Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného K. H. o d m í t á .
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 9. 1. 2012, sp. zn. 10 T
112/2011, byl obviněný K. H. uznán vinným přečinem zneužití pravomoci úřední
osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, kterého se podle skutkových
zjištění dopustil tím, že
dne 25. 2. 2011 v době kolem 18:00 hod. v B. na ulici B. na parkovišti
obchodního domu K., jako strážník Městské policie B., vykonávající své služební
povinnosti, uložil O. K., blokovou pokutu ve výši 200,- Kč, kterou jmenovaný O.
K. na místě uhradil, avšak obviněný peníze od jmenovaného zinkasované řádně
nezaznamenal a následně neodevzdal při vyúčtování vybraných pokut, a tyto užil
pro vlastní potřebu, své jednání se snažil zastřít tím, že O. K. vydal jako
doklad potvrzující uhrazení pokuty díl B pokutového bloku série CJ/2010, který
však již před tím měl být vydán v jiném přestupkovém řízení, a to M. P., jako
doklad o uhrazení pokuty jmenovanou za jiný přestupek.
Za tento přečin byl obviněný odsouzen podle § 329 odst. 1 tr. zákoníku
k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst.
1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání
osmnácti měsíců.
Krajský soud v Brně jako soud odvolací usnesením ze dne 17. 4. 2012,
sp. zn. 8 To 125/2012, odvolání obviněného podané proti shora uvedenému
rozsudku soudu prvního stupně podle § 256 tr. ř. zamítl.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím
obhájce JUDr. Martina Machače s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř. dovolání. V jeho obsahu v úvodu nejprve shrnul dosavadní průběh
řízení včetně argumentace uplatněné v odvolání, jímž brojil proti pravdivosti
výpovědi svědka O. K., a ve kterém zdůraznil svou obhajobu, že díl B pokutového
bloku vydal poškozenému omylem a že s doklady mu vrátil i vybranou
dvousetkorunovou bankovku. V rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm.
g) tr. ř., o nějž dovolání opřel, obviněný namítal nesprávnost právního
posouzení jemu za vinu kladeného jednání jako přečinu zneužití pravomoci úřední
osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku pro nedodržení zásady
subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku a dožadoval se
na základě principu ultima ratio beztrestnosti. Obviněný poukázal na to, že
neodvedení dvousetkorunové bankovky není skutečností závažnou ani nevykazuje
takový stupeň společenské škodlivosti, aby ji nebylo možno adekvátně a
efektivně vyřešit v rámci vztahů mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem či
případně v přestupkovém řízení. Soudy měly zohlednit nejen nepatrnou výši jeho
údajného obohacení, ale i to, že nebyl trestán a přibližně 17 let věrně sloužil
v řadách obecní policie. V odsuzujícím rozhodnutí založeném na jediné svědecké
výpovědi, a to výpovědi poškozeného, jenž byl vůči němu negativně motivován,
spatřuje dovolatel projev soudní libovůle.
V závěru dovolání proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České
republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil
usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 17. 4. 2012, sp. zn. 8 To 125/2012, a
podle § 265l odst. 1 tr. ř. mu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu
projednal a rozhodl.
Nejvyšší státní zastupitelství, jemuž byl opis dovolání obviněného
doručen dne 30. 7. 2012, písemně sdělilo, že se k dovolání nebude věcně
vyjadřovat.
Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve shledal, že dovolání
obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno
osobou oprávněnou podle § 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné
lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dále
zkoumal, zda dovolání dopadá na obviněným označený dovolací důvod a zda je
opodstatněné.
Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné dovolání podat, jestliže
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotně právním posouzení. Z tohoto vymezení je zřejmé, že ve vztahu ke
zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní, tedy to, že
skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný
čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl
obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku,
lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím
zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v
právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného
práva.
Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a
úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani
prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve
smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v
aplikaci procesních, a nikoliv hmotně právních ustanovení. Nejvyšší soud je
povinen vycházet ze skutkového zjištění soudu prvního stupně a teprve v
návaznosti na tento skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž
skutkové zjištění soudu prvního stupně nemůže změnit, a to jak na základě
případného doplňování dokazování, tak ani v závislosti na jiném hodnocení v
předcházejícím řízení provedených důkazů (srov. přiměřeně usnesení Ústavního
soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 282/03, IV. ÚS 449/03, sp. zn. IV. ÚS
60/06, IV. ÚS 3020/10, I. ÚS 741/12).
Nejvyšší soud z obsahu podaného dovolání shledal, že lze přezkoumávat jen tu
část dovolání, kterou obviněný za dovolání označil, což jsou výhrady směřující
proti nesprávnosti použité právní kvalifikace. Za dovolací námitky nelze
považovat rekapitulaci řízení, v rámci níž obviněný uváděl, jaké výhrady vznesl
v rámci řádného opravného prostředku. Proto v souladu s podmínkami vymezenými
rámcem přezkumné činnosti dovolacího soudu na podkladě důvodu podle § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř. posuzoval opodstatněnost dovolatelem uplatněného
požadavku na použití subsidiarity trestní represe a zásady ultima ratio (§ 12
odst. 2 tr. zákoníku), a v důsledku využití těchto principů jeho návrhu na
posouzení této věci jen jako porušení povinností v rovině pracovněprávní, nebo
jako přestupku.
K této výhradě uplatněné v souladu s označeným dovolacím důvodem podle § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř. je nutné uvést, že podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku lze
trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené uplatňovat
jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění
odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Z tohoto vymezení, které navazuje
na zásadu zákonnosti vyjádřenou v § 12 odst. 1 tr. zákoníku, podle níž jen
trestní zákon vymezuje trestné činy a stanoví trestní sankce, které lze uložit,
plyne, že trestní represe, tj. prostředky trestního práva, je možné v konkrétní
věci použít jen tehdy, když jde o společensky škodlivé jednání a uplatnění
odpovědnosti podle jiného právního předpisu nepostačuje.
Takto definovaným principem „ultima ratio“ je zajištěno, aby prostředky
trestního práva byly použity zdrženlivě, především tam, kde jiné právní
prostředky selhávají nebo nejsou efektivní. Tím je vyjádřena funkce trestního
práva jako krajního prostředku ve vztahu k ostatní deliktní právní úpravě
(správněprávní, občanskoprávní, obchodněprávní apod.). Z uvedeného vyplývá, že
trestnými činy mohou být pouze závažnější případy protispolečenských jednání, a
to podle zásady, že tam, kde postačí k regulaci prostředky správního nebo
civilního práva v širším slova smyslu, jsou trestněprávní prostředky nejen
nadbytečné, ale z pohledu principu právního státu také nepřípustné. Ochrana
majetkových vztahů má být v prvé řadě uplatňována prostředky občanského a
obchodního práva a teprve tam, kde je taková ochrana neúčinná a kde porušení
občanskoprávních vztahů svou intenzitou dosahuje zákonem předpokládané
společenské škodlivosti, je namístě uvažovat o trestní odpovědnosti (srov. k
tomu např. nálezy Ústavního soudu pod sp. zn. II. ÚS 372/2003, I. ÚS 558/2001,
I. ÚS 69/2006, I. ÚS 541/2010, II. ÚS 1098/2010). V rámci posuzování naplnění
objektivních znaků trestného činu, při promítnutí principu ultima ratio, nemůže
být ignorována občanskoprávní stránka věci. Trestní právo a trestněprávní
kvalifikaci určitého jednání, které má soukromoprávní základ jako trestného
činu, je třeba považovat za ultima ratio, tedy za krajní právní prostředek,
který má význam především celospolečenský, tj. z hlediska ochrany základních
společenských hodnot. V zásadě však nemůže sloužit jako prostředek nahrazující
ochranu práv a právních zájmů jednotlivce v oblasti soukromoprávních vztahů,
kde závisí především na individuální aktivitě jednotlivce, aby střežil svá
práva, jimž má soudní moc poskytovat ochranu (viz nálezy Ústavního soudu sp.
zn. IV. ÚS 564/2000 a sp. zn. I. ÚS 4/2004). Vedle těchto zásad vyplývajících
z judikatury Ústavního soudu se však již i Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích
zabýval otázkou ultima ratio (srov. např. rozhodnutí sp. zn. 5 Tdo 897/2005, 5
Tdo 315/2010, a další) a srovnatelným způsobem uvedené zásady přenesl do své
rozhodovací praxe, kde v zásadě shodně vyjádřil, že trestní právo nastupuje až
v případě, kdy prostředky jiných právních oborů neposkytují dostatečnou ochranu
chráněným vztahům, a jejichž porušením jsou naplněny konkrétní skutkové
podstaty trestného činu.
Vztahuje-li se ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku o zásadě subsidiarity
trestní represe k pojmu trestného činu, jde o otázku viny, kdy je třeba
hodnotit společenskou škodlivost při zvažování rozhodných kritérií pro
stanovení spodní hranice trestní odpovědnosti. Pojem společenská škodlivost
činu, která se vztahuje k spáchanému činu, jenž zasáhl zájmy chráněné trestním
zákonem, a v tomto smyslu je tedy „poškodil“, navazuje i na další pojmy použité
v trestním zákoníku. V této souvislosti je nutno ještě zdůraznit, že nový
trestní zákoník společenskou škodlivost včetně jejích stupňů záměrně nedefinuje
a ponechává řešení potřebné míry společenské škodlivosti z hlediska spodní
hranice trestní odpovědnosti na zhodnocení konkrétních okolností případu, v
němž to bude s ohledem na princip „ultima ratio“ přicházet v úvahu, na praxi
orgánů činných v trestním řízení a v konečné fázi na rozhodnutí soudu (srov.
Šámal P. a kol. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha :
C.H.Beck, 2012, s. 117 až 118).
Nejvyšší soud na podkladě těchto kritérií zdůrazňuje, že je zřejmé, že
posouzení závažnosti činu ve vztahu k hodnocení možnosti použití principu
„ultima ratio“ je nutno posuzovat s ohledem na konkrétní podmínky projednávané
trestní věci jen v případech s nízkou až hraniční mírou její společenské
škodlivosti.
V přezkoumávaném případě jde o skutek, jehož se obviněný dopustil činem v
zásadě spočívajícím v tom, že jako strážník městské policie vykonávající své
služební povinnosti při ukládání blokové pokuty O. K. ve výši 200,- Kč za
přestupek nesprávného parkování. Tento přestupce obviněným stanovenou pokutu na
místě uhradil, avšak obviněný uvedenou částku nezaznamenal a následně
neodevzdal při vyúčtování vybraných pokut, ale ponechal si ji. Své nesprávné
jednání se obviněný snažil zastřít tím, že O. K. vydal jako doklad potvrzující
uhrazení pokuty díl B pokutového bloku série CJ/2010, jenž s tímto blokovým
řízením nesouvisel, ale byl již dříve vydán v jiném přestupkovém řízení M.P.,
jako doklad o uhrazení pokuty za jmenovanou spáchaný přestupek.
Pro posouzení závažnosti činu obviněného je nutné vycházet ze všech rozhodných
skutečností a posuzovat ji i s ohledem na veškeré prokázané okolnosti. Nelze v
tomto případě malou společenskou škodlivost dovozovat pouze z toho, že pokuta
představovaná částkou 200,- Kč, kterou si obviněný ponechal pro svou potřebu,
není sama o sobě vysokou sumou. V případě projednávaného přečinu v kontextu s
celkovým jednáním obviněného není výše této částky jakkoli rozhodná, protože
je třeba klást důraz především na to, že obviněný svým jednáním ohrozil objekt
uvedeného přečinu chráněný tímto přečinem, jímž je zájem státu na řádném výkonu
pravomoci úředních osob, neboť významnou měrou porušil povinnosti strážníka
městské policie.
Rovněž je nutné připomenout, že obviněný jako strážník městské policie byl ve
smyslu § 6 zákona č. 553/1991 Sb., o obecní policii, při provádění svých
služebních povinnosti povinen dbát cti, vážnosti a důstojnosti osob i své
vlastní a nepřipustit, aby osobám v souvislosti s touto činností vznikla
bezdůvodná újma a případný zásah do jejich práv a svobod. Svým činem překročil
míru nezbytnou k dosažení účelu sledovaného zákrokem nebo úkonem. Uváží-li se
skutečnosti zjištěné z obsahu spisu, je zřejmé, že obviněný činem, jenž mu je
kladen za vinu, především ohrozil respekt a důvěru občanů v činnost obecní
policie, a to v rámci blokového řízení, jehož podmínky nedodržel (srov. § 84 a
násl. zák. č. 200/1990 Sb. o přestupcích), neboť celou hodnotu vybrané pokuty
si ponechal pro sebe. Navíc tento čin nespáchal nahodile, ale byl na něj
určitým způsobem „připraven“, neboť měl u sebe díl B pokutového bloku, který
neodevzdal v jiném blokovém řízení M. P., (jíž zřejmě ze čtyř dílů B pokutového
bloku v částce 200,- Kč, za pokutu 800,- Kč předal jen tři díly), a přesto, že
nebyl žádný logický důvod pro to, aby obviněný tento díl bločku nosil po celou
tuto dobu při sobě, zneužil jej uvedeným způsobem v projednávaném případě. Je
tedy patrné, že obviněný ve snaze si výtěžek ponechat, zmanipuloval průběh jím
zajišťovaného blokového řízení.
Ze všech skutečností, které byly soudem prvního stupně zjištěny a ve skutkové
větě výroku o vině jeho rozsudku popsány a následně odvolacím soudem potvrzeny,
vyplývá, že uvedené závěry nepochybně svědčí o tom, že činnost, pro kterou je
obviněný souzen, byla spáchána proti zájmu státu na řádném výkonu pravomoci
úředních osob. Obviněný chráněný zájem státu svou trestnou činností narušil
tím, že promyšleným postupem ohrozil vážnost obecní policie, a tak i důvěru
občanů v její řádné zabezpečování pořádku v rámci působnosti obce. Rovněž sám
projevil nezpůsobilost ke striktnímu respektování právních norem, na jejichž
dodržování měl sám z úřední povinnosti dozírat.
Nejvyšší soud se zřetelem na shora rozvedené principy považuje za nutné
zdůraznit, že v posuzovaném případě soudy zcela správně dospěly k závěru, že
obviněný činem, jak je ve výroku rozsudku soudu prvního stupně popsán, po
formální stránce naplnil všechny zákonné znaky skutkové podstaty přečinu
zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, jenž
spáchá úřední osoba, která v úmyslu způsobit jinému škodu nebo jinou závažnou
újmu anebo opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch vykonává svou pravomoc
způsobem odporujícím jinému právnímu předpisu. Nemůže být proto nejmenších
pochyb ani o tom, že bylo zcela namístě na zjištěné trestné jednání obviněného
aplikovat normy trestního práva, neboť jde o čin, který svojí závažností
překročil škodlivost vztahující se k jeho posouzení jen jako přestupku či
kárného provinění.
Na základě těchto úvah a právních závěrů Nejvyšší soud shledal, že
soudy nižšího stupně uvedené skutečnosti správně vyhodnotily a právně posoudily
a nepochybily ani v závěru, že obviněný po všech stránkách naplnil formální
znaky přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) tr.
zákoníku. Dovolání obviněného proto posoudil jako zjevně neopodstatněné a jako
takové je podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 12. září 2012
Předsedkyně senátu:
JUDr. Milada Šámalová