Na podkladě rozhodnutí dovolacího soudu se Vrchní soud v Praze ve zrušené části
věcí znovu zabýval a rozsudkem ze dne 18. 9. 2003, sp. zn. 9 To 65/03, rozhodl
tak, že obviněný (obžalovaný) T. H. se při nezměněném výroku o vině pokusem
trestného činu vraždy podle § 8 odst. 1 tr. zák. k § 219 odst. 1, odst. 2 písm.
f) tr. zák. z rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 1. 2003, sp. zn. 9 To
159/02, odsuzuje podle § 219 odst. 2 tr. zák. za použití § 35 odst. 2 tr. zák.
za tento trestný čin a za sbíhající se trestné činy krádeže podle § 247 odst. 1
písm. b), odst. 2 tr. zák., poškozování cizí věci podle § 257 odst. 1 tr. zák.,
porušování domovní svobody podle 238 odst. 1, odst. 2 tr. zák. a nedovoleného
ozbrojování podle § 185 odst. 1 tr. zák., kterými byl uznán vinným rozsudkem
Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. 2. 2002 č. j. 4 T 1/2002 – 328, k
souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvanácti roků. Podle § 39a odst. 2
písm. d) tr. zák. byl obviněný pro výkon trestu zařazen do věznice se zvýšenou
ostrahou. Soud současně v rámci ukládání souhrnného trestu zrušil výrok o
trestu v rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 6. 2002, sp. zn. 9 To 61/02,
včetně dalších rozhodnutí na tento zrušený výrok obsahově navazujících, pokud
vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Posledně uvedený rozsudek Vrchního soudu v Praze napadl obviněný T. H. ve lhůtě
uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. dovoláním, které současně podal i proti
„rozsudku Vrchního soudu v Praze č.j. 9 To 159/02 ze dne 8. 1. 2003, rozsudku
Krajského soudu v Hradci Králové č.j. 4 T 1/2002-414 ze dne 3. 9. 2002,
usnesení Nejvyššího soudu ČR v Brně č.j. 5 Tdo 411/2003 ze dne 21. 5. 2003 a
rozsudku Vrchního soudu v Praze č.j. 9 To 61/02 ze dne 5. června 2002 “.
Dovolání bylo proti těmto rozhodnutím uplatněno „v celém rozsahu“, a to na
podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku dovolatel především
napadenému usnesení Nejvyššího soudu České republiky vytkl, že se ve svém
rozhodnutí nevypořádal s jeho námitkami ohledně právní kvalifikace předmětného
skutku, což podle názoru dovolatele činí toto rozhodnutí nepřezkoumatelným „a
jako takové se jeví být v rozporu s ústavním principem zákazu libovůle v
rozhodování“. Z tohoto důvodu podle dovolatele nelze ani navazující rozhodnutí
Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 9 2003 považovat za právně relevantní. V
další části svého dovolání pak obviněný poukázal na to, že nesouhlasí s výrokem
o vině v té části, kde byl uznán vinným pokusem trestného činu vraždy podle § 8
odst. 1 tr. zák. k § 219 odst. 1, odst. 2 písm. f) tr. zák., neboť podle jeho
názoru bylo řízení zatíženo vadami spočívajícími v tom, že nebyly vyčerpány
všechny důkazní prostředky, dokazování bylo zaměřeno na soustřeďování důkazů
svědčících proti obviněnému (dovolateli), aniž by byly připuštěny důkazy, které
by přispěly k řádnému objasnění věci. Dovolatel se pak obšírně zabýval
skutečnostmi, které podle jeho přesvědčení nesvědčí pro učiněné skutkové a
právní závěry soudů v jednotlivých napadených rozhodnutích. Dovolatel namítl,
že v průběhu přípravného řízení ani v řízení před soudem zejména nebyl prokázán
jeho úmysl ohrozit zbraní policistu S. s cílem ovlivnit jeho zákrok.
Skutečnost, že dovolatel měl u sebe loveckou zbraň, podle něj nesouvisela s
tím, že by ji chtěl určitým způsobem použít, např. k útoku na jinou osobu.
Zbraň se u něj nacházela proto, že ji předtím odcizil v domě poškozeného J. Š.,
což znamená, že byla jedním z odcizených předmětů, které chtěl následně prodat.
Dovolatel opětovně poukázal na své tvrzení, že z odcizené lovecké zbraně došlo
k náhodnému výstřelu poté, kdy byl nejprve zasažen výstřelem ze služební
pistole policisty S. Uvedená skutečnost nebyla podle dovolatele spolehlivě
vyvrácena, naopak soudy neměly k dispozici takové důkazy, jež by bez
pochybností nasvědčovaly tomu, že by obviněný (dovolatel) v inkriminovanou dobu
úmyslně vystřelil z nebezpečné zbraně na krátkou vzdálenost vůči policistovi.
To podle dovolatele znamená, že nejednal ani v nepřímém úmyslu jiného usmrtit,
a proto po právní stránce mohl být předmětný skutek kvalifikován pouze jako
trestný čin útoku na veřejného činitele podle § 155 odst. 1 písm. a), odst. 2
písm. a) tr. zák.
S ohledem na výše uvedené důvody obviněný T. H. v petitu dovolání navrhl, aby
„dovolací soud s odkazem na ust. § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu
napadené rozsudky Krajského soudu v Hradci Králové, Vrchního soudu v Praze a
usnesení Nejvyššího soudu v Brně zrušil a věc vrátil prvostupňovému soudu k
novému projednání“.
K dovolání obviněného se za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřil
státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“)
a uvedl, že obviněný z ne zcela jasných důvodů opakovaně napadá rozhodnutí,
proti kterým již jeho mimořádný opravný prostředek směřoval, popř. rozhodnutí v
průběhu řízení zrušené a v současné době právně neexistující, nebo rozhodnutí u
kterého již uplynula lhůta předpokládaná v ustanovení § 265e odst. 1 tr. ř. V
uvedené souvislosti poukázal státní zástupce na ustanovení § 265n tr. ř.,
podle něhož proti rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání zákon mimo obnovy
řízení další řádný ani mimořádný opravný prostředek nepřipouští. Podle názoru
státního zástupce není s ohledem na znění ustanovení § 265a odst. 1 odst. 2,
písm. a) tr. ř. (nehledě na nesoulad uplatněných námitek s dovolacími důvody
podle § 265b odst. 1 písm. g/ tr. ř.) dovolání obviněného přípustné ani proti
rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 9. 2003, sp. zn. 9 To 65/03. Z
ustanovení § 256a odst. 2 písm. a) tr. ř. totiž vyplývá, že rozhodnutím ve věci
samé je rozsudek, jímž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest, což
znamená, že (ve věci samé) musí být kumulativně rozhodováno o vině a o trestu.
V posuzovaném případě bylo ovšem napadeným rozsudkem Vrchního soudu v Praze
rozhodováno výlučně o trestu, když pravomocný výrok o vině z rozsudku téhož
soudu ze dne 8. 1. 2003, sp. zn. 9 To 159/02, zůstal po přezkoumání tohoto
rozsudku v dovolacím řízení nedotčen. Státní zástupce proto navrhl, aby
dovolací soud s přihlédnutím ke konstatovaným důvodům, dovolání obviněného
podané proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 21. 5. 2003, sp.
zn. 5 Tdo 411/2003, a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 9. 2003, sp.
zn. 9 To 65/03, odmítl podle § 265i odst. 1 písm. a) tr. ř., protože není
přípustné. Pokud jde o další v dovolání zmiňovaná rozhodnutí, ponechal státní
zástupce dovolacímu soudu k úvaze, zda k této části dovolání bude vzhledem k
absenci relevantních dovolacích námitek vůbec přihlížet, anebo zda i v tomto
případě dovolání proti uvedeným rozhodnutím odmítne podle § 265i odst. 1 písm.
a) tr. ř., popřípadě ve vztahu k rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 6.
2002, sp. zn. 9 To 61/02, též podle § 265i odst. 1 písm. c) tr. ř. Státní
zástupce dále navrhl, aby dovolací soud své rozhodnutí učinil v neveřejném
zasedání (§ 265r odst. 1 písm. a/ tr. ř.) a současně vyslovil souhlas, aby bylo
rozhodnuto v neveřejném zasedání i v případě, že by dovolací soud hodlal
rozhodnout jiným než navrhovaným způsobem (§265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).
Obviněný T. H. je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k
podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho
bezprostředně dotýká. Dovolání současně splňuje náležitosti předpokládané v
ustanovení § 265d odst. 2 věta první tr. ř. a § 265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§
265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky
přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř. a dospěl k následujícím závěrům:
V obecné rovině je nutno poznamenat, že základní podmínkou přípustnosti
dovolání podle § 265a odst. 1 tr. ř. je, že proběhlo řízení před soudem prvního
stupně, ve věci rozhodl soud druhého stupně a vydal některé z rozhodnutí
uvedených v ustanovení § 265a odst. 2 tr. ř. Jestliže soud druhého stupně
nerozhodl některým z meritorních rozhodnutí předpokládaných v ustanovení § 265a
odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., lze dovolání podat toliko proti rozhodnutí,
kterým soud druhého stupně zamítl nebo odmítl řádný opravný prostředek proti
obdobným rozhodnutím soudu prvního stupně (§265a odst. 2 písm. h/ tr. ř.).
Poněvadž dovolání zásadně směřuje proti rozhodnutí soudu druhého stupně,
znamená to, že dovolatel může se svým dovoláním uspět pouze v případech, že
takové rozhodnutí je zatíženo některou z vad, s níž zákon spojuje důvody
dovolání podle § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. To znamená, že dovolání je
přípustné v případech, kdy soudu druhého stupně lze vytknout, že jednak sám při
rozhodování o opravném prostředku způsobil vadu zakládající některý z
dovolacích důvodů, nebo takovou vadu způsobenou již soudem prvního stupně, v
řízení o řádném opravném prostředku nezjistil a neodstranil, ač takto
postupovat měl a mohl.
V posuzovaném případě podal obviněný T. H. v dané trestní věci dovolání
směřující proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 1. 2003, sp. zn. 9 To
159/02 (vůči výrokům o vině a trestu), který jako soud druhého stupně v celém
rozsahu zrušil rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 3. 9. 2002, sp.
zn. 4 T 1/2002, a obviněného (dovolatele) sám uznal vinným pokusem trestného
činu vraždy podle § 8 odst. 1 tr. zák. k § 219 odst. 1, odst. 2 písm. f) tr.
zák., za který (a další sbíhající se trestné činy) mu podle § 219 odst. 2 tr.
zák. za použití § 40 odst. 2 a § 35 odst. 2 tr. zák. uložil souhrnný trest
odnětí svobody v trvání deseti let, pro jehož výkon jej podle § 39a odst. 2
písm. d) tr. zák. zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou.
S ohledem na zásady blíže rozvedené shora šlo o dovolání přípustné a Nejvyšší
soud je shledal částečně relevantním i z hlediska použitého důvodu podle § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř. Poněvadž však Nejvyšší soud na druhé straně podané
dovolání nepovažoval (z hlediska uplatněných námitek) za jakkoliv opodstatněné,
rozhodl již citovaným usnesením ze dne 21. 5. 2003, sp. zn. 5 Tdo 411/2003, že
se toto dovolání obviněného T. H. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítá.
Týmž usnesením však Nejvyšší soud rozhodoval i o dovolání nejvyšší státní
zástupkyně podané proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu v neprospěch
obviněného. Toto dovolání směřující výlučně proti výroku o trestu, shledal
Nejvyšší soud důvodným, a z jeho podnětu pak napadený rozsudek zrušil toliko ve
výroku o trestu a Vrchnímu soudu v Praze přikázal, aby věc v potřebném rozsahu
znovu projednal a rozhodl.
Z výše uvedeného vyplývá, že Nejvyšší soud ponechal výrok o vině pokusem
trestného činu vraždy podle § 8 odst. 1 tr. zák. k § 219 odst. 1, odst. 2 písm.
f) tr. zák. nedotčen, neboť dovolání obviněného nevyhověl a dovolání nejvyšší
státní zástupkyně proti výroku o vině nesměřovalo. Rozhodnutí dovolacího soudu
tak vymezilo podmínky další činnosti soudu druhého stupně (srov. též § 265s tr.
ř.), jemuž byla věc vrácena k novému projednání a rozhodnutí, a který se v
dalším řízení mohl zabývat již toliko otázkami uložení nového trestu. Vrchní
soud v Praze proto svým rozsudkem ze dne 18. 9. 2003, sp. zn. 9 To 65/03,
rozhodoval (při nezměněném výroku o vině) pouze o trestu, přičemž uložený
souhrnný trest odnětí svobody oproti původnímu rozsudku zvýšil z deseti na
dvanáct roků.
Pokud obviněný T. H. podal ve věci nové dovolání, které směřuje proti posledně
citovanému rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 9. 2003, sp. zn. 9 To
65/03, je z důvodů naznačených v předcházejících odstavcích zřejmé, že
dovoláním mohl toto rozhodnutí napadnout pouze a výhradně v tom rozsahu, v
jakém byl tento soud oprávněn sám ve věci rozhodnout. V takovém případě proto
mohl obviněný uplatnit dovolací námitky pouze proti výroku o trestu (neboť
odvolací soud svůj původní trest uložený za použití ustanovení § 40 odst. 2 tr.
zák. nahradil trestem přísnějším), popř. proti průběhu řízení, v němž byl nový
trest uložen.
V dané věci však obviněný v podaném dovolání neuplatnil dovolací důvod
podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. ani jiný zákonný důvod související
s rozhodováním odvolacího soudu o uložení trestu. Obviněný opřel své dovolání o
důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a jeho konkrétní námitky
směřovaly proti výroku o vině, zejména v tom směru, že v průběhu řízení mělo
dojít k nesprávnému hodnocení důkazů a tudíž i k vadnému překvalifikování
skutku z trestného činu útoku na veřejného činitele podle dovolatelem
namítaného § 155 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zák. na pokus trestného
činu vraždy podle § 8 odst. 1 tr. zák. k § 219 odst. 1, odst. 2 písm. f) tr.
zák. Jestliže tedy obviněný nové dovolání opřel výlučně o výhrady proti
rozhodnutí (výroku) o vině, ačkoliv se Vrchní soud v Praze touto otázkou (po
rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2003, sp. zn. 5 Tdo 411/2003, o
podaných dovoláních) nemohl již zabývat, nelze považovat dovolání obviněného
proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 9. 2003, sp. zn. 9 To 65/03,
za přípustné.
Dovolání obviněného nelze zásadně považovat za přípustné proti předcházejícímu
rozhodnutí Nejvyššího soudu, a to s ohledem na § 265n tr. ř., jenž stanoví, že
proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek
přípustný. Z toho současně vyplývá, že dovoláním nelze napadnout ani ta
(předcházející) rozhodnutí, jichž se týkalo původní rozhodnutí dovolacího
soudu.
Podle § 265i odst. 1 písm. a) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, není-li
přípustné. Poněvadž Nejvyšší soud ve věci obviněného T. H. dospěl k závěru, že
podané dovolání není přípustné proti žádnému z napadených rozhodnutí, rozhodl v
souladu s § 265i odst. 1 písm. a) tr. ř. o jeho odmítnutí, aniž by prováděl
věcný přezkum podle kritérií uvedených v ustanovení § 265i odst. 3 tr. ř. Za
podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v
neveřejném zasedání.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy
řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 10. března 2004
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler