5 Tdo 315/2010
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. 5.
2010 o dovolání obviněných L. P. a M. Š., proti usnesení Městského soudu v
Praze ze dne 22. 9. 2009, sp. zn. 5 To 347/2009, který rozhodl jako soud
odvolací v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 9 T
50/2008, t a k t o :
Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se z r u š u j e usnesení Městského soudu v Praze
ze dne 22. 9. 2009, sp. zn. 5 To 347/2009, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu
1 ze dne 8. 7. 2009, sp. zn. 9 T 50/2008.
Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušená
rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením,
pozbyla podkladu.
Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Obvodnímu soudu pro Prahu 1 p ř i k a z u j e
, aby věc obviněných L. P. a M. Š. v potřebném rozsahu znovu projednal a
rozhodl.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 8. 7. 2009, sp. zn. 9 T 50/2008,
byly obviněné L. P. a M. Š. uznány vinnými trestným činem porušování povinnosti
při správě cizího majetku podle § 255a odst. 1 tr. zák., kterého se měly
dopustit tím, že dne 22. 6. 2006 v P., v pobočce poškozené společnosti
Československá obchodní banka, a. s., se sídlem Praha 1, Na Příkopě 854/14,
neověřila obviněná L. P. jako pokladní při hotovostním výběru z firemního
účtu vedeného pro společnost LE ARCADIS, s. r. o., podpisový vzor R. K. k
předmětnému účtu, předložila originál pokladního dokladu obviněné M. Š., která
rovněž bez ověření podpisového vzoru transakci potvrdila, na základě čehož
obviněná P. vyplatila R. K. částku 990.000,- Kč, a to i přesto, že dispoziční
oprávnění R. K. k popsanému účtu bylo ke dni 22. 6. 2006 již zrušeno, přičemž
tato informace byla v době hotovostního výběru evidována v informačním systému
poškozené společnosti, který byl dostupný oběma obviněným, čímž obviněná L. P.
a obviněná M. Š. porušily bod 3.1.1 písm. q), r) Pracovního řádu Československé
obchodní banky, a. s., ve smyslu bodu 1.1.1 Kapitoly Výplaty – stanovení
postupů pro zamezení neoprávněných výběrů Instrukce/Q č. 13 Československé
obchodní banky, a. s., ze dne 18. 12. 2003, k jehož dodržování se obviněná Š.
zavázala podpisem Pracovní smlouvy ze dne 3. 6. 1991 ve spojení s Dohodou o
hmotné odpovědnosti ze dne 2. 6. 2003 a obviněná P. podpisem Pracovní smlouvy
ze dne 26. 3. 1996 a Dohod o hmotné odpovědnosti ze dne 1. 4. 1996 a 3. 3.
2003, ačkoliv si těchto svých povinností byly vědomy a stejně tak věděly, že
takovýmto jednáním mohou způsobit vznik škody, avšak bezdůvodně spoléhaly na
to, že k takovému porušení nedojde, kdy poškozená společnost následně na
základě reklamačního řízení vyplatila částku 990.000,- Kč ve prospěch
společnosti LE ARCADIS, s. r. o., a tímto svým jednáním způsobily obě obviněné
poškozené společnosti Československá obchodní banka, a. s., škodu v celkové
výši 990.000,- Kč.
Za tento trestný čin byly obě obviněné shodně odsouzeny podle § 255a odst. 1
tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání jednoho měsíce. Podle § 58 odst. 1 a
§ 59 odst. 1 tr. zák. jim byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v
trvání 1 roku. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. bylo oběma obviněným uloženo, aby
společně a nerozdílně nahradily poškozené Československé obchodní bance, a. s.
(dále jen „ČSOB, a. s.“), IČ: 00001350, se sídlem Praha 1, Na Příkopě 854/14,
škodu ve výši 990.000,- Kč.
Uvedený rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 napadly obě obviněné odvoláním.
Městský soud v Praze, který projednal jejich odvolání jako soud odvolací, o něm
rozhodl usnesením ze dne 22. 9. 2009, sp. zn. 5 To 347/2009, kdy podle § 258
odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil toliko ve výroku o
náhradě škody. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn (ve výroku o vině a
trestu).
Proti uvedenému usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. 9. 2009, sp. zn. 5
To 347/2009, podaly obviněné L. P. prostřednictvím obhájkyně Mgr. Dagmar
Rezkové Dřímalové a M. Š. prostřednictvím obhájce Mgr. Pavla Bobka dovolání,
obě shodně dne 9. 12. 2009, z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř., neboť jsou přesvědčeny, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném
právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Obviněná L. P. v podrobnostech ve svém dovolání uvedla, že její jednání není
trestným činem, neboť nevykazuje znaky trestného činu z hlediska formálních
znaků a materiálního znaku trestného činu (nebezpečnost činu pro společnost),
jak má na mysli ustanovení § 3 odst. 1 tr. zák. ve spojení s § 255a odst. 1 tr.
zák., když především není naplněna objektivní stránka trestného činu, tj. není
dána příčinná souvislost. Obviněná sice připouští, že porušily s obviněnou Š.
předpisy, ale nikoliv trestněprávní, pouze vnitřní předpisy banky. Podle
obviněné není pravdou, že v souvislosti s jednáním obou obviněných vznikla
bance škoda. Bance vznikla škoda až následně v souvislosti s jednáním těch
pracovníků banky, kteří byli pověřeni vyřízením reklamace uplatněné tehdejší
jednatelkou společnosti LE ARCADIS, s. r. o., paní K. W., neboť svědek R. K.
vybranou finanční hotovost nepoužil pro vlastní potřebu, ale pro úhradu závazků
společnosti LE ARCADIS, s. r. o., vůči společnosti BOSLIE, s. r. o. Svědek K.
nevěděl o tom, že jednatelka společnosti LE ARCADIS, s. r. o., ke dni 22. 6.
2006 zrušila jeho dispoziční právo k předmětnému účtu, nicméně poté, co tuto
skutečnost zjistil, snažil se s ČSOB, a. s., danou situaci řešit. Pokud by
banka v rámci reklamačního řízení tuto skutečnost více prověřila, nemohla by v
rámci reklamace vyplatit svědkyni W., resp. společnosti LE ARCADIS, s. r. o.,
částku ve výši 990.000,- Kč, neboť díky tomuto přístupu a postupu banky v rámci
reklamačního řízení byla společnosti LE ARCADIS, s. r. o., vyplacena částka ve
výši 990.000,- Kč celkem dvakrát, a to aniž by se na tomto jakkoliv podílely
obě obviněné. Obviněné sice pochybily tím, že neověřily podpisový vzor pana R.
K. k předmětnému účtu, avšak v souvislosti s jejich jednáním nevznikla ČSOB, a.
s., škoda ve výši 990.000,- Kč, která vznikla právě až v souvislosti s
nekvalitně a nesprávně provedeným reklamačním řízením v bance. Své pochybení
banka zcela jednoznačně uznala tím, že zaslala doporučený dopis svědkovi M. M.
Podle obviněné se odvolací soud nevypořádal se všemi jejími námitkami, zejména
pak v otázce trestní odpovědnosti a v otázce neexistence příčinné souvislosti.
K tomu obviněná upozorňuje, že nelze přehlédnout ani postoj odvolacího soudu,
který sám vyslovil podezření v tom směru, že se obě obviněné staly obětí
poměrně rafinovaného podvodu.
Závěrem obviněná L. P. navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen
„Nejvyšší soud“) usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. 9. 2009, sp. zn. 5
To 347/2009, ve spojení s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 8. 7.
2009, sp. zn. 9 T 50/2008, zrušil a věc vrátil obvodnímu soudu k novému
projednání a rozhodnutí.
Obviněná M. Š. podala obsahově stejné dovolání, ve kterém uvedla, že její
jednání není trestným činem, neboť nevykazuje znaky trestného činu z hlediska
formálních znaků a materiálního znaku trestného činu (nebezpečnost činu pro
společnost), jak má na mysli ustanovení § 3 odst. 1 tr. zák. ve spojení s §
255a odst. 1 tr. zák., když především není naplněna objektivní stránka
trestného činu, tj. není dána příčinná souvislost. Obviněná sice připouští, že
porušily s obviněnou L. P. předpisy, ale nikoliv trestněprávní, pouze vnitřní
předpisy banky. Také podle obviněné M. Š. bance vznikla škoda až následně v
souvislosti s jednáním těch pracovníků banky, kteří byli pověřeni vyřízením
reklamace uplatněné tehdejší jednatelkou společnosti LE ARCADIS, s. r. o., paní
K. W., neboť svědek R. K. vybranou finanční hotovost nepoužil pro vlastní
potřebu, ale pro úhradu závazků společnosti LE ARCADIS, s. r. o., vůči
společnosti BOSLIE, s. r. o. R. K. nevěděl o tom, že jednatelka společnosti LE
ARCADIS, s. r. o., ke dni 22. 6. 2006 zrušila jeho dispoziční právo k
předmětnému účtu, nicméně poté, co tuto skutečnost zjistil, snažil se s ČSOB,
a. s., danou situaci řešit. Pokud by banka v rámci reklamačního řízení tuto
skutečnost více prověřila, nemohla by v rámci reklamace vyplatit svědkyni W.,
resp. společnosti LE ARCADIS, s. r. o., částku ve výši 990.000,- Kč, neboť díky
tomuto přístupu a postupu banky v rámci reklamačního řízení byla společnosti LE
ARCADIS, s. r. o., vyplacena částka ve výši 990.000,- Kč celkem dvakrát, a to
aniž by se na tomto jakkoliv podílely obě obviněné. Obě obviněné sice pochybily
tím, že neověřily podpisový vzor pana R. K. k předmětnému účtu, avšak v
souvislosti s jejich jednáním nevznikla ČSOB, a. s., škoda ve výši 990.000,-
Kč, která vznikla právě až v souvislosti s nekvalitně a nesprávně provedeným
reklamačním řízením v bance. Své pochybení banka zcela jednoznačně uznala tím,
že zaslala doporučený dopis svědkovi M. M. Podle dovolatelky se odvolací soud
nevypořádal se všemi jejími námitkami, zejména pak v otázce trestní
odpovědnosti a v otázce neexistence příčinné souvislosti. K tomu obviněná
upozorňuje, že nelze přehlédnout ani postoj odvolacího soudu, který sám
vyslovil podezření v tom směru, že se obě obviněné staly obětí poměrně
rafinovaného podvodu. Obviněná M. Š. v podaném dovolání dále navíc poukázala na
to, že ačkoli odvolací soud de facto aplikoval zásadu in dubio pro reo, o čemž
svědčí uložený trest, má za to, že zde je najisto postaveno, že jejich jednáním
nedošlo, a to i po materiální stránce, k naplnění skutkové podstaty trestného
činu, za nějž byly odsouzené. Ve světle délky přípravného řízení se uložený
trest obviněným jeví, jakkoli je minimální, jako nepřijatelný. Obviněné se ani
neztotožňují s právním názorem, že nebylo možno aplikovat ustanovení § 24 tr. zák. z toho důvodu, že obě obviněné požádaly, aby řízení probíhalo bez jejich
účasti. Závěrem obviněná M. Š. navrhla, ve shodě s obviněnou L. P., aby
Nejvyšší soud usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. 9. 2009, sp. zn.
5 To
347/2009, ve spojení s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 8. 7. 2009,
sp. zn. 9 T 50/2008, zrušil a věc vrátil tomuto soudu k novému projednání a
rozhodnutí.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, jemuž byla dovolání
obviněných L. P. a M. Š. doručena ve smyslu § 265h odst. 2 tr. ř., se vyjádřil
tak, že námitky obviněných sice odpovídají dovolacímu důvodu podle § 265b odst.
1 písm. g) tr. ř., ale současně jsou zjevně neopodstatněné. Trestný čin
porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255a odst. 1 tr. zák.
byl v daném případě dokonán okamžikem, kdy předmětné finanční prostředky byly z
účtu společnosti LE ARCADIS, s. r. o., vyplaceny obviněnou L. P. (po potvrzení
této finanční transakce obviněnou M. Š.) svědku R. K., protože tímto okamžikem
došlo ke zmenšení majetku ČSOB, a. s., na jedné straně a současně došlo k
rozmnožení majetkových hodnot na straně svědka R. K. (jinými slovy řečeno –
právě v tomto okamžiku došlo ke vzniku škody, a to jednoznačně v příčinné
souvislosti s jednáním obviněných), přičemž již není rozhodné, jakým způsobem
svědek R. K. s předmětnými finančními prostředky naložil. To znamená, že škoda
v příčinné souvislosti s jednáním obviněných M. Š. a L. P. nemohla vzniknout až
v souvislosti s údajně nesprávně realizovaným reklamačním řízením ze strany
poškozené banky. Podle mínění státního zástupce se tedy Obvodní soud pro Prahu
1 a Městský soud v Praze vypořádaly s problematikou právního posouzení
zjištěného skutku obviněných v souladu se zákonem. Pod dovolací důvod podle §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze podřadit shodné tvrzení obviněných, že soudy
se nevypořádaly se všemi námitkami, které obviněné uplatnily ve svých
odvoláních, jakož i shodnou výhradu, že za situace, kdy odvolací soud vyslovil
domněnku, že obě obviněné se samy staly oběťmi poměrně rafinovaného podvodu,
lze jen vyslovit lítost nad postupem státního zastupitelství, které nezahájilo
trestní řízení s podezřelými osobami. Stejně tak nelze pod uvedený dovolací
důvod subsumovat argument obviněné M. Š., který spočívá jednak v poukazu na
údajné porušení zásady in dubio pro reo a jednak v prezentaci nesouhlasu s tím,
jakým způsobem se odvolací soud vypořádal s alternativou upustit v daném
případě od potrestání, jak to umožňovalo až do 31. 12. 2009 ustanovení § 24 tr.
zák.
Vzhledem k výše uvedené argumentaci státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud
dovolání obviněných L. P. a M. Š. v jejich celku odmítl podle § 265i odst. 1
písm. e) tr. ř. Pro případ jakéhokoliv rozhodnutí podle § 265r odst. 1 tr. ř.,
vyjádřil státní zástupce souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací nejprve v souladu se zákonem
zkoumal, zda není dán některý z důvodů pro odmítnutí dovolání podle § 265i
odst. 1 tr. ř., a na základě tohoto postupu shledal, že dovolání ve smyslu §
265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. je přípustné, bylo podáno osobou oprávněnou [§
265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], řádně a včas (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.)
a splňuje náležitosti dovolání. Protože dovolání lze podat jen z důvodů
taxativně vymezených v § 265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda
obviněnými vznesené námitky naplňují jimi tvrzený dovolací důvod, a shledal, že
dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl uplatněn v souladu se
zákonem vymezenými podmínkami. Následně se Nejvyšší soud zabýval důvodem
odmítnutí dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., tedy zda nejde o
dovolání zjevně neopodstatněné, přičemž ani tento důvod pro odmítnutí dovolání
neshledal. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud neshledal ani jiné důvody pro
odmítnutí dovolání obviněných podle § 265i odst. 1 tr. ř., přezkoumal podle §
265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků napadeného rozhodnutí,
proti nimž bylo toto dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v
dovolání, jakož i řízení napadeným částem rozhodnutí předcházející. K vadám
výroků, které nebyly dovoláním napadeny, Nejvyšší soud přihlížel, jen pokud by
mohly mít vliv na správnost výroků, proti nimž bylo podáno dovolání.
Obviněné shodně uplatnily dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř., v němž je stanoveno, že tento důvod dovolání je naplněn tehdy,
jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném
nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu
je možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní
kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými
ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotně právního posouzení. Z
takto vymezeného dovolacího důvodu vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu
tohoto ustanovení nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto,
že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy
navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o
vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. V rámci dovolání
podaného z důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné na skutkový
stav poukázat pouze z hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy
byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s
příslušnými ustanoveními hmotného práva. V této souvislosti je však nutné ještě
poznamenat, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkových zjištění
soudu prvního stupně, případně doplněných nebo pozměněných odvolacím soudem. V
návaznosti na tento skutkový stav pak zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž
samotné skutkové zjištění učiněné v předchozích rozhodnutích nemůže změnit, a
to jak na základě případného doplňování dokazování, tak i v závislosti na jiném
hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. To vyplývá také z toho,
že Nejvyšší soud v řízení o dovolání jako specifickém mimořádném opravném
prostředku, který je zákonem určen k nápravě procesních a právních vad
rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř., není a ani nemůže být další (třetí)
instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť v takovém
případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska
uspořádání zejména hlavního líčení soudem zákonem určeným a také nejlépe
způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř.,
popř. do pozice soudu projednávajícího řádný opravný prostředek, který může
skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem (srov. § 147 až §
150 a § 254 až § 263 tr. ř., a taktéž přiměřeně např. i usnesení Ústavního
soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03 a II. ÚS
651/02). V té souvislosti je třeba zmínit, že je právem i povinností nalézacího
soudu hodnotit důkazy v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř., přičemž tento
postup ve smyslu § 254 tr. ř. přezkoumává odvolací soud. Zásah Nejvyššího soudu
jako soudu dovolacího do takového hodnocení přichází v úvahu jen v případě, že
by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v
napadeném rozhodnutí (viz např. nález Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS
84/94, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 3, C. H. Beck, 1995, č. 34, str. 257;
dále srov. sp. zn. III. ÚS 166/95 nebo III. ÚS 376/03). Takový závěr však s
ohledem na obsah a zejména náležité odůvodnění obou citovaných rozsudků a
jejich návaznost na provedené dokazování, které je zachyceno v Nejvyšším soudem
přezkoumaném spisovém materiálu, nelze učinit.
Obviněné ve svých dovoláních mimo jiné uvedly námitky, které jsou skutkové
povahy, když zejména upozornily na vznik škody až v důsledku provedeného
reklamačního řízení a na postoj odvolacího soudu, který sám vyslovil podezření
v tom směru, že se obě obviněné staly obětí poměrně rafinovaného podvodu.
Obviněná M. Š. se také zabývala nesouhlasem s tím, jakým způsobem se odvolací
soud vypořádal s alternativou upustit v daném případě od potrestání, jak to
umožňovalo až do 31. 12. 2009 ustanovení § 24 tr. zák.
Ohledně vyjádření odvolacího soudu o podvodu, jehož oběťmi se měly stát
obviněné, Nejvyšší soud zde odkazuje na pasáž svého usnesení, týkající se
hmotně právní námitky, kde se mimo jiné zabývá i odůvodněním odvolacího soudu,
jež se vztahuje k posouzení materiálního znaku trestného činu porušování
povinnosti při správě cizího majetku podle § 255a odst. 1 tr. zák. Na č. l. 349
– 352 se nacházejí souhlasy obviněných s konáním hlavního líčení v jejich
nepřítomnosti, ovšem nikde ve spisovém materiálu a ani v odůvodnění rozsudku
prvoinstančního soudu, se neobjevuje žádná zmínka, která by potvrzovala
vyjádření obviněné M. Š. o tom, že „obviněné se neztotožňují ani s právním
názorem prvoinstančního, a díky nezrušení výroku o vině a trestu, i odvolacího
soudu v tom, že nebylo možno aplikovat ustanovení § 24 tr. zák. z toho důvodu,
že obě obviněné požádaly, aby řízení probíhalo bez jejich účasti“, kdy dovolací
soud na základě obsahu spisu a napadených rozhodnutí nezjistil, na základě čeho
dospěla obviněná k tomuto tvrzení. Jediná zmínka vztahující se k této námitce
se nachází v odůvodnění usnesení odvolacího soudu sp. zn. 5 To 347/2009, který
pouze v jediné větě na str. 4 k výroku o trestu uvádí, že tento „… nelze
charakterizovat jako nepřiměřeně přísný, tak aby bylo na místě jej … zrušovat a
nahradit trestem mírnějším, či dokonce upustit od potrestání, jak eventuelně
obhajoba navrhovala“. Jestliže obhájce Mgr. Pavel Bobek v závěrečné řeči (č. l.
378) pouze navrhl postup podle § 24 tr. zák. a nalézací soud se k tomuto
postupu ve svém rozsudku nevyjádřil, nelze z těchto skutečností dovodit závěr
rozvedený v dovolání obviněné M. .Š., že by některý z uvedených soudů učinil
závěr, že „nebylo možno aplikovat ustanovení § 24 tr. zák. z toho důvodu, že
obě obviněné požádaly, aby řízení probíhalo bez jejich účasti.“
Specifickou podmínkou trestní odpovědnosti u trestného činu porušování
povinnosti při správě cizího majetku podle § 255a odst. 1 tr. zák. je, že již
pro naplnění jeho základní skutkové podstaty se vyžaduje způsobení značné škody
na cizím spravovaném nebo opatrovaném majetku. Vznik značné škody tedy musí být
v příčinné souvislosti s nedbalostním porušením důležité povinnosti při
opatrování nebo správě cizího majetku. Značnou škodou se rozumí škoda
dosahující částky nejméně 500.000,- Kč. U trestného činu porušování povinnosti
při správě cizího majetku podle § 255a odst. 1 tr. zák. se zavinění z vědomé
nedbalosti podle § 5 písm. a) tr. zák. vztahuje nejen k následku, resp. účinku
spočívajícímu ve značné škodě, ale i k jednání pachatele, včetně porušení podle
zákona uložené nebo smluvně převzaté důležité povinnosti při opatrování nebo
správě cizího majetku. Důležitou povinností při opatrování nebo správě cizího
majetku ve smyslu tohoto ustanovení je taková podle zákona uložená nebo smluvně
převzatá povinnost, jejíž porušení je s ohledem na její charakter a význam
zpravidla spojeno s nebezpečím vzniku značné škody na cizím opatrovaném nebo
spravovaném majetku, pokud tedy jejím porušením může snadno dojít k takovému
škodlivému následku, resp. účinku (srov. č. 14/2009 Sb. rozh. tr.).
V rámci uplatněného dovolacího důvodu podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g)
tr. ř. obviněné L. P. a M. Š. především vznesly právně relevantní námitku, že
jejich jednání není trestným činem, neboť nevykazuje znaky trestného činu, jak
má na mysli ustanovení § 3 odst. 1 tr. zák. ve spojení s § 255a odst. 1 tr.
zák., když není naplněna objektivní stránka trestného činu, tj. není dána
příčinná souvislost. Obě obviněné sice připouštějí, že porušily předpisy, ale
nikoliv trestněprávní, pouze vnitřní předpisy banky. Podle obviněných není
pravdou, že v souvislosti s jejich jednáním vznikla bance škoda. Bance vznikla
škoda až následně v souvislosti s jednáním těch pracovníků banky, kteří byli
pověřeni vyřízením reklamace uplatněné tehdejší jednatelkou společnosti LE
ARCADIS, s. r. o., paní K. W., neboť R. K. vybranou finanční hotovost nepoužil
pro vlastní potřebu, ale pro úhradu závazků společnosti LE ARCADIS, s. r. o.,
vůči společnosti BOSLIE, s. r. o. Svědek K. nevěděl o tom, že jednatelka
společnosti LE ARCADIS, s. r. o., ke dni 22. 6. 2006 zrušila jeho dispoziční
právo k předmětnému účtu, nicméně poté, co tuto skutečnost zjistil, snažil se s
ČSOB, a. s., danou situaci řešit. Pokud by banka v rámci reklamačního řízení
tuto skutečnost více prověřila, nemohla by v rámci reklamace vyplatit svědkyni
W., resp. společnosti LE ARCADIS, s. r. o., částku ve výši 990.000,- Kč, neboť
díky tomuto přístupu a postupu banky v rámci reklamačního řízení byla
společnosti LE ARCADIS, s. r. o., vyplacena částka ve výši 990.000,- Kč celkem
dvakrát, a to aniž by se na tomto jakkoliv podílely obě obviněné. Obviněné sice
pochybily tím, že neověřily podpisový vzor pana R. K. k předmětnému účtu, avšak
v souvislosti s jejich jednáním nevznikla ČSOB, a. s., škoda ve výši 990.000,-
Kč, která vznikla právě až v souvislosti s nekvalitně a nesprávně provedeným
reklamačním řízením v bance.
Nalézací soud na str. 4 svého rozsudku pod sp. zn. 9 T 50/2008 v rámci výpovědi
svědka M. M. k dopisu, jež mu měl být doručen od ČSOB, a. s., uvádí: „Pokud
jde o jiné závazky, tak později přišel od obchodní banky dopis ohledně nějakého
dluhu … banka psala, že po společnosti žádá milion korun na základě jakési
smlouvy. Nebyl však schopen konkrétně postřehnout, o co konkrétně tam šlo“. Z
výpovědi jmenovaného svědka se podává, že předmětný dopis od ČSOB, a. s., mu
byl doručen někdy v červnu roku 2007. Podle zápisu z jednání (č. l. 107 spisu)
R. K. dne 26. 6. 2006 přislíbil zástupcům ČSOB, a. s., že do 30. 6. 2006
neoprávněné prostředky ve výši 990.000,- Kč vrátí na účet, což také písemně
stvrdil. Stejně tak je součástí spisového materiálu (č. l. 243) prohlášení R.
K. ze dne 23. 6. 2006, ve kterém podepsal, že neoprávněně vyzvednutá částka
bude narovnána a vyzvednuté finanční zdroje budou do 30. 6. 2006 vráceny. Dne
4. 7. 2006 (č. l. 109) ČSOB, a. s., vyzvala R. K. k zaplacení neoprávněné
vybraných finančních prostředků, neboť tak dosud neučinil. Reklamační list
podepsaný K. W. a datovaný 22. 6. 2006 je zažurnalizován na č. l. 114. U
hlavního líčení konaného dne 16. 3. 2009 svědek Ing. P. D. vypověděl (č. l.
343), že „když jednal s panem K. o celé záležitosti, jevil se mu poměrně
vstřícně … Bylo to jedno z řešení, když hovořil o tom, že tu firmu kupuje a že
ty prostředky bude mít k dispozici z dalších aktivit a činností a že touto
cestou by mohl celou záležitost narovnat“. M. M. u hlavního líčení dne 11. 5.
2009 na č. l. 357 spisu vypověděl: „Banka psala, že po společnosti žádá milion
korun, na základě jakési smlouvy – tam jsem nebyl jaksi schopen postřehnout, o
co tam šlo“. Na dotaz soudu z jakého titulu po něm banka žádala milion korun
svědek odpověděl, že tam bylo napsáno z titulu jakési smlouvy, ale o žádném
závazku vůči bance nevěděl.
Jak je patrno, z výpovědí M. M. vyplývá, že dopis, který mu byl adresován od
ČSOB, a. s., odkazoval na „smlouvu“, případně také svědek uváděl pojem
„dohodu“, na základě které byla vyslovena žádost o vrácení neoprávněně
vyplacených finančních prostředků. K navrácení částky 990.000,- Kč se zavázal
R. K., a to v zápise z jednání dne 26. 6. 2006 a v prohlášení ze dne 23. 6.
2006. Z toho vyplývá, že s odkazem na tyto dokumenty urgovala banka následného
majitele společnosti LE ARCADIS, s. r. o., M. M. a žádala po něm slibované
plnění. Fakt, že banka se opakovaně pokoušela zkontaktovat R. K., potažmo
společnost LE ARCADIS, s. r. o., prostřednictvím nového majitele M. M., nelze
vykládat tak, že banka jednoznačně tímto doporučeným dopisem uznala své
pochybení. ČSOB, a. s., vycházela z toho, že se na ní R. K. dopustil podvodu,
což lze dovodit z podaného trestního oznámení na jednání R. K. (č. l. 112
spisu), které poté bylo orgány činnými v trestním řízení vyhodnoceno v záznamu
o zahájení úkonů trestního řízení (č. l. 1 spisu) jako trestný čin podvodu
podle § 250 odst. 1, 3 tr. zák. a až usnesením ze dne 2. 5. 2007 (č. l. 2) bylo
zahájeno trestní stíhání obviněných L. P. a M. Š. pro trestný čin porušování
povinnosti při správě cizího majetku podle § 255a odst. 1 tr. zák. Navíc nebylo
nikým zpochybněno reklamační řízení, které vedla K. W. vůči ČSOB, a. s., a z
ničeho ani nelze dovodit závěr, že by banka změnila názor na to, kdo pochybil,
zvláště když bývalý ředitel příslušné pobočky banky Ing. P. D. u hlavního
líčení, které se konalo až v březnu 2009, tedy s odstupem téměř dvou let od
doručeného dopisu M. M., který si jej měl převzít v roce 2007, nezpochybnil
oprávněnost vyplacení částky 990.000,- Kč společnosti LE ARCADIS, s. r. o. Není
tedy v žádném případě možné zastávat názor o tom, že by banka uznala jakékoliv
své pochybení.
Odvolací soud v odůvodnění svého usnesení pod sp. zn. 5 To 347/2009 reaguje na
odvolací námitky obviněných, jež byly v podstatě shodné, v tom směru, že
„podstatná skutková zjištění o jednání obviněných (§ 89 odst. 2 tr. zák.) jsou
nesporná, námitky proti výroku o vině jsou založeny pouze na odlišném výkladu
jinak nesporných skutkových okolností stranou obhajoby, se zdůrazněním právní
polohy odvolacích námitek, spočívajících v tvrzení absence příčinné souvislosti
mezi popíraným jednáním obviněných a škodným následkem“. K tomu v podrobnostech
odvolací soud dále rozvádí, že opomenutí jejich důležité povinnosti bylo
nepochybně příčinou vzniklého následku, tedy vyplacení částky 990.000,- Kč
neoprávněné osobě, čímž vznikla škoda poškozené ČSOB, a. s. K argumentaci, že
bance vznikla škoda až následným uhrazením téže částky firmě LE ARCADIS, s. r.
o., kterou však odvolací soud odmítá přijmout, dále uvádí: „lze pochopit, že za
daných zvyklostí v bankovním světě, např. v zájmu zachování dobrého jména
banky, ale i ve světle právních předpisů o náhradě škody, byla reklamace firmy
LE ARCADIS, s. r. o., přijata jako důvodná, neboť banka vskutku nemohla popřít
objektivní fakt, že peníze z účtu firmy uhradila osobě, která k účtu neměla
dispoziční právo, přitom banka v době výplaty peněz objektivně měla informace o
tom, že předchozí dispoziční právo bylo svědku R. K. oprávněným majitelem účtu
zrušeno“. Odvolací soud odmítl přijmout i argumentaci obviněných o neexistenci
příčinné souvislosti mezi jednáním obviněných a vzniklou škodou.
Nejvyšší soud s ohledem na shora uvedené závěry soudů obou stupňů
nezpochybňuje, že jednáním obviněných byla naplněna objektivní stránka
trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255a
odst. 1 tr. zák., konkrétně že byla dána příčinná souvislost, když škoda, tedy
následek jednání obviněných, vznikla již neoprávněnou výplatou R. K., nikoliv
až postupem jiných osob v reklamačním řízení. Dále Nejvyšší soud považuje za
potřebné poukázat i na to, že není podstatné, zda R. K. použil neoprávněně
vybranou sumu peněz pro vlastní potřebu či zda uhradil dluhy, které měla
společnost LE ARCADIS, s. r. o., u společnosti BOSLIE, s. r. o. Podstatné
pochybení obou soudů však shledává v tom, že se nedostatečně zabývaly
materiální stránkou předmětného trestné činu, zvláště když odvolací soud v
odstavci týkajícím se výroku o trestu na str. 4 svého usnesení pod sp. zn. 5 To
347/2009 rozvedl, že „… z okolností zjištěných k jednání svědků K., W., M., Wá.
a Š., lze vyslovit podezření, že obviněné se staly obětí poměrně rafinovaného
podvodu (pouze zřejmá neprůkaznost subjektivní stránky zřejmě nevedla k
obvinění určité osoby či osob, zejména svědka K. jakožto v dané chvíli
neoprávněného inkasisty inkriminované hotovosti). Dokonce i pokud by došlo k
inkriminovanému výběru ve verzi svědků K. a W., pak lze konstatovat
přinejmenším nečestné řešení dané situace ze strany společnosti LE ARCADIS,
jejíž profil lze označit – ve světle vskutku zvláštní praxe obchodování formou
velkých hotovostních plateb za údajné zakázky v poněkud neurčitém oboru
podnikání, ve světle nepříliš věrohodného obsahu a dikce výpovědi její
nominální majitelky svědkyně W. před soudem, jakož i ve světle ne dost dobře
pochopitelného, nicméně příznačného prodeje firmy k její zřejmé nefunkčnosti do
rukou svědka M. – za neseriózní“. Tyto skutečnosti stejně jako povaha
nedbalostního pochybení obviněných L. P. a M. Š., okolnosti, za kterých k němu
došlo, jakož i osoby obou obviněných, nebyly oběma soudy dostatečně zváženy z
hlediska, zda stupeň nebezpečnosti jejich činu není jen nepatrný ve smyslu § 3
odst. 2 tr. zák.
Podle § 3 odst. 2 tr. zák. může být čin posouzen jako trestný, jen je-li jeho
stupeň nebezpečnosti pro společnost vyšší než nepatrný. Tato zásada znamená, že
jednání, která v konkrétní podobě nedosahují určité minimální výše
nebezpečnosti pro společnost, nejsou vůbec trestnými činy, i když jinak mají
znaky některé skutkové podstaty. Omezení oblasti trestní represe uvedenou
minimální hranicí je výrazem materiálního pojetí trestného činu a uplatnění
zásady pomocné úlohy trestní represe. Při tomto pojetí je korektiv, který
vylučuje případy, jež i přesto, že formálně naplňují znaky některého trestného
činu, nevyžadují trestní postih, v oblasti trestního práva hmotného (obdobného
cíle lze dosáhnout v oblasti trestního práva procesního použitím „zásady
oportunity“ nebo použitím odklonů, např. podmíněným zastavením trestního
stíhání či narovnáním). Z ustanovení § 3 odst. 1 tr. zák. v souvislosti s
ustanovením § 1 tr. zák. vyplývá, že nebezpečnost činu pro společnost je v
zásadě dána tím, že takový čin porušuje nebo ohrožuje zájmy chráněné trestním
zákonem, přičemž z hlediska § 3 odst. 2 tr. zák. je podstatné v jaké intenzitě
tyto zájmy, pokud jde o konkrétní skutkovou podstatu trestného činu, zde
porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255a odst. 1 tr. zák.,
porušuje či ohrožuje. Přitom však nestačí zabývat se jen porušením nebo
ohrožením chráněných zájmů, ale je nutno přihlédnout i ke všem ostatním
okolnostem případu, které mají vliv na nebezpečnost činu pro společnost a které
jsou obecně uvedeny v § 3 odst. 4 tr. zák. Ustanovení § 3 odst. 4 tr. zák., jež
vyžaduje hodnotit konkrétní stupeň nebezpečnosti činu pro společnost, má
podstatný význam nejen pro úvahu, zda jde vůbec o trestný čin, ale rozhodujícím
způsobem zasahuje i do úvah o tom, zda jde o trestný čin závažnějšího nebo méně
závažného charakteru (srov. č. 33/1962 Sb. rozh. tr.). Všechny okolnosti
důležité z hledisek uvedených v tomto ustanovení je nutno nejen zjišťovat,
nýbrž je také objektivně (tj. bez přeceňování nebo podceňování některých z
nich) hodnotit. Přitom je třeba vždy uvést, zda a do jaké míry ta či ona
okolnost zvyšuje nebo snižuje stupeň nebezpečnosti činu pro společnost (č. II/1965 Sb. rozh. tr.). Při určování stupně nebezpečnosti trestného činu pro
společnost nepřihlíží soud jen k okolnostem, které zakládají znaky trestného
činu, kterým byly obviněné uznány vinnými, nýbrž i k dalším okolnostem, které
sice nejsou nutné k naplnění znaků trestného činu, které však charakterizují
spáchaný skutek nebo jeho pachatele a mají vliv na jejich konkrétní
společenskou nebezpečnost (č. 13/1973 Sb. rozh. tr.). Stupeň nebezpečnosti činu
pro společnost lze v konkrétním případě stanovit odpovědně až po zhodnocení
všech hledisek uvedených v § 3 odst. 4 tr. zák. Nelze proto některá z těchto
hledisek posuzovat izolovaně mimo rámec stupně nebezpečnosti činu pro
společnost. Mezi významem jednotlivých přitěžujících a polehčujících okolností
mohou být v konkrétním případě značné rozdíly. Proto je nutné u každé
přitěžující, resp. polehčující okolnosti konkrétně zhodnotit její význam pro
zvýšení, resp.
snížení stupně nebezpečnosti činu pro společnost (srov. č. 1/1965 Sb. rozh. tr.). Více intenzivní zastoupení jedné složky činu (např. vyšší rozsah škody) nelze přeceňovat v neprospěch obviněného za stavu, kdy je
mnohonásobně vyvážen skutečnostmi dalšími, zejména mírou zavinění, okolnostmi
za kterých došlo ke spáchání trestného činu, osobou pachatele, včetně jeho
dosavadní bezúhonností a chování před spácháním činu apod. Nebezpečnost činu
pro společnost jako tzv. materiální znak trestného činu tak vyjadřuje celkovou
závažnost činu, a to z hlediska jeho objektivních i subjektivních znaků, a to
včetně osoby pachatele.
Vedle naplnění formálních (objektivních i subjektivních) znaků a materiálního
znaku trestného činu je třeba při aplikaci jednotlivých ustanovení a institutů
trestního práva zvažovat i princip trestněprávní represe jako posledního
prostředku – „ultima ratio“. V tomto směru je třeba, aby byla soudy
respektována relevantní judikatura Ústavního soudu, kde je možno např. poukázat
na nález Ústavního soudu pod sp. zn. I. ÚS 541/10, z něhož se podává, že
„umožňuje-li trestní právo realizaci veřejného zájmu na stíhání trestné
činnosti pomocí robustních a osobní integritu jednotlivce omezujících nástrojů,
pak jejich použití musí respektovat ústavněprávní limity, v daném případě
princip proporcionality (způsobilost, nezbytnost a adekvátnost užití
trestněprávního prostředku ochrany)“. Ústavní soud k tomu např. v nálezu pod
sp. zn. IV. ÚS 469/04 konstatoval: „Z ústavního hlediska žádný soud nemůže
přehlížet zjevnou skutečnost, že nástroje, pomocí nichž se realizuje
trestněprávní ochrana, omezují základní práva či svobody, a jen důsledné
respektování principu „ultima ratio“ (chápaného z ústavního hlediska) zaručuje,
že takové omezení bude možno ještě považovat za proporcionální s účelem
sledovaným trestním řízením (ve smyslu čl. 1 odst. 1 Ústavy a čl. 4 odst. 4
Listiny).“ Obdobně již opakovaně judikoval i Nejvyšší soud (srov. např.
rozhodnutí pod sp. zn. 7 Tz 230/2000, 5 Tdo 897/2005 nebo 5 Tdo 563/2008). V
daném případě nelze považovat rozhodnutí nalézacího a odvolacího soudu jako
odpovídající ustanovení § 3 odst. 4 tr. zák. a uplatnění principu „ultima
ratio“ ve shora podrobně rozvedeném smyslu, neboť zatím nebyly náležitě vzaty v
úvahu a posouzeny konkrétní okolnosti, jež jsou spoluurčující pro stanovení
stupně nebezpečnosti činu pro společnost z hlediska § 3 odst. 1, 2 a 4 tr. zák.
(srovnej např. rozhodnutí č. 29/1966 a č. 43/1996 Sb. rozh. tr.), ale ani z
hlediska uplatnění principu „ultima ratio“ vyplývajícího z obecně platné zásady
subsidiarity trestní represe.
S přihlédnutím k tomu Nejvyšší soud po přezkoumání věci zjistil, že dovolací
důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je naplněn, neboť došlo k
nesprávnému právnímu posouzení skutku, který je předmětem trestního stíhání
obviněných L. P. a M. Š. ohledně naplnění materiálního znaku trestného činu
porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255a odst. 1 tr. zák. a
uplatnění zásady subsidiarity trestní represe. V návaznosti na to k důvodně
podanému dovolání obviněných L. P. a M. Š.podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil
napadené usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. 9. 2009, sp. zn. 5 To
347/2009, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 8. 7. 2009, sp. zn. 9
To 50/2008. Podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil i všechna další rozhodnutí na
zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo
zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. pak Nejvyšší soud
přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 1, aby věc v potřebném rozsahu znovu
projednal a rozhodl. Toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r
odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání, neboť vzhledem k charakteru
vytknutých vad je zřejmé, že je nelze odstranit ve veřejném zasedání.
V novém řízení se Obvodní soud pro Prahu 1 zaměří zejména na materiální stránku
trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255a
odst. 1 tr. zák. a na princip „ultima ratio“ vyplývající ze zásady subsidiarity
trestní represe, a to z hledisek shora podrobně rozvedených.
Dále považuje Nejvyšší soud za nutné upozornit také na to, že v mezidobí
vstoupil v účinnost dne 1. 1. 2010 nový trestní zákoník (zákon č. 40/2009 Sb.),
a proto bude třeba při novém rozhodování v této trestní věci brát s
přihlédnutím k § 2 trestního zákoníku v úvahu také novou právní úpravu
trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku z nedbalosti
podle § 221 odst. 1 trestního zákoníku, který u formy zavinění vyžaduje hrubou
nedbalost (§ 16 odst. 2 trestního zákoníku), a to na rozdíl od § 255a odst. 1
tr. zák., který z hlediska zavinění byl založen na vědomé nedbalosti [§ 5 písm.
a) tr. zák.], a proto bude třeba také posoudit, zda tato nová právní úprava s
přihlédnutím i k ostatním okolnostem není pro obviněné příznivější (srov. i §
12 odst. 2 trestního zákoníku).
Závěrem Nejvyšší soud připomíná, že podle § 265s odst. 1 tr. ř. je Obvodní soud
pro Prahu 1, jemuž věc byla přikázána k novému projednání a rozhodnutí, vázán
právními názory, které byly shora v tomto usnesení vysloveny, a je povinen
provést úkony a doplnění, jejichž provedení Nejvyšší soud nařídil, přičemž také
z naznačených hledisek zváží, zda a v jakých směrech je třeba dále doplnit
dokazování, zejména pokud jde o naplnění materiální stránky trestného činu
porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255a odst. 1 tr. zák.,
příp. při použití ustanovení § 2 trestního zákoníku z hlediska nově upravené
zásady subsidiarity trestní represe v § 12 odst. 2 trestního zákoníku.
Vzhledem k tomu, co již bylo uvedeno shora, je nutno také zdůraznit, že při
odůvodňování rozsudku je třeba postupovat důsledně v souladu s ustanovením §
125 odst. 1 tr. ř., které stanoví, že v odůvodnění rozsudku soud stručně
vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy svá skutková
zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů,
zejména pokud si vzájemně odporují. Z odůvodnění musí být patrno, jak se soud
vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a
jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle
příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu. Podobně i z rozhodnutí
odvolacího soudu musí být zřejmé, jak se v případě podání odvolání soud druhého
stupně vypořádal s námitkami uplatněnými obviněnými v odůvodnění jejich
odvolání a jaké závěry z toho vyvodil ve vztahu k napadeným výrokům rozsudku
soudu prvního stupně.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. května 2010
Předseda senátu:
Prof. JUDr. Pavel Šámal, Ph. D.