Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka, soudce Jiřího Zemánka a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti P. K., t. č. Věznice Pardubice, zastoupeného advokátem Mgr. Martinem Rybnikářem, sídlem tř. Kpt. Jaroše 1922/3, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. září 2021 č. j. 7 Tdo 924/2021-148, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 19. května 2021 č. j. 3 To 118/2021-118 a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 22. března 2021 č. j. 3 T 5/2021-93, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Posuzovanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť tvrdí, že jimi došlo k porušení jeho práv zaručených čl. 36 odst. 1, čl. 39 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí, stěžovatel byl ústavní stížností napadeným rozsudkem Městského soudu v Brně (dále jen "městský soud") uznán vinným ze spáchání přečinu krádeže dle § 205 odst. 2 trestního zákoníku, za což byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 10 měsíců. Předmětného přečinu se měl dopustit tím, že s neustanovenou ženou odcizil v obchodním domě zboží v hodnotě 566,70 Kč, kdy je vložil na prodejní ploše obchodního domu buď do batohu, který si přinesl s sebou, nebo do tašky neustanovené ženy, a s takto ukrytým zbožím oba prošli prostorem pokladní zóny bez zaplacení, přičemž se tohoto jednání dopustil přesto, že byl za přečin krádeže v posledních třech letech odsouzen.
Podle městského soudu není podstatné, zda zboží pronesla neidentifikovaná žena v tašce, nebo obžalovaný v batohu na zádech, neboť obě osoby vystupovaly jako spolupachatelé ve smyslu § 23 trestního zákoníku.
Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") ústavní stížností napadeným usnesením stěžovatelovo odvolání zamítl. Podle krajského soudu nebylo nezbytné zkoumat trestnou odpovědnost neznámé ženy, neboť tak by tomu bylo pouze tehdy, pokud by u stěžovatele bylo shledáváno účastenství, zatímco je zřejmé, že zde je trestní jednání obžalovaného s neustanovenou ženou považováno za spolupachatelství. Pokud by u ženy nastala situace, že by dříve nebyla odsouzena, nic by nebránilo postoupení jejího jednání k přestupkovému řízení.
Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením odmítl stěžovatelovo dovolání. Nejvyšší soud konstatoval, že v případě nezjištěné ženy samotná skutečnost, že spolu se stěžovatelem odcizila zboží v hodnotě 566,70 Kč, nestačí k závěru, že je trestně odpovědná a že z její strany šlo o trestný čin, protože ohledně ní nebyly zjištěny žádné další okolnosti uvedené v § 205 odst. 1 písm. a) až e), resp. odst. 2 trestního zákoníku. Jednání nezjištěné ženy tak nelze pokládat za trestný čin, ale nanejvýše za přestupek. Jestliže pachatel spáchá trestný čin společným jednáním s osobou, která není trestně odpovědná, nejde o spolupachatelství podle § 23 trestního zákoníku, ale o spáchání trestného činu jediným pachatelem podle § 22 odst. 1 trestního zákoníku. Ve shodě s tím byl stěžovatel správně uznán vinným jako jediný pachatel, byť se posuzovaného činu dopustil společným jednáním s nezjištěnou osobou.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že skutek, jak je popsán ve skutkové větě, není trestným činem. Stěžovatel vysvětluje, že nejde o spolupachatelství dle § 23 trestního zákoníku ani o účastenství ve formě pomoci dle § 24 odst. 1 písm. c) trestního zákoníku. Kdyby pak snad mělo jít o přípravu trestného činu, tak příprava přečinu není trestná.
Podle stěžovatele nešlo ani o pachatelství dle § 22 odst. 1 trestního zákoníku, neboť nebylo zjištěno, kdo konkrétně zboží z obchodního domu bez zaplacení pronesl, a tedy v souladu se zásadou in dubio pro reo lze učinit závěr, že zboží pronesla ona neznámá žena. V souladu s judikaturou přitom je trestný čin krádeže zboží v obchodním domě dokonán tím, že pachatel pronese zboží bez zaplacení pokladním prostorem. Stěžovatelovo jednání tedy nevykazuje znaky skutkové podstaty přečinu krádeže, neboť mu je kladeno za vinu v podstatě pouze to, že si vložil na prodejní ploše obchodního domu předmětné zboží do batohu či do tašky neustanovené ženy, což není trestné. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud připomíná, že jeho pravomoc zasahovat do trestního řízení je striktně omezena na případy, v nichž došlo k neoprávněnému omezení základních práv a svobod účastníků trestního řízení, zakotvených především v hlavě páté Listiny. Posouzení viny a případné vyměření spravedlivého trestu je věcí obecných soudů a Ústavnímu soudu nepřísluší tuto jejich činnost z hlediska "běžné" zákonnosti a věcné správnosti hodnotit, ani kdyby se s jejich závěry neztotožňoval.
Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud dal stěžovateli za pravdu v tom, že nešlo o spolupachatelství dle § 23 trestního zákoníku, přičemž dle jeho odůvodnění i dle výrokové části rozsudku městského soudu byl stěžovatel odsouzen jako jediný pachatel, nepovažuje Ústavní soud za nezbytné se vyjadřovat k argumentaci stěžovatele vysvětlující, proč o spolupachatelství nešlo. To platí i pro argumenty, dle nichž nemohlo jít o trestnou přípravu ani o účastenství ve formě pomoci. Klíčové je, zda lze na jednání nahlížet jako na čin spáchaný jedním pachatelem ve smyslu § 22 odst. 1 trestního zákoníku.
Toto posouzení pak náleží primárně obecným soudům v čele s Nejvyšším soudem (čl. 92 Ústavy České republiky), který v napadeném usnesení přesvědčivě vysvětlil, proč lze jednání, kterého se stěžovatel dopustil, podřadit pod skutkovou podstatu přečinu dle § 205 odst. 2 trestního zákoníku. Jak Nejvyšší soud uvedl (a jak plyne ze skutkové věty rozsudku městského soudu), stěžovatel se předmětného přečinu dopustil společným jednáním s jinou osobou, nešlo tedy (výhradně) o jednání osoby jiné, které stěžovatel třeba jen pomáhal [dle slov stěžovatele "(údajným) vložením zboží do kabelky"].
Ústavní soud přitom nepovažuje za jakkoli extrémní výklad, podle něhož není rozhodující, zda se stěžovatel spolu s dotyčnou ženou rozhodli odcizované zboží z obchodu společně vynést v batohu stěžovatele, nebo v tašce ženy, neboť v každém případě lze toto jednání přičítat (i) stěžovateli, jehož jednání tak naplnilo všechny znaky skutkové podstaty přečinu krádeže dle § 205 odst. 2 trestního zákoníku. Jestliže by tento závěr bylo možno učinit i ve vztahu k další osobě, mohlo by jít o spolupachatelství.
Není-li tomu tak, je stěžovatel pachatelem jediným.
Pokud by navíc měl Ústavní soud argumentaci stěžovatele přisvědčit, znamenalo by to, že by trestnost stěžovatelova jednání plně závisela na - v tomto ohledu - zcela nahodilé okolnosti, zda žena, s níž se předmětného jednání dopustil, byla již za takový čin v posledních třech letech odsouzena nebo potrestána (resp. zda se ji podařilo vypátrat a tuto okolnost zjistit). Pro takové odlišení neshledává Ústavní soud rozumný důvod. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 12. ledna 2022
Vojtěch Šimíček v. r. předseda senátu