USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. 4. 2021 o dovolání
obviněného J. P., nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti rozsudku Krajského soudu
v Brně ze dne 7. 10. 2020, sp. zn. 3 To 255/2020, v trestní věci vedené u
Okresního soudu v Prostějově pod sp. zn. 3 T 160/2019, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. P. odmítá.
1. Rozsudkem Okresního soudu v Prostějově ze dne 2. 7. 2020, č. j. 3 T
160/2019-683, byl obviněný J. P. shledán vinným přečinem zpronevěry podle § 206
odst. 1, 3 tr. zákoníku. Za to byl odsouzen podle § 206 odst. 3 tr. zákoníku k
trestu odnětí svobody v trvání 14 měsíců, jehož výkon mu byl podle § 81 odst. 1
a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu 30 měsíců, se
současným uložením povinnosti podle § 81 odst. 2 tr. zákoníku ve zkušební době
podmíněného odsouzení podle svých sil uhradit škodu způsobenou přečinem.
Obviněnému byl dále podle § 67 odst. 1 tr. zákoníku uložen peněžitý trest ve
výměře podle § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku 50 denních sazeb ve výši 500 Kč, tedy
v celkové výměře 25 000 Kč a podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku byl stanoven pro
případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, náhradní trest
odnětí svobody v trvání 6 měsíců. Podle § 228 odst. 1 a § 229 odst. 2 tr. ř.
bylo rozhodnuto o nároku poškozené K. N. na náhradu škody.
2. Podle učiněných skutkových závěrů se obviněný dopustil uvedeného
přečinu jednáním spočívajícím v tom, že v době od 28. 5. 2014 do 24. 8. 2015
obdržel na svůj bankovní účet vedený u UniCredit Bank, č. XY, od K. N. finanční
prostředky ve výši 192 979,68 Kč a 500 000 Kč, na základě ústně uzavřené dohody
s K. N. určené k financování stavby rodinného domu, k výstavbě domu použil
částku 311 037 Kč, dále vrátil K. N. částku ve výši 104 452 Kč a zbylou částku,
která mu byla svěřena k použití na stavbu domu, i přes písemnou výzvu doposud
nevrátil a použil pro svoji potřebu, čímž poškozené K. N. způsobil škodu ve
výši 277 490,68 Kč.
3. Zmíněný rozsudek následně napadli obviněný a poškozená odvoláními. Z
podnětu odvolání obviněného Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 7. 10. 2020,
č. j. 3 To 255/2020-703, v bodu I. napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm.
d), odst. 2 tr. ř. zrušil ve výroku o uložení peněžitého trestu. Podle § 259
odst. 3 tr. ř. pak znovu rozhodl tak, že obviněnému podle § 67 odst. 1 tr.
zákoníku uložil peněžitý trest ve výměře podle § 68 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku
50 denních sazeb ve výši 500 Kč, tedy v celkové výměře 25 000 Kč. Odvolání
poškozené bylo v bodu II. rozsudku krajského soudu podle § 256 tr. ř.
zamítnuto, jinak (bod III.) zůstal rozsudek okresního soudu nezměněn.
