11 Tdo 1311/2016-28
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání dne 19. 1. 2017 dovolání
obviněného D. H. N., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 6. 2016,
sp. zn. 12 To 29/2016, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp.
zn. 4 T 68/2014, a rozhodl t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. s e dovolání obviněného D. H. N. o d m í
t á .
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 17. 12. 2015, sp. zn. 4 T
68/2014, byl obviněný D. H. N. uznán vinným zločinem (pozn. správně zvlášť
závažným zločinem) nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a
psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr.
zákoníku a odsouzen podle § 283 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v
trvání osmi let, pro jehož výkon byl dle § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do
věznice s ostrahou. Podle § 80 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku byl obviněnému
dále uložen trest vyhoštění na dobu neurčitou.
2. Výše uvedený rozsudek Krajského soudu v Praze však nenabyl právní
moci, neboť proti němu podal odvolání jak obviněný D. H. N., tak státní
zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Praze. Vrchní soud v Praze jako
soud odvolací rozsudkem ze dne 7. 6. 2016, sp. zn. 12 To 29/2016, z podnětu
obou odvolání zrušil podle § 258 odst. 1 písm. b), písm. d) tr. ř. napadený
rozsudek v celém rozsahu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. ve věci nově rozhodl.
Citovaným rozsudkem byl pak obviněný uznán vinným zvlášť závažným zločinem
nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s
jedy podle § 283 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku. Za tento zvlášť
závažný zločin a za sbíhající se zvlášť závažný zločin nedovolené výroby a
jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst.
1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku byl obviněný odsouzen podle
§ 283 odst. 3 tr. zákoníku, za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku, k souhrnnému
trestu odnětí svobody v trvání devíti let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst.
3 tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 80 odst. 1, odst. 2 tr.
zákoníku byl obviněnému dále uložen trest vyhoštění z území České republiky na
dobu osmi let. Obviněnému byl rovněž podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku
uložen trest propadnutí věci, jenž byl konkrétně specifikován ve výroku
citovaného rozhodnutí. Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku byl zároveň ohledně
obviněného D. H. N. zrušen výrok o trestu, který mu byl uložen rozsudkem
Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 1. 2016, sp. zn. 11 To 96/2015, ve spojení s
rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 20. 4. 2015, sp. zn. 4 T 9/2014, jakož
i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem
ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu.
3. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně (formálně upřesněných
odvolacím soudem v části týkající se citace příslušných právních předpisů) se
obviněný D. H. N. dopustil trestné činnosti tím, že
,,dne 25. 5. 2014 v 17:05 hod. v M., v ulici R., na parkovišti prodejny Tesco,
od T. H. L. a dalších dosud neznámých osob asijského původu převzal a do
zavazadlového prostoru osobního motorového vozidla Mercedes C200, RZ ..., bez
řádného povolení nechal uložit černý igelitový pytel a plastovou modro-červeno-
bílou kostkovanou tašku, v nichž se nacházelo celkem 13264 g konopí setého,
obsahujícího nejméně 1758,9 g účinné látky delta-9-tetrahydrocannabinolu a v
úmyslu je dopravit a následně předat dosud neznámým osobám, odjel po
dálnici ... směrem na P., a poté, co byl na 18,5 km vozidlem Policie České
republiky vyzván k zastavení, na výzvu nereagoval a pokračoval v jízdě až mezi
obce K. a Ch. v okrese M., kde zastavil u kraje vozovky, ukryl obě zavazadla do
křoví v poli a s vozidlem odjel do obce Ch., kde ho odstavil mezi domy čp. ...
a ... a neuzamčené a otevřené opustil, přičemž konopí je zařazeno jako omamná
látka do seznamu IV Jednotné úmluvy o omamných látkách, (vyhláška č. 47/1965
Sb., ve znění sdělení č. 458/1991 Sb.) uvedená v příloze č. 3 nařízení vlády č.
463/2013 Sb., o seznamech návykových látek k zákonu č. 167/1998 Sb. o
návykových látkách, ve znění pozdějších předpisů, a
delta-9-tetrahydrocannabinol je zařazen jako psychotropní látka do seznamu I
Úmluvy o psychotropních látkách (vyhláška č. 562/1989 Sb.), uvedená v příloze
č. 4 nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek k zákonu č.
167/1998 Sb., o návykových látkách a změně některých dalších zákonů, ve znění
pozdějších předpisů“.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti rozsudku odvolacího soudu podal obviněný D. H. N.
prostřednictvím advokáta JUDr. Radoslava Bolfa dovolání s odkazem na důvod
dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť rozhodnutí odvolacího
soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.
5. Ve svém dovolání obviněný D. H. N. poukázal na zásadu in dubio pro
reo a v návaznosti na to pak namítl, že z provedeného dokazování nelze bez
důvodných pochybností dospět k závěru o jeho vině. V řízení bylo totiž pouze
prokázáno, že obviněný řídil vozidlo, v němž bylo přepravováno zavazadlo
obsahující konopí, avšak neexistuje zde žádný přímý důkaz prokazující jeho
zavinění ve vztahu k přisouzené trestné činnosti. Obviněný konkrétně uvedl, že
nebylo spolehlivě prokázáno, že by skutečně věděl, co je obsahem převážených
zavazadel. Ohledně jeho jednání spočívajícího v odstavení vozidla, následném
útěku a zbavení se zavazadla, obviněný dodal, že vzhledem k jeho povrchní
znalosti místních předpisů a pronásledování policejní hlídkou zpanikařil a v
důsledku této stresové reakce ponechal vozidlo otevřené a zavazadlo zahodil.
6. V případě obviněného jde rovněž o situaci, kdy zjištěný skutkový stav
vyjádřený v popisu skutku neumožňuje spolehlivě posoudit, zda byl naplněn jeden
ze zákonných znaků přisuzovaného trestného činu, a to úmysl ve vztahu k
přechovávání omamné či psychotropní látky, resp. že popis skutku neobsahuje
skutkové okolnosti, které by vyjadřovaly vědomost obviněného o tom, zda jím
převzatá věc obsahuje nelegální omamné či psychotropní látky, navíc v
množství ,,ve velkém rozsahu“. Popis skutku totiž musí obsahovat dostatečnou
konkretizaci, v čem spočívaly jednotlivé znaky trestného činu, tedy i úmysl,
resp. vědomost obviněného tak, aby nebyla možná záměna s jiným trestným činem.
7. Proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, odst.
2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze a současně zrušil i
všechna další rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž
došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále postupoval podle § 265l odst. 1 tr. ř.
a přikázal Vrchnímu soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal
a rozhodl.
8. K dovolání obviněného se písemně vyjádřil i státní zástupce činný u
Nejvyššího státního zastupitelství (sp. zn. 1 NZO 1033/2016-10 ze dne 27. 9.
2016). K uvedeným námitkám obviněného D. H. N. státní zástupce uvedl, že v
podstatné části uplatněnému ,,hmotněprávnímu“ dovolacímu důvodu neodpovídají.
Obviněný sice zpochybňuje naplnění subjektivní stránky přisouzeného trestného
činu, avšak ryze z pozic skutkových zjištění, čímž vykročil z rámce uplatněného
dovolacího důvodu. Za námitku obsahově odpovídající uplatněnému dovolacímu
důvodu tak lze považovat pouze jeho tvrzení, že naplnění všech znaků přisouzené
skutkové podstaty není dostatečně vyjádřeno v popisu skutku. Tuto námitku však
nelze považovat za opodstatněnou.
9. Ve vztahu k námitkám zpochybňujícím naplnění subjektivní stránky
přisouzeného trestného činu státní zástupce zdůraznil, že jednání obviněného
bylo prokázáno ve zcela dostatečném rozsahu, přičemž o jeho vině svědčí zejména
důkazy ryze objektivní povahy, z kterých pak soudy dovodily odpovídající a
zcela logická skutková zjištění. Pokud jde o posouzení subjektivní stránky
jednání obviněného, soudy zcela správně a v souladu s ustálenou judikaturou
úmysl obviněného usuzovaly z objektivně zjištěných okolností a vnějších projevů
jeho jednání, kdy obviněný nedbal pokynu k zastavení jeho vozidla, ujížděl
hlídce policie a následně se odděleně zbavil nejprve převážené drogy, a poté i
samotného vozidla. Právě okolnost, že obviněný i přes tvrzenou paniku neváhal
přesto na odlehlejším místě zastavit a drogu cíleně odhodit, načež pokračoval v
jízdě, aby následně na jiném místě odstavil motorové vozidlo, dle názoru
státního zástupce dokládá, že obviněný velmi dobře věděl o tom, co konkrétně
převáží. Lze tak konstatovat, že soudy obou stupňů v dané věci zjistily
skutkový stav bez důvodných pochybností a zároveň řádně provedené důkazy
hodnotily zcela v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů.
10. Státní zástupce se pak neztotožnil ani s námitkou obviněného, že
popis skutku v napadeném rozsudku neobsahuje veškeré znaky přisouzeného
trestného činu. Byť je pravdou, že v popisu skutku není výslovně použito
formulace ,,vědomě“, či ,,s vědomím, že se o takovou látku jedná“, obsahuje
tato skutková věta popis všech rozhodných okolností, z nichž lze na vědomost
obviněného o skutečné povaze jím převážených zavazadel usuzovat, jak na ně
bylo výše poukázáno. Za této situace tak lze považovat za zcela
dostačující, pokud další bližší rozvedení naplnění subjektivní stránky
přisouzeného trestného činu vyplývá z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů.
Výrok napadeného rozsudku tak dle názoru státního zástupce odpovídá zákonným
požadavkům rozvedeným v § 120 odst. 3 tr. ř. K této námitce lze navíc dodat, že
ji obviněný uplatňoval již v rámci řízení před soudy obou stupňů, přičemž soudy
se jí podrobně zabývaly a v odůvodnění svých rozhodnutí se s ní i dostatečně
vypořádaly.
11. Po zvážení shora uvedených skutečností dospěl státní zástupce k
závěru, že dovolání obviněného D. H. N. je v tom rozsahu, v jakém odpovídá
uplatněnému dovolacímu důvodu, zjevně neopodstatněné, a proto Nejvyššímu
navrhl, aby jej podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Současně vyjádřil
souhlas s tím, aby Nejvyšší soud rozhodnutí o podaném dovolání učinil v
neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř., případně i podle §
265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
III. Přípustnost dovolání
12. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zjišťoval,
zda je dovolání přípustné a zda vyhovuje všem relevantním ustanovením trestního
řádu. To znamená – zda dovolání bylo podáno v souladu s § 265a odst. 1, odst. 2
písm. a), písm. h) tr. ř., zda bylo podáno ve dvouměsíční zákonné lhůtě, na
příslušném místě (u věcně a místně příslušného soudu) v souladu s § 265e odst.
1, odst. 3 tr. ř. i oprávněnou osobou v souladu s § 265d odst. 1 písm. b),
odst. 2 tr. ř. Dále Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání splňuje obligatorní
obsahové náležitosti upravené v § 265f tr. ř. Po jeho prostudování Nejvyšší
soud shledal, že dovolatel výše uvedená ustanovení trestního řádu respektoval,
a nic nebrání jeho projednání.
IV. Důvodnost dovolání
13. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §
265b tr. ř., bylo zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o které
se dovolání opírá, naplňují obviněným uplatněný dovolací důvod. Pouze reálná
existence tohoto důvodu je základní podmínkou provedení přezkumu napadeného
rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.
14. V podaném dovolání obviněný své argumenty subsumoval pod dovolací
důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
15. V obecné rovině je nutno zdůraznit, že důvod dovolání podle § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním
posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě
právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním
posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z
hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod proto neumožňuje brojit
proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému
hmotněprávnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp.
zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze
z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně
právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými
ustanoveními hmotného práva.
16. Nejvyšší soud zároveň upozorňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b
odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě
výslovně uvedených právních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných
soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování.
Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové
závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o
řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím
je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve
dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a
základních svobod (dále jen „Úmluva“ ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech
rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových
zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího
přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a
bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět. Pokud by zákonodárce
zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu,
nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Případy, na které dopadá
ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů,
kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí
vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a
jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen
zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání
v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový
stav.
17. Nejvyšší soud tak ve vztahu k námitkám, že obviněnému nebylo
prokázáno jednání spočívající v přechovávání konopí, konstatuje, že tyto
neodpovídají požadavkům na hmotněprávní argumentaci pod uplatněným dovolacím
důvodem, neboť zpochybňují rozsah dokazování a hodnocení důkazní situace soudy
nižších stupňů, a obviněný tím uplatnil námitky výhradně skutkové povahy, které
nejsou způsobilé založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu. Námitky typu,
že nebylo dostatečně prokázáno jeho jednání, že z důkazní situace nijak
nevyplývá, že by se dopustil předmětného trestného činu, případně vlastní
hodnocení jednotlivých důkazů a celkové důkazní situace nabízené v dovolání,
zcela vybočují z mezí deklarovaného dovolacího důvodu, neboť jsou zaměřeny
výlučně do procesu dokazování. Je tak zřejmé, že tyto námitky primárně
nezpochybňují právní posouzení skutku, nýbrž se domáhají převzetí obviněným
nabízené verze skutkových zjištění, z které pak vyvstávají pochybnosti o právní
kvalifikaci.
18. Pokud jde dále o námitku týkající se porušení zásady in dubio pro
reo, pak je možno obecně uvést, že tato námitka obsahově nenaplňuje uplatněný
dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak ani jiný zákonný
dovolací důvod uvedený v § 265b tr. ř. Zásada in dubio pro reo, která vyplývá
ze zásady presumpce neviny (§ 2 odst. 2 tr. ř.), znamená, že za situace, kdy
nelze odstranit dalším dokazováním důvodné pochybnosti o skutkové otázce
významné pro rozhodnutí ve věci, je třeba rozhodnout ve prospěch obviněného. Z
uvedeného vymezení vyplývá, že tato zásada se vztahuje výlučně k otázce
zjišťování skutkových okolností případu, nikoliv k právnímu posouzení skutku,
jak má na mysli § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
19. Nejvyšší soud ve shodě s judikaturou Ústavního soudu však
nepřehlíží, že jakkoliv skutkové námitky nezakládají žádný z důvodů dovolání
podle § 265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje jeho přezkumná
povinnost, tak tuto zásadu nelze uplatnit v případě zjištění, že nesprávná
realizace důkazního řízení se dostává do kolize s postuláty spravedlivého
procesu. Průlom do uvedených principů je tak možný v případě faktického
zjištění extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními na straně jedné a
provedenými důkazy na straně druhé, a to za podmínky, že dovolatel tento
nesoulad učiní předmětem svého dovolání a současně i přesně uvede, v čem
konkrétně tento nesoulad spatřuje. Takovýto závažný rozpor je dán, pokud
skutková zjištění soudů nižších stupňů nemají vůbec žádnou obsahovou vazbu na
provedené důkazy, nebo pokud tato zjištění při žádném z logických způsobů
jejich hodnocení nevyplývají z provedených důkazů, nebo jsou dokonce pravým
opakem obsahu důkazů, na jejichž podkladě byla učiněna, apod. V průběhu
dokazování či hodnocení důkazů by tedy musel nastat takový exces, který
odporuje zejména pravidlům zakotveným v § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Tento
extrémní nesoulad však nelze shledávat pouze v tom, že obviněný není spokojen s
důkazní situací a s jejím vyhodnocením, když mezi provedenými důkazy a
skutkovými zjištěními je patrná logická návaznost.
20. Přestože v nyní posuzované věci nebyl ze strany obviněného namítán
žádný z uvedených případů extrémního nesouladu, Nejvyšší soud se nad rámec
stručně k výhradám uplatněným v dovolání vyjádří.
21. Pokud obviněný vytýká, že vzhledem k absenci důkazů nebyla jeho vina
ve vztahu k přisuzovanému trestnému činu prokázána bez důvodných pochybností,
tak těmto výtkám rozhodně nelze přisvědčit. Ohledně skutkového stavu popsaného
ve výrokové části rozsudku soudu prvního stupně je naopak možno poukázat na
logické a bezrozporné hodnocení důkazů ze strany soudu prvního stupně (č. l.
820–821), s nímž se plně ztotožnil i soud druhého stupně (č. l. 874–875). Jen
pro stručnost tak lze shrnout, že o vině obviněného svědčí důkazy v podobě
záznamů o sledování osob a věcí, a odborných vyjádření, jež jsou dokreslovány i
svědeckými výpověďmi, k nimž soudy přistupovaly dostatečně kriticky. Na základě
těchto řádně provedených důkazů pak soudy obou stupňů vyvodily odpovídající a
logická skutková zjištění, že obviněný si byl dobře vědom, jakou látku převzal
a následně přepravoval s úmyslem jejího předání dalším osobám. Skutečnost, že
obviněný i přes tvrzenou paniku neváhal postupovat zcela systematicky, když
nedbal pokynu policejní hlídky k zastavení jím řízeného motorového vozidla,
ujížděl hlídce policie a následně se nejdřív cíleně zbavil přepravované drogy a
poté na jiném odlehlejším místě i motorového vozidla, svědčí o tom, že obviněný
věděl, že nelegálním způsobem zachází s látkami, k jejichž přechovávání nebo
jiné manipulaci nemá příslušné povolení. Za ryze účelovou pak lze považovat
obhajobu obviněného, že údajnou stresovou reakci a jeho následné chování
vyvolala skutečnost, že je cizincem žijícím na území České republiky jen s
povrchní znalostí místních předpisů. Jak totiž správně poznamenal státní
zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, obviněný je sice cizinec, který
však žije na území České republiky již od roku 2006 a nelze tak oprávněně
předpokládat, že by v něm běžná silniční kontrola měla vyvolat paniku ve výše
uvedené míře. Z hlediska zavinění obviněného není rovněž podstatné, že neznal
přesnou hmotnost převážené drogy, neboť vzhledem k zjištěnému objemu účinné
látky tetrahydrocannabinolu, jež naplnilo kvalifikovaný znak ,,ve velkém
rozsahu“, by postačovalo i zavinění v podobě nedbalosti. Dle Nejvyššího soudu
tak lze uzavřít, že subjektivní stránka přisouzeného trestného činu byla v
řízení před soudy obou stupňů prokázána bez důvodných pochybností.
22. V kontextu shora uvedeného je zřejmé, že soudy obou stupňů se ve
svých rozhodnutích vypořádaly s hodnocením provedených důkazů v intencích
ustanovení § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. a nelze jim vytýkat nějakou svévoli,
nelogičnost, rozporuplnost, jednostrannost hodnotících úsudků apod. Jimi
učiněná skutková zjištění korespondují s výsledky provedeného dokazování, jež
bylo vykonáno v dostatečném rozsahu, a důkazy byly vyhodnoceny v souladu se
zákonnými požadavky na tuto činnost soudů. V návaznosti na to dospěl Nejvyšší
soud k závěru, že mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy není žádný
nesoulad, tím méně nesoulad extrémní, a uplatněné námitky obviněného D. H. N.
tak zcela míjejí meze dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
23. Ve vztahu k námitce spočívající v tom, že popis skutku v napadeném
rozhodnutí neobsahuje veškeré znaky přisouzeného trestného činu, Nejvyšší soud
shledal, že v zásadě směřuje do oblasti právního posouzení skutku, a lze ji tak
podřadit pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Nejvyšší soud však dospěl k závěru, že tato námitka není opodstatněná.
24. Je sice pravdou, že skutková věta v rozsudku odvolacího soudu
neobsahuje výslovný popis intelektuální a volní složky zavinění ve vztahu k
obsahu převážených zavazadel, nejedná se však o vadu, která by měla za následek
nesprávné právní posouzení skutku. Skutková věta napadeného rozhodnutí totiž
obsahuje dostatečně podrobný popis všech rozhodných okolností, z nichž lze bez
důvodných pochybností dospět k závěru o naplnění subjektivní stránky
přisouzeného trestného činu. Nejvyšší soud rovněž zdůrazňuje, že závěr o
naplnění zavinění obviněného byl dostatečně konkretizován v odůvodnění
rozhodnutí soudů obou stupňů, na něž lze v podrobnostech plně odkázat. V tomto
směru je pak nutné poukázat na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2002,
sp. zn. 7 Tdo 686/2002, dle něhož nesprávné hmotněprávní posouzení skutku nelze
dovozovat z toho, že skutek nebyl popsán zcela v souladu s ustanovením § 120
odst. 3 tr. ř., které jako procesní ustanovení upravuje náležitosti rozsudku,
když jinak je podle odůvodnění rozsudku evidentní, že soud zjistil skutek v
rozsahu, který znaky trestného činu zcela pokrývá.
25. Lze tak shrnout, že nedostatečný nebo nepřesný popis skutku ve
výroku rozhodnutí nenaplňuje dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř., jsou-li rozhodné skutkové okolnosti, z nichž vycházely soudy obou stupňů,
podrobněji rozvedeny a konkretizovány alespoň v odůvodnění jejich rozhodnutí
(srov. Šámal, P. a kol. Trestní řád II. § 157 až 314s. Komentář. 7. Vydání.
Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3166). Vzhledem k tomu, že napadené rozhodnutí tedy
netrpí hmotněprávní vadou, s níž obviněný spojoval nesprávné právní posouzení
skutku, nebylo možné shledat uplatněnou námitku opodstatněnou.
26. Závěrem nutno dodat, že výše uvedené námitky obviněný uplatnil již v
předchozích fázích trestního řízení, přičemž se s nimi soudy obou stupňů
dostatečně vypořádaly. V této souvislosti tak lze odkázat na usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, dle kterého
opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení
před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů
dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné
ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
27. Na základě shora uvedeného dospěl Nejvyšší soud k závěru, že v
případě obviněného D. H. N. napadeným rozhodnutím a jemu předcházejícím
postupem nedošlo ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř. k porušení zákona. Vzhledem k tomu, že obviněný D. H. N. svými
námitkami tento důvod dovolání zjevně nenaplnil, Nejvyšší soud jeho dovolání
odmítl jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Za
podmínek uvedených v § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil Nejvyšší soud toto
rozhodnutí v neveřejném zasedání.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (viz § 265n tr. ř.).
V Brně dne 19. 1. 2017
JUDr. Stanislav Rizman
předseda senátu