Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky Bc. Martiny Kalinové, zastoupené Mgr. Alicí Hejzlarovou, LL.M., MBA, advokátkou, sídlem Žitná 1575/49, Praha 1, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 15. září 2022 č. j. 6 As 85/2021-35, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, a Policejního prezidenta Policie ČR, sídlem Strojnická 27, Praha 7, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 2, čl. 37 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti. Rozhodnutím ředitele Krajského ředitelství policie hlavního města Prahy, Policie České republiky ze dne 23. 6. 2016 byla stěžovatelka podle § 189 odst. 1 zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 361/2003 Sb."), a § 2 odst. 1 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích (dále jen "zákon o přestupcích"), uznána vinnou ze spáchání jednání, které má znaky přestupku podle § 49 odst. 1 písm. c) zákona o přestupcích, neboť úmyslně hrubě narušila občanské soužití jiným hrubým jednáním podle § 51 odst. 1 písm. d) zákona č. 361/2003 Sb.; za to jí byl uložen kázeňský trest odnětí služební hodnosti vrchní inspektorka.
Stěžovatelka citované rozhodnutí napadla odvoláním. Vedlejší účastník svým rozhodnutím ze dne 6. 10. 2016 změnil výrok odvoláním napadeného rozhodnutí obsahující skutkovou větu tak, že: "žalobkyně se uznává vinnou ze spáchání jednání, které má znaky přestupku podle § 49 odst. 1 písm. c) zákona o přestupcích, kterého se dopustila tím, že se dne 11. 10. 2015 ve společných prostorách bytového domu v obci X a v jeho okolí dopustila hrubých neslušností, které spočívaly v nevyprovokovaném verbálním napadání nájemníků uvedeného domu a vyhrožování z pozice příslušnice PČR, když bez zjevného důvodu či provokace verbálně napadla M.
R., který hleděl z okna svého bytu, slovy "zalez, ty starej čuráku", J. M. slovy "zalez, ty píčo, co čumíš" a dalšími přesně nezjištěnými hrubě vulgárními výrazy V. J. za přítomnosti nezletilých dětí, přičemž tyto projevy opětovně doprovázela hlasitým křikem a vyhrožováním, kterým veřejně a hlasitým projevem všechny přítomné upozorňovala na svou příslušnost k Policii České republiky. Dále se před příjezdem hlídky obvodního oddělení PČR Krásná Lípa převlékla do části služebně pracovního stejnokroje vzor 92 (černé tričko s nápisem POLICIE), čímž ve spojení s ústním projevem upozornila na svoji příslušnost k Policii České republiky a úmyslně ve formě přímého úmyslu podle § 4 odst. 2 písm. a) zákona o přestupcích hrubě narušila občanské soužití jiným hrubým jednáním a jednala v rozporu s § 45 odst. 1 písm. i) zákona o služebním poměru, který stanoví povinnost příslušníka PČR chovat se i v době mimo službu tak, aby svým jednáním neohrozil dobrou pověst bezpečnostního sboru v rozporu se závazným pokynem policejního prezidenta číslo 181/2006, kterým se stanoví základní pravidla chování služebního jednání a služební zdvořilosti PČR, a rozkazem policejního prezidenta číslo 154/2011 o profesní etice PČR." V ostatním, včetně výroku o odnětí služební hodnosti vrchní inspektorka, bylo rozhodnutí potvrzeno.
3. Proti rozhodnutí vedlejšího účastníka podala stěžovatelka žalobu, kterou Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") zamítl, neboť se ztotožnil se závěrem vedlejšího účastníka, že zjištěné skutečnosti odůvodňují závěr, že jednání stěžovatelky bylo v rozporu s požadavky kladenými na příslušníka policie. Stěžovatelka svým jednáním podle městského soudu jednoznačně ohrozila dobrou pověst bezpečnostního sboru a uložený trest je v souladu s podmínkami stanovenými v § 186 odst. 8 zákona č. 361/2003 Sb.
4. Rozsudek městského soudu napadla stěžovatelka kasační stížností, kterou Nejvyšší správní soud ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítl.
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že byla před řešeným incidentem dlouholetou příslušnicí Policie České republiky bez jakýchkoliv kázeňských či jiných problémů, a tudíž ztráta služby, se kterou se identifikovala, a která pro ni nebyla jen prací, ale skutečně službou, byla citelným zásahem do jejího osobního života. Uložení jednoho z nejpřísnějších kázeňských trestů - odebrání hodnosti vedlo k bezprostřednímu dopadu na životní, osobní a pracovní situaci stěžovatelky, kdy zejména musela překlenout období ztráty příjmu, došlo také k dalšímu prohloubení propasti mezi sousedy v dotčeném bytovém domě, kteří stěžovatelku a její rodinu neměli rádi, opakovaně si na ni bezdůvodné stěžovali a mstili se jí. Stěžovatelka v ústavní stížnosti trvá na tom, že na základě provedených důkazů nebyl řádně zjištěn skutkový stav věci, neboť nebyla prokázána pravdivost tvrzení některých svědků, kteří uvedli, že stěžovatelka vyhrožovala obyvatelům bytového domu újmou z pozice příslušnice Policie České republiky. Stěžovatelka navrhla provedení řady důkazů, které pravdivost těchto tvrzení vyvracejí, zejména šlo o svědecké výpovědi pana Baláže a paní Štěpánkové. Správní orgány však zjišťovaly skutkový stav pouze provedením důkazů, svědčících v neprospěch stěžovatelky, i když stěžovatelka opakovaně poukazovala na podjatost vyslechnutých svědků pro dlouhodobou nevraživost k její osobě, na dispoziční řešení bytového domu, které vylučuje svědky popsaný průběh událostí (stěžovatelka navrhovala provedení místního šetření), a na absurdnost tvrzení, že se za klimatických podmínek onoho dne pohybovala pouze v tričku s nápisem POLICIE. Vedlejší účastník však neprovedl stěžovatelkou navrhované důkazy, čímž byla zkrácena na svých právech. Závěrem stěžovatelka poukazuje na délku řízení (7 let) a na skutečnost, že kázeňské řízení, které je správním řízením trestním sui generis, nerespektuje nezávislost soudního řízení podle požadavků čl. 36 odst. Listiny.
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla včas podána oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž bylo vydáno rozhodnutí napadené v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu, a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
7. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a vzhledem k tomu jej nelze považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů. Ústavní soud napadená rozhodnutí posuzuje kritériem, jímž je ústavní pořádek a jím zaručená základní práva a svobody; není jeho věcí perfekcionisticky přezkoumat případ sám z pozice podústavního práva.
Ústavní soud taktéž není primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž ex constitutione k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem. V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí být oprávněn k výkladu podústavního práva v oblasti veřejné správy pouze tehdy, jestliže by jeho aplikace v daném konkrétním případě učiněná správními soudy byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zakotvených v hlavě páté Listiny, a tudíž by ji bylo možno kvalifikovat jako aplikaci práva mající za následek porušení základních práv a svobod [srov. nález ze dne 10.
10. 2002 sp. zn. III. ÚS 173/02
(N 127/28 SbNU 95), nález ze dne 6. 11. 2003 sp. zn. IV. ÚS 239/03
(N 129/31 SbNU 159) a další, dostupné stejně jako další citovaná rozhodnutí na http://nalus.usoud.cz].
8. K takovému pochybení správních soudů v nyní posuzované věci nedošlo a do základních práv stěžovatelky zasaženo nebylo. Ústavní soud konstatuje, že se stěžovatelka domáhá přehodnocení závěru Nejvyššího správního soudu; v ústavní stížnosti ovšem v podstatě pouze opakuje argumentaci, kterou již před správními orgány a správními soudy uplatnila, a která jimi byla dostatečným způsobem vypořádána. Ústavní soud je přesvědčen, že v této konkrétní souzené věci není důvodu, aby závěr Nejvyššího správního soudu z ústavněprávního hlediska neakceptoval, když napadené rozhodnutí považuje za řádně odůvodněné a přesvědčivé.
9. Nejvyšší správní soud se předně řádně vypořádal s námitkou nedostatečně zjištěného skutkového stavu a poukázal na to, že ve věci bylo vyslechnuto sedm svědků, z jejichž v podstatě shodných výpovědí vyplývá, že stěžovatelka jednala s obyvateli domu výrazně arogantně, obyvatele domu nevybíravě a velmi hrubě verbálně napadala a vyhrožovala jim, přičemž dávala najevo svou příslušnost k Policii České republiky. Svědek Hynek, jenž byl vyslechnut na návrh stěžovatelky, sice popisoval skutkový děj odlišně než ostatní svědci, ani jeho výpověď však nezvrátila rozhodné okolnosti skutku, který je stěžovatelce kladen za vinu. Nejvyšší správní soud se proto ztotožnil s názorem vedlejšího účastníka a městského soudu, že provádění výslechů dalších svědků a místního šetření by bylo pro zjištění relevantních skutkových okolností za této situace nadbytečné.
10. Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá i zásada volného hodnocení důkazů, jež má předobraz již ve stanovených pravidlech jejich provádění; to znamená, že soud - a v tomto případě i správní orgán - rozhoduje, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní a které z navržených (případně i nenavržených) důkazů provede, případně zda a nakolik se jeví nezbytné (žádoucí) dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti má za zjištěné, které dokazovat netřeba.
Neplatí pak, že je procesní povinností správního orgánu či soudu vyhovět každému důkaznímu návrhu; oproti tomu je zcela regulérní navržený důkaz neprovést, jestliže skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení, není-li navržený důkaz způsobilý ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, anebo je odůvodněně nadbytečný, jelikož skutečnost, k níž má být proveden, byla již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností ověřena nebo vyvrácena jinak [srov. nález ze dne 24.
2. 2004 sp. zn. I. ÚS 733/01
(N 26/32 SbNU 239), nález ze dne 29. 6. 2004 sp. zn. III. ÚS 569/03
(N 87/33 SbNU 339) a další, dostupné stejně jako dále uvedená rozhodnutí Ústavního soudu na http://nalus.usoud.cz].
11. V nyní posuzované věci Nejvyšší správní soud v napadeném rozsudku odůvodnil, že z návrhu stěžovatelky na doplnění dokazování i z její odvolací argumentace jednoznačně vyplynulo, že výslechy dalších svědků měly prokázat neúnosné vztahy a konfliktní atmosféru v bytovém domě. Nejvyšší správní soud se shodl s vedlejším účastníkem i s městským soudem, že vzájemná animozita byla z již provedeného dokazování zřejmá a další dokazování by k tomuto skutkovému aspektu nic podstatného nepřineslo. Nejvyšší správní soud v této souvislosti přisvědčil i závěru, že ani vyhrocené vztahy či konfliktní atmosféra stěžovatelku nezbavují odpovědnosti za skutek, který má znaky přestupku dle § 49 odst. 1 písm. c) zákona o přestupcích.
K námitce stěžovatelky, že její jednání nedosahovalo dostatečné intenzity hrubosti, Nejvyšší správní soud konstatoval, že výrazy, které stěžovatelka použila, Akademický slovník současného jazyka českého označuje za silně vulgární, tabuizované lexikální jednotky, hrubější výrazy snad český jazyk ani nezná. K tomu Nejvyšší správní soud dodal, že i za situace, že by stěžovatelka čelila ze strany sousedů hrubým urážkám, nelze akceptovat argument nutné obrany, neboť stěžovatelka nebyla s to svým verbálním projevem odvrátit takový útok a oplácení nutnou obranou není.
Nejvyšší správní soud označil za nepřípustné, aby se příslušnice Policie ČR takto hrubě vyjadřovala bez ohledu na to, zda vulgární nadávku použila jako první nebo ji opětovala.
12. Ústavní soud neshledal důvod, pro který by takto řádně odůvodněný závěr Nejvyššího správního soudu bylo možno označit za svévolný či extrémní, resp. excesivní, neboť má racionální základnu a je logicky a srozumitelně odůvodněn, což je z pohledu zásad ústavněprávního přezkumu rozhodné. V tomto směru Ústavní soud v podrobnostech odkazuje na přiléhavé odůvodnění ústavní stížností napadeného rozsudku, který se se všemi námitkami stěžovatelky vypořádal způsobem, který Ústavní soud neshledal vybočujícím z mezí ústavnosti, neboť Nejvyšší správní soud při svém rozhodování vyšel z dostatečných skutkových zjištění a aplikoval odpovídající zákonné normy i judikaturu Ústavního soudu (ohledně interpretace omezujících pravidel procesu ve správním trestání).
13. Namítá-li stěžovatelka, že před řešeným incidentem neměla kázeňské či jiné problémy, toto její tvrzení neodpovídá obsahu napadeného rozhodnutí vedlejšího účastníka, z něhož vyplývá, že stěžovatelka měla v roce 2014 konflikt se starší sousedkou v místě bydliště, kdy měla sousedku napadnout nebo vyhrožovat napadením, a zdůrazňovat příslušnost k Policii České republiky. Vedlejší účastník dále uvádí, že podle obsahu spisového materiálu to byla právě stěžovatelka, kdo vyvolával v předmětném bytovém domě spory, z těchto důvodů na ni byla podána stížnost na Obecní úřad X, kterou podepsalo 21 obyvatel domu. Ze spisového materiálu dále vyplývá, že stěžovatelka 2. 5. 2015 napadla verbálně i fyzicky muže v autobuse, přičemž za tento čin byla uznána vinnou a byl jí udělen kázeňský trest pokuta.
14. S ohledem na výše uvedené nemá Ústavní soud důvod zpochybňovat závěry napadeného rozhodnutí, v němž porušení základních práv stěžovatelky neshledal. Stěžovatelka toliko polemizuje s argumentací správních soudů v rovině běžného zákona, nesouhlasí s jejich výkladem právních předpisů a nastiňuje vlastní právní názor, který jediný považuje za správný. Pouhý nesouhlas s právním názorem vysloveným v napadeném rozhodnutí však opodstatněnost ústavní stížnosti založit nemůže. Tvrdí-li stěžovatelka, že kázeňské řízení nenaplňuje požadavky spravedlivého procesu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, nelze než uvést, že rozhodnutí vedlejšího účastníka, tedy policejního orgánu, podléhá dvoustupňovému přezkumu ve správním soudnictví. Této možnosti stěžovatelka využila a jí napadená správní rozhodnutí tak byla přezkoumána dvěma stupni nezávislých a nestranných soudů v souladu s čl. 36 odst. 1 Listiny.
15. Naznačuje-li stěžovatelka v ústavní stížnosti, že řízení, z nichž vzešla napadená rozhodnutí, byla stižena průtahy, pak měla využít procesní prostředky, jež jí za tím účelem právní řád poskytuje.
16 Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení základních práv a svobod stěžovatelky, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 29. listopadu 2022
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu