4 Tdo 972/2014-I-44
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 13. srpna 2014 o
dovolání, které podal obviněný Š. K., proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze
dne 3. 4. 2014 sp. zn. 9 To 113/2014, v trestní věci vedené u Okresního soudu
ve Znojmě pod sp. zn. 17 T 217/2013, t a k t o :
Podle § 265k odst. 1 tr. ř. s e z r u š u j í rozsudek Krajského
soudu v Brně ze dne 3. 4. 2014 sp. zn. 9 To 113/2014 a jemu předcházející
rozsudek Okresního soudu ve Znojmě ze dne 10. 2. 2014 sp. zn. 17 T 217/2013.
Podle § 265k odst. 2 tr. ř. s e z r u š u j í další rozhodnutí na
zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo
zrušením, pozbyla podkladu.
Podle § 265l odst. 1 tr. ř. s e Okresnímu soudu ve Znojmě p ř i k a z
u j e, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Obviněný Š. K. byl rozsudkem Okresního soudu ve Znojmě ze dne 10. 2. 2014 sp.
zn. 17 T 217/2013 uznán vinným přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a
vykázání podle § 337 odst. 1 písm. g) tr. zákoníku, jehož se dopustil tím, že v
blíže neustanovené době do 11:15 hodin dne 18. 3. 2013 ve V. Z., ulice D., kdy
již byl kázeňsky řešen pro jiné nedovolené jednání, mařil výkon rozhodnutí
soudu tím, že nezjištěným způsobem požil ve výkonu trestu odnětí svobody
návykovou látku – pervitin nebo extázi, které obsahují omamnou a psychotropní
látku Amphetamin, přičemž dne 18. 3. 2013 v 11:15 hodin mu byl ve Zdravotním
středisku Vězeňské služby ČR, Věznice Znojmo proveden kontrolní odběr vzorku
moči, kdy následným imunochemickým vyšetřením této moči v Ústavu soudního
lékařství Fakultní nemocnice U Svaté Anny v Brně, ulice Tvrdého 2a, byla
zjištěna přítomnost metamfetaminu, který náleží mezi psychotropní látky
zařazené do seznamu II podle Úmluvy o psychotropních látkách (vyhláška č.
62/1989 Sb.), přílohy č. 5 k zákonu č. 167/1998 Sb., o návykových látkách v
aktuálním znění, kdy tímto závažným jednáním odsouzený mařil účel výkonu
trestu, který mu byl uložen rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 25. 2. 2004
pod spisovou značkou 3 T 252/2003, neboť svým jednáním porušil základní
povinnosti odsouzeného podle § 28 odst. 3 písm. b) zákona č. 169/1998 Sb., o
výkonu trestu odnětí svobody zakazující vedle jiného výrobu, konzumaci a
přechovávání alkoholických nápojů a jiných návykových látek.
Za to byl podle § 337 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v
trvání osmi měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. c) tr.
zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
Citovaný rozsudek napadl obviněný odvoláním, o kterém Krajský soud v Brně
rozhodl rozsudkem ze dne 3. 4. 2014 sp. zn. 9 To 113/2014 tak, že podle § 258
odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o trestu a
podle § 259 odst. 3 tr. ř. sám nově rozhodl, že se obviněný podle § 337 odst. 1
tr. zákoníku odsuzuje k trestu odnětí svobody v trvání pěti měsíců, k jehož
výkonu se zařazuje podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku do věznice s
ostrahou.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím své
obhájkyně dovolání s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g)
tr. ř.
V odůvodnění dovolání nejprve poukázal na některá rozhodnutí Nejvyššího soudu
(např. sp. zn. 5 Tdo 1300/2007, 3 Tdo 1075/2012, 6 Tdo 1266/2007 a další) z
nichž vyplývá, že za závažné jednání směřující ke zmaření výkonu či účelu
trestu lze považovat soustavné poskytování drog odsouzeným a usnadňování
nedovolené činnosti odsouzených. Závažným jednáním nebude ojedinělý méně
intenzivní akt, který nebude reálně spojen s mařením či podstatným ztížením
výkonu rozhodnutí. Přesto soud prvního stupně, ačkoli se řadou těchto
rozhodnutí Nejvyššího soudu k této problematice zabýval, vyhodnotil předmětný
skutek obviněného jako trestný čin. Taktéž konstatoval, že musel přihlédnout k
výrazně negativnímu hodnocení obviněného z výkonu trestu, přičemž intenzita
kázeňsky – nápravného tlaku ze strany věznice vygradovala až po pozitivním
testu na drogu. Dovolatel též poukázal na rozsudek jmenovaného soudu ve věci
sp. zn. 17 T 192/2013 z 25. 11. 2013, kdy se jedná o velmi podobný skutek
jiného obviněného a věc byla postoupena řediteli Věznice ve Znojmě, neboť
nebyla vyhodnocena jako trestný čin. V této souvislosti se dovolává principu
rovnosti před zákonem. Odvolací soud za dané situace rozhodnutí soudu prvního
stupně nenapravil, ale označil ho za správné. Dovolatel je toho názoru, že
předmětné jednání v návaznosti na judikaturu Nejvyššího soudu nezakládalo znaky
skutkové podstaty trestného činu podle § 337 odst. 1 písm. g) tr. zákoníku a
okresní soud tak měl postupovat podle § 222 odst. 2 tr. ř. a věc měl postoupit
řediteli věznice s tím, že by se mohlo jednat o kázeňský přestupek. Pokud se
tak nestalo, měl obdobným způsobem postupovat odvolací soud podle § 257 odst. 1
písm. b) tr. ř.
V závěru dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek
odvolacího soudu i jemu předcházející rozsudek soudu nalézacího zrušil a věc
byla přikázána Okresnímu soudu ve Znojmě k novému projednání a rozhodnutí.
K podanému dovolání se písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního
zastupitelství. Konstatoval, že uplatněná námitka může být dovolacím důvodem,
přičemž dovolatel uvedl i přiléhavou judikaturu. I když nalézací soud se ve
svém rozhodnutí též zabýval existující judikaturou Nejvyššího soudu k dané
otázce, státní zástupce po citaci právních názorů z řady těchto rozhodnutí
Nejvyššího soudu vyjádřil názor, že v předmětné věci nebyl naplněn znak
skutkové podstaty aplikovaného přečinu „závažné jednání“. Oba soudy totiž
dovodily závažnost jednání obviněného nejen ze samotného požití návykové látky,
ale také z charakteru jeho osoby negativně hodnocené ve Věznici Znojmo.
Klíčovou otázkou je, zda a jaký vliv na závažnost jednání obviněného má jeho
„jiné“ chování ve výkonu trestu odnětí svobody. Podle judikatury (viz např. č.
40/2008 Sb. rozh. tr.) je podstatné jen takové chování obviněného, které bylo
ovlivněno požitím návykové látky. „Jiné“ chování zde zmíněno není, a to ani v
judikatuře pozdější. Státní zástupce zastává názor, že „jiné“ chování
obviněného ve výkonu trestu se nestává dalším kritériem pro dovození závažnosti
jeho jednání ve smyslu předmětné skutkové podstaty. Proto ani pokud by „jiné“
chování obviněného ve výkonu trestu nebylo dobré, samo o sobě by nemohlo
zvyšovat závažnost požití návykové látky. K tomu by mohlo dojít pouze v
případě, že takové nedobré chování je výsledkem požití či požívání návykové
látky. Tomu však v předmětné věci nic nenasvědčovalo, byť se z pohledu Věznice
Znojmo jednalo o problémového vězně. Trestní represe tak byla rozšířena i na
skutkovou podstatou nezamýšlené případy. Obviněný byl totiž potrestán nejen za
své chování popsané ve skutkové větě rozsudku, ale i za všechny své předchozí
poklesky neposlušného vězně. Zohlednit je ale možné jen předchozí odsouzení za
takové trestné činy a tresty za takové kázeňské přestupky, které spočívaly v
požívání zakázaných látek nebo v dispozici s nimi. Jiná jednání, spočívající v
jiném porušování pravidel stanovených pro výkon trestu odnětí svobody, při
hodnocení míry závažnosti požití návykové látky hodnotit nelze. Na druhou
stranu ale nic nebrání tomu, aby byla tato další maření výkonu či účelu trestu
pojata do popisu skutku, pokud dosáhnou „závažnosti“ podle § 337 odst. 1
písm. g) tr. zákoníku.
Státní zástupce tak má za to, že čin dovolatele uvedený ve skutkové větě
odsuzujícího rozsudku nevykázal znak „závažné jednání“ přečinu maření výkonu
úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. g) tr. zákoníku. Pokud
byl přesto jako tento přečin posouzen, jedná se o nesprávné právní posouzení
skutku podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Odvolací soud pak pochybil tím, že
odvolání obviněného zamítl, jako nedůvodné. Tím byl naplněn i dovolací důvod
podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. (Zde státní zástupce patrně přehlédl, že
soud druhého stupně odvolání obviněného nezamítl, nýbrž modifikoval původní
rozsudek okresního soudu pokud jde o výměru trestu odnětí svobody.) Státní
zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil
oba rozsudky soudů nižších stupňů, jakož i obsahově navazující rozhodnutí,
pokud tím pozbudou svého podkladu a podle § 265l odst. 1 tr. ř. věc přikázal
Okresnímu soudu ve Znojmě, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a
rozhodl.
Protože dovolání obviněného Š. K. nebylo možné odmítnout podle § 265i odst. 1
tr. ř., dovolací soud přezkoumal podle § 265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a
odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání jmenovaného
obviněného podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení
napadenému rozhodnutí předcházející, a shledal, že dovolání obviněného
směřující proti výroku o vině přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a
vykázání podle § 337 odst. 1 písm. g) tr. zákoníku je opodstatněné.
Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně
právním posouzení.
Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v
ustanovení § 265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným
prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky
rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních
vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další
instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesně právní úprava
řízení před soudem prvního stupně a posléze soudem odvolacím poskytuje
dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k
právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení
o dovolání.
Z dikce citovaného ustanovení tedy plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je
možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Jak již bylo uvedeno, zpochybnění
správnosti skutkových zjištění nelze zahrnout do zákonem vymezeného okruhu
dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř., proto je též dovolací soud vázán
skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito
soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z
hlediska hmotného práva.
V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem
zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný
čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na
podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost
a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani
prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve
smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v
aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních.
Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá
existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení
takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., přičemž nestačí jen formální
odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku uplatnil relevantní
hmotněprávní námitku, jíž je možno podřadit pod dovolací důvod podle § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř., kdy tato spočívá v jeho nesouhlasu s právním
posouzením skutku popsaného v odsuzujícím rozsudku nalézacího soudu, jako
přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm.
g) tr. ř. Konkrétně prohlásil, že toliko jediné prokázané požití zakázané látky
podle existující judikatury nelze označit za výše cit. přečin, ale jedná se
nanejvýš o kázeňský přestupek. Neměl být tudíž odsouzen a potrestán soudem, ale
pouze potrestán kázeňsky.
Přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337
odst. 1 písm. g) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo maří nebo podstatně ztěžuje
výkon rozhodnutí soudu nebo jiného orgánu veřejné moci tím, že se dopustí
závažného jednání, aby zmařil výkon nebo účel trestu.
V prvé řadě je třeba zmínit, že pokud se v právní větě výroku
odsuzujícího rozsudku okresního soudu uvádí, že obviněný „mařil výkon
rozhodnutí soudu tím, že se dopustil závažného jednání, aby zmařil výkon nebo
účel trestu“, tak toto konstatování neodpovídá obsahu skutkové věty ani
odůvodnění rozsudku, z nichž vyplývá, že obviněný výhradně „mařil účel trestu“.
Mařit výkon trestu znamená dosáhnout stav, kdy trest není vykonáván, resp.
jednat s cílem tohoto stavu dosáhnout. To se ovšem evidentně u obviněného Š. K.
nedělo, takže v jeho případě se jednalo o „maření účelu trestu“ a tudíž pouze
takto měla být právní věta v odsuzujícím rozsudku koncipována. Tolik formální
stránka věci.
Pokud se týká věcného posouzení, tedy nedovolené konzumace návykové
látky odsouzeným ve věznici, existuje k této problematice poměrně rozsáhlá
judikatura Nejvyššího soudu. Za všechna rozhodnutí lze alespoň jmenovat
rozhodnutí sp. zn. 6 Tdo 1266/2007, publ. pod č. 40/2008 Sb. rozh. tr. Podle
obsahu přezkoumávaných rozsudků, ale i podaného dovolání, případně vyjádření
státního zástupce k tomuto dovolání, si strany trestního řízení, ale i oba
soudy nižších stupňů jsou této judikatury dobře vědomy. Shodně uznávají, že z
hlediska naplnění znaku výše citovaného přečinu podle § 337 odst. 1 písm. g)
tr. zákoníku, „dopustil se závažného jednání mající za cíl zmařit účel trestu“,
nestačí ojedinělý méně intenzivní akt, který není způsobilý zmařit či podstatně
ztížit účel trestu odnětí svobody. Nemůže jím tedy být pouhá jednorázová
nedovolená konzumace návykové látky, byť se jedná o porušení ustanovení § 28
odst. 3 písm. b) zák. č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody. V
neposlední řadě je v takovéto souvislosti třeba též přihlížet, zda konzumace
návykové látky měla negativní vliv na chování odsouzeného z hlediska dosažení
účelu trestu odnětí svobody.
Přesto podle odsuzujícího rozsudku okresního soudu v posuzovaném
případě spočívalo maření výkonu rozhodnutí soudu v tom, že se obviněný dopustil
závažného jednání, aby zmařil účel trestu, přičemž ze skutkové věty tohoto
rozsudku, a taktéž z jeho odůvodnění vyplývá, že obviněný v blíže neustanovené
době do 11.15 hod. dne 18. 3. 2013 ve V. Z. ve výkonu trestu odnětí svobody
nezjištěným způsobem požil návykovou látku pervitin nebo extázi, které obsahují
omamnou a psychotropní látku amfetamin …. atd. Tedy jednalo se zde o ono
jednorázové užití nedovolené návykové látky ze strany odsouzeného. Okresní soud
v tomto případě ale kromě skutečnosti, že obviněný ve výkonu trestu požil
nedovolenou návykovou látku, akcentoval i další skutečnost, a to že se obviněný
ve výkonu trestu nechoval řádně. O tom podle soudu svědčí kázeňské tresty a
výtky, které nezměnily jeho přístup k respektování vnitřního řádu věznice a
zákonných norem upravujících výkon trestu odnětí svobody. Takovýto přístup
obviněného soud označil za ignorování pravidel stanovených pro výkon trestu,
což u něho vygradovalo požitím zakázané návykové látky, to celé za situace, kdy
měl z minulosti s těmito látkami zkušenosti a měl soudem nařízeno ochranné
léčení. Případný kázeňský postih soud označil za neúčelný a nedostatečný.
Zároveň zdůraznil, že výkon trestu není místem, kde si odsouzení mohou dělat,
co se jim zlíbí. V případě aktivního požívání návykové látky je doprovodným
účinkem i ovlivnění vnímání a chování, což znesnadňuje komunikaci s odsouzeným
a působení vypracovaným programem zacházení. Podle soudu proto není
subsidiarita trestní represe na místě.
S těmito názory a závěry se pak ve svém rozhodnutí bezvýhradně
ztotožnil i soud odvolací, pouze obviněnému na základě jím podaného odvolání
zmírnil výměru uloženého trestu odnětí svobody.
Spornou se tak stala výhradně okolnost, zda ostatní chování
odsouzeného ve výkonu trestu odnětí svobody, pokud k němu přistoupí jednorázové
užití nedovolené návykové látky, může být rozhodnou skutečností, která povede k
závěru, že výše zmíněný zákonný znak „dopustil se závažného jednání mající za
cíl zmařit účel trestu“, bude naplněn.
Nejvyšší soud je toho názoru, že takový závěr není vyloučen, ale
pouze v případech, kdy celkové chování odsouzeného ve výkonu trestu odnětí
svobody bude právě směřovat k maření účelu trestu ve smyslu zákona č. 169/1999
Sb., o výkonu trestu odnětí svobody. To jinými slovy znamená, že se odsouzený
ve výkonu trestu odnětí svobody např. soustavně svévolně a závažným způsobem
nepodřizuje vnitřnímu režimu věznice, opakovaně a po delší dobu nerespektuje
příkazy příslušníků či zaměstnanců Vězeňské služby směřující k zajištění plnění
povinností či k odstranění zjištěných nedostatků, navzdory kázeňským postihům
opakovaně vykonává činnosti, které jsou odsouzeným zakázány, po delší dobu a
zásadním způsobem záměrně neplní elementární úkoly stanovené ve zpracovaném
programu zacházení, apod. Tedy svým převažujícím osobním postojem bude
odsouzený dávat najevo, že zákonem stanovené podmínky ve výkonu trestu odnětí
svobody nehodlá celkově a dlouhodobě dodržovat a tudíž hodlá účel trestu tímto
způsobem mařit.
To současně znamená, že ojedinělou různorodou nekázeň odsouzeného ve
výkonu trestu odnětí svobody, byť bude i důvodem k jeho kázeňskému potrestání,
není možné považovat za „závažné jednání, vedoucí ke zmaření účelu trestu“, a
to ani v případě, kdy k tomu např. přistoupí jednorázové (nikoli vícekrát
opakované) užití nedovolené návykové látky, jako v přezkoumávaném případě.
Z odůvodnění rozsudku okresního soudu ohledně ostatního chování
obviněného ve výkonu trestu odnětí svobody lze totiž zjistit následující. Ve
Věznici Heřmanice, kde trest vykonával nejdříve a to od 8. 3. 2012 do 15. 2.
2013, k němu nebyly negativní poznatky. Po přeřazení do Věznice Znojmo jeho
chování již nebylo vždy v souladu s platnými normami. Tak např. v únoru 2013 se
choval neslušně při pohovoru a dožadoval se muslimské stravy, i když uváděl, že
je náboženským vyznáním katolík. V témže měsíci bez vědomí a schválení daroval
stravu jinému odsouzenému. V březnu 2013 spal na lůžku mimo povolenou dobu
přikrytí dekou. V témže měsíci byl pro zjištěnou pozitivitu (po užití
nedovolené návykové látky) přeřazen do III. prostupné skupiny vnitřní
diferenciace. V dubnu 2014 mu bylo vytknuto kouření na nepovoleném místě a
nepořádek na cele. Celkové chování odsouzeného bylo posledně jmenovanou věznicí
hodnoceno jako nepřizpůsobivé, přestože mu byly vysvětlovány všechny kroky a
možnosti, nevzal si z toho poučení. Byl hodnocen jako notorický stěžovatel na
cokoli a kohokoli, i když věděl, že stížnosti jsou neopodstatněné. Cílem bylo
vytvořit nátlakovou situaci na personál věznice a získat tím pro sebe
nedovolené výhody a úlevy. Celkem obdržel dvě odměny za brigádnickou činnost
(ještě ve Věznici Heřmanice). Potrestán byl též dvakrát a to důtkou za svévolné
opuštění početní prověrky stavu (březen 2013) a celodenním umístěním na
uzavřené oddělení na sedm dnů za nevhodné chování vůči zaměstnancům věznice
(duben 2013). Po přeřazení do Věznice Kuřim byl dvakrát řešen pohovorem za
spaní na neustlané posteli v době určené k jiným činnostem (viz zpráva z
prosince 2013). Nelze u něj spatřovat náznaky odpovědnosti, kázně a
disciplinovanosti. Převažuje u něj pasivita – přežívání. Provádí jen činnosti,
které jsou po něm vyžadovány. V listopadu 2013 byl hlavním iniciátorem při
vyvolání hromadného odmítnutí stravy z důvodu malé porce náhradního jídla.
Zároveň z tohoto hodnocení nikterak nevyplývá, zda požití
nedovolené návykové látky v březnu 2013 mělo nějaký konkrétní negativní vliv na
odsouzeného z hlediska dosažení účelu trestu. Z pořízeného záznamu (č. l. 20 až
22) lze zjistit, že odsouzený K. se bez problémů podrobil požadovanému odběru
moče na případnou pozitivitu, a ani v tomto záznamu není uveden jakýkoli
poznatek o negativním účinku předmětné látky na chování odsouzeného v uvedeném
směru.
Z uvedeného je zjevné, že Š. K. nebylo možné hodnotit jako
odsouzeného, který po celou, resp. převážnou dobu ve výkonu trestu odnětí
svobody neplnil své povinnosti, porušoval stanovené zákazy, ignoroval příkazy
zaměstnanců Vězeňské služby apod. Jeho chování ve Věznici Heřmanice bylo naopak
bezproblémové. Změna nastala po jeho přemístění do Věznice Znojmo. Je
samozřejmě otázkou, co ji způsobilo. Ale ani navzdory této změně v přístupu
odsouzeného k dodržování existujícího režimu ve věznici, nebylo jeho výsledné
celkové chování ve výkonu trestu důvodné posoudit, jako „závažné jednání
směřující ke zmaření účelu trestu“, a to ani v souvislosti s oním jednorázovým
užitím nedovolené návykové látky. Ze spisu též nevyplývá, že by to byl právě
obviněný K., kdo do prostoru věznice nedovolenou návykovou látku přinesl. Je
pouze zjevné, že ji, stejně jako někteří další odsouzení, užil. Zde je třeba
též připomenout, že obviněný K. v minulosti návykové látky užíval, přičemž v
souvislosti s tím se dopustil i trestné činnosti, za což byl odsouzen Městským
soudem v Brně pod sp. zn. 89 T 198/2010 a bylo mu mj. uloženo i ústavní
ochranné protitoxikomanické léčení, které měl po výkonu trestu dne 27. 7. 2014
nastoupit. Jednalo se tudíž o osobu, jejíž míra tolerance vůči těmto látkám
nemusela být na úrovni běžné populace a vzniklé příležitosti tuto látku užít
nedokázal vzdorovat.
Je třeba si v této souvislosti uvědomit, že není reálná představa,
že všichni odsouzení budou vždy a po celou dobu výkonu trestu odnětí svobody
bezvýhradně a vzorně plnit své povinnosti a respektovat stanovené zákazy, že se
nedopustí žádného poklesku v chování vůči sobě navzájem či ve vztahu k
zaměstnancům Vězeňské služby, že se na nich neodrazí žádné změny v podmínkách
výkonu trestu, např. jejich přemístěním do jiné věznice, což má za důsledek
změnu kolektivu odsouzených, též jiné příslušníky Vězeňské služby, ale i řadu
dalších širších okolností, které mohou mít na přístup odsouzené osoby vliv. To
rozhodně neznamená, že je třeba k odsouzeným přistupovat blahosklonně,
nedůsledně, tolerovat jim porušení kázně apod., a že není třeba v jednotlivých
věznicích každodenně usilovat o stálé a efektivní výchovné působení na
odsouzené osoby. Je tomu právě naopak To ale současně nemůže znamenat, že pokud
taková osoba ve výkonu trestu po celou dobu nebude hodnocena výtečně či alespoň
dobře, protože v jejím chování nastanou i četnější nedostatky, jež si vynutí
kázeňské tresty, tak řešením nastalé situace je další odsouzení takového
jedince a to za trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí. Příslušné orgány
vězeňské služby mají bezpochyby dostatek pravomoci, aby takovýmto odsouzeným
osobám daly najevo, že nerespektování kázně, vnitřního režimu, či jiné
poklesky, nebudou tolerovány, ale naopak důsledně postihovány. V případech, kdy
ani takováto opatření nepostačují, jako další a to důraznější řešení zákon
umožňuje přeřazení odsouzeného do přísnějšího typu věznice.
Na základě výše uvedeného Nejvyšší soud, jako soud dovolací, shledal podané
dovolání obviněného důvodným, když pochybení nalézacího soudu nenapravil na
základě řádného opravného prostředku ani soud odvolací, který pouze obviněnému
zmírnil svým rozsudkem výměru trestu odnětí svobody. Proto byly napadené
rozsudky Krajského soudu v Brně ze dne 3. 4. 2014 sp. zn. 9 To 113/2014 a
Okresního soudu ve Znojmě ze dne 10. 2. 2014 sp. zn. 17 T 217/2013 zrušeny,
včetně dalších obsahově navazujících rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž
došlo zrušením, pozbyla podkladu (§ 265k odst. 1, 2 tr. ř.). Nejvyšší soud pak
podle § 265l odst. 1 tr. ř. věc přikázal Okresnímu soudu ve Znojmě, aby ji v
potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. To znamená, že tento soud věc
obviněného Š. K. opětovně projedná a rozhodne v intencích výše konstatovaných
právních názorů Nejvyššího soudu. V dané situaci bude třeba kromě již uvedeného
zohlednit, že od doby spáchání činu uplynul více jak jeden rok a obviněný již
t. č. není ve výkonu trestu odnětí svobody, jelikož usnesením předsedy senátu
Nejvyššího soudu ze dne 6. 8. 2014 sp. zn. 4 Tdo 972/2014 mu byl výkon tohoto
trestu podle § 265o odst. 1 tr. ř. přerušen. Z uvedeného je patrné, že kázeňské
potrestání obviněného již nepřichází v úvahu.
Toto rozhodnutí Nejvyšší soud učinil za splnění podmínek ustanovení § 265r
odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy
řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 13. srpna 2014
Předseda senátu:
JUDr. František H r a b e c
Soud: Nejvyšší soud
Důvod dovolání: § 265b odst.1 písm. g) tr.ř.
Spisová značka: 4 Tdo 972/2014
Datum rozhodnutí: 06.08.2014
Typ rozhodnutí: USNESENÍ
Heslo: Přerušení výkonu trestu
Dotčené předpisy: § 265k odst. 1 tr. ř., § 265k odst. 2 tr. ř., § 265l odst. 1 tr. ř.
Kategorie rozhodnutí: E
4 Tdo 972/2014-35
U S N E S E N Í
Předseda senátu Nejvyššího soudu rozhodl dne 6. srpna 2014 v trestní věci
obviněného Š. K., t a k t o :
Podle § 265o odst. 1 tr. ř. s e p ř e r u š u j e obviněnému Š. K. výkon
rozhodnutí, a to rozsudku Okresního soudu ve Znojmě ze dne 10. 2. 2014 sp. zn.
17 T 217/2013 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 3. 4. 2014
sp. zn. 9 To 113/2014 ve výroku o trestu, do doby rozhodnutí o podaném dovolání
obviněného.
O d ů v o d n ě n í :
Rozsudkem Okresního soudu ve Znojmě ze dne 10. 2. 2014 sp. zn. 17 T 217/2013 ve
spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 3. 4. 2014 sp. zn. 9 To
113/2014 byl obviněný Š. K. uznán vinným přečinem maření výkonu úředního
rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. g) tr. zákoníku, který po
skutkové stránce spočíval v jednání popsaném v rozhodnutí soudu prvního stupně.
Za tento přečin byl obviněný odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 5
měsíců, k jehož výkonu byl zařazen do věznice s ostrahou, který t. č. vykonává.
Proti výše cit.rozsudku Krajského soudu v Brně podal obviněný dovolání. V
dovolání byl uplatněn dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy
že rozhodnutí soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.
Podle § 265o odst. 1 tr. ř. může předseda senátu Nejvyššího soudu před
rozhodnutím o dovolání odložit nebo přerušit výkon rozhodnutí, proti němuž bylo
podáno dovolání.
Aniž by bylo jakkoli předjímáno výsledné rozhodnutí o shora podaném dovolání,
po prostudování předloženého spisu aplikoval předseda senátu Nejvyššího soudu
své právo ve smyslu ustanovení § 265o odst. 1 tr. ř., neboť má za to, že v
daném případě k tomuto postupu existují důvody a rozhodl o přerušení výkonu
trestu odnětí svobody, který obviněný vykonává na základě výše uvedených
rozhodnutí Okresního soudu ve Znojmě a Krajského soudu v Brně. Toto přerušení
výkonu rozhodnutí platí do doby, než bude o podaném dovolání obviněného
Nejvyšším soudem rozhodnuto.
Poučení: Proti tomuto usnesení není stížnost přípustná.
V Brně dne 6. srpna 2014
Předseda
senátu:
JUDr. František H r
a b e c