Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Zemánka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatelky Mgr. Danuše Korczyńské, zastoupené Mgr. Bc. Martinem Kůsem, advokátem se sídlem v Praze, Kaprova 42/14, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2022 sp. zn. 21 Cul 8/2022, a proti jinému zásahu orgánu veřejné moci spočívajícím v nenařízení jednání ve věci vedené u Vrchního soudu v Praze pod sp. zn. 3 Cmo 20/2018, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, protože jím měla být porušeno její ústavně zaručená základní práva podle článků 36 odst. 1, 37 odst. 2, 38 odst. 2 a 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod ("Listina"). Dále se domáhá, aby Ústavní soud zakázal Vrchnímu soudu v Praze pokračovat v zásahu spočívajícím v nenařízení jednání v odvolacím řízení vedeném u tohoto soudu pod sp. zn. 3 Cmo 20/2018, neboť má za to, že tímto zásahem došlo k porušení jejích ústavně zaručených základních práv podle článků 36 odst. 1, 37 odst. 2, 38 odst. 2 a 40 odst. 3 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti a přiložených dokumentů Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka byla rozhodnutím Obvodního soudu pro Prahu 8 jmenována správkyní dědictví ve věci vedené pod sp. zn. 20 D 1112/2003. Stěžovatelka jako správkyně dědictví podala k Městskému soudu v Praze žalobu, o níž je vedeno řízení pod sp. zn. 78 Cm 152/2009. Proti rozsudku ze dne 12. 10. 2018 č. j. 78 Cm 152/2009-611 podala stěžovatelka odvolání, o němž je vedeno řízení u Vrchního soudu v Praze pod sp. zn. 3 Cmo 20/2018.
3. Vrchní soud v Praze nařídil jednání ve věci na 25. 10. 2021, ale dne 20. 10. 2021 jednání odročil na neurčito, neboť na majetek stěžovatelky byl prohlášen konkurs usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. 9. 2021 č. j. KSOS 34 INS 21097/2019-A-104.
4. Stěžovatelka nesouhlasila s postupem vrchního soudu a dne 3. 6. 2022 proto podala k vrchnímu soudu žádost o nařízení jednání, v níž uvedla, že v předmětné věci nevystupuje jako fyzická osoba, ale jako soudem ustanovená správkyně dědictví, a proto se prohlášením konkurzu na ni jako fyzickou osobu toto řízení nepřerušuje.
5. Neboť její žádosti nebylo vrchním soudem vyhověno, podala stěžovatelka návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu, v němž žádala Nejvyšší soud, aby vydal usnesení, jímž určí Vrchnímu soudu v Praze lhůtu pro nařízení odvolacího jednání v délce 15 dní.
6. Nejvyšší soud svým usnesením ze dne 14. 9. 2022 č. j. 21 Cul 8/2022-769 její návrh zamítl. Uvedl, že předseda senátu vrchního soudu Mgr. Jiří Čurda opakovaně vyzval insolvenčního správce ke sdělení, zda navrhuje pokračování v řízení. K průtahům tedy ve věci nedošlo, neboť ve věci je postupováno s přiměřenou pečlivostí a jsou činěny kroky ke skončení věci. K argumentaci stěžovatelky, podle níž nemělo být řízení na základě konkurzu přerušeno vzhledem k její pozici správkyně dědictví, Nejvyšší soud uvedl, že se jí nemohl v rámci řízení o návrhu na určení lhůty k provedení procesního úkonu zabývat, neboť takové řízení svou povahou není určeno k "usměrňování" projednávání a rozhodování jednotlivých věcí pomocí závazného právního názoru. Odkázal přitom na své dřívější rozhodnutí ve věci stěžovatelky (sp. zn. 21 Cul 10/2021), v němž se s totožnou argumentací již vypořádal.
7. Stěžovatelka spatřuje porušení svých ústavně zaručených práv v postupu vrchního soudu, který nenařídil jednání v odvolacím řízení ve věci vedené pod sp. zn. 3 Cmo 20/2018 s odůvodněním, že na stěžovatelku byl prohlášen konkurs, přestože v předmětném řízení vystupuje stěžovatelka z pozice soudem ustanovené správkyně dědictví. Nejvyššímu soudu pak vytýká, že se nedostatečně zabýval její argumentací, podle níž je potřeba odlišovat stěžovatelku jako fyzickou osobu a stěžovatelku jako soudem ustanovenou správkyni dědictví. Podle ní se Nejvyšší soud v odůvodnění svého rozhodnutí vůbec nevypořádal s její argumentací, a nemůže proto z hlediska práva na spravedlivý proces obstát. Ze všech výše uvedených důvodů stěžovatelka navrhuje, aby Ústavní soud napadené usnesení Nejvyššího soudu zrušil a aby zakázal vrchnímu soudu, aby pokračoval v zásahu spočívajícím v nenařízení jednání ve věci vedené pod sp. zn. 3 Cmo 20/2018.
8. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
9. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
10. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití, jsou při řešení konkrétního případu v zásadě záležitostí obecných soudů a Ústavní soud, jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému obecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti či věcné správnosti vydaných rozhodnutí. Ingerence Ústavního soudu do této činnosti, konkrétně jde-li o výklad a použití běžného zákona, připadá v úvahu, jestliže obecné soudy v daném hodnotícím procesu vycházely ze zásadně nesprávného posouzení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, na posuzovaný případ, eventuálně kdyby v něm byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, např. v podobě nerespektování jednoznačné kogentní normy či přepjatého formalismu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98 , N 98/15 SbNU 17).
11. V projednávané věci se Nejvyšší soud již podruhé (poprvé v prosinci 2021 pod sp. zn. 21 Cul 10/2021) zabýval nesouhlasem stěžovatelky s odročením jednání ve věci vedené o odvolání stěžovatelky u Vrchního soudu v Praze pod sp. zn. 3 Cmo 20/2018. Z předloženého rozhodnutí vyplývá, že Nejvyšší soud se podrobně zabýval postupem odvolacího soudu a zhodnotil kroky, které jsou činěny ke skončení věci. Opakovaně taktéž stěžovatelce vysvětlil, že návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu podle § 174a odst. 7 zákona o soudech a soudcích neslouží k přezkumu otázky, jaký vliv má prohlášení konkursu na majetek stěžovatelky na průběh předmětného řízení. Nelze tedy přisvědčit stěžovatelce, že by se s její argumentací nevypořádal.
12. Ústavní soud uzavírá, že rozhodnutí Nejvyššího soudu shledal ze shora uvedených důvodů ústavně konformním. Napadené rozhodnutí nelze navzdory odlišnému názoru stěžovatelky označit za nespravedlivé či ústavně excesivní. Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že právo na spravedlivý proces neimplikuje právo na úspěch ve věci, resp. právo na soudní aprobaci názoru zastávaného účastníkem řízení. Právo na soudní ochranu a na spravedlivý proces totiž představuje právo na férové řízení, nikoliv právo na jeho pozitivní výsledek, které samozřejmě neexistuje.
13. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 3. ledna 2023
Jiří Zemánek, v. r. předseda senátu