Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Přibáně, soudce Josefa Baxy (soudce zpravodaje) a soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Pavla Chrásta, zastoupeného JUDr. Martinem Dančišinem, advokátem, sídlem Husova 240/5, Praha 1 - Staré Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2024 č. j. 33 Cdo 865/2023-178, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a Jiřího Maršíka, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení jeho základních práv podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Obvodní soud pro Prahu 5 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem ze dne 16. 6. 2022 č. j. 31 C 144/2021-128 zamítl žalobu stěžovatele o zaplacení 96 093 Kč (výrok I.), zastavil řízení co do částky 1 902 Kč (výrok II.) a rozhodl o vrácení části zaplaceného soudního poplatku (výrok III.) a náhradě nákladů řízení (výrok IV.). Konstatoval, že vedlejší účastník porušil smluvní povinnost vybudovat ve své bytové jednotce sousedící s bytovou jednotkou stěžovatele akustickou stěnu. Podmínky pro vznik stěžovatelem tvrzené odpovědnosti k náhradě škody (spočívající v náhradě poloviny nákladů na vybudování akustické stěny v jeho bytové jednotce a náhrady částky, o kterou se snížila hodnota bytové jednotky stěžovatele z důvodu zmenšení její podlahové plochy) však nebyly naplněny. Náklady stěžovateli vznikly v souvislosti s odhlučněním vlastní bytové jednotky, došlo tím ke zvýšení komfortu jejího užívání a akustická stěna byla vybudována nezávisle na jednání vedlejšího účastníka. Obvodní soud neshledal ani příčinnou souvislost mezi vznikem tvrzené škody a nesplněním smluvené povinnosti vedlejšího účastníka. Žalobci by náklady na vybudování stěny vznikly a podlahová plocha bytové jednotky by se zmenšila i v případě splnění povinnosti vedlejším účastníkem. Obvodní soud doplnil, že si strany neujednaly lhůtu ke splnění povinnosti ani jakýkoli následek v případě jejího nesplnění. Vedlejší účastník následně převedl vlastnické právo k bytové jednotce, a proto již nemohl z objektivních důvodů svou povinnost splnit.
3. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudek obvodního soudu v napadených výrocích I a IV potvrdil (výrok I.) a rozhodl a náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
4. Nejvyšší soud odmítl dovolání pro nepřípustnost. K otázce odpovědnosti smluvní strany za újmu způsobenou porušením smluvní povinnosti jednáním, v jehož důsledku zanikla smlouva pro následnou nemožnost plnění, odkázal stěžovatel na judikaturu Nejvyššího soudu, která je na daný případ nepřiléhavá. K ostatním otázkám vymezeným v dovolání Nejvyšší soud konstatoval, že na jejich řešení není rozhodnutí městského soudu založeno. Rozsudek městského soudu spočívá na závěru, že stěžovateli žádná škoda nevznikla a není navíc dána ani příčinná souvislost mezi tvrzenou škodou a porušením smluvní povinnosti vedlejšího účastníka. Jen jako obiter dictum soudy uvedly, že povinnost vedlejšího účastníka zanikla v důsledku převodu vlastnického práva k bytové jednotce na třetí osobu.
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že nesouhlasí se závěrem Nejvyššího soudu, že by jím v dovolání předestřené otázky nezakládaly přípustnost dovolání. Nejvyšší soud v odůvodnění pouze stroze konstatoval, že jím uváděná rozhodnutí Nejvyššího soudu nejsou na jeho případ aplikovatelná, neboť se týkají zániku smlouvy o smlouvě budoucí kupní a odpovědnosti za škodu a na jím vznesených právních otázkách napadené rozhodnutí nezávisí. Stěžovatel se také domnívá, že rozhodnutí Nejvyššího soudu nebylo řádně odůvodněno.
6. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen advokátem v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
7. Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti soudů zasahovat jen tehdy, postihují-li chybná interpretace nebo aplikace podústavního práva nepřípustně některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky řádného procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich použití při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu, příslušejí obecným soudům. Zřetelně tak zdůrazňuje zásadu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 83 a 91 odst. 1 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k porušení ústavně zaručených práv.
8. Těžištěm ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele se závěrem Nejvyššího soudu o nepřípustnosti dovolání a také jeho nedostatečné odůvodnění. Ústavní soud opakovaně připomíná, že právo na podání dovolání či jiného mimořádného opravného prostředku z ústavního pořádku dovozovat nelze. Současně však zdůrazňuje, že rozhodne-li se zákonodárce institut dovolání vytvořit, rozhodování o něm nelze vyjímat z rámce ústavněprávních principů a ústavně zaručených práv a svobod jednotlivce, a to zejména práva na přístup k soudu [srov. např. nálezy ze dne 11. 2. 2004 sp. zn. Pl. ÚS 1/03
(N 15/32 SbNU 131; 153/2004 Sb.), ze dne 10. 5. 2005 sp. zn. IV. ÚS 128/05
(N 100/37 SbNU 355) nebo ze dne 24. 1. 2024 sp. zn. IV.ÚS 2939/23 ].
9. Ustanovení § 243f odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, umožňuje, aby Nejvyšší soud v odůvodnění rozhodnutí o odmítnutí dovolání pro nepřípustnost pouze stručně uvedl, proč je dovolání nepřípustné. Na požadavek, aby Nejvyšší soud dovolateli vysvětlil, proč dovolání odmítl, ale rezignovat nelze. V tomto světle také Ústavní soud posuzoval napadené usnesení Nejvyššího soudu. Názor stěžovatele ohledně nedostatečného odůvodnění napadeného rozhodnutí nesdílí. Nejvyšší soud reagoval na všechny stěžovatelem vymezené právní otázky a vysvětlil, proč přípustnost dovolání založit nemohou. Napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu co do rozsahu a obsahu odůvodnění nijak nevybočuje z obvyklého způsobu.
10. Ani v samotném posouzení nepřípustnosti dovolání Nejvyšším soudem neshledal Ústavní soud žádné ústavně relevantní pochybení. Tento právní závěr nepřekračuje rámec výkladu podústavních předpisů. To, že stěžovatel zastává odlišný právní názor, nemůže samo o sobě odůvodnit opodstatněnost ústavní stížnosti. Nejvyšší soud zdůraznil, že napadené rozhodnutí městského soudu je založeno na tom, že stěžovateli žádná škoda nevznikla, a navíc není dána příčinná souvislost mezi tvrzenou škodou a porušením smluvní povinnosti vedlejšího účastníka. Tyto závěry však stěžovatel v dovolání nijak nezpochybnil. Všechny stěžovatelem v dovolání vytyčené otázky míří pouze na otázku odpovědnosti za újmu způsobenou porušením smluvní povinnosti jednáním, v jehož důsledku zanikla smlouva pro následnou nemožnost plnění.
11. Ústavní soud ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele, dospěl proto k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jej mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 28. května 2025
Jiří Přibáň v. r. předseda senátu