Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Přibáně, soudce Josefa Baxy (soudce zpravodaj) a soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové o ústavní stížnosti stěžovatele Václava Skalského, zastoupeného Mgr. Martinem Keřtem, advokátem, sídlem Sladkovského 2059, Pardubice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 10. 2024 č. j. 25 Cdo 2619/2024-165, usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 29. 4. 2024 č. j. 69 Co 97/2024-113 a usnesení Okresního soudu v Přerově ze dne 19. 3. 2024 č. j. 9 C 79/2023-105, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci a Okresního soudu v Přerově, jako účastníků řízení, a Wienerberger s.r.o., sídlem Plachého 388/28, České Budějovice, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatel dne 20. 11. 2017 podal žalobu na náhradu škody u Okresního soudu v Přerově (dále jen "okresní soud"), čímž započalo řízení vedené pod sp. zn. 14 C 109/2018. Pro toto řízení mu bylo přiznáno osvobození od soudních poplatků v plném rozsahu. Stěžovatel během řízení uplatnil nárok na nemajetkovou újmu ve výši 200 000 Kč s příslušenstvím. Tento nárok okresní soud vyloučil k samostatnému řízení vedenému pod sp. zn. 9 C 79/2023, které je předmětem posuzované ústavní stížnosti.
2. V řízení vedeném pod sp. zn. 9 C 79/2023 stěžovatel požádal o osvobození od soudních poplatků a ustanovení právního zástupce. Stěžovateli byl ustanoven právní zástupce a na základě odvolání mu bylo přiznáno osvobození od soudních poplatků v rozsahu 90 %. Okresní soud pak stěžovatele usnesením ze dne 20. 2. 2024 č. j. 9 C 79/2023-92 vyzval k zaplacení soudního poplatku ve výši 200 Kč. Stěžovatel se dne 29. 2. 2024 pokusil soudní poplatek zaplatit poštovní poukázkou. Chybně ale vyplnil variabilní symbol (uvedl jedenáct číslic místo deseti), což později omlouval svým těžkým zdravotním stavem. Dne 11. 3. 2024 byl poštou informován o vrácení poukázané částky. Lhůta pro zaplacení soudního poplatku přitom uplynula dne 7. 3. 2024. Stěžovatel pak soudní poplatek zaplatil znovu poštovní poukázkou. Soudní poplatek byl na účet soudu připsán dne 13. 3. 2024.
3. Napadeným usnesením okresní soud rozhodl o zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku. Poukázal na to, že při bezhotovostním převodu (který může být uskutečněn prostřednictvím poštovní poukázky) je poplatková povinnost účastníka řízení splněna dnem, kdy je částka připsána na účet soudu. Pochybení nebo technická chyba na straně provozovatele poštovních služeb jde na vrub poplatníka. K zaplacení soudního poplatku po marném uplynutí lhůty se nepřihlíží. Stěžovatel si je navíc svého setrvalého zdravotního stavu vědom a byl zastoupen advokátem. Stěžovatel následně podal odvolání. Napadeným usnesením Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci (dále jen "krajský soud") rozhodnutí okresního soudu potvrdil, neboť postup okresního soudu odpovídal ustálené rozhodovací praxi. Konstatoval, že jde o přísný, ale ústavně konformní postup. Každý poplatník nese odpovědnost za to, že se soudní poplatek dostane do dispozice soudu řádně a včas bez ohledu na zvolený způsob platby.
4. Stěžovatel podal dovolání. Napadeným usnesením Nejvyšší soud dovolání odmítl. Konstatoval, že stěžovatelem namítané skutečnosti, podle kterých chyboval pro svůj nepříznivý zdravotní stav v uvedení variabilního čísla na poštovní poukázce a z tohoto důvodu mu byl soudní poplatek poštou vrácen, nemají žádný vliv na závěr, že poplatková povinnost v soudem stanovené lhůtě splněna nebyla. Nejvyšší soud z úředního záznamu účetní okresního soudu a z výpisu bankovního účtu okresního soudu ověřil, že soudní poplatek dorazil na účet až dne 13. 3. 2024, do té doby okresní soud platbu neobdržel. Nejde o situaci, že by se platba dostala do faktické dispozice soudu ve stanovené lhůtě a že by soudní poplatek byl soudem nesprávně vrácen. Soudní poplatek stěžovateli rovnou vrátila pošta. Stěžovatel jako poplatník nese vlastní odpovědnost za to, že se soudní poplatek do dispozice soudu řádně a včas nedostal.
5. Podle stěžovatele byla napadenými rozhodnutími porušena jeho základní práva zakotvená v čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 14 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech. Zároveň podle něj došlo k porušení čl. 95 odst. 1 a čl. 96 odst. 1 Ústavy. Napadená rozhodnutí jsou přepjatě formalistická a nedostatečně odůvodněná. Obecné soudy nezohlednily všechny podstatné skutečnosti. Stěžovatel zdůrazňuje, že v řízení sp. zn. 14 C 109/2018 byl osvobozen od soudních poplatků v plném rozsahu a až po několika letech došlo k vyloučení nároku na nemajetkovou újmu k samostatnému řízení. Obecné soudy se navíc odklonily od nálezu ze dne 2. 6. 2020 sp. zn. III. ÚS 1136/20 . Pro řádné zaplacení soudního poplatku je rozhodující připsání částky na účet soudu, nikoliv přiřazení platby ke konkrétní věci. Variabilní symbol je nepovinným údajem a stěžovatel nemůže být sankcionován za jeho chybné uvedení. Stěžovatel byl navíc až po marném uplynutí lhůty pro zaplacení soudního poplatku informován poštou o vrácení poplatku a v ten samý den podal poštovní poukázku znovu. Napadená rozhodnutí byla pro stěžovatele navíc překvapivá. Stěžovatel nedostal možnost se náležitě hájit před tím, než jednotlivé soudy rozhodly.
6. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen advokátem v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
7. V řízení o ústavní stížnosti Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) není další instancí v soustavě soudů. Při svém rozhodování přezkoumává výlučně ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto je nutno vycházet (mimo jiné) z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití v konkrétní věci, jsou v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat jen za situace, kdy je dané rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti.
8. Ústavní soud předně uvádí, že čl. 36 odst. 1 Listiny zaručuje každému možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu. Podmínkou ovšem je, že se tak musí stát "stanoveným postupem". Součástí tohoto postupu jsou veškeré zákonem stanovené požadavky kladené na účastníka řízení, jež musí být splněny, aby soud mohl rozhodnout v jeho věci a aby při tom mohl zohlednit jím předestřená tvrzení a důkazy. Jednotlivě, ani ve svém celku, však tyto požadavky nesmí představovat takové omezení přístupu k soudu, které by se práva na soudní ochranu dotýkalo v samotné jeho podstatě a fakticky by tak znemožňovalo jeho uplatnění (např. nález ze dne 27.
6. 2017 sp. zn. I. ÚS 740/15 , bod 14). Přepjatý formalismus či "procesní cynismus" v postupu soudů je v rozporu s požadavkem zajištění efektivního a faktického přístupu k soudu (např. nález ze dne 8. 1. 2025 sp. zn. I. ÚS 2901/23 , bod 22). Nicméně, uplatnění řady práv je podmíněno zaplacením příslušného poplatku, což je též součástí stanoveného postupu ve smyslu čl. 36 odst. 1 a 4 Listiny (např. nález ze dne 8. 8. 2017 sp. zn. Pl. ÚS 9/15 , bod 40).
9. Ústavností § 9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích se Ústavní soud podrobně zabýval v nálezu ze dne 30. 3. 2021 sp. zn. Pl. ÚS 9/20 , v němž uvedl, že každý poplatník nese vlastní odpovědnost za to, že se soudní poplatek dostane do dispozice soudu řádně a včas, bez ohledu na to, jaký způsob k jeho úhradě zvolí. Ústavní soud považuje dané ustanovení dlouhodobě za legitimní, přiměřenou i rozumnou zákonnou úpravu, z jejíž podstaty vyplývá, že z ní nelze činit výjimky ani v případě specifických okolností na straně účastníků řízení. Ústavní soud zároveň konstatoval, že soudní poplatek je při bezhotovostní platbě zaplacen včas, je-li platba ve stanovené lhůtě připsána na účet příslušného soudu.
10. V posuzované věci si stěžovatel jednoznačně byl vědom povinnosti zaplatit soudní poplatek, neboť požádal o osvobození od soudního poplatku. Zároveň byl v usnesení č. j. 9 C 79/2023-92 poučen o tom, že pokud soudní poplatek nebude zaplacen ve stanovené lhůtě, po marném uplynutí lhůty se k zaplacenému soudnímu poplatku nebude přihlížet.
6. Stěžovatel si sám zvolil způsob platby soudního poplatku, a to skrze poštovní poukázku, na které chybně vyplnil variabilní symbol. Lze mu přisvědčit v tom, že nejde o údaj, bez kterého platbu nelze učinit, ale ze skutkového stavu věci vyplývá, že pošta stěžovateli poukázanou částku vrátila. Platba na účet okresního soudu tedy vůbec nedorazila, a soudní poplatek proto nebyl uhrazen ve vymezené lhůtě. Za to, že se soudní poplatek dostane do dispozice soudu, přitom ručí sám poplatník. V posuzované věci tak skutečnost, že pošta poukázanou platbu stěžovateli vrátila, jde na vrub stěžovatele.
11. Skutečnost, že první platba na účet okresního soudu vůbec nedorazila, Nejvyšší soud ověřil z úředního záznamu účetní okresního soudu a z výpisu bankovního účtu okresního soudu. Na účet okresního soudu dorazila až druhá platba poštovní poukázkou, a to dne 13. 3. 2024, tedy po lhůtě pro zaplacení soudního poplatku. K zaplacení soudního poplatku po marném uplynutí lhůty se přitom podle § 9 odst. 1 zákona č. 549/199 Sb., o soudních poplatcích (dále jen "zákon o soudních poplatcích") nepřihlíží.
12. Argumentace stěžovatele se tak míjí se skutkovým stavem věci. Obecné soudy stěžovateli vysvětlily, že první platba poštovní poukázkou, kterou stěžovatel učinil dne 29. 2. 2024, na účet soudu nikdy nedorazila. Na věc stěžovatele proto nebylo možné aplikovat právní závěry obsažené v nálezu ze dne 2. 6. 2020 sp. zn. III. ÚS 1136/20 , neboť v tam posuzovaném případě byl soudní poplatek na účet soudu ve stanovené lhůtě zaplacen, avšak v důsledku primárního pochybení tehdejšího stěžovatele v použité identifikaci variabilním symbolem byl přiřazen k jiné spisové značce. Ústavní soud proto v dané věci dospěl k závěru, že pro řádné zaplacení soudního poplatku je rozhodující pouze připsání částky na účet soudu, u něhož je řízení vedeno, nikoliv přiřazení ke konkrétní věci, o níž je řízení u tohoto soudu vedeno.
13. Pokud stěžovatel tvrdí, že napadená rozhodnutí byla překvapivá a že neměl prostor se hájit před rozhodnutím jednotlivých soudů, nelze této námitce přisvědčit. Stěžovatel byl poučen o tom, že okresní soud řízení zastaví, pokud soudní poplatek nebude uhrazen včas. Sám přitom okresnímu soudu prostřednictvím právního zástupce zaslal informace ohledně placení soudního poplatku. Právní posouzení obecných soudů navíc bylo konzistentní a všechny relevantní okolnosti pro posuzovanou věc měl stěžovatel možnost vylíčit i v odvolání a v dovolání.
14. Ústavní soud uzavírá, že v posuzované věci neshledal ústavněprávně relevantní pochybení. Argumentace stěžovatele mířila na jiný skutkový stav, než jaký byl v posuzované věci dán a obecné soudy své závěry srozumitelně a logicky odůvodnily v souladu s ustálenou judikaturou.
15. Protože Ústavní soud ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným, a podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 28. července 2025
Jiří Přibáň v. r. předseda senátu