Na podkladě rozhodnutí dovolacího soudu se Vrchní soud v Praze ve zrušené části věcí znovu zabýval a rozsudkem ze dne 18. 9. 2003, sp. zn. 9 To 65/03, rozhodl tak, že obviněný (obžalovaný) T. H. se při nezměněném výroku o vině pokusem trestného činu vraždy podle § 8 odst. 1 tr. zák. k § 219 odst. 1, odst. 2 písm. f) tr. zák. z rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 1. 2003, sp. zn. 9 To 159/02, odsuzuje podle § 219 odst. 2 tr. zák. za použití § 35 odst. 2 tr. zák. za tento trestný čin a za sbíhající se trestné činy krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zák., poškozování cizí věci podle § 257 odst. 1 tr. zák., porušování domovní svobody podle 238 odst. 1, odst. 2 tr. zák. a nedovoleného ozbrojování podle § 185 odst. 1 tr. zák., kterými byl uznán vinným rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. 2. 2002 č. j. 4 T 1/2002 – 328, k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvanácti roků. Podle § 39a odst. 2 písm. d) tr. zák. byl obviněný pro výkon trestu zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Soud současně v rámci ukládání souhrnného trestu zrušil výrok o trestu v rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 6. 2002, sp. zn. 9 To 61/02, včetně dalších rozhodnutí na tento zrušený výrok obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Posledně uvedený rozsudek Vrchního soudu v Praze napadl obviněný T. H. ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. dovoláním, které současně podal i proti „rozsudku Vrchního soudu v Praze č.j. 9 To 159/02 ze dne 8. 1. 2003, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové č.j. 4 T 1/2002-414 ze dne 3. 9. 2002, usnesení Nejvyššího soudu ČR v Brně č.j. 5 Tdo 411/2003 ze dne 21. 5. 2003 a rozsudku Vrchního soudu v Praze č.j. 9 To 61/02 ze dne 5. června 2002 “. Dovolání bylo proti těmto rozhodnutím uplatněno „v celém rozsahu“, a to na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku dovolatel především napadenému usnesení Nejvyššího soudu České republiky vytkl, že se ve svém rozhodnutí nevypořádal s jeho námitkami ohledně právní kvalifikace předmětného skutku, což podle názoru dovolatele činí toto rozhodnutí nepřezkoumatelným „a jako takové se jeví být v rozporu s ústavním principem zákazu libovůle v rozhodování“. Z tohoto důvodu podle dovolatele nelze ani navazující rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 9 2003 považovat za právně relevantní. V další části svého dovolání pak obviněný poukázal na to, že nesouhlasí s výrokem o vině v té části, kde byl uznán vinným pokusem trestného činu vraždy podle § 8 odst. 1 tr. zák. k § 219 odst. 1, odst. 2 písm. f) tr. zák., neboť podle jeho názoru bylo řízení zatíženo vadami spočívajícími v tom, že nebyly vyčerpány všechny důkazní prostředky, dokazování bylo zaměřeno na soustřeďování důkazů svědčících proti obviněnému (dovolateli), aniž by byly připuštěny důkazy, které by přispěly k řádnému objasnění věci. Dovolatel se pak obšírně zabýval skutečnostmi, které podle jeho přesvědčení nesvědčí pro učiněné skutkové a právní závěry soudů v jednotlivých napadených rozhodnutích. Dovolatel namítl, že v průběhu přípravného řízení ani v řízení před soudem zejména nebyl prokázán jeho úmysl ohrozit zbraní policistu S. s cílem ovlivnit jeho zákrok. Skutečnost, že dovolatel měl u sebe loveckou zbraň, podle něj nesouvisela s tím, že by ji chtěl určitým způsobem použít, např. k útoku na jinou osobu. Zbraň se u něj nacházela proto, že ji předtím odcizil v domě poškozeného J. Š., což znamená, že byla jedním z odcizených předmětů, které chtěl následně prodat. Dovolatel opětovně poukázal na své tvrzení, že z odcizené lovecké zbraně došlo k náhodnému výstřelu poté, kdy byl nejprve zasažen výstřelem ze služební pistole policisty S. Uvedená skutečnost nebyla podle dovolatele spolehlivě vyvrácena, naopak soudy neměly k dispozici takové důkazy, jež by bez pochybností nasvědčovaly tomu, že by obviněný (dovolatel) v inkriminovanou dobu úmyslně vystřelil z nebezpečné zbraně na krátkou vzdálenost vůči policistovi. To podle dovolatele znamená, že nejednal ani v nepřímém úmyslu jiného usmrtit, a proto po právní stránce mohl být předmětný skutek kvalifikován pouze jako trestný čin útoku na veřejného činitele podle § 155 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zák.
S ohledem na výše uvedené důvody obviněný T. H. v petitu dovolání navrhl, aby „dovolací soud s odkazem na ust. § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu napadené rozsudky Krajského soudu v Hradci Králové, Vrchního soudu v Praze a usnesení Nejvyššího soudu v Brně zrušil a věc vrátil prvostupňovému soudu k novému projednání“.
K dovolání obviněného se za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) a uvedl, že obviněný z ne zcela jasných důvodů opakovaně napadá rozhodnutí, proti kterým již jeho mimořádný opravný prostředek směřoval, popř. rozhodnutí v průběhu řízení zrušené a v současné době právně neexistující, nebo rozhodnutí u kterého již uplynula lhůta předpokládaná v ustanovení § 265e odst. 1 tr. ř. V uvedené souvislosti poukázal státní zástupce na ustanovení § 265n tr. ř., podle něhož proti rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání zákon mimo obnovy řízení další řádný ani mimořádný opravný prostředek nepřipouští. Podle názoru státního zástupce není s ohledem na znění ustanovení § 265a odst. 1 odst. 2, písm. a) tr. ř. (nehledě na nesoulad uplatněných námitek s dovolacími důvody podle § 265b odst. 1 písm. g/ tr. ř.) dovolání obviněného přípustné ani proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 9. 2003, sp. zn. 9 To 65/03. Z ustanovení § 256a odst. 2 písm. a) tr. ř. totiž vyplývá, že rozhodnutím ve věci samé je rozsudek, jímž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest, což znamená, že (ve věci samé) musí být kumulativně rozhodováno o vině a o trestu. V posuzovaném případě bylo ovšem napadeným rozsudkem Vrchního soudu v Praze rozhodováno výlučně o trestu, když pravomocný výrok o vině z rozsudku téhož soudu ze dne 8. 1. 2003, sp. zn. 9 To 159/02, zůstal po přezkoumání tohoto rozsudku v dovolacím řízení nedotčen. Státní zástupce proto navrhl, aby dovolací soud s přihlédnutím ke konstatovaným důvodům, dovolání obviněného podané proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 21. 5. 2003, sp. zn. 5 Tdo 411/2003, a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 9. 2003, sp. zn. 9 To 65/03, odmítl podle § 265i odst. 1 písm. a) tr. ř., protože není přípustné. Pokud jde o další v dovolání zmiňovaná rozhodnutí, ponechal státní zástupce dovolacímu soudu k úvaze, zda k této části dovolání bude vzhledem k absenci relevantních dovolacích námitek vůbec přihlížet, anebo zda i v tomto případě dovolání proti uvedeným rozhodnutím odmítne podle § 265i odst. 1 písm. a) tr. ř., popřípadě ve vztahu k rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 6. 2002, sp. zn. 9 To 61/02, též podle § 265i odst. 1 písm. c) tr. ř. Státní zástupce dále navrhl, aby dovolací soud své rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání (§ 265r odst. 1 písm. a/ tr. ř.) a současně vyslovil souhlas, aby bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání i v případě, že by dovolací soud hodlal rozhodnout jiným než navrhovaným způsobem (§265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).
Obviněný T. H. je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání současně splňuje náležitosti předpokládané v ustanovení § 265d odst. 2 věta první tr. ř. a § 265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř. a dospěl k následujícím závěrům:
V obecné rovině je nutno poznamenat, že základní podmínkou přípustnosti dovolání podle § 265a odst. 1 tr. ř. je, že proběhlo řízení před soudem prvního stupně, ve věci rozhodl soud druhého stupně a vydal některé z rozhodnutí uvedených v ustanovení § 265a odst. 2 tr. ř. Jestliže soud druhého stupně nerozhodl některým z meritorních rozhodnutí předpokládaných v ustanovení § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., lze dovolání podat toliko proti rozhodnutí, kterým soud druhého stupně zamítl nebo odmítl řádný opravný prostředek proti obdobným rozhodnutím soudu prvního stupně (§265a odst. 2 písm. h/ tr. ř.). Poněvadž dovolání zásadně směřuje proti rozhodnutí soudu druhého stupně, znamená to, že dovolatel může se svým dovoláním uspět pouze v případech, že takové rozhodnutí je zatíženo některou z vad, s níž zákon spojuje důvody dovolání podle § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. To znamená, že dovolání je přípustné v případech, kdy soudu druhého stupně lze vytknout, že jednak sám při rozhodování o opravném prostředku způsobil vadu zakládající některý z dovolacích důvodů, nebo takovou vadu způsobenou již soudem prvního stupně, v řízení o řádném opravném prostředku nezjistil a neodstranil, ač takto postupovat měl a mohl.
V posuzovaném případě podal obviněný T. H. v dané trestní věci dovolání směřující proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 1. 2003, sp. zn. 9 To 159/02 (vůči výrokům o vině a trestu), který jako soud druhého stupně v celém rozsahu zrušil rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 3. 9. 2002, sp. zn. 4 T 1/2002, a obviněného (dovolatele) sám uznal vinným pokusem trestného činu vraždy podle § 8 odst. 1 tr. zák. k § 219 odst. 1, odst. 2 písm. f) tr. zák., za který (a další sbíhající se trestné činy) mu podle § 219 odst. 2 tr. zák. za použití § 40 odst. 2 a § 35 odst. 2 tr. zák. uložil souhrnný trest odnětí svobody v trvání deseti let, pro jehož výkon jej podle § 39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou.
S ohledem na zásady blíže rozvedené shora šlo o dovolání přípustné a Nejvyšší soud je shledal částečně relevantním i z hlediska použitého důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Poněvadž však Nejvyšší soud na druhé straně podané dovolání nepovažoval (z hlediska uplatněných námitek) za jakkoliv opodstatněné, rozhodl již citovaným usnesením ze dne 21. 5. 2003, sp. zn. 5 Tdo 411/2003, že se toto dovolání obviněného T. H. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítá. Týmž usnesením však Nejvyšší soud rozhodoval i o dovolání nejvyšší státní zástupkyně podané proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu v neprospěch obviněného. Toto dovolání směřující výlučně proti výroku o trestu, shledal Nejvyšší soud důvodným, a z jeho podnětu pak napadený rozsudek zrušil toliko ve výroku o trestu a Vrchnímu soudu v Praze přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Z výše uvedeného vyplývá, že Nejvyšší soud ponechal výrok o vině pokusem trestného činu vraždy podle § 8 odst. 1 tr. zák. k § 219 odst. 1, odst. 2 písm. f) tr. zák. nedotčen, neboť dovolání obviněného nevyhověl a dovolání nejvyšší státní zástupkyně proti výroku o vině nesměřovalo. Rozhodnutí dovolacího soudu tak vymezilo podmínky další činnosti soudu druhého stupně (srov. též § 265s tr. ř.), jemuž byla věc vrácena k novému projednání a rozhodnutí, a který se v dalším řízení mohl zabývat již toliko otázkami uložení nového trestu. Vrchní soud v Praze proto svým rozsudkem ze dne 18. 9. 2003, sp. zn. 9 To 65/03, rozhodoval (při nezměněném výroku o vině) pouze o trestu, přičemž uložený souhrnný trest odnětí svobody oproti původnímu rozsudku zvýšil z deseti na dvanáct roků.
Pokud obviněný T. H. podal ve věci nové dovolání, které směřuje proti posledně citovanému rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 9. 2003, sp. zn. 9 To 65/03, je z důvodů naznačených v předcházejících odstavcích zřejmé, že dovoláním mohl toto rozhodnutí napadnout pouze a výhradně v tom rozsahu, v jakém byl tento soud oprávněn sám ve věci rozhodnout. V takovém případě proto mohl obviněný uplatnit dovolací námitky pouze proti výroku o trestu (neboť odvolací soud svůj původní trest uložený za použití ustanovení § 40 odst. 2 tr. zák. nahradil trestem přísnějším), popř. proti průběhu řízení, v němž byl nový trest uložen.
V dané věci však obviněný v podaném dovolání neuplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. ani jiný zákonný důvod související s rozhodováním odvolacího soudu o uložení trestu. Obviněný opřel své dovolání o důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a jeho konkrétní námitky směřovaly proti výroku o vině, zejména v tom směru, že v průběhu řízení mělo dojít k nesprávnému hodnocení důkazů a tudíž i k vadnému překvalifikování skutku z trestného činu útoku na veřejného činitele podle dovolatelem namítaného § 155 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zák. na pokus trestného činu vraždy podle § 8 odst. 1 tr. zák. k § 219 odst. 1, odst. 2 písm. f) tr. zák. Jestliže tedy obviněný nové dovolání opřel výlučně o výhrady proti rozhodnutí (výroku) o vině, ačkoliv se Vrchní soud v Praze touto otázkou (po rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2003, sp. zn. 5 Tdo 411/2003, o podaných dovoláních) nemohl již zabývat, nelze považovat dovolání obviněného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 9. 2003, sp. zn. 9 To 65/03, za přípustné.
Dovolání obviněného nelze zásadně považovat za přípustné proti předcházejícímu rozhodnutí Nejvyššího soudu, a to s ohledem na § 265n tr. ř., jenž stanoví, že proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný. Z toho současně vyplývá, že dovoláním nelze napadnout ani ta (předcházející) rozhodnutí, jichž se týkalo původní rozhodnutí dovolacího soudu.
Podle § 265i odst. 1 písm. a) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, není-li přípustné. Poněvadž Nejvyšší soud ve věci obviněného T. H. dospěl k závěru, že podané dovolání není přípustné proti žádnému z napadených rozhodnutí, rozhodl v souladu s § 265i odst. 1 písm. a) tr. ř. o jeho odmítnutí, aniž by prováděl věcný přezkum podle kritérií uvedených v ustanovení § 265i odst. 3 tr. ř. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 10. března 2004
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler