Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. R., t. č. Věznice Rýnovice, P.O.BOX 14, Jablonec nad Nisou, zastoupeného Mgr. Radkem Matoulkem, advokátem se sídlem Velké nám. 147, Hradec Králové, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 8. 2022, č. j. 7 Tdo 687/2022-686, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 4. 2022, sp. zn. 2 To 28/2022, a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 3. 2. 2022, č. j. 9 T 7/2021-543, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Hradci Králové, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena základní práva zaručená čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 1 Ústavy a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Dále stěžovatel namítá neúplnost a nepřezkoumatelnost napadených rozhodnutí, nevypořádání se s námitkami obhajoby a porušení zásady in dubio pro reo.
2. Z ústavní stížnosti a z obsahu napadených rozhodnutí se podává, že v záhlaví označeným rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") byl stěžovatel uznán vinným pod bodem 1 výrokové části daného rozsudku zločinem znásilnění podle § 185 odst. 1 a odst. 2 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník") a pod bodem 2 zločinem znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a) a odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, za který byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v délce trvání sedmi let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Dále bylo rozhodnuto o nárocích obou poškozených na náhradu nemajetkové újmy. Skutku popsaného pod bodem 1 se měl stěžovatel na poškozené Anně A. (jedná se o pseudonym) dopustit zjednodušeně řečeno tím, že na ní v místě a čase v rozsudku specifikovaném, jako na kolegyni pracující v taxislužbě, vykonal přes její fyzický odpor v zázemí taxislužby nechráněnou vaginální soulož, když se mu nepodařilo poškozenou donutit k jeho eventuálnímu orálnímu uspokojení. K takto vykonanému sexuálnímu kontaktu poškozenou donutil mimo jiné tím, že elektronicky uzamknul dveře místnosti. Skutku popsaného pod bodem 2 se stěžovatel měl dopustit na poškozené Petře P. (jedná se o pseudonym), jako zákaznici taxislužby v místě a v čase v napadeném rozsudku specifikovaném, tím, že ji postupně donutil k vaginálnímu a k orálnímu sexu, byť zůstalo sporné, zdali stěžovatel vyvrcholil do vagíny této poškozené nebo na její břicho, neboť tento skutkový děj nebyla poškozená schopna již přesně popsat. K takto vykonanému sexuálnímu kontaktu jmenovanou poškozenou donutil mimo jiné tak, že jí odejmul její osobní věci, když jejich vydání - opět zjednodušeně řečeno - podmínil právě jeho sexuálním uspokojením z její strany. V důsledku toho se u poškozené rozvinula smíšená úzkostná porucha s příznaky posttraumatické stresové poruchy, a to po dobu více než šesti týdnů, které ji ovlivňovaly v obvyklém způsobu života a vyžádaly si soudem popsanou medikaci a léčbu.
3. Ústavní stížností napadeným usnesením Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") byla odvolání stěžovatele podané do všech výroků napadeného rozsudku krajského soudu a odvolání poškozené Petře P. podané do výroku o náhradě nemajetkové újmy jako nedůvodná zamítnuta. Podle vrchního soudu totiž krajský soud v potřebném rozsahu zjistil skutkový stav věci, o kterém tak nevznikají důvodné pochybnosti. Důkazy hodnotil jednotlivě i v jejich vzájemných souvislostech a mohl tak učinit závěr, že skutky uvedené v obžalobě se staly a že je spáchal stěžovatel, když zároveň zhodnotil všechny podstatné okolnosti mající vliv na posouzení závažnosti stěžovatelem spáchaného trestného činu. Návrhy stěžovatele na doplnění dokazování pak správně posoudil jako zcela extenzivní, jdoucí za smysl a účel dokazování, jak jej v rámci trestního řízení chápe zákon. Krajský soud podle vrchního soudu stěžovateli uložil rovněž zcela přiměřený trest, a to ještě v dolní polovině zákonné trestní sazby, když zohlednil motivaci stěžovatele k závadnému jednání, způsob provedení činu a další okolnosti případu včetně okolností přitěžujících a polehčujících.
4. Následné dovolání stěžovatele odmítl ústavní stížností rovněž napadeným usnesením Nejvyšší soud jako zjevně neopodstatněné. Dovolací argumentaci hodnotil zásadně jen jako opakování stěžovatelem již dříve uplatněných námitek, byť připustil, že soudy nižších stupňů ve svých rozhodnutích nedostatečně vypořádaly námitku stěžovatele o neprokázání subjektivní stránky jemu za vinu kladeného trestného činu ve vztahu k poškozené Petře P. minimálně ve formě nevědomé nedbalosti, a to ve vztahu k těžké újmě na zdraví, kterou jí svým činem způsobil. Přesvědčení o naplnění zavinění stěžovatele minimálně ve formě nevědomé nedbalosti k uvedenému následku (tzn. k těžké újmě na zdraví) lze ovšem podle Nejvyššího soudu dovodit ze skutečností, které jsou v rozhodnutí soudů nižších stupňů popsány.
5. V ústavní stížnosti stěžovatel zejména uvádí, že pohlavní styk vykonaný na poškozené Anně A. byl z její strany zcela dobrovolný, což dovozuje mimo jiné z toho, že ji nenutil k orálnímu sexu, pokud se mu bránila. Obecné soudy se tak měly důsledněji zabývat věrohodností obou poškozených. Stěžovatel tvrdí, že poškozená Petra P. se k němu dříve chovala sexuálně vyzývavě a její trestní oznámení (podané za podpory jejího přítele) považuje za zištné, tedy jako způsob, jak získat finanční prostředky, když sama poškozená původně trestní oznámení ani podávat nechtěla.
Tato poškozená prý navíc žije v neustáleném partnerském životě. Při hlavním líčení jí navíc musela být přečtena část její výpovědí, protože si na některé okolnosti údajného znásilnění nepamatovala. O znásilnění ze strany stěžovatele pak nesvědčí ani elektronická komunikace, kterou jmenovaná poškozená vedla se svým kamarádem bezprostředně poté, co stěžovatel měl shora popsaný trestný čin vykonat. Obecné soudy se měly rovněž zabývat věrohodností jmenované svědkyně (měly k této otázce nechat vypracovat znalecký posudek), aby bylo například ozřejměno, zda jmenovaná mohla sexuální akt mezi ní a stěžovatelem správně vnímat a zda nebyla pod vlivem drog [stěžovatel v této souvislosti odkazuje na body 29 a 30 nálezu Ústavního soudu sp. zn. II.
ÚS 2929/18
ze dne 6. 3. 2020 (N 42/99 SbNU 49); rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná pod https://nalus.usoud.cz].
6. Stěžovatel se podle svého přesvědčení nedopustil jemu za vinu kladeného trestného činu ani v případě druhé poškozené, když tuto znal z dřívějška a měl s ní v minulosti pohlavní styk v jejím bytě; není přitom podle stěžovatele podstatné, zdali si na to poškozená Anna A. pamatovala či nikoliv. Navíc to byla uvedená poškozená, kdo měl podle stěžovatele vymyslet, že ji má odvézt od benzínové pumpy na břeh vodní plochy, kde si chtěla vypít kávu. Nevěrohodnost poškozené podle stěžovatele vyplývá i z tvrzení, že ji měl stěžovatel při vynuceném sexuálním aktu poškrábat na zápěstí, ačkoliv při následné gynekologické prohlídce na jejím těle nebyla zjištěna žádná poranění. V její vagíně rovněž nebylo nalezeno stěžovatelovo sperma (nemohlo tak dojít k tvrzenému vaginálnímu styku), když v této souvislosti rovněž nemůže obstát východisko obecných soudů, že se po vykonané souloži řádně vysprchovala. I tato poškozená prý uvedené trestní oznámení na stěžovatele podala z finančních důvodů. Podle stěžovatele pak soudem ustanovený soudní znalec z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, který posuzoval psychický stav Petry P., resp. důsledky stěžovatelova aktu na její psychické zdraví, podle stěžovatele překročil svá oprávnění, když ve svém znaleckém posudku uvedl, že je prokázána příčinná souvislost mezi potížemi poškozené a znásilněním. Uvedený znalec rovněž neměl k dispozici lékařskou zprávu z psychiatrické ambulance Fakultní nemocnice v Hradci Králové, když teprve až z ní mohlo vyplynout, jak závažný je psychický stav poškozené. S touto zprávou se přitom soudem ustanovený znalec seznámil teprve u hlavního líčení během několika vteřin, a přesto dovodil, že tato zpráva na závěrech jeho posudku nic nemění. Pokud ovšem za této situace obecné soudy z uvedeného znaleckého posudku vycházely, nevzaly v potaz celý proces utváření znaleckého posudku a tím porušily mimo jiné východiska nálezu sp. zn. III. ÚS 299/06 ze dne 30. 4. 2007 (N 73/45 SbNU 149). Špatný psychický stav poškozené byl podle stěžovatele dán spíše trestním řízením, přičemž je-li stěžovateli kladen za vinu důsledek ve formě těžké újmy na zdraví u této poškozené, pak stěžovatel trvá na tom, že u něj absentuje zavinění alespoň ve formě nevědomé nedbalosti, když si nemohl být vědom toho, že poškozená je citlivější povahy [v této souvislosti stěžovatel odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2012 sp. zn. 4 Tdo 1070/2012; rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná pod https://www.nsoud.cz]. Stěžovatel rovněž upozornil na znalecký posudek hodnotící jeho osobu, z něhož plyne, že není agresivní násilnickou osobou. S ohledem na všechny tyto okolnosti obecné soudy podle stěžovatele porušily zásadu volného hodnocení důkazů, zásadu in dubio pro reo a nezjistily skutkový stav tak, aby o něm nebyly důvodné pochybnosti. Jeho vina tak byla dovozena pouze na základě tvrzení proti tvrzení.
7. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, jelikož účastníkům jsou všechny podstatné skutečnosti známy.
8. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je totiž podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li však ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je totiž založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavně zaručená práva nebo svobody jeho účastníka, zda bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
9. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Postupují-li proto soudy v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Žádná pochybení ve shora naznačeném směru přitom Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal.
10. K vlastní argumentaci stěžovatele Ústavní soud v prvé řadě uvádí, že tato je v podstatě jen opakováním námitek, které stěžovatel uplatnil již v rámci řízení před obecnými soudy, a tyto se s nimi náležitě vypořádaly. Proto Ústavní soud na odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí z důvodu stručnosti odkazuje, a protože napadená rozhodnutí považuje za pečlivě, logicky a přesvědčivě odůvodněná, není důvod argumentaci v nich obsaženou k námitkám stěžovatele opakovat.
11. Nad tento rámec proto Ústavní soud k tvrzením stěžovatele pouze konstatuje, že i kdyby bylo možné podle jakýchsi objektivních společenských hledisek skutečně připustit (což zdejší soud v žádném případě netvrdí), že se poškozené chovaly sexuálně vyzývavě nebo neodpovědně, pak vzdor tomu jakýkoliv kontakt stěžovatele s poškozenými měl mít hranice právě tam, kde to bylo přijatelné nejen pro stěžovatele, nýbrž především pro poškozené. Konkrétně řečeno proto nelze dovozovat, že i pokud by např. poškozená Anna A. skutečně vedla směrem ke stěžovateli sexuálně vyzývavou komunikaci, nemohl si to stěžovatel vykládat automaticky tak, že s touto poškozenou může mít pohlavní styk jen proto, že on má na něm zájem. Stejný závěr pak samozřejmě platí i ve vztahu k poškozené Petře P., přičemž je zřejmé, že na právě uvedeném nemůže ničeho změnit ani okolnost, pokud by některá z poškozených žila neustáleným partnerským životem, jak stěžovatel tvrdí.
