Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dnešního dne mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů, ve věci ústavní stížnosti stěžovatele T. P., zastoupeného JUDr. Ivanou Sedláčkovou, advokátkou, se sídlem V Aleji 23, 466 01 Jablonec nad Nisou, proti rozsudku Okresního soudu v Trutnově ze dne 25. 1. 2006, č. j. 4 T 215/2005-90, a proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. 4. 2006, č. j. 12 To 119/2006-104, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 10. 2006, sp. zn. 3 Tdo 1026/2006, za účasti Okresního soudu v Trutnově, Krajského soudu v Hradci Králové a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelova trestná činnost spočívala v tom, že jako odsouzený ve výkonu trestu odnětí svobody se nenavrátil z povolené vycházky mimo věznici, nýbrž uprchl. Svoji ústavní stížnost zakládá na tvrzení, že vzhledem ke kázeňskému trestu 20 dnů na uzavřeném oddělení, který mu byl uložen ihned po návratu do věznice, došlo k porušení zásady ne bis in idem. Dle jeho přesvědčení byla dána překážka v zahájení trestního řízení podle § 11 odst. 1 písm. h) zákona č. 141/1961 Sb. o trestním řízení soudním (dále jen "trestní řád"), neboť za ni je třeba považovat nejen pravomocné rozhodnutí soudu, ale i rozhodnutí příslušného orgánu o přestupku nebo kázeňském trestu.
Uvádí, že čl. 4 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") stanoví pravidlo, že nikdo nemůže být stíhán nebo potrestán v trestním řízení podléhajícím pravomoci téhož státu za trestný čin, za který již byl osvobozen nebo odsouzen konečným rozsudkem podle zákona a trestního řádu tohoto státu. Pokud jde o pojem trestný čin, je třeba jej interpretovat nezávisle na výkladu vnitrostátním, přičemž evropský soud označil tři kritéria, která musí čin splnit, aby byl shledán trestným z hlediska čl.
6 odst. 1 Úmluvy (za prvé kvalifikace činu podle dotčeného vnitrostátního právního řádu, tj. zda ustanovení, které delikt definuje, spadá do trestního práva, za druhé povaha deliktu a to z hlediska chráněného zájmu [obecný či partikulární], adresáta normy [potenciálně všichni občané či pouze určitá skupina osob se zvláštním statusem] a účelu sankce [odstrašující a represivní či pouze reparační] a za třetí druh a závažnost sankce). Stěžovatel je přesvědčen, že příslušná kritéria byla naplněna.
Má za to, že byl odsouzen pro stejný trestný čin dvakrát a tak byl zkrácen na svém ústavně zaručeném právu na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny. Proto navrhuje, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
Po uvážení vznesených námitek Ústavní soud dospěl k závěru, že k porušení citovaného ustanovení nedošlo. Je možno souhlasit se stěžovatelem v tom, že interpretaci pojmů užívaných Úmluvou, respektive jejím Protokolem, nelze vázat na jejich chápání v úpravě vnitrostátní a že v judikatuře Evropského soudu pro lidská práva jsou i některá rozhodnutí o přestupku (dle práva vnitrostátního) považována za rozhodnutí učiněná v trestněprávním řízení ve smyslu Úmluvy (Kadubec proti Slovensku - 5/1998/908/1120, Lauko proti Slovensku - 4/1998/907/1119).
To však na druhou stranu neznamená, že trestněprávní charakter má automaticky každé rozhodnutí o jakémkoliv vnitrostátní úpravou definovaném deliktu. Nadto i v případě, že by kázeňský postih dle hlavy III. zákona č. 169/1999 Sb. o výkonu trestu odnětí svobody a o změně některých souvisejících zákonů tento charakter měl, nejde o porušení zásady ne bis in idem, pokud jde o situaci, kdy jeden čin naplňuje odlišné skutkové podstaty více deliktů (Oliveira proti Švýrarsku - 84/1997/868/1080). V podrobnostech lze pro stručnost odkázat na odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu, který se námitkou nerespektování zásady ne bis in idem zabýval a podrobně se s ní vypořádal (viz zejména str.
6-9). Ústavní soud rovněž poznamenává, že stěžovatel sice obecně odkázal na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, žádné konkrétní rozhodnutí, které by mnělo na jeho situaci dopadat, však neuvedl.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud musel považovat ústavní stížnost z ústavněprávního hlediska za zjevně neopodstatněnou a podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 27. března 2007
Vojen Güttler, v.r.
předseda sesenátu