Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové, soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce zpravodaje Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatele Slavomíra Konvalinky, zastoupeného JUDr. Martinem Köhlerem, advokátem, sídlem Vysoká 149/4, Liberec, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. srpna 2024 č. j. 33 Cdo 68/2024-211 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. srpna 2023 č. j. 25 Co 90,91/2023-161, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Komerční banky, a.s., sídlem Na Příkopě 969/33, Praha 1, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se ústavní stížností podle § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí. Je přesvědčen, že rozhodnutí zasáhla jeho zaručená základní práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Obvodní soud pro Prahu 1 ("nalézací soud") rozsudkem ze dne 19. 9. 2022 č. j. 13 C 240/2020-71 zamítl žalobu, kterou se stěžovatel po vedlejší účastnici domáhal zaplacení 962 318 Kč se zákonnými úroky z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 800 000 Kč od 4. 11. 2020 do zaplacení, a rozhodl o nákladech řízení.
3. Městský soud v Praze ("odvolací soud") rozsudkem ze dne 31. 8. 2023 č. j. 25 Co 90,91/2023-161 rozsudek nalézacího soudu potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud přisvědčil nalézacímu soudu, že vedlejší účastnice neporušila žádnou povinnost, která jí plynula ze závazkového vztahu založeného smlouvou o hypotečním úvěru uzavřenou 14. 6. 2013, ani prevenční povinnost, a není tak naplněn již první předpoklad její odpovědnosti. Povinnost vedlejší účastnice připravit návrh na vklad vlastnického práva ze smlouvy o úvěru nevyplývá a neplyne ani ze souvisejícího klientského servisu, který je součástí služeb poskytovaných k hypotečnímu úvěru. Odvolací soud dovodil, že i kdyby návrh zpracoval pracovník vedlejší účastnice (což nebylo prokázáno), nezprostilo to stěžovatele povinnosti zkontrolovat si ho před podáním na katastr, neboť to byl on, kdo předmětný právní úkon činil vlastním jménem a na svůj účet; vedlejší účastnici k tomu nezmocnil.
4. Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání. Nejvyšší soud jej usnesením ze dne 28. 8. 2024 č. j. 33 Cdo 68/2024-211 odmítl, jelikož stěžovatel nevytkl žádnou otázku procesního nebo hmotného práva, která by zakládala přípustnost jeho dovolání.
5. Stěžovatel tvrdí, že Nejvyšší soud o dovolání rozhodl v rozporu s vlastní judikaturou. V dovolání namítl, že rozsudek odvolacího soudu se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Odvolacímu soudu vytýká, že jej pro nadbytečnost odmítl vyslechnout jako účastníka řízení a že jeho rozhodnutí vychází ze skutkových zjištění, která nemají oporu v provedeném dokazování. Odchýlil se jimi navíc od dokazování provedeného nalézacím soudem, aniž by dokazování zopakoval. Nesprávná aplikace příslušné procesní normy při provádění a hodnocení důkazů odvolacím soudem podle názoru stěžovatele zakládá přípustnost dovolání. Pokud jej Nejvyšší soud odmítl, porušil tím stěžovatelova ústavně zaručená práva.
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení podle zákona o Ústavním soudu. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost je podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je řádně zastoupen advokátem podle § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné prostředky k ochraně svých práv.
7. V předmětné věci se stěžovatel v řízení před obecnými soudy po vedlejší účastnici domáhal zaplacení peněz z titulu náhrady škody způsobené tvrzeným porušením smluvních povinností z úvěrové smlouvy vedlejší účastnicí. Porušení smlouvy mělo spočívat v tom, že vedlejší účastnice nezahrnula do návrhu na vklad vlastnického práva dodatek kupní smlouvy, kterou uzavřel stěžovatel jako kupující s Andreou Konvalinkovou (bývalá manželka) jako prodávající. Stěžovatel na základě vlastního hodnocení v řízení provedených důkazů prosazuje vlastní verzi skutkového zjištění, že autorem dodatku ze dne 3. 7. 2013 ke kupní smlouvě uzavřené mezi ním a jeho bývalou manželkou dne 7. 5. 2013 je zaměstnankyně vedlejší účastnice a nikoli bývalá manželka. Z nesouhlasných námitek stěžovatele týkajících se procesního postupu odvolacího soudu však Nejvyšší soudu nedovozoval, že hodnocení důkazů odvolacím soudem je v extrémním rozporu s jím vyvozenými skutkovými závěry. Nejvyšší soud navíc zjistil, že stěžovatelem zpochybněné zjištění ohledně autorství dodatku ke kupní smlouvě bylo pro právní posouzení věci irelevantní, neboť odvolací soud založil právní posouzení věci na zjištění, že vedlejší účastnice žádnou povinnost plynoucí jí z úvěrové smlouvy, popř. ze souvisejícího klientského servisu, který je součástí služeb poskytovaných k hypotečnímu úvěru a do něhož nepatřil sepis dodatku ke kupní smlouvě, neporušila. Uvedené závěry obecných soudů považuje Ústavní soud za ústavně konformní.
8. Z obsahu podané ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatel bez dostatečně relevantní ústavněprávní argumentace toliko polemizuje se závěry, k nimž v jeho věci dospěly obecné soudy ohledně jeho nároku na zaplacení peněz z titulu náhrady škody, a od Ústavního soudu očekává jejich přehodnocení. Tím staví Ústavní soud do role další soudní instance, která mu nepřísluší.
9. Ústavní soud ve stanovisku pléna ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (ST 45/87 SbNU 905, č. 460/2017 Sb.) uvedl, že právo na přístup k soudu není absolutní, nýbrž může podléhat určitým omezením, jež koneckonců vyplývají přímo ze znění čl. 36 odst. 1 Listiny, který zaručuje právo domáhat se svého práva u soudu stanoveným způsobem - s tím, že podmínky a podrobnosti stanoví zákon (čl. 36 odst. 4 Listiny). Za takové ústavně souladné omezení přístupu k soudu lze považovat mj. i zákonem stanovenou povinnost účastníka ve svém dovolání vymezit předpoklady přípustnosti dovolání a důvod dovolání (srov. § 241a odst. 2 a 3 o. s. ř.).
10. Stěžovatel jako předpoklad přípustnosti dovolání uvedl, že při řešení právní otázky se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu. Předestřel přitom právní otázku, zda je odvolací soud povinen zopakovat důkazy provedené soudem nalézacím, jestliže dospěje k závěru, že z provedených důkazů plynou jiné skutkové závěry. Jako vadný označil vlastní proces zjišťování skutkového stavu odvolacím soudem.
11. Nejvyšší soud v napadeném usnesení dovodil, že dovolání stěžovatele neobsahuje náležitosti vyžadované v § 241a odst. 2 o. s. ř., a to řádné vymezení dovolacího důvodu (nesprávně vyřešené otázky hmotného či procesního práva) a předpokladů přípustnosti dovolání v části, ve které stěžovatel považoval své dovolání za přípustné z důvodu, že napadeným rozsudkem odvolacího soudu bylo zasaženo do jeho základních práv. Námitka, jejíž podstatou je tvrzení o porušení základních práv a svobod, může založit přípustnost dovolání, avšak tato možnost nezbavuje dovolatele povinnosti vymezit předpoklady přípustnosti dovolání, a to mj. tím, že poukáže na ustálenou judikaturu Ústavního soudu, od níž se odvolací soud odchýlil při řešení otázky vztahující se k ochraně základních práv a svobod, kterou musí dovolatel vymezit. Neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), není odmítnutí takového dovolání porušením čl. 36 odst. 1 Listiny (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16).
12. Podle citovaného stanoviska pléna Ústavního soudu § 237 o. s. ř. ve spojení s čl. 4 a čl. 89 odst. 2 Ústavy se vyžaduje, aby jako přípustné bylo posouzeno dovolání, závisí-li napadené rozhodnutí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva vztahující se k ochraně základních práv a svobod, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury Ústavního soudu. Tvrzení o porušení ústavně zaručených základních práv a svobod rozhodnutím nebo postupem odvolacího soudu je uplatnitelné i jako dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř., tedy že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci [srov. nález ze dne 14. 6. 2016
sp. zn. I. ÚS 3324/15
(N 113/81 SbNU 771)]. Výjimku představují pouze ty námitky, k jejichž uplatnění zákon stanoví jiný právní prostředek ochrany práva. Nekonkretizoval-li stěžovatel v předmětné věci ve svém dovolání v souvislosti s námitkou porušení základních práv žádnou otázku hmotného či procesního práva, která by měla být v dovolacím řízení přezkoumána, na které je napadené rozhodnutí odvolacího soudu založeno, postupoval Nejvyšší soud ústavně konformním způsobem, posoudil-li dovolání stěžovatele jako nepřípustné. Nejvyšší soud dále ústavně konformním způsobem vyložil, že stěžovatel v dovolání v rozporu s § 241a odst. 2 a 3 o. s. ř. nevymezil žádnou právní otázku, na jejímž vyřešení by napadené rozhodnutí odvolacího soudu záviselo, a při jejímž řešení může být dovolání podle § 237 o. s. ř. přípustné, když otázky stěžovatelem v dovolání položené přípustnost dovolání nezakládají, neboť na jejich řešení napadené rozhodnutí odvolacího soudu nezáviselo. K vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, přitom Nejvyšší soud může přihlédnout pouze tehdy, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). Uvedeným závěrům Nejvyššího soudu nelze z ústavněprávního hlediska cokoli vytknout. Nejvyšší soud se vypořádal i s námitkou ohledně doplnění dokazování odvolacím soudem (na straně 3 a 4 usnesení). Ústavní soud na jeho závěry k opakované argumentace stěžovatele odkazuje.
13. Z napadených rozhodnutí je zřejmé, že obecné soudy se námitkami stěžovatele řádně zabývaly. Při rozhodování vyšly z dostatečně provedeného dokazování, na věc aplikovaly relevantní právní předpisy, jakož i relevantní judikaturu vztahující se k předmětné oblasti. Okolnosti, pro které soudy rozhodly, s nimiž stěžovatel nesouhlasí, jsou v jejich odůvodnění v dostatečném rozsahu, přehledně a srozumitelně vysvětleny, proto Ústavní soud na tato rozhodnutí odkazuje.
14. Ústavní soud v posuzované věci nezjistil namítané porušení základních práv či svobod stěžovatele, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. února 2026
Daniela Zemanová v. r.
předsedkyně senátu