Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatele F. G., zastoupeného JUDr. Lubomírem Müllerem, advokátem se sídlem v Praze 5, Symfonická 1496/9, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 21. 9. 2010, č.j. 10 C 429/2009-22, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud - pro porušení čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny"), ustanovení čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluvy") - zrušil v záhlaví uvedený rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2, vydaný v jeho občanskoprávní věci.
Tímto rozhodnutím soud zamítl žalobu, kterou se stěžovatel proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti domáhal zaplacení částky 2 340 Kč coby paušální náhrady nákladů výkonu trestu.
Soud připomenul, že Vojenský obvodový soud Brno usnesením ze dne 24. 9. 1992, sp. zn. 1 Rtv 42/92, rozsudek Nižšího vojenského soudu Brno ze dne 22. 1. 1954, sp. zn. T 5/54, podle § 14 odst. 1 písm. f) zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve výroku o (stěžovatelově) trestu zrušil a usnesením ze dne 1. 10. 1992 trestní stíhání stěžovatele s poukazem na amnestii prezidenta republiky zastavil.
Obvodní soud pro Prahu 2 dovodil, že proto "právo žalobce na náhradu škody zaniklo uplynutím tříleté prekluzívní doby podle § 24 odst. 2 zák. č. 119/1990 Sb. nejpozději v roce 1995". Jelikož žaloba byla soudu "podána až v roce 2009", nezbývá než ji zamítnout.
Východisko oponentury výsledku řízení před Obvodním soudem pro Prahu 2 čerpá stěžovatel z odůvodnění rozsudku ze dne 31. 3. 2010, č. j. 15 C 357/2009-19, kterým tentýž soud jeho žalobě odvíjející se ze shodného skutkového a právního základu vyhověl.
V poukazovaném rozhodnutí - potvrzeném rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 22. 9. 2010, č. j. 58 Co 300/2010-34 - soud vysvětlil, že počátek běhu prekluzívní lhůty podle zákona č. 119/1990 Sb. nelze spojovat s usneseními bývalého Vojenského obvodového soudu Brno, neboť prvně uvedeným byl "pouze zrušen výrok o trestu, avšak nikoli o vině" a pozdějším "byla aplikována amnestie prezidenta republiky, a tudíž nárok byl vyloučen ustanovením § 24 odst. 1 zákona č. 119/1990 Sb. ve spojitosti s ustanovením § 6 odst. 3 písm. h) zákona č. 58/1969 Sb.", nadto jej Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 13. 5. 2008, sp. zn. 4 Tz 40/2008, zrušil.
Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
Stěžovatel tedy musí tvrdit existenci ústavněprávně relevantní újmy, jež rozhodnutím obecného soudu nastala v jeho právní sféře. Specifický přístup přitom zaujímá Ústavní soud ve vztahu k újmám, jež jsou dovozovány z tzv. věcí bagatelních, jak tomu je právě v nyní souzené věci, jestliže ji představuje peněžní částka jistiny 2 340 Kč.
Zde se Ústavní soud projevuje s mimořádnou zdrženlivostí, a ve vztahu k nim konstantně uvádí, že úspěšné uplatnění ústavní stížnosti, jež (obsahově) nevychází z ničeho jiného než z tvrzení, že výkladem jednoduchého práva bylo porušeno ústavně garantované právo na spravedlivý proces, resp. soudní ochranu (článek 36 odst. 1 Listiny), předpokládá splnění rigorózně kladených podmínek; opodstatněnost (resp. i meritorní projednatelnost) ústavní stížnosti v takové věci přichází v úvahu jen v případech zcela extrémního vybočení ze standardů, jež jsou pro postupy zjišťování skutkového základu sporu a pro jeho právní posouzení esenciální (viz např. rozhodnutí ve věcech
sp. zn. IV. ÚS 695/01
,
sp. zn. IV. ÚS 185/98
,
sp. zn. III. ÚS 200/05
,
sp. zn. IV. ÚS 8/01
,
sp. zn. II. ÚS 436/01
,
sp. zn. IV. ÚS 502/05
nebo
sp. zn. III. ÚS 1285/09
a
sp. zn. III. ÚS 3021/09
, všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Mělo-li by jít o jiná ústavně zaručená práva, je implicitním předpokladem jejich ochrany před Ústavním soudem, aby byla - alespoň tvrzena - existence podstatné újmy, jež byla stěžovateli zásahem do nich způsobena (viz např. rozhodnutí
sp. zn. III. ÚS 1285/09
,
sp. zn. III. ÚS 3021/09
nebo
sp. zn. III. ÚS 3119/09
).
Tyto podmínky zásahu Ústavního soudu - ve smyslu existence rozhodnutí excesivního - v dané věci dány zjevně nejsou.
Ústavní soud též dříve konstatoval, že nelze takový výklad chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsenzu o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv, resp. do stanovení jejich hranice (blíže viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 10. 2009,
sp. zn. II. ÚS 2538/09
).
Jen na vysvětlenou ku stěžovatelovu poukazu na odlišnost rozhodovací praxe jiného samosoudce Obvodního soudu pro Prahu 2 (rozsudek ze dne 31. 3. 2010, č. j. 15 C 357/2009-19, aprobovaný odvolacím soudem) se poznamenává, že sjednocování judikatury obecných soudů je zákonným úkolem Nejvyššího soudu a nikoliv soudu Ústavního.
Ústavní soud tedy neshledal, že by v činnosti jednajícího soudu došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by mohlo mít za následek relevantní porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele. Ústavní stížnost proto posoudil jako zjevně neopodstatněnou, a jako takovou ji v senátu usnesením (bez jednání) odmítl [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Stojí za zaznamenání, že v jiných (obdobných) věcech Ústavní soud vyslovil i silnější názor (v usneseních
sp. zn. II. ÚS 2538/09
,
III. ÚS 160/10
,
III. ÚS 170/10
a
III. ÚS 173/10
), kdy s poukazem na bagatelnost sporu ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným, resp. (v usnesení
sp. zn. I. ÚS 1023/08
) jako návrh nepřípustný (§ 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. prosince 2010
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu