3 Tdo 309/2014-30
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. dubna 2014 o
dovolání, která podali obvinění J. D. a P. V. proti usnesení Krajského soudu v
Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 24. 9. 2013, sp. zn. 13 To
309/2013, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v
Pardubicích pod sp. zn. 2 T 170/2012, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. s e dovolání obviněných J. D. a P. V. o d
m í t a j í .
I.
Rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 5. 2. 2013, sp. zn. 2 T
170/2012, byli obvinění J. D. a P. V. uznáni vinnými zločinem ublížení na
zdraví podle § 146 odst. 1, odst. 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku,
(dále jen „tr. zákoník“), kterého se dle skutkových zjištění dopustili jednáním
spočívajícím v tom, že „dne 19. 08. 2011 v době od 11:30 do 11:35 hodin, na
cele oddělení „B1“ Věznice P., po předchozí slovní rozepři začal J. D. strkat
do pošk. J. P., k němu se ihned přidal P. V., který poškozeného levou rukou
chytil pod krkem do tzv. kravaty, stáhl jej na sebe a povalil na zem, pěstí
pravé ruky udeřil poškozeného asi 15 silnými údery do obličejové části hlavy;
J. D. během těchto úderů držel ležícího poškozeného za obě dolní končetiny a
poté i on udeřil poškozeného dvakrát pěstí do hlavy, v dalším napadání jim
zabránili až ostatní spoluodsouzení, přičemž po prvotním ošetření ve Věznici P.
byl J. P. převezen do P. krajské nemocnice a.s. a následně na oddělení
chirurgie Vězeňské nemocnice P. – P., kde bylo zjištěno, že poškozený utrpěl
zlomeninu prvního bederního obratle L1, zlomeninu nosních kůstek a otřes mozku,
s tímto zraněním byl poškozený hospitalizován od 19. 08. 2011 do 15. 11. 2011 a
po celou tuto dobu byl omezen na běžném způsobu života spočívající zejména v
nutnosti pobytu na lůžku a chůzí v omezeném rozsahu a pomocí berlí“.
Za to byl obviněný P. V. odsouzen podle § 146 odst. 3 tr. zákoníku k
nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 3 (tří) let, a J. D. podle § 146
odst. 3 tr. zákoníku k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 2 (dvou)
let, pro jejichž výkon byli oba obvinění podle § 56 odst. 2 písm. c) tr.
zákoníku zařazeni do věznice s ostrahou.
Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byl poškozený J. P., bytem Ř., K., t. č. ve výkonu
trestu odnětí svobody ve Vazební věznici P. – P., odkázán se svým nárokem na
náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ze dne 5. 2. 2013, sp. zn. 2 T
170/2012, podali oba obvinění J. D. a P. V. odvolání zaměřená do výroků o vině
i výroků o trestu. Odvolání podal též poškozený J. P., a to do výroku o náhradě
škody. O odvolání rozhodl Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích
usnesením ze dne 24. 9. 2013, sp. zn. 13 To 309/2013, a to tak, že podle § 256
tr. ř. odvolání obou obviněných a poškozeného J. P. zamítl jako nedůvodná.
II.
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v
Pardubicích ze dne 24. 9. 2013, sp. zn. 13 To 309/2013, podali obvinění
prostřednictvím svých advokátů dovolání.
Obviněný J. D. v rámci podaného dovolání (č. l. 437 – 441) uplatnil dovolací
důvody podle § 265b odst. 1 písm. e), g), l) tr. ř., maje za to, že okresní
soud se nedostatečně zabýval jednou ze základních zásad trestního řízení, a to
zásadou „ne bis in idem“, i zásadou překážky „rei iudicatae“, tedy, že nikdo
nesmí být dvakrát za stejný čin nejen odsouzen a potrestán, ale ani trestně
stíhán, a i když navrhoval s ohledem na uvedenou zásadu zproštění obžaloby,
resp. zastavení trestního stíhání, k nápravě nedošlo ani v odvolacím řízení
rozhodnutím o odvolání, když bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného
prostředku a v řízení předcházejícím tomuto rozhodnutí byl přitom dán důvod
dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. (pravděpodobně nedopatřením
uvedeno i písm. h/). Dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. e), g) tr. ř. spatřuje ve skutečnosti, že za skutek, jímž měl naplnit znaky skutkové podstaty
zločinu ublížení na zdraví dle § 146 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku, byl ve
věznici již kázeňsky potrestán, a to nejpřísnějším možným způsobem, jak bylo v
řízení prokázáno záznamem o kázeňském přestupku a rozhodnutím o uložení
kázeňského trestu, konkrétně 20 dny celodenního umístění do uzavřeného
oddělení, přičemž byl i přemístěn do jiné věznice přísnějšího typu a byl
přeřazen z první skupiny vnitřní diferenciace (PSVD) do třetí, což znemožní
podmíněné propuštění z výkonu trestu či přeřazení do mírnějšího typu věznice. Důsledkem tohoto potrestání jsou i další zákazy a omezení, to vše za situace,
kdy nebyl dříve po celou dobu výkonu trestu odnětí svobody kázeňsky trestán,
ale naopak byl 12x kázeňsky odměněn. Byl tedy uznán vinným a odsouzen za tentýž
skutek, který již byl dříve projednán, a o jeho potrestání bylo rozhodnuto
ředitelem Věznice P., neboť se jedná o činy se stejnými rozhodnými znaky
skutkové podstaty a trestní stíhání tak bylo nepřípustné. Totožnost skutku,
ohledně něhož bylo rozhodnuto ve věznici a skutku, o němž bylo rozhodováno v
trestním řízení, tedy byla zachována. Zásadu ne bis in idem ve smyslu Úmluvy o
ochraně lidských práv a základních svobod je pak namístě vztáhnout jak na činy
patřící podle českého právního řádu mezi trestné činy, tak i na činy spadající
mezi správní delikty, tj. i na přestupky, neboť řízení o nich mají ve smyslu
Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod charakter řízení o trestních
obviněních. Proto i osobu, jejíž přestupkové (disciplinární) řízení pro určitý
čin již meritorně skončilo rozhodnutím příslušného orgánu, není možné pro týž
čin trestně stíhat a odsoudit ji, byť by byl nově tento čin kvalifikován jako
trestný čin, zatímco v již skončeném přestupkovém řízení byl kvalifikován jako
přestupek. K závěru, že řízení o kázeňském přestupku je řízením o trestním
obvinění, zejména, jde-li o další omezení osobní svobody, dospěl Ústavní soud
ČR v plenárním nálezu sp. zn. Pl. ÚS 32/08. Obviněný v souvislosti s výkladem
zásady „ne bis in idem“ poukazuje na aktuální judikaturu českých soudů i
Evropského soudu pro lidská práva. Dovolací důvod podle písm.
g) spatřuje pak
obviněný i v nedostatcích skutkového charakteru, kdy uvádí, že soudy zjištěný
skutkový stav věci není žádným trestným činem, neboť učiněné skutkové zjištění
nevyjadřuje naplnění všech zákonných znaků skutkové podstaty jemu přisouzeného
trestného činu. Doposud učiněná skutková zjištění nedosahují rozsahu, ale ani
obsahu, který by vůbec umožnil bez pochybností zjištěný skutkový stav také
právně posoudit, a doposud shromážděné důkazy neumožnily soudům dospět ke
skutkovým zjištěním, k nimž nakonec dospěly a přijmout závěry tak, jak byly v
napadeném rozhodnutí obsaženy. Obviněný dále namítl, že orgány činnými v
trestním řízení nebyly shromážděny takové důkazy, které by jej nepochybně a
jednoznačně usvědčovaly ze spáchání předmětného skutku.
S ohledem na výše uvedené námitky obviněný J. D. navrhl, aby Nejvyšší soud
vyhověl dovolání a aby z podnětu tohoto dovolání podle § 265k odst. 1 tr. ř.
usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ze dne 24. 9.
2013, sp. zn. 13 To 309/2013, jakož i jemu předcházející rozsudek Okresního
soudu v Pardubicích ze dne 5. 2. 2013, sp. zn. 2 T 170/2012, ve všech výrocích
zrušil, a nerozhodne-li sám, přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a
rozhodnout.
Obviněný P. V. v rámci podaného dovolání (č. l. 449 - 453) uplatnil dovolací
důvod podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř., maje za to, že proti jeho osobě
bylo vedeno trestní stíhání, ačkoli podle zákona bylo nepřípustné. Namítl, že
trestní stíhání nemělo být vůbec vedeno, když za totožný skutek byl již
kázeňsky potrestán, a to nejpřísnějším možným způsobem, kterými bylo jeho
umístění na dobu 20 dní do uzavřeného oddělení. Při tomto kázeňském trestu
odsouzený nepracuje, neúčastní se programu zacházení, není mu dovoleno kouřit,
číst denní tisk, knihy nebo jiné publikace, kromě právnické, vzdělávací nebo
náboženské literatury, a nakupovat potraviny a věci osobní potřeby s výjimkou
hygienických potřeb. Není mu dovoleno odpočívat na lůžku mimo dobu k tomu
vnitřním řádem určenou a současně je povinen vykonávat úklidové práce a práce
nezbytné k zajištění běžného provozu ve věznici (ust. § 49 odst. 3 zákona č.
169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody a o změně některých souvisejících
zákonů, ve znění pozdějších předpisů /dále jen „zákon č. 169/1999 Sb.“/).
Obviněný nesouhlasí s judikaturou Nejvyššího soudu, podle které se uložením
kázeňského trestu nevylučuje trestní stíhání, je-li skutek trestným činem.
Důvodem nesouhlasu s touto judikaturou je skutečnost, že je dle jeho názoru v
rozporu s judikaturou Evropského soudu po lidská práva a článkem č. 4 protokolu
č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“).
Zásadu ne bis in idem ve smyslu Úmluvy je na místě vztáhnout jak na činy
patřící podle českého právního řádu mezi trestné činy, tak i na činy spadající
mezi správní delikty (přestupky, disciplinární delikty a jiné správní delikty),
neboť řízení o nich mají ve smyslu Úmluvy charakter řízení o trestních
obviněních. To, že řízení o kázeňském přestupku odsouzeného je řízením o
trestním obvinění ve smyslu Úmluvy, zejména je-li ve hře další omezení osobní
svobody (jako v jeho případě), konstatoval jednoznačně Ústavní soud v
odůvodnění plenárního nálezu sp. zn. Pl. ÚS 32/08. Obviněný dále předkládá
výklad a vývoj judikatury Evropského soudu pro lidská práva ve vztahu k otázce
totožnosti skutku, kdy uvedl, že pokud odvolací soud argumentoval rozsudkem ze
dne 30. 7. 1998 ve věci O. proti P., kterýžto se přiklonil k definici
„totožnosti“ prostřednictvím totožnosti právní kvalifikace a tímto se odklonil
od doposud chápané totožnosti založené na totožnosti jednání, pak se jedná o
rozhodnutí, které bylo již překonáno, neboť tento rozpor ve vymezení totožnosti
jednání byl odstraněn rozsudkem velkého senátu ze dne 10. 2. 2009 ve věci Z.
proti R., v němž soud odmítl přístup vycházející z právní kvalifikace deliktu s
odůvodněním, že tento přístup je příliš restriktivní k právům jednotlivce. Dle
názoru Evropského soudu pro lidská práva článek 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k
Úmluvě zakazuje stíhání pro druhý trestný čin, pokud je tento druhý na
totožném, či v podstatných rysech totožném, skutku, kdy skutek je totožný,
pokud se konkrétní skutkové okolnosti týkají téhož obžalovaného a jsou
neoddělitelně spjaty v čase a místě.
Na základě výše uvedených námitek obviněný P. V. navrhl, aby Nejvyšší soud
zrušil napadené usnesení, jakož i rozsudek Okresního soudu v Pardubicích ze dne
5. 12. 2013, sp. zn. 2T 170/2012, a současně aby Okresnímu soudu v Pardubicích
přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
K dovolání obviněných se ve smyslu znění § 265h odst. 2 věty první tr. ř.
písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen
„státní zástupce“).
Poté, co zopakoval dosavadní průběh řízení a námitky obviněných, uvedl, že ve
vztahu k dovolání obviněného J. D. neshledal naplnění dovolacího důvodu podle §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť obviněný prostřednictvím uplatněných
námitek nenamítl nesprávné právní posouzení skutku ani jiné nesprávné hmotně
právní posouzení. Oba dovolatelé pak uplatnili dovolací důvod podle § 265b
odst. 1 písm. e) tr. ř. s tím, že jejich potrestáním za kázeňský přestupek byla
vytvořena překážka věci pravomocně rozsouzené, a jejich odvozením v rámci
trestního řízení byla porušena zásada ne bis in idem. Uvedená námitka je sto
naplnit předmětný dovolací důvod, nicméně státní zástupce ji shledal
neopodstatněnou. Uvedl však, že se ztotožňuje s argumentací obviněných v tom
smyslu, že v předmětné věci se jednalo o totožný skutek kvalifikovaný nejprve
ředitelem věznice jako kázeňský přestupek a posléze soudem jako zločin ublížení
na zdraví. Stejně tak, že za „skutek“ je třeba považovat pouze jednání
popisované ve skutkové větě rozhodnutí a nikoliv právní kvalifikaci či zasažené
objekty trestného činu či přestupku. Na straně druhé ale v uvedeném závěru
nespatřuje podstatu věci, ta dle jeho názoru tkví v tom, zda kázeňské řízení
vedené proti obviněným ředitelem věznice bylo či nebylo trestním řízením ve
smyslu článku 4 odst. 1 protokolu č. 7 k Úmluvě. Ve vztahu k obviněnými
poukazovanému nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 32/08 ze dne 29. 9. 2010,
uvedl, že se v rámci tohoto nálezu Ústavní soud nezabýval otázkou, zda řízení
vedené proti obviněným ředitelem věznice bylo či nebylo trestním řízením ve
smyslu citovaného článku 4 odst. 1 protokolu č. 7 k Úmluvě, ale „trestní
obvinění“ zde bylo zmíněno toliko v obecné rovině, kdy Ústavní soud deklaroval,
že rozhodnutí ředitele věznice, resp. jím udělený kázeňský trest ve formě
celodenního umístění do uzavřeného oddělení se dotýká základních práv a svobod
odsouzeného a z takovéhoto důvodu nemůže být takové rozhodnutí vyloučeno ze
soudního přezkumu. Nejvyšší správní soud následně na tento nález navázal, ale
ve své argumentaci nepřinesl nic nového. V rozhodnutí Z. proti R. se stírá
odlišnost mezi pojmy „trestní řízení“ a „trestní obvinění“, kdy se v uvedené
věci jednalo o situaci, kdy osoba poškozeného byla omezena na osobní svobodě
výkonem sankce spočívající v tom, že mu ve správním řízení byly uloženy tři dny
správního zajištění za to, že se v opilosti choval hrubě na policejní stanici,
kam byl předvolán pro své předchozí protiprávní jednání. Osobní svoboda Z. byla
uvedenou sankcí nově omezena – není zřejmé, že by se jednalo o osobu v době
činu již vězněnou. Oproti tomu osobní svoboda dovolatelů nově omezena nebyla,
neboť tito se v době činu již nacházeli ve výkonu trestu odnětí svobody. Po
předmětných 20 dnů byl jen změněn (zpřísněn) způsob výkonu jejich trestu. Toto
zpřísnění pak zejména nemělo přímý vliv na celkovou délku jejich trestu, neboť
ředitel české věznice není oprávněn původně uložený trest jakkoliv prodloužit. Vliv kázeňského trestu na celkovou délku trestu tak mohl být jen nepřímý. Existence kázeňského trestu zhoršila pověst obviněných a tím snížila jejich
šanci na podmínečné propuštění. Míra tohoto zhoršení však nebyla obsažena v
rozhodnutí ředitele o kázeňském trestu.
Nebylo tak možno určit žádnou alespoň
minimální dobu, o kterou se případné podmíněné propuštění oddálilo a zejména
nebylo vyloučeno ani, že by se vůbec neoddálilo. Tím se předmětná věc
dovolatelů liší od věci E. a C. proti S. k., na kterou odkazuje obviněný P. V.,
v níž ESLP ohledně kritéria stran „povahy obvinění“ v zásadě nepovažoval za
dostatečné pro pouze disciplinární charakter činu, že se tyto činy týkaly
vězňů, tedy skupiny osob se specifickým statusem a nikoliv všech občanů. Stran
„povahy a stupně přísnosti sankce“ zde pak ESLP shledal, že v uvedené věci byli
odsouzení drženi ve výkonu trestu i po datu, kdy měli být za normálních
okolností propuštěni na svobodu, a to v důsledku odděleného disciplinárního
řízení, které nemělo žádnou spojitost s jejich původním odsouzením, tedy se
jednalo o zcela odlišnou situaci. K žádnému takovému konkrétnímu prodloužení
trestu však u dovolatelů nedošlo a podle českých právních předpisů dojít ani
nemohlo. Nebylo tak možno označit žádnou konkrétní délku trestu, kterou by
vykonali jen z důvodu svého kázeňského přestupku, neboť kázeňský trest jen
zpřísnil výkon trestu již uloženého, v zásadě zachoval stávající omezení osobní
svobody, a tedy nezpůsobil dovolatelům podstatnou újmu. S odkazem na usnesení
Ústavního soudu ze dne 27. 3. 2007, sp. zn. I. ÚS 62/07, státní zástupce
uzavřel, že má za to, že oba obvinění byli postiženi za totožný skutek v řízení
kázeňském i trestním, avšak rozhodnutí o uložení kázeňského trestu 20 dnů na
uzavřeném oddělení nemá trestněprávní charakter.
Vzhledem k výše uvedeným závěrům státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud
dovolání obviněného J. D. a obviněného P. V. odmítl podle § 265i odst. 1 písm.
e) tr. ř. , neboť se jedná o dovolání zjevně neopodstatněná.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše
uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má
všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné
přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí
dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v
Pardubicích ze dne 24. 9. 2013, sp. zn. 13 To 309/2013, je přípustné z hlediska
ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve
druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé,
přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek
proti rozsudku, kterým byli obvinění uznáni vinnými a byl jim uložen trest.
Obvinění jsou § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobami oprávněnými k podání
dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jich bezprostředně
dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst.
1 tr. ř., podali prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §
265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě
určeném týmž zákonným ustanovením.
Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou opodstatněnosti obviněnými
uplatněných dovolacích důvodů.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo
nutno posoudit, zda obviněnými J. D. a P. V. vznesené námitky naplňují jimi
uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. e), g) a
l) tr. ř.
Pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., který uplatnil
obviněný J. D., lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo
odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v
§ 265a odst. 2 písm. a) – g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky
stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán
důvod dovolání uvedený v písm. a) – k). Tento dovolací důvod tedy spočívá ve
dvou alternativách. První alternativa spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o
zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo
usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) a g) tr. ř., aniž byly splněny
procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo v rámci druhé
alternativy zde byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v
písmenech a) až k).
První alternativa ustanovení § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. by měla své místo
pouze tehdy, pokud by došlo k rozhodnutí odvolacího soudu bez věcného
přezkoumání řádného opravného prostředku obviněného. V trestní věci obviněného
je však naprosto zřejmé, že Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v
Pardubicích odvolání obviněných i poškozeného J. P. projednal a rozhodl výše
uvedeným usnesením. Uplatnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l)
tr. ř. v jeho první alternativě, proto nepřichází v úvahu.
V úvahu tak přichází uplatnění tohoto dovolacího důvodu v jeho druhé variantě,
tedy že v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí byl dán některý z důvodů
dovolání, jak jsou uvedeny v ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.,
kdy lze dle obsahu dovolání obviněného J. D. dovodit odkaz na dovolací důvody
uvedené pod písm. e), g). Současně je v textu dovolání uvedeno i písm. h),
nicméně k tomuto dovolacímu důvodu se neváží žádné konkrétní námitky, obviněný
J. D. jej nadále v žádných souvislostech nezmiňuje, a proto Nejvyšší soud
usuzuje, že se jedná s největší pravděpodobností o písařskou chybu. Z uvedeného
důvodu se tedy nebude k uvedenému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm.
h) tr. ř. vyjadřovat.
V rámci dovolacího důvodu dle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který uplatnil
obviněný J. D., je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem
zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný
trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají
právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní
posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má
význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení § 265b odst. 1 písm. g)
tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním
namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního
soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03).
Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů
nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z
konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na
tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotně
právního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě
případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v
předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání
není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři,
neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož
skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací
prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I.
ÚS 412/02, III. ÚS 732/02). Porušení určitých procesních ustanovení může být
rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.,
ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle
§ 265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejícím odstavci tedy vyplývá, že
východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená
v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další
soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva
(především trestního, ale i jiných právních odvětví). Předpokladem existence
dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nesprávná
aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o
hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Z tohoto důvodu nelze pod
uvedený dovolací důvod podřadit námitky obviněného J. D., jimiž soudům vytýká
nesprávné hodnocení důkazů (kdy poukazuje na výpovědi poškozeného a svědků) a
vadná skutková zjištění (námitky stran toho, jak se celý incident odehrál, kdy
obviněný popírá, že by poškozeného fyzicky napadl), když prosazuje vlastní
hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (obecná námitka, že tvrzené
skutečnosti z provedených důkazů nevyplývají,) a i vlastní verzi skutkového
stavu věci (kdy uvedl, že on poškozeného nenapadl, ale agresorem zde byl
obviněný P. V.).
Námitky obviněného J. D. takto vznesené jsou tak založeny na podkladě jeho
vlastního hodnocení provedených důkazů, zejména výpovědi poškozeného, a vlastní
verzi událostí. Takto uplatněné námitky se ve skutečnosti týkají procesní
stránky věci (provádění a hodnocení důkazů) a směřují (v prospěch obviněného) k
revizi skutkových zjištění, ze kterých odvolací soud při hmotně právním
posouzení skutku vycházel. Z uvedených skutkových (procesních) výhrad tedy
obviněný vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku a jiném
nesprávném hmotně právním posouzení. To znamená, že obviněný výše uvedený
dovolací důvod nezaložil na hmotně právních - byť v dovolání formálně
proklamovaných - důvodech, nýbrž na procesním základě (§ 2 odst. 5, odst. 6 tr.
ř.) se domáhal přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů. Námitky
obviněného proto shledal Nejvyšší soud neopodstatněnými.
Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. je dán v případě, že proti
obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné.
Důvody, pro které je trestní stíhání nepřípustné, jsou pak uvedeny v § 11 tr.
ř., přičemž obvinění se dovolávají ustanovení § 11 odst. 1 písm. j) tr. ř.,
tedy, že byla porušena zásada „ne bis in idem“.
Obvinění namítli, že jejich potrestáním spočívajícím v uložení kázeňského
trestu, celodenním umístěním na uzavřeném oddělení na dobu 20 dnů, byla
vytvořena překážka věci rozsouzené. Obvinění tuto okolnost považují za porušení
zásady „ne bis in idem“. Zásada „ne bis in idem“ v doslovném překladu znamená
„ne dvakrát v téže věci“. Jejím obsahem je právo nebýt souzen nebo trestán
dvakrát za tentýž čin.
Podle § 11 odst. 1 písm. j) tr. ř. trestní stíhání nelze zahájit, a bylo-li již
zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno, stanoví-li tak vyhlášená
mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána.
Podle článku 10 Ústavy České republiky platí, že vyhlášené mezinárodní smlouvy,
k jejichž ratifikaci dal Parlament souhlas a jimiž je Česká republika vázána,
jsou součástí právního řádu; stanoví-li mezinárodní smlouva něco jiného než
zákon, použije se mezinárodní smlouva. Ve smyslu článku 95 odst. 1 Ústavy České
republiky je soudce při rozhodování vázán zákonem a mezinárodní smlouvou, která
je součástí právního řádu.
Článek 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě (Úmluva o ochraně lidských práv a
základních svobod publikovaná ve Sbírce zákonů pod č. 209/1992) má v českém
překladu název „Právo nebýt souzen nebo trestán dvakrát“. Český překlad tohoto
článku uveřejněný ve Sbírce zákonů zní: „Nikdo nemůže být stíhán nebo potrestán
v trestním řízení podléhajícím pravomoci téhož státu za trestný čin, za který
již byl osvobozen nebo odsouzen konečným rozsudkem podle zákona a trestního
řádu tohoto státu.“
Zásadu „ne bis in idem“ ve smyslu Úmluvy je tedy namístě vztáhnout jak na činy
patřící podle českého právního řádu mezi trestné činy, tak i na činy spadající
mezi přestupky, a to ve všech kombinacích, které mezi nimi přicházejí v úvahu.
V praxi proto může dojít k porušení této zásady v případě vynesení dvou po sobě
následujících rozhodnutí pro týž čin kvalifikovaný v obou případech jako
trestný čin (tzn. v kombinaci trestný čin – trestný čin), dvou takových po sobě
následujících rozhodnutí pro týž čin kvalifikovaný nejdříve jako trestný čin a
poté jako přestupek (tzn. v kombinaci trestný čin – přestupek), dvou po sobě
následujících rozhodnutí pro týž čin kvalifikovaný nejdříve jako přestupek a
poté jako trestný čin (tzn. v kombinaci přestupek – trestný čin) a dvou
takových po sobě následujících rozhodnutí pro týž čin kvalifikovaný v obou
případech jako přestupek (tzn. v kombinaci přestupek – přestupek). Zákaz
dvojího stíhání a potrestání vyplývající ze zásady „ne bis in idem“ v podobě
vymezené Úmluvou se tedy uplatní ve čtyřech typově odlišných situacích:
- osobu, jejíž trestní stíhání pro určitý čin již meritorně skončilo,
není možné pro týž čin znovu trestně stíhat a potrestat, a to bez ohledu na to,
zda je v daném činu nově spatřován stejný trestný čin jako v dřívějším trestním
řízení nebo jiný trestný čin;
- proti osobě, jejíž trestní stíhání pro určitý čin již meritorně
skončilo, není možné pro týž čin vést přestupkové řízení a postihnout jí za
takový čin znovu a tentokrát jej kvalifikovat jako přestupek, zatímco předtím
byl takový čin kvalifikován jako trestný čin;
- proti osobě, jejíž přestupkové řízení před příslušným správním orgánem
pro určitý čin již skončilo meritorním rozhodnutím, nelze vést další
přestupkové řízení pro týž čin a znovu jí za něj postihnout, byť by tento čin
byl po právní stránce kvalifikován jako jiný přestupek než v prvním případě;
- osobu, jejíž přestupkové řízení pro určitý čin již meritorně skončilo
rozhodnutím příslušného správního orgánu, není možné pro týž čin trestně stíhat
a odsoudit ji, byť by byl nově tento čin kvalifikován jako trestný čin, zatímco
v již skončeném přestupkovém řízení byl kvalifikován jako přestupek.
To vše pochopitelně platí za předpokladu, že první pravomocné rozhodnutí o
daném činu nebylo zrušeno v předepsaném řízení z podnětu mimořádného opravného
prostředku. Navíc, s ohledem na specifické pojetí činu podle Úmluvy, nelze
uvedené principy vztáhnout na všechny činy kvalifikované správními orgány
smluvních stran této úmluvy jako přestupky, nýbrž toliko na ty z nich, které
mají trestněprávní povahu (srov. rozhodnutí publikované pod č. T 736. v Souboru
trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, nakladatelství C. H. Beck, svazek
10/2004).
V projednávané věci se obvinění odvolávají jak na judikaturu Ústavního soudu,
tak na judikaturu ESLP. Nález ústavního soudu ze dne 29. 9. 2010, sp. zn. Pl.
ÚS 32/08, uveřejněný pod č. 204/2010 Sb. nálezů a usnesení Ústavního soudu,
bylo rozhodováno o neústavnosti § 76 odst. 6 v uvedené době platného znění
zákona č. 169/1999 Sb., které, ve zkratce řečeno, neumožňovalo soudní přezkum
rozhodnutí o uložení kázeňského trestu. Ústavní soud se v této souvislosti
nijak nezabýval otázkou, zda je kázeňský trest trestem ve smyslu
trestněprávním, resp. zda se jedná o rozhodnutí vydané v rámci trestního řízení
ve smyslu článku 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Obviněnými zmiňovaný
rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 11. 2010, sp. zn. 9 As 2/2008,
toliko použil uvedený nález Ústavního soudu a na tento navázal, kdy uvedl, že
„rozhodnutí o uložení kázeňského trestu podle zákona č. 169/1999 Sb., o výkonu
trestu odnětí svobody, která se týkají základních lidských práv a svobod, tj.
nejméně rozhodnutí o uložení trestů dle § 46 odst. 3 písm. f), g), h) tohoto
zákona, podléhají soudnímu přezkumu“. Nález Ústavního soudu ze dne 27. 6. 2001,
sp. zn. Pl. ÚS 16/99, zrušil celou část pátou o. s. ř. a konstatoval, že
„trestním obviněním“ ve smyslu článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv
a základních svobod jsou podle judikatury ESLP řízení o veškerých sankcích,
ukládaných správními úřady fyzickým osobám za přestupek nebo jiný správní
delikt, jakož i o sankcích ukládaných v řízení disciplinárním nebo kárném
(státním zaměstnancům, vojákům, policistům), nebo ukládaných v obdobných
řízeních členům komor s nuceným členstvím. Na tento nález pak navázal Ústavní
soud v rámci svého rozhodnutí ze dne 16. 4. 2003, sp. zn. I. ÚS 181/01, které
se vztahovalo k rozhodnutím vydaným zejména v oblasti tzv. zájmové samosprávy,
kdy se zde vyjadřoval k otázce soudního přezkumu rozhodnutí vydaných v rámci
zájmové samosprávy. V této souvislosti je vhodné poukázat i na nález Ústavního
soudu ze dne 29. 9. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 33/09, publikovaným pod č. 205/2010
Sb. nálezů a usnesení Ústavního soudu, kde se Ústavní soud vyjadřoval k povaze
kárných řízení soudců, kdy uvedl, že „jde o řízení disciplinární jak z hlediska
systematiky právního řádu, tak z hlediska jeho povahy“, tedy že takovéto řízení
nelze kvalifikovat jako řízení o trestním obvinění, jak bylo vyloženo ve smyslu
výše uvedených nálezů, tedy konstatoval, že ne všechna řízení kárné povahy lze
označit za řízení o „trestním obvinění“.
Nejvyšší soud považuje za nutné předně uvést, že dne 10. 2. 2009 rozhodl velký
senát Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „velký senát Soudu“) ve věci
Z. proti R.– rozhodnutí ve věci Z. proti R. - číslo stížnosti 14939/03 (viz
publikace Přehled rozsudků Evropského soudu pro lidská práva, roč. XII, č.
2/2009, str. 103-112, ze které dovolací soud v tomto usnesení vychází). Toto
rozhodnutí je potřebné považovat za sjednocující dosud v některých směrech
vnitřně rozporné judikatury Evropského soudu pro lidská práva, která se týká
článku 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. V daném rozsudku velký senát Soudu
dospěl k několika podstatným závěrům. „V projednávané věci vyvstaly před velkým
senátem Soudu tři klíčové otázky, a to zdali:1. první sankce (tj. správní
detence) měla trestní povahu ve smyslu čl. 6 Úmluvy, 2. delikty, za které byl
stěžovatel stíhán, byly stejné (idem), 3. šlo o dvě řízení (bis).“
ESLP především připomněl, že při posouzení otázky, zda první sankce (tj.
správní detence) měla trestní povahu ve smyslu čl. 6 Úmluvy, je nutné vycházet
z premisy, že toliko označení řízení ve vnitrostátním právu jako správní nemůže
být jediným kritériem pro posouzení aplikovatelnosti zásady ne bis in idem
zakotvené v článku 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. V opačném směru by totiž
aplikovatelnost tohoto článku byla ponechána na diskreci smluvních stran do té
míry, že by to mohlo ohrozit předmět a účel Úmluvy. Velký senát Soudu podotkl,
že pojem „trestní řízení“ v článku 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě musí být
vykládán ve světle obecných zásad vztahujících se k pojmu „trestní obvinění“
zakotvenému v čl. 6 odst. 1 Úmluvy a k pojmu „trestný čin“ obsaženému v čl. 7
Úmluvy. Dále se vyjádřil k samotné totožnosti skutku a uvedl, že judikatura
Soudu ohledně definice prvku idem je vnitřně rozporná, a proto se rozhodl
výklad prvku idem sjednotit. Po prostudování obdobných úprav v jiných
mezinárodněprávních instrumentech dospěl k závěru, že článek 4 odst. 1
Protokolu č. 7 k Úmluvě zakazuje stíhání pro druhý „trestný čin“, pokud je
tento druhý „trestný čin“ založen na totožném skutku či v podstatných rysech
totožném skutku. Objasnil, že klíčovým okamžikem, kdy se aktivuje článek 4
odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě, je zahájení nového (druhého) trestního stíhání
v případě, kdy předchozí osvobozující či odsuzující rozsudek nabyl účinků res
iudicata. Popisy skutkového stavu v obou řízeních představují vhodný odrazový
můstek pro posouzení otázky, zda jsou skutky v obou řízeních totožné (resp.
jsou totožné alespoň v podstatných rysech), a to bez ohledu na případné
odlišnosti v právní kvalifikaci tohoto skutku v obou řízeních. Totožnost skutku
je dána tehdy, když se konkrétní skutkové okolnosti týkají téhož obžalovaného a
jsou neoddělitelně spjaty v čase a místě.
Při aplikaci těchto obecných východisek na posuzovaný případ je zapotřebí
připomenout, že podle skutkové věty rozsudku soudu prvního stupně dovolatelé
„dne 19. 08. 2011 v době od 11:30 do 11:35 hodin, na cele oddělení „B1“ Věznice
P., po předchozí slovní rozepři začal J. D. strkat do pošk. J. P., k němu se
ihned přidal P. V., který poškozeného levou rukou chytil pod krkem do tzv.
kravaty, stáhl jej na sebe a povalil na zem, pěstí pravé ruky udeřil
poškozeného asi 15 silnými údery do obličejové části hlavy; J. D. během těchto
úderů držel ležícího poškozeného za obě dolní končetiny a poté i on udeřil
poškozeného dvakrát pěstí do hlavy, v dalším napadání jim zabránili až ostatní
spoluodsouzení, přičemž po prvotním ošetření ve Věznici P. byl J. P. převezen
do P. krajské nemocnice a.s. a následně na oddělení chirurgie Vězeňské
nemocnice P. – P., kde bylo zjištěno, že poškozený utrpěl zlomeninu prvního
bederního obratle L1, zlomeninu nosních kůstek a otřes mozku, s tímto zraněním
byl poškozený hospitalizován od 19. 08. 2011 do 15. 11. 2011 a po celou tuto
dobu byl omezen na běžném způsobu života spočívající zejména v nutnosti pobytu
na lůžku a chůzí v omezeném rozsahu a pomocí berlí“. V rozhodnutí o uložení
kázeňského trestu je pak skutek popsán tak, že „dne 19. 8. 2011 v 10,55 hod.
oznámil ods. P. J. i. k. vychovateli OVT Mgr. L., že byl dne 19. 8. 2011, cca v
10,45 hodin napaden odsouzenými D. J. i. k. a V. P. i. k. na oddělení B1,
ložnice a to údery pěstmi do obličeje, levého oka a byl rovněž škrcen chvatem
„kravata“ (č. l. 133 spisu).
Z komparace obou uvedených skutků je zřejmé, že skutek tak, jak je popsán ve
skutkové větě rozsudku nalézacího soudu, je tentýž skutkem, jak byl tento
vymezen v rámci rozhodnutí o uložení kázeňského trestu, resp. jedná se o
detailnější popis téhož skutku. Lze učinit dílčí závěr, že výše popsané
jednání obviněného, které vedlo k uložení kázeňského trestu podle § 46 odst. 2
písm. g) zákona č. 169/1999 Sb., za kázeňský přestupek (hrubé porušení
ustanovení § 28 odst. 1 citovaného zákona) tvoří nedílnou součást jednání
významného z hlediska trestního práva ve vztahu ke skutkové podstatě zločinu
ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku, jímž byl uznán
vinným. Totožnost skutku je zde zachována především proto, že jednání i
následek jsou alespoň částečně shodné.
Při posouzení otázky, zda první sankce v projednávané trestní věci (tj. kázeňský trest spočívající v uložení 20 dnů na uzavřeném oddělení) měla trestní
povahu ve smyslu čl. 6 Úmluvy, však Nejvyšší soud dospěl k závěru, že nikoli. Uložený kázeňský trest byl trestem uloženým v rámci výkonu trestu, resp. byl
důsledkem porušení předpisů o řádném výkonu trestu a v obecné rovině tedy
pravidel, kterými se osoby ve výkonu trestů odnětí svobody mají povinnost
řídit. V rámci kázeňského trestu uvedené povahy se nejedná o trest, jímž by se
navyšoval trest odnětí svobody, ale jedná se ve své podstatě o disciplinární
zásah proti porušení pravidel, kterými je osoba ve výkonu trestu povinna se
řídit. Obvinění dle rozhodnutí o uložení kázeňského trestu odsouzenému (č. l. 140) ze dne 30. 8. 2011 porušili ustanovení § 28 odst. 1 zákona č. 169/1999
Sb., které zní: „Odsouzený je ve výkonu trestu povinen dodržovat stanovený
pořádek a kázeň, plnit pokyny a příkazy zaměstnanců Vězeňské služby, a i jinak
zachovávat ustanovení vnitřního řádu věznice“. Kázeňské řízení tak bylo vedeno
nikoli ve smyslu řízení trestního, neboť nebylo, a ani z povahy věci nelze
usuzovat, že takovýto postup by byl možný, vzneseno obvinění, na jehož podkladě
by proběhlo řízení, jehož výsledkem by bylo uložení kázeňského trestu. Kázeňský
trest zde nepostihoval obviněné za následek jejich jednání, tj. způsobené
ublížení na zdraví poškozeného J. P., neboť takováto pravomoc není vložena do
rukou ředitele věznice, ale postih v prvé řadě směřoval proti jejich jednání,
jímž obvinění porušili předpisy výkonu trestu odnětí svobody, tedy zejména za
vyvolání situace narušují řádný průběh výkonu trestu odnětí svobody ve věznici. Uložením uvedeného kázeňského trestu nebyl prodloužen jejich výkon trestu
odnětí svobody uložený jim v rámci soudních rozhodnutí, kdy nelze s takovouto
možností ani hypoteticky počítat, neboť není v pravomoci ředitele věznice
jakkoli prodlužovat trest odnětí svobody. Tímto kázeňským trestem byl toliko
upraven výkon trestu odnětí svobody obviněných, resp. byl zpřísněn jeho výkon,
a to na podkladě rozhodnutí, které je zcela v pravomoci ředitele věznice, tj. takového, které bylo vydáno v souvislosti s porušením předpisů o řádném výkonu
trestu odnětí svobody. Nejvyšší soud tedy dospěl k závěru, že uvedený kázeňský
trest je svou povahou disciplinární sankcí, nikoli však sankcí trestněprávního
charakteru. K tomu je třeba dodat, že trestní postih dovolatele byl přípustný i
s ohledem na ustanovení § 55 odst. 2 zák. č. 169/1999 Sb., podle něhož
„uložením kázeňského trestu odsouzenému se nevylučuje jeho trestní stíhání,
je-li skutek trestným činem“. Ostatně i Ústavní soud v rámci svého usnesení ze
dne 27. 3. 2007, sp. zn. I. ÚS 62/07, uvedl, že výše uvedené zásady vyslovené v
judikatuře ESLP nelze chápat tak, že „trestněprávní charakter má automaticky
každé rozhodnutí o jakémkoliv vnitrostátní úpravou definovaném deliktu. Nadto i
v případě, že by kázeňský postih dle hlavy III. zákona č. 169/1999 Sb.
o výkonu
trestu odnětí svobody a o změně některých souvisejících zákonů tento charakter
měl, nejde o porušení zásady ne bis in idem, pokud jde o situaci, kdy jeden čin
naplňuje odlišné skutkové podstaty více deliktů (O. proti Š. -
84/1997/868/1080)“. Přestože závěry stran totožnosti skutku byly později v
rámci novější judikatury ESLP překonány (viz Z. proti R.), na závěr, že
kázeňský trest spočívající v uložení 20 dnů na uzavřeném oddělení nezakládá
překážku věci rozsouzené, lze nadále odkázat.
Nejvyšší soud tedy na podkladě výše uvedených úvah dospěl k závěru, že k
porušení výše citovaných ustanovení namítaných dovolateli nedošlo.
IV.
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o
dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§ 265i odst. 2 tr.
ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona
dovolání obviněných J. D. a P. V. odmítl.
Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném
zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 16. dubna 2014
Předseda senátu:
JUDr. Petr Š a b a t a