4 Tdo 1012/2016-25
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. 8. 2016 o dovolání
obviněného M. D., proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 28. 4.
2016 sp. zn. 10 To 88/2016, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Jičíně
pod sp. zn. 8 T 228/2015, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. D. odmítá.
Obviněný M. D. byl rozsudkem Okresního soudu v Jičíně ze dne 8. 2. 2016 sp. zn.
8 T 228/2015 uznán vinným přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání
podle § 337 odst. 1 písm. g) tr. zákoníku, kterého se dopustil tím, že
ve V. V., v průběhu výkonu trestu odnětí svobody, který mu byl uložen rozsudkem
Okresního soudu v Karviné – pobočkou Havířov ze dne 21. 1. 2013 pod sp. zn. 102
T 296/2011, který nabyl právní moci dne 15. 5. 2013, ve spojení s rozsudkem
Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 5. 2013 pod sp. zn. 5 To 101/2013,
· v blíže neustanovené době do 11:13 hod. dne 9. 3. 2015 si vědomě
opatřil a požil psychotropní látku metamfetamin a amfetamin, když v uvedenou
dobu mu byl na zdravotním oddělení V. V. odebrán vzorek moči, který byl
podroben orientačnímu toxikologickému vyšetření, jehož výsledek byl pozitivní
na látku metamfetamin, proto byl vzorek moči následně odeslán k toxikologickému
vyšetření moči do Ústavu klinické biochemie a diagnostiky FN Hradec Králové,
kde bylo dne 13. 3. 2015 zjištěno, že vzorek moči byl pozitivní na látky
metamfetamin a amfetamin,
· dne 24. 5. 2015 v 8:45 hod. byl předveden na zdravotní středisko
věznice k provedení monitoringu moči na omamné a psychotropní látky, kde se
nejprve pokusil místo moči předložit k vyšetření vzorek vody, který nabral při
splachování z WC, z tohoto důvodu byl opětovně vyzván k odevzdání vzorku moči,
což však odmítl,
· dne 14. 6. 2015 ho nalezl dozorce při kontrole cely ubytovny „D“, jak
leží na zemi v cele v bezvědomí s tržnou ránou na hlavě, načež byl eskortován
vozidlem ZZS do Oblastní nemocnice v Jičíně, kde byl ošetřen a hospitalizován
do 15. 6. 2015 s podezřením na silnou intoxikaci, proto mu byl odebrán vzorek
krve, kdy provedeným toxikologickým vyšetřením krve dne 16. 6. 2015 v Ústavu
klinické biochemie a diagnostiky FN Hradec Králové, bylo zjištěno, že vzorek
krve byl pozitivní na látky metamfetamin (142,0 ng/ml) a amfetamin,
kdy methylamfetamin, metamfetamin a amfetamin (pervitin) jsou psychotropními
látkami zařazenými do Seznamu II podle Úmluvy o psychotropních látkách, který
je přílohou č. 5 nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek,
a z jeho aktuálního hodnocení výkonu trestu vyplývá, že byl celkem 7x kázeňsky
trestán, z toho 3x pro intoxikaci psychotropní látkou, stanovený program
zacházení v průběhu výkonu trestu odnětí svobody neplnil a i v současné době
neplní, kdy jeho přeřazení do přísnějšího režimu nepřichází v úvahu vzhledem k
jeho zařazení do 3. prostupné skupiny vnitřní diferenciace ve věznici se
zvýšenou ostrahou, kdy tímto závažným jednáním dlouhodobě narušuje plnění
stanoveného programu zacházení a maří účel výkonu trestu odnětí svobody.
Za to mu byl podle § 337 odst. 1 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v
trvání 14 měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku
zařazen do věznice s ostrahou.
Proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání v celém
rozsahu, které Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 28. 4. 2016 sp.
zn. 10 To 88/2016 podle § 256 tr. ř. zamítl jako nedůvodné.
Citované usnesení soudu druhého stupně napadl obviněný prostřednictvím své
obhájkyně dovoláním v celém rozsahu, které založil na dovolacím důvodu podle
265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném
právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
Svůj mimořádný opravný prostředek obviněný rozdělil do třech částí. V prvé řadě
namítl, že v řízení byla porušena zásada ne bis in idem. V souladu s
judikaturou Ústavního i Nejvyššího soudu (jmenovitě rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 22. 7. 2004 sp. zn. 11 Tdo 738/2003) nelze nikoho stíhat pro stejný
skutek, který byl jako čin trestněprávní povahy již dříve pravomocně rozhodnut
v kázeňském řízení. Obviněný byl za všechny tři dílčí skutky kázeňsky postižen,
proto je jeho trestní stíhání nepřípustné. Odvolací soud v rámci hodnocení této
námitky bez bližšího odůvodnění toliko odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu
sp. zn. 8 Tdo 379/2012 (správně patrně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4.
2012 sp. zn. 8 Tdo 397/2012 – pozn. NS) a na příslušné ustanovení zákona č.
169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody a o změně některých souvisejících
zákonů (dále jen „zákon o výkonu trestu odnětí svobody“).
V další části svého dovolání obviněný namítl porušení zásady zákazu
sebeobviňování ve smyslu čl. 37 odst. 1 a čl. 40 odst. 4 Listiny základních
práv a svobod, což je v rozporu s nálezy Ústavního soudu ze dne 23. 5. 2007 sp.
zn. III. ÚS 655/06 a ze dne 3. 10. 2005 sp. zn. I. ÚS 671/05. V rámci skutku ze
dne 9. 3. 2015 sice obviněný dobrovolně poskytl vzorek moči, je však třeba
zabývat se otázkou, zda je z odebraného vzorku průkazné požití nedovolené látky
a zda byla testovaná moč opravdu obviněného, neboť vzorek byl při kontrole
odebrán celkem deseti vězňům. V rámci skutku ze dne 24. 5. 2015 obviněný odmítl
poskytnout vzorek moči a v souladu se zásadou zákazu sebeobviňování z toho
nelze vyvodit žádné důsledky. Konečně v rámci skutku ze dne 14. 6. 2015 schází
souhlas obviněného s odebráním krve. Bez souhlasu lze takto postupovat toliko
ve smyslu § 114 tr. zákoníku (správně tr. řádu – pozn. NS), přičemž na dané
ustanovení nelze v projednávaném případě odkazovat, neboť se nejednalo o
zajištění důkazu pro potřeby trestního řízení.
Z popisu skutku v rozsudku soudu prvního stupně přitom podle obviněného není
zřejmé, jakého závažného jednání se měl dopustit. Uvedené tři dílčí skutky
svojí intenzitou ani v souhrnu nemohou být hodnoceny jako závažné jednání,
které by bylo způsobilé mařit účel trestu. Toxikomanie je nemocí, která by se
měla léčit, ne trestat, a povinností věznice je zabránit přístupu vězňů k těmto
látkám.
Z těchto důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k tr. ř. zrušil
napadené usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 28. 4. 2016 sp. zn.
10 To 88/2016, jakož i rozsudek Okresního soudu v Jičíně ze dne 8. 2. 2016 sp.
zn. 8 T 228/2015 a přikázal soudu prvního stupně věc znovu projednat a
rozhodnout.
K dovolání obviněného M. D. se ve smyslu § 265h odst. 2 tr. ř. obsáhle vyjádřil
státní zástupce činný na Nejvyšším státním zastupitelství. K namítanému
porušení zásady ne bis in idem předně dovolateli vytkl, že tyto námitky jsou
vlastní dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř., nikoliv podle
písm. g) stejného ustanovení zákona. Z procesní opatrnosti se však k této
námitce vyjádřil, přičemž dospěl k závěru, že kázeňský přestupek nemá trestní
charakter. Obviněným citovaná judikatura Nejvyššího soudu byla překonána, navíc
se týkala řízení přestupkového, nikoliv kázeňského. Státní zástupce se ve
vyjádření zabýval analýzou pojmů „trestní řízení“ a „trestní obvinění“, kdy mj. ve světle nálezu Ústavního soudu ze dne 27. 6. 2001 sp. zn. Pl. ÚS 16/99,
uveřejněného pod č. 96/2001 Sb. nálezů a usnesení Ústavního soudu, připomněl,
že trestním obviněním ve smyslu čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a
základních svobod (dále také jen „Evropská úmluva“) jsou podle judikatury
Evropského soudu pro lidská práva (dále také jen „ESLP“) řízení prakticky o
veškerých sankcích ukládaných správními úřady fyzickým osobám za přestupek nebo
jiný správní delikt, jakož i o sankcích ukládaných v řízení disciplinárním nebo
kárném (státním zaměstnancům, vojákům, policistům), resp. ukládaných v
obdobných řízeních členům komor s nuceným členstvím. Ve věci Zolotukhin proti
Rusku (rozsudek ze dne 10. 2. 2009, stížnost č. 14939/03) Evropský soud pro
lidská práva řešil otázku, zda se jednalo o „trestní řízení“ ve smyslu čl. 4
odst. 2 protokolu č. 7 k Evropské úmluvě, za pomoci použití tzv. Engel kritérií
(rozsudek ze dne 8. 6. 1976 ve věci Engel a další proti Nizozemí, stížnosti č. 5100/71, 5101/71, 5102/71, 5354/72 a 5370/72), jež se používají k určení, zda
se jednalo o trestní obvinění ve smyslu čl. 6 Evropské úmluvy (smísil tedy
pojmy „trestní řízení“ a „trestní obvinění“). ESLP zdůraznil, že v případě, kdy
je sankcí zbavení osobní svobody (konkrétně tři dny správního zajištění),
existuje presumpce, že se o trestní sankci jedná. K tomu je třeba uvést, že
osobní svoboda stěžovatele v tomto případě byla nově omezena. Naopak v
projednávané trestní věci je obviněný již osobou vězněnou a i nejpřísnějšími
kázeňskými tresty ve smyslu § 46 odst. 3 písm. f), písm. g) či písm. h) zákona
o výkonu trestu odnětí svobody podle státního zástupce dojde maximálně ke
zpřísnění výkonu trestu, který může mít nanejvýš nepřímý vliv na jeho celkovou
délku. Demarkační čárou mezi trestní oblastí a disciplinární sférou se ESLP
zabýval ve věci Ezeh a Connors proti Spojenému království (rozsudek ze dne 9. 10. 2003, stížnosti č. 39665/98 a 400086/98), kdy ohledně rozhodného třetího
Engelova kritéria shledal, že uložená sankce dnů vězení navíc bez spojitosti s
jejich původním odsouzením má trestněprávní povahu. Státní zástupce dále
připomněl, že i jiná disciplinární řízení nelze podle Ústavního soudu považovat
za „trestní obvinění“ (např. nález ÚS ze dne 29. 9. 2010 sp. zn. Pl. ÚS 33/09,
uveřejněný pod č. 205/2010).
Ostatně i Nejvyšší soud dospěl k závěru, že
kázeňské řízení vězněných osob nemůže vytvořit překážku ne bis in idem pro
následný trestní postih stejného skutku. Učinil tak v usneseních ze dne 16. 4. 2014 sp. zn. 3 Tdo 309/2014, ze dne 3. 7. 2014 sp. zn. 11 Tdo 584/2014,
nejkomplexněji v usnesení ze dne 30. 7. 2014 sp. zn. 5 Tdo 587/2014,
uveřejněném pod č. 40/2015 Sb. rozh. tr. a konečně v usnesení ze dne 23. 9. 2015 sp. zn. 3 Tdo 1070/2015, na které přiléhavě odkázal odvolací soud ve svém
usnesení.
K námitce ohledně záměny vzorků moči státní zástupce upozornil, že se jedná o
námitku procesní, která nespadá pod deklarovaný dovolací důvod podle § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř., ani žádný jiný. Za podstatné považoval, že obviněný ve
svém dovolání neoznačil konkrétní extrémní rozpor mezi provedeným dokazováním a
učiněnými skutkovými zjištěními, který by mohl opodstatnit naplnění tohoto
dovolacího důvodu.
Státní zástupce se dále zabýval otázkou, jakou formu požití zakázaných látek
lze považovat za „závažné jednání“ ve smyslu skutkové podstaty přečinu maření
výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. g) tr. zákoníku. Za tímto účelem rozebral řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu v této
otázce. Nejvyšší soud v usnesení ze dne 21. 11. 2007 sp. zn. 6 Tdo 1266/2007,
uveřejněném pod č. 40/2008 Sb. rozh. tr., uvedl (v kontextu zákona č. 140/1961
Sb., trestní zákon, ve znění účinném do 31. 12. 2009 – dále jen „tr. zákon“),
že závažným jednáním se míní takové jednání, „které vykazuje výraznější
intenzitu a je zpravidla soustavnější a jehož důsledkem bude maření nebo
podstatné ztížení výkonu rozhodnutí ve smyslu znemožnění, případně znesnadnění
dosažení účelu trestu či vazby. Za splnění těchto předpokladů může být takovým
závažným jednáním i nedovolená konzumace návykové látky odsouzeným ve věznici,
pokud s ohledem na soustavnost či opakovanost konzumace, povahu a charakter
požívané látky, její množství a vliv na chování odsouzeného v důsledku toho
dochází alespoň ke znesnadnění dosažení účelu výkonu trestu odnětí svobody“. Obdobný závěr učinil Nejvyšší soud v usnesení ze dne 12. 12. 2007 sp. zn. 5 Tdo
1300/2007. V rozsudku ze dne 18. 2. 2010 sp. zn. 4 Tz 109/2009 poté Nejvyšší
soud k této problematice uvedl, že aby bylo možné kvalifikovat konzumaci
návykové látky odsouzeným jako trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí
podle § 171 odst. 1 písm. f) tr. zákona, musela by být tato konzumace svým
charakterem a povahou (svou společenskou nebezpečností) srovnatelná s ostatními
okruhy jednání, která jsou odsouzeným zakázána ustanovením § 28 odst. 3 písm. b) zákona o výkonu trestu odnětí svobody, tj. výroba a přechovávání předmětů,
které by mohly být použity k ohrožení bezpečnosti osob a majetku nebo k útěku,
nebo které by svým množstvím nebo povahou mohly narušovat pořádek anebo
poškodit zdraví. Státní zástupce dále analyzoval značné množství rozhodnutí
Nejvyššího soudu (usnesení ze dne 27. 5. 2010 sp. zn. 4 Tz 20/2010, usnesení ze
dne 11. 7. 2012 sp. zn. 5 Tdo 701/2012, usnesení ze dne 12. 9. 2012 sp. zn. 3
Tdo 1075/2012, usnesení ze dne 13. 8. 2014 sp. zn. 4 Tdo 972/2014, usnesení ze
dne 14. 1. 2015 sp. zn. 7 Tdo 1633/2014, usnesení ze dne 26. 2. 2015 sp. zn. 8
Tdo 209/2015), na jejichž základě učinil dva závěry: Zaprvé že pokud se jedná o
bezproblémového odsouzeného, ani opakovaná konzumace zakázaných látek nemusí
být závažným jednáním ve smyslu předmětné skutkové podstaty; a zadruhé že pokud
se jedná o jednání soustavné, spáchané za dalších přitěžujících okolností, může
být takové jednání závažným ve smyslu předmětné skutkové podstaty. Přestože se
z hlediska výše zmíněné judikatury jedná o věc hraniční a přestože bylo jednání
obviněného méně soustavné, odmítání všech pravidel dostoupilo tak daleko, že ho
v době skutku již nebylo možné přeřadit do přísnější věznice ani do horší
skupiny její vnitřní diferenciace.
Jeho chování bylo natolik špatné, že se
patrně nepodaří odlišit, v jaké části se jedná o jeho negativní povahové
vlastnosti a v jaké míře o vliv požitých zakázaných látek. Z těchto důvodů má
státní zástupce za to, že znak závažného jednání ve smyslu předmětného přečinu
byl naplněn a námitka obviněného byla v tomto směru zjevně neopodstatněná.
K zákazu sebeobviňování státní zástupce poukázal na skutečnost, že obviněným
namítané nálezy Ústavního soudu byly překonány stanoviskem Pléna Ústavního
soudu ze dne 30. 11. 2010 sp. zn. Pl. ÚS-st. 30/10, uveřejněným pod č. 59/2010
Sb. nálezů a usnesení Ústavního soudu. Oba nálezy se navíc týkaly trestního
řízení vedeného proti osobám považovaných podle zásady presumpce neviny za
zcela nevinné, nikoliv povinností stanovených pravomocně odsouzeným ve výkonu
trestu v konkrétní věznici. Pokud je v souladu se shora uvedeným stanoviskem
Ústavního soudu ústavně konformní sejmutí pachové stopy, odebrání bukálního
stěru či vlasů u podezřelých či obviněných, tím spíše musí být ústavně
konformní odběr moči odsouzených.
Závěrem svého vyjádření proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud odmítl
dovolání M. D. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
Z hlediska ustanovení § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. pak vyslovil souhlas s
projednáním věci v neveřejném zasedání i v případě jiného rozhodnutí, než je
uveden v písm. a) a b) daného ustanovení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací především zkoumal, zda je výše uvedené
dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny
obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání
napadeného rozhodnutí, či zda tu jsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom
dospěl k následujícím závěrům.
Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 28. 4. 2016 sp.
zn. 10 T 88/2016 je přípustné z hlediska § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr.
ř. Obviněný je podle ustanovení § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou
oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se
ho bezprostředně dotýká. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání
podle § 265f odst. 1 tr. ř., obviněný podal prostřednictvím svého obhájce, tedy
v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst.
1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je
určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady
spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem
hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod
neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti
nesprávnému hmotněprávnímu posouzení (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1.
9. 2004 sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání
hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy
byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s
příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod
totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového
stavu či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů
ve smyslu § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne
15. 4. 2004 sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již
třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (srov. usnesení Ústavního soudu ze
dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je
rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí
vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a
jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen
zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání
v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový
stav.
Nejvyšší soud zároveň upozorňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř.
je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně
uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových
zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi
provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem
prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen
soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3 tr.
ř., § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného
dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o
ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Evropská úmluva) a čl. 2
odst. 1 Protokolu č. 7 k Evropské úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou
třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a
samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho
důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je
mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět
(srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr.
ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň
plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání
dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní
pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (srov. usnesení Ústavního soudu ze
dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Pro úplnost Nejvyšší soud odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci
dovolacího důvodu podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je
souhrnně vyjádřena ve zprávě trestního kolegia Nejvyššího soudu o analýze a
vyhodnocení účinnosti novely trestního řádu č. 265/2001 Sb. ve vztahu k
soudnímu řízení ze dne 29. 9. 2004 sp. zn. Ts 42/2003, uveřejněné pod č.
36/2004 Sb. rozh. tr. nebo v dalších četných rozhodnutích Nejvyššího soudu,
zejména v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006 sp. zn. 15 Tdo 574/2006,
uveřejněné pod č. 21/2007 Sb. rozh. tr. Uvedenou problematikou se pak zabýval i
Ústavní soud, např. v usnesení ze dne 9. 10. 2007 sp. zn. I. ÚS 1692/07 a v
usnesení ze dne 5. 2. 2009 sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž zdůraznil, že se
„ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu, podle kterého dovolací námitky,
které se týkají skutkových zjištění a hodnocení důkazů, jsou mimo rámec
dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci“.
K porušení principu ne bis in idem
Obviněný k porušení principu ne bis in idem jednoduše řečeno namítá, že již byl
za jednání popsané v tzv. skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně potrestán
kázeňským trestem, což mělo založit překážku věci pravomocně rozhodnuté. Jeho
potrestání v projednávané trestní věci tak mělo být porušením čl. 40 odst. 5
Listiny základních práv a svobod a čl. 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Evropské
úmluvě.
Předně je třeba uvést, že namítaná vada nedopadá pod uvedený dovolací důvod
podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nýbrž pod dovolací důvod podle § 265b
odst. 1 písm. e) tr. ř., který je dán právě tehdy, pokud proti obviněnému mělo
být vedeno trestní stíhání, ačkoliv bylo podle zákona nepřípustné [např. pro
překážku věci rozhodnuté v řízení svým charakterem obdobným trestnímu řízení,
což vyplývá z mezinárodních závazků ve smyslu § 11 odst. 1 písm. j) tr. ř.]. V
souladu s dřívějšími rozhodnutími Nejvyššího soudu je jednou z nezbytných
obsahových náležitostí dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. i přesná
konkretizace dovolacího důvodu (přiměřeně srov. usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 14. 5. 2003 sp. zn. 7 Tdo 541/2003). Pokud je ale třeba vycházet z toho, že
námitky obviněného je nutné chápat v materiálním smyslu, kdy v dovolání nestačí
jen formálně odkázat na nějaký z dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř.,
jestliže s ním tvrzené námitky materiálně nesouvisí, lze dospět k tomu, že v
případě dostatečně konkretizovaných námitek odpovídajících některému z
dovolacích důvodů, a dovolatel uplatnil neodpovídající dovolací důvod (nikoliv
však žádný), může opodstatněnost takové námitky Nejvyšší soud posoudit. Lze to
však učinit jen tehdy, pokud uplatněné námitky zjevně dopadají pod jiný
přípustný dovolací důvod.
Tak je tomu i v projednávaném případě ohledně námitky porušení principu ne bis
in idem. V obecné rovině jde o situaci, kdy je ve věci dána překážka rei
iudicatae (překážka věci pravomocně rozhodnuté), a orgány činné v trestním
řízení zahájily trestní stíhání obviněného, ač bylo trestní stíhání vyloučeno,
potažmo trestní stíhání nezastavily, a věc skončila pro obviněného méně
příznivým způsobem, zpravidla odsuzujícím rozsudkem. Předmětný princip vyplývá
jak z vnitrostátního práva – čl. 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod,
která stanoví, že „[n]ikdo nemůže být trestně stíhán za čin, pro který již byl
pravomocně odsouzen nebo zproštěn obžaloby. …“, tak z práva mezinárodního, kdy
čl. 4 Protokolu č. 7 k Evropské úmluvě stanoví, že „[n]ikdo nemůže být stíhán
nebo potrestán v trestním řízení podléhajícím pravomoci téhož státu za trestný
čin, za který již byl osvobozen nebo odsouzen konečným rozsudkem podle zákona a
trestního řádu tohoto státu“. Stranou úvah nesmí být ani čl. 14 odst. 7
Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, jenž stanoví, že
„[t]restní stíhání nelze zahájit proti tomu, proti němuž dřívější stíhání pro
týž čin skončilo pravomocným rozhodnutím soudu, jímž byl obžalovaný uznán
vinným nebo jímž byl obžaloby zproštěn“.
Byť výše zmíněná ustanovení hovoří o „trestním stíhání“, Evropský soud pro
lidská práva ve své rozhodovací činnosti stanovil rozsah tohoto pojmu s tím, že
právní kvalifikace předmětného řízení ve vnitrostátním právu nemůže být jediným
relevantním kritériem pro aplikovatelnost principu ne bis in idem (tzv.
autonomní výklad). Samotné vyloučení některých protiprávních jednání z
kategorie trestných činů ve vnitrostátním právu a jejich přesun zejm. do
správního trestání je sice do jisté míry pro pachatele výhodný, ale v samotném
důsledku by ho mohl nepřípustně vyřadit z aplikačního rozsahu benefitů daných
Evropskou úmluvou (tím se zejména myslí právo na spravedlivý proces ve smyslu
čl. 6). Přestože princip ne bis in idem není součástí práva na spravedlivý
proces ve smyslu čl. 6 Evropské úmluvy (srov. rozsudek ESLP ze dne 20. 7. 2004
ve věci Nikitin proti Rusku, stížnost č. 50178/99), pro úvahy, zda jednání
obviněného spadá pod pojem „trestní stíhání“ podle čl. 4 Protokolu 7 k Evropské
úmluvě, se užijí stejná kritéria jako pro úvahu, zda jednání obviněného spadá
pod pojem „trestní obvinění“ podle čl. 6 Evropské úmluvy (srov. shora uvedený
rozsudek ESLP ve věci Zolotukhin proti Rusku). Jinak řečeno, pro posouzení, zda
kázeňské tresty obviněného dopadají pod aplikační rozsah čl. 4 Protokolu 7 k
Evropské úmluvě, se použijí tzv. engelovská kritéria (srov. shora uvedený
rozsudek ESLP ve věci Engel a další proti Nizozemí).
Premisou pro takový postup je totožnost skutku, tedy porovnání, zda jednání
obviněného, za které byl kázeňsky potrestán a jeho jednání popsané ve skutkové
větě rozsudku soudu je založeno na totožnosti jednání či následku z hlediska
rozhodných skutkových okolností. Totožnost skutku je obecně zachována i tehdy,
jestliže je úplná shoda alespoň v jednání při rozdílném následku, nebo je úplná
shoda alespoň v následku při rozdílném jednání, anebo jednání nebo následek
(nebo obojí) jsou alespoň částečně shodné, shoda ovšem musí být v podstatných
okolnostech, jimiž se rozumí zejména skutkové okolnosti charakterizující
jednání nebo následek z hlediska právní kvalifikace, která přichází v úvahu.
Z předloženého spisového materiálu vyplývá, že z hlediska kázeňského řízení ve
V. V. byl obviněný potrestán za tři skutky. Zaprvé mu byl za jednání ze dne 9.
3. 2015 uložen kázeňský trest celodenního umístění do uzavřeného oddělení na 14
dnů za porušení zákazu vyrábět, přechovávat a konzumovat alkoholické nápoje a
jiné návykové látky podle § 28 odst. 3 písm. b) zákona o výkonu trestu odnětí
svobody (č. l. 17). Totožný kázeňský trest mu byl uložen za jednání ze dne 24.
5. 2015, kdy porušil příkaz podrobit se vyšetření ke zjištění, zda užil
návykovou látku podle § 28 odst. 2 písm. o) zákona o výkonu trestu odnětí
svobody (č. l. 14). Kázeňské řízení ohledně jednání obviněného ze dne 14. 6.
2015 není ve spisu doloženo, nicméně je v něm založena lékařská zpráva Oblastní
nemocnice Jičín (č. l. 97).
Tímto jednáním podle soudů nižších stupňů obviněný mařil výkon rozhodnutí soudu
tím, že se dopustil závažného jednání, aby zmařil účel trestu, čímž spáchal
přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm.
g) tr. zákoníku. Z výše uvedeného je zřejmé, že se dozajista jedná o totožnost
skutku z důvodu totožnosti jednání.
Na tomto základě lze přistoupit k aplikaci engelovských kritérií. Prvním a
výchozím kritériem je kvalifikace protiprávního jednání ve vnitrostátním právu.
Pokud jde o trestný čin, je čl. 6 Evropské úmluvy bez dalšího aplikovatelný (v
projednávaném případě poté čl. 4 Protokolu č. 7 k Evropské úmluvě). Pokud ne,
přistoupí se k posuzování druhého a třetího kritéria, přičemž k
aplikovatelnosti předmětného článku postačí naplnění jednoho z nich. Jednání
obviněného bylo v prvém řízení kvalifikované jako kázeňský delikt podle zákona
o výkonu trestu odnětí svobody, proto Nejvyšší soud přistoupil ke druhému
kritériu.
Tím je povaha deliktu, resp. zda je aplikovaná právní norma v prvotním řízení
adresována všem (myšleno přinejmenším skupině osob, která není jasně
definovatelná skupina se zvláštním postavením osob, na které dopadá
disciplinární povinnost), či toliko osobám se specifickým postavením (např.
vojákům či právě vězňům – srov. výše zmíněný rozsudek ESLP ve věci Ezeh proti
Spojenému království). S tím se v rámci stejného kritéria pojí otázka
(kumulativně stanovené podkritérium), zda je účel sankce hrozící v prvotním
řízení spíše preventivně-represivní, anebo ryze reparační. Jak judikoval
Nejvyšší soud, na osoby vykonávající trest odnětí svobody dopadá zákon o výkonu
trestu odnětí svobody, který směřuje pouze proti určité skupině vězněných osob,
negativně vyjádřeno nejedná se o normu adresovanou všem ve smyslu judikatury
ESLP (srov. výše zmíněné usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 40/2015
Sb. rozh. tr.). Na druhou stranu tresty udělené obviněnému v kázeňském řízení
byly minimálně částečně preventivně-represivního charakteru, neboť jeho
umístění do uzavřeného oddělení bylo za účelem odradit obviněného od budoucího
užívání zakázaných látek (preventivně-represivní složka), jakož i aktuálního
zabránění jejich užívání (reparační složka).
Třetí engelovské kritérium se týká druhu a stupně závažnosti sankce, a to pro
případ, kdy norma dopadá toliko na osoby se specifickým postavením (není
naplněno druhé kritérium, které by samo o sobě postačilo k závěru o
trestněprávním charakteru řízení), ale účel sankce je alespoň dílem preventivně-
represivní, právě jako to je v projednávaném případě. Jinak řečeno třetím
kritériem je povaha sankce, kterou bylo možno uložit za protiprávní jednání, z
hlediska druhu či závažnosti. V projednávané věci mohla být obviněnému uložena
zejména sankce – kázeňský trest – podle § 46 odst. 3 písm. g), či písm. h)
zákona o výkonu trestu odnětí svobody, tedy celodenní umístění do uzavřeného
oddělení až na 20 dnů, či umístění do samovazby až na 20 dnů. K těmto kázeňským
trestům ustanovení § 49 odst. 3 zákona o výkonu trestu odnětí svobody uvádí, že
odsouzený při celodenním umístění v uzavřeném oddělení „nepracuje, neúčastní se
programu zacházení, není mu dovoleno kouřit, číst denní tisk, knihy nebo jiné
publikace, kromě právnické, vzdělávací nebo náboženské literatury, a nakupovat
potraviny a věci osobní potřeby s výjimkou hygienických potřeb. Není mu
dovoleno odpočívat na lůžku mimo dobu k tomu vnitřním řádem určenou. Stejně se
postupuje i při kázeňském trestu celodenního umístění do uzavřeného oddělení s
tím rozdílem, že odsouzený je povinen vykonávat úklidové práce a práce nezbytné
k zajištění běžného provozu ve věznici“. Rozhodnou okolností, která je
analyzována i ve výše zmíněném usnesení Nejvyššího soudu uveřejněném pod č.
40/2015 Sb. rozh. tr., je, že osobní svoboda obviněného na rozdíl od osobní
svobody Sergeye Zolotukhina ve výše zmíněné věci rozhodnuté ESLP nebyla nově
omezena. Byl mu toliko zpřísněn výkon trestu odnětí svobody, jinak řečeno
změnila se forma totožného druhu výkonu trestu odnětí svobody, nikoliv právní
titul k výkonu trestu odnětí svobody. Kázeňský trest obviněného v
nejzávažnějším případě spočíval v umístění do uzavřeného oddělení, případně v
umístění do samovazby. Vliv tohoto kázeňského trestu na celkovou dobu odnětí
svobody obviněného byl pouze nepřímý, kdy sice mohl hrát roli na potenciální
řízení o jeho podmíněném propuštění, nelze však kvantifikovat, o jakou dobu by
se podmíněné propuštění oddálilo, či zda by vůbec nastalo (srov. podmínky
podmíněného propuštění podle § 331 a násl. tr. ř., zejm. podmínka vzorného
chování a plnění povinností ve výkonu trestu). Takový kázeňský trest Nejvyšší
soud nepovažuje svým druhem či závažností za způsobilý přivodit obviněnému tak
podstatnou újmu, aby bylo naplněno třetí engelovské kritérium.
Nadto je třeba dodat, že z hlediska objektu ochrany kázeňské řízení a trestní
řízení chrání v tomto případě dva ne zcela splývající zájmy. V případě
kázeňského deliktu šlo ve smyslu § 28 odst. 1 zákona o výkonu trestu odnětí
svobody o dodržování stanoveného pořádku a kázně, plnění pokynů a příkazů
zaměstnanců Vězeňské služby České republiky a i o jiné zachovávání ustanovení
vnitřního řádu věznice. V případě projednávaného trestného činu jde o ochranu
společnosti a o vedení odsouzeného k tomu, aby se pro budoucnost páchání
trestné činnosti vyvaroval, čemuž slouží různé převýchovné programy a další
metody uplatňované v průběhu výkonu trestu. Tomu odpovídá i duch ustanovení §
55 odst. 2 zákona o výkonu trestu odnětí svobody, podle kterého se uložením
kázeňského trestu odsouzenému nevylučuje jeho trestní stíhání, je-li
skutek trestným činem. V takovém případě nelze vyloučit, aby soud přihlédl k
uloženému kázeňskému trestu při stanovení druhu trestu, ani nelze vyloučit
využití možnosti zastavit trestní stíhání podle § 172 odst. 2 písm. b) tr. ř.
V souladu se svou dřívější judikaturou tak Nejvyšší soud dovozuje, že přestože
byl obviněný trestním soudem odsouzen za totožný skutek jako v kázeňském
řízení, kázeňské řízení nebylo řízením trestním ve smyslu čl. 4 Protokolu č. 7
k Evropské úmluvě, a proto nebyl porušen princip ne bis in idem.
Zároveň z výše uvedeného vyplývá, že obviněným namítané závěry plynoucí z
rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 7. 2004 sp. zn. 11 Tdo 738/2003 nelze na
projednávanou věc aplikovat, neboť v namítaném případě se jednalo o řízení o
přestupku (nikoliv o kázeňské řízení) ohledně odcizení věcí v hodnotě, která
nedosahovala trestní odpovědnosti pachatelů za trestný čin krádeže, kdy až
následně po uložení blokové pokuty v rámci řízení o přestupku se orgánům činným
v trestním řízení podařilo upřesnit hodnotu odcizených věcí, jež by jinak
založila trestní odpovědnost pachatelů, načež nezákonně zahájily trestní
stíhání obviněných přes existenci překážky věci rozhodnuté.
K porušení zásady zákazu sebeobviňování a k námitce nejasného původu vzorku moči
V první řadě je třeba z rozhodování o důvodnosti námitek obviněného ohledně
porušení zásady zákazu sebeobviňování vyloučit tvrzení stran záměny vzorků
moči. Jak vyplývá ze shora uvedeného poučení k dovolacímu důvodu podle § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř., pod tento dovolací důvod nelze podřadit námitky
týkající se údajně nesprávně zjištěného skutkového stavu, neboť skutkový stav
je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo
jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny. Blíže nerozvedená
námitka obviněného, že analyzovaný vzorek moči v rámci jeho jednání ze dne 9.
3. 2015 mohl být při rozboru zaměněn, je právě takovou procesní námitkou,
přičemž její pravdivost nemá důvodnou oporu nikde ve spisovém materiálu, nelze
proto uvažovat ani o potenciální existenci extrémního rozporu mezi provedenými
důkazy a skutkovými zjištěními soudů. Obviněný navíc takový extrémní rozpor ve
svém dovolání nenamítal.
Ani námitce o porušení zásady zákazu sebeobviňování Nejvyšší soud nepřisvědčil,
byť by taková námitka spadala pod mimořádnou přezkumnou pravomoc ve smyslu
dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., protože takto získaný
důkaz by bylo nutno jako nezákonný vyloučit z úvah při zjišťování skutkového
stavu (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 11. 6. 2002 sp. zn. II. ÚS
291/2000, uveřejněný pod č. 69/2002 Sb. nálezů a usnesení Ústavního soudu).
Obviněný v rámci jednání ze dne 24. 5. 2015 odmítl poskytnout vzorek moči. V
souladu se zásadou zákazu sebeobviňování z toho podle něj nelze vyvodit žádné
důsledky. V rámci jednání ze dne 14. 6. 2015 nedal souhlas s odebráním krve,
kdy bez takového souhlasu lze podle jeho názoru takto postupovat toliko ve
smyslu § 114 tr. ř., přičemž na dané ustanovení nelze v projednávaném případě
odkazovat, neboť se nejednalo o zajištění důkazu pro potřeby trestního řízení.
Právo obviněného neposkytovat proti sobě důkazy lze dovodit z čl. 37 odst. 1 a
z čl. 40 odst. 4 Listiny základních práv a svobod. Evropská úmluva v tomto
případě mlčí, ESLP však dovodil, že i když čl. 6 Evropské úmluvy toto výslovně
nezmiňuje, právo nepřispívat k vlastnímu obvinění je všeobecně uznávaná
mezinárodní norma, která je jádrem pojmu spravedlivého procesu zakotveného v
čl. 6 odst. 1 (srov. zejm. rozsudek Evropského ESLP ze dne 17. 12. 1996 ve věci
Saunders proti Spojenému Království, stížnost č. 19187/91, jakož i rozsudek
ESLP ze dne 3. 5. 2001 ve věci J. B. proti Švýcarsku, stížnost č. 31827/96).
Předmětné právo je rovněž implicitně obsaženo v čl. 4 odst. 3 písm. g)
Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.
Předně je třeba uvést, že jednou ze základních povinností odsouzeného ve výkonu
trestu odnětí svobody je podle § 28 odst. 2 písm. n) zákona o výkonu trestu
odnětí svobody [t. č. ust. § 28 odst. 2 písm. o) předmětného zákona] podrobit
se vyšetření ke zjištění, zda užil návykovou látku. Podle § 28 odst. 4 tohoto
zákona užije Vězeňská služba České republiky vůči odsouzenému, který
neoprávněně odmítá plnit své povinnosti a k nápravě nestačí výzva nebo
napomenutí, v nezbytném rozsahu prostředky povolené zákonem. Limit těchto úkonů
zavádí mj. ustanovení § 6 odst. 2 zákona č. 555/1992 Sb., o Vězeňské službě a
justiční stráži České republiky, ve znění pozdějších předpisů, kdy při
provádění služebních zákroků a služebních úkonů je příslušník Vězeňské služby
České republiky povinen dbát cti a důstojnosti osob, s nimiž jedná, i své a
nepřipustit, aby těmto osobám vznikla bezdůvodná újma a aby případný zásah do
jejich práv a svobod překročil míru nezbytnou k dosažení účelu sledovaného
služebním zákrokem nebo služebním úkonem. Základním východiskem k zodpovězení
otázky, zda lze vyvodit odpovědnost obviněného za neposkytnutí vzorku moči, či
zda je nutný souhlas s odběrem jeho krve, je tak již samotná povinnost
stanovena zákonem.
Možnost odmítnutí toxikologického vyšetření zákon o výkonu trestu odnětí
svobody explicitně nezmiňuje a na rozdíl např. od zákona č. 361/2000 Sb., o
provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, ve znění
pozdějších předpisů, nezná skutkovou podstatu deliktu odmítnutí podrobení se
vyšetření [srov. § 125c odst. 1 písm. d) zákona o silničním provozu]. Odmítnutí
„spolupráce“ při vyšetření se v praxi kvalifikuje jako kázeňský delikt porušení
povinnosti stanovené v § 28 odst. 2 písm. n) zákona o výkonu trestu odnětí
svobody [t. č. ust. § 28 odst. 2 písm. o) předmětného zákona]. Ze zákona tudíž
nevyplývá možnost (oprávnění) odsouzeného odmítnout takové vyšetření, naopak
vyplývá povinnost se mu podrobit. K otázce, jak řešit případné odmítnutí
odsouzeného, lze podpůrně z následně uvedených důvodů aplikovat judikaturu
Ústavního soudu k otázce zákazu sebeobviňování v trestním řízení.
Ta prodělala patřičný vývoj, jenž vyvrcholil stanoviskem Pléna Ústavního soudu
ze dne 30. 11. 2010 sp. zn. Pl. ÚS-st. 30/10, uveřejněném pod č. 59/2010 Sb.
nálezů a usnesení Ústavního soudu. Předmětné stanovisko mj. překonalo dřívější
nálezy ze dne 23. 5. 2007 sp. zn. III. ÚS 655/06 a ze dne 3. 10. 2005 sp. zn.
I. ÚS 671/05, na které odkazoval obviněný. Ústavní soud při analýze ustanovení
§ 114 tr. ř. rozlišil dva okruhy trestněprocesních úkonů, z nichž jedny jsou
charakterizovány aktivitou obviněného, k nimž obviněný nesmí být pod hrozbou
sankce donucován (např. vydání věci či vzorek ručního písma), zatímco druhý
okruh zahrnuje úkony, jichž je obviněný toliko pasivním objektem a k jejichž
strpění jej lze zákonnými prostředky přinucovat (rekognice in natura, odebrání
vzorku vlasů, bukálního stěru, odebrání vzorku moči či krve, sejmutí pachové
stopy). „K zajištění součinnosti obviněného či podezřelého při opatřování
těchto důkazů je tudíž možnost užít zákonných donucovacích prostředků.“. Jinými
slovy je možné po splnění zákonných předpokladů překonat odpor obviněného,
pokud ovšem nejde o odběr krve nebo jiný obdobný úkon spojený se zásahem do
tělesné integrity (srov. § 114 odst. 4 tr. ř.).
Pokud je takový postup možný u podezřelého z trestného činu ke zjištění, zda
byl spáchán skutek, který by mohl být trestným činem, a zda jej spáchal právě
podezřelý, bude tím více možný (argument a minori ad maius) u odsouzeného vykonávajícího trest odnětí svobody ke zjištění, zda odsouzený
nekonzumuje alkohol či nepožívá návykové látky (dbá povinností stanovených
zákonem o výkonu trestu odnětí svobody), pokud takový zákrok splňuje podmínku
přiměřenosti, dbá cti a důstojnosti vyšetřované osoby a není vykonáván svévolně
– šikanózně (např. nepřiměřeně často bez indicií o porušení povinností
abstinence odsouzeného). Tento závěr lze učinit i přesto, že se jedná primárně
toliko o podezření z kázeňského deliktu, nikoliv z trestného činu, neboť účelem
výkonu trestu odnětí svobody je především působit na odsouzené tak, aby
snižovali nebezpečí recidivy svého kriminálního chování a vedli po propuštění
soběstačný život v souladu se zákonem, chránit společnost před pachateli
trestných činů a zabránit jim v dalším páchání trestné činnosti (ust. § 2 odst.
