III.ÚS 319/26 ze dne 19. 3. 2026
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně (soudce zpravodaje), soudce Milana Hulmáka a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatelů 1. F. O. a 2. J. H., oba nyní ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Rýnovice, oba zastoupeni Mgr. Janem Vargou, advokátem, sídlem Fügnerovo náměstí 1808/3, Praha 2 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. února 2025 č. j. 11 Tdo 32/2025-595, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. července 2023 č. j. 15 To 57/2023-247 a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 10. března 2023 č. j. 22 T 4/2023-117, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění
I. Skutkové okolnosti případu
1. Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci (dále jen "krajský soud") uznal oba stěžovatele, vedle dalších osob, vinnými ze spáchání zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 3 písm. c) a odst. 4. písm. c) trestního zákoníku, dílem dokonaného a dílem ve stádiu pokusu. Prvního stěžovatele uznal vinným rovněž z přečinu přechovávání omamné a psychotropní látky a jedu podle § 284 odst. 2 trestního zákoníku a přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku a druhého stěžovatele uznal dále vinným ze spáchání přečinu krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku a zločinu úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1 a odst. 5 písm. a) trestního zákoníku.
Za uvedená jednání uložil krajský soud prvnímu stěžovateli trest odnětí svobody v trvání deseti let a šesti měsíců ve věznici se zvýšenou ostrahou; druhému stěžovateli trest odnětí svobody v trvání jedenácti let a šesti měsíců ve věznici se zvýšenou ostrahou. Oběma stěžovatelům pak uložil i trest propadnutí věcí popsaných ve výroku a ochranné opatření - zabrání specifikovaných předmětů. Druhému stěžovateli navíc uložil povinnost nahradit poškozené částku 95 444,74 Kč; další poškozená byla se svými nároky odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
2. K odvolání všech odsouzených i státní zástupkyně Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") ve veřejném zasedání, ve vztahu ke stěžovatelům zrušil pouze výrok o způsobu výkonu trestu odnětí svobody a nově jim uložil výkon trestu ve věznici s ostrahou. Odvolání státní zástupkyně v jejich neprospěch vrchní soud zamítl.
3. Nejvyšší soud v neveřejném zasedání napadeným usnesením odmítl dovolání prvního stěžovatele jako podané z jiného než zákonného důvodu, dovolání druhého stěžovatele jako zjevně neopodstatněné.
II. Argumentace stěžovatelů
4. Řádně zastoupení stěžovatelé podali prostřednictvím téhož zástupce každý samostatnou ústavní stížnost, splňující požadavky zákona č.
182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Obě obsahově shodné ústavní stížnosti byly usnesením pléna Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2026 spojeny ke společnému projednání pod sp. zn. III. ÚS 319/26
.
5. Podle stěžovatelů jsou uložené tresty nepřiměřeně přísné. Byli uznáni vinnými především za nepovolené nakládání s omamnou látkou - konopím. Zákonem č. 270/2025 Sb., kterým se mění zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony (dále jen "novela"), byla v trestním zákoníku zavedena nová skutková podstata - Nedovolená výroba a jiné nakládání s konopím (§ 283a trestního zákoníku) - u kterého by jejich jednání odpovídala trestní sazba v rozmezí dvou až osmi let.
Vzhledem k tomu, že za spáchání zvlášť závažného zločinu jim byl uložen trest odnětí svobody v dolní hranici trestní sazby (10-18 let), přicházel by podle stěžovatelů nově v úvahu trest odnětí svobody od 3 let a šesti měsíců do čtyř let. Stěžovatelé mají za to, že při respektování zásad uvedených v trestním zákoníku nesmí být sankce kruté a nepřiměřené, mají být ukládány s přihlédnutím k povaze a závažnosti spáchaného trestného činu a tam, kde postačí mírnější sankce, nemá být uložen trest přísnější.
Proto stěžovatelé navrhují, aby Ústavní soud zrušil napadená rozhodnutí a aby mohly obecné soudy znovu rozhodnout v souladu s novou právní úpravou a zásadami spravedlnosti.
6. Druhý stěžovatel dále namítá, že mu neměl být uložen trest propadnutí osobních automobilů, neboť je pouze občasně užíval a jejich vlastníkem a provozovatelem byl jeho otec. Závěr obecných soudů, že jde o výnos z trestné činnosti, považuje za nepodložený.
7. V napadených rozhodnutích spatřují stěžovatelé porušení svých základních práv zakotvených v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a proto navrhli, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
III. Vlastní posouzení ústavní stížnosti
8. Ústavní soud se seznámil s napadenými rozhodnutími a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
9. Ústavní soud musí nejprve připomenout, že není další instancí v soustavě trestních soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, neboť není vrcholem jejich soustavy. Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy), nikoliv běžné zákonnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad a aplikace jiných než ústavních předpisů je záležitostí obecných soudů. Jejich úkolem je zkoumat a posoudit, jsou-li dány podmínky pro aplikaci toho či onoho právního institutu, a své úvahy v tomto směru zákonem stanoveným postupem odůvodnit. Zásah Ústavního soudu připadá v úvahu toliko při zjištění nejzávažnějších pochybení, představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména pokud by závěry obecných soudů byly hrubě nepřiléhavé a vykazovaly znaky svévole či dokonce libovůle. To v projednávané věci nenastalo. 10.
Z napadeného rozsudku krajského soudu se podává, že obžalovaní v hlavním líčení, po poradě s obhájcem, prohlásili vinu podle § 206c odst. 1 trestního řádu (bod 9 a bod 3). Mimo této polehčující okolnosti soud hodnotil i okolnosti přitěžující, zejména páchání trestné činnosti ve zkušební době předchozího podmíněného odsouzení, dlouhodobost a systematičnost páchané trestné činnosti. Krajský soud dále vysvětlil, na základě jakých úvah dospěl k závěru i o přiměřenosti uložených trestů, včetně trestu propadnutí věci a uložení ochranných opatření. V bodu 6 krajský soud jasně vysvětlil, na základě čeho uzavřel, že osobní automobily, které druhý stěžovatel zakoupil a užíval, jsou výnosem z trestné činnosti, a bez ohledu na jejich formální registraci na jeho otce, uložil trest propadnutí.
11. Z odůvodnění rozsudku vrchního soudu je patrné, že státní zástupkyně (bod 8) považovala uložený trest za nepřiměřeně nízký. Naopak stěžovatelé považovali uložené tresty za přísné a druhý stěžovatel brojil též proti trestu propadnutí osobních automobilů (body 6 a 7). Vrchní soud uzavřel, že všechny uložené tresty považuje za přiměřené okolnostem projednávané věci, u stěžovatelů však (i na základě intervence státního zástupce - bod 11) změnil jejich zařazení pro výkon trestu odnětí svobody (bod 19).
12. Rovněž v dovolání se stěžovatelé domáhali mírnějšího trestu odnětí svobody a zrušení trestu propadnutí osobních vozidel (bod 5). Nejvyšší soud se s dovoláním důkladně vypořádal, včetně trestu propadnutí (body 41-44), přičemž v předchozích závěrech krajského a vrchního soudu nezjistil žádné pochybení, které by odůvodňovalo kasaci trestu.
13. Z rozhodnutí obecných soudů je patrné, že se věcí dostatečně zabývaly v rozsahu potřebném pro vyslovení svých závěrů, výroky o trestech i ochranných opatřeních důkladně a srozumitelně vysvětlily. To se týká nejen trestu odnětí svobody, ale i trestu propadnutí věcí (osobních automobilů), u nichž zejména krajský soud vysvětlil, proč neuvěřil námitkám druhého stěžovatele. Ústavní soud v jejich dostatečně odůvodněných závěrech nespatřuje pochybení, které by bylo způsobilé zasáhnout jeho základní práva.
14. Stěžovatelé požadují kasaci rozhodnutí i proto, aby krajský soud mohl na jejich pravomocně skončenou věc aplikovat novou právní úpravu, či lépe řečeno, samotnou existenci nové právní úpravy, která na jejich věc nedopadá, považují za porušení svých základních práv. Takové úvahy však neodůvodňují tvrzené porušení základních práv.
15. Ačkoli novelou byla vytvořena nová skutková podstata (nedovolená výroba a jiné nakládání s konopím), jejíž aplikace je možná od účinnosti novely, tedy od 1. 1. 2026, přechodná ustanovení (článek II novely) neupravují možnost, že by na trestnou činnost, která byla projednána a pravomocně rozhodnuta před účinností novely, měla tato jakkoli dopadat.
16. Lze přitom odkázat na komentář k § 2 odst. 1 trestního zákoníku: "Pozdější, pro pachatele, příznivější zákon se uplatní, pokud samozřejmě nebylo o vině a trestu ještě pravomocně rozhodnuto. Bylo-li již pravomocně rozhodnuto o vině i trestu, citované ustanovení o časové působnosti trestního zákona nelze použít (srov. R 17/2007).
Došlo-li ke zmírnění právní úpravy po právní moci rozhodnutí o činu spáchaného před touto změnou, mohlo by to mít vliv pouze na případné rozhodování o milosti prezidenta republiky. Není to důvodem pro podání mimořádného opravného prostředku..." (viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 87). Podle citovaného judikátu Nejvyššího soudu (usnesení ze dne 23. 3. 2006 sp. zn. 4 Tz 17/2006): "Při posuzování trestnosti činu ve smyslu § 16 odst. 1 tr. zák. [tehdy platného trestního zákona nyní § 2 odst. 1 trestního zákoníku] se pozdější, pro pachatele příznivější právo uplatní, jen pokud ještě nebylo pravomocně rozhodnuto o vině a trestu pachatele. Bylo-li již pravomocně rozhodnuto o vině i trestu, citované ustanovení o časové působnosti trestního zákona nelze použít."
17. Pro dokreslení je možné odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2026 sp. zn. III. ÚS 3690/25 , bod 14: "Zmírnění právní úpravy v oblasti drogových deliktů, k němuž došlo přijetím zákona č. 270/2025 Sb., nemá samo o sobě dopad na ústavněprávní souladnost napadených rozhodnutí. Zmírnění jsou obecné soudy povinny (v souladu s čl. 40 odst. 6 Listiny a s § 2 odst. 1 trestního zákoníku) zohledňovat před pravomocným skončením trestního stíhání. Jelikož novela nabyla účinnosti až 1. ledna 2026, je zřejmé, že k jejím důsledkům obecné soudy ve stěžovatelově trestní věci nemohly přihlížet...". Obdobný závěr je možné učinit i v projednávané věci, kdy jak je shora uvedeno, rozhodnutí obecných soudů ve věci samé byla učiněna řadu měsíců před tím, než došlo k vydání novely.
18. Stěžovatelé neuvedli žádnou okolnost, která by svědčila o tom, že postupem obecných soudů v jeho věci jejich naříkaná základní práva. Jak je z napadených rozhodnutí patrné, obecné soudy se věcí řádně zabývaly, postupovaly v souladu s procesními předpisy a svá rozhodnutí dostatečně odůvodnily.
19. Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavní soud odmítl stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 19. března 2026 Jan Svatoň v. r. předseda senátu