11 Tdo 876/2014-22
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání dne 27. 8. 2014 dovolání obv. N.
P. K., proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze
dne 1. 3. 2013, sp. zn. 31 To 35/2013, v trestní věci vedené u Okresního soudu
v Jablonci nad Nisou pod sp. zn. 3 T 47/2010, a rozhodl t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obv. N. P. K. o d m í t á .
Rekapitulace
Rozsudkem Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 13. 11. 2012, sp. zn. 3 T
47/2010, byl obv. N. P. K. uznán vinným ze spáchání jednoho trestného činu
podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák. a dvou trestných činů podvodu podle §
250 odst. 1 tr. zák. Za to byl tímto soudem podle § 250 odst. 2 tr zák. a za
použití § 35 odst. 1 tr. zák. odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v délce
18 (osmnácti) měsíců. Výkon tohoto trestu byl podle § 58 odst. 1 tr. zák. a §
59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v délce 2 (dvou) let.
Současně bylo odsouzenému podle § 228 odst. 1 tr. ř. uloženo nahradit škodu, a
to poškozeným P. S. ve výši 77.058,- Kč, společnosti Astra, spol. s.r.o. ve
výši 7.546,- Kč a E. A.ve výši 20.000,- Kč.
Tento rozsudek napadl obv. K. odvoláním. Krajský soud v Ústí nad Labem –
pobočka v Liberci svým usnesením sp. zn. 31 To 35/2013 ze dne 1. 3. 2013 toto
odvolání podle § 256 tr. ř. zamítl.
Podle skutkových zjištění Okresního soudu v Jablonci nad Nisou obv. N. P. K.:
1a) dne 8. 8. 2008 si objednal jménem společnosti Modrá pyramida –
stavební spořitelna a.s., Praha 2, Bělehradská 128, IČ 60192852, u které
pracoval na základě mandátní smlouvy, u firmy P. S. – výpočetní technika, se
sídlem Loučná 11, Janov nad Nisou, IČ 72749709, dva kusy notebooků zn. Acer
Aspire 5920 - … na základě dodacího listu … pro Modrou pyramidu, kdy uvedl
razítko firmy Modrá pyramida – stavební spořitelna a dále uvedl svoje IČ
64988465, nikoli IČ Modré pyramidy – stavební spořitelny, přičemž dodavatelem
P. S. byly řádně vystaveny faktury č. … a … dne 9. 8. 2008 se splatností 30. 8.
2008, a to na částku 18 900,-Kč za jeden notebook, přičemž obviněný si řádně
notebooky převzal a při převzetí P. S. přislíbil, že dodací list nechá potvrdit
ve firmě Modrá pyramida – stavební spořitelna, tento mu zašle, kdy tak však do
současné doby neučinil a notebooky neuhradil a tímto jednáním způsobil
poškozené firmě P. S. – výpočetní technika škodu ve výši 37 800,-Kč,
b) dne 24. 8. 2008 si u firmy P. S. – výpovědní technika, se sídlem
Loučná 11, Janov nad Nisou, IČ 72749709, na základě dodacího listu č. …
objednal další notebook zn. Toshiba, Portége Tablet …, v hodnotě 39 258,-Kč,
přičemž uvedenou firmou mu byl notebook na základě vystavené faktury č. … ze
dne 27. 8. 2008 dodán přesto, že do té doby nebyly uhrazeny předešlé dva
notebooky, když však obviněný poškozeného S. ujišťoval, že peníze jsou na
cestě, vše je v pořádku, Modrá pyramida – stavební spořitelna vše řádně uhradí
v době splatnosti, což se však nestalo, neboť bylo zjištěno, že tato firma si u
poškozeného P. S. nic neobjednávala a ani nevěděla o tom, že by si obviněný
jménem společnosti notebooky objednával a tímto jednání obviněný způsobil firmě
poškozeného P. S. škodu ve výši 39 258,-Kč,
2) dne 5. 2. 2009 obviněný zaslal Autosalonu Astra prodej a servis vozů
Škoda, Jarní 28, Jablonec nad Nisou, faxovou objednávku, dle které vystupoval
jako zaměstnanec společnosti Modrá pyramida – stavební spořitelna, a.s.,
Bělehradská 128, Praha, IČ 60192852, na servisní prohlídku osobního vozidla
Škoda Octavia II, RZ …, přičemž tato objednávka byla zaslána pod hlavičkou
Modré pyramidy, a.s. a ještě téhož dne se obviněný s uvedeným osobním vozidlem
dostavil k provedení servisní prohlídky, při které vystupoval jako zaměstnanec
společnosti Modrá pyramida – stavební spořitelna, kdy při přebírání vozidla po
prohlídce uvedl, že fakturu č. … ze dne 6. 2. 2009 se splatností do 20. 2. 2009
ve výši 7 546,-Kč tato společnost uhradí, přičemž uvedl svoje IČ 64988465, kdy
se tak však do současné doby nestalo a následně poškozená firma Autosalon Astra
zjistila u Modré pyramidy – stavební spořitelny, a.s., že v této době již
obviněný u nich nepracoval a firma nikdy předmětné vozidlo nevlastnila a ani
žádné služební vozidlo obviněnému po dobu jeho zaměstnání v jejich společnosti
nezapůjčila, tedy obviněný tímto jednání způsobil poškozené firmě Astra, s.r.o.
Jablonec nad Nisou, Havlíčkova 9, IČ 41329104, škodu ve výši 7 546,-Kč,
3) v přesně nezjištěnou dobu v letních měsících roku 2009 se poškozený
E. A., s obviněným seznámil, přičemž obviněný vystupoval jako ředitel pobočky
Komerční banky na Praze 8, ul. Na Palmovce a na žádost poškozeného o vyřízení
spotřebitelského úvěru na částku 200 000,-Kč obviněný poškozenému uvedl, že to
není problém a úvěr přislíbil zajistit s tím, že je nutné na zajištění úvěru a
k zajištění dokladu o bezdlužnosti dát částku 20 000,-Kč, přičemž finanční
prostředky ve výši 15 000,-Kč obviněnému poškozený předal na odpočívadle po
sjezdu z rychlostní komunikace P. – L. n. J. n. N., neboť obviněný nechtěl, aby
mu je poškozený přinesl do Komerční banky, Praha 8, další částku ve výši 5
000,-Kč předal poškozený obviněnému za dva dny v P. a obviněný poškozenému
slíbil vyřízení úvěru do dvou týdnů, kdy se však tak nestalo a následně
poškozený zjistil, že obviněný nikdy nepracoval jako ředitel komerční banky a
nebyl ani zaměstnancem komerční banky, z tohoto důvodu poškozený obviněného
vyzval o vrácení předaných dokladů a částky 20 000,-Kč, což sice obviněný
přislíbil, ale do současné doby tak neučinil a tímto jednáním způsobil
poškozenému E. A. škodu ve výši 20 000,-Kč.
Dovolání obviněného
Obv. N. P. K. podal proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 1.
3. 2014, sp. zn. 31 To 35/2013 dovolání, a to prostřednictvím své advokátky
JUDr. Kláry Long Slámové (u Okresního soudu v Jablonci nad Nisou dne 16. 5.
2013). Svým dovoláním toto rozhodnutí napadl v celém rozsahu, tedy proti výroku
o vině i o trestu, a odůvodnil ho odkazem na § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu,
neboť podle jeho názoru rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném
právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
Obviněný v rámci svého dovolání zrekapituloval dosavadní průběh řízení,
ocitoval části rozhodnutí soudů obou stupňů a poté namítl, že k nesprávnému
právnímu posouzení skutků došlo tím, že výroky soudu I. stupně neobsahují popis
jednání obsahující objektivní a především subjektivní stránku. Obviněný v této
souvislosti zdůraznil, že při sjednávání objednávek vždy udával své
identifikační údaje – vždy vystupoval svým jménem a na své identifikační číslo.
Soudy však neprokázaly, že by převzetím notebooků, provedením servisní
prohlídky či sjednáním úvěrové smlouvy došlo ke škodě na cizím majetku a že by
obohatil sebe tím, že by uvedl někoho v omyl, nebo využil něčího omylu. Jinými
slovy z tzv. skutkové věty nelze vyčíst, v čem konkrétně mělo spočívat jeho
podvodné jednání – neboť zde chybí popis subjektivní stránky, objektivní
stránky a příčinné souvislosti mezi jeho jednáním a vzniklým následkem. Uvedené
znaky trestného činu navíc nelze dovodit ani z odůvodnění. Protože se skutky
vzhledem k výše uvedeným argumentům nejeví být trestným činem, má dovolatel za
to, že posuzovaná věc je pouze občanskoprávního charakteru.
K doložení svých argumentů pak obviněný Nejvyššímu soudu předložil vlastní
formulace skutkových vět, jak by podle jeho názoru měly znít, aby obsahovaly
všechny znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu. Ale popis všech skutků,
tak jak je provedl soud I. stupně, je dle dovolatele nedostatečný. V popisu
skutkového děje musí být uvedeny všechny skutečnosti, které naplňují skutkovou
podstatu trestného činu, aby bylo jednoznačné, že jednáním pachatele byla
naplněna skutková podstata předmětného trestného činu. Popis skutkového děje
soudem I. stupně však tomuto požadavku nevyhovuje, a proto nelze dovodit, že by
jeho jednání, které je mu kladeno za vinu, bylo možné podřadit pod skutkovou
podstatu trestného činu podvodu podle § 250 tr. zák. Proto má za to, že
napadené rozhodnutí není v souladu s ústavně zaručenými základními právy
dovolatele, čímž došlo k naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm.
g) tr. ř., a také k nerespektování zásady ultima ratio.
Z těchto důvodů dovolatel Nejvyššímu soudu navrhl, aby jako dovolací soud
napadené usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne
1. 3. 2013, č. j. 31 To 35/2013-213, zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k
novému projednání a rozhodnutí.
Vyjádření státního zástupce
K dovolání obv. K. se písemně vyjádřil státní zástupce (sp. zn. 1 NZO
543/2014-10 ze dne 18. 6. 2014), který je činný u Nejvyššího státního
zastupitelství. Po rekapitulaci dovolacích námitek obviněného předeslal, že obě
námitky obviněného sice deklarovanému odvolacímu důvodu odpovídají, nicméně
postrádají důvodnost.
Státní zástupce připustil, že popis skutků v rozsudku soudu I. stupně (zejména
pokud jde o bod 1. výroku rozsudku) mohl být formulačně přesnější, především z
hlediska vyjádření subjektivní stránky. Přes tuto výhradu však všechny popisy
skutků posoudil jako dostatečné, neboť obsahují všechny znaky skutkové podstaty
trestného činu podvodu (a to vč. subjektivní stránky). Podle názoru státního
zástupce tedy popisy předmětných znaků nevykazují tak závažné vady, aby bylo
nutné předmětný rozsudek zrušit. Zvláště to platí za situace, kdy úvahy o
znacích objektivní i subjektivní stránky trestných činů jsou v dostatečném
rozsahu obsaženy a rozvedeny v odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů. V
takovém případě je zřejmé, že není dán dovolací důvod podle § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř., protože vadný popis skutku není sám o sobě porušením hmotného
práva.
Výhradu dovolatele, že v rámci objednávek vystupoval svým jménem a na své
identifikační číslo, státní zástupce odmítl a v tomto smyslu odkázal na
odůvodnění odvolacího soudu, který se s touto námitkou dostatečně vypořádal,
když mj. uvedl, že z provedených důkazů jasně vyplynulo, že obviněný takto
nečinil s tím, že vystavené faktury sám uhradí. Naopak z jeho následného
jednání je naprosto zřejmé, že sám za sebe neučinil nic, aby byly sporné
faktury ze strany Modré pyramidy uhrazeny, což je logické, neboť tato
společnost o jeho objednávkách nevěděla a ani jí nebyly ze strany obviněného
předloženy žádné doklady k proplacení. Na základě těchto skutkových zjištění
vyplynulo, že jednání obviněného naplnilo všechny znaky skutkových podstat
trestných činů, z jejichž spáchání byl obviněný rozsudkem soudu I. stupně uznán
vinným, a to jak po stránce objektivní, tak po stránce subjektivní. Zásada
ultima ratio, o které se obviněný v dovolání rovněž zmínil, dotčena nebyla.
V návaznosti na to státní zástupce uzavřel, že k naplnění uplatněného
dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nedošlo, a proto
předmětné dovolání vyhodnotil jako zjevně neopodstatněné v souladu s ust. §
265b odst. 1 písm. e) tr. ř. Současně vyjádřil souhlas s tím, aby Nejvyšší
soud učinil rozhodnutí za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném
zasedání. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu rovněž vyjádřil
souhlas, aby bylo i jiné rozhodnutí podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
učiněno v neveřejném zasedání.
K meritu věci obecně
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zjišťoval, zda je
dovolání přípustné a zda vyhovuje všem relevantním ustanovením trestního řádu.
To znamená – zda dovolání bylo podáno v souladu s ust. § 265a odst. 1, 2 písm.
a), h) tr. ř., zda bylo podáno ve dvouměsíční zákonné lhůtě, na příslušném
místě (u věcně a místně příslušného soudu) v souladu s ust. § 265e odst. 1, 3
tr. ř. i oprávněnou osobou v souladu s ust. § 265d odst. 1 písm. b) odst. 2 tr.
ř. Dále Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání splňuje obligatorní obsahové
náležitosti, upravené v § 265f tr. ř. Po jeho prostudování Nejvyšší soud
shledal, že dovolatel výše uvedená ustanovení trestního řádu respektoval, a
proto dovolání vyhodnotil jako přípustné.
Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže napadená
rozhodnutí spočívají na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném
nesprávném hmotně právním posouzení. Z citovaného ustanovení vyplývá, že
právním posouzením skutku se rozumí pouze jeho hmotně právní posouzení (viz
usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03).
V obecné rovině je nutné zdůraznit, že podstatou právního posouzení skutku je
aplikace hmotného (trestního) práva na skutkový stav, který zjistily soudy I. a
II. stupně. Významné je, že předmětem právního posouzení je skutek, tak jak byl
zjištěn soudy, a nikoli jak se jeho zjištění domáhá dovolatel. V dovolání je
podle tohoto dovolacího důvodu možné namítat, že skutkový stav, který zjistily
soudy nižších instancí, nenaplňuje znaky trestného činu, jimiž byl ten který
obviněný uznán vinným. Lze tedy vytýkat pouze právní vady v kvalifikaci
skutkového stavu zjištěného soudy, nebo to, že bylo ze strany soudů nižších
instancí nesprávně aplikováno jiné hmotněprávní ustanovení trestního zákona. Z
toho vyplývá, že mimo rámec tohoto dovolacího důvodu jednoznačně stojí námitky
proti porušení procesních předpisů (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9.
2004, sp. zn. II. ÚS 279/03) a výhrady skutkové povahy. Dovolání je mimořádný
opravný prostředek, který je určen pouze k nápravě závažných hmotněprávních vad
pravomocných rozhodnutí, a nikoli k tomu, aby skutková zjištění soudů I. a II.
stupně byla přezkoumávána ještě III. instancí (viz usnesení Ústavního soudu ze
dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 76/03). Pouze výjimečně – v případech, kdy
objektivně existuje extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry
(promítnutými do skutkové věty výroku rozhodnutí) lze i v dovolacím řízení
přistoupit k omezenému skutkovému přezkumu. K němu však Nejvyšší soud přistoupí
jen tehdy, pokud dovolatel přesně uvede, v čem konkrétně tento extrémní
nesoulad spatřuje.
K námitkám obviněného
Dovolatel K. subsumoval všechny své vznesené výhrady pod dovolací důvod
podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Zásadní námitka obviněného spočívá v
tvrzení, že soudy nižších stupňů mu nedostatečně prokázaly předmětnou trestnou
činnost, což odráží popis skutků, které jsou mu kladeny za vinu a ve kterých
podle obviněného absentuje popis subjektivní stránky, objektivní stránky, a
také příčinné souvislosti mezi jednáním obviněného a vzniklým následkem.
Obecně platí, že každý popis skutku, za který je pachatel odsouzen, musí být v
rozhodnutí soudu uveden tak, aby jednotlivé části popisu odpovídaly příslušným
znakům skutkové podstaty trestného činu, jímž byl obžalovaný uznán vinným.
Proto tzv. skutková věta musí obsahovat úplné slovní vyjádření posuzovaného
skutku, aby zahrnovala všechny relevantní okolnosti z hlediska použité právní
kvalifikace.
Proto při hodnocení opodstatněnosti námitky dovolatele K. bylo nutné především
posoudit, zda každému ze zákonných znaků předmětného trestného činu odpovídá
konkrétní skutková okolnost, aby byly jasně prezentovány všechny okolnosti z
hlediska použité právní kvalifikace. Pokud dovolatel namítl, že v jeho případě
tomu tak nebylo, znamenalo by to, že některý ze zákonných znaků trestného činu
nemá odpovídající protipól ve skutkové části výroku o vině. V takovém případě
by (za splnění dalších zákonných podmínek) bylo nutné jeho námitku uznat jako
opodstatněnou.
Od této situace je ale nutné odlišit případ, kdy je skutek ve výrokové části
rozsudku popsán nedostatečně, neobratně či neúplně, ačkoliv z odůvodnění
rozsudku je zřejmé, že soud příslušné skutkové zjištění učinil. Takový popis
skutku je sice nepřesný, ale to ještě samo o sobě neznamená, že bylo porušeno
hmotně právní ustanovení tr. zákoníku. V daném případě by se jednalo o porušení
procesního ustanovení § 120 odst. 3 tr. ř. o náležitostech rozsudečného výroku,
což není pochybení tak zásadního významu.
Ve svém dovolání obviněný namítl, že rozsudek Okresního soudu v Jablonci nad
Nisou ze dne 13. 11. 2012, sp. zn. 3 T 47/2010, obsahuje nedostatečně popsané
skutky, a to proto, že „popis skutků nenaplňuje znaky trestného činu“, neboť
„nebylo ve vztahu k obžalovanému v hlavním líčení prokázáno ničeho“. Nejvyšší
soud se tedy ve svém přezkumu zaměřil na ověření dovolatelova tvrzení, že popis
všech skutků je nedostatečný, protože ani v jednom případě údajně nebyla
naplněna skutková podstata trestného činu podvodu.
A. Podle § 250 odst. 2 tr. zák. se dopustí podvodu ten, kdo ke škodě
cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije
něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti a způsobí tak na cizím majetku
škodu nikoli malou.
Objektem tohoto trestného činu je cizí majetek. Škodou je tu újma majetkové
povahy. Obohacením se rozumí neoprávněné rozmnožení majetku pachatele, ať již
jeho rozšířením nebo ušetřením nákladů. Objektivní stránka spočívá v tom, že
pachatel aktivně někoho uvede v omyl, nebo využije něčího omylu, anebo mu
zamlčí podstatné skutečnosti, v důsledku čehož touto dispozicí vznikne na cizím
majetku škoda nikoli malá (§ 250 odst. 2 tr. zák.) a zároveň se tímto činem
pachatel (event. někdo jiný) obohatí. Omylem se rozumí pachatelem vyvolaný
rozpor mezi představou poškozeného a danou skutečností. Uvedení v omyl se děje
zpravidla lstivým jednáním, ale stačí, když poškozeného obviněný uvede v omyl
nepravdivou informací či zamlčením podstatných skutečností. Subjektem je
pachatel, neboli osoba, která vyvolala nebo využila omyl jiné osoby.
Subjektivní stránka vyžaduje podvodný úmysl, který zde musí být již v době
jednání pachatele.
Zásadní námitky obv. K. se týkaly subjektivní stránky, ale současně rozporoval
i naplnění objektivní stránky a příčinnou souvislost mezi jednáním a následky
všech projednávaných skutků. Za tímto účelem Nejvyšší soud přezkoumal provedené
důkazy.
Pokud jde o 1. skutek, kdy předmětem zájmu obv. K. se staly tři notebooky v
celkové hodnotě 77.058,- Kč, bylo soudem I. stupně prokázáno, že obviněný
všechny tři notebooky ke škodě firmy P. S. objednal, následně převzal, ale
vystavené faktury neuhradil. Přitom – i když v té době pracoval pro stavební
spořitelnu Modrá pyramida na základě mandátní smlouvy – tak nedisponoval
oprávněním objednávat pro tuto společnost jakékoli IT vybavení. To však
obviněný vědomě nerespektoval. Uvedení v omyl (objektivní stránka tohoto
skutku) byla naplněna tím, že obviněný předstíral, že ze strany stavební
spořitelny dojde k úhradě převzatého zboží, ale ta o nákupu předmětných
notebooků nevěděla. Z provedených důkazů vyplynulo, že obv. K. od počátku
jednal ve zjevném úmyslu obohatit se o toto zboží na úkor poškozené spořitelny.
Mezi zištným uvedením poškozených v omyl a obohacením obviněného byla prokázána
příčinná souvislost.
Subjektivní stránka ve formě přímého úmyslu, kterou obviněný nejvíce
rozporoval, byla zjevně naplněna. Obviněný vykonával svou práci pro stavební
spořitelnu Modrá Pyramida na základě mandátní smlouvy (č.l. 120), nicméně
protože nebyl zaměstnancem stavební spořitelny, neměl oprávnění objednávat
výpočetní techniku, ani jakékoli služby, čehož si byl jednoznačně vědom. Přesto
však předmětné notebooky objednal, vystavil dodací listy, které potvrdil
neoprávněně získaným razítkem spořitelny a podpisem údajné odpovědné osoby. Na
základě tohoto podvodného postupu byly ze strany firmy P. S. vystaveny faktury,
které ze strany spořitelny nebyly uhrazeny. Vůči těmto skutkovým zjištěním je
dovolatelův protiargument o tom, že „nákup“ provedl na své vlastní IČ, zcela
nepodstatný.
Obviněný tedy od počátku věděl, že zvoleným postupem porušuje zákonem chráněný
zájem, ten však ze zištných důvodů porušit chtěl a tento účel od počátku
sledoval. Všechna tato skutková zjištění vyplynula především z těchto
provedených důkazů: faktury vystavené P. S. na č. l. 41-43, korespondence mezi
obviněným a poškozeným a dále mezi poškozeným a zaměstnanci stavební spořitelny
na č. l. 24-40, výslech svědkyně Z. V. na č. l. 113/2 an. a svědka P. S. na č.
l. 146.
Rovněž u 2. skutku, v rámci kterého obv. K. neuhradil částku ve výši 7.546,-
Kč za provedení servisní prohlídky, bylo Okresním soudem v Jablonci nad Nisou
prokázáno, že obviněný předmětnou službu v Autosalonu Astra objednal a nechal
provést. Vystavenou fakturu však stavební spořitelna Modrá pyramida nemohla
uhradit, protože obviněný vůbec neměl k dispozici služební vůz a automobil zn.
Škoda Octavia, u kterého byl servis proveden, byl v jeho osobním vlastnictví.
Objektivní stránka tohoto skutku spočívá v tom, že obviněný lstivě předstíral,
že společnost, u které v té době již nepracoval a která předmětné vozidlo
nevlastnila, předmětnou fakturu uhradí. Obviněný tedy od počátku jednal ve
zjevném úmyslu obohatit se na úkor poškozeného autosalonu. Mezi poškozením
autosalonu na straně jedné a obohacením obviněného na straně druhé byla
prokázána příčinná souvislost.
Také subjektivní stránka ve formě přímého úmyslu byla zjevně naplněna, protože
pachatel od počátku věděl, že svým zištným jednáním uvádí autosalon v omyl,
stejně jako to, že vystavená faktura nikdy nebude ze strany stavební spořitelny
proplacena, neboť předmětný vůz byl v jeho osobním vlastnictví. Protože však si
byl vědom toho, že autosalon soukromým osobám zakázky nefakturuje, úmyslně
uvedl autosalon Astra v omyl tím, že se vydával za zaměstnance pojišťovny a
autosalonu předložil objednávku pod hlavičkou Modré pyramidy, jejíž součástí
byla také adresa spořitelny, na kterou má autosalon provedenou zakázku
fakturovat (č.l. 51). Protiargument dovolatele, že na objednávce uvedl vlastní
IČ je v tomto kontextu zcela irelevantní.
Tedy – obviněný od počátku věděl, že tímto postupem poruší zákonem chráněný
zájem a ten od počátku ze zištných důvodů porušit chtěl. Naplnění subjektivní
stránky u 2. skutku bylo prokázáno z těchto provedených důkazů: objednávka,
zakázka, faktura na č. l. 51-54, dodací listy na č. l. 126-127, výslech sv. B.
na č. l. 115 a sv. B., č. l. 152, zápis z jednání na centrále Modré pyramidy na
č. l. 116, mandátní smlouva na č. l. 120 a odstoupení Modré pyramidy od
mandátní smlouvy s N. P. K. pro podstatné porušení smluvních povinností
(týkající se 1. skutku) na č. l. 120-125.
I ve 3. skutku bylo soudem I. stupně prokázáno a následně popsáno, že obviněný
z poškozeného E. A. podvodně vylákal částku 20.000,- Kč. Uvedení v omyl
spočívalo v předstírání skutečnosti, že obv. K. je ředitelem pobočky Komerční
banky, a.s. a může pro poškozeného zprostředkovat úvěr ve výši 200.000,- Kč
(původně se hovořilo o částce 300.000,- Kč.). I v tomto skutku obviněný jednal
ve zjevném úmyslu obohatit se na úkor poškozeného A. Mezi zištným uvedením
poškozeného v omyl a obohacením obviněného byla naplněna příčinná souvislost.
Subjektivní stránka ve formě přímého úmyslu byla důkazně rovněž bezpečně
prokázána – obviněný lstivě předstíral možnost zprostředkování úvěru, ačkoliv
od počátku věděl, že tímto jednáním uvádí poškozeného A. v omyl, neboť mu
vědomě poskytl nepravdivé informace o svém postavení a možnostech. Takto
obviněný vědomě porušil zákonem chráněný zájem, který ze zištných důvodů
porušit chtěl. Předmětná skutková zjištění vyplynula zejména z výpovědi svědka
A. na č. l. 188 a svědka B. na č. l. 187/2.
Při svém přezkumu Nejvyšší soud ze spisového materiálu ověřil, že trestná
činnost obviněného byla ve všech bodech důkazně spolehlivě prokázána. Soud I.
stupně provedl všechny dostupné důkazy v rozsahu plně odpovídajícím zásadě
podle § 2 odst. 5 tr. ř., a vyhodnotil je v souladu s § 2 odst. 6 tr. ř., a to
jednotlivě, i ve vzájemných souvislostech. Provedené důkazy vytvořily
dostatečný podklad pro výše uvedená skutková zjištění, takže skutkový děj byl
řádně prokázán, popsán a následně subsumován pod příslušnou právní normu s
patřičným odůvodněním.
Z výše uvedeného tedy vyplynulo, že výhrady obviněného proti skutkovým závěrům
soudů nižších stupňů jsou nepodložené, ryze účelové a zcela neoprávněné. To
samé platí o doplňkových námitkách dovolatele o tom, že při sjednávání těchto
objednávek vždy uváděl své identifikační údaje, nebo že soudy I. a II. stupně
důkazně neprokázaly, v čem konkrétně mělo spočívat jeho podvodné jednání, resp.
to, že se obohatil ke škodě na cizím majetku neoprávněně. Koneckonců na všechny
tyto námitky obviněného již dostatečně reagovaly soudy nižších stupňů – viz
odůvodnění rozsudku Okresního soudu v Jablonci nad Nisou (na s. 7, č. l. 194) a
odůvodnění usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci (na s.
4, č. l. 233/2).
Nejvyšší soud při svém přezkumu ověřil, že ve vztahu k provedeným důkazům jsou
výše uvedené skutkové závěry soudů I. a II. stupně zcela správné, a proto
nemohl přisvědčit ničím nepodloženým tvrzením dovolatele, že byl ze strany
nalézacího soudu poškozen tím, že byl odsouzen za neprokázanou trestnou
činnost.
B. Co se týče popisu skutků, obecně platí, že každý popis musí být
uveden tak, aby jeho jednotlivé části odpovídaly příslušným znakům skutkové
podstaty trestného činu, kterým byl obviněný uznán vinným. Skutková věta tak
představuje úplné slovní vyjádření posuzovaného skutku tak, aby obsahoval
všechny relevantní okolnosti z hlediska použité právní kvalifikace. Co se týče
znaků subjektivní stránky, je třeba ve skutkové větě vyjádřit ty, které jsou
důležité z hlediska příslušné skutkové podstaty žalovaného trestného činu.
Absenci výroku vyjadřujícího subjektivní stránku u úmyslného trestného činu
nelze nahradit ani právní větou, ani odůvodněním rozsudku.
Nejvyšší soud konstatuje, že popis skutků v tzv. skutkové větě – tak jak jej
vymezil soud I. stupně – mohl být formulován přesněji a výstižněji, zejména co
se týče popisu subjektivní stránky trestného činu podvodu. Rozhodně však není
možné tvrdit, že by popisy skutků, tak jak je provedl Okresní soud v Jablonci
nad Nisou, byly zcela nedostatečné, neboť z hlediska použité právní kvalifikace
obsahují všechny relevantní okolnosti, a proto zcela vyhovují zákonnému ust. §
120 odst. 3 tr. ř.
V této souvislosti je nutné vzít v potaz také to, že obviněný v projednávané
trestné činnosti využil svého práva nevypovídat, a proto některé detaily
trestné činnosti byly popsány méně konkrétně. S tím také souvisí poněkud
nepřesné vyjádření soudu II. stupně o tom, že obviněný se dopustil skutku
trestného činu v úmyslu nepřímém (č. l. 216), na který dovolatel rovněž
upozornil. Tímto výrokem však Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci
pouze komentoval skutečnost, že z hlediska právní teorie je hranice mezi
úmyslem přímým a nepřímým často velmi nezřetelná a bez podrobné výpovědi
obviněného ji často nelze vyjasnit. Nicméně diskuse nad tím, zda se obv. K.
dopustil projednávaných skutků v úmyslu přímém či nepřímém, zcela ztrácí smysl,
neboť subjektivní stránka trestného činu podvodu ve formě úmyslu byla
jednoznačně naplněna.
Z výše uvedeného tedy vyplývá, že stávající popis skutků ve výroku rozsudku
zásadně není vadný, neboť všechny klíčové zákonné znaky trestného činu podvodu
(tj. objektivní i subjektivní stránka, vč. příčinné souvislosti mezi jednáním a
následky trestné činnosti) popisy všech tří skutků obsahují. Navíc zcela jasně
vyplynulo naplnění všech zákonných znaků trestného činu i z odůvodnění
rozhodnutí obou soudů I. a II. stupně.
C. Součástí dovolacích námitek je také stručně formulovaná a ničím
nepodložená výhrada obviněného, že soudy nižších stupňů svými rozhodnutími ve
věci nerespektovaly zásadu „ultima ratio“.
Tento princip stojí na předpokladu, že trestní právo se uplatňuje pouze tam,
kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv se jeví jako nedostatečné, neúčinné
nebo nevhodné. Trestněprávní řešení je proto chápáno jako nejzazší nástroj k
ochraně právního řádu a krajní prostředek ve vztahu k ostatní deliktní právní
úpravě (občanskoprávní, obchodněprávní, správněprávní). Tam, kde postačí k
regulaci prostředky civilního nebo správního práva v širším slova smyslu, jsou
trestněprávní prostředky nejen nadbytečné, ale z pohledu principu právního
státu také nepřípustné. Princip ultima ratio je také významným interpretačním
pravidlem, které má za cíl odlišit závažné trestné činy od činů bagatelních,
které sice formálně naplňují znaky některé skutkové podstaty, ale přesto
nemohou být považovány za trestné činy, neboť nedosahují zákonodárcem
předpokládané hranice společenské škodlivosti (srov. např. 5 Tdo 897/2005, 5
Tdo 315/2010, 8 Tdo 1031/2012).
V projednávaném případě však aplikace principu ultima ratio nepřipadá v úvahu
hned z několika důvodů. Nejenom že všechny skutky bezpochyby naplnily formální
znaky trestného činu podvodu, ale zároveň je nutné vzít v úvahu i to, že v
projednávaných skutcích výše způsobené škody dosáhla nezanedbatelné částky ve
výši 104.604,- Kč, stejně jako to, že obv. K. se dopustil trojnásobného podvodu
v časovém období jednoho roku. Navíc se v minulosti obdobného jednání již
dopustil a k obdobnému jednání má tedy sklon. Všechny tyto skutečnosti jsou
významným argumentem pro to, že uplatnění zásady ultima ratio je v tomto
případě jednoznačně vyloučeno, a proto i tato námitka dovolatele je účelová a
zjevně neopodstatněná.
Závěr
Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení konstatoval, že skutky, jimiž byl
obviněný N. P. K. uznán vinným, jsou právně kvalifikovány správně, a proto
Okresní soud v Jablonci nad Nisou ve svém rozhodnutí 3 T 47/2010 ze dne 13. 11.
2012, stejně jako Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ve svém
rozsudku sp. zn. 31 To 35/2013 ze dne 1. 3. 2013 ve svých skutkových a na nich
navazujících právních závěrech nepochybily.
Protože v napadených rozhodnutích nedošlo ve smyslu uplatněného dovolacího
důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. k porušení zákona, Nejvyšší soud
dovolání obv. K. odmítl, a to s odkazem na ust. § 265i odst. 1 písm. e) tr.
řádu, neboť je zjevně neopodstatněné a k žádnému nesprávnému právnímu posouzení
skutku či jinému nesprávnému hmotně právnímu posouzení v tomto případě nedošlo.
Za podmínek uvedených v ust. § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu učinil Nejvyšší
soud toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (viz § 265n tr. ř.).
V Brně dne 27. 8. 2014
Předseda senátu:
JUDr. Stanislav Rizman