8 Tdo 397/2012
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne
26. dubna 2012 o dovolání obviněného J. H., proti usnesení Krajského soudu v
Ústí nad Labem ze dne 22. 8. 2011, sp. zn. 4 To 327/2011, který rozhodl jako
soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. 7
T 164/2010, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. H. o d m í t á .
Okresní soud v Teplicích rozsudkem ze dne 14. 4. 2011, sp. zn. 7 T
164/2010, uznal v bodě I. obviněné J. H. (dále převážně jen „obviněný“, příp.
„dovolatel“) a P. R. vinnými, že:
„dne 25. 6. 2010 kolem 13:00 hod. v T., okr. T., u autobusové zastávky
MHD na silnici v době, kdy ve V. T. vykonávali tresty odnětí svobody, a to
obviněný J. H. trest odnětí svobody v trvání 32 měsíců uložený mu rozsudkem
Okresního soudu v Semilech ze dne 24. 10. 2007, sp. zn. 4 T 235/2007, který
nastoupil dne 9. 8. 2007 a ukončil dne 9. 4. 2010 a dne 9. 4. 2010 nastoupil
výkon zbytku trestu odnětí svobody v trvání 807 dnů z rozsudku Okresního soudu
v Lounech ze dne 6. 10. 2003, sp. zn. 2 T 367/2003, ve spojení s rozsudkem
Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 13. 1. 2004, sp. zn. 5 To 754/2003, v
trvání pěti roků, ze kterého byl podmíněně propuštěn dne 12. 4. 2007 na základě
usnesení Okresního soudu Chomutov ze dne 12. 4. 2007, č. j. 2 Pp 159/2007 - 15,
a kdy usnesením Okresního soudu Chomutov bylo dne 9. 6. 2008, č. j. 2 Pp
159/2007 - 38, které nabylo právní moci dne 13. 6. 2008, rozhodnuto o tom, že
vykoná zbytek trestu odnětí svobody,
a obviněný P. R. trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců uložený mu
rozsudkem Okresního soudu v Teplicích ze dne 22. 5. 2009, sp. zn. 23 T 71/2009,
který nabyl právní moci dne 22. 5. 2009, a pracovali na nestřeženém pracovišti
mimo věznici, utekli po vykonání WC vrchnímu dozorci J. B., a to až do S.r. N.,
kde byli dne 26. 6. 2010 při spáchání majetkové trestné činnosti zadrženi
orgány Policie SRN v D.“.
Takto popsané jednání obou obviněných soud právně kvalifikoval jako
trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 3
písm. b) trestního zákoníku a podle § 337 odst. 3 trestního zákoníku uložil
obviněnému J. H. nepodmíněný trest odnětí svobody na dva roky, pro jehož výkon
jej podle § 56 odst. 2 písm. c) trestního zákoníku zařadil do věznice s
ostrahou. (O spoluobviněných P. R. a M. K. není zapotřebí v této souvislosti
uvádět další podrobnosti, neboť žádný z nich dovolání nepodal.)
Proti citovanému rozsudku soudu prvního stupně podali obvinění J.H. a
M. K. odvolání, o nichž Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl usnesením dne 22.
8. 2011, sp. zn. 4 To 327/2011, tak, že je podle § 256 tr. ř. zamítl.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný J. H. dovolání. Učinil
tak prostřednictvím obhájce JUDr. Vlastimila Ajma a uplatnil v něm dovolací
důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., když za zásadní pochybení soudů
považoval porušení zákazu dvojího trestání za jeden skutek (zásady ne bis in
idem). Namítl totiž, že za jednání popsané ve skutkové větě výroku o vině
napadeného rozsudku byl ještě před jeho vynesením potrestán. Stalo se tak
jednak rozhodnutím ze dne 12. 7. 2010 o uložení kázeňského trestu umístěním do
samovazby na 20 dnů (což je nejvyšší možný počet dnů), jednak tím, že byl
přeřazen do věznice s přísnějším režimem. Ačkoliv tuto námitku uplatnil již v
odvolání, soud druhého stupně se jí vůbec nezabýval a k otázce dvojího
potrestání se nevyjádřil.
Dovolatel dále rozvedl okolnosti, za kterých došlo ke spáchání
protiprávního jednání, nesouhlasil s tvrzením soudu prvého stupně, že v případě
kázeňského přestupku se jednalo pouze o porušení předpisů upravujících užití
toalety a hlášení veliteli. V rozhodnutí o kázeňském přestupku je totiž jasně
stanoveno, že „neuposlechl pokynu příslušníka k setrvání ve vymezeném prostoru
nestřeženého pracoviště“. Výklad soudu prvního stupně proto považoval za zcela
účelový. O tom, že by pouze porušil předpisy o užití toalety, navíc nehovořil
ani jediný přítomný dozorce J. B. Z úředního záznamu vyplynulo, že na místě
pracovního výkonu panoval volnější režim, že vězni na místo, kde se pracovalo,
průběžně přicházeli a odcházeli, a že dozorce se po dobu cca 45 min. nezajímal
o to, kde obvinění jsou.
Obviněný proto v závěru podání navrhl (aniž by uvedl konkrétní zákonné
ustanovení), aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“)
zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu a věc přikázal tomuto soudu, aby ji
znovu projednal a rozhodl.
K podanému dovolání se ve smyslu § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní
zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní
zástupce“), který se v prvé řadě zabýval otázkou přípustnosti tohoto
mimořádného opravného prostředku, přičemž upozornil na to, že proti rozsudku
soudu prvního stupně podal odvolání pouze obviněný, které směřovalo toliko
proti výroku o trestu (státní zástupce odvolání nepodal). Pokud obviněný
následně podal dovolání formálně opřené o ustanovení § 265b odst. 1 písm. g)
tr. ř. a namítal porušení zásady zákazu dvojího potrestání za jeden skutek,
státní zástupce připomněl, že rozhodnutí odvolacího soudu lze napadat dovoláním
pouze v tom rozsahu, v jakém byl tento soud oprávněn přezkoumat rozsudek soudu
prvního stupně.
Podle názoru státního zástupce v dané trestní věci bylo odvolání obviněného
zaměřeno výlučně proti výroku o trestu (v jeho textu sice zmiňoval problematiku
porušení zásady dvojího potrestání, v petitu odvolání však opět výslovně
požadoval toliko přezkoumání a zrušení napadené části z důvodu nepřiměřeného
trestu). Za této situace byl odvolací soud ve vztahu k obviněnému J. H.
oprávněn přezkoumat rozsudek soudu prvního stupně toliko ve výroku o trestu, a
proto tento obviněný mohl podat dovolání toliko proti tomuto výroku.
Státní zástupce se proto domníval, že dovolání proti výroku o vině obviněný
podat nemohl a pokud tak přesto učinil, je takové dovolání nutno považovat za
nepřípustné. Pokud se snad obviněný domníval, že jeho dřívější postih za
kázeňský přestupek sice nebrání rozhodnutí o vině, brání však rozhodnutí o
nepodmíněném trestu odnětí svobody, pak jde o názor nemající oporu v žádném
ustanovení trestního řádu ani mezinárodní smlouvy. Státní zástupce navíc
doplnil, že námitky týkající se nepřípustnosti trestního stíhání by bylo nutno
uplatnit v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř., nikoli
v rámci dovolatelem deklarovaného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm.
g) tr. ř.
Pro úplnost státní zástupce ještě dodal, že právní norma, na základě které
spáchal kázeňský přestupek [tj. § 46 zákona č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu
odnětí svobody, ve znění pozdějších předpisů (dále „zák. č. 169/1999 Sb.“)], je
adresována nikoli všem občanům, ale pouze osobám vykonávajícím nepodmíněný
trest odnětí svobody, tj. pouze vymezenému okruhu osob, není správním deliktem
majícím trestní charakter, resp. není vůbec správním deliktem. Postih za
takovýto kázeňský přestupek proto nemůže založit překážku rei iudicatae, a to
nejen podle vnitrostátního práva, ale ani s ohledem na výše citované ustanovení
čl. 4 odst. 1 protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních
svobod (dále jen „Úmluva“). Podrobněji se však touto námitkou s ohledem na
uvedené shora nezabýval.
V závěru svého vyjádření proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud
dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. a) tr. ř. jako nepřípustné
odmítl a aby takové rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1
písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. S rozhodnutím věci v neveřejném zasedání
vyjádřil souhlas i pro případ jakéhokoli jiného nežli výše navrhovaného
rozhodnutí [§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že v této trestní
věci bylo dovolání podáno osobou oprávněnou § 265d odst. 1 písm. b), odst. 2
tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2
tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v § 265f
odst. 1 tr. ř.
Pokud jde o státním zástupcem podrobně rozvedenou problematiku přípustnosti
podaného dovolání, Nejvyšší soud – jakkoliv v obecné rovině přisvědčil
argumentaci státního zástupce – nedospěl k závěru, že dovolání obviněného by
bylo namístě odmítnout jako nepřípustné.
Podle § 265a odst. 1 tr. ř. platí, že dovoláním lze napadnout pravomocné
rozhodnutí soudu ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon
to připouští. Rozhodnutím ve věci samé se přitom rozumí rozhodnutí taxativně
vypočtená v odst. 2 písm. a) až h) tohoto ustanovení. Předpokladem přípustnosti
tedy je, aby proběhlo řízení před soudem prvního stupně a ve věci následně
rozhodl soud druhého stupně a vydal některé z rozhodnutí majících povahu
rozhodnutí ve věci samé, a aby dovolání nebránily žádné překážky (zejména podle
§ 265a odst. 3, 4 tr. ř.).
Nepřípustné je dovolání i za situace, jestliže se jím dovolatel domáhá
přezkoumání takové části rozhodnutí, kterou nepřezkoumával a nebyl povinen
přezkoumat ve druhém stupni ani odvolací nebo stížnostní soud. Za nepřípustné
je proto považováno dovolání tehdy, pokud bylo v rámci odvolacího řízení
odvolání podáno výlučně proti výroku o trestu odsuzujícího rozsudku a z důvodů,
které neopodstatňovaly, aby odvolací soud přezkoumával postupem podle § 254
odst. 2 tr. ř. i výrok o vině. V takovém případě nelze dovoláním napadat
správnost výroku o vině, a pokud tak dovolatel učinil, Nejvyšší soud takové
dovolání věcně nepřezkoumává, ale jako nepřípustné je odmítne podle § 265i
odst. 1 písm. a) tr. ř. (k tomu srov. rozhodnutí č. 20/2004 Sb. rozh. tr. a
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2004, sp. zn. 3 Tdo 89/2004,
uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, sešit č. 5, roč.
2004, č. T 689).
Jak již bylo výše zmíněno, v posuzované věci rozsudek Okresního soudu v
Teplicích ze dne 14. 4. 2011, sp. zn. 7 T 164/2010, napadli odvoláními obvinění
J. H. a M. K. Z jejich podnětu se věcí zabýval Krajský soud v Ústí nad Labem,
který usnesením ze dne 22. 8. 2011, sp. zn. 4 To 327/2011, obě podaná odvolání
podle § 256 tr. ř. zamítl. Podstatné přitom je, že tento odvolací soud
vyhodnotil odvolání obviněného J. H. jako odvolání směřující výlučně do výroku
o trestu a jen tímto směrem zaměřil svoji přezkumnou činnost. Tento obviněný
sice v textu odvolání několikrát výslovně uvedl, že napadá výrok o trestu, ve
skutečnosti však jeho obsáhlé námitky směřovaly i do výroku o vině. Odvolací
soud, ačkoliv na stranách 2 až 7 svého usnesení obsah předmětného odvolání
obsáhle citoval, výhrady obviněného napadající mimo jiné porušení zásady zákazu
dvojího potrestání, které měly svůj základ ve výroku o vině, zcela pominul, v
odůvodnění svého rozhodnutí se jimi vůbec nezabýval a zaměřil svou přezkumnou
činnost pouze na výrok o trestu.
Takto omezená přezkumná činnost odvolacího soudu byla postupem evidentně
nesprávným.