4. Proti rozhodnutí soudu druhého stupně podal obviněný dovolání, v němž
uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nesouhlasil s
právním hodnocením skutku jako přečinu zpronevěry podle § 206 odst. 1, 3 tr. zákoníku, neboť pro takovou kvalifikaci by muselo být prokázáno, že si
přisvojil cizí věc, jež mu byla svěřena, a způsobil tak na cizím majetku větší
škodu. Vymezení skutku neodpovídá učiněným zjištěním. Soudy si nevyřešily jako
předběžnou otázku ve smyslu § 9 tr. ř. povahu smlouvy, kterou uzavřel s
poškozenou, tedy absentuje jakákoliv specifikace právního titulu odůvodňujícího
předání peněz na stavbu domu, což bylo významné pro závěr, od kdy a za jakých
podmínek si mohl určité finanční prostředky nedovoleně přisvojit. Nebyl určen
ani relevantní okamžik, kdy se poskytnuté peníze staly svěřenou cizí věcí, zda
byly skutečně pro něj věcí cizí a zda s nimi naložil v rozporu s účelem, pro
který mu byly dány do dispozice. Rovněž nebyla ve zjištěném skutku vyjádřena
subjektivní stránka, neboť nebylo zjištěno a prokázáno, že měl úmysl dopustit
se protiprávního jednání a současně způsobit na cizím majetku škodu. Přitom
nikoli každé jednání, při kterém vznikne škoda a ukáže se být protiprávním,
musí být potrestáno prostředky trestního práva, ale je vždy nutné zkoumat, zda
v souladu se zásadou subsidiarity trestní represe nebudou ke sjednání nápravy
postačovat jiné prostředky práva. Dále obviněný tvrdil extrémní nesoulad mezi
provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními, potažmo právními
závěry, a proto závěry soudů nelze považovat za výsledky spravedlivého procesu. Důkazy svědčící v jeho prospěch byly zcela ignorovány. Odmítl, že by s
předmětnými finančními prostředky ve výši 693 979,68 Kč naložil v rozporu s
dohodnutým účelem. Akceptoval, že mu poškozená na jeho účet zmíněnou částku
postupně odeslala, ale doložil přesný přehled plateb ve prospěch poškozené,
spořitelny i stavby včetně výběrů z bankomatu. Závěry, podle nichž nebylo
prokázáno, na co byly tyto finanční prostředky použity, jsou zcela
nepřezkoumatelné a nedůvodné. Za uvedené peníze (vybrané z účtu) nakupoval
potraviny pro pomocníky na stavbě a poškozené předal na konci roku 2016 částku
25 000 Kč a v lednu 2017 částku 27 000 Kč. Ze svého účtu pak na úvěr poškozené
v letech 2015 a 2016 zaplatil 65 170 Kč. K osobě poškozené uvedl, že
předkládala stavební spořitelně vyšší částky, než byly reálně profinancovány,
navíc stavební spořitelně předložila zcela jinou kalkulaci provedených
stavebních prací než soudu. Soudy se vůbec nezabývaly tím, jaké finanční
prostředky mohla mít poškozená na stavbu do 21. 10. 2017. K zaslaným SMS
zprávám poškozené na konci roku 2016 obviněný uvedl, že je napsal, protože ho
poškozená vydírala tím, že se nebude moci stýkat se svým synem. Vyčítala mu
také, že nechodí do práce a že by za tuto dobu mohl vydělat částku nejméně 400
000 Kč, o níž měl domácnost ochudit. Popisoval financování a práce na stavbě v
roce 2017 a dodal, že hodnota stavby při jeho odchodu byla 1 462 800 Kč,
přičemž 75 % její hodnoty tvořil stavební materiál a 25 % práce.
Většinu prací
na stavbě provedl sám, odpracoval 2 747 hodin, čímž stavbu zhodnotil nejméně o
371 100 Kč, vzal si i dva úvěry, zaplatil pomocníky na stavbě, stavební dozor a
celou stavbu organizoval. Plnění z jeho strany tedy rozhodně přesahuje částku
ve výši 277 490 Kč, kterou měl poškozené dlužit. Zpochybňoval možnost poškozené
hradit zhotovení stavby a nesouhlasil se stanovenou cenou za bourání stodoly a
za realizaci základové desky, přičemž výpověď poškozené ohledně výše těchto
nákladů považoval za záměrně zkreslenou. Namítl existenci opomenutých důkazů, a
to zejména znaleckého posudku, který si měl nechat vypracovat soud ke
zhodnocení rozpočtu stavby podle fotografií a materiálu, jenž byl na stavbu
zakoupen, neboť se jednalo o otázku odbornou a možné závěry mohly mít podstatný
5. Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Krajského soudu
v Brně i předcházející rozsudek Okresního soudu v Prostějově zrušil a soudu
