5 Tdo 178/2002
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 10.
července 2002 o dovolání nejvyšší státní zástupkyně proti usnesení Krajského
soudu v Plzni ze dne 5. 2. 2002, sp. zn. 7 To 57/2002, ve spojení s usnesením
Okresního soudu Plzeň - město ze dne 13. 9. 2001, sp. zn. 1 T 14/97, v trestní
věci obviněného ml. P. C., t a k t o :
Podle § 265k odst. 1 tr. řádu se usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 5.
2. 2002, sp. zn. 7 To 57/2002, a usnesení Okresního soudu Plzeň - město ze dne
13. 9. 2001, sp. zn. 1 T 14/97, z r u š u j í .
Podle § 265l odst. 1 tr. řádu s e Okresnímu soudu Plzeň – město p ř i k a z u j
e , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Usnesením Okresního soudu Plzeň - město ze dne 13. 9. 2001, sp. zn. 1 T 14/97,
bylo podle § 188 odst. 1 písm. c), § 172 odst. 1 písm. d), § 11 odst. 1 písm.
ch) tr. řádu zastaveno trestní stíhání obviněného ml. P. C., neboť tak stanoví
mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána, a to pro dva trestné
činy vydírání podle § 235 odst. 1 tr. zákona a trestný čin znásilnění podle §
241 odst. 1 tr. zákona, kterých se měl dopustit tím, že
dne 9. 11. 1994 v době kolem 18.00 hodin v P. v ul. N., nejprve udeřil rukou do
obličeje a poté kopl do hlavy a oblasti břicha poškozenou B. S., poté vzal
poškozené kočárek s 10-ti měsíčním dítětem, s kterým byla na procházce, a pod
pohrůžkou, že dítě s kočárkem převrátí a poškozenou zbije, donutil poškozenou
B. S., aby jej následovala ulicí K. do prostoru mezi kojeneckým ústavem a
Dětským domovem v P., kde poškozenou opět pod pohrůžkou zbití a převrácení
kočárku s dítětem donutil nejprve k sání pohlavního údu a poté na ní vykonal
soulož,
dne 29. 10. 1995, na cele pro mladistvé ve výkonu vazby ve Věznici P. opakovaně
fyzicky napadl a udeřil do hlavy ml. P. Š., kterému současně vyhrožoval dalším
fyzickým násilím a ohrožoval ho žiletkou a tak ho nutil, aby mu poškozený činil
různé úsluhy, čistil boty, stlal, uklízel a posléze ho nutil, aby mu třel a sál
pohlavní úd, čemuž se P. Š. v důsledku užitého násilí a z obavy před dalším
fyzickým napadením podrobil.
V odůvodnění svého rozhodnutí soud I. stupně odkázal na ustanovení článku 6
odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (č.
209/1992 Sb., ve znění č.41/1996 Sb. a č. 243/1998 Sb.; dále jen „Úmluva“),
kde mezi jinými aspekty je uvedeno, že účastníci řízení mají právo na vyřízení
věci v přiměřené lhůtě. V daném případě je zjevné, že v rámci tohoto řízení,
kdy trestní stíhání bylo zahajováno dne 10. 11. 1994, resp. 1. 4. 1996, když
obviněnému mladistvému bylo obvinění sděleno dne 10. 11. 1994, resp. dne 10. 4.
1996, byla zejména v případě závažnějšího trestného činu překročena i nejzazší
lhůta, kterou je možno považovat za přiměřenou k projednání trestní věci. V
daném případě se nejedná o věc skutkově složitou, přičemž argument personální
neobsazenosti a přetíženosti soudů České republiky obecně a konkrétně Okresního
soudu Plzeň – město, který věc v konečné fázi vyřizuje, nemůže obstát. Jelikož
od spáchání trestné činnosti, jíž se měl obviněný ml. P. C. dopustit v případě
trestného činu znásilnění dne 9. 11. 1994 a v případě trestného činu vydírání
dne 29. 10. 1995, až do vydání tohoto rozhodnutí uplynula doba téměř sedmi,
resp. šesti roků, nezbylo soudu, než ve smyslu výše uvedených ustanovení
trestní stíhání obviněného ml. P. C. zastavit.
Proti usnesení Okresního soudu Plzeň - město ze dne 13. 9. 2001, sp. zn. 1 T
14/97, podala v zákonné lhůtě stížnost státní zástupkyně Okresního státního
zastupitelství Plzeň - město. Ve své stížnosti zejména uvedla, že i při
respektování předmětné mezinárodní smlouvy, a tedy i práva na rozhodnutí věci v
přiměřené lhůtě, nemůže mít překročení této přiměřené lhůty, tak dalekosáhlý
vliv na rozhodnutí soudu, jak se stalo v napadeném usnesení. Poukázala na to,
že přiměřená lhůta není nikde striktně stanovena, v různých státech je
vykládána soudní praxí rozdílně a Evropský soud pro lidská práva, pokud zjistí
porušení článku 6 odst. 1 Úmluvy, sám nezastavuje v konkrétní věci trestní
stíhání, ani nenařizuje takový postup soudu, ale volí majetkovou sankci.
Krajský soud v Plzni na podkladě podané stížnosti přezkoumal podle § 147 odst.
1 tr. řádu napadené usnesení i řízení, které mu předcházelo, a dospěl k těmto
závěrům. V projednávané věci byla obžaloba podána dne 13. 3. 1995 pro trestný
čin vydírání podle § 235 odst. 1 tr. zákona a trestný čin znásilnění podle §
241 odst. 1 tr. zákona a dne 26. 3. 1997 druhá obžaloba pro trestný čin
vydírání podle § 235 odst. 1 tr. zákona. V obou případech bylo trestní stíhání
vedeno proti mladistvé osobě, a protože do dne vydání napadeného usnesení
nebylo ve věci rozhodnuto, nebylo dokonce ani nařízeno hlavní líčení a kromě
toho, že dne 10. 1. 2001 byl vyžádán opis rejstříku trestů obviněného a dne 12.
9. 2001 bylo zrušeno ustanovení jednoho z obhájců, nebyl ve věci proveden žádný
úkon. Je tedy třeba souhlasit s tím, že došlo k porušení článku 6 odst. 1
Úmluvy. Doba od spáchání trestných činů, pro které byly podány obžaloby, a od
sdělení obvinění ml. P. C. zcela nepochybně není přiměřenou dobou, přičemž z
obsahu obou spisů je možno zjistit, že obviněný ml. P. C. nezpůsobil průtahy v
řízení, tyto jsou výlučně na straně soudu, a proto nemohou být přičteny
obviněnému k tíži. Doba, která uplynula od spáchání trestných činů, o nichž bez
zavinění obviněného ml. P. C. nebylo rozhodnuto, je tak výrazná, že nebýt
ojedinělého úkonu směřujícího k trestnímu stíhání – spojení obou věcí dne 29.
4. 1997, jímž došlo k přerušení promlčení trestního stíhání, byla by důvodem i
k postupu podle § 188 odst. 1 písm. c) tr. řádu z důvodů uvedených v § 11 odst.
1 písm. b) tr. řádu. Je tedy nepochybné, že v případě obviněného ml. P. C.
došlo postupem soudu k porušení článku 6 odst. 1 Úmluvy, nebylo respektováno
jeho právo na spravedlivý proces, a to bez ohledu na to, jak je lhůta, v níž
trestní věc má být vyřízena, v jednotlivých státech vykládána. V posuzovaném
případě je porušení Úmluvy nezpochybnitelné. Stížnost státní zástupkyně
Okresního státního zástupitelství Plzeň - město proto nebyla shledána důvodnou
a byla podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. řádu zamítnuta.
Proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 5. 2. 2002, sp. zn. 7 To 57/2002,
ve spojení s usnesením Okresního soudu Plzeň - město ze dne 13. 9. 2001, sp.
zn. 1 T 14/97, podala nejvyšší státní zástupkyně v neprospěch obviněného ml. P.
C. dovolání, a to podáním ze dne 5. 3. 2002, které bylo Okresnímu soudu Plzeň
- město doručeno dne 11. 3. 2002. Dovolací důvod spatřuje v § 265b odst. 1
písm. f) tr. řádu, neboť výše specifikovaným usnesením Krajský soud v Plzni,
jako soud stížnostní, zamítl řádný opravný prostředek proti rozhodnutí, kterým
bylo zastaveno trestní stíhání, aniž byly splněny podmínky pro vydání takového
rozhodnutí, dále v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, poněvadž rozhodnutí
spočívá na nesprávném hmotně právním posouzení věci, a v § 265b odst. 1 písm.
k) tr. řádu, neboť uvedeným usnesením bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného
opravného prostředku proti usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. c) tr.
řádu, aniž byly splněny podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí.
V odůvodnění podaného dovolání nejvyšší státní zástupkyně popsala genezi a
průběh trestního stíhání obviněného ml. P. C. a zevrubně uvedla obsah a
odůvodnění obou dovoláním napadených rozhodnutí. Dále konstatuje, že pro
posouzení dané věci je podstatné, že pod pojem „vyhlášená mezinárodní smlouva,
kterou je Česká republika vázána“, obsažený v ustanovení § 11 odst. 1 písm. ch)
tr. řádu, resp. písm. j), § 11 odst. 1 tr. řádu ve znění účinném od 1. 1. 2002,
nelze ustanovení článku 6 Úmluvy podřadit. Důvodem nepřípustnosti trestního
stíhání ve smyslu tohoto ustanovení může být jen takové ustanovení mezinárodní
smlouvy, jež výslovně ukládá za specifikovaných okolností trestní stíhání
zastavit. Ustanovení článku 6 odst. 1 Úmluvy je ovšem svou podstatou především
směrnicí pro státy, které jsou signatáři Úmluvy, aby systém justičních orgánů
zřídily a zabezpečily takovým způsobem, aby daným kriteriím vyhovoval, přičemž
je i směrnicí pro konkrétní osoby činné v rámci justičního aparátu, aby se
vyvarovaly nedůvodných průtahů. Jen ze samotné skutečnosti, že k průtahům na
straně justičního aparátu došlo, nelze dovozovat, že by stát nebyl oprávněn v
řízení pokračovat a rozhodnout. Takové rozhodování není jen právem státu, ale i
jeho povinností, které se nemůže zbavit s odůvodněním, že se jí v přiměřené
lhůtě nezhostil. Neprojednáním věci by pak porušil i právo obviněného na
spravedlivé rozhodnutí. Má-li se neúměrné prodlení zohlednit, pak je možno
uvažovat o moderaci ve sféře trestního postihu. Poněkud jiná situace by
nastala, kdyby v důsledku naprosté nečinnosti justičních orgánů nebyly ve věci
provedeny žádné procesní úkony tak dlouho, že by bez přičinění obviněného
uplynula promlčecí doba. Dovolatelka uzavírá, že Krajský soud v Plzni rozhodl o
zamítnutí řádného opravného prostředku podaného proti usnesení o zastavení
trestního stíhání, aniž byly splněny podmínky stanovené v § 148 odst. 1 písm.
c) tr. řádu, přičemž již v době rozhodování Okresního soudu Plzeň - město
nebyly dány zákonem požadované předpoklady pro postup podle § 188 odst. 1 písm.
c), § 172 odst. 1 písm. d) a § 11 odst. 1 písm. ch) tr. řádu. S ohledem na
shora uvedené skutečnosti nejvyšší státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud
České republiky podle § 265k odst. 1 tr. řádu za podmínky uvedené v § 265p
odst. 1 tr. řádu zrušil usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 5. 2. 2002, sp.
zn. 7 To 57/2002, jakož i usnesení Okresního soudu Plzeň - město ze dne 13. 9.
2001, sp. zn. 1 T 14/97, a dále postupoval podle § 265l odst. 1 tr. řádu a
přikázal Okresnímu soudu Plzeň město, aby předmětnou věc v potřebném rozsahu
znovu projednal a rozhodl.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací
nejprve v souladu se zákonem zkoumal, zda není dán některý z důvodů pro
odmítnutí dovolání ve smyslu § 265i odst. 1 tr. řádu, a shledal, že dovolání ve
smyslu § 265a tr. řádu je přípustné, bylo podáno z důvodů uvedených v § 265b
odst. 1 tr. řádu a včas, tedy ve lhůtě uvedené v § 265e tr. řádu oprávněnou
osobou (§ 265d tr. řádu) a splňuje i obsahové náležitosti dovolání ve smyslu
265f odst. 1 tr. řádu. Vzhledem k tomu Nejvyšší soud přezkoumal z podnětu
podaného dovolání nejvyšší státní zástupkyně zákonnost a odůvodněnost těch
výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů,
uvedených v dovolání, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející
(§ 265i odst. 3 tr. řádu). Uplatnění ustanovení § 265i odst. 4 a 5 tr. řádu s
přihlédnutím k povaze a charakteru obou napadených usnesení v rámci přezkumné
povinnosti dovolacího soudu nepřicházelo v úvahu. Po přezkoumání věci ve smyslu
§ 265i odst. 3 tr. řádu Nejvyšší soud shledal, že dovolání je důvodné, a to z
těchto důvodů:
Evropská úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen
„Úmluva“), byla publikována ve Sbírce zákonů pod č. 209/1992 Sb., a stala se
tak součástí právního řádu ČSFR. Od 1. 1. 1993 se na základě ústavního zákona
č. 4/1993 Sb. stala součástí právního řádu České republiky a podle článku 10
Ústavy České republiky (ve znění před účinností ústavního zákona č. 395/2001
Sb., který nabyl účinnosti dne 1. 6. 2002) byly ratifikované a vyhlášené
mezinárodní smlouvy o lidských právech a svobodách, jimiž je Česká republika
vázána, bezprostředně závazné a měly přednost před zákonem. Podle platného a
účinného znění (od 1. 6. 2002) článku 10 Ústavy České republiky jsou již
všechny vyhlášené mezinárodní smlouvy, k jejichž ratifikaci dal Parlament
souhlas a jimiž je Česká republika vázána, součástí právního řádu, přičemž
stanoví-li mezinárodní smlouva něco jiného než zákon, použije se mezinárodní
smlouva. Článek 6 Úmluvy stanoví právo na spravedlivý proces. Pod uvedeným
názvem je uveden soubor dílčích práv a svobod, jehož součástí je i právo na
rozhodnutí věci v přiměřené lhůtě. Přiměřenost délky řízení je judikaturou
Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „Soud“) posuzována s ohledem na
konkrétní okolnosti případu s přihlédnutím ke kriteriím zakotveným v judikatuře
Soudu, jimiž jsou složitost případu, chování stěžovatele a chování státních
orgánů, popřípadě též k tomu, co je pro stěžovatele v sázce (viz např. P. proti
Řecku, 1997; P. proti Řecku, 1998; K. proti Polsku, 2000). Soud v žádném ze
svých rozhodnutí nekonkretizoval „obecně závaznou“ dobu, kterou by bylo možno
za přiměřenou lhůtu považovat. Článek 6 odst. 1 Úmluvy nestanoví žádnou
výslovnou sankci, jíž by stíhal porušení tohoto práva, a to ani v podobě
konkrétního pozitivně stanoveného důvodu pro zastavení trestního stíhání. K
nápravě porušení práv stanovených Úmluvou jsou určeny prostředky předpokládané
v článku 13 Úmluvy, přičemž smluvní státy mají určitý prostor pro posouzení,
pokud jde o způsob, jakým prostředek nápravy požadovaný článku 13 Úmluvy
poskytnou. Prostředek nápravy musí být nejméně stejně účinný jako výsledek,
jehož lze dosáhnout u Soudu, tedy konstatování porušení práva a přiznání
spravedlivého zadostiučinění. Porušení pravidla plynoucího z článku 6 odst. 1
Úmluvy je sankcionováno vyvozením odpovědnosti státu vůči obviněnému. Ve svých
rozhodnutích, které se týkají průtahů v řízení a nedodržení přiměřené doby
řízení, postupuje Soud v zásadě tak, že konstatuje porušení článku 6 odst. 1
Úmluvy a přizná stěžovateli spravedlivé zadostiučinění ve formě peněžní náhrady
(srovnej např. rozsudky S. proti Portugalsku, 1999; I. proti Polsku, 2001). Nápravu porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě ve formě zastavení
řízení Soud z článku 6 Úmluvy v žádném ze svých rozhodnutí nevyvodil a ani
vzhledem ke svým pravomocem vyvodit nemohl, což je na druhé straně i logické,
neboť Soud takto rozhoduje v trestních věcech i ve vztahu k poškozeným, kteří
jsou také někdy stěžovateli dovolávajícími se nápravy ve vztahu k průtahům v
řízení (srovnej např. rozsudek ve věci S.
proti Portugalsku, 1999, kdy
stěžovatel byl poškozený, který podal trestní oznámení a v rámci trestního
řízení požadoval i odškodnění ve výši 6 350 000 PTE).
Judikatuře Soudu v této otázce odpovídá též rozhodovací praxe Ústavního soudu
České republiky. V řadě rozhodnutí řešících otázku porušení práva na projednání
věci v přiměřené lhůtě vyslovil Ústavní soud závěry korespondující názorům
Soudu. Ústavní soud naopak zdůraznil, že samotná skutečnost, že bylo porušeno
právo na projednání věci soudem bez zbytečných průtahů a v přiměřené lhůtě,
nemůže být důvodem pro zrušení napadených rozhodnutí a že zákon mu v této
souvislosti nedává možnost přiznání jiné satisfakce, nežli je vyslovení názoru,
že toto právo bylo porušeno (viz nálezy sp. zn. IV. ÚS 215/96 a sp. zn. III. ÚS
70/97). V některých svých rozhodnutích pak Ústavní soud přikázal příslušnému
orgánu veřejné moci, aby nepokračoval v průtazích a aby ve věci neprodleně
jednal (srov. nálezy sp. zn. I ÚS 5/96 a sp. zn. II. ÚS 445/98). Ani v jednom z
případů, v nichž Ústavní soud řešil otázku průtahů v řízení a překročení
přiměřené lhůty, nezvolil možnost postupu korespondujícího závěrům přijatým v
obou napadených rozhodnutích. Naproti tomu odlišné stanovisko v této otázce
zaujal Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích ze dne 27. 3. 2002, sp. zn. 4 Tz
1/2002, a ze dne 10. 4. 2002, sp. zn. 7 Tz 316/2001. V těchto rozhodnutích
Nejvyšší soud připustil možnost zastavení trestního stíhání s poukazem na
ustanovení článku 6 Úmluvy za předpokladu, že právo státu na trestní stíhání
pachatele se dostane do extrémního rozporu s právem obviněného na projednání
své věci v přiměřené lhůtě. V této souvislosti je však nutné zdůraznit, že v
otázce dodržení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě neexistuje jakýkoliv
obecný model řešení, nýbrž každý konkrétní případ musí být hodnocen
individuálně v závislosti na jeho okolnostech. Nápravu porušení práva na
projednání věci v přiměřené lhůtě ve formě zastavení trestního stíhání nelze
bezvýjimečně vyloučit, ale je nutno takové rozhodnutí vnímat jako řešení zcela
výjimečné až extrémní s ohledem na konkrétní okolnosti každého takového
případu, které musí být individuálně, precizně a přesvědčivě odůvodněno s
přihlédnutím k zájmům obviněného na jedné straně, ale i k zájmům dalších osob
bezprostředně zúčastněných na řízení na druhé straně, zejména poškozených,
kteří mají také právo na spravedlivý proces s obviněným (obžalovaným), který je
prost neodůvodněných průtahů, vede k spravedlivému posouzení případu a nakonec
i k spravedlivému rozhodnutí. Pouhý odkaz na příslušný článek Úmluvy, v němž
navíc taková možnost není výslovně upravena, za dostačující argument nelze
považovat. Při akceptaci zásadní nutnosti zastavit při zjištění závažných
průtahů bezvýjimečně trestní stíhání by totiž byla nejenom odmítnuta ochrana
práv a zájmů poškozených v trestním řízení, včetně těch zájmů, které chrání
trestní právo hmotné, ale došlo by též k nepříznivému zásahu do práv a zájmů
obviněného tam, kde by obviněný i přes porušení práva na projednání věci v
přiměřené lhůtě chtěl dosáhnout výsledku pro něj příznivějšího, totiž rozsudku
zprošťujícího.
Navíc v případě, pokud by bylo již po podání obžaloby nařízeno
hlavní líčení (což se však v posuzované věci nestalo), nemá obžalovaný proti
usnesení o zastavení trestního stíhání právo stížnosti, které má v této fázi
pouze státní zástupce (srov. § 223 odst. 1, 4 a § 231 odst. 1, 3 tr. řádu). Přijetím takového řešení by proto ani nedošlo k naplnění článku 13 Úmluvy,
podle kterého musí mít každý, jehož práva a svobody přiznané touto úmluvou
byly porušeny, účinné právní prostředky nápravy před národním orgánem, i když
se porušení dopustily osoby při plnění úředních povinností.
Účelem práva na projednání věci v přiměřené lhůtě je odstranění stavu právní
nejistoty, ve které se nachází osoba obviněná (obžalovaná) nebo jiná osoba
domáhající se rozhodnutí státního orgánu, zde konkrétně soudu. Právu na
projednání věci bez zbytečných průtahů odpovídá povinnost obecných soudů, popř.
jiných orgánů, naplňovat tuto jednu ze stěžejních zásad spravedlivého procesu,
aniž by pro účely řešení otázky plnění či neplnění uvedené povinnosti ze strany
obecných soudů byla soudní moc členěna na jurisdikční a správní složku. Jakkoli
tedy nedostatečný stav soudců nebo existence obecných nedostatků správní povahy
mohou často být příčinou průtahů v řízení, nemůže být úkolem Nejvyššího soudu
posuzovat tyto velmi komplikované a často i problematické vztahy, které měly
zapříčinit průtahy v soudním řízení, a řešit, zda průtahy v soudním řízení v
konkrétní věci jsou způsobeny nedostatečným personálním obsazením v určitém
období, jak uvádí soud I. stupně v letech 1992 až 1996, které navíc do značné
míry předchází nápadu posuzovaných obžalob, popř. vysokým nápadem vazebních
trestních věcí v letech následujících, anebo naopak např. liknavostí a
nesoustředěností soudce, a to i vzhledem k tomu, že tyto momenty se často
prolínají (srov. i stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 17. 2. 1998, sp. zn.
Pl. ÚS st. 6/98).
Trestní řád v ustanovení § 11 odst. 1 uvádí případy, ve kterých je trestní
stíhání nepřípustné, a v důsledku toho nelze trestní stíhání zahájit, a
bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat. Důvody pro zastavení trestního
stíhání jsou v ustanovení § 11 odst. 1 tr. řádu vymezeny taxativně, pozitivně a
výslovně. Představují kogentní úpravu a je nutno je chápat jako zákonem
předpokládaný a přesně stanovený průlom do zásady oficiality a legality patřící
mezi základní zásady trestního řízení. To v plné míře platí i pro důvod uvedený
v § 11 odst. 1 písm. j) tr. řádu [ve znění tr. řádu účinném do 31. 12. 2001
uvedený v § 11 odst. 1 písm. ch) tr. řádu]. Odkaz na mezinárodní smlouvu, jíž
je Česká republika vázána, obsažený v tomto ustanovení znamená, že taková
mezinárodní smlouva musí stanovit důvod pro zastavení trestního stíhání
jednoznačně. V případě zvažované Úmluvy tomu tak není a jak již bylo výše
uvedeno, článku 6 odst. 1 Úmluvy žádný výslovný důvod pro zastavení trestního
stíhání neobsahuje. Úmluva tedy neobsahuje žádné ustanovení, na které by se
bylo možno odvolat jako na důvod, podle něhož lze trestní stíhání zastavit.
Vzhledem k tomuto nedostatku příslušné pozitivní úpravy by pak bylo možno
dovodit v uvedených zcela výjimečných až extrémních případech zastavení
trestního stíhání s odkazem na článek 6 Úmluvy pouze za použití analogie, která
je v trestním právu procesním zásadně přípustná. Důvodem, pro který bylo
zastaveno trestní stíhání obviněného ml. P. C., byla ta skutečnost, že postupem
orgánů činných v trestním řízení, zejména v řízení před soudem, bylo porušeno
právo obviněného na projednání věci v přiměřené lhůtě. Tento závěr byl oběma
shora uvedenými soudy vyhodnocen jako okolnost zakládající nepřípustnost
trestního stíhání podle § 11 odst. 1 písm. ch) tr. řádu [nyní § 11 odst. 1
písm. j) tr. řádu] s odkazem na článek 6 odst. 1 Úmluvy, přičemž však Okresní
soud Plzeň – město v usnesení ze dne 13. 9. 2001, sp. zn. 1 T 14/97, použil
ustanovení § 11 odst. 1 písm. ch) tr. řádu přímo, aniž by použil analogie.
Krajský soud v Plzni ve svém usnesení ze dne 5. 2. 2002, sp. zn. 7 To 57/2002,
pak toto formální procesní pochybení Okresního soudu Plzeň – město nenapravil a
stížnost státního zástupce jako nedůvodnou podle § 148 odst. 1 písm. c) tr.
řádu zamítl.
Porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě je bezpochyby významným
zásahem do principů zaručujících právo na spravedlivý proces. Nedůvodné průtahy
a nepřiměřená délka trestního řízení jsou závažným a nežádoucím jevem, který
nejen odporuje smyslu práva obviněného, ale i poškozeného (srov. slovo „každý“
v článku 6 odst. 1 Úmluvy) na spravedlivý proces, ale je i v rozporu se
základními zásadami trestního práva a odporuje účelu trestního řízení. Současně
je však nutno konstatovat, že porušení tohoto práva samo o sobě nezakládá
nepřípustnost trestního stíhání, a to ani s ohledem na požadavek účinných
prostředků nápravy podle článku 13 Úmluvy. Článek 6 Úmluvy je třeba v prvé
řadě považovat za pokyn či apel signatářským státům, aby organizovaly své
soudnictví tak, aby principy soudnictví v Úmluvě zakotvené byly respektovány.
Stát prostřednictvím k tomu určených orgánů rozhoduje o obviněních z trestných
činů a zajišťuje případná potrestání pachatelů. Rozhodování o vině a trestu v
rámci trestního řízení je nejen právem, ale především povinností těchto orgánů.
Je zcela v rozporu se smyslem článku 6 Úmluvy, aby orgán činný v trestním
řízení, který v důsledku své dlouhodobé nečinnosti průtahy v řízení způsobil,
se této své povinnosti zbavil, aniž by vyvinul jakoukoli iniciativu k naplnění
účelu trestního stíhání, jímž je právě rozhodnutí o otázce viny a trestu, a již
z tohoto důvodu nebyl Okresní soud Plzeň – město oprávněn trestní stíhání s
odkazem na článek 6 Úmluvy zastavit. Účelem trestního řízení je zejména to, aby
trestné činy byly náležitě zjištěny a jejich pachatelé podle zákona spravedlivě
potrestáni, přitom má působit k upevňování zákonnosti, k předcházení a
zamezování trestné činnosti, k výchově občanů v duchu zachovávání zákonů a
pravidel občanského soužití (§ 1 odst. 1 tr. řádu). Trestní řízení je pak
ovládáno základními zásadami zaručujícími naplnění shora popsaného účelu
trestního řízení, které se uplatní nejen z pohledu samotného obviněného, ale i
z pohledu práv a povinností ostatních subjektů a stran trestního řízení.
Zejména s ohledem na práva těchto ostatních subjektů, popř. stran na trestním
řízení zúčastněných (poškozených, obětí trestných činů) je akceptace závěru o
možnosti orgánu, jenž průtahy v řízení sám způsobil, po pouhém konstatování
tohoto stavu trestní stíhání zastavit zcela nepřijatelná. Tímto postupem by
byla zcela nežádoucím způsobem modifikována zásada oficiality, jež stanoví, že
každý orgán činný v trestním řízení má povinnost z vlastní iniciativy učinit
vše pro naplnění účelu trestního řízení, a zároveň by se tak oslabovaly funkce
trestního práva v obecném smyslu, zejména funkce ochranná.
Odlišná situace by nastala, pokud by v důsledku překročení přiměřené lhůty, jež
bylo způsobeno průtahy v řízení na straně orgánů činných v trestním řízení,
došlo též k naplnění některého z důvodů zániku trestnosti činu. Okolnosti,
které zákon uvádí jako důvody zániku trestnosti, jsou obsaženy mimo jiné v
hlavě páté tr. zákona [např. zánik nebezpečnosti činu pro společnost (§ 65
odst. 1 tr. zákona), promlčení trestního stíhání (§ 67 a § 67a tr. zákona)]. K
důvodům zániku trestnosti se přihlíží z úřední povinnosti a jejich procesním
důsledkem je nepřípustnost trestního stíhání upravená v § 11 tr. řádu. V
případě, že by taková okolnost nastala, bylo by nutné trestní stíhání zastavit,
jak předpokládá § 11 tr. řádu, a to v souladu s příslušným ustanovením
trestního řádu o zastavení trestního stíhání [§ 172 odst. 1 písm. d), § 188
odst. 1 písm. c), § 223 odst. 1 a další tr. řádu], anebo v řízení před soudem v
některých případech zprostit obžalovaného obžaloby [§ 226 písm. e) tr. řádu].
Je nepochybné, že v průběhu trestního stíhání je třeba přihlížet ke změnám
osobních poměrů pachatele, vývoji okolností případu i vnímání nebezpečnosti
spáchaného činu s odstupem času. K tomu slouží především instituty promlčení
trestního stíhání, účinné lítosti, zániku nebezpečnosti činu pro společnosti,
dále pak např. promlčení výkonu trestu, zastavení trestního stíhání pro
neúčelnost apod. Při promlčení trestního stíhání ve smyslu § 67 odst. 1 tr.
zákona zaniká trestnost činu uplynutím doby stanovené zákonem. Délka promlčecí
doby je odstupňována, čímž zohledňuje závažnost trestného činu, o který se
jedná. I plynutí času v rámci trestního řízení má tedy své zákonem
předpokládané důsledky v podobě promlčení trestního stíhání. Stanovením těchto
následků zákonodárce mimo jiné zohlednil možnost, že by v rámci trestního
řízení nastala situace, kdy v důsledku nečinnosti justičních orgánů nebyly ve
věci provedeny žádné procesní úkony tak dlouho, že bez přičinění obviněného
uplynula taková doba, že zaniklo oprávnění státu vyvodit vůči pachateli
trestného činu následky, které jinak vyplývají ze spáchání trestného činu.
Pokud by měl platit závěr, uvedený v obou napadených rozhodnutích, pak by
postupem v těchto rozhodnutích použitým byl konstruován nový důvod pro
zastavení trestního stíhání v důsledku uplynutí času a nečinnosti orgánů
činných v trestním řízení, a to nad rámec zákonné úpravy promlčení trestního
stíhání. Navíc by takto pojatý důvod, na rozdíl od institutu promlčení,
nezohledňoval délku takové časové prodlevy v návaznosti na závažnost trestného
činu.
Okresní soud Plzeň – město ani Krajský soud v Plzni jako stížnostní orgán v
posuzované věci se případným naplněním některé z okolností způsobujících zánik
trestnosti, zejména v úvahu přicházejícím promlčením, náležitě nezabývaly, a to
přesto, že pokud by některá z těchto okolností byla naplněna, přicházelo by v
úvahu zastavení trestního stíhání především s ohledem na tuto hmotně právní
okolnost. Soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí v rozporu se
skutečností konstatoval, že průběžně prováděl úkony směřující alespoň k
částečnému vyřízení věci, takže k promlčení nedošlo, když promlčecí doba u
všech žalovaných trestných činů činí 5 let. Krajský soud v Plzni, jako soud
II. stupně, pak v odůvodnění svého rozhodnutí mimo jiné uvedl, že k přerušení
promlčení trestního stíhání došlo pouze díky ojedinělému úkonu směřujícímu k
trestnímu stíhání, za nějž považuje spojení obou věcí usnesením Okresního soudu
Plzeň – město ze dne 29. 4. 1997, sp. zn. 1 T 110/95. V této souvislosti je
třeba zdůraznit, že podle § 67 odst. 3 tr. zákona se promlčení trestního
stíhání přerušuje a začíná proto běžet nová promlčecí doba jednak sdělením
obvinění pro trestný čin, o jehož promlčení jde, jakož i po něm následujícími
úkony policejního orgánu, státního zástupce nebo soudu směřujícími k trestnímu
stíhání pachatele, a jednak spácháním nového trestného činu, na který zákon
stanoví trest stejný nebo přísnější. Určité úkony, které již v důsledku své
povahy směřují k trestnímu stíhání, tedy způsobují přerušení promlčecí doby
vždy (např. sdělení obvinění pro trestný čin, o jehož promlčení jde, ve formě
zahájení trestního stíhání podle § 160 odst. 1 tr. řádu, podání obžaloby ve
smyslu § 176 a § 180 tr. řádu, předvolání obviněného k výslechu podle § 90 tr. řádu), u ostatních úkonů je však nutno jejich způsobilost přivodit přerušení
promlčecí doby posoudit podle konkrétních okolností případu, a to vzhledem k
tomu, zda jde o úkony skutečně směřující k trestnímu stíhání obviněného. Rozhodnutí o spojení věcí je úkonem spadajícím do druhé skupiny shora
vymezených úkonů, které lze považovat za úkon směřující k trestnímu stíhání jen
za podmínky, jestliže jeho účelem bylo vskutku pokračování v trestním stíhání
obviněného (srov. § 67 odst. 3 tr. zákona). Okolnost, zda tento úkon směřoval k
trestnímu stíhání pachatele, či nikoli, je nutno posuzovat podle konkrétních
okolností, za nichž byl proveden, nikoli jen podle druhu úkonu. Byl-li takový
úkon proveden formálně se zcela zjevným záměrem pouze „vyřídit“ starší trestní
věc z hlediska její rejstříkové evidence, aniž by jeho provedení skutečně
sledovalo trestní stíhání obviněného a bylo pro jeho průběh zásadní, pak takový
formálně provedený úkon promlčecí dobu nepřerušuje. Jelikož po spojení obou
věcí v daném konkrétním případě nenásledovaly žádné další úkony směřující k
trestnímu stíhání obviněného, má tento úkon povahu ryze formální a jako takový
přerušení promlčecí doby nezpůsobil.
Podle názoru Nejvyššího soudu proto
posledním úkonem směřujícím k trestnímu stíhání obviněného v dané věci, který
přerušil běh promlčecí doby ohledně jednotlivých žalovaných trestných činů,
bylo podání obou obžalob, a to ve dnech 13. 3. 1995, resp. 26. 3. 1997.
Krajský soud v Plzni dále konstatuje, že důvodem přerušení promlčení zřejmě
bude také odsouzení mladistvého P. C. ve věci vedené u Okresního soudu v
Bruntále pod sp. zn. 2 T 87/2000 mimo jiné pro trestný čin podle § 222 odst. 1
tr. zákona. Je pravdou, že z opisu z evidence Rejstříku trestů ze dne 25. 1.
2002 (č. l. 86 až 88 spisu) vyplývá, že obviněný P. C. byl mimo jiné odsouzen
rozsudkem Okresního soudu Bruntále ze dne 27. 9. 2000, sp. zn. 2 T 87/2000,
také pro trestný čin ublížení na zdraví podle § 222 odst. 1 tr. zákona, který
by mohl být důvodem přerušení promlčení trestního stíhání ve smyslu § 67 odst.
3 písm. b) tr. zákona. K ověření této skutečnosti je však třeba vyžádat
předmětný spis Okresního soudu v Bruntále sp. zn. 2 T 87/2000, neboť je třeba
zjistit okamžik spáchání tohoto trestného činu. Ve vztahu k trestnému činu
vydírání podle § 235 odst. 1 tr. zákona by pak mohlo přerušovat běh promlčení i
spáchání trestného činu zpronevěry podle § 248 odst. 1, 2 tr. zákona, za který
byl obviněný ml. P. C. odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Bruntále ze dne 1.
9. 1999, sp. zn. 2 T 98/99, a proto je třeba vyžádat i tento spis. Tyto
skutečnosti však žádný z uvedených soudů I. a II. stupně náležitě nezkoumal a
není tedy zcela zřejmé, zda promlčecí doba již uplynula, anebo zda vzhledem k
přerušení běží od některého z uvedených okamžiků znovu.
Vzhledem ke všem těmto uvedeným skutečnostem a právním názorům dospěl Nejvyšší
soud k závěru, že podmínky pro rozhodnutí o zastavení trestního stíhání podle §
188 odst. 1 písm. c), § 172 odst. 1 písm. d) a § 11 odst. 1 písm. ch) [nyní §
11 odst. 1 písm. j) tr. řádu] usnesením Okresního soudu Plzeň - město ze dne
13. 9. 2001, sp. zn. 1 T 14/97, nebyly splněny, čímž je dán dovolací důvod
uvedený v § 265b odst. 1 písm. f) tr. řádu [po novele provedené zákonem č.
200/2002 Sb. ve spojení s § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu], jak správně
namítla v dovolání nejvyšší státní zástupkyně. Nejvyšší soud proto jako soud
dovolací v souladu s ustanovením § 265k odst. 1 tr. řádu uvedené rozhodnutí
zrušil a současně zrušil i rozhodnutí Krajského soudu v Plzni ze dne 5. 2.
2002, sp. zn. 7 To 57/2002, kterým byla zamítnuta stížnost státní zástupkyně
Okresního státního zastupitelství Plzeň - město. Podle § 265l odst. 1 tr. řádu
pak přikázal Okresnímu soudu Plzeň - město, aby věc v potřebném rozsahu znovu
projednal a rozhodl. Nejvyšší soud takto rozhodl v neveřejném zasedání, a to
podle § 265r odst. 1 písm. b) tr. řádu, neboť vzhledem k podrobně popsaným
okolnostem, kdy je třeba provádět i další dokazování, dospěl k závěru, že
zjištěné a vytknuté vady nelze odstranit ve veřejném zasedání.
V rámci nového řízení bude zejména nutné se zabývat otázkou, zda nastala
okolnost předpokládaná ustanovením § 11 odst. 1 písm. b) tr. řádu, tedy zda
promlčecí doba ve vztahu k shora uvedeným trestným činům uplynula či nikoli, k
čemuž je třeba doplnit dokazování ve shora naznačených směrech. Dále bude třeba
se případně zabývat i tím, zda nastala jiná okolnost, předpokládaná příslušným
zákonnými ustanoveními, jež by ve smyslu shora uvedených právních názorů
Nejvyššího soudu, kterými je Okresní soud Plzeň – město vázán (§ 265s odst. 1
tr. řádu), mohla odůvodnit opětovné rozhodnutí o zastavení trestního stíhání. V
opačném případě je tento soud povinen ve věci urychleně nařídit hlavní líčení a
rozhodnout o vině či nevině obviněného ml. P. C. a navazujících otázkách.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 10. července 2002
Předseda senátu:
Doc. JUDr. Pavel Šámal, Ph.D., v. r.
Za správnost vyhotovení :
Eva Veškrnová