USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové
a soudců JUDr. Pavla Horňáka a Mgr. Ivy Krejčířové ve věci žalobce S. K.,
zastoupeného JUDr. Martinem Köhlerem, advokátem se sídlem v Liberci, Vysoká
149/4, proti žalované Komerční bance, a.s., se sídlem v Praze 1, Na Příkopě
33/969 (identifikační číslo osoby 453 17 054), o zaplacení 962 318 Kč s
příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 13 C 240/2020,
o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 8. 2023,
č. j. 25 Co 90,91/2023-161, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího
řízení 300 Kč do tří dnů od právní moci usnesení.
Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 19.
9. 2022, č. j. 13 C 240/2020-71, zamítl žalobu, kterou se žalobce po žalované
domáhal zaplacení 962 318 Kč se zákonnými úroky z prodlení ve výši 8,25 % ročně
z částky 800 000 Kč od 4. 11. 2020 do zaplacení, a rozhodl o nákladech řízení.
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 31. 8. 2023,
č. j. 25 Co 90,91/2023-161, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o
nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud přisvědčil soudu prvního stupně, že žalovaná neporušila žádnou
povinnost, která jí plynula ze závazkového vztahu založeného smlouvou o
hypotečním úvěru uzavřenou 14. 6. 2013, ani prevenční povinnost, a není tak
naplněn již první předpoklad odpovědnosti žalované. Skutečnost, že žalovaná
žalobci poskytla sjednané finanční prostředky (žalobce úvěr v plné výši
vyčerpal a účel úvěru tak byl naplněn), nemůže být žalobcovou škodou (žalobce
vznik škody dovozuje z toho, jak s penězi od žalované naložil, tedy, že je
poskytl bývalé manželce částečně na úhradu jejích dluhů a částečně pro
společnou dceru). Žalobce nezpochybnil, že peněžní prostředky od žalované
obdržel a disponoval s nimi podle vlastního uvážení; věděl přitom, že bývalá
manželka má mnoho dluhů a zbavuje se lukrativního majetku, neboť je trestně
stíhána pro zpronevěru. Povinnost žalované připravit návrh na vklad
vlastnického práva ze smlouvy o úvěru nevyplývá a neplyne ani ze souvisejícího
klientského servisu, který je součástí služeb poskytovaných k hypotečnímu
úvěru. Nadto, i kdyby návrh zpracoval pracovník žalované (což nebylo
prokázáno), nezprostilo to žalobce povinnosti zkontrolovat si ho před podáním
na katastr, neboť to byl on, kdo předmětný právní úkon činil vlastním jménem a
na svůj účet; žalovanou k tomu nezmocnil. Skutečnost, že soudy posléze
rozhodly, že nemovitost je ve spoluvlastnictví žalobce a jeho bývalé manželky
(neboť kupní smlouva, kterou uzavřeli 7. 5. 2013, ve spojení s dodatkem z 3. 7.
2013, kterým bylo nahrazeno ujednání ohledně úhrady kupní ceny, je absolutně
neplatná pro obcházení zákona), nemůže být žalované kladeno za vinu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Naplnění podmínky
přípustnosti dovolání spatřuje v procesní otázce „zda je odvolací soud povinen
zopakovat důkazy provedené soudem prvního stupně, jestliže dospěje k závěru, že
z provedených důkazů plynou jiné skutkové závěry“, a dále ve „vlastním procesu
zjišťování skutkového stavu odvolacím soudem“. Odvolacímu soudu vytýká, že ho
pro nadbytečnost odmítl vyslechnout jako účastníka řízení, byť doplnil
dokazování výslechem svědkyně Hany Němcové (bývalé zaměstnankyně žalované), a
že při jednání dne 31. 8. 2023 doplnil dokazování spisem Okresního soudu v
Semilech sp. zn. 6 C 39/2019, zatímco provedení důkazu spisem Okresního soudu v
Semilech sp. zn. 6 C 8/2015 shledal nadbytečným s tím, že dokazování
relevantními listinami z tohoto spisu již bylo provedeno. Napadený rozsudek
proto vychází ze skutkového zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování
(viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2002, sp. zn. 22 Cdo 3845/2001), a
vadné skutkové zjištění ohledně autorství dodatku ke kupní smlouvě „zakládá
dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.“, neboť je v extrémním rozporu s
provedenými důkazy. Tím, že „nesprávně aplikoval příslušné procesní právní
normy při vlastním zjišťování skutkového stavu věci (tj. při provádění a
hodnocení důkazů)“, a tím, že porušil ustanovení § 213 o. s. ř., se odvolací
soud podle názoru dovolatele odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího
soudu, konkrétně od rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2015, sp. zn. 21
Cdo 2406/2015, a ze dne 30. 11. 2020, sp. zn. 23 Cdo 3234/2020.
Žalovaná považuje dovolání za nepřípustné, neboť Nejvyšší soud již v
rozsudku ze dne 22. 11. 2011, sp. zn. 21 Cdo 306/2010, dovodil, že není
porušením zásady přímosti občanského soudního řízení, vyvodí-li odvolací soud z
listinných důkazních prostředků jiné skutkové závěry než soud prvního stupně,
aniž je sám zopakoval. Považuje za irelevantní, kdo připravil návrh na vklad do
katastru nemovitostí (resp. kdo je autorem dodatku č. 1 ke kupní smlouvě).
Podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), platí, že není-li stanoveno jinak,
je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se
odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky
hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího
soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo
má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (§ 239 o. s. ř.).
Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Skutkový základ sporu, který byl podkladem pro právní posouzení věci odvolacím
soudem, je v dovolacím řízení zásadně nezpochybnitelný; dovolací soud z něj
vychází. Vychází-li kritika právního posouzení věci z jiného skutkového stavu,
než z jakého vyšel odvolací soud, nejde o regulérní uplatnění dovolacího důvodu
podle § 241a odst. 1 o. s. ř. To dovolatel v nyní posuzované věci pomíjí, neboť
veškerá jeho argumentace ulpívá v rovině polemiky se skutkovými zjištěními
(zejména zjištěním ohledně autorství dodatku č. 1 ke kupní smlouvě), z nichž
odvolací soud při právním posouzení věci vycházel, kdy prosazuje, že nemají
oporu v provedeném dokazování a nevyplývají ani z obsahu spisu. Takové námitky
nemohou založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. (viz např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2017, sp. zn. 32 Cdo 5462/2016, ze dne 26. 3.
2019, sp. zn. 23 Cdo 4601/2018, ze dne 4. 6. 2019, sp. zn. 25 Cdo 159/2019, ze
dne 14. 12. 2022, sp. zn. 33 Cdo 2723/2022, ze dne 28. 3. 2023, sp. zn. 33 Cdo
3820/2022, nebo ze dne 28. 3. 2023, sp. zn. 33 Cdo 305/2023). Dovolacím důvodem
podle § 241a odst. 1 o. s. ř. pak nelze úspěšně napadnout ani samotné hodnocení
důkazů soudem opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132
o. s. ř. Zákon nepředepisuje (a předepisovat ani nemůže) pravidla, z nichž by
mělo vycházet jak hodnocení jednotlivých důkazů, tak hodnocení jejich vzájemné
souvislosti. Je tomu tak proto, že hodnocení důkazů je složitý myšlenkový
postup, jehož podstatou jsou jednak dílčí, jednak komplexní závěry soudce o
věrohodnosti zpráv získaných provedením důkazů, jež jsou pak podkladem pro
závěr o tom, které skutečnosti účastníky tvrzené má soudce za prokázané, a jež
tak tvoří zjištěný skutkový stav. Základem soudcova hodnotícího postupu jsou
kromě lidských a odborných zkušeností pravidla logického myšlení, která
tradiční logika formuluje do základních logických zásad. Je na zvážení soudu
(viz zásada volného hodnocení důkazů - § 132 ve spojení s § 211 o. s. ř.),
kterému důkaznímu prostředku přizná větší vypovídací schopnost a věrohodnost
(srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 33 Cdo
2441/2008, a ze dne 22. 9. 2010, sp. zn. 33 Cdo 3189/2008). Hodnotící úvahy
odvolacího soudu v nyní posuzované věci nejsou nelogické a jeho rozhodnutí není
překvapivé. Z toho, že žalobce na základě vlastního (subjektivního) hodnocení v
řízení provedených důkazů prosazuje vlastní verzi skutkového zjištění, že
autorem dodatku ze 3. 7. 2013 ke kupní smlouvě uzavřené mezi žalobcem a jeho
bývalou manželkou A. K. dne 7. 5. 2013 je zaměstnankyně žalované a nikoli
bývalá manželka, nelze dovozovat, že hodnocení důkazů odvolacím soudem je v
extrémním rozporu s jím vyvozenými skutkovými závěry (k tomu srov. nález
Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2005, sp. zn. IV. ÚS 391/05, publikovaný ve
Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 181/2005, nebo usnesení ze dne
28. 3. 2013, sp. zn. III. ÚS 772/13). O výjimečný případ, kdy skutková otázka s
ohledem na její průmět do základních lidských práv a svobod je způsobilá
založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. (viz nález Ústavního soudu ze
dne 17. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13, usnesení ze dne 26. 5. 2015, sp. zn.
IV. ÚS 985/15), se tudíž v posuzovaném případě nejedná. Nadto žalobcem
zpochybněné zjištění ohledně autorství dodatku ke kupní smlouvě bylo pro právní
posouzení věci irelevantní, neboť odvolací soud založil právní posouzení věci
na zjištění, že žalovaná žádnou povinnost plynoucí jí z úvěrové smlouvy, popř.
ze souvisejícího klientského servisu, který je součástí služeb poskytovaných k
hypotečnímu úvěru a do něhož nepatřil sepis dodatku ke kupní smlouvě,
neporušila.
V souvislosti s otázkami procesního práva, které jsou předkládány k dovolacímu
přezkumu, žalobce nezpochybnil žádný právní závěr, na němž odvolací soud
založil své rozhodnutí, ale odvolacímu soudu vytkl, že zatížil řízení vadami
(při dokazování nerespektoval postup podle § 213 o. s. ř.), které mohly mít za
následek nesprávné rozhodnutí. K vadám řízení (jsou-li skutečně dány) dovolací
soud přihlédne jen, je-li dovolání přípustné; samy o sobě nejsou způsobilé
přípustnost dovolání založit (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20.
2. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2758/2013, ze dne 28. 8. 2014, sp. zn. 30 Cdo 185/2014,
ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2266/2014, ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32
Cdo 14/2014, ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. 32 Cdo 842/2014, a ze dne 15. 9. 2015,
sp. zn. 32 Cdo 1145/2015).
Jen pro úplnost dovolací soud připomíná, že ustanovení § 213 o. s. ř. je
procesním projevem stěžejního principu občanského soudního řízení, podle něhož
soudem prvního stupně zjištěný skutkový stav může doznat změn v důsledku
odchylného hodnocení důkazů, které byly provedeny již soudem prvního stupně. Má-
li odvolací soud pochybnosti o správnosti skutkových závěrů soudu prvního
stupně, musí zopakovat důkazy, ze kterých soud prvního stupně vycházel,
popřípadě provést k objasnění rozhodných skutečností další důkazy (srov.
například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2000, sp. zn. 20 Cdo
1546/99). U důkazních prostředků listinných (§ 129 o. s. ř.) je vliv
skutečností nezachytitelných v protokolu o jednání na hodnocení jejich
věrohodnosti vyloučen, a proto není porušením zásady přímosti občanského
soudního řízení, vyvodil-li z nich odvolací soud jiné skutkové závěry než soud
prvního stupně, aniž je sám znovu předepsaným procesním způsobem zopakoval,
příp. doplnil; skutková zjištění odvolacího soudu, odlišná od skutkového závěru
soudu prvního stupně, lze tedy považovat za podložená, tj. respektující zásady
dokazování v odvolacím řízení (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 22.
11. 2011, sp. zn. 21 Cdo 3061/2010, ze dne 15. 3. 2007, sp. zn. 21 Cdo 194/2006
a ze dne 6. 3. 2007, sp. zn. 21 Cdo 731/2006). Shora uvedené principy odvolací
soud v projednávané věci respektoval.
Žalobce v dovolání sice výslovně uvedl, že jím brojí proti všem výrokům
rozsudku odvolacího soudu, ve vztahu k výrokům o nákladech řízení žádné výhrady
neuplatnil; ostatně proti nákladovým výrokům není dovolání podle § 238 odst. 1
písm. h) o. s. ř. přípustné.
Protože dovolatel nepředložil k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního
práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., Nejvyšší
soud je odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle § 243c odst. 3,
§ 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. a zavázal žalobce, jehož
dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů, které žalované vznikly v
souvislosti s podáním vyjádření k dovolání; protože nedoložila výši svých
hotových výdajů, byla jí přiznána jejich paušální náhrada podle § 151 odst. 3
o. s. ř. ve výši 300 Kč [§ 1 odst. 1, 2 a § 1 odst. 3 písm. a) vyhlášky č.
254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě
nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 o. s. ř.].
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může
oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 28. 8. 2024
JUDr. Ivana Zlatohlávková
předsedkyně senátu