Především je třeba připomenout ustanovení § 59 odst. 1 věty první tr.
ř., podle něhož podání se posuzuje vždy podle svého obsahu, i když je nesprávně
označeno.
Ze znění § 254 odst. 1 tr. ř. pak plyne, že nezamítne-li nebo neodmítne-li
odvolací soud odvolání podle § 253 tr. ř., přezkoumá zákonnost a odůvodněnost
jen těch oddělitelných výroků rozsudku, proti nimž bylo podáno odvolání, i
správnost postupu řízení, které jim předcházelo, a to z hlediska vytýkaných
vad. K vadám, které nejsou odvoláním vytýkány, odvolací soud přihlíží, jen
pokud mají vliv na správnost výroků, proti nimž bylo podáno odvolání.
V těchto souvislostech je třeba akcentovat, že zásada vyjádřená v § 254 odst. 1
tr. ř. je prolomena v navazujícím odst. 2 tohoto ustanovení, podle něhož mají-
li však vytýkané vady svůj původ v jiném výroku než v tom, proti němuž bylo
podáno odvolání, přezkoumá odvolací soud i správnost takového výroku, na který
v odvolání napadený výrok navazuje, jestliže oprávněná osoba proti němu mohla
podat odvolání.
O takovou situaci se v posuzovaném případě evidentně jednalo. Podmínkou
přezkoumání odvoláním nenapadeného výroku ve smyslu § 254 odst. 2 tr. ř. je
vada zjištěná ve výroku napadeném, která spojuje svým původem oba výroky.
Odvolací soud takovou vadu evidentně neshledal, přestože podmínky pro aplikaci
§ 254 odst. 2 tr. ř. dány byly, neboť námitky obviněného obsažené v odvolání
jednoznačně směřovaly nejen proti výroku o trestu, ale i proti předcházejícímu
výroku o vině, a obviněný proti těmto výrokům odvolání podat mohl.
I když odvolací soud k odvolání obviněného nesprávně přezkoumal napadený
rozsudek pouze ve výroku o trestu, přestože odvolací námitky obviněného se
týkaly i výroku o vině, Nejvyšší soud nebyl v dovolacím řízení takovým postupem
vázán. Proto dospěl k závěru, že dovolání obviněného směřující i proti výroku o
vině je přípustné (srov. rozhodnutí č. 38/2007-I. Sb. rozh. trest.).
Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v § 265b tr. ř.,
Nejvyšší soud dále posuzoval, zda vznesené námitky obviněného naplňují jím
uplatněný dovolací důvod. Podle § 265b odst. 1 tr. ř. lze dovolání podat, jen
je-li tu některý z důvodů uvedených v písm. a) až l) tohoto ustanovení, pokud
není dán důvod dovolání podle § 265h odst. 2 tr. ř. (uložení trestu odnětí
svobody na doživotí), přičemž podle § 265f odst. 1 tr. ř. je třeba v dovolání
mimo jiné vymezit i důvod dovolání s odkazem na § 265b odst. 1 písm. a) až l),
příp. odst. 2 tr. ř.
Obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku uplatnil důvod dovolání podle §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá
na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním
posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že
skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako
určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec
nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou
koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob
hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud
dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou
stupňů ve věci. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich
konečného skutkového zjištění a teprve v návaznosti na to zvažovat právní
posouzení skutku.
V rámci uplatněného dovolacího důvodu obviněný namítl, že byl porušen jeden ze
základních principů trestního řízení, a to zákaz dvojího trestání za jeden a
ten samý skutek ve smyslu ustanovení čl. 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Byl
totiž trestně stíhán a odsouzen pro stejný skutek, který byl jako čin
trestněprávní povahy již dříve projednán příslušným správním orgánem v řízení,
jež skončilo pravomocným rozhodnutím, kterým byl tento jeho čin posouzen jako
správní delikt, a ke zrušení tohoto rozhodnutí správního orgánu nedošlo.
Takto formulovaná námitka sice obsahově naplňuje spíše důvod dovolání vymezený
v ustanovení § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. (proti obviněnému bylo vedeno
trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné), nicméně Nejvyšší soud
(s jistou mírou tolerance) dospěl k závěru, že jde o výhradu podřaditelnou i
pod obviněným uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a
proto posuzoval, zda dovoláním napadená rozhodnutí jsou zatížena tvrzenou
vadou.
Rozhodné okolnosti zakládající nepřípustnost trestního stíhání jsou vymezeny v
příslušných ustanoveních trestního řádu, v ústavních předpisech a v
mezinárodních úmluvách, jimiž je Česká republika vázána. Konkrétně pak
základními vnitrostátními normami upravujícími nepřípustnost trestního stíhání
z důvodu uplatněného v dovolání jsou článek 40 odst. 5 Listiny základních práv
a svobod (dále jen „Listina“) a ustanovení § 11 odst. 1 písm. f), g) a h) a §
11a tr. ř. Z norem obsažených v mezinárodních smlouvách, jimiž je Česká
republika vázána, mají klíčový význam článek 14 odst. 7 Mezinárodního paktu o
občanských a politických právech (dále jen „Mezinárodní pakt“) a článek 4 odst.
1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Ve smyslu článku 10 Ústavy České republiky jsou
mezinárodní smlouvy, k jejichž ratifikaci dal Parlament souhlas a jimiž je
Česká republika vázána, součástí právního řádu; stanoví-li mezinárodní smlouva
něco jiného než zákon, použije se mezinárodní smlouva. Navíc ustanovení § 11
odst. 1 písm. j) tr. ř. upravuje jako specifický důvod nepřípustnosti trestního
stíhání to, že jeho vedení vylučuje vyhlášená mezinárodní smlouva, kterou je
Česká republika vázána.
Článek 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě, nadepsaný rubrikou „Ne bis in
idem“ (Právo nebýt souzen nebo trestán dvakrát, Right not to be tried or
punished twice, Droit ? ne pas ?tre jugé ou puni deux fois), v českém překladu
publikovaném ve Sbírce zákonů zní: „Nikdo nemůže být stíhán nebo potrestán v
trestním řízení podléhajícím pravomoci téhož státu za trestný čin, za který již
byl osvobozen nebo odsouzen konečným rozsudkem podle zákona a trestního řádu
tohoto státu“.
Zásadu „ne bis in idem“ ve smyslu Úmluvy je tedy na místě vztáhnout jak na činy
patřící podle českého právního řádu mezi trestné činy, tak i na činy spadající
mezi přestupky, a to ve všech kombinacích, které mezi nimi přicházejí v úvahu.
V praxi proto může dojít k porušení této zásady v případě vynesení dvou po sobě
následujících rozhodnutí pro týž čin kvalifikovaný v obou případech jako
trestný čin (tzn. v kombinaci trestný čin – trestný čin), dvou takových po sobě
následujících rozhodnutí pro týž čin kvalifikovaný nejdříve jako trestný čin a
poté jako přestupek (tzn. v kombinaci trestný čin – přestupek), dvou po sobě
následujících rozhodnutí pro týž čin kvalifikovaný nejdříve jako přestupek a
poté jako trestný čin (tzn. v kombinaci přestupek – trestný čin) a dvou
takových po sobě následujících rozhodnutí pro týž čin kvalifikovaný v obou
případech jako přestupek (tzn. v kombinaci přestupek – přestupek). Zákaz
dvojího stíhání a potrestání vyplývající ze zásady „ne bis in idem“ v podobě
vymezené Úmluvou se tedy uplatní ve čtyřech typově odlišných situacích:
- osobu, jejíž trestní stíhání pro určitý čin již meritorně skončilo, není
možné pro týž čin znovu trestně stíhat a potrestat, a to bez ohledu na to, zda
je v daném činu nově spatřován stejný trestný čin jako v dřívějším trestním
řízení nebo jiný trestný čin,
- proti osobě, jejíž trestní stíhání pro určitý čin již meritorně skončilo,
není možné pro týž čin vést přestupkové řízení a postihnout jí za takový čin
znovu a tentokrát jej kvalifikovat jako přestupek, zatímco předtím byl takový
čin kvalifikován jako trestný čin,
- proti osobě, jejíž přestupkové řízení před příslušným správním orgánem pro
určitý čin již skončilo meritorním rozhodnutím, nelze vést další přestupkové
řízení pro týž čin
a znovu jí za něj postihnout, byť by tento čin byl po právní stránce
kvalifikován jako jiný přestupek než v prvním případě,
- osobu, jejíž přestupkové řízení pro určitý čin již meritorně skončilo
rozhodnutím příslušného správního orgánu, není možné pro týž čin trestně stíhat
a odsoudit ji, byť by byl nově tento čin kvalifikován jako trestný čin,
zatímco v již skončeném přestupkovém řízení byl kvalifikován jako přestupek.
To vše pochopitelně platí za předpokladu, že první pravomocné rozhodnutí
o daném činu nebylo zrušeno v předepsaném řízení z podnětu mimořádného
opravného prostředku. Navíc, s ohledem na specifické pojetí činu podle Úmluvy,
nelze uvedené principy vztáhnout na všechny činy kvalifikované správními orgány
smluvních stran této úmluvy jako přestupky, nýbrž toliko na ty z nich, které
mají trestněprávní povahu (srov. rozhodnutí publikované pod č. T 736. v Souboru
trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, nakladatelství C. H. Beck, svazek
10/2004).
Evropský soud pro lidská práva (dále jen „Soud“) vymezil ve své judikatuře tři
kritéria pro posouzení, zda se jedná o trestný čin v pojetí Úmluvy (známá též
jako tzv. „Engel kritéria“ pojmenovaná podle věci Engel a další proti
Nizozemí). Prvním kritériem je kvalifikace činu podle dotčeného vnitrostátního
právního řádu, tj. zda ustanovení, které delikt definuje, spadá do trestního
práva. Druhé kritérium představuje povaha deliktu z hlediska chráněného zájmu
(obecný či partikulární), adresáta normy (potenciálně všichni občané či pouze
určitá skupina osob se zvláštním statusem) a účelu sankce (odstrašující a
represivní či pouze reparační). Třetím kritériem je druh a závažnost sankce.
Druhé a třetí kritérium jsou alternativní, nikoli kumulativní.
Na základě těchto kritérií Soud posoudil jako činy s trestněprávním charakterem
podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy též přestupky, a to na základě povahy deliktu. Za
trestné činy ve smyslu právě citovaného článku považoval ve svých rozhodnutích
např. přestupky podle ustanovení § 47 odst. 1 písm. a), c) a podle ustanovení §
49 odst. 1 písm. d) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „zák. č. 200/1990 Sb.“) – k tomu srov. rozhodnutí ve věcech
Kadubec proti Slovensku a Lauko proti Slovensku. Trestní charakter přestupků
byl dovozován z toho, že norma má obecný charakter, obrací se na všechny
občany, nikoliv pouze na určitou skupinu se zvláštním statusem, a že uložená
pokuta, i přes relativně malou závažnost užité sankce, měla charakter trestu
majícího odradit od dalšího spáchání. Při posuzování trestně právní povahy se
tedy klade důraz na typ deliktu, zejména na to, zda porušený zájem chráněný
zákonem je obecný či partikulární, a v tomto ohledu též na to, zda je daná
právní norma adresována všem nebo pouze určité skupině lidí. O trestní povaze
věci obvykle svědčí univerzálnost dané normy a represivní účel uplatnitelné
sankce. V tomto smyslu je zák. č. 200/1990 Sb. normou adresovanou všem občanům,
nikoliv pouze omezené skupině se zvláštním postavením, když i uložené sankce
mají zjevně represivní povahu. Rozhodnutí o přestupcích podle tohoto zákona
jsou tak ve smyslu Úmluvy věcmi trestními (k tomu srov. též usnesení Nejvyššího
soudu sp. zn. 5 Tdo 166/2006, 5 Tdo 1399/2007 aj.).
V neposlední řadě je pro dosah uplatnění zásady „ne bis in idem“ rozhodující
též otázka totožnosti činu, který je předmětem dvou řízení a rozhodnutí, proto
i jí věnuje Soud dlouhodobě náležitou pozornost.
Dosavadní poněkud rozpornou evropskou judikaturu v této otázce sjednotilo
rozhodnutí Soudu ve věci Zolotukhin proti Rusku ze dne 10. 2. 2009 (dostupné v
systému ASPI). Soud zde přijal takovou interpretaci výrazu „trestný čin“ v čl.
4 Protokolu 7, který srovnává pouze totožnost skutku, který je základem
trestního stíhání. Nelze tedy zahájit druhé řízení, které se zakládá na
stejných skutkových okolnostech, za které již daná osoba byla pravomocně
odsouzena či osvobozena (blíže srov. komentář k rozhodnutí Zolotukhin proti
Rusku od J. Kratochvíla).
Při aplikaci těchto obecných východisek na posuzovaný případ je zapotřebí
připomenout, že podle skutkové věty rozsudku soudu prvního stupně dovolatel
„společně s obviněným P. R. dne 25. 6. 2010 kolem 13:00 hod. v T., okr. T., u
autobusové zastávky MHD na silnici v době, kdy ve V. T. vykonávali tresty
odnětí svobody, …, a pracovali na nestřeženém pracovišti mimo věznici, utekli
po vykonání WC vrchnímu dozorci J.B., …, a to až do S. r. N., kde byli dne 26.
6. 2010 při spáchání majetkové trestné činnosti zadrženi orgány Policie SRN …“.
Naproti tomu v rozhodnutí o uložení kázeňského trestu je dovolatelův skutek
popsán tak, že „dne 25. 6. 2010 mezi 12:30 až 13:15 hod. neuposlechl pokynu
příslušníka VS k setrvání ve vymezeném prostoru nestřeženého pracoviště T., což
následně směřovalo k odchodu z tohoto pracoviště“ (č. l. 42 trestního spisu).
Při komparaci takto popsaných skutků je třeba mít na paměti, že totožnost
skutku bude zachována především při naprostém souladu mezi popisem skutku v
rozsudku a popisem skutku ve výrokové části rozhodnutí o (kázeňském) přestupku,
přičemž nelze vycházet jen z odůvodnění příslušných rozhodnutí, ale podstatné
je vždy vymezení skutku ve výrokové části rozsudku a v rozhodnutí o (kázeňském)
přestupku. Pochybnosti nevzniknou při úplné shodě ve skutkových okolnostech
uvedených v jednotlivých rozhodnutích, kdy v jednom typu řízení je obviněný
uznán vinným trestným činem a ve druhém (kázeňským) přestupkem, přičemž
formální znaky skutkových podstat těchto protiprávních jednání jsou shodné a
vzájemně se odlišují pouze ve společenské škodlivosti. V teorii a praxi je však
totožnost skutku zachována i v případě úplné shody alespoň v jednání při
rozdílném následku, nebo úplné shody v následku při rozdílném jednání, anebo za
situace, kdy jednání nebo následek, popř. obojí, jsou alespoň částečně shodné
za předpokladu, že jsou shodné v podstatných okolnostech, jimiž se rozumějí
zejména skutkové okolnosti charakterizující jednání nebo následek z hlediska
formálních znaků skutkových podstat trestných činů a jim po formální stránce
korespondujících přestupků (blíže srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 3.
2006, sp. zn. 4 Tz 183/2005).
Lze tak učinit dílčí závěr, že výše popsané jednání obviněného, které vedlo k
uložení kázeňského trestu podle § 46 odst. 3 písm. h) zákona č. 169/1999 Sb., o
výkonu trestu odnětí svobody a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění
pozdějších předpisů (dále převážně jen „zák. č. 169/1999 Sb.“), za kázeňský
přestupek (hrubé porušení ustanovení § 28 odst. 1 citovaného zákona) tvoří
nedílnou součást jednání významného z hlediska trestního práva ve vztahu ke
skutkové podstatě přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §
337 odst. 3 písm. b) trestního zákoníku, jímž byl uznán vinným. Totožnost
skutku je zde zachována především proto, že jednání i následek jsou alespoň
částečně shodné.
V posuzovaném případě však Nejvyšší soud přesto dospěl k závěru, že se
neshodují formální znaky skutkových podstat uvedeného kázeňského přestupku a
trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 3
písm. b) trestního zákoníku. Zatímco tohoto trestného činu se dovolatel
dopustil tím, že uprchl z výkonu trestu odnětí svobody, kázeňského přestupku se
dopustil tím, že porušil základní povinnosti stanovená pro režim výkonu
takového trestu zák. č. 169/1999 Sb. (konkrétně povinnosti dodržovat stanovený
pořádek, plnit pokyny a příkazy zaměstnanců Vězeňské služby, zachovávat
ustanovení vnitřního řádu věznice ve smyslu ustanovení § 28 odst. 1 citovaného
zákona). Z uvedeného je evidentní, že trestní zákoník v ustanovení § 337 odst.
3 písm. b) má jasně širší dosah, je normou obecnou, když stanoví povinnosti
nejen pro osoby nacházející se ve výkonu trestu odnětí svobody, ale též pro ty,
které se nacházejí ve vazbě či jsou zatčeny nebo zadrženy. V tomto smyslu je i
porušený zájem chráněný zákonem v případě daného trestného činu mnohem
obecnější než zájem chráněný zák. č. 169/1999 Sb., který je naproti tomu nutno
považovat za normu partikulární, adresovanou pouze určité omezené skupině lidí,
a proto spáchání kázeňského přestupku podle něj nelze považovat za trestní věc
ve smyslu Úmluvy (srov. obdobná rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2006,
sp. zn. 5 Tdo 166/2006, ze dne 22. 3. 2006, sp. zn. 4 Tz 183/2005, ze dne 11.
10. 2006, sp. zn. 3 Tdo 1026/2006, a další). Přitom uvedené skutečnosti jsou v
posuzované věci zjevné a jsou také obsaženy a vysvětleny v uvedeném směru i již
ustálenou judikaturou.
V této souvislosti je vhodné také odkázat na aktuální evropskou judikaturu,
a to rozhodnutí ve věci Ruotsalainen proti Finsku ze dne 16. 6. 2009. Soud se v
této věci opět zabýval posouzením toho, co je považováno za „trestní řízení“,
příp. „trestný čin“ pro potřeby aplikace práva na spravedlivý proces v čl. 6
Úmluvy.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že pravomocné rozhodnutí o
kázeňském přestupku a následující trestní stíhání pro trestný čin maření výkonu
úředního rozhodnutí a vykázání se sice týkala téhož skutku, avšak znaky
příslušných skutkových podstat na tento skutek aplikovaných, tedy § 337 odst.
3 písm. b) trestního zákoníku a § 28 odst. 1 zák. č. 169/1999 Sb., nejsou
alespoň z části stejné, když zmíněné ustanovení trestního zákona hovoří o
maření výkonu úředního rozhodnutí, zatímco zák. č. 169/1999 Sb. o porušení
povinností a zákazů specificky stanovených pro osoby nacházející se ve výkonu
trestu odnětí svobody. Na základě posouzení právní kvalifikace protiprávního
jednání obviněného ze zákona o výkonu trestu odnětí svobody a trestního
zákoníku dovolací soud uzavřel, že nedošlo k porušení zásady ne bis in idem a
že zde není dán důvod pro zastavení trestního stíhání podle § 11 odst. 1 písm.
j) tr. ř. ve spojení s citovanými ustanoveními mezinárodních smluv, resp. pro
zrušení napadených rozhodnutí, neboť uvedené právní kvalifikace se ani částečně
nepřekrývají.
K tomu je třeba dodat, že trestní postih dovolatele byl přípustný i s
ohledem na ustanovení § 55 odst. 2 zák. č. 169/1999 Sb., podle něhož uložením
kázeňského trestu odsouzenému se nevylučuje jeho trestní stíhání, je-li skutek
trestným činem.
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (srov. § 265i odst. 2 tr. ř.)
Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.,
neboť shledal, že je zjevně neopodstatněné. Učinil tak v souladu s ustanovením
§ 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 26. dubna 2012
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a