12. Zcela bez významu je pak stěžovatelova poněkud spekulativní úvaha, že obě poškozené prý původně trestní oznámení na stěžovatele ani podávat nechtěly (a pokud ho podaly, tak jen z důvodu, aby na stěžovateli získaly patřičné odškodné), když i z toho lze podle něj soudit, že ke znásilnění ve skutečnosti nedošlo a sexuální kontakt s oběma poškozenými byl dobrovolný. Okolnost, že poškozené měly se stěžovatelem pohlavní styk nedobrovolně, není relativizována ani tím, že po události byly schopné komunikovat nebo vykonávat povinnosti běžného života; ostatně psychická zátěž z takto prožitého traumatu se ne u každé obětí musí dostavit v plné intenzitě okamžitě a naopak se jistě může dostavit až po uplynutí určité doby v návaznosti na uvědomění si plné vážnosti situace. S ohledem na hodnocení provedené obecnými soudy pak Ústavní soud konstatuje, že odkazuje-li stěžovatel mimo jiné na elektronickou komunikaci, kterou po znásilnění vedla s jedním ze svých známých poškozená Anna A., pak tato ani podle Ústavního soudu nepůsobí jako chladný, předem promyšlený kalkul namířený a vedený s cílem stěžovatele poškodit.
13. Obecné soudy také vysvětlily, proč projevy obou poškozených u hlavního líčení hodnotily jako zcela věrohodné, a proto k této otázce nenechávaly vypracovat žádné znalecké zkoumání. V této souvislosti rovněž Ústavní soud nemohl přehlédnout poněkud rozpornou argumentaci samotného stěžovatele, který před obecnými soudy mimo jiné uvedl, že poté, co s ním měla Anna A. (údajně) dobrovolně sexuální styk, oblékla se a jela v rámci výkonu taxislužby pro zákazníka, který služby taxi poptával. Uvedené totiž nekoresponduje se stěžovatelem formulovanou výtkou namířenou na obecné soudy, že měly u Anny A. posuzovat, zdali si tato může průběh jejich vzájemného sexuálního kontaktu vlastně pamatovat (a zda ho mohla správně vnímat), když u ní například obecné soudy nenechaly ověřit, zda nebyla pod vlivem nějaké návykové látky; stěžovatel přitom v kontextu, který sám v dané souvislosti uvádí, nevysvětluje a ani nenaznačuje, proč by jmenovaná poškozená pod vlivem jakékoliv látky, omezující schopnost jejího vnímání, měla být. Také proto je značně nepřiléhavý jeho odkaz na nález sp. zn. II. ÚS 2929/18 , neboť ze skutkových okolností vylíčených v odůvodnění tohoto rozhodnutí Ústavního soudu je zjevné, že v tehdy posuzované věci rozhodné svědectví bylo ovlivněno právě alkoholem.
14. Dovozuje-li stěžovatel nevěrohodnost poškozené Petry P. z toho, že měla uvést, že stěžovatel ve snaze přemoci její odpor proti pohlavnímu styku, jí měl poškrábat zápěstí, ač se o tomto nezmiňuje zpráva z gynekologického vyšetření, pak úvahu lze naopak i podle Ústavního soudu vést způsobem, že lékař provádějící gynekologické vyšetření si poškrábaného zápěstí celkem logicky nemusel vůbec všimnout. Obecné soudy ostatně také vysvětlily, že pohlavní styk mezi poškozenou Petrou P. a stěžovatelem nevylučuje, že v jejích vnitřních rodidlech nebylo nalezeno stěžovatelovo sperma. Naopak Ústavní soud nepřehlédl, že chromozomální materiál stěžovatele byl nalezen jak na kalhotkách poškozené, tak na jejím těle; z toho důvodu považuje Ústavní soud za zcela racionální, pokud obecné soudy uvěřily tvrzení poškozené, že tato se po nechtěném styku důkladně osprchovala, což lze vnímat vzhledem k charakteru celé události jako zcela přirozenou reakci. I kdyby pak bylo správné tvrzení stěžovatele, že soudem ustanovený znalec, posuzující psychický stav Petry P., překročil jemu právním řádem danou kompetenci, neboť konstatoval prokázání příčinné souvislosti mezi potížemi poškozené a znásilněním, pak na jeho odborných závěrech, týkajících se zdravotního stavu poškozené, to ničeho nemění a soudu tedy nic nebránilo v tom, aby si uvedenou eventuální příčinnou souvislost zhodnotil v rámci svých úvah sám.
15. Neobstojí rovněž, namítá-li stěžovatel v ústavní stížnosti, že se uvedený soudní znalec nedostatečně seznámil s lékařskou zprávou poškozené, která byla vypracována příslušnou fakultní nemocnicí. Jednak lze totiž usuzovat, že znalec jako odborník ve své oblasti se v jiném odborném textu (lékařské zprávě) orientuje mnohem rychleji než laik, když navíc stěžovatel ani sám nenaznačuje, že by uvedená lékařská zpráva fakultní nemocnice byla se závěry uvedeného znalce jakkoliv v rozporu. V daném kontextu působí opět poněkud nepřípadně i stěžovatelův odkaz na nález sp. zn. III. ÚS 299/06 , když v tomto odkazovaném případě musely obecné soudy provádět hodnocení znaleckého posudku v rámci relativně nového oboru, pro něhož byl tehdy nedostatek specialistů. O takovou situaci se však zjevně ve stěžovatelově věci nejednalo.
16. Ústavněprávní relevanci podle Ústavního soudu konečně nemá ani stěžovatelem tvrzený nedostatek ohledně formy jeho zavinění ve vztahu k těžké újmě na zdraví, kterou poškozené Petry P. svým činem způsobil. S touto námitkou se totiž podrobně vyrovnal ve svém rozhodnutí již Nejvyšší soud a Ústavní soud na příslušné pasáže odůvodnění jeho rozhodnutí v tomto rozsahu plně odkazuje. Nadto i podle jeho názoru obstojí úvaha Nejvyššího soudu, že vzhledem k okolnostem, za nichž k sexuálnímu kontaktu mezi stěžovatelem a poškozenou Petrou P. došlo, lze akceptovat obecné východisko, že si stěžovatel mohl být vědom toho, že uvedené jednání poškozené může způsobit psychické trauma; z hodnocení osobnostního profilu stěžovatele ostatně vyplývá, že tento je zcela orientovaný a je průměrně inteligentní. V případě stěžovatele tak podle Ústavního soudu nelze vést oprávněné úvahy ani tím směrem, že mohl vycházet z toho, že jeho jednání poškozené psychicky ublížit nemůže; následky, které se u poškozené Petry P. projevily, totiž nelze hodnotit jakkoliv výjimečné či neobvyklé. Zavinění v případě stěžovatele ve vztahu k těžké újmě na zdraví nelze tedy podmiňovat např. tím, že by si stěžovatel musel být vědom nějakých specifik její osobnosti [srov. argumentem z opaku stěžovatelem odkazované usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tdo 1070/2012].
17. Ústavní soud dále uvádí, v rámci trestního řízení nevyšlo nijak najevo, že by obě poškozené obvinily stěžovatele z uvedeného jednání s jakýmkoliv zištným cílem vůči jeho osobě; tvrdí-li stěžovatel v této souvislosti opak, jedná se z jeho strany podle Ústavního soudu o pouhé nikterak nepodložené spekulace.
18. Závěrům učiněným v posuzované věci obecnými soudy konečně neodporuje ani závěr plynoucí z odborného z posouzení osobnosti stěžovatele, z něhož sice plyne, že není agresivní, ale projevuje se u něj nezdrženlivost.
19. Ústavní soud tedy konstatuje, že napadenými rozhodnutími nebyla porušena základní práva stěžovatele a proto ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 29. listopadu 2022
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu