8 Tdo 209/2015-23
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. 2. 2015 o dovolání
obviněného L. G. proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 1. 10. 2014, sp.
zn. 9 To 394/2014, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u
Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 2 T 59/2014, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. s e dovolání obviněného L. G. o d m í t
á .
Okresní soud v Příbrami rozsudkem ze dne 26. 5. 2014, sp. zn. 2 T
59/2014, uznal obviněného L. G. (dále převážně jen „obviněný“, příp.
„dovolatel“) vinným, že
„v přesně nezjištěné době přede dnem 17. 12. 2013 ve Věznici P. B., kde
vykonával nepodmíněný trest odnětí svobody uložený mu rozsudkem Obvodního soudu
pro Prahu 5 ze dne 25. 4. 2012, sp. zn. 3 T 33/2012, ačkoliv si byl vědom toho,
že závažným způsobem porušuje přesně regulovaný a kontrolovaný režim ve věznici
daný ust. § 28 odst. 3 písm. b) zákona č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí
svobody, v platném znění, úmyslně požil psychotropní látku obsahující
metamfetamin a jeho metabolit amfetamin, které jsou zařazeny do seznamu II
přílohy č. 5 Úmluvy o psychotropních látkách zákona č. 167/1998 Sb., ve znění
pozdější novelizace č. 57/2001 Sb., o návykových látkách, přičemž dne 17. 12.
2013 ve 12.05 hodin se podrobil orientačnímu toxikologickému vyšetření moči,
když v této byla zjištěna přítomnost metamfetaminu a jeho metabolitu
amfetaminu, a tak učinil přesto, že dne 11. 2. 2013 mu byl rozhodnutím podle
ust. § 46 odst. 3 písm. g) zákona č. 169/1999 Sb. uložen kázeňský trest
celodenní umístění do uzavřeného oddělení na dobu 7 dnů za to, že dne 29. 1.
2013 v průběhu výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici P., úmyslně užil
psychotropní látku obsahující Buprenorfin, která je zařazena do seznamu II
přílohy č. 5 Úmluvy o psychotropních látkách zákona č. 167/1998 Sb., ve znění
pozdější novelizace č. 57/2001 Sb., o návykových látkách, a tak učinil přesto,
že dne 29. 5. 2013 mu byl rozhodnutím podle ust. § 46 odst. 3 písm. g) zákona
č. 169/1999 Sb. uložen kázeňský trest celodenní umístění do uzavřeného oddělení
na dobu 20 dnů za to, že před dnem 22. 4. 2013 v průběhu výkonu trestu odnětí
svobody ve Věznici P., úmyslně užil psychotropní látku obsahující Buprenorfin,
která je zařazena do seznamu II přílohy č. 5 Úmluvy o psychotropních látkách
zákona č. 167/1998 Sb., ve znění pozdější novelizace č. 57/2001 Sb., o
návykových látkách, a dále tak učinil přesto, že dne 3. 10. 2013 mu byl
rozhodnutím podle ust. § 46 odst. 3 písm. g) zákona č. 169/1999 Sb. uložen
kázeňský trest celodenní umístění do uzavřeného oddělení na dobu 20 dnů za to,
že před dnem 16. 7. 2013 v průběhu výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici P.,
úmyslně užil psychotropní látku obsahující metamfetamin, která je zařazena do
seznamu II přílohy č. 5 Úmluvy o psychotropních látkách zákona č. 167/1998 Sb.,
ve znění pozdější novelizace č. 57/2001 Sb., o návykových látkách.“
Takto popsané jednání obviněného soud právně kvalifikoval jako přečin maření
výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. g) tr. zákoníku
a uložil mu za to podle § 337 odst. 1 tr. zákoníku trest odnětí svobody v
trvání dvanácti měsíců nepodmíněně, pro jehož výkon jej zařadil podle § 56
odst. 2 písm. c) tr. zákoníku do věznice s ostrahou.
Proti citovanému rozsudku podal obviněný odvolání, o němž rozhodl
Krajský soud v Praze usnesením ze dne 1. 10. 2014, sp. zn. 9 To 394/2014, tak,
že je podle § 256 tr. ř. zamítl.
Obviněný se ani s rozhodnutím odvolacího soudu neztotožnil a
prostřednictvím obhájkyně Mgr. Pavly Trachtové podal proti němu dovolání, v
němž uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. V jeho
úvodu uvedl, že skutkový stav, jenž byl zjištěn soudem odvolacím, potažmo
soudem nalézacím, nenaplňoval znaky trestného činu, jehož spácháním byl uznán
vinným. Je přesvědčen, že rozhodnutí v jeho věci je zásadního významu, když
rozhodovací praxe Nejvyššího soudu není jednoznačná (poukázal tu na jeho
usnesení ve věcech sp. zn. 3 Tdo 1075/2012 a sp. zn. 5 Tdo 701/2012). S odkazem
na tato rozhodnutí zdůraznil, že ne každé užití návykové látky po dobu výkonu
trestu naplňuje definici závažného jednání, nenaplňuje ji ani opakované užití
návykové látky, pokud není soustavné. Je třeba přihlédnout k intenzitě, rozsahu
a okolnostem, za nichž dojde k porušení pravidel výkonu trestu a jeho účelu, a
zkoumat, zda případná konzumace drogy ovlivní chování pachatele tak, že je
narušeno výchovné působení na jeho osobu či výkon jeho povinností v rámci
výkonu trestu.
Dovolatel dále namítl, že závažnost jeho jednání soudy dovodily pouze z
opakovaného zneužití návykové látky, ovšem otázkou, do jaké míry takové
zneužití návykové látky mohlo ovlivnit dosažení účelu trestu, se však blíže
nezabývaly, pouze konstatovaly, že (obviněný) se v důsledku užívání
psychotropních látek dostával do stavů, kdy zcela zjevně nebyl schopen plnit
program zacházení určený věznicí. Jakým způsobem měl být ovlivněn a v čem mělo
spočívat, že nebyl schopen plnit program zacházení určený věznici, však
nerozvedly. Proto jejich závěr, že (obviněný) po dobu, kdy byl drogami
ovlivněn, nebyl způsobilý k výkonu trestu, bylo pouhým předpokladem,
nevycházejícím z jakýchkoliv relevantních zjištění. Taková skutečnost by přitom
byla na něm jistě pozorovatelná. Podle vysvětlení, které podali speciální
pedagogové vězeňské služby a spoluvězni, příznaky drogy nepozorovali. Proto je
otázkou, zda mohla být osoba, která neprojevovala příznaky užití drogy,
nezpůsobilá k výkonu trestu.
Podle názoru obviněného nebyl dán ani jeho úmysl směřující ke zmaření
výkonu trestu; ten ani neměl oporu v žádném z provedených důkazů. Poukázal i na
zásadu subsidiarity trestní represe, podle níž má stát uplatňovat prostředky
trestního práva zdrženlivě a pouze tam, kde jiné právní prostředky selhávají,
což se v daném případě nestalo (připomněl tu stanovisko trestního kolegia
Nejvyššího soudu pod sp. zn. Tpjn 301/2012 k výkladu § 12 odst. 2 tr.
zákoníku).
V závěru svého podání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k
odst. 1 tr. ř. zrušil v celém rozsahu napadené usnesení Krajského soudu v
Praze ze dne 1. 10. 2014, sp. zn. 9 To 394/2014, a současně též rozsudek
Okresního soudu v Příbrami ze dne 26. 5. 2014, sp. zn. 2 T 59/2014, a aby
přikázal Krajskému soud v Praze nové projednání a rozhodnutí věci se závazným
právním názorem, že stíhaný skutek není trestným činem, nebo aby Nejvyšší soud
podle § 265m odst. 1 tr. ř. v tomto smyslu sám rozhodl.
K podanému dovolání se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího
státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který uvedl, že dovolatel
především namítal, že jeho jednání nebylo „závažné“ ve smyslu skutkové podstaty
předmětného přečinu podle § 337 odst. 1 písm. g) tr. zákoníku, neboť nebylo
zjištěno, jakým způsobem měl být zakázanou látkou ovlivněn a v čem mělo
spočívat to, že nebyl schopen plnit program zacházení a nebyl tak způsobilý k
výkonu trestu. Poukazoval na to, že spoluvězni ani vychovatelé na něm příznaky
zneužití drogy nepozorovali a že testování bylo zcela náhodné. Nebyl ani
prokázán jeho motiv mařit účel trestu.
Pokud dovolatel v té souvislosti poukazoval na dvě rozhodnutí Nejvyššího soudu
pod sp. zn. 5 Tdo 701/2012 a sp. zn. 3 Tdo 1075/2012, státní zástupce namítl,
že taková citace judikatury jednak nebyla nejpřiléhavější, jednak byla kusá,
neboť Nejvyšší soud se k uvedené problematice vyslovil v řadě dalších
rozhodnutí, včetně jednoho publikovaného.
Podle státního zástupce podstata věci spočívá v odpovědi na otázku, jaká požití
zakázaných látek odsouzenými ve výkonu trestu odnětí svobody je možno považovat
za „závažná jednání“ ve smyslu skutkové podstaty posuzovaného přečinu. Pro její
zodpovězení poukázal na celou řadu judikaturních rozhodnutí Nejvyššího soudu,
především na usnesení ze dne 21. 11. 2007, sp. zn. 6 Tdo 1266/2007, publikované
pod č. 40/2008 Sb. rozh. trest., podle něhož „závažné jednání“ podle § 171
odst. 1 písm. f) tr. zákona č. 140/1961 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2009
(dále jen tr. zák. ), je jen takové jednání, které „vykazuje výraznější
intenzitu a je zpravidla soustavnější a jehož důsledkem bude maření nebo
podstatné ztížení výkonu rozhodnutí ve smyslu znemožnění, případně znesnadnění
dosažení účelu trestu či vazby“, a že takovým závažným jednáním může být i
„nedovolená konzumace návykové látky odsouzeným ve věznici, pokud s ohledem na
soustavnost či opakovanost konzumace, povahu a charakter požívané látky, její
množství a vliv na chování odsouzeného v důsledku toho dochází alespoň ke
znesnadnění dosažení účelu výkonu trestu odnětí svobody“. Nejvyšší soud oproti
tomu nepovažuje za takové závažné jednání „ojedinělý méně intenzivní akt, který
není způsobilý zmařit či podstatně ztížit výkon trestu odnětí svobody“. K tomu
státní zástupce dodal, že v judikované věci obviněný v jednom jediném případě
užil lék Diazepam, přičemž nebylo zjištěno ani požité množství, ani že by měl
tento lék na jeho chování nějaký vliv.
Obdobný závěr učinil Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 12. 12. 2007, sp.
zn. 5 Tdo 1300/2007. V tomto případě odsouzený požil pervitin, přičemž v
předchozí době byl z požití zakázané látky jen podezřelý – dříve mu žádné
požití prokázáno nebylo. V předmětné době porušil pravidla výkonu trestu i tím,
že byl u něj nalezen mobilní telefon. Ve výkonu trestu byl pro trestnou činnost
majetkového charakteru, která jen volně souvisela s požíváním návykových látek
– obviněný je požíval při páchání trestné činnosti majetkové. Nejvyšší soud zde
výslovně uvedl, že takové předchozí odsouzení nemá vliv na trestnost pozdějšího
požití návykové látky ve výkonu trestu – pokud ovšem nebylo požívání návykových
látek jediným důvodem páchání trestné činnosti. Ani zde nemělo požití návykové
látky vliv na chování obviněného, nebylo ani zjištěno, že by toto požití
ovlivnilo dosažení účelu trestu.
V rozsudku ze dne 18. 2. 2010, sp. zn. 4 Tz 109/2009, Nejvyšší soud uvedl k
výkladu pojmu „závažné jednání“ obsaženého v tehdejší shora citované skutkové
podstatě, že „aby bylo možno kvalifikovat konzumaci návykové látky odsouzeným
jako trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 1 písm. f)
tr. zák., musela by být tato konzumace svým charakterem a povahou (svou
společenskou nebezpečností) srovnatelná s ostatními okruhy jednání, která jsou
odsouzeným zakázána ustanovením § 28 odst. 3 písm. b) zákona č. 169/1999 Sb., o
výkonu trestu odnětí svobody, tj. výroba a přechovávání předmětů, které by
mohly být použity k ohrožení bezpečnosti osob a majetku nebo k útěku, nebo
které by svým množstvím nebo povahou mohly narušovat pořádek anebo poškodit
zdraví“. V judikované věci měl obviněný konzumovat ve výkonu trestu odnětí
svobody psychotropní látku metamfetamin. Nejvyšší soud k tomu uvedl, že
„nalézací soud v posuzované trestní věci neučinil žádná skutková zjištění o
tom, že by jednání obviněného bylo významnější intenzity, že by bylo opakované,
soustavnější, nezjistil množství požité psychotropní látky, ani její vliv na
chování obviněného. V souvislosti s tím není ani zřejmé, jakou měrou ovlivnilo
dosažení účelu trestu odnětí svobody“.
V usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2010, sp. zn. 4 Tz 20/2010, postačilo
k závažnosti takového jednání to, že se jednalo o požití opakované, když
odsouzený užil dva různé způsoby aplikace látky (nitrožilně i kouřením), byl
již o 11 měsíců dříve za podobné jednání kázeňsky potrestán a nejednalo se tak
o ojedinělý akt, nýbrž
o „jednání mající soustavnější charakter“. V neprospěch odsouzeného hodnotil
Nejvyšší soud i to, že si pervitin aplikoval nitrožilně, a to dokonce na oddíle
s bezdrogovou zónou, kam byl na svou žádost přeložen.
Podle státního zástupce z dovolatelem citovaného usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 11. 7. 2012, sp. zn. 5 Tdo 701/2012, je zřejmé, že ani v případě, že byla
zakázaná látka nalezena v moči obviněného opakovaně, nemusí se jednat o přečin
maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. f) tr.
zákoníku v tehdy účinném znění, „pokud k samotnému opakování činu nepřistoupí i
další okolnosti, jež by svědčily o výrazném zásahu do naplňování účelu trestu,
kterým není jen ochrana společnosti před pachateli trestných činů, ale i snaha
o změnu v jeho dalším chování tak, aby se nedopouštěl další trestné činnosti“.
V judikované věci odsouzený ve věznici opakovaně užil psychotropní látku, avšak
jednalo se o osobu od 15 let závislou na heroinu, která se neúspěšně snažila
své závislosti zbavit. Na jeho chování se požití látky neprojevilo a jednal ve
snaze zbavit se abstinenčních příznaků, nikoliv narušit výkon trestu. V dané
době byl vyřazen z léčby a abstinence byla ponechána na jeho vůli.
Nejvyšší soud považoval za potřebné zmínit i to, že se „nejednalo o
odsouzeného, který by po dobu výkonu trestu projevoval výrazně negativní
přístup k plnění svých povinností, přestože není pracovně zařazen, využívá
možnosti zapojit se do prací ve věznici, není sice natolik aktivní, aby mohl
být kázeňsky odměňován, na druhé straně v dovolání zmíněný poslední přestupek
se týkal nedovolené kombinace civilního a ústavního oblečení“. Státní zástupce
z toho dovodil, že vzhledem k neexistenci materiálního znaku trestného činu, a
vzhledem k absenci zmínky o § 12 odst. 2 tr. zákoníku, je zřejmé, že Nejvyšší
soud zohledňoval tyto poznatky o jiném chování obviněného ve výkonu trestu
pouze z hlediska znaku formálního, tedy zda jednání obviněného bylo „závažné“.
Dovolatel rovněž citoval usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2012, sp. zn.
3 Tdo 1075/2012, v níž soud neshledal „závažné jednání“ v konzumaci malého
množství marihuany u odsouzeného, jehož jednání tím nebylo nijak ovlivněno, u
něhož nehrozilo nebezpečí návyku, který vykonával trest odnětí svobody za
jednání nesouvisející s užíváním návykových látek či jinou drogovou trestnou
činností, v minulosti neměl ve výkonu tohoto trestu žádné kázeňské problémy a
byl již dvakrát na drogy testován, vždy s negativním výsledkem. Obviněný byl
přitom v této judikované věci věznicí jednoznačně kladně hodnocen – neměl žádné
kázeňské tresty a byl dvakrát kázeňsky odměněn. Také zde soud zohlednil
poznatky o jiném chování obviněného ve výkonu trestu při zkoumání, zda byl
naplněn formální znak předmětného přečinu.
Státní zástupce dále uvedl, že skutečnost, že se jedná o judikaturu v zásadě
ustálenou, je patrna i z nedávného usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 7.
2014, sp. zn. 5 Tdo 587/2014, v obdobné trestní věci, v níž soud neshledal
naplnění znaku „závažného jednání“ u obviněného, u něhož byla prokázána
konzumace drog, přičemž mu byl za jejich konzumaci již dříve uložen kázeňský
trest. K tomu mimo jiné uvedl, že „za závažné jednání spočívající ve zmaření
výkonu nebo účelu trestu ve smyslu citovaného ustanovení tak není možné
považovat jen opakování tohoto jednání, pokud není soustavné nebo častější.
Zvlášť je třeba hodnotit intenzitu, rozsah a okolnosti, za nichž došlo k
porušení pravidel výkonu trestu a jeho účelu“.
V jiném usnesení ze dne 13. 8. 2014, sp. zn. 4 Tdo 972/2014, Nejvyšší soud
nepovažoval za závažné jednání jednorázové požití zakázané návykové látky
odsouzeným, který byl v jedné věznici považován za bezproblémového, avšak
ve druhé se dopouštěl řady drobných porušení svých povinností nesouvisejících
s drogami, za což byl dvakrát kázeňsky trestán. Po výkonu trestu měl nastoupit
ústavní ochranné protitoxikomanické léčení.
Konečně v usnesení ze dne 14. 1. 2015, sp. zn. 7 Tdo 1633/2014, Nejvyšší soud
vyslovil názor, že za „závažné jednání“ nelze považovat skutek odsouzeného
spočívající v tom, že pro orientační toxikologické vyšetření odmítl poskytnout
svou moč. Soud považoval za významné, že jeho jednání „nespočívalo v konzumaci
drogy, ale v tom, že v souvislosti s orientačním toxikologickým vyšetřením moči
odsouzených na přítomnost omamných a psychotropních látek obviněný odmítl
poskytnout vzorek moči k tomuto vyšetření. Toto jednání je typově méně závažné
než skutečná konzumace drogy, má spíše formální či pořádkový charakter“. Na
vysvětlenou nutno dodat, že obviněný namísto toho nabízel své sliny a že již v
minulosti byly jeho sliny testovány s negativním výsledkem – bez zjištění stop
drog.
Podle státního zástupce ze všech shora citovaných rozhodnutí Nejvyššího soudu
lze učinit dva závěry:
- pokud se jedná o jinak bezproblémového odsouzeného, ani opakovaná
konzumace zakázaných látek nemusí být závažným jednáním ve smyslu předmětné
skutkové podstaty;
- pokud se jedná o jednání soustavné spáchané za dalších přitěžujících
okolností (aplikace drogy nitrožilně, a to navíc v bezdrogové zóně), takové
jednání závažné být může – viz shora citované usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 27. 5. 2010 sp. zn. 4 Tz 20/2010).
Předmětná věc se z pohledu dosavadní judikatury jevila státnímu zástupci jako
věc hraniční. Z hlediska požadavků na znak „závažné jednání“ podle shora
citovaného rozhodnutí č. 40/2008 Sb. rozh. trest. v ní byly naplněny
soustavnost a opakovanost, avšak sporný je vliv požití této látky na chování
odsouzeného a tím na podstatné znesnadnění dosažení účelu trestu. Odvolací soud
se pokusil vyrovnat s touto otázkou v odůvodnění na str. 3 svého usnesení, kde
spatřoval takové ztížení v nebezpečí vzniku škodlivého návyku.
Státní zástupce měl za to, že vzhledem k soustavnosti požívání zakázaných
návykových látek (prokázáno celkem čtyřikrát během jednoho roku) lze s uvedeným
názorem souhlasit. Ohledně vlivu požití zakázané látky na chování obviněného
dodal, že toto jeho chování bylo natolik špatné, že se patrně nepodaří odlišit,
v jaké části se jedná o jeho negativní povahové vlastnosti a v jaké míře o vliv
požitých zakázaných látek. Obviněný se totiž zjevně odmítal podřídit výkonu
trestu jako takovému, v důsledku čehož se nacházel v nejhorší skupině vnitřní
diferenciace a ředitelem věznice byl navíc podán návrh na jeho přeřazení do
přísnějšího typu věznice.
Podle státního zástupce se právě uvedenými znaky věc dovolatele odlišovala od
věcí řešených ve všech shora citovaných judikaturních rozhodnutích, v nichž se
nikdy nejednalo o tak časté požívání zakázaných látek natolik negativně
hodnoceným odsouzeným. V posuzované věci však bylo soustavné požívání
zakázaných látek dovolatelem součástí jeho obecného odmítání pravidel platných
pro výkon trestu, proto měl za to, že takové jednání již bylo možno považovat
za jednání „závažné“ a byl tak naplněn podstatný znak skutkové podstaty přečinu
maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. g) tr.
zákoníku.
Státní zástupce rovněž uvedl, že pokud se dovolatel ve svém podání domáhal
užití zásady subsidiarity trestní represe, pouze citoval stanovisko trestního
kolegia Nejvyššího soudu publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. trest., aniž by
závěry v něm obsažené nějak aplikoval na konkrétní znaky své trestní věci.
Pokud tedy obecně uváděl, že důvod k užití § 12 odst. 2 tr. zákoníku v jeho
věci byl, stejně stručně by podle státního zástupce bylo možno oponovat, že
důvod k užití nebyl. K tomu státní zástupce pro úplnost dodal, že princip
„ultima ratio“ se podle citovaného stanoviska trestního kolegia uplatní tam,
kde spáchaný čin „…s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není
trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu“, přičemž
„posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se
vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty“.
K ilustraci, jaké jednání si svou neobvyklostí vynucuje užití subsidiarity
trestní represe, státní zástupce poukázal na nález Ústavního soudu ze dne 29.
4. 2014, sp. zn. I. ÚS 3113/13, ve věci, jejíž podstatou bylo morálně
ospravedlnitelné užití nedovolené svépomoci v rodinných vztazích. Pro úplnost
poukázal i na předchozí judikaturu, v níž se soudy zabývaly otázkou
subsidiarity trestní represe i společenskou škodlivostí.
Tak podle nálezu Ústavního soudu ze dne 10. 2. 2011, sp. zn. III. ÚS 2523/10,
uveřejněného pod č. 16/2011 ve svazku č. 60/2011 Sb. n. u. ÚS na str. 171,
nastává potřeba uplatnění principu ultima ratio orgány činnými v trestním
řízení (tedy nejen zákonodárcem, který je hlavním adresátem tohoto principu)
„jestliže se v daném individuálním případě vyskytnou mimořádné skutkové
okolnosti, které způsobují, že stupeň trestního bezpráví je extrémně nízký,
takže nejsou naplněny definiční znaky trestného činu. Nelze vyloučit mimořádné
případy, kdy skutkové okolnosti činu jsou zcela atypické a kdy je nezbytné, aby
spodní hranici škodlivosti určil sám orgán činný v trestním řízení, aby tak
zabránil očividně nespravedlivému trestnímu postihu.“
Z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. 6 Tdo 1508/2010, bylo
podle státního zástupce patrno, že „…sama existence jiné právní normy,
umožňující nápravu závadného stavu způsobeného pachatelem, ještě nezakládá
nutnost postupu jen podle této normy s odkazem na citovanou zásadu, bez
možnosti aplikace trestně právních institutů. Byl-li spáchán trestný čin, jehož
skutková podstata byla beze zbytku ve všech znacích naplněna, jak je tomu v
posuzovaném případě, nemůže stát rezignovat
na svou roli při ochraně oprávněných zájmů (fyzických a právnických osob)
poukazem na primární existenci institutů občanského, obchodního práva či jiných
právních odvětví, jimiž lze zajistit náhradu škody, která byla trestným činem
způsobena. Akcentace principu ultima ratio nemůže zcela znemožnit aplikaci
základního principu – účelu trestního řízení – tak, jak je vymezen v ustanovení
§ 1 odst. 1 tr. ř.“
Z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2011, sp. zn. 5 Tdo 17/2011, podle
státního zástupce vyplynulo, že závěr o nedostatečné společenské škodlivosti
činu by bylo možné učinit jen zcela výjimečně v případech, v nichž z určitých
závažných důvodů nebylo vhodné uplatňovat trestní represi a že v takovém
případě by tedy konkrétní čin z hlediska závažnosti neodpovídal ani těm
nejlehčím, běžně se vyskytujícím trestným činům příslušné právní kvalifikace.
Dále státní zástupce připomenul, že odpovědností podle jiných právních předpisů
se Nejvyšší soud zabýval například ve svém usnesení ze dne 8. 2. 2012, sp. zn.
3 Tdo 82/2012, v němž dospěl mimo jiné i k tomu, že „došlo-li ke spáchání
trestného činu, jehož skutková podstata byla beze zbytku ve všech znacích
naplněna, nemůže stát rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů
fyzických a právnických osob s odkazem na primární existenci institutů
občanského práva či jiných právních odvětví (např. správního nebo obchodního
práva), jimiž lze zajistit práva poškozené osoby.“ Obdobné závěry o významu
jiných právních předpisů pak Nejvyšší soud učinil v řadě dalších rozhodnutí,
například pod sp. zn. 3 Tdo 1054/2012 (jestliže se jednání vymyká ze sféry
soukromého práva a přesahuje již do roviny práva trestního), sp. zn. 7 Tdo
988/2012 (i zásah do ryze soukromého práva nevylučuje trestní represi jako
preventivní nástroj odrazení od protiprávní činnosti), sp. zn. 8 Tdo 1035/2010
(k uplatnění této zásady u majetkových trestných činů), sp. zn. 8 Tdo 784/2010
(vstup pachatele do občanskoprávního vztahu se záměrem spáchat trestný čin),
sp. zn. 6 Tdo 706/2010 (trestní zákon umožňuje vyvodit trestní odpovědnost i za
účelem ochrany subjektivních práv fyzických osob soukromoprávní povahy) a sp.
zn. 5 Tdo 1535/2005 (užití prostředků trestní represe k ochraně uspokojování
subjektivních práv soukromé povahy).
Ze všech citovaných názorů Ústavního soudu i Nejvyššího soudu lze podle
státního zástupce učinit závěr, že neuplatnění trestní odpovědnosti podle § 12
odst. 2 tr. zákoníku může přicházet v úvahu pouze v případech zcela
výjimečných. Okolnosti konkrétního případu by musely být zcela mimořádné a
zákonodárcem při formulování konkrétní skutkové podstaty trestného činu v
podstatě nepředpokládatelné. Čin dovolatele, tak jak je popsán v rozsudku
nalézacího soudu, však žádné takové výjimečné znaky neměl. Jednalo se o takové
ztížení výkonu trestu odnětí svobody, které je Nejvyšším soudem běžně za
trestné považováno – viz postih za méně závažné jednání odsouzeného ve shora
citovaném usnesení Nejvyššího soudu dne 27. 5. 2010 sp. zn. 4 Tz 20/2010.
Podle státního zástupce bylo navíc zjevné, že dovolatel uplatnil stejné námitky
již ve svém odvolání, takže nyní opakuje námitky, se kterými se soudy obou
stupňů již dostatečně a správně vypořádaly. Takové dovolání je zjevně
neopodstatněné – srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5
Tdo 86/2002, a ze dne 27. 6. 2002, sp. zn. 5 Tdo 219/2002. Proto státní
zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
dovolání odmítl. Z hlediska ustanovení § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlasil
s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání v této
trestní věci je přípustné [§ 265a odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou
oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na
místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i
obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v § 265f odst. 1 tr. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §
265b tr. ř., Nejvyšší soud musel dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněné
dovolací důvody lze považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona,
jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí
dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska § 265i odst. 1 písm.
b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §
265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale
tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn
konkrétními vadami.
Jak již bylo uvedeno, dovolatel uplatnil námitky, které podřadil pod dovolací
důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř.
Z logiky věci se Nejvyšší soud nejprve zabýval dovolacím důvodem podle § 265b
odst. 1 písm. l) tr. ř., který je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o
zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo
usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny
procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí (prvá alternativa)
nebo přestože byl v řízení předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v
písmenech a) až k) (druhá alternativa).
Jestliže v posuzované věci odvolací soud rozhodl tak, že odvolání obviněného
podle § 256 tr. ř. zamítl, tj. rozhodl po věcném přezkoumání, je zjevné, že
tento dovolací důvod přichází v úvahu pouze v jeho druhé variantě, tj. ve
spojení s některým z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr.
ř.
Dovolatel dále uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.,
který je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení
skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného
dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení
zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný
trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako
specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není
možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost
skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a
posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci ve smyslu
ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci
ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. V dovolacím řízení je naopak
povinen vycházet z jejich konečného skutkového zjištění a teprve v návaznosti
na to zvažovat právní posouzení skutku. V opačném případě by se totiž dostával
do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. usnesení
Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, sp. zn. III. ÚS 732/02,
sp. zn. III. ÚS 282/03, sp. zn. II. ÚS 651/02, a další). V této souvislosti je
také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád
obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§
277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§ 266 a
násl. tr. ř.).
Z tohoto pohledu je zřejmé, že dovolatel uplatnil relevantně námitku,
že jeho jednání nebylo závažné ve smyslu ustanovení § 337 odst. 1 písm. g) tr.
zákoníku, když tvrdil, že soudy neobjasnily, jak mohlo zneužití návykové látky
ovlivnit dosažení účelu trestu, jak měl být (obviněný) ovlivněn a v čem mělo
spočívat to, že nebyl schopen plnit program zacházení určený věznicí, když na
něm podle vysvětlení podaných spoluvězni a speciálními pedagogy vězeňské služby
nebyly pozorovány příznaky zneužití drogy, a že u něj nebyl dán úmysl ke
zmaření účelu trestu. Jako druhou relevantní námitku pak uplatnil poukaz na
zásadu subsidiarity trestní represe.
Jakkoli Nejvyšší soud tyto námitky považoval z hlediska dovolacího
řízení za relevantně uplatněné, nemohl jim z níže uvedených důvodů přisvědčit.
V předchozím textu odůvodnění tohoto usnesení Nejvyšší soud zcela
záměrně a takřka doslovně citoval vyjádření státního zástupce, který podal
rozsáhlý a podrobný výklad řešené problematiky i s poukazem na aktuální soudní
judikaturu (z hlediska procesní ekonomie je proto nadbytečné, aby na tomto
místě byly opětně reprodukovány všechny judikáty dotýkající se posuzované
problematiky, na něž stačí jen odkázat). Právě výše citovaná rozhodnutí
Nejvyššího soudu i Ústavního soudu přiléhavě dopadají na posuzovanou věc, a
proto i se závěry, které státní zástupce učinil, se Nejvyšší soud mohl plně
ztotožnit. Poukázal-li dovolatel ve svém podání jen na dvě z těchto
judikaturních rozhodnutí, je evidentní, že si vybral pouze ta z nich, která by
mohla svědčit v jeho prospěch, a současně pominul všechna ta rozhodnutí, která
podporovala správnost a zákonnost napadených rozhodnutí obou soudů nižších
stupňů.
Již soud prvého stupně v odůvodnění odsuzujícího rozsudku přiléhavě uvedl, že
obviněný byl věznicí hodnocen velmi negativně, byl zařazen do III. (nejhorší)
prostupné skupiny vnitřní diferenciace, od nástupu do výkonu trestu odnětí
svobody mu bylo uloženo celkem osm kázeňských trestů. Výkonu trestu jako
takovému výkonu se zjevně odmítal podřídit, nerespektoval zcela program
zacházení, jeho chování bylo v rozporu jak s pravidly morálními, tak s normami
výkonu trestu, takže účel trestu u něho nemohl být ani v nejmenším naplněn, a
proto ředitel věznice podal návrh na jeho přeřazení do přísnějšího typu věznice.
Přistoupí-li k těmto okolnostem skutkové zjištění nalézacího soudu, že obviněný
ve výkonu trestu požíval zakázané návykové látky opakovaně (prokazatelně
čtyřikrát během jediného roku), je třeba považovat za správný jeho názor, že
obviněný takovým jednáním naplnil zákonem požadované znaky „závažného jednání“,
jímž „zmařil účel trestu“. Takový závěr je v plné shodě i s výše citovaným
rozhodnutím č. 40/2008 Sb. rozh. trest., v němž Nejvyšší soud zdůraznil
požadavek na „soustavnost a opakovanost“ závadového jednání pachatele. Jednáním
obviněného tak byl zároveň naplněn znak „podstatného ztěžování výkonu
rozhodnutí soudu“ obsažený v návětí ustanovení § 337 odst. 1 tr. zákoníku (k
tomu srov. též stranu 3 odůvodnění usnesení odvolacího soudu, který tento znak
spatřoval v nebezpečí vzniku škodlivého návyku u obviněného).
V souladu s výše vyjádřeným názorem státního zástupce je i Nejvyšší soud
přesvědčen, že právě uvedenými znaky se trestní věc dovolatele odlišovala od
věcí řešených ve všech shora citovaných judikaturních rozhodnutích (v nichž se
nikdy nejednalo o tak časté požívání zakázaných návykových látek ze strany
natolik negativně hodnoceného pachatele). V dané věci však bylo soustavné
požívání těchto látek obviněným součástí jeho obecného odmítání předpisů
platných pro výkon trestu odnětí svobody, proto takové jednání již bylo třeba
považovat za jednání natolik „závažné“, že jím již byly naplněny zákonné znaky
skutkové podstaty přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §
337 odst. 1 písm. g) tr. zákoníku.
Shora popsaná zjištění obou soudů nižších instancí jednoznačně svědčí o
zavinění obviněného ve formě přímého úmyslu ve smyslu § 15 odst. 1 písm. a) tr.
zákoníku, neboť opakovaným požíváním zakázaných návykových látek a celkově
negativním chováním ve výkonu trestu odnětí svobody vědomě a záměrně porušoval
zájem chráněný trestním zákonem. Už proto nemohlo před dovolacím soudem obstát
jeho (podrobněji nezdůvodněné) tvrzení, že u něho nebyl dán jeho úmysl ke
zmaření účelu trestu.
K poslední dovolací námitce obviněného, že soudy nižších instancí měly
uplatnit zásadu subsidiarity trestní represe (§ 12 odst. 2 tr. zákoníku),
Nejvyšší soud konstatuje, že také v tomto bodě se plně ztotožnil s názorem
státního zástupce (srov. výše), na který odkazuje a jen jej doplňuje dále
uvedeným výkladem.
Podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní
důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve
kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Z
tohoto vymezení, které navazuje na zásadu zákonnosti vyjádřenou v § 12 odst. 1
tr. zákoníku, podle níž jen trestní zákon vymezuje trestné činy a stanoví
trestní sankce, které lze uložit, plyne, že trestní represe, tj. prostředky
trestního práva, je možné v konkrétní věci použít jen tehdy, když jde o
společensky škodlivé jednání a uplatnění odpovědnosti podle jiného právního
předpisu nepostačuje.
Takto definovaným principem „ultima ratio“ je zajištěno, aby prostředky
trestního práva byly použity zdrženlivě, především tam, kde jiné právní
prostředky selhávají nebo nejsou efektivní. Tím je vyjádřena funkce trestního
práva jako krajního prostředku ve vztahu k ostatní deliktní právní úpravě
(správněprávní, občanskoprávní, obchodněprávní apod.). Z uvedeného vyplývá, že
trestnými činy mohou být pouze závažnější případy protispolečenských jednání, a
to podle zásady, že tam, kde postačí k regulaci prostředky správního nebo
civilního práva v širším slova smyslu, jsou trestněprávní prostředky nejen
nadbytečné, ale z pohledu principu právního státu také nepřípustné.
V posuzované věci dovolatel uplatnil tuto námitku pouze obecným vymezením, když
uvedl, že podle zásady subsidiarity trestní represe má stát uplatňovat
prostředky trestního práva zdrženlivě a to pouze tam, kde jiné právní
prostředky selhávají, což se (prý) v daném případě nestalo (k tomu presentoval
stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu pod sp. zn. Tpjn 301/2012 s
citací z něj). K tomuto povšechnému tvrzení s uvedeným odkazem však již
nepřipojil žádnou argumentaci, jíž by vyložil, proč se domnívá, že právě v jeho
trestní věci měla být aplikována uvedená zásada.
Nejvyššímu soudu ovšem nepřináleží, aby za dovolatele dotvářel jeho právní
argumentaci a domýšlel, co snad měl na mysli. Proto při absenci příslušné
argumentace ze strany dovolatele jen konstatuje, že neshledal žádnou výjimečnou
okolnost, pro kterou by bylo namístě zvažovat aplikaci zásady subsidiarity
trestní represe. Obviněný požíváním zakázané návykové látky (dokonce opakovaně
během jediného roku), jakož i jiným chováním v rozporu s předpisy pro výkon
trestu odnětí svobody porušoval vězeňský režim při výkonu tohoto trestu, aniž
by k tomu došlo za existence jakékoli okolnosti (ostatně dovolatel ani nic
takového ve svém podání netvrdil), která by mohla vést k reálné úvaze o
případné aplikaci ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku.
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§ 265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud
dovolání obviněného jako celek podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl,
neboť shledal, že je zjevně neopodstatněné. Učinil tak v souladu s ustanovením
§ 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§
265n tr. ř.).
V Brně dne 26. února 2015
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a