sp. zn. 2 T 50/2020, který nabyl právní
moci dne 11. 8. 2020, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 11.
8. 2020, sp. zn. 10 To 179/2020, jakož i všechna další rozhodnutí na tento
výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením,
pozbyla podkladu.
3. Proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání, o
němž rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 18. 5. 2021, sp. zn. 67 To
64/2021. Podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil
ve výroku o trestu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že při
nezměněném výroku o vině obviněného odsoudil za přečin násilí proti úřední
osobě podle § 325 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a za sbíhající se přečin
krádeže podle § 205 odst. 2 tr. zákoníku z rozsudku Okresního soudu
Praha-východ ze dne 16. 3. 2020, č. j. 16 T 199/2019-163, podle § 325 odst. 1
tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému nepodmíněnému
trestu odnětí svobody v trvání 16 měsíců. Podle § 56 odst. 2 písm. a) tr.
zákoníku obviněného pro výkon tohoto trestu zařadil do věznice s ostrahou.
Současně podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku zrušil výrok o trestu z rozsudku
Okresního soudu Praha-východ ze dne 16. 3. 2020, č. j. 16 T 199/2019-163, jakož
i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem
ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu.
II.
4. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 18. 5. 2021, sp. zn. 67 To
64/2021 (dále také jen „napadený rozsudek“), napadl obviněný dovoláním z důvodu
podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (ve znění účinném do 31. 12. 2021).
Namítl, že skutek popsaný v obžalobě nemohl naplnit znaky skutkové podstaty
přečinu násilí proti úřední osobě podle § 325 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku,
jelikož z něj nevyplývá jeho úmysl působit na výkon pravomoci úřední osoby,
resp. subjektivní stránka nebyla prokázána. Namítl, že ze skutku ani z
provedených důkazů nevyplývá, že by se dopustil jednání s cílem působit na
výkon pravomoci úřední osoby, přičemž se takového jednání ani nemohl dopustit,
neboť se nemohl domnívat, že by mělo jakýkoliv vliv na výkon pravomoci úřední
osoby, tj. na záměr poškozeného K. a svědka B. eskortovat jej ke zdravotní
prohlídce. Uvedl, že je subtilnější, menší postavy a je vážně nemocný, přičemž
svědek B. a poškozený K. jsou speciálně vycvičení pracovníci Vězeňské služby,
jsou součástí ozbrojeného bezpečnostního sboru a jsou vycvičení ve zvládání
speciálních úkonů bezpečnostního charakteru. I kdyby se proto jednání dopustil
(což popírá), nemohl jakkoliv doufat, že svým jednáním dosáhne toho, že
poškozený a svědek B. svou pravomoc nevykonají, nebo ji vykonají jinak, než
zamýšleli, a to z důvodu jejich naprosté fyzické převahy.
5. Dále namítl, že jeho trestní stíhání není přípustné podle § 11 odst.
1 písm. k) tr. ř., neboť dřívější řízení pro předmětný skutek, bylo skončeno
pravomocným rozhodnutím o přestupku, a to „rozhodnutím o uložení kázeňského
trestu ze dne 12. 8. 2019, č. j. VS-188102-5/ČJ-2019-800131, vydaném Českou
republikou, Vězeňskou službou České republiky, Vazební věznicí XY“. Tento trest
– umístění do samovazby na 3 dny – přitom vykonal. Současně vyjádřil názor, že
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2014, sp. zn. 3 Tdo 309/2014, ze dne
22. 3. 2017, sp. zn. 3 Tdo 231/2017, a ze dne 31. 8. 2016, sp. zn. 4 Tdo
1012/2016, nelze na jeho věc bez dalšího mechanicky aplikovat, neboť v těchto
případech se jednalo o kázeňský trest uložený v průběhu výkonu trestu odnětí
svobody, zatímco v jeho případě byl kázeňský trest uložen v rámci výkonu vazby.
6. Podle obviněného pak jeho vina nebyla ani prokázána nade vši
pochybnost, jelikož přímé důkazy (jeho výpověď a výpovědi příslušníků vězeňské
služby) si vzájemně odporují a naopak důkazy nepřímé (jeho zdravotní stav a
skutečnost, že ke skutku došlo na místě nesnímaném kamerami a že mu příslušníci
vězeňské služby způsobili zlomeninu několika žeber) svědčí spíše v neprospěch
obžaloby. Bez ohledu na to, jaké bylo jeho chování, byl podle obviněného postup
poškozeného a svědka B. nepřiměřený. S ohledem na okolnosti se jeví mnohem
pravděpodobnější, že se děj udál tak, jak ho popisuje on, a že poškozený se
svědkem B. si průběh děje nepravdivě vymysleli, aby tím zakryli své excesivní
brutální počínání. V každém případě považoval za zcela nepřípustné, aby jediným
důkazem prokazujícím průběh skutku tak, jak ho líčí obžaloba, byla svědecká
výpověď osob, kteří vůči němu takto postupovali, a tím mu způsobili vážné
ublížení na zdraví. V neposlední řadě uvedl, že jeho vinu neprokazuje ani
skutečnost, že byl v minulosti mnohokrát odsouzen za spáchání trestného činu.
Podle jeho názoru však soud prvního stupně (se kterým se ztotožnil i odvolací
soud) odsuzující rozsudky považoval za hlavní důkaz v jeho neprospěch, a tím
založil své rozhodnutí presumpci viny. Obviněný pak konstatoval, že ani z
dalších provedených důkazů závěr o jeho vině nevyplývá.
7. I kdyby se skutku dopustil (což popírá), odpovídá zásadě subsidiarity
trestní represe, aby vzhledem k tomu, že byl za tento skutek kázeňsky potrestán
a bylo mu v důsledku bezprostřední reakce členů vězeňské služby zlomeno několik
žeber, nebyl shledán trestně odpovědným.
8. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek odvolacího
soudu a přikázal, aby odvolací soud znovu projednal jeho odvolání a rozhodl o
něm.
9. K dovolání se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního
zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který uvedl, že námitky obviněného
částečně nově odpovídají dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr.
ř. a částečně (námitky proti učiněným skutkovým zjištěním) dovolacímu důvodu
podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022. Z obsahu
dovolání je přitom patrno, že obviněným tvrzený důvod podle písm. g) se má
vztahovat k odsuzujícímu rozsudku soudu prvního stupně, a že chtěl tudíž patrně
napadnout rozhodnutí odvolacího soudu z důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l)
tr. ř. [nyní m)]. Státní zástupce konstatoval, že obviněný opakuje svou
obhajobu, kterou uplatnil před soudem prvního stupně a kterou shrnul i ve svém
odvolání, když podstatná část textu dovolání je shodná s textem odvolání.
Opakovaně obviněný popírá své úmyslné zavinění, namítá porušení zásady ne bis
in idem a v podstatě i zásady in dubio pro reo. S těmito námitkami se však oba
soudy podle státního zástupce vypořádaly, přičemž s jejich argumentací se
ztotožnil a pro stručnost na ni odkázal.
10. Zásadní je z jeho pohledu námitka, která směřuje do popisu skutku.
Obviněný podle státního zástupce namítal, že „skutek popsaný v obžalobě“
neobsahuje znaky přečinu podle § 325 tr. zákoníku, neboť z něj „nevyplývá úmysl
obžalovaného působit na výkon pravomoci úřední osoby“. Taková námitka přitom
dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) [nyní h)] tr. ř. odpovídá a
považoval ji rovněž za důvodnou. Popis skutku v odsuzujícím rozsudku (který byl
převzat z obžaloby) totiž neodpovídá znakům dané skutkové podstaty. Tyto znaky
jsou patrny teprve z obsahu odůvodnění rozsudku. Podle státního zástupce není v
popisu uvedeno to nejpodstatnější, a to v jakém vzájemném postavení se tři
zúčastněné osoby (obviněný, poškozený M. K. a L. B.) nacházely. Není tam
uvedeno ani to, že by snad dva jmenovaní příslušníci byli právě ve službě a že
by někoho v rozhodné době předváděli, resp. že se jednalo právě o obviněného.
Chybí i to, zda některá z osob (nebo všechny) nejednala (nejednaly) vůči jiné z
nich (nebo všem ostatním) v postavení úřední osoby ve smyslu § 127 odst. 1 tr.
zákoníku. To bylo možno jen velmi zprostředkovaně dovozovat z označení prvého z
příslušníku slovy „pracovník strážní eskorty“, ovšem bez uvedení toho, zda v
rozhodné chvíli někoho eskortoval. Zarážející podle státního zástupce je, že
celý průběh události je logicky, přesně a jednoznačně popsán v bodě 17.
odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně.
11. Státní zástupce dále konstatoval, že není-li v popisu skutku
uvedeno, že přítomní příslušníci jednali jako úřední osoby při výkonu své
pravomoci, tím méně zde mohlo být uvedeno, na jaký (či pro jaký) výkon jaké
pravomoci chtěl obviněný působit. Označená vada obviněným je tak ještě širší,
když v popisu absentuje nejen označení jeho úmyslu, ale i označení konkrétní
pravomoci, k níž se měl jeho úmysl upínat. Nejen že tedy není uvedeno, jakou
pravomoc přítomní příslušníci uplatňovali, ale není uvedeno ani to, že by snad
v daném okamžiku vůbec byli úředními osobami, označení jsou spíše jen jako
pouzí „účastníci přesunu“.
12. Státní zástupce se proto zabýval tím, zda by takto redukovaný popis
skutku bylo možno akceptovat s opřením se o bod 17. rozsudku soudu prvního
stupně, přičemž dospěl k závěru, že by takový postup odporoval judikatuře,
kterou ve vyjádření citoval (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2017, sp.
zn. 11 Tdo 1311/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2021, sp. zn. 7
Tdo 263/2021, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 4. 2020, sp. zn. 7 Tdo
289/2020, publikované pod č. 15/2021 Sb. rozh. tr.). Na základě ní lze dovodit,
že odůvodnění může rozvádět to, co již ve výroku obsaženo je. Nemůže však
uvádět kvalifikačně podstatné okolnosti, které z výroku vůbec patrny nejsou.
To, jaké okolnosti musí být uvedeny ve výroku rozsudku v případě trestného činu
násilí proti úřední osobě podle § 325 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku přitom
formuloval Nejvyšší soud v usnesení ze dne 20. 4. 2016, sp. zn. 6 Tdo 186/2016,
publikovaném pod č. 2/2021 Sb. rozh. tr. Státní zástupce proto s ohledem na vše
uvedené přisvědčil obviněnému, že popis skutku neobsahuje všechny nezbytné
13. Jelikož již důvodnost této námitky postačuje podle státního zástupce
k tomu, aby bylo dovolání vyhověno, k dalším, opakovaným, námitkám se vyjádřil
jen stručně. Námitku stran porušení zásady ne bis in idem obsahově podřadil pod
dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř., avšak označil ji za zjevně
neopodstatněnou. S touto námitkou se totiž odvolací soud vypořádal v bodě 15.
svého rozsudku. Státní zástupce v této souvislosti ještě ocitoval bod 25.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2021, sp. zn. 11 Tdo 853/2021. Pokud
pak obviněný namítl, že judikaturu týkající se kázeňských trestů uložených
osobám ve výkonu trestu na jeho věc užít nelze, neboť kázeňský trest mu byl
uložen v době výkonu vazby, poukázal státní zástupce na usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 27. 7. 2016, sp. zn. 3 Tdo 949/2016. Pokud se obviněný domáhal
postupu podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku s odkazem na zásadu subsidiarity
trestní represe, ani této námitce státní zástupce nepřisvědčil. K námitce o
porušení zásady in dubio pro reo uvedl, že se jedná o námitku procesní, přičemž
Nejvyšší soud dosud nepřipouští, aby bylo dodržení této zásady zkoumáno v
dovolacím řízení. Opět odkázal na jím vybraná usnesení Nejvyššího soudu a poté
(s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 1. 2022, sp. zn. 7 Tdo
1315/2021) uvedl, že taková námitka neodpovídá ani nově vymezenému dovolacímu
důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
14. Závěrem proto shrnul, že dovolání je v části důvodné, ostatní
námitky dílem neodpovídají žádnému dovolacímu důvodu, dílem jsou zjevně
neopodstatněné. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř.
zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního
stupně, podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil veškerá rozhodnutí na zrušená
rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením,
pozbyla podkladu, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. soudu prvního stupně přikázal
věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout. Souhlasil přitom s tím,
aby Nejvyšší soud rozhodl podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. v neveřejném
zasedání.
III.
15. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal,
zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou
osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad
pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí nebo zda tu nejsou důvody pro jeho
odmítnutí.
16. Dospěl přitom k závěru, že dovolání podané proti rozsudku Městského
soudu v Praze ze dne 18. 5. 2021, sp. zn. 67 To 64/2021, je přípustné podle §
265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. Obviněný je osobou oprávněnou k podání
dovolání podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. Dovolání, které splňuje
náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím
svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě
uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
17. Dovolání je svou povahou mimořádným opravným prostředkem, který lze
podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř. Přitom nestačí, aby
zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, ale je třeba, aby námitky
dovolatele takovému důvodu také svým obsahem odpovídaly. Nejvyšší soud proto
nejprve hodnotil, zda obviněným vznesené námitky svým obsahem vyhovují jím
uplatněnému důvodu dovolání.
18. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. [v jeho
obsahovém vymezení odpovídajícím dřívější úpravě účinné do 31. 12. 2021 pod
písm. g)] je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou
formulací zákon vyjadřuje, že tento dovolací důvod je určen k nápravě právních
vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení
skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska
procesních předpisů. Jeho podstatou tudíž je vadné uplatnění příslušných
ustanovení hmotného práva na skutkový stav zjištěný soudem prvního a druhého
stupně. Tento dovolací důvod je tak dán zejména tehdy, jestliže skutek, pro
který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než
jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného
trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že
rozhodná skutková zjištění sice potvrzují spáchání určitého trestného činu, ale
soudy nižších stupňů přesto dospěly k závěru, že nejde o trestný čin, ačkoli
byly naplněny všechny jeho zákonné znaky.
19. Dlužno dodat, že zákonem č. 220/2021 Sb. byl s účinností od 1. 1.
2022 v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. upraven další (nový) dovolací
důvod, podle nějž lze dovolání podat také tehdy, jestliže jsou rozhodná
skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, ve
zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně
nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny
navrhované podstatné důkazy.
IV.
20. Nejvyšší soud konstatuje, že námitky obviněného částečně směřovaly
do oblasti dokazování a učiněných skutkových zjištění, a to nejen v části, v
níž namítal, že jeho „vina nebyla prokázána nade vši pochybnost“, ale rovněž v
části, kterou formálně podřadil pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm.
g) tr. ř. (ve znění účinném do 31. 12. 2021). Namítl sice, že skutek popsaný v
obžalobě nemohl naplnit znaky skutkové podstaty trestného činu násilí proti
úřední osobě podle § 325 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, neboť z něj nevyplývá
jeho úmysl působit na výkon pravomoci úřední osoby, avšak dále svoji
argumentaci rozvedl tak, že nebyla prokázána existence subjektivní stránky
daného přečinu. K tomu také uvedl, že i kdyby se jednání dopustil, což popírá,
nemohl se dopustit jednání s cílem působit na výkon pravomoci úřední osoby,
jelikož se nemohl domnívat, že by mělo jakýkoliv vliv na výkon pravomoci úřední
osoby, tj. na záměr poškozeného K. a svědka B. eskortovat jej ke zdravotní
prohlídce.
21. Takové námitky proto, jak již shora uvedeno, směřují primárně do
oblasti skutkové a procesní, neboť jimi brojil proti provedeným důkazům a
jejich hodnocení. Teprve z těchto skutkových (procesních) výhrad vyvozoval
závěr o nesprávném právním posouzení skutku, resp. o absenci subjektivní
stránky, a proto dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. [dříve
písm. g)] neodpovídají. I dalšími námitkami, že jeho vina nebyla prokázána nade
vši pochybnost, zpochybňoval provedené důkazy (zejména výpovědi poškozeného K.
a svědka B.), prosazoval vlastní, od soudů nižších stupňů odlišná, skutková
zjištění, podle kterých se měl „děj udát“ tak, jak ho líčí on, a že si tedy
poškozený K. a svědek B. měli nepravdivě vymyslet průběh děje. Proto ani takové
námitky uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
[nyní h)] neodpovídají.
22. Současně je třeba uvést, že by přicházelo v úvahu formálně podřadit
takové námitky pod nově vymezený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g)
tr. ř., avšak Nejvyšší soud v posuzované věci zjevný rozpor mezi provedenými
důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními relevantními pro právní kvalifikaci
neshledal, a nemá tak důvod do závěrů soudů nižších stupňů zasahovat. O zjevný
rozpor se přitom jedná tehdy, když skutková zjištění postrádají obsahovou
spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při
žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, když skutková zjištění
soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů. Nejvyšší soud je však
v daném ohledu povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (přiměřeně viz
nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, nález
Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, a další). Možno
dodat, že obviněný výslovně ani nenamítl tzv. extrémní nesoulad mezi
provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními.
23. K tomu je dále vhodné uvést, že není ani úkolem Nejvyššího soudu,
aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a případně z
nich vyvozoval vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že již Obvodní soud pro
Prahu 6 v odůvodnění svého rozhodnutí vyložil, na základě jakých důkazů uznal
obviněného vinným ze spáchání předmětného skutku a jak je hodnotil. Jím učiněná
skutková zjištění, se kterými se ztotožnil odvolací soud, mají odpovídající
obsahové zakotvení v provedených důkazech, které hodnotil v souladu s jejich
obsahem, přičemž nevybočil z mezí volného hodnocení důkazů (§ 2 odst. 6 tr. ř.)
a své hodnotící závěry dostatečně vysvětlil. Nelze tedy činit závěr, že by
vykonaná skutková zjištění postrádala obsahovou spojitost s důkazy, že by
skutková zjištění soudů nevyplývala z důkazů při žádném z logicky přijatelných
způsobů jejich hodnocení, anebo že by skutková zjištění soudů byla opakem toho,
co je obsahem provedených důkazů, na jejichž podkladě byla učiněna.
24. Nutno dodat, že pokud soudy nižších stupňů po vyhodnocení důkazní
situace dospěly k závěru, že jedna ze skupin důkazů je pravdivá, že její
věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrnuly do
odůvodnění svých rozhodnutí, nejsou splněny ani podmínky pro uplatnění zásady
„v pochybnostech ve prospěch“ (in dubio pro reo), neboť soudy tyto pochybnosti
neměly (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. II.
ÚS 3068/17). Nadto lze také poznamenat, že existence případného zjevného
rozporu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže
být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a
dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz přiměřeně např.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013).
25. Nad rámec uvedeného je možno zmínit, co uvedl již odvolací soud v
bodě 10. svého rozsudku, že pro posouzení věci bylo klíčové vyhodnocení dvou
skutkových verzí, které stály proti sobě (na jedné straně verze obviněného, na
druhé verze poškozeného K.). Odvolací soud konstatoval, že se skutkovou verzí
svědka K. plně korespondují skutečnosti vyplývající z výpovědi svědka B. a dále
z lékařských zpráv a opatřeného znaleckého posudku z oboru zdravotnictví,
odvětví soudní psychiatrie a klinické psychologie. Poté se ještě zejména v bodě
12. napadeného rozsudku blíže zabýval těmito dvěma skutkovými verzemi, přičemž
uzavřel, že soud prvního stupně důvodně vyšel ze skutkové verze poškozeného K.
26. S ohledem na dovolací námitky obviněného Nejvyšší soud ještě uvádí,
že vypracovaný znalecký posudek se sice zabýval osobností obviněného a
„nevyplývá z něj žádná informace o tom, zda se skutek udál tak, jak jej líčí
obžaloba“, jak namítl obviněný, což je logické vzhledem k zaměření znalců (obor
zdravotnictví, odvětví soudní psychiatrie a klinické psychologie), nicméně
právě závěry z tohoto znaleckého zkoumání ohledně osobnosti obviněného
potvrzují verzi poškozeného K. a svědka B. (jejichž výpovědi jsou důkazy
původními a přímými). Obviněnému nelze přisvědčit, že by snad závěry znaleckého
posudku potvrzovaly jím předestřenou verzi průběhu skutkového děje v tom, že
měl v předmětné době užívat léky, které snižují výbušnost a impulzivitu. Ze
znaleckého posudku vyplývá, že užívání léků proti epilepsii nemělo forenzní
význam. Jejich hladina, pokud je obviněný v době deliktu užíval, snižovala jeho
výbušnost a impulzivitu. I v kontextu dalších učiněných závěrů však nelze z
uvedeného vyvozovat, že by mělo užíváním konkrétních léků dojít k úplné
eliminaci výbušnosti a impulzivity. Naopak lze ze znaleckých závěrů zvýraznit,
že se u obviněného jedná o smíšenou poruchu osobnosti a naplňuje diagnostická
kritéria pro diagnózy, které jsou charakterizovány mj. velmi nízkou tolerancí k
frustraci a nízkým prahem k uvolnění agrese, výraznou tendencí ke svádění viny
na jiné nebo poskytováním racionalizace pro chování, které jedince přivádí do
konfliktu se společností, dále afektivní nestálostí, výbuchy silné zlosti
vedoucí k násilí, výraznou tendencí jednat impulzivně, bez uvážení následků,
atd. Zejména poslední z uvedených projevů může být pro obviněného odpovědí,
proč se skutku dopustil, i přestože, jak tvrdí, se nemohl domnívat, že by jeho
jednání mělo vliv na záměr poškozeného K. a svědka B. eskortovat jej, když je
vážné nemocný a je menší a subtilnější postavy. V neposlední řadě lze v této
souvislosti uvést, že výpovědí poškozeného K. při hlavním líčení rozhodně není
potvrzeno, že si obviněný skutečně léky vzal, resp. je pozřel („Byl tam
obviněný, měl léky na cestu, vyřídili jsme léky…“, dále na dotaz, zda poškozený
ví něco o tom, že by obviněného navštívil na cele, odpověděl: „Přes dveře s
léky.“). Možno ještě zmínit, co uvedl již soud prvního stupně, že znalecký
posudek upozorňuje na vzrůstající agresivitu u obviněného, kterou v podstatě
nelze žádnými medicínskými prostředky nějak regulovat, léčit, či ovlivnit (bod
17. rozsudku soudu prvního stupně).
27. K tvrzení obviněného, že jediným důkazem prokazujícím průběh skutku
byla svědecká výpověď poškozeného K. a svědka B., je namístě zopakovat, jak již
uvedeno, že tyto výpovědi byly podpořeny i dalšími provedenými důkazy, což
svědčí pro závěr, že se děj udál tak, jak tito svědci vypověděli. Nelze
obviněnému přisvědčit ani v tom, že by hlavním důkazem ve prospěch obžaloby
byla jeho předchozí odsouzení, zejména rozsudek Okresního soudu Praha-východ ze
dne 19. 6. 2020, sp. zn. 2 T 50/2020, a že tím byla jeho vina postavena na
presumpci viny. Jednak z něj soud prvního stupně vycházel, byť nakonec po
přezkoumání odvolacím soudem chybně, při ukládání souhrnného trestu, jednak tím
v souvislosti s vypracovaným znaleckým posudkem v nyní projednávané věci, podle
kterého obviněný výrazně inklinuje k násilnému chování v zátěži, poukázal na
to, že nejinak tomu bylo právě ve věci řešené jmenovaným soudem pod sp. zn. 2 T
50/2020.
28. Nejvyšší soud i vzhledem k vyjádření státního zástupce dále uvádí,
že obecně námitky, že popis skutku ve výroku o vině neobsahuje veškeré znaky
přisouzeného trestného činu v zásadě směřují do oblasti právního posouzení
skutku, a lze je tak podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h)
tr. ř. Každý popis skutku, za který je pachatel odsouzen, totiž musí být v
rozhodnutí soudu uveden tak, aby jednotlivé části popisu odpovídaly příslušným
znakům skutkové podstaty trestného činu, jímž byl obžalovaný uznán vinným.
Proto tzv. skutková věta musí obsahovat úplné slovní vyjádření posuzovaného
skutku, aby zahrnovala všechny relevantní okolnosti z hlediska použité právní
kvalifikace. Nestačí, aby se soud při popisu jednání obviněného omezil, byť jen
v některých směrech, na citaci těchto zákonných znaků. Taková citace tvoří tzv.
právní větu výroku rozsudku (srov. č. 43/1999-I. Sb. rozh. tr.). Od této
situace je ale nutné odlišit případ, kdy je skutek ve výrokové části rozsudku
popsán nedostatečně, neobratně či neúplně, ačkoliv z odůvodnění rozsudku je
zřejmé, že soud příslušné skutkové zjištění učinil. Takový popis skutku je sice
nepřesný, ale to ještě samo o sobě neznamená, že bylo porušeno hmotněprávní
ustanovení trestního zákoníku. V takovém případě by se jednalo o porušení
procesního ustanovení § 120 odst. 3 tr. ř. o náležitostech rozsudečného výroku,
což není pochybení tak zásadního významu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 27. 8. 2014, sp. zn. 11 Tdo 876/2014). Případnou neúplnost v popisu skutku
(nikoli však rozhodných okolností) je tedy možno považovat jen za dílčí
procesní nedostatek v náležitostech rozsudku ve smyslu ustanovení § 120 odst. 3
tr. ř. a výhrada takové vady nenaplňuje dovolací důvod podle § 265b odst. 1
písm. h) tr. ř., jsou-li rozhodné okolnosti, z nichž vycházely soudy obou
stupňů podrobněji rozvedeny a konkretizovány alespoň v odůvodnění jejich
rozhodnutí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2017, sp. zn. 11 Tdo
1311/2016).
29. Nejvyšší soud se neztotožnil s vyjádřením státního zástupce stran
této námitky, která je podle jeho názoru důvodná, když v popisu skutku
absentuje tvrzení, že by poškozený K. a svědek B. jednali v postavení úřední
osoby při výkonu své pravomoci, resp. v jakém vzájemném postavení všechny tři
osoby byly, a tedy i na jaký (či pro jaký) výkon jaké pravomoci chtěl obviněný
působit. Především, a to je podstatné, obviněný takto svou námitku
neformuloval. Jak již shora uvedeno, uplatnil ji tak, že mu nebyl úmysl působit
na výkon pravomoci úřední osoby prokázán. On sám totiž ani nezpochybňoval, že
by jej poškozený K. a svědek B. neeskortovali, a nebyli tak k němu v době
incidentu v postavení úřední osoby. Obviněný toliko popíral svoji vinu s tím,
že poškozeného K. nenapadl a že se děj neodehrál tak, jak je ve skutkové větě
výroku o vině popsán. Absenci subjektivní stránky dovozoval z toho, že s
ohledem na své fyzické proporce a svůj zdravotní stav se nemohl domnívat, že by
jeho jednání mělo na záměr eskortujících osob jakýkoliv vliv. Proto taková
námitka uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
[nyní h)] neodpovídá.
30. Státní zástupce tudíž tímto způsobem ve svém vyjádření rozšířil
dovolací argumenty, které však obviněný neuplatnil. Nejenže navíc nespatřoval
popis skutku vadným jen co do vyjádření subjektivní stránky, nýbrž také z
hlediska objektivní stránky tohoto trestného činu. Doplnit, resp. rozšířit
dovolací argumentaci však mohl v daném případě pouze obviněný, který podal
dovolání, přičemž byl oprávněn takto učinit jen do uplynutí své dvouměsíční
dovolací lhůty podle § 265e odst. 1 tr. ř. (srov. usnesení Ústavního soudu ze
dne 21. 4. 2020, sp. zn. I. ÚS 692/20).
31. Nad rámec uvedeného Nejvyšší soud konstatuje, že popis skutku je v
této věci dostačující z hlediska naplnění všech znaků skutkové podstaty
trestného činu násilí proti úřední osobě podle § 325 odst. 1 písm. a) tr.
zákoníku, byť si lze jistě představit, že mohl být formulován precizněji. V
popisu skutku se udává, že obviněný poškozeného K. napadl v rámci přesunu do
zdravotnického střediska ve věznici, přičemž se jednalo o pracovníka strážní
eskorty, tudíž je z toho zřejmé, že se tak stalo při jím (a svědkem B.)
prováděné eskortě obviněného. Současně, pokud se dále uvádí, že se tak stalo ve
věznici, je zjevné, že oba příslušníci Vězeňské služby ČR vykonávali své
(zákonem dané) úkoly ve smyslu § 2 zákona č. 555/1992 Sb., o Vězeňské službě a
justiční stráži České republiky. Jinými slovy, z popisu skutku plyne, že
poškozený K. a svědek B. byli ve vztahu k obviněnému v postavení úřední osoby.
Tím spíše, když jsou podrobněji skutková zjištění soudu prvního stupně
rozvedena v bodě 17. jeho rozsudku, což uvádí i státní zástupce, a když ani
obviněný tuto skutečnost, že byl jmenovanými příslušníky Vězeňské služby ČR
jako úředními osobami eskortován, nezpochybňuje. Nejvyšší soud opakuje, že byť
si lze představit podrobnější popis skutku, v němž by byla učiněná skutková
zjištění (která jsou zejména v bodě 17. rozsudku soudu prvního stupně) více
rozvedena, je třeba současně konstatovat, že se nejedná o neúplný popis skutku,
v němž by nebyly vyjádřeny všechny znaky skutkové podstaty shora uvedeného
trestného činu.
32. S ohledem na uvedené je na tomto místě možné konstatovat, že
skutkový závěr tak, jak je popsán ve výroku o vině rozsudku soudu prvního
stupně, rozvedený v odůvodnění jeho rozsudku, lze považovat za prokázaný a
odpovídající znakům skutkové podstaty trestného činu násilí proti úřední osobě
podle § 325 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, a to včetně subjektivní stránky. Na
úmysl obviněného lze usuzovat již z toho, že se odmítl podrobit zdravotnické
prohlídce (nástupnímu rentgenu), odmítl se nechat eskortovat. Je zjevné, že
poté, co byl poškozeným K. a svědkem B. veden na zdravotní oddělení v rámci
věznice, zaútočil na jmenovaného poškozeného právě proto, že byl eskortován a
veden na prohlídku, což odmítal. Obviněný přitom věděl, že poškozený i svědek
plnili své služební povinnosti (viz výše). Jak uvedeno již shora, ze znaleckých
závěrů vyplývá, že obviněný má výraznou tendencí jednat impulzivně, a to bez
uvážení následků. Neobstojí proto jeho námitka, že se nemohl domnívat, že by
jeho jednání jakkoliv ovlivnilo záměr jmenovaných příslušníků Vězeňské služby
ČR eskortovat jej.
33. Obviněný dále ve svém dovolání uplatnil námitku, že mu za předmětné
jednání byl uložen již kázeňský trest, a v souvislosti s tím namítl porušení
zásady ne bis in idem. Je třeba uvést, že taková námitka obsahově odpovídá
spíše dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř., nicméně Nejvyšší
soud jí nepřisvědčil. S touto námitkou se vypořádal již odvolací soud v bodě
15. svého rozsudku a Nejvyšší soud i ve shodě se státním zástupcem uvádí, že
uložení kázeňského trestu obviněnému za předmětné jednání není překážkou, která
by bránila trestnímu stíhání, resp. odsouzení, a tedy nevytváří překážku ne bis
in idem.
34. Z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2021, sp. zn. 11 Tdo
853/2021, se podává, že v souladu s ustálenou judikaturou platí, že kázeňský
trest uložený podle zákona o výkonu trestu odnětí svobody, jenž je ve své
podstatě disciplinárním zásahem proti porušení pravidel, kterými je osoba ve
výkonu trestu povinna se řídit, a jímž není nově omezena osobní svoboda
obviněného, nýbrž je jen zpřísněn výkon trestu uloženého odsuzujícím rozsudkem,
nevytváří překážku ne bis in idem pro následné trestní stíhání (srov. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2014, sp. zn. 5 Tdo 587/2014, publikované pod č.
40/2015 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2014, sp. zn. 3
Tdo 309/2014 aj.). Namítl-li obviněný, že právní názory vyjádřené v jím
citovaných rozhodnutích Nejvyššího soudu na jeho věc nedopadají, jelikož se v
nich jednalo o uložený kázeňský trest v průběhu výkonu trestu odnětí svobody, a
nikoliv ve výkonu vazby, pak ani v tomto mu nelze dát za pravdu. Z usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2016, sp. zn. 3 Tdo 949/2016, totiž plyne, že
ani kázeňský trest uložený v rámci výkonu vazby nevytváří překážku pro trestní
stíhání. Obviněný, stejně jako ve věci řešené v citovaném usnesení, porušil
svým chováním ustanovení § 21 odst. 1, 4 zákona č. 293/1993 Sb., o výkonu
vazby, podle kterého je obviněný povinen dodržovat řád výkonu vazby a vnitřní
řád věznice, plnit příkazy a pokyny Vězeňské služby, šetřit majetek věznice a
ostatních obviněných a chovat se slušně ke všem osobám, se kterými přijde do
styku a ve styku s jinými osobami dodržovat zásady slušného chování užívané v
běžném společenském styku (č. l. 85). Na nyní projednávanou věc lze uplatnit
stejnou argumentaci jako ve věci dříve řešené Nejvyšším soudem, a to, že
kázeňský trest zde nepostihoval obviněného za následek jeho jednání, tj. užití
násilí v úmyslu působit na výkon pravomoci úřední osoby, ale postih v prvé řadě
směřoval proti jeho jednání, jímž obviněný porušil předpisy výkonu vazby.
Uložením kázeňského trestu byl toliko upraven výkon vazby obviněného, resp. byl
zpřísněn její výkon, a to na podkladě rozhodnutí, které je zcela v kompetenci
orgánů Vězeňské služby ČR, tj. takového, které bylo vydáno v souvislosti s
porušením předpisů o řádném výkonu vazby. Kázeňský trest byl proto svou povahou
disciplinární sankcí, nikoli sankcí trestněprávního charakteru. K tomu je třeba
ještě dodat, že trestní postih obviněného byl přípustný i s ohledem na
ustanovení § 23b odst. 2 zákona o výkonu vazby, podle nějž uložením kázeňského
trestu obviněnému se nevylučuje jeho trestní stíhání, je-li skutek trestným
činem.
35. Ani poslední námitce, kterou sice formálně pod obviněným uplatněný
dovolací důvod podřadit lze, Nejvyšší soud nepřisvědčil. Spatřuje-li její
důvodnost obviněným v tom, že mu byl uložen kázeňský trest a že mu v
souvislosti s tímto jednáním vznikla zranění po použití donucovacích prostředků
ze strany poškozeného K. a svědka B., pak se nejedná o takové okolnosti, které
by v daném případě měly vést k uplatnění § 12 odst. 2 tr. zákoníku.
36. Nejvyšší soud uvádí, že trestným činem je podle trestního zákoníku
takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který
vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§ 13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy
platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v
trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za
jeho spáchání. Ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku neznamená negaci formálního
pojetí (definice) trestného činu, a to proto, že byť je trestný čin v
ustanovení § 13 odst. 1 tr. zákoníku vymezen jako jednání protiprávní a trestné
na podkladě formálních znaků trestného činu, je zároveň chápán jako souhrn
takových znaků, které ho ve svém celku charakterizují jako čin společensky
škodlivý, před kterým je třeba společnost i jednotlivé fyzické a právnické
osoby chránit, neboť porušuje základní právní statky, na nichž je vybudována
demokratická společnost. Již vymezením konkrétní skutkové podstaty v trestním
zákoníku pomocí konkrétních znaků a trestní sazby zákonodárce stanovil, že při
jejím naplnění v běžně se vyskytujících případech zásadně půjde o trestný čin.
Uplatnění zásady subsidiarity trestní represe v podobě nevyvození trestní
odpovědnosti je tedy možné pouze za předpokladu, že posuzovaný skutek s ohledem
na konkrétní zjištěné skutečnosti z hlediska spodní hranice trestnosti
neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty
(stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn
301/2012). V daném případě se přitom o „hraniční“ případ, který by nevykazoval
potřebnou míru společenské škodlivosti z hlediska způsobu jeho spáchání,
nejednalo. Ani skutečnost, že mu byl uložen kázeňský trest, nebránila vyvození
trestní odpovědnosti (viz výše). Stejně tak skutečnost, že mu byla způsobena
zranění po použití donucovacích prostředků (srov. bod 15. rozsudku soudu
prvního stupně stran zdravotního stavu obviněného, jakož i bod 13. napadeného
rozsudku odvolacího soudu). Nebylo proto namístě uvažovat o uplatnění
materiálního korektivu, neboť se nejednalo o trestný čin, který by neodpovídal
ani nejméně závažným běžně se vyskytujícím případům a nějakým způsobem se
vymykal typově podobným případům daného trestného činu.
37. Nejvyšší soud závěrem opakuje, že soudy nižších stupňů učinily
správný závěr o tom, že se obviněný dopustil popsaného skutku, k čemuž měly
dostatek důkazů, z nichž učiněná skutková zjištění jsou logická a přesvědčivá,
ve svém souhrnu nevyvolávají pochybnosti o vině obviněného a odůvodňují závěr o
naplnění všech znaků skutkové podstaty trestného činu násilí proti úřední osobě
podle § 325 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku.
38. Nejvyšší soud vzhledem ke všemu výše uvedenému uzavírá, že rozsudek
Městského soudu v Praze ze dne 18. 5. 2021, sp. zn. 67 To 64/2021, ani jemu
předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 6. 1. 2021, sp. zn. 1
T 61/2019, netrpí vytýkanými vadami, a zásah ze strany Nejvyššího soudu tak
není namístě. V podrobnostech Nejvyšší soud na obě rozhodnutí odkazuje.
39. Z těchto důvodů Nejvyšší soud dovolání odmítl podle § 265i odst. 1
písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Učinil tak v neveřejném zasedání v
souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Pokud jde o rozsah
odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř.,
podle něhož [v] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen
stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému
důvodu odmítnutí.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 20. 4. 2022
JUDr. Vladimír Veselý
předseda senátu