Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky, soudce Jana Musila a soudce zpravodaje Pavla Rychetského o ústavní stížnosti J. S., zastoupeného JUDr. Josefem Šírkem, advokátem, se sídlem v Českých Budějovicích, Dr. Bureše 1185/1, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 7 Tdo 518/2012-18 ze dne 24. května 2012, usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích č. j. 4 To 927/2011-82 ze dne 10. ledna 2012 a rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích č. j.
6 T 152/2011-60 ze dne 3. listopadu 2011, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Českých Budějovicích a Okresního soudu v Českých Budějovicích jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství se sídlem v Brně, Jezuitská ul. 4, Krajského státního zastupitelství v Českých Budějovicích se sídlem v Českých Budějovicích, Goethova ul. 2, a Okresního státního zastupitelství v Českých Budějovicích se sídlem v Českých Budějovicích, Goethova ul. 2, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
2. Stěžovatel spatřoval porušení celé řady svých základních práv, zejména práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1, a práva na osobní svobodu dle čl. 8 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod v tom, že se obecné soudy nedostatečně vypořádaly s jeho argumentací, kterou se bránil trestnímu stíhání s odůvodněním, že doručenka (dodejka) poštovní zásilky, jež mu byla doručována a měla obsahovat i výzvu k nástupu trestu odnětí svobody, neměla náležitosti stanovené příslušnými předpisy, výzva by tak nemohla vyvíjet stanovené právní účinky, a navíc se v zásilce předmětná výzva ani nenacházela, a proto se nemohl dopustit přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle ustanovení § 337 odst. 1 písm. e) tr. zákoníku. Namítal dále, že mu měl být ukládán trest podle "mírnějšího" trestního zákona č. 140/1961 Sb., ve znění do 31. 12. 2009, a proto žádal zrušení napadených rozhodnutí.
4. Stěžovatel, dle napadených rozhodnutí, v době ode dne 1. 1. 2009 do dne 10. 6. 2011 v Českých Budějovicích ani jinde se záměrem vyhnout se nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců uloženého mu rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. 7. 2006 č. j. 6 T 243/2005-326, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 16. 11. 2007, č. j. 23 To 631/2007-384, který nabyl právní moci dne 16. 11. 2007, tento trest bez závažného důvodu dobrovolně nenastoupil, přičemž dne 24. 1. 2008 převzal výzvu Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 5. 12. 2007 k nastoupení tohoto trestu ihned do vazební věznice v Českých Budějovicích, a v této době se zdržoval v Českých Budějovicích, v Kamenném Újezdu a jinde, až do dne 10. 6. 2011, kdy byl na základě příkazu k dodání do výkonu trestu zadržen policejním orgánem a do výkonu trestu dodán.
5. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí ve světle námitek stěžovatele a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
6. Jak Ústavní soud již mnohokrát zdůraznil, jeho úkolem je toliko ochrana ústavnosti (článek 83 Ústavy České republiky) a nepřísluší mu, aby vystupoval v roli čtvrté přezkumné instance trestního řízení.
7. Stěžovatel v projednávané ústavní stížnosti uplatnil argumentaci, z níž je zřejmé, že spatřuje v Ústavním soudu další instanci trestního soudnictví. V ústavní stížnosti dochází k opakování námitek jeho obhajoby, jimiž se již obecné soudy v původním řízení vícekrát obsáhle zabývaly a Ústavní soud tudíž považuje za vhodné v podrobnostech na rozhodnutí těchto soudů odkázat (str. 3 napadeného rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích, str. 3 a 4 usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích a str. 3 až 5 usnesení Nejvyššího soudu).
8. Stěžovatel namítá formální vady (podobu a text) doručenky (dodejky), která mu byla doručovatelkou spolu se zásilkou předložena k podpisu. Dále namítá, že se výzva k nástupu trestu v obálce (zásilce) vůbec nenacházela. Obecné soudy dospěly k závěru, že šlo o zcela standardní označení vypravovaných listin a i průběh doručování probíhal podle obvyklé soudní praxe. Neoprávněná manipulace s obsahem písemností doručovaných obviněnému shledána nebyla. Stěžovatelovy námitky směřují k přehodnocení skutkového děje tak, jak jej zjistily obecné soudy.
9. Jde-li o dokazování před obecnými soudy, je důvod ke kasačnímu zásahu Ústavního soudu dán zejména tehdy, pokud dokazování v trestním řízení neprobíhalo v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. řádu, popř. nebylo-li v řízení postupováno dle zásady oficiality a zásady vyhledávací a za respektování zásady presumpce neviny (viz článek 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod , § 2 odst. 2, odst. 4, dost. 5 tr. řádu). V řadě svých rozhodnutí klade Ústavní soud důraz na kontradiktorní charakter důkazního postupu v souladu s článkem 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Ústavní soud ve svých nálezech zdůraznil, že obecné soudy jsou povinny detailně popsat důkazní postup a přesvědčivě jej odůvodnit. Informace z hodnoceného důkazu přitom nesmí být jakkoli zkreslena. Obecné soudy jsou navíc povinny náležitě odůvodnit svůj závěr o spolehlivosti použitého důkazního pramene (viz např. nálezy ve věci sp. zn. III. ÚS 463/2000 , sp. zn. III. ÚS 181/2000 či sp. zn. III. ÚS 1104/08 ). Obdobně Ústavní soud zasáhl v případech, kdy v soudním rozhodování byla skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy (viz např. věci sp. zn. III.
ÚS 84/94 , sp. zn. III. ÚS 166/95 či rozhodnutí ve věci sp. zn. III. ÚS 376/03 ). Ústavní soud však zároveň opakovaně zdůraznil, že hodnocení samotného obsahu důkazů je ve výlučné kompetenci soudů obecných, které důkazy provedly. Ústavnímu soudu v zásadě nenáleží pravomoc ověřovat správnost skutkových zjištění a fakticky tak nahrazovat soud nalézací (srov. již nález ve věci sp. zn. III. ÚS 23/93 ).
10. Z hlediska ústavněprávního přezkumu je významné, zda důkazy, o něž se napadené rozhodnutí opírá, tvoří logicky uzavřený celek, a zda odůvodnění napadeného rozhodnutí nenese znaky zřejmé libovůle.
11. Ústavní soud konstatuje, že neshledává očividný nesoulad mezi skutkovými zjištěními a reálným obsahem provedených důkazů (srov. již rozhodnutí Ústavního soudu věci sp. zn. III. ÚS 84/94 , sp. zn. III. ÚS 166/95 či sp. zn. III. ÚS 376/03 , dostupná ve veřejné elektronické databázi NALUS), jak jej obecné soudy stručně, ale výstižně popsaly.
12. Jde-li o aplikaci sankční normy souladné s příkazem stanoveným v čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod, je nutné odkázat na správné vysvětlení dovolacího soudu, který na námitky stěžovatele reagoval a jinými slovy zdůvodnil, že stěžovatelem spáchaný trestný čin se posuzuje podle doby, kdy bylo jednání pachatele dokončeno, tj. kdy byl ukončen protiprávní stav, který pachatel svým jednáním udržoval; jestliže byl protiprávní stav odstraněn až za účinnosti nového zákona, kvalifikuje se čin podle tohoto zákona, i když udržování protiprávního stavu započalo a část doby pokračovalo za účinnosti předchozího trestního zákona či zákonů.
13. Ústavní soud uzavírá, že shledal obecnými soudy podaný výklad rozhodných ustanovení trestního zákoníku a trestního řádu jako předvídatelný a rozumný, korespondující fixovaným závěrům soudní praxe, aniž by byl výrazem interpretační svévole (libovůle); napadeným rozhodnutím nechybělo smysluplné odůvodnění. Přístup obecných soudů nevybočoval z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčeného právního institutu doručování, přičemž celý proces před obecnými soudy (vyúsťující v ústavní stížností napadená rozhodnutí) byl - při zachování mezí stěžovatelem vznesených námitek - veden způsobem, který zajistil možnost spravedlivého výsledku.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 13. srpna 2013
Vladimír Kůrka v. r. předseda senátu