1 zákona o výkonu trestu odnětí svobody). Výstupy (důkazy) z provedeného
vyšetření navíc na základě uvedeného lze použít v trestním řízení.
Stranou nelze ponechat ani skutečnost, že odsouzení ve výkonu trestu odnětí
svobody mají možnost podání stížnosti, a to jak v obecné rovině (ust. § 26
zákona o výkonu trestu odnětí svobody), tak v řízení o kázeňském deliktu (ust.
§ 52 zákona o výkonu trestu odnětí svobody).
V případě jednání obviněného ze dne 24. 5. 2015, kdy tento odmítl (po
předchozím předložení vzorku vody vydávaného za moč) druhé odebrání vzorku
moči, nelze konsekvence z toho plynoucí (kázeňský trest a následně i v souhrnu
dílčí jednání vedoucí k trestu odnětí svobody) považovat za porušení zákazu
sebeobviňování, neboť z výše uvedeného plyne, že odsouzený měl povinnost vzorek
moči poskytnout za účelem kontroly dodržování zákazu užívání návykových látek.
Jeho jednání tak bylo kázeňským deliktem, který v souhrnu s jiným protiprávním
jednáním nevylučuje ani jeho trestní odpovědnost za projednávaný přečin.
V případě jeho jednání ze dne 14. 6. 2015 byl vzorek krve odebrán příslušnou
osobou v nemocničním zařízení v souvislosti s podezřením na silnou intoxikaci,
kdy absence souhlasu s tímto zákrokem opět nemůže mít za následek porušení
zákazu sebeobviňování, neboť z výše uvedeného vyplývá, že souhlas odsouzeného
není předpokladem pro takový zákrok. Nutno dodat, že v tomto konkrétním případě
se odsouzený dostal do stavu silné intoxikace vlastní vinou a odběr krve
souvisel i s jeho hospitalizací a diagnostikou v nemocničním zařízení. Ze spisu
rovněž nevyplývá, že by bylo potřeba překonávat odpor obviněného.
Lze tak shrnout, že zásada zákazu sebeobviňování na namítaná jednání (odmítnutí
obviněného poskytnout vzorek moči a odběr krve obviněnému bez jeho výslovného
souhlasu) nedopadá, a proto nemohla být ze strany Vězeňské služby České
republiky, tak ze strany orgánů činných v trestním řízení porušena.
K pojmu „závažnost jednání“ ve smyslu základní skutkové podstaty přečinu maření
výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. g) tr. zákoníku
Podle § 337 odst. 1 písm. g) tr. zákoníku platí, že kdo maří nebo podstatně
ztěžuje výkon rozhodnutí soudu nebo jiného orgánu veřejné moci tím, že se
dopustí závažného jednání, aby zmařil výkon nebo účel trestu, bude potrestán
odnětím svobody až na dvě léta. Obviněný v tomto směru namítá, že uvedená tři
dílčí jednání svojí intenzitou ani v souhrnu nemohou být hodnocena jako závažné
jednání.
K pojmu „závažné jednání“ v rámci předmětné skutkové podstaty se Nejvyšší soud
vyjádřil opakovaně. Na jedné straně ještě za staré právní úpravy (zákon č.
140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění účinném do 31. 12. 2009) v usnesení ze
dne 21. 11. 2007 sp. zn. 6 Tdo 1266/2007, uveřejněném pod č. 40/2008 Sb. rozh.
tr., ve věci odsouzeného, který v jediném případě užil psychotropní látku
diazepam, aniž by bylo zjištěno množství látky a vliv na jeho chování, uvedl,
že k naplnění skutkové podstaty trestného činu maření výkonu úředního
rozhodnutí podle § 171 odst. 1 písm. f) tr. zákona se vyžaduje „závažné
jednání” odsouzeného, tedy takové jeho jednání, které vykazuje výraznější
intenzitu a je zpravidla soustavnější a jehož důsledkem bude maření nebo
podstatné ztížení výkonu rozhodnutí ve smyslu znemožnění, případně znesnadnění
dosažení účelu trestu či vazby. „Za splnění těchto předpokladů může být takovým
závažným jednáním i nedovolená konzumace návykové látky odsouzeným ve věznici,
pokud s ohledem na soustavnost či opakovanost konzumace, povahu a charakter
požívané látky, její množství a vliv na chování odsouzeného v důsledku toho
dochází alespoň ke znesnadnění dosažení účelu výkonu trestu odnětí svobody.“. V
souladu s tím v usnesení ze dne 12. 9. 2012 sp. zn. 3 Tdo 1075/2012 Nejvyšší
soud neshledal naplnění tohoto pojmu, kdy ojedinělá konzumace drogy neovlivnila
jednání odsouzeného v rámci výkonu trestu odnětí svobody, ani nemohla vyvolat
riziko škodlivého návyku. Z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2012 sp.
zn. 5 Tdo 701/2012 vyplývá, že ani opakovaný nález zakázaných látek v moči
obviněného nemusí sám o sobě naplnit znak závažného jednání ve smyslu § 337
odst. 1 písm. f) tr. zákoníku, „pokud k samotnému opakování činu nepřistoupí i
další okolnosti, jež by svědčily o výrazném zásahu do naplňování účelu trestu,
kterým není jen ochrana společnosti před pachateli trestných činů, ale i snaha
o změnu v jeho dalším chování tak, aby se nedopouštěl další trestné činnosti“.
V tomto případě odsouzený opakovaně užil psychotropní látku, přičemž se jednalo
o osobu od 18 let závislou na heroinu, která se neúspěšně pokoušela své
závislosti zbavit (v té době byl pro neúspěch vyřazen z léčby), tedy jednal ve
snaze zbavit se abstinenčních příznaků, nikoliv narušit výkon trestu. Ve výše
zmíněném usnesení uveřejněném pod č. 40/2015 Sb. rozh. tr. Nejvyšší soud také
neshledal závažnost jednání odsouzeného, který ve výkonu trestu odnětí svobody
požil drogu, přičemž předešlý kázeňský trest za požití drogy před skoro čtyřmi
roky byl již zahlazen. Nejvyšší soud navíc v obecné rovině konstatoval, že
„[z]ákonným znakem skutkové podstaty přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí
a vykázání podle ustanovení § 337 odst. 1 písm. g) tr. zákoníku není recidiva
pachatele, a proto okolnost, že v průběhu výkonu trestu odnětí svobody se již
dopustil kázeňského přestupku, za který byl postižen, není významná pro závěr,
že v případě dalšího porušení pravidel výkonu trestu nebo jeho účelu jde o
„závažné jednání“, které předpokládá tato skutková podstata“.
Na druhou stranu v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2010 sp. zn. 4 Tz
20/2010 k závažnosti jednání postačila skutečnost, že odsouzený požíval
zakázané látky opakovaně, přičemž užil dva různé způsoby aplikace (pervitin
nitroděložně a marihuanu kouřením) a o 11 měsíců dříve byl za obdobné jednání
kázeňsky potrestán. Zároveň mu přitížilo, že danou látku aplikoval i nitrožilně
a dokonce na oddíle s bezdrogovou zónou, kam byl na vlastní žádost přeložen. Ke
stejnému závěru dospěl Nejvyšší soud v usnesení ze dne 26. 2. 2015 sp. zn. 8
Tdo 209/2015, kdy odsouzený požil zakázanou látku celkem čtyřikrát během
jednoho roku, přičemž byl věznicí hodnocen velmi negativně, byl zařazen do III.
(nejhorší) prostupné skupiny vnitřní diferenciace a od nástupu do výkonu trestu
odnětí svobody mu bylo uloženo celkem osm kázeňských trestů. Výkonu trestu jako
takovému se zjevně odmítal podřídit, nerespektoval zcela program zacházení,
jeho chování bylo v rozporu jak s pravidly morálními, tak s normami výkonu
trestu, takže účel trestu u něho nemohl být ani v nejmenším naplněn, a proto
ředitel věznice podal návrh na jeho přeřazení do přísnějšího typu věznice.
Z výše uvedeného vyplývá, že k naplnění pojmu „závažné jednání“ způsobilé
zmařit účel výkonu trestu ohledně požívání návykových látek se musí do úvahy
zahrnout prvek soustavnosti či opakovanosti konzumace, povaha a charakter
požívané látky, její množství a vliv na chování odsouzeného. Ani soustavná či
opakovaná konzumace návykových látek nemusí sama o sobě naplnit tento pojem,
pokud k tomu nepřistoupí i další okolnosti, které by svědčily o výrazném zásahu
do naplňování účelu trestu.
Nejvyšší soud se v usnesení ze dne 14. 1. 2015 sp. zn. 7 Tdo 1633/2014 zabýval
i případem, kdy odsouzený odmítl poskytnout vzorek moči za účelem
toxikologického vyšetření (místo toho se podrobil vyšetření slin s negativním
výsledkem), načež konstatoval, že takové jednání nelze považovat za závažné ve
smyslu § 337 odst. 1 písm. g) tr. zákoníku, neboť takové jednání „nespočívalo v
konzumaci drogy, ale v tom, že v souvislosti s orientačním toxikologickým
vyšetřením moči odsouzených na přítomnost omamných a psychotropních látek
obviněný odmítl poskytnout vzorek moči k tomuto vyšetření. Toto jednání je
typově méně závažné než skutečná konzumace drogy, má spíše formální či
pořádkový charakter a při své ojedinělosti je projevem nekázně, která sice
znamená porušení ustanovení § 28 odst. l, odst. 2 písm. c), g) zákona o výkonu
trestu odnětí svobody, avšak nepředstavuje takové znesnadnění výkonu trestu,
které by reálně ohrožovalo dosažení jeho účelu.“. Odsouzený sice byl čtyřikrát
kázeňsky trestán, ale žádný z kázeňských trestů mu nebyl uložen za jednání,
které by se jakkoli týkalo drog, ani za jednání, které by mělo jakýkoli vztah k
povinnosti podrobit se toxikologickému vyšetření.
Pokud výše uvedené úvahy a poznatky budou vztaženy na projednávaný případ, lze
učinit závěr, že jednání obviněného M. D. soustavně narušovalo účel výkonu
trestu, kdy v období od 9. 3. 2015 do 14. 6. 2015 byl u něho ve dvou případech
učiněn pozitivní nález zakázaných návykových látek v rozporu s § 28 odst. 3
písm. b) zákona o výkonu trestu odnětí svobody (v druhém z těchto případů musel
být dokonce převezen do nemocničního zařízení s podezřením na silnou
intoxikaci) a v jednom případě odmítl za účelem preventivní toxikologické
kontroly poskytnout vzorek moči v rozporu s § 28 odst. 2 písm. o) zákona o
výkonu trestu odnětí svobody. Takové jednání je samo o sobě poměrně hraniční
při úvaze, zda se již jedná o přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a
vykázání podle § 337 odst. 1 písm. g) tr. zákoníku. Okolnosti, které svědčí o
výraznějším zásahu do naplnění účelu trestu a tedy o naplnění této skutkové
podstaty, jsou zaprvé skutečnost, že se obviněný nachází v nejpřísnějším možném
typu věznice – se zvýšenou ostrahou podle § 56 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku,
přičemž i v této věznici byl na základě svého chování přeřazen do nejpřísnější
skupiny vnitřní diferenciace (III. prostupná skupina vnitřní diferenciace). Jak
dodal odvolací soud, o jeho obtížné nápravě a postoji k výkonu trestu svědčí i
to, že byl v minulosti za obdobné jednání uznán vinným rozsudkem Okresního
soudu v Ostravě ze dne 10. 9. 2013 sp. zn. 3 T 82/2013 (č. l. 77-78, kdy se
jednalo o jednání obviněného ve V. O.-H., týkající se požívání návykových
látek), jde tak o speciálního recidivistu. K této skutečnosti podle názoru
Nejvyšší soudu lze z hlediska viny přihlédnout, neboť jde o otázku
dlouhodobosti a intenzity maření účelu trestu. Stejně tak lze při této úvaze
přihlédnout k tomu, že byl (již ve V. V., kam byl přeřazen) v období od 22. 5.
2012 do 11. 12. 2014 (tedy mimo projednávaná jednání) celkem 7x kázeňsky
trestán – z toho 3x za zneužití omamných a psychotropních látek, byť byl v
letech 2012-2013 3x kázeňsky odměněn za brigádnické práce. Z hodnocení
obviněného V. V. (č. l. 10) též vyplývá, že ve výkonu trestu není zaměstnán,
dále že byl na vlastní žádost vyřazen z terapeutického programu
specializovaného oddělení pro výkon trestu odsouzených s poruchou osobnosti a
chování způsobenou užíváním návykových látek a následně přeřazen do nynější
nejpřísnější skupiny vnitřní diferenciace v souvislosti s užíváním návykových
látek, přičemž dlouhodobě neplní stanovený program zacházení ve výkonu trestu.
Protiprávní jednání obviněného tedy zjevně nesměřuje toliko k odstranění
abstinenčních příznaků člověka závislého na návykových látkách, ale jedná se u
něho o celkový negativistický přístup k účelu výkonu trestu odnětí svobody.
Na základě shora uvedeného se i Nejvyšší soud přiklonil k závěru, že skutková
podstata přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst.
1 písm. g) tr. zákoníku byla v případě obviněného M. D. naplněna.
Z těchto důvodů Nejvyšší soud odmítl podané dovolání obviněného podle § 265i
odst. 1 písm. e) tr. ř., jako zjevně neopodstatněné, což učinil v souladu s
ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 31. 8. 2016
JUDr.
František Hrabec
předseda senátu