3 Tdo 1026/2006
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 11.
října 2006 o dovolání podaném T. P., proti usnesení Krajského soudu v Hradci
Králové sp. zn. 12 To 119/2006 ze dne 26. 4. 2006, jako soudu odvolacího v
trestní věci vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 4 T 215/2005, t a
k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání o d m í t á .
Rozsudkem Okresního soudu v Trutnově sp. zn. 4 T 215/2005 ze dne 25. 1. 2006
byl dovolatel uznán vinným trestným činem maření výkonu úředního rozhodnutí
podle § 171 odst. 2 písm. b) trestního zákona (dále jen tr. zák.), když
příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného
rozsudku. Za uvedený trestný čin byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání
osmnácti měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou.
V předmětné věci podali T. P. a příslušný státní zástupce odvolání, o kterých
rozhodl Krajský soud v Hradci Králové usnesením sp. zn. 12 To 119/2006 ze dne
26. 4. 2006 tak, že podle § 256 trestního řádu (dále jen tr. ř.) je jako
nedůvodné zamítl.
Proti shora citovanému usnesení odvolacího soudu podal T. P. dovolání a to
včas, prostřednictvím své obhájkyně a za splnění i všech dalších, pro podání
dovolání zákonem vyžadovaných náležitostí, když za dovolací důvod označil ten,
který je uveden v ustanovení § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. V důvodech tohoto
svého mimořádného opravného prostředku uvedl, že napadené usnesení krajského
soudu, stejně jako jemu předcházející rozsudek okresního soudu považuje za
věcně nesprávné, neboť proti němu bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle
zákona bylo nepřípustné, jelikož byl dvakrát postižen za stejný čin. Nejdříve
mu byl na základě pravomocného rozhodnutí ze dne 16. 11. 2005 uložen v rámci
přestupkového řízení kázeňský trest V. s. ČR, V. O. – M. S., spočívající v
celodenním umístění do uzavřeného oddělení na dvacet dnů, kdy tento trest
vykonal a toto rozhodnutí nebylo žádným jiným oprávněným orgánem v předepsaném
řízení zrušeno. Dále byl v téže věci v rámci trestního řízení odsouzen
rozsudkem Okresního soudu v Trutnově ze dne 25. 1. 2006, sp. zn. 4 T 215/2005,
ve spojení s usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. 4. 2006, sp. zn. 12 To 119/2006, kterým bylo jeho odvolání zamítnuto. Krajský soud, stejně
jako soud I. stupně měly tedy aplikovat zásadu ne bis in idem, tedy zákaz
dvojího stíhání a potrestání, a trestní stíhání zastavit dle § 11 tr. ř. Rozhodné okolnosti zakládající nepřípustnost trestního stíhání z tohoto důvodu
jsou podle jeho názoru vymezeny v příslušných ustanoveních trestního řádu, v
ústavních předpisech a v mezinárodních úmluvách, jimiž je Česká republika
vázána. V tomto smyslu poukázal na čl. 40 odst. 5 Listiny základních práv a
svobod (dále jen Listina), § 11 odst. 1 písm. f), g), h), j) tr. ř., čl. 14
odst. 7 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (dále jen Pakt),
čl. 4 odst. 1 Protokolu č. 7 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod
(dále jen Úmluva), jejichž právní síla je stejná jako právní síla ústavních
zákonů. Rovněž odkázal na rozsudek NS ČR ze dne 22. 7. 2004, sp. zn. 11 Tdo
738/2003. Dle čl. 15 Úmluvy se právo nebýt souzen nebo trestán dvakrát pro
tentýž čin považuje za tak významné, že je nelze derogovat ani v časech
mimořádných situací. Krajský soud měl tedy řízení zastavit v souladu s § 11
odst. 1 písm. j) tr. ř., neboť trestní stíhání musí být zastaveno, stanoví-li
tak vyhlášená mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána. Na závěr
navrhl, aby Nejvyšší soud ČR (dále jen Nejvyšší soud) napadené usnesení
Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. 4. 2006, sp. zn. 12 To 119/2006,
dle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil, jakož aby zrušil i další rozhodnutí na něj
navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo jejich zrušením, pozbyla
podkladu, a to zejména rozsudek Okresního soudu v Trutnově, sp. zn. 4 T
215/2005. Dále navrhl, aby dovolací soud podle § 265m odst. 1 tr. ř. a § 223
odst. 1 tr. ř. z důvodu v § 11 odst. 1 písm. j) tr. ř. a v čl. 4 odst. 1
Protokolu č.
7 k Úmluvě rozhodl tak, že se trestní stíhání obviněného pro
skutek kvalifikovaný jako trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí podle §
171 odst. 2 písm. b) tr. zák., zastavuje.
K takto podanému dovolání se písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího
státního zastupitelství (dále jen státní zástupce). Ve svém vyjádření tento
uvedl, že argumentaci obsaženou v dovolání je nutno považovat za nedůvodnou. Zákaz dvojího stíhání a potrestání vyplývající ze zásady ne bis in idem v
podobě vymezené Protokolem č. 7 k Úmluvě se uplatní ve čtyřech odlišných
kombinacích kvalifikace určitého jednání jako trestný čin či přestupek. V
případě dovolatele se pak jedná o variantu, kdy přestupkové řízení proti němu
pro určitý čin již meritorně skončilo rozhodnutím příslušného správního orgánu,
a proto by v zásadě nemělo být možné pro týž čin jej trestně stíhat a odsoudit,
byť by byl nově tento čin kvalifikován jako trestný čin, zatímco v již
skončeném přestupkovém řízení byl kvalifikován jako přestupek. Pokud jde ovšem
o takovýto vztah (přestupek – trestný čin), u něho vnitrostátní právo překážku
ne bis in idem nestanoví. Zde se tak otevírá prostor vnitrostátnímu přímému
použití čl. 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě, tedy zásadně jen v těch
případech, kdy po pravomocném rozhodnutí o přestupku následuje trestní stíhání
ohledně téhož skutku pro trestný čin mající stejné znaky skutkové podstaty jako
dřívější přestupek. Obecně tedy platí, že zásadu ne bis in idem ve smyslu
Úmluvy je na místě vztáhnout jak na činy patřící podle českého právního řádu
mezi trestné činy, tak i na činy spadající mezi přestupky, a to ve všech
kombinacích přicházejících mezi nimi v úvahu. Podle ustanovení § 11 odst. 1
písm. j) tr. ř. je totiž zákonnou překážkou trestního stíhání i to, že jeho
vedení brání vyhlášená mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika (dále též
jen ČR) vázána. Brání-li tedy právní vymezení principu ne bis in idem v čl. 4
Prokolu č. 7 k Úmluvě i trestnímu stíhání určité osoby za čin, pro nějž již
byla pravomocně postižena v přestupkovém řízení, pak proti ní nelze ani v České
republice s ohledem na ustanovení § 11 odst. 1 písm. j) tr. ř. vést trestní
stíhání pro týž čin, dříve než bylo předchozí rozhodnutí přestupkového orgánu
zrušeno v předepsaném řízení. V pojetí činu podle Úmluvy nelze ovšem uvedené
principy vztáhnout na všechny činy kvalifikovatelné správními orgány smluvních
stran této Úmluvy jako přestupky, nýbrž toliko na ty z nich, které mají
trestněprávní povahu, kdy se zkoumá zejména to, zda porušený zájem chráněný
zákonem je obecný či partikulární a to, zda je daná norma adresována všem nebo
pouze určité skupině lidí. V praxi se považují za takové přestupky
trestněprávní povahy ty, které současně vykazují základní rysy skutkových
podstat trestných činů stejné povahy, např. krádeže, podvody, zpronevěry,
podílnictví, daňové delikty a také ublížení na zdraví. Pro uplatnění zásady ne
bis in idem je rozhodující též otázka totožnosti činu, který je předmětem dvou
řízení a rozhodnutí. České orgány činné v trestním řízení ve své teorii i praxi
vychází z totožnosti skutku, nikoliv z totožnosti právní kvalifikace, proto se
snaží vykládat tímto způsobem i čl. 4 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Ovšem sám čl. 4
odst. 1 Protokolu č.
7 k Úmluvě, jakož i judikatura Evropského soudu pro lidská
práva hovoří o opětovném stíhání pro tentýž trestný čin a vychází tak z
totožnosti právní kvalifikace, a nikoliv z totožnosti skutku. To ve svém
důsledku rozsah použití zásady ne bis in idem omezuje, neboť kdyby vycházely z
totožnosti skutku, jak je obvyklé např. v ČR, nebylo by dvojí stíhání pro
tentýž skutek možné vůbec, a to ani v případě jednočinného souběhu dvou
naprosto rozdílných trestných činů, a nebylo by třeba právní kvalifikace vůbec
porovnávat. Toto pojetí omezuje tedy hrozbu porušení čl. 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě pouze na přestupky se znaky skutkových podstat shodnými s trestnými
činy. V podmínkách ČR pak s ohledem na § 76 odst. 1 písm. g) zákona o
přestupcích č. 200/1990 Sb. konkrétně hrozí porušení daného článku pouze ve
vztahu dřívější postih za přestupek mající znaky skutkové podstaty stejné jako
trestný čin a pozdější následné odsouzení za trestný čin se stejnými znaky
skutkové podstaty jako předchozí přestupek. Na základě porovnání tzv. skutkových vět v pravomocném výroku o vině Okresního soudu v Trutnově a v
rozhodnutí V. s. České republiky, V. O. O.-M S., o uložení kázeňského trestu,
je tedy zcela evidentní, že obviněnému T. P. byl kázeňský trest ukládán nikoli
za to, že svým útěkem z výkonu trestu odnětí svobody zmařil výkon rozhodnutí
soudu, nýbrž za porušení konkrétních povinností a zákazů platných pro výkon
trestu či pro pobyt odsouzených ve V. O. a pravidel pro volný pohyb mimo
věznici podle § 52 odst. 5 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 345/1999 Sb.,
kterou se vydává řád výkonu trestu odnětí svobody. V rozhodnutí o uložení
kázeňského trestu není tak ani zmínka o konkrétním rozhodnutí soudu, jehož
výkon měl obviněný mařit. Jinak řečeno, přestupek, za který byl dovolatel
kázeňsky potrestán, má pouze velmi omezenou, partikulární povahu (porušení
právní normy adresované pouze určité užší skupině lidí – osobám nacházejícím se
ve výkonu trestu odnětí svobody ve věznici s dohledem či dozorem), kdežto
trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 2 písm. b)
tr. zák. se může dopustit nejen ten, kdo je ve výkonu trestu odnětí svobody
(bez rozlišení typu věznice), ale i ten, kdo je ve vazbě či kdo je střežen –
osoba zadržená, zatčená, zajištěná. Především však nemá ani shodné znaky (tedy
není – byť jen částečně – totožný) s trestným činem maření výkonu úředního
rozhodnutí podle § 171 odst. 2 písm. b) tr. zák., za nějž byl pravomocně
odsouzen. Na závěr rovněž uvedl, že ačkoliv odvolací soud odůvodnil své
rozhodnutí podle § 256 tr. ř. v podstatě pouze poukazem na podmínky
nepřípustnosti trestního stíhání zakotvené v ustanovení § 11 odst. 1 písm. f)
tr. ř., když důvod nepřípustnosti trestního stíhání dle § 11 odst. 1 písm. j)
tr. ř. namítaný dovolatelem v jeho řádném opravném prostředku v podstatě
neposuzoval, kdy jen prezentoval, že rozhodnutí příslušného orgánu o přestupku,
jiném správním deliktu nebo kárném provinění, aniž by mu věc byla např. postoupena podle § 171 odst. 1 tr. ř.
příslušným orgánem činným v trestním
řízení, nezakládá překážku věci pravomocně rozsouzené, lze považovat za správné
a odpovídající zákonu, neboť důvody pro postup podle § 256 tr. ř. skutečně
existovaly. Nesprávné posouzení některých hmotně i procesně právních
skutečností soudem přitom nemělo relevantní dopad na věcnou správnost
napadeného rozhodnutí. Je tedy možno uzavřít, že napadené rozhodnutí nebylo ve
vztahu k dovolacím námitkám zatíženo vadami předpokládanými v uplatněném
dovolacím důvodu podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. Proto navrhl, aby
Nejvyšší soud dovolání T. P. zamítl jako nedůvodné podle § 265j tr. ř. a ve
smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlasil s projednáním věci v neveřejném
zasedání.
Na tomto místě je nutno připomenout, že dovolání je mimořádný opravný
prostředek a jako takový ho lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v
ustanovení § 265b tr. ř. Je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací
důvod v té které věci je právě tím, který je možno považovat za důvod uvedený v
citovaném ustanovení zákona, kdy bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum
napadeného rozhodnutí. Důvod dovolání vymezený ustanovením § 265b odst. 1 písm.
e) tr. ř. je dán v případech, kdy proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání,
ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné. Trestní stíhání bylo nepřípustné tehdy,
jestliže bylo zahájeno nebo v něm bylo pokračováno přesto, že byl dán některý z
důvodů nepřípustnosti trestního stíhání uvedených taxativně v § 11 odst. 1 tr.
ř. nebo v § 11a tr. ř. Tento dovolací důvod spočívá tedy v tom, že příslušný
orgán činný v trestním řízení – v závislosti na tom, kdy důvod nepřípustnosti
trestního stíhání vyšel najevo – nerozhodl o zastavení trestního stíhání podle
§ 172 odst. 1, § 188 odst. 1 písm. c), § 223 odst. 1, § 231 odst. 1, § 257
odst. 1 písm. c), odst. 2 ani podle § 314c odst. 1 písm. a) tr. ř. Místo
rozhodnutí o zastavení trestního stíhání tak došlo k jinému rozhodnutí, které
je pro obviněného méně příznivé (zejména k odsuzujícímu rozsudku), a které je
rozhodnutím ve věci samé ve smyslu § 265a odst. 1, 2 tr. ř.
V dané věci namítl dovolatel, že trestní stíhání proti němu vedené mělo být
zastaveno z důvodu nepřípustnosti dle § 11 odst. 1 písm. j) tr. ř., neboť tak
stanoví mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána. Vyslovil dále
přesvědčení, že pokud v jeho případě bylo meritorně rozhodnuto o jím spáchaném
činu v přestupkovém řízení (rozhodnutím příslušného orgánu V. s. ČR, V. O.),
nelze jej pro týž čin trestně stíhat, natož odsoudit. Opírá se přitom o zásadu
„ne bis in idem“, dle které není možné obviněného trestně stíhat pro trestný
čin, za nějž byl již pravomocně odsouzen či potrestán, pokud rozhodnutí, na
jehož základě se tak stalo, nebylo v příslušném řízení zrušeno. K tomuto nutno
poznamenat, že námitky dovolatele tak, jak je ve svém dovolání uplatnil, jsou
opakováním obhajoby z jím podaného odvolání, s níž se již vypořádal i odvolací
soud, a která ani dle názoru soudu dovolacího nemůže obstát.
Dle právního řádu České republiky platí, že jestliže dřívější řízení vedené
proti obviněnému skončilo pravomocným rozhodnutím orgánu oprávněného
projednávat přestupky, nebrání tato okolnost trestnímu stíhání stejné osoby pro
týž skutek. Trestní zákon navíc sám v ustanovení § 38 odst. 2, odst. 3 stanoví,
že jestliže byl pachatel soudem nebo jiným orgánem potrestán a došlo k jeho
novému odsouzení pro týž skutek, započítá se mu vykonaný trest do uloženého
trestu, pokud je vzhledem k druhu uloženého trestu započítání možné. Není-li
ovšem započítání vazby nebo trestu možné, přihlédne soud k této skutečnosti při
stanovení druhu trestu, popř. jeho výměry. Naopak platí, že trestní stíhání
nelze konat v případě, kdy orgán oprávněný projednávat přestupky, konal řízení
a rozhodoval o přestupku potom, co trestní stíhání vedené proti obviněnému pro
týž skutek skončilo pravomocným rozhodnutím státního zástupce nebo soudu o
postoupení věci tomuto orgánu k projednání jako přestupek dle § 171 či § 222
tr. ř. (srov. R 3/1974, R 47/1989).
Zákon č. 169/1999 Sb. o výkonu trestu odnětí svobody v ustanovení § 55 odst. 2
zcela jasně stanoví, že uložením kázeňského trestu odsouzenému se nevylučuje
jeho trestní stíhání, je-li skutek trestným činem.
Dovolatel ve své argumentaci odkázal pak na příslušná ustanovení mezinárodních
smluv, která řeší problematiku zásady „ne bis in idem“, jakož i na rozsudek NS
ČR sp. zn. 11 Tdo 738/2003. Nutno upřesnit, že citovaný rozsudek se zabývá
případem, kdy přestupkové řízení o skutku bylo zahájeno na základě odevzdání
věci policejním orgánem dle § 159a odst. 1 písm. a), písm. b) tr. ř. (podle
něhož policejní orgány odevzdají věc příslušnému orgánu k projednání přestupku,
příp. jiného správního deliktu, nebo jinému orgánu ke kázeňskému, příp. kárnému
projednání), tato věc byla pravomocně v přestupkovém řízení skončena, ale poté
bylo znovu zahájeno trestní stíhání o témže skutku. Z toho je patrno, že
citovaný rozsudek nelze vztáhnout na situaci dovolatele, neboť v jeho případě
bylo nejdříve rozhodnuto o kázeňském provinění, uložen mu kázeňský trest, a až
teprve poté bylo zahájeno a pravomocně skončeno řízení o trestném činu. Ze
spisu totiž plyne, že rozhodnutí o uložení kázeňského trestu bylo učiněno dne
16. 11. 2005 (č. l. 51) a věc byla postoupena V. s. V. O k projednání
trestného činu P.Č.R. dne 22. 11. 2005 (č. l. 24).
Ustanovení čl. 40 odst. 5 Listiny stanoví, že „nemůže být nikdo trestně stíhán
za čin, pro který již byl pravomocně odsouzen nebo zproštěn obžaloby“ (shodně
srov. Pl. ÚS 6/03). Z tohoto ustanovení je zřejmé, že zákaz dvojího odsouzení
neplatí v případech, kdy dřívější stíhání pro týž skutek skončilo pravomocným
rozhodnutím správního orgánu o přestupku, jiném správním deliktu nebo o kárném
či kázeňském provinění, ale že se vztahují toliko na trestní stíhání pro činy
kvalifikované jako trestné činy.
Shodně hovoří ustanovení § 11 odst. 1 písm. f) tr. ř. jasně o nepřípustnosti
trestního stíhání v těch případech, pokud dřívější stíhání pro týž skutek
skončilo pravomocným rozsudkem soudu nebo bylo rozhodnutím soudu nebo jiného
oprávněného orgánu pravomocně zastaveno, jestliže rozhodnutí nebylo v
předepsaném řízení zrušeno. Oprávněným orgánem se zde přitom myslí státní
zástupce, který vedle soudu, jako jediný, má právo trestní stíhání zastavit.
Ustanovení § 11 odst. 1 písm. h) tr. ř. hovoří dále o nepřípustnosti trestního
stíhání proti tomu, proti němuž dřívější stíhání pro týž skutek skončilo
pravomocným rozhodnutím o postoupení věci s podezřením, že skutek je
přestupkem, jiným správním deliktem nebo kárným proviněním, jestliže rozhodnutí
nebylo v předepsaném řízení zrušeno. V posuzovaném případě nelze ovšem
aplikovat ani toto ustanovení, neboť předtím, než bylo rozhodnuto ohledně
dovolatele o kázeňském provinění, nedošlo k postoupení věci orgány činnými v
trestním řízení.
Z uvedeného plyne, že jelikož vnitrostátní (česká) úprava nestanoví překážku ne
bis in idem v těch případech, kdy po pravomocném rozhodnutí o přestupku
následuje trestní stíhání ohledně téhož skutku pro trestný čin mající stejné
znaky skutkové podstaty jako dřívější přestupek, je nutné v takových případech
přímo aplikovat ustanovení příslušných mezinárodních smluv, zejména čl. 4 odst.
1 Protokolu č. 7 Úmluvy, kterých se dovolatel také ve svém mimořádném opravném
prostředku domáhá v souladu s ustanovením § 11 odst. 1 písm. j) tr. ř. Na
základě jejich aplikace pak dle jeho názoru nutno uzavřít, že jeho trestní
stíhání je nepřípustné a musí být zastaveno, bylo-li o tomtéž skutku rozhodnuto
v přestupkovém řízení.
Předně nutno podotknout, že v souvislosti s vnitrostátní aplikací mezinárodních
smluv ve spojení s § 11 odst 1 písm. j) tr. ř. stanovil Nejvyšší soud ve svém
usnesení ze dne 10. 7. 2002, sp. zn. 5 Tdo 178/2002, specifické podmínky
schopnosti mezinárodní smlouvy k přímému použití. V tomto konstatoval, že odkaz
na mezinárodní smlouvu, jíž je Česká republika vázána, obsažený v ustanovení §
11 odst. 1 písm. j) tr. ř. znamená, že taková mezinárodní smlouva musí stanovit
důvod pro zastavení trestního stíhání jednoznačně.
Jak patrno, v příslušných ustanoveních dotčených mezinárodních smluv se hovoří
vždy o „rozhodnutí soudu.“ Článek 14 bod 7 Paktu stanoví, že „trestní stíhání
nelze zahájit proti tomu, proti němuž dřívější stíhání pro týž čin skončilo
pravomocným rozhodnutím soudu, jímž byl obžalovaný uznán vinným nebo jímž byl
obžaloby zproštěn“. Článek 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě stanoví, že „nikdo
nemůže být stíhán nebo potrestán v trestním řízení podléhajícím pravomoci téhož
státu za trestný čin, za který již byl osvobozen nebo odsouzen konečným
rozsudkem podle zákona a trestního řádu tohoto státu“. Český překlad posledně
jmenovaného článku hovoří sice o trestném činu, ovšem z čl. 10 Protokolu č. 7
plyne, že autentická jsou znění ve francouzštině a angličtině. Anglickému a
francouzskému pojmu „offence“ a „infraction“ v češtině ovšem odpovídá jak pojem
„trestný čin“, tak pojem „přestupek“. Evropský soud pro lidská práva (dále též
jen Soud) vykládá ve své judikatuře pojmy „trestní obvinění“ (criminal charge)
dle čl. 6 odst. 1 Úmluvy a „obviněný z trestného činu“ (charged with a criminal
offence) dle čl. 6 odst. 2, 3 Úmluvy jako pojmy autonomní, tj. nezávisle na
jejich obsahu ve vnitrostátních právních řádech smluvních států, a to z toho
důvodu, aby byla ve všech smluvních státech garantována stejná úroveň ochrany.
Evropský soud pro lidská práva proto dále vymezil tři kritéria pro posouzení,
zda se jedná o trestný čin. Prvním kriteriem je kvalifikace činu podle
dotčeného vnitrostátního právního řádu, tj. zda ustanovení, které delikt
definuje, spadá do trestního práva. Druhé kriterium představuje povaha deliktu
z hlediska chráněného zájmu (obecný či partikulární), adresáta normy
(potenciálně všichni občané či pouze určitá skupina osob se zvláštním statusem)
a účelu sankce (odstrašující a represivní či pouze reparační). Třetím kriteriem
je druh a závažnost sankce. Druhé a třetí kritérium jsou alternativní, nikoli
kumulativní. Na základě těchto kriterií Evropský soud pro lidská práva jako
trestní dle čl. 6 odst. 1 Úmluvy posoudil též přestupky, a to na základě povahy
deliktu. Jako trestné činy ve smyslu čl. 6 Úmluvy posoudil ve svých
rozhodnutích např. přestupky dle § 47 odst. 1 písm. a), c) a podle § 49 odst. 1
písm. d) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, (viz rozhodnutí ve věcech K. v.
S. a L. v. S. z 2. 9. 1998). Trestní charakter přestupků zde Soud dovodil z
toho, že norma má obecný charakter, obrací se na všechny občany, nikoliv pouze
na určitou skupinu se zvláštním statusem, a že uložená pokuta měla charakter
trestu majícího odradit od dalšího spáchání. I když se popsaná judikatura Soudu
týká čl. 6 Úmluvy, nutno ji beze zbytku vztáhnout i na čl. 4 Protokolu č. 7,
neboť v obou ustanoveních se objevuje pojem „trestný čin“ (criminal offence),
který musí být vykládán jednotně.
Shodně viz i rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 166/2006, které říká, že
za trestní řízení Soud považuje veškerá řízení vedená o činech kvalifikovaných
podle vnitrostátního práva jako trestné činy, když z řízení vedených o činech
kvalifikovaných vnitrostátním právem jako přestupky řadí mezi tato řízení
požívající ochrany podle čl. 6 Úmluvy a podle č. 4 Protokolu č. 7 pouze ta,
která mají trestněprávní povahu, když při jejich posuzování klade důraz na typ
deliktu, tedy zejména na to, zda porušený zájem chráněný zákonem je obecný či
partikulární, a v tomto ohledu též to, zda je daná právní norma adresována všem
nebo pouze určité skupině lidí. Jde-li v tomto směru o normu partikulární,
nebude se zpravidla jednat o trestní věc ve smyslu Úmluvy, když o trestní
povaze věci naopak obvykle svědčí univerzálnost dané normy a represivní účel
uplatnitelné sankce. V tomto smyslu je např. zákon o přestupcích č. 200/1990
Sb. normou adresovanou všem občanům, nikoliv pouze omezené skupině se zvláštním
postavením, a proto shledal, že jde o právní předpis obecné povahy, když i
uložená sankce má zjevně represivní povahu. Rozhodnutí o přestupcích dle tohoto
zákona jsou tak trestními věcmi (criminal matters, matiére pénale).
V dané věci bylo nutno vzít též do úvahy, že ač orgány činné v trestním řízení
v České republice vycházejí z totožnosti skutku, již znění čl. 4 odst. 1
Protokolu nehovoří o opětovném stíhání pro tentýž skutek (act, conduct,
comportement), ale o opětovném stíhání pro tentýž trestný čin (criminal
offence, infraction pénale), což jednoznačně odkazuje do oblasti právní
kvalifikace. Je tedy zřejmé, že Evropský soud pro lidská práva nepovažuje dvojí
stíhání pro tentýž skutek za porušení čl. 4 Protokolu č. 7, pokud se jedná o
stíhání pro různé trestné činy, které mají rozdílné podstatné znaky (rozdílné
znaky skutkových podstat), což je jasným dokladem toho, že tento soud vychází z
totožnosti právní kvalifikace. V návaznosti na rozebranou judikaturu pak lze
dovodit, že § 11 odst. 1 písm. j) tr. ř. stanoví důvod pro zastavení trestního
stíhání jednoznačně pouze v případě, kdy po pravomocném rozhodnutí o přestupku
následuje trestní stíhání ohledně téhož skutku pro trestný čin mající stejné
znaky skutkové podstaty jako přestupek. Proto nikoliv každé pravomocné
rozhodnutí o přestupku vytváří překážku věci rozhodnuté pro trestní stíhání
ohledně téhož skutku.
Přímá aplikace citovaného článku 4 Protokolu č. 7 k Úmluvě o zákazu dvojího
trestání je v konkrétním případě dále závislá především na tom, zda v
přestupkovém řízení a poté v trestním řízení bylo rozhodnuto o témže skutku a
zda se tudíž jednalo o činy s alespoň částečně stejnými znaky skutkové
podstaty. Nejvyšší soud zde dochází k závěru, že v posuzované věci se o takový
případ nejedná. Totožnost skutku bude zachována především při naprostém souladu
mezi popisem skutku v rozsudku a popisem skutku ve výrokové části rozhodnutí o
přestupku, přičemž nelze vycházet jen z odůvodnění příslušných rozhodnutí, ale
podstatné je vždy vymezení skutku ve výrokové části rozsudku a v rozhodnutí o
přestupku. Pochybnosti nevzniknou při úplné shodě ve skutkových okolnostech
uvedených v jednotlivých rozhodnutích, kdy v jednom typu řízení je obviněný
uznán vinným trestným činem a ve druhém přestupkem, přičemž formální znaky
skutkových podstat těchto protiprávních jednání jsou shodné a vzájemně se
odlišují pouze v materiální stránce, resp. společenské nebezpečnosti. V teorii
a praxi je však totožnost skutku zachována i v případě úplné shody alespoň v
jednání při rozdílném následku, nebo úplné shody v následku při rozdílném
jednání, anebo za situace, kdy jednání nebo následek, popř. obojí, jsou alespoň
částečně shodné za předpokladu, že jsou shodné v podstatných okolnostech, jimiž
se rozumějí zejména skutkové okolnosti charakterizující jednání nebo následek z
hlediska formálních znaků skutkových podstat trestných činů a jim po formální
stránce korespondujících přestupků (blíže srov. 4 Tz 183/2005). V posuzovaném
případě ze skutkových zjištění rozsudku Okresního soudu v Trutnově plyne, že
dovolatel spáchal trestný čin dle § 171 odst. 2 písm. b) tr. zák. tím, že
„mařil výkon rozhodnutí tím, že uprchl z výkonu trestu odnětí svobody uloženého
mu rozsudkem Okresního soudu v Náchodě, sp. zn. 11 T 99/2005, který vykonával
ve v. O., když při povolené vycházce mimo věznici využil návštěvy restaurace
No. 1 a bez vědomí a svolení vychovatele z restaurace odešel, do věznice se
nevrátil a až do 14. 11. 2005, kdy kolem 17:30 hod. poblíž hraničního přechodu
H. – H. překročil státní hranici do S. r. a byl zadržen, se zdržoval na různých
místech.“ Z popisu skutku v rozhodnutí o uložení kázeňského trestu se podává,
že „se kázeňského přestupku dopustil tím, že dne 12. 11. 2005 při volném pohybu
mimo věznici (návštěva krytého bazénu v T.) se nedostavil na určené místo v
18:30 hod. a svévolně se z tohoto místa vzdálil, za účelem, že se již do
věznice nevrátí, přičemž v době, kdy se z věznice vzdaloval, se přivedl i do
podnapilého stavu a dne 15. 11. 2005 v 15:30 hod. byl zajištěn P.Č.R.,
referátem CPP v H. Tímto tedy porušil ustanovení § 28 odst. 1, odst. 3 písm. b)
zákona č. 169/1999 Sb. o výkonu trestu odnětí svobody, a dále čl. 3 Vnitřního
řádu V. O.“ Z uvedeného vyplývá, že jednání dovolatele, která vedla k uložení
kázeňského trestu za přestupek, tvoří nedílnou součást jednání významného z
hlediska trestního práva ve vztahu ke skutkové podstatě trestného činu, jejž
dovolatel naplnil.
Vedle jednání významného z hlediska trestního práva, se sice
dopustil dalších jednání, která jsou relevantní toliko z hlediska zákona o
výkonu trestu odnětí svobody, nicméně totožnost skutku je zde zachována
především proto, že jednání i následek jsou alespoň částečně shodné, neboť jsou
shodné v podstatných okolnostech.
V posuzovaném případě dochází však Nejvyšší soud k závěru, že se neshodují
formální znaky skutkových podstat uvedeného kázeňského přestupku a trestného
činu. Trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 2
písm. b) tr. zák. se dovolatel dopustil tím, že uprchl z výkonu trestu odnětí
svobody uloženého mu rozsudkem Okresního soudu v Náchodě sp. zn. 11 T 99/2005.
Kázeňského přestupku se pak dopustil tím, že porušil povinnosti a pravidla
stanovené pro režim výkonu takového trestu zákonem o výkonu trestu odnětí
svobody a vnitřním řádem V. O. Tyto jsou uvedeny v ustanovení § 28 odst. 1
citovaného zákona a spočívají např. v povinnosti dodržovat stanovený pořádek,
plnit pokyny a příkazy zaměstnanců V. s., zachovávat ustanovení vnitřního řádu
věznice aj., když odst. 3 dále stanoví mimo jiné zákaz odsouzeným vyrábět,
přechovávat a konzumovat alkoholické nápoje a jiné návykové látky. Citovaný
článek vnitřního řádu V. O. pak stanoví povinnosti shodné s těmi, které jsou
obsaženy v citovaném zákoně. Z uvedeného je evidentní, že trestní zákon v
ustanovení § 171 odst. 2 písm. b) má tedy jasně širší dosah, je normou obecnou,
když stanoví povinnosti nejen pro osoby nacházející se ve výkonu trestu odnětí
svobody, ale též pro ty, které se nacházejí ve vazbě či jsou zatčeny nebo
zadrženy. V tomto smyslu je i porušený zájem chráněný zákonem v případě daného
trestného činu mnohem obecnější než zájem chráněný zákonem č. 169/1999 Sb.
Zákon o výkonu trestu odnětí svobody je naproti tomu nutno považovat za normu
partikulární, adresovanou pouze určité omezené skupině lidí, a proto spáchání
kázeňského přestupku dle něj, ve smyslu všeho, co bylo shora řečeno, nelze
považovat za trestní věc ve smyslu Úmluvy (obdobně srov. 4 Tz 183/2005). Přitom
uvedené skutečnosti jsou v posuzované věci zjevné a jsou také obsaženy a
vysvětleny v uvedeném směru i již ustálenou judikaturou.
Z uvedeného tak dovolací soud dospěl k závěru, že pravomocné rozhodnutí o
kázeňském deliktu a následující trestní stíhání pro trestný čin maření výkonu
úředního rozhodnutí se sice týkala téhož skutku, avšak znaky příslušných
skutkových podstat na tento skutek aplikovaných, tedy § 171 odst. 2 písm. b)
tr. zák. a § 28 odst. 1, odst. 3 zákona č. 169/1999 Sb. a čl. 3 vnitřního řádu
V. O. (viz č. l. 51 spisu), nejsou alespoň z části stejné, když zmíněné
ustanovení trestního zákona hovoří o maření výkonu úředního rozhodnutí, a zákon
č. 169/1999 Sb. o porušení povinností a zákazů specificky stanovených pro osoby
nacházející se ve výkonu trestu odnětí svobody. Na základě posouzení právních
kvalifikací jednotlivých protiprávních jednání dovolatele ze zákona o výkonu
trestu odnětí svobody a trestního zákona dovolací soud uzavřel, že zde není dán
důvod pro zastavení trestního stíhání dle § 11 odst. 1 písm. j) tr. ř. ve
spojení s citovanými ustanoveními mezinárodních smluv, resp. pro zrušení
napadených rozhodnutí, neboť uvedené právní kvalifikace se ani částečně
nepřekrývají.
Nelze než uzavřít, že orgány činné v trestním řízení nepochybily, když proti
dovolateli vedly trestní stíhání pro skutek, pro který byl již předtím kázeňsky
potrestán rozhodnutím příslušného orgánu V. s. ČR. Nepřípustnost trestního
stíhání tak v případě dovolatele T. P. není dána z hlediska § 11 odst. 1 písm.
j) tr. ř., ani z hlediska jiných ustanovení právních předpisů.
S poukazem na uvedené tak Nejvyššímu soudu České republiky nezbylo, než podané
dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout, jako dovolání zjevně
neopodstatněné. Za podmínek stanovených v § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak
učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 11. října 2006
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Jurka