prvního stupně přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
6. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství ve svém
vyjádření k tomuto dovolání uvedl, že pokud se obviněný domáhal vypracování
nového nebo revizního znaleckého posudku, jeho požadavek přesvědčivě vypořádal
již soud prvního stupně v odstavci 7 odůvodnění svého rozsudku. S námitkami,
jimiž tvrdil, že svěřenou částku použil na stavbu domu, se taktéž zaobíraly
soudy obou stupňů v odůvodnění svých rozhodnutí (odstavce 8 a 9 odůvodnění
rozsudku soudu prvního stupně a odstavce 7 a 8 odůvodnění rozsudku soudu
druhého stupně), přičemž s touto argumentací je opět namístě se plně ztotožnit. Tvrzení obviněného o průběhu stavby v roce 2017 jsou irelevantní, jelikož
zpronevěra měla být dokonána na konci roku 2016, a tedy pokud obviněný
investoval do domu cokoliv po konci roku 2016, mohlo se jednat pouze o náhradu
škody. Pouhou náhradu škody by proto měla představovat i částka 104 452 Kč,
kterou soud prvního stupně z celkové škody odečetl. Uvedené námitky tedy
uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani žádný
jiný, nenaplňují. Za právě relevantně uplatněnou námitku by bylo možné
považovat námitku extrémního nesouladu mezi provedeným dokazováním a učiněnými
skutkovými zjištěními, takovou námitku však obviněný neučinil. Tvrdil sice, že
takový extrémní rozpor existuje, avšak v podrobnostech pouze předkládal
alternativní skutkové zjištění, podle kterého předmětné peníze užil na stavbu
domu, a tedy nezpronevěřil, aniž by uvedl, které z četných úvah soudů obou
stupňů týkající se rozhodné doby do konce roku 2016 jsou zcela svévolné a
nesmyslné. Uplatněnému dovolacímu důvodu odpovídají námitky, v nichž obviněný
brojil proti právnímu posouzení popsaného skutku a domáhal se uplatnění zásady
subsidiarity trestní represe, k níž však neuvedl žádné konkrétní námitky. K
námitce obviněného napadající neurčení typu smlouvy mezi ním a poškozenou
státní zástupce pro úplnost uvedl, že by tyto dílčí závěry byly namístě, pouze
pokud by bylo tvrzeno, že předmětná částka byla zálohou, kterou si jako
zhotovitel díla oprávněně ponechal, neboť přešla do jeho vlastnictví. Obviněný
ovšem takový vztah mezi ním a poškozenou netvrdil, ani mezi nimi nemohl
vzniknout, neboť obviněný byl v rozhodné době druhem poškozené a poškozená mu
předmětnou částku svěřila nikoliv jako odběratelka díla svému dodavateli, nýbrž
jako partnerka svému partnerovi, aby ji užil ve společný prospěch, a to k
opatření společného bydlení. Ohledně popisu skutku nicméně napadené rozhodnutí
trpí takovými vadami, pro které je třeba shledat dovolací důvod podle § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř. naplněným. Skutek je časově vymezen „v době od 28. 5. 2014 do 24. 8. 2015“, což ovšem zahrnuje jen období, kdy obviněný zpronevěřenou
částku od poškozené získal, nikoliv, kdy se jí zmocnil. Čas zmocnění je
vyjádřen velmi neobratně tím, že obviněný „zbylou částku…doposud nevrátil“.
Závěr, podle kterého je pro spáchání skutku rozhodný právě konec roku
(prosinec) 2016, je jednoznačně zřejmý z odstavců 8 a 9 odůvodnění rozsudku
soudu prvního stupně, tedy uvedeným koncem roku 2016 měl být skutek dokonán a
všechna následná plnění byla jen náhradou škody. Výrok rozsudku je tak v
popsaném smyslu v rozporu s ustanovením § 120 odst. 3 tr. ř., neboť neobsahuje
čas spáchání skutku, což je okamžik rozhodný pro určení výše způsobené škody, a
tím i pro posouzení, zda se vůbec jedná o trestný čin, i pro míru trestnosti. Z
obsahu odstavce 7 dovolání státní zástupce dovodil, že obviněný zde poukazoval
na absenci podstatných skutkových okolností pro posouzení jeho jednání jako
trestný čin zpronevěry, což lze považovat za tvrzení i zmíněné vady.
7. Státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Krajského
soudu v Brně zrušil a tomuto soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu
projednal a rozhodl.
8. Vyjádření bylo zasláno obhájci obviněného k možné replice, čehož však
nebylo využito.
9. Nejvyšší soud jako soud příslušný k rozhodnutí o dovolání (§ 265c tr.
ř.) následně shledal, že zmíněný mimořádný opravný prostředek je v této trestní
věci přípustný [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.], byl podán osobou
oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na k
tomu určeném místě (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní
náležitosti obsahu dovolání uvedené v § 265f odst. 1 tr. ř.
10. Dovolání obviněný opřel o důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g)
tr. ř., s odkazem na nějž je lze podat, jestliže rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním
posouzení. Směřuje-li dovolání proti odsuzujícímu rozhodnutí, pak tomuto
dovolacímu důvodu obsahově odpovídají pouze námitky, v nichž je tvrzeno, že
skutkový stav, který zjistily soudy prvního a druhého stupně, nevykazuje znaky
trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Předmětem právního posouzení
totiž je skutek, tak jak ho zjistily soudy, a nikoli jak ho prezentuje či jak
se jeho zjištění dožaduje dovolatel.
11. V určitém rozsahu svých námitek ovšem obviněný nezpochybnil právní
kvalifikaci soudy učiněných skutkových zjištění, ale primárně napadl správnost
těchto zjištění a správnost procesu dokazování, jenž k jejich dovození vedl.
Takové námitky obviněného ovšem směřují proti způsobu hodnocení důkazů soudy
obou stupňů a rozsahu dokazování, přičemž se obviněný snaží provedeným důkazům
přikládat obsah odpovídající jeho představě o skutkovém ději, což s odkazem na
dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. činit nelze.
12. Výjimkou z popsaného pravidla, umožňující v daném smyslu zásah
Nejvyššího soudu v dovolacím řízení do pravomocného rozhodnutí, jsou zejména
tři skupiny vad důkazního řízení, jejichž přítomnost může mít za následek
porušení práva na spravedlivý proces. Do první skupiny takových vad náleží tzv.
opomenuté důkazy, kdy soudy odmítly provést důkaz navržený účastníkem řízení,
aniž by svůj postup věcně a adekvátně stavu věci odůvodnily. Patří sem i
případy, kdy soudy sice provedly důkaz, avšak v odůvodnění svého rozhodnutí jej
vůbec nezhodnotily. Další skupinu vadné realizace důkazního řízení tvoří
případy, kdy důkaz, resp. jeho obsah, není získán procesně přípustným způsobem
a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Konečně třetí
oblast zahrnuje případy svévolného hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění
soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, dochází k tzv.
deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků důkazního řízení. Jedná se
o tzv. stav extrémního nesouladu mezi skutkovým zjištěním a skutečnostmi, jež
vyplývají z provedených důkazů a v důsledku toho pak i konečným hmotněprávním
posouzením, učiní-li současně dovolatel takový nesoulad předmětem svých
námitek. Extrémní nesoulad je nicméně namístě dovodit toliko v případech
závažných pochybení, zejména pokud skutková zjištění nemají vůbec žádnou
obsahovou vazbu na provedené důkazy, případně nevyplývají z důkazů při žádném z
logických způsobů jejich hodnocení, anebo že zjištění jsou pravým opakem toho,
co bylo obsahem dokazování apod. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne
27. 1. 2012, sp. zn. 11 Tdo 1494/2011).
13. O žádnou ze zmíněných situací se však v posuzované věci nejedná.
Především za opomenutý důkaz (konkrétně obviněný uváděl důkazní návrh na
vypracování znaleckého posudku ke stanovení hodnoty rozestavěné stavby z oboru
ekonomika, odvětví ceny a odhady nemovitostí) nelze za něj označit takový
důkazní návrh, s nímž se soudy řádně vypořádaly, byť jej neakceptovaly. Okresní
soud v Prostějově přitom návrh na vypracování zmíněného posudku zamítnul, k
čemuž došlo procesním usnesením v rámci hlavního líčení dne 2. 7. 2020 (viz
protokol z hlavního líčení na č. l. 678), a následně i v odůvodnění rozsudku
(odstavec 7). Nejvyšší soud současně v zásadě souhlasí s názorem, vyjádřeným na
těchto místech, podle nichž vypracování požadovaného posudku bylo zcela
nadbytečné, jelikož vyčíslení zcela přesné a konkrétní částky, která byla
fakticky proinvestovaná při stavbě základové desky a demoličních pracích
prováděných svépomocí, nemusí být ze strany znalce reálné. Výše této částky
navíc již byla spolehlivě zjištěna na základě dříve provedeného dokazování (viz
zejména soupis nákladů vyhotovený obviněným a předložený poškozenou, který
korespondoval i s doklady předloženými stavební spořitelně, obdobné závěry pak
vyplynuly i z výpovědi znalkyně Ing. Lenky Dittrichové). Lze tak uzavřít, že
provedené dokazování zjevně předmětnou vadou zatíženo není.
14. V návaznosti na provedené důkazy soudy obou stupňů jasně a přehledně
prezentovaly své úvahy ohledně zjištěného jednání obviněného, kterého se
dopustil shora popsaným způsobem. Nejvyšší soud k tomu ve stručnosti zmiňuje,
že je důležité poukázat na skutečnost, že předmětem celé trestní věci bylo
posouzení jednání obviněného ve vztahu k částkám ve výši 192 979,68 Kč a 500
000 Kč, které poškozená odeslala na jeho účet a které byly určeny výlučně na
financování stavby domu. Vzhledem k tomu, že bylo prokazatelně zjištěno, že na
konci roku 2016 neměl obviněný žádné z těchto financí na svých účtech, a přitom
od zaslání peněz do konce roku 2016 došlo pouze k demolici stodoly a výstavbě
základové desky, přičemž celkové náklady za uvedené činily pouze 311 037 Kč, je
zřejmé, že z prostředků, určených na financování nemovitosti, bylo reálně
investováno pouze 311 037 Kč.
15. Pokud obviněný v dovolání namítl, že investovaná částka byla ve
skutečnosti vyšší, je třeba poukázat především na seznam částek použitých pro
stavbu, který vedl právě obviněný, byť ho následně orgánům činným v trestním
řízení předložila poškozená. Tento seznam pak korespondoval i s dalšími
provedenými důkazy, jak již bylo uvedeno výše. Navíc ke spáchání žalovaného
jednání se obviněný doznal ve zprávách, které si zasílal s poškozenou v
prosinci 2016, neboť z předmětné komunikace je jednoznačné, že poškozená
obviněnému zpronevěru zaslaných peněz vyčítá a obviněný své pochybení
nerozporuje, naopak svého jednání lituje, poškozené se omlouvá a slibuje jí
finance vrátit. Jeho obhajobě, uplatněné i v dovolání, kterou dává komunikaci
odlišný významový smysl, soudy neuvěřily a Nejvyšší soud se s nimi plně
ztotožňuje.
16. Další tvrzení obviněného, týkající se jeho investic do stavby od
počátku roku 2017, včetně těch, odkud poškozená čerpala peníze na další
financování stavby, pak nebyla pro věc relevantní. Jak již zdůraznily soudy
dříve činné ve věci, k dokonání samotného skutku, a tedy vzniku trestní
odpovědnosti, došlo již na konci roku 2016. Zmíněné úvahy mohou mít případně
vztah pouze k otázce náhrady škody, nikoli k hmotněprávnímu posouzení již dříve
spáchaného činu.
17. Obdobný závěr, tedy absenci potřebné relevance, je namístě dovodit i
stran námitky porušení § 9 odst. 1 tr. ř., konkrétně že nebyla posouzena povaha
smlouvy, uzavřené mezi obviněným a poškozenou, což bylo předběžnou otázkou k
následnému vyhodnocení, zda, odkdy a za jakých podmínek si mohl obviněný
předmětné finanční prostředky nedovoleně přisvojit. Pro posouzení věci totiž
nebylo rozhodné, o jakou smlouvu se z občanskoprávního hlediska mělo jednat,
zásadní bylo, zda je možné na podkladě učiněných skutkových zjištění dovodit,
že byly naplněny znaky trestného činu zpronevěry podle § 206 tr. zákoníku,
spočívající v přisvojení si cizí svěřené věci. Přitom bylo bez pochybností
zjištěno, že poškozená měla své finanční prostředky v dané výši a zaslala je
obviněnému na účet, a to na základě jejich vzájemné dohody o jejich užití k
účelu v podobě financování stavby, přičemž obviněný je v částečném rozsahu pro
citovaný účel nepoužil, ale naložil s nimi pro svoji potřebu, čímž zmařil
základní účel svěření. Je tudíž zřejmé, že mezi obviněným a poškozenou zjevně
určitý závazkový vztah existoval, nicméně jeho přesná specifikace, tedy o jaký
konkrétně upravený smluvní druh se z občanskoprávního pohledu jednalo, či zda
byla uzavřena smlouva inominátní, již nebylo pro předmětnou právní kvalifikaci
(dovozené znaky skutkové podstaty) relevantní. Navíc Nejvyšší soud doplňuje, že
byť zmíněná problematika má hmotně právní rozměr (v podobě možné aplikace
občanskoprávních ustanovení), obviněný ji předložil jako procesní námitku,
týkající se postupu orgánů činných v trestním řízení v rozporu s § 9 tr. ř.,
která, jak již bylo řečeno, uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm.
g) tr. ř., ale ani žádný jiný podle § 265b tr. ř., naplnit nemůže.
18. Pokud jde tedy o skutkové závěry soudů obou stupňů, je nutné je
označit za učiněné v dostatečném rozsahu, důvodné, logické a navazující na
provedené důkazy, což značí nemožnost dovození jakéhokoli, natož extrémního,
rozporu mezi nimi a na základě nich učiněnými právními závěry.
19. Pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze pak, byť
s ohledem na obecnost s určitou mírou tolerance, podřadit námitku obviněného,
podle nichž skutková věta výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně
neobsahuje všechny okolnosti rozhodné pro závěr o naplnění znaků aplikované
skutkové podstaty, zejména pokud jde o její subjektivní stránku, a rovněž
námitku nerespektování zásady subsidiarity trestní represe.
20. Co se týče námitky, že ve skutkové větě výroku o vině není vyjádřena
subjektivní stránka, tedy že není zřejmé, zda jednal úmyslně ve smyslu § 15
odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, obviněný ji odůvodnil tvrzením, že zde chybělo
jednání i jakýkoliv volní vztah k jednání. K tomu Nejvyšší soud nejprve
připomíná, že zavinění vyjadřuje vnitřní vztah pachatele k následku jeho
jednání. Subjektivní stránka je tedy psychickým vztahem pachatele, který nelze
přímo pozorovat, ale je třeba na něj usuzovat ze všech okolností případu, za
kterých ke spáchání trestného činu došlo. Může to být i určité chování
pachatele, neboť i jednání je projevem vůle. Podle učiněných skutkových
zjištění, vyjádřených zejména ve skutkové větě, citované výše, je pak zřejmé,
že obviněný část mu svěřené částky, určené (po dohodě s vlastníkem –
poškozenou) k použití na stavbu domu, k tomuto účelu neužil, ani ji nevrátil a
použil pro svou potřebu. Taková (stručně naznačená) zjištění tvoří dostatečný
podklad pro závěr o naplnění subjektivní stránky předmětného trestného činu,
neboť popisují zjevně cílené jednání obviněného, jenž, ač si byl vědom toho, že
vystupuje ve vztahu k cizí věci, kterou má u sebe svěřenou za určitým
konkrétním účelem, konal zcela v rozporu s ním. Jinak než v úmyslu přímém podle
§ 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku za dané skutkové situace jednat nemohl.
21. Další konkrétní argumentaci stran nedostatku (absence) skutkových
momentů pro užitou právní kvalifikaci již obviněný nepředložil (jen obecně
uvedl, že nebyly zjištěny všechny okolnosti nutné pro učiněnou kvalifikaci),
proto Nejvyšší soud, rovněž obecně, konstatuje, že učiněná skutková zjištění,
vyjádřená zejména v již zmíněné skutkové větě, poskytují i v dalších ohledech
dostatečný podklad pro posouzení jednání obviněného jako přečinu zpronevěry
podle § 206 odst. 1, 3 tr. zákoníku.
22. Do jisté míry nad rámec konkrétní argumentace obviněného (resp. tuto
námitku nelze dovozovat ze zmíněného zcela obecného tvrzení obviněného) státní
zástupce ve svém vyjádření uvedl, že skutkové okolnosti, vyjádřené ve výroku
rozsudku Okresního soudu v Prostějově, nedostatečně, v rozporu s § 120 odst. 3
tr. ř., vystihují okamžik spáchání trestného činu (časově je specifikován pouze
okamžik převzetí peněz do svěření).
23. K tomu Nejvyšší soud především uvádí, že je v rámci dovolacího
řízení vázán uplatněnými dovolacími důvody, a současně konkrétními námitkami,
které zvolený dovolací důvod obsahově naplňují, a tedy napadené rozhodnutí,
resp. jemu předcházející řízení, přezkoumává pouze v rozsahu a z důvodů, které
dovolatel ve svém dovolání (nikoli další strana řízení ve vyjádření k dovolání)
vymezil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2003, sp. zn. 6 Tdo
251/2003). Přesto, ač obviněný tvrzení předložené státním zástupcem nenamítl,
je ve stručnosti namístě zmínit následující. Především je nutno od sebe
rozlišovat pojmy „skutek“ a „popis skutku“. Skutek je to, co se ve vnějším
světě objektivně stalo. Naproti tomu popis skutku je slovní formou, jejímž
prostřednictvím se skutek odráží ve vyjadřovacích projevech lidské komunikace.
Pro rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení je významný samotný skutek a
nikoli jeho popis, protože trestní stíhání se vede ohledně skutku a nikoli
ohledně popisu skutku (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2010, sp.
zn. 8 Tdo 179/2010). Rovněž je třeba zdůraznit, že nedostatečný nebo nepřesný
popis skutku ve výroku rozhodnutí (tj. nebyl-li skutek popsán zcela v souladu s
ustanovením § 120 odst. 3 tr. ř., které jako procesní ustanovení upravuje
náležitosti rozsudku) nenaplňuje dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g)
tr. ř., jsou-li rozhodné skutkové okolnosti, z nichž vycházely soudy obou
stupňů, podrobněji rozvedeny a konkretizovány alespoň v odůvodnění jejich
rozhodnutí (blíže viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2017, sp. zn.
11 Tdo 1311/2016), tedy je-li zřejmé, že byly učiněny a soudy se jimi zaobíraly
a zohlednily je.
24. Soudy obou stupňů přitom v rámci komplexní skutkové argumentace v
odůvodnění svých rozhodnutí opakovaně zdůraznily (srov. zejména odstavec 9
rozsudku soudu prvního stupně a odstavec 7 rozsudku odvolacího soudu), že
obviněnému byly svěřeny finanční prostředky v letech 2014 a 2015, za účelem
realizace stavby domu poškozené, a ačkoli na tento účel vynaložil v roce 2016
částku 311 037 Kč, zbylé prostředky užil na svoje potřeby, a proto na konci
roku 2016 žádné peníze neměl. V tomto časovém okamžiku také poškozená absenci
financí zjistila, s obviněným o ní komunikovala a dohodli se na určitém řešení
(posléze obviněným nesplněném). Výstavba domu pak probíhala i v roce 2017,
nicméně již za řešení finančních otázek poškozenou. Jinak řečeno, ve skutkové
větě výroku o vině (viz výše) soud prvního stupně uvedl období, v němž byly
obviněnému převedeny předmětné finanční částky, tedy kdy došlo k jejich svěření
ze strany poškozené, přičemž lze připustit, že zde mělo být konkrétněji uvedeno
i to, že k přisvojení finančních prostředků došlo nejpozději do konce roku
2016. Ovšem tento nedostatek především nemá vliv na skutečnost, že skutková
věta obsahuje popis všech rozhodných skutečností naplňujících znaky zvolené
skutkové podstaty (tedy že obviněný měl u sebe cizí věc, kterou si přisvojil),
současně skutek je zjevně natolik určitý, že ho nelze zaměnit s jiným (srov.
požadavek § 120 odst. 3 tr. ř. na uvedení skutku v odsuzujícím rozsudku tak,
aby nemohl být zaměněn s jiným a aby obsahoval všechny zákonné znaky). Zjištění
doby dokonání trestného činu pak reálně bylo učiněno a soudy je výslovně
vyjádřily v odůvodnění rozhodnutí. Je namístě doplnit, že i ve svém vyjádření
shledal státní zástupce toto zjištění jinak nepochybným a navrhoval pouze
doplnění či upřesnění popisu skutkového děje ve výroku o vině. Za takových
okolností je zřejmé, že zmíněné pochybení, navíc obviněným v dovolání
netvrzené, je marginální a jeho náprava, navíc v rámci mimořádného opravného
řízení, by byla zjevným formalismem.
25. V návaznosti na popsané závěry a vyjádření státního zástupce
Nejvyšší soud dodává, že již pouhou náhradu škody, učiněnou po spáchání
deliktu, měla tudíž představovat i částka 104 452 Kč, kterou soud prvního
stupně ze škody způsobené trestným činem odečetl. Zmíněná nesprávnost však
působí ve prospěch obviněného, proto ani jí se Nejvyšší soud v souladu se
zásadou zákazu reformace in peius (dovolání v neprospěch obviněného podáno
nebylo) nijak dále nezabýval.
26. Na základě uvedeného je souhrnně třeba zejména konstatovat, že
právní posouzení jednání obviněného, popsaného ve výroku o vině rozsudku soudu
prvního stupně jako přečin zpronevěry podle § 206 odst. 1, 3 tr. zákoníku, je
namístě akceptovat.
27. K námitce neuplatnění zásady subsidiarity trestní represe pak
Nejvyšší soud uvádí, že trestným činem je podle trestního zákoníku takový
protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky
uvedené v tomto zákoně (§ 13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že
každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním
zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho
spáchání. Tento závěr je zejména v případě méně závažných trestných činů
korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2
tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky
s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých
nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Úvaha o tom,
zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není
trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se
uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice
trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové
podstaty (srov. stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn
301/2012, uveřejněné pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.).
28. S ohledem na popsané závěry Nejvyšší soud konstatuje, že v
posuzované věci předmětnou zásadu aplikovat nelze. Obviněný totiž v zásadě
standardním způsobem naplnil všechny znaky skutkové podstaty výše zmíněného
přečinu, když současně nelze dovodit žádné výjimečné a relevantní okolnosti,
které by odůvodňovaly tvrzení o nedosažení spodní hranice trestnosti běžně se
vyskytujícím a shodně kvalifikovaným deliktům. Takové okolnosti přitom nebyly
uvedeny ani v dovolání. Nejvyšší soud dodává, že potřebnou okolností není
zjištění, že se obviněný svého jednání dopustil v rámci občanskoprávních
vztahů, v nichž mu byly svěřeny finanční prostředky. Obecná souvislost s
určitým občanskoprávním vztahem je pro jednání, při nichž dojde k přisvojení si
cizí věci ve smyslu § 206 tr. zákoníku, zcela běžná. Navíc není k dané námitce
možné přehlédnout, že obviněný se přečinu podvodu dopustil podle § 206 odst. 1,
3 tr. zákoníku, tj. i v jeho kvalifikované skutkové podstatě, přičemž způsobená
škoda násobně přesahovala hranici škody větší. Není zcela vyloučeno, aby s
poukazem na zásadu subsidiarity trestní represe nebyla trestní odpovědnost
uplatněna v případě kvalifikovaných skutkových podstat trestných činů, nicméně
neuplatnění trestní odpovědnosti s poukazem na uvedenou zásadu bude obvykle
přicházet v úvahu u trestných činů naplňujících jen skutkovou podstatu základní
(srov. rozhodnutí publikované pod č. 31/2017 Sb. rozh. tr.). O takovou
výjimečnou situaci se zde však nejedná.
29. Souhrnně řečeno, námitky předložené obviněným v dovolání se v části
míjí s věcným naplněním tvrzeného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm.
g) tr. ř., stejně jako dalších dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr. ř., v
části zbylé jim není možné přisvědčit. Proto Nejvyšší soud dovolání obviněného
podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. 4. 2021
JUDr. Radek Doležel
předseda senátu