Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně a soudkyně zpravodajky Daniely Zemanové, soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti Roberta Vokurky, zastoupeného Mgr. Jánem Gajdošem, LL.M., advokátem, sídlem Plaská 614/10, Praha 5, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. října 2023, č. j. 26 Cdo 2440/2023-156, usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 21. března 2023, č. j. 26 Co 31/2023-106, usnesení Okresního soudu v Mělníku ze dne 30. ledna 2023, č. j.
18 C 114/2022-89 a rozsudku Okresního soudu v Mělníku ze dne 29. září 2022, č. j. 18 C 114/2022-52, spojené s návrhem na odklad vykonatelnosti rozsudku Okresního soudu v Mělníku ze dne 29. září 2022, č. j. 18 C 114/2022-52, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Mělníku, jako účastníků řízení, a Martiny Plíškové, zastoupené Mgr. Jiřím Marešem, advokátem, se sídlem Opletalova 921/6, Praha 1, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost a s ní spojený návrh na odklad vykonatelnosti se odmítají.
Odůvodnění:
1. Vedlejší účastnice se žalobou proti stěžovateli domáhala vyklizení šesti pozemků. Okresní soud jí napadeným rozsudkem vyhověl a uložil stěžovateli povinnost pět z těchto pozemků vyklidit (výrok II a bod 23 níže) a zaplatit vedlejší účastnici náhradu nákladů řízení (výrok III a bod 29 níže). Ohledně zbylého pozemku řízení zastavil (výrok I a bod 18 níže).
2. Rozsudek o vyklizení i jemu předcházející procesní písemnosti okresní soud zasílal stěžovateli na adresu jeho trvalého pobytu. Stěžovatel si však tyto písemnosti nepřebíral a o řízení se podle svých slov dozvěděl až po vydání rozsudku o vyklizení - konkrétně z telefonátu od zástupce vedlejší účastnice (viz žádost o zaslání písemností na straně 62 spisu vedeného u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 18 C 114/2022).
3. Stěžovatel proto podal k okresnímu soudu (1) návrh na vyslovení neúčinnosti doručení zasílaných písemností, (2) návrh na prominutí zmeškání lhůty k podání odvolání proti rozsudku o vyklizení, (3) návrh na odložení vykonatelnosti rozsudku a (4) odvolání proti němu. Stěžovatel namítal, že opakovaně bezúspěšným zasíláním písemností na adresu trvalého pobytu a neprovedením pokusu o doručení na adresu vyklizovaných nemovitostí, mu okresní soud odepřel spravedlnost.
4. Žádnému z uvedených návrhů ani jeho následnému odvolání a dovolání však obecné soudy nevyhověly. Soudy svá usnesení odůvodnily tím, že podmínky pro vyhovění stěžovatelovým návrhům nebyly splněny a že mu byly písemnosti doručovány v souladu se zákonem na adresu trvalého pobytu. Účastník občanskoprávního řízení nese podle soudů odpovědnost za existenci adresy pro doručování a ochranu vlastních zájmů a je povinen zajistit přijímání písemností na této adrese bez ohledu na to, zda se zde zdržuje. Pokud tak neučiní, podstupuje riziko, že se o soudním řízení nedozví.
5. Okresní soud napadeným usnesením (1) zamítl návrh na určení neúčinnosti doručovaných písemností (výrok I a body 30 až 37 níže), (2) zamítl návrh na prominutí zmeškání lhůty k podání odvolání (výrok II a bod 27 níže), (3) zamítl návrh na odklad vykonatelnosti rozsudku o vyklizení (výrok III a bod 27 níže), (4) odmítl odvolání proti tomuto rozsudku (výrok IV a body 19 až 25 níže) a (5) žádnému účastníku nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení o odvolání (výrok V a bod 30 níže).
6. Krajský soud napadeným usnesením potvrdil usnesení okresního soudu (výrok I a body 19 až 25 níže) a žádnému účastníku nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II a bod 30 níže).
7. Nejvyšší soud napadeným usnesením stěžovatelovo dovolání odmítl (výrok I a body 19 až 25 a 30 až 37 níže) a žádnému účastníku nepřiznal právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (výrok II a bod 29 níže).
8. Stěžovatel považuje rozsudek o vyklizení a následná usnesení za protiústavní, a proto proti nim podává ústavní stížnost, s níž spojil návrh na odklad vykonatelnosti rozsudku o vyklizení.
9. Obecné soudy podle stěžovatele porušily jeho právo na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod).
10. V první rovině své argumentace stěžovatel tvrdí, že mu okresní soud v řízení o vyklizení nemovitosti doručoval písemnosti protiústavním způsobem. Okresní soud totiž zasílal písemnosti na adresu jeho trvalého pobytu - ačkoli byl tento postup opakovaně neúspěšný, soud o jeho neúspěšnosti věděl a znal adresu nemovitostí, v nichž stěžovatel pobýval a jejichž vyklizení bylo předmětem řízení. Tento postup považuje stěžovatel za přepjatě formalistický a odporující nálezům Ústavního soudu ( sp. zn. III. ÚS 2373/21 a II. ÚS 1967/18 ). Některé písemnosti mu navíc byly zasílány na neaktuální adresu trvalého pobytu - tedy adresu, kterou ve své žalobě uvedla vedlejší účastnice, čímž zneužila právo a porušila zásadu poctivosti. Okresní soud měl podle stěžovatele zasílat písemnosti na adresu vyklizovaných nemovitostí, což mu umožňuje i § 46a odst. 1 občanského soudního řádu (podle něhož lze adresátovi doručovat písemnosti i "na kterémkoliv jiném místě, na němž bude zastižen"). Okresní soud tak však neučinil, kvůli čemuž se stěžovatel dozvěděl o řízení až po jeho skončení.
11. V druhé rovině své argumentace stěžovatel uvádí, že se obecné soudy v opravném řízení ani navzdory jeho opakovaným námitkám dostatečně nezabývaly výše uvedenými vadami doručování. Soudy bezbřeze aplikovaly § 46b písm. a) občanského soudního řádu, podle něhož se fyzické osobě evidované v informačním systému evidence obyvatel doručuje na adresu místa trvalého pobytu. Okresní a krajský soud navíc dospěly k závěru, že v dané věci je právně významné pouze doručení rozsudku o vyklizení, a proto se nebylo třeba zabývat doručováním předcházejících písemností.
12. Stěžovatel v ústavní stížnosti navrhl odložit vykonatelnosti rozsudku o vyklizení. Návrh odůvodnil tím, že je vážně nemocný, že nemá jiné místo k bydlení a že by vyklizení jím obývaných nemovitostí vážně ohrozilo jeho zdraví a život.
III. 1. Vyjádření vedlejší účastnice
13. Vedlejší účastnice navrhla ústavní stížnosti nevyhovět, a to z následujících důvodů: a) stěžovatel si danou situaci způsobil sám, neboť si měl a mohl zvolit či sdělit takovou adresu pro doručování, na které může být zastižen a na které mu může být doručeno, b) stěžovatel v ústavní stížnosti zpochybňuje právní úpravu doručování v občanském soudním řádu, podle níž je adresát odpovědný za adresu pro doručování a která s žádným zvláštním způsobem doručování v řízení o vyklizení nemovitostí nepočítá, c) odkaz na § 46a odst. 1 občanského soudního řádu a stěžovatelova polemika, zda nemělo být doručováno i na adresu vyklizované nemovitosti, je účelová - a to nejen proto, že je tento postup komplikovaný, ekonomicky náročný, nejistý a vylučuje náhradní doručení, ale i proto, že ani on nezaručuje skutečné zastižení adresáta, d) stěžovateli muselo být z okolností před zahájením řízení zřejmé, že proti němu vedlejší účastnice podá žalobu, e) stěžovatel si krátce před zahájením soudního řízení změnil adresu trvalého pobytu na adresu obecního úřadu a uvedl na své plné moci starou adresu, f) uvedením staré adresy stěžovatelova trvalého pobytu v žalobě nedošlo ke zkrácení jeho práv, přičemž není na žalobci, aby určoval, kam má soud podání doručit, g) vyhověním ústavní stížnosti by bylo výrazně zasaženo do práv vedlejší účastnice, která žije v provizorních podmínkách u příbuzných, h) vedlejší účastnice považuje nemovitosti za svůj domov a opustila je kvůli agresivnímu a násilnému jednání stěžovatele, které v ní vyvolávalo obavy o její život a zdraví, i) stěžovatel nadále neoprávněně užívá nemovitosti, usiluje o jejich bezplatné užívání a snaží se na ní domáhat mnohamilionových částek z vykonstruovaných důvodů, j) stěžovatel probodl vedlejší účastnici pneumatiku auta, finančně se nepodílel na chodu nemovitostí, může bydlet i jinde než ve vyklizovaných nemovitostech, snaží se ji vyhledávat i po odstěhování, slídí v bydlišti jejích dcer a opakovaně jí i jejím rodinným příslušníkům zasílal výhružné SMS zprávy.
14. Návrh na odložení vykonatelnosti rozsudku o vyklizení vedlejší účastnice nepovažuje za důvodný. Výkon rozsudku byl na stěžovatelův návrh odložen již v exekučním řízení (konkrétně usnesením Okresního soudu v Lounech č. j. 7 EXE 2116/2023-26 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 14 Co 162/2023-76). Odklad vykonatelnosti by jen dále zasáhl do již dlouhodobě poškozovaných práv vedlejší účastnice - zejména do jejího vlastnického práva, práva na nedotknutelnost obydlí a práva na ochranu soukromí. Stěžovatel dával obydlí k dispozici třetím osobám. Stěžovatel má rodinné příslušníky, kteří mu mohou poskytnout zázemí, a navíc měl řadu měsíců na to, aby si zajistil odpovídající bydlení. Jeho setrvání v nemovitostech zhoršuje psychický stav a tělesné zdraví vedlejší účastnice, která podstupuje podobně náročnou léčbu jako stěžovatel. III. 2. Replika stěžovatele
15. Podle stěžovatele neobsahuje vyjádření vedlejší účastnice ústavněprávně relevantní argumentaci. Tvrzení vedlejší účastnice jsou nepravdivá, manipulativní, tendenční a jejich cílem je diskreditovat stěžovatele. Stěžovatel popírá, že násilně zaútočil proti jejímu majetku, že se nepodílel na chodu domácnosti a údržbě nemovitostí, že má alternativní možnost bydlení, že vedlejší účastnice nemůže bydlet jinde než ve sporných nemovitostech, že by jí stěžovatel stalkoval nebo neoprávněně použil její fotografie či neoprávněně setrvával ve vyklizovaných nemovitostech.
16. Ještě předtím, než Ústavní soud přistoupil k věcnému posouzení ústavní stížnosti, musel ověřit, zda jsou splněny procesní podmínky (§ 42 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu). Jen v takovém případě se totiž může ústavní stížností zabývat věcně.
17. Ústavní soud přitom dospěl k závěru, že některé z napadených výroků věcně přezkoumat nemůže - a to zčásti kvůli zjevné neoprávněnosti navrhovatele (viz bod 18 níže) a zčásti kvůli nevyčerpání zákonných procesních prostředků k ochraně práv (viz body 19 až 25 níže).
18. V části, v níž stěžovatel napadá částečné zastavení řízení o vyklizení nemovitostí (výrok I rozsudku okresního soudu), je ústavní stížnost podána někým zjevně neoprávněným [§ 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu]. Tento výrok totiž vyznívá ve prospěch stěžovatele, a nijak proto nemůže porušovat jeho ústavně zaručené základní právo či svobodu (obdobně viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 21/24 , bod 24; I. ÚS 6/23, bod 2; IV. ÚS 1730/22, bod 6).
19. V části, v níž stěžovatel napadá usnesení krajského soudu, kterým bylo potvrzeno usnesení okresního soudu o odmítnutí odvolání (výrok IV usnesení okresního soudu, výrok I usnesení krajského soudu a výrok I usnesení Nejvyššího soudu), je ústavní stížnost nepřípustná, neboť proti tomuto rozhodnutí zákon umožňuje podat žalobu pro zmatečnost. Tímto procesním prostředkem lze napadnout také "pravomocné usnesení odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno [...] usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí odvolání" (§ 229 odst. 4 občanského soudního řádu). Z ústavní stížnosti ani jejích příloh však nevyplývá, že by stěžovatel tohoto procesního prostředku využil.
20. Podle ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu je stěžovatel povinen v popsané situaci podat před podáním ústavní stížnosti žalobu pro zmatečnost. Touto žalobou lze totiž dosáhnout přezkumu toho, zda je závěr odvolacího soudu v souladu se zákonem a ústavním pořádkem (viz stanovisko sp. zn. Pl. ÚS-st. 26/08 a nálezy, které na jeho závěry navazují - viz např. sp. zn. IV. ÚS 3398/22 , bod 16; I. ÚS 2903/14, bod 28; IV. ÚS 2244/09, bod 7).
21. Pokud stěžovatel tento opravný prostředek nevyčerpá, je jeho ústavní stížnost v rozsahu daného zmatečnostního důvodu obecně nepřípustná podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a Ústavní soud ji odmítne (viz stanovisko sp. zn. Pl. ÚS-st. 26/08 nebo např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 2215/23 , III. ÚS 3247/22 , III. ÚS 2793/19 ).
22. Tato situace nastala i v právě projednávané věci. Stěžovatel před podáním ústavní stížnosti nevyčerpal ve vztahu k odmítnutí odvolání všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (jak mu ukládá § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Ústavní soud zároveň neshledal, že by jeho stížnost svým významem podstatně přesahovala jeho vlastní zájmy, což je podmínkou pro to, aby se jí za těchto okolností bylo možné zabývat věcně [§ 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Žádnou argumentaci, která by tento závěr podporovala, ostatně neuvedl ani stěžovatel.
23. Ústavní soud se tak kvůli nevyčerpání opravného prostředku v podobě žaloby pro zmatečnost nemohl věcně zabývat tím, zda okresní soud nepostupoval při doručování v řízení o vyklizení nemovitosti protiústavně, a zda bylo proto odmítnutí odvolání pro opožděnost ústavně souladné - a to i kdyby toto posouzení za protiústavní považoval.
24. Ústavní soud dodává, že z tohoto důvodu se nemohl stěžovatelovou argumentací ohledně odmítnutí jeho odvolání zabývat ani Nejvyšší soud. Ten ve svém rozhodnutí uvedl, že "v části, v níž dovolání směřuje proti výroku I. v rozsahu, ve kterém odvolací soud potvrdil usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí odvolání pro opožděnost, by ani nebylo přípustné, neboť je proti němu přípustná žaloba pro zmatečnost podle § 229 odst. 4 o. s. ř. [§ 238 odst. 1 písm. e) o. s. ř.]."
25. Stěžovatel přitom mohl tuto žalobu podat - a to i poté, co byl na tuto možnost Nejvyšším soudem upozorněn. Podle judikatury Nejvyššího soudu se do běhu lhůty k podání žaloby pro zmatečnost "nepočítá doba od právní moci napadeného rozhodnutí do právní moci rozhodnutí dovolacího soudu, i když dovolání bylo před uplynutím této lhůty podáno až po právní moci tohoto rozhodnutí, a bez ohledu na to, jak bylo o dovolání rozhodnuto" (viz usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1107/2007, na které souhlasně odkazují i novější rozhodnutí - např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 3485/2021, bod 25).
V.1 Rozsah přezkumu napadených rozhodnutí
26. Ačkoli stěžovatel napadá v petitu ústavní stížnosti rozhodnutí obecných soudů jako celek - tedy ve všech jejich výrocích - Ústavní soud se mohl náležitě zabývat pouze tou otázkou, zda obecné soudy ústavně souladným způsobem posoudily stěžovatelův návrh na vyslovení neúčinnosti doručení písemností (výrok I usnesení okresního soudu a na něj navazující výroky I usnesení krajského a Nejvyššího soudu).
27. Ústavní soud se nemohl zabývat námitkami týkajícími se toho, zda obecné soudy ústavně souladným způsobem rozhodly o stěžovatelově návrhu na prominutí zmeškání lhůty k podání odvolání (výrok II usnesení okresního soudu a výrok I usnesení krajského soudu) a o návrhu na odklad vykonatelnosti rozsudku o vyklizení (výrok III usnesení okresního soudu a výrok I usnesení krajského soudu). Tyto námitky totiž stěžovatel nevznesl v dovolání (viz strana 111 až 117 spisu), a v souladu s rozhodovací praxí Ústavního soudu jsou proto materiálně nepřípustné (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 2386/18 , body 14 a 17 až 18; III. ÚS 1826/14, bod 10).
28. Ústavní soud se nemohl věcně zabývat tím, zda okresní soud ústavně souladným způsobem zastavil část řízení o vyklizení nemovitostí (výrok I rozsudku okresního soudu) nebo zda obecné soudy ústavně konformně posoudily opožděnost odvolání (výrok IV usnesení okresního soudu, výrok I usnesení krajského soudu a výrok I usnesení Nejvyššího soudu). Ve vztahu k prvnímu výroku je totiž ústavní stížnost podána někým zjevně neoprávněným a ve vztahu k druhé skupině výroků je kvůli nevyčerpání žaloby pro zmatečnost nepřípustná (viz body 16 až 25 tohoto usnesení).
29. To, zda obecné soudy ústavně souladným způsobem rozhodly o náhradě nákladů řízení (výrok III rozsudku o vyklizení, výrok V usnesení okresního soudu, výrok II usnesení krajského soudu a výrok II usnesení Nejvyššího soudu), Ústavní soud nemohl náležitě přezkoumat, protože stěžovatel k této otázce nepředložil žádnou argumentaci. V.2 Přezkum napadených rozhodnutí
30. Podstatou řízení o projednávané ústavní stížnosti je tedy pouze otázka, zda obecné soudy ústavně souladným způsobem rozhodly o stěžovatelově návrhu na vyslovení neúčinnosti doručení písemností.
31. Posouzení toho, zda jsou naplněny podmínky pro vyslovení o neúčinnosti doručení písemností je především otázkou hodnocení skutkového stavu a výkladu podústavního práva - konkrétně § 50d občanského soudního řádu, který tento institut upravuje.
32. Tyto úkoly v našem právním systému náleží zejména obecným soudům, nikoli Ústavnímu soudu. Ústavní soud je jakožto orgán ochrany ústavnosti oprávněn posuzovat pouze to, zda v řízení nebo v něm vydaným rozhodnutím nedošlo k vadě, která je natolik závažná, že jí bylo porušeno ústavně zaručené základní právo či svoboda [čl. 83 Ústavy České republiky a § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Ústavní soud dospěl k závěru, že žádná z těchto situací při hodnocení stěžovatelova návrhu na vyslovení neúčinnosti doručení písemností nenastala.
33. Soud rozhodne o neúčinnosti doručení, "pokud se účastník nebo jeho zástupce nemohl z omluvitelného důvodu s písemností seznámit" (§ 50d odst. 1 o. s. ř.). Tímto omluvitelným důvodem zároveň "nemůže být skutečnost, že se fyzická osoba na adrese pro doručování trvale nezdržuje" (§ 50d odst. 2 o. s. ř.).
34. Obecné soudy rozhodly, že zákonné předpoklady pro vyslovení neúčinnosti doručení písemností nebyly v daném případě splněny. Ústavní soud nemá vůči tomuto závěru ani jeho zdůvodnění žádné ústavněprávní výhrady. Soudy popsaly, z jakých zákonných ustanovení a obecných východisek při svém rozhodování vycházely, svůj závěr o nevyhovění stěžovatelově návrhu řádně zdůvodnily a jejich rozhodnutí jsou v této části srozumitelná a mají oporu v judikatuře (viz bod 4 usnesení Nejvyššího soudu, bod 15 usnesení krajského soudu a body 14 až 15 usnesení okresního soudu).
35. Obecné soudy opřely své závěry zejména o ustálenou rozhodovací praxi Nejvyššího soudu (viz rozhodnutí uvedená v bodě 14 usnesení okresního soudu, bodě 15 usnesení krajského soudu a bodě 4 usnesení Nejvyššího soudu). Podle té rozhoduje o neúčinnosti doručení ve smyslu § 50d občanského soudního řádu odesílající soud jen pro účely řízení, které u něho stále probíhá. Pokud už však bylo vydáno konečné rozhodnutí (v tomto případě rozsudek o vyklizení), je vyloučeno, aby odesílající soud posuzoval neúčinnost jeho doručení podle § 50d občanského soudního řádu. Řádnosti doručení se v takovém případě lze zabývat jen ve vztahu k doručování výsledného rozhodnutí - a to v rámci posuzovaní včasnosti podání odvolání proti němu.
36. Ústavní soud nepovažuje tento judikaturní závěr ani jeho uplatnění v právě projednávaném případě za protiústavní. Popsaný závěr je v české soudní praxi při výkladu institutu neúčinnosti doručení ustáleně následován (jen z poslední doby viz např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 2440/2023, 33 Cdo 464/2020, 33 Cdo 2558/2019). Zpochybňován přitom není ani v odborné literatuře [viz např. Jan Podaný. § 50d. In: Karel Svoboda, Petr Smolík, Jiří Levý a Jiří Doležílek a kol. Občanský soudní řád. 3. vydání (2. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2023, marg. č. 9 až 14; Zdeněk Pulkrábek. In: Renáta Šínová a Klára Hamuľáková a kol. Civilní proces. Obecná část a sporné řízení. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2020, s. 105].
37. Na závěru, že se obecné soudy při posouzení možnosti vyslovit neúčinnost doručení podle § 50d občanského soudního řádu nedopustily žádného ústavněprávního pochybení, nic nemění ani stěžovatelova námitka, že vedlejší účastnice uvedením jeho staré adresy trvalého pobytu na úvodní straně žaloby o vyklizení nemovitostí zneužila právo a porušila zásadu poctivosti. Nejenže žalobce nenese odpovědnost za to, kam a jakým způsobem soud žalovanému doručuje, ale navíc tato skutečnost nemá s výše popsaným posouzením neúčinnosti doručování žádnou spojitost.
38. Stěžovatel, který byl během opravných řízení zastoupen právním profesionálem, měl možnost postup okresního soudu při doručování zpochybnit a odmítnutí odvolání zvrátit. Procesní prostředek, který by mu to umožnil (tedy žalobu pro zmatečnost), však nepodal. Stěžejní otázkou, kterou stěžovatel v ústavní stížnosti vznesl - tedy tím, zda okresní soud nepostupoval při doručování v řízení o vyklizení nemovitosti protiústavně - se proto Ústavní soud nemohl věcně zabývat.
39. Ústavní soud odmítl ústavní stížnost zčásti jako nepřípustnou podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu (viz body 19 až 25 tohoto usnesení), zčásti jako podanou někým zjevně neoprávněným podle § 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu (viz bod 18 tohoto usnesení) a zčásti jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu (viz body 30 až 37 tohoto usnesení).
40. Návrhu na odložení vykonatelnosti rozsudku o vyklizení Ústavní soud nevyhověl proto, že vycházel z vyjádření vedlejší účastnice, podle níž byl výkon tohoto rozsudku odložen již v exekučním řízení (konkrétně usnesením Okresního soudu v Lounech č. j. 7 EXE 2116/2023-26, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 14 Co 162/2023-76). Tuto skutečnost přitom stěžovatel ve své replice nijak nezpochybnil.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 14. května 2024
Daniela Zemanová v. r. předsedkyně senátu