11 Tdo 32/2025-595
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 19. 2. 2025 dovolání
obviněných 1. J. H., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody, 2. F. O., t. č. ve
výkonu trestu odnětí svobody, a 3. J. M., t. č. ve výkonu trestu odnětí
svobody, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 7. 2023, sp. zn. 15
To 57/2023, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky
v Liberci pod sp. zn. 22 T 4/2023, a rozhodl t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněných F. O. a J. M.
odmítají.
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. H. odmítá.
1. Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne
10. 3. 2023, sp. zn. 22 T 4/2023, byl obviněný J. H. uznán vinným ad1a) - bg),
7, 9, 10, 11a), 11c) zvlášť závažným zločinem nedovolené výroby a jiného
nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, 3
písm. c), odst. 4 písm. c) tr. zákoníku, dílem dokonaným, dílem ve stadiu
pokusu podle § 21 tr. zákoníku, ad 8) přečinem krádeže podle § 205 odst. 1
písm. a) tr. zákoníku, a ad 12) zločinem úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1,
5 písm. a) tr. zákoníku, za což byl odsouzen podle § 283 odst. 4 tr. zákoníku,
za užití § 43 odst. 1 tr. zákoníku, k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání
11 (jedenácti) let a 6 (šesti) měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice
se zvýšenou ostrahou a dále mu byl podle § 70 odst. 1 tr. zákoníku a § 70 odst. 2 písm. a) a b) tr. zákoníku uložen trest propadnutí ve výroku rozsudku
specifikovaných věcí. Podle § 101 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku a § 101 odst. 1
písm. c), odst. 3 tr. zákoníku mu uložil ochranné opatření – zabrání ve výroku
rozsudku specifikovaných věcí. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. mu soud také uložil
povinnost k náhradě škody. Obviněný F. O. byl uznán vinným ad 1a) - bg), 2a) -
e), 4, 6, 7, 10, 11a) – c) zvlášť závažným zločinem nedovolené výroby a jiného
nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, 3
písm. c), odst. 4 písm. c) tr. zákoníku, dílem dokonaným, dílem ve stadiu
pokusu podle § 21 tr. zákoníku, ad 3) přečinem přechovávání omamné a
psychotropní látky a jedu podle § 284 odst. 2 tr. zákoníku, a ad 5) přečinem
maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, za což byl odsouzen podle § 283 odst. 4 tr. zákoníku za užití § 43
odst. 1 tr. zákoníku, k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 10 (deseti) let
a 6 (šesti) měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou
a podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku mu byl uložen trest propadnutí ve
výroku rozsudku uvedené věci. Dále mu bylo podle § 101 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku uloženo ochranné opatření – zabrání ve výroku rozsudku specifikovaných
věcí. Obviněný J. M. ml. byl uznán vinným podle ad 11a) – 11g) zvlášť závažným
zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními
látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, ad 11ch) přečinem výroby a držení předmětu k nedovolené výrobě omamné
a psychotropní látky a jedu podle § 286 odst. 1 tr. zákoníku, za což byl
odsouzen podle § 283 odst. 3 tr. zákoníku, za užití § 43 odst. 1 tr. zákoníku a
§ 58 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 6
(šesti) let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou, podle § 67
odst. 1 tr. zákoníku a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku mu byl uložen peněžitý
trest a podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku mu byl uložen trest propadnutí
ve výroku rozsudku uvedených věcí. Dále mu podle § 101 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku a § 101 odst. 1 písm. c), odst. 3 tr.
zákoníku uložil ochranné
opatření – zabrání ve výroku rozsudku specifikovaných věcí. Současně je třeba
doplnit, že tímto rozsudkem bylo rovněž rozhodnuto o vině a trestu obviněných
J. M. st. a J. M.
2. Vrchní soud v Praze rozhodl rozsudkem ze dne 21. 7. 2023, sp. zn. 15
To 57/2023, o odvolání státní zástupkyně a všech shora uvedených obviněných
proti rozsudku soudu prvního stupně tak, že podle § 258 odst. 1 písm. e) tr. ř.
napadený rozsudek k odvolání obviněných J. H. a F. O. zrušil ve výroku o
způsobu výkonu jim uloženého trestu odnětí svobody. Podle § 258 odst. 1 písm.
d) tr. ř. napadený rozsudek k odvolání obviněných J. M. st. a J. M. zrušil ve
výrocích o uložených trestech odnětí svobody a způsobu jejich výkonu a podle §
259 odst. 3 tr. ř. sám znovu rozhodl o jejich trestech. Podle § 259 odst. 3 tr.
ř. dále rozhodl tak, že obvinění J. H. a F. O. se pro výkon uloženého trestu
odnětí svobody zařazují podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku do věznice s ostrahou.
Odvolání státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem –
pobočky v Liberci a obviněného J. M. ml. byla podle § 256 tr. ř. zamítnuta.
3. Stalo se tak na základě skutkových zjištění podrobně popsaných ve
výrokové části rozsudku soudu prvního stupně a dále rozvedených v jeho
odůvodnění.
II.
Dovolání obviněných a vyjádření k nim
4. Obviněný J. H. podal prostřednictvím svého obhájce dovolání, v něm
uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. h) a i) tr. ř. Dovoláním
sice napadl rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu týkajícím se jeho osoby,
jeho dovolací argumentace se tedy výhradně vztahuje k výroku o trestu, a to s
ohledem na v hlavním líčení učiněné prohlášení viny. Dovolatel v podrobnostech
uvedl, že nebyly zohledněny důvody pro postup podle § 58 odst. 1, 2 tr.
zákoníku, ačkoliv splnil veškeré podmínky pro mimořádné snížení trestu odnětí
svobody, respektive nebyly řádně zohledněny veškeré polehčující okolnosti
uvedené v § 41 tr. zákoníku. Z tohoto nesprávného hmotněprávního posouzení
otázky výměry trestu došlo k uložení nepřiměřeně přísného trestu odnětí
svobody. Tím došlo k jinému nesprávnému hmotněprávnímu posouzení ve smyslu §
265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Odsouzený je přesvědčen, že je nutno interpretovat
zákonný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. extenzivně, nikoliv
restriktivně. Rovněž považuje za nesprávné, aby odsouzenému nebyla dána možnost
v dovolacím řízení namítat nepřiměřenost uloženého trestu, kdežto při opačném
postupu a uložení trestu při aplikaci § 58 odst. 1 tr. zákoníku tato možnost
státnímu zástupci dána je.
5. Ve vztahu k otázce nezákonného uložení trestu propadnutí věci –
automobilů Mercedes Benz a Porsche Panamera podle § 70 odst. 2 písm. b) tr.
zákoníku, došlo k jinému nesprávnému hmotněprávnímu posouzení podle § 265b
odst. 1 písm. h) tr. ř., respektive lze toto pochybení považovat i za nezákonný
trest ve smyslu § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., neboť dovolatel nikdy nebyl
vlastníkem ani provozovatelem těchto vozů. Vlastníkem a provozovatelem vozidel
byl J. H. starší, který od počátku tvrdil, že on je vlastníkem automobilů.
Žádným důkazem nebyla potvrzena domněnka orgánů činných v trestním řízení, že
by zrovna tato vozidla byla zakoupena za finanční prostředky z trestné
činnosti. Odvolací soud pochybil, když se touto věcí absolutně nezabýval. Tímto
dovolatel v souladu s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
vytýká jeho uložení v rozporu se zákonnými podmínkami stanovenými v § 70 odst.
2 písm. b) tr. zákoníku.
6. Ve vztahu k uloženému nepodmíněnému trestu odnětí svobody ve výměře
11 let a 6 měsíců obviněný konstatoval, že tento trest je s ohledem na
okolnosti případu a jeho poměry a stejně tak s ohledem na jím učiněné a soudem
přijaté prohlášení viny nepřiměřeně přísný. Soudem nebylo nikterak
reflektováno, že podstatná část peněz obviněného pocházela od jeho otce J. H.
staršího. Dovolatel má za to, že by mu nemělo být přičítáno k tíži spáchání
trestného činu „ze ziskuchtivosti“ podle § 42 písm. b) tr. zákoníku, neboť
nebylo prokázáno, že by životní styl obviněného byl důsledkem peněžních
prostředků získaných z trestné činnosti. Dovolatel je dále přesvědčen, že mu
svědčí významná polehčující okolnost ve formě prohlášení viny ve smyslu § 206c
odst. 1 tr. ř., dále polehčující okolnost podle § 41 písm. l) tr. zákoníku,
tedy, že se k trestné činnosti doznal, a dále to, že trestné činnosti upřímně
litoval podle § 41 písm. o) tr. zákoníku. Soudy rovněž nedostatečně zohlednily,
že obviněnému bude přeměněno předchozí podmíněné odsouzení. Dovolatel uzavřel,
že v jeho případě měly soudy přistoupit k mimořádnému snížení trestu odnětí
svobody podle § 58 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku. Uložený trest je extrémně
přísný a zjevně nespravedlivý. Obviněný připojil rovněž řadu příloh, a to kupní
smlouvy, výpis z katastru nemovitostí, výpis z centrálního registru vozidel a
místopřísežné prohlášení na č. l. 432 spisu.
7. Závěrem svého mimořádného opravného prostředku dovolatel navrhl, aby
Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Vrchního soudu v
Praze ze dne 21. 7. 2023, č. j. 15 To 57/2023 – 247, i rozsudek Krajského soudu
v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 10. 3. 2023, č. j. 22 T 4/2023-117,
podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil také další rozhodnutí na zrušené rozsudky
obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla
podkladu, a přikázal věc k novému projednání a rozhodnutí podle § 265l odst. 1
tr. ř.
8. Obviněný F. O. podal prostřednictvím svého obhájce dovolání, v němž
uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. h) a i) tr. ř. Obviněný
9. Dovolatel konkrétně namítal, že ve vztahu k otázce výměry trestu
rozsudek spočívá na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, když nebyly
zohledněny důvody pro postup podle § 58 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku,
ačkoliv splnil veškeré podmínky pro mimořádné snížení trestu odnětí svobody,
respektive nebyly řádně zohledněny veškeré polehčující okolnosti uvedené v § 41
tr. zákoníku. Z tohoto nesprávného hmotněprávního posouzení otázky trestu došlo
k uložení nepřiměřeně přísného trestu odnětí svobody, který, byť se nachází v
rámci rozpětí stanoveného danou trestní sazbou, tak se fakticky nachází mimo
trestní sazbu ve smyslu zákona, neboť soud chybně neuplatnil institut
mimořádného snížení trestu odnětí svobody podle § 58 odst. 1, odst. 2 písm. b)
tr. zákoníku. Tím došlo i k jinému nesprávnému hmotněprávnímu posouzení ve
smyslu § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Dovolatel je přesvědčen, že je nutno
interpretovat zákonný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř.
extenzivně, nikoliv restriktivně. Rovněž považuje, stejně jako obviněný H., za
nesprávné, aby odsouzenému nebyla dána možnost v dovolacím řízení namítat
nepřiměřenost uloženého trestu, kdežto při opačném postupu a uložení trestu při
aplikaci § 58 odst. 1 tr. zákoníku tato možnost státnímu zastupitelství dána
je.
10. Soudy obou stupňů dostatečně nereflektovaly při stanovení výměry
nepodmíněného trestu odnětí svobody, že prohlásil svou vinu ve smyslu § 206c
odst. 1 tr. ř. Nesouhlasí s tvrzením soudu prvního stupně, že by se jakkoliv
během trestního řízení choval obstrukčně, zřejmě se podle mínění dovolatele
jednalo o písařskou chybu. Uložený trest odnětí svobody v trvání 10 let a 6
měsíců považuje za nepřiměřeně přísný, nezohledňující významné polehčující
okolnosti, jež podstatně převažují nad okolnostmi přitěžujícími. Soud prvního
stupně v jeho případě dostatečným způsobem nereflektoval a nezmínil i další
polehčující okolnosti, např. podle § 41 písm. c) tr. zákoníku, neboť byl osobou
do jisté míry podřízenou obviněnému J. H., přičemž ačkoliv byl za své služby
spojené se zásilkami odměňován, tak pouze marginálně. V souvislosti s trestnou
činností se nijak významně neobohatil. Je pravdou, že si trestnou činností
obstarával obživu, avšak nesouhlasí s tím, že by tak bylo z důvodu
ziskuchtivosti ve smyslu § 42 písm. b) tr. zákoníku. Rovněž mu svědčí
polehčující okolnosti uvedené v § 41 písm. l) a o), neboť se k trestné činnosti
doznal a její spáchání upřímně litoval, což soudy zcela pominuly. V minulosti
se již dopustil trestné činnosti, avšak jednalo se o typově jinou trestnou
činnost. Je velice kritický ke svému předchozímu způsobu života, avšak nemůže
souhlasit, že by byl osobou natolik narušenou, na kterou by nebylo možno
působit trestem kratšího trvání. Považuje za nespravedlivé, aby mu byl uložen
trest jen o jeden rok nižší než J. H.. I podle zásady procesní spravedlnosti
spatřuje uložený trest za nepřiměřeně přísný, a to nejen v porovnání s
ostatními obviněnými, ale např. i faktickou absencí postihu osoby či osob ve
Velké Británii, kde došlo ke škodlivému následku.
11. V případě prohlášení viny a postupu podle § 58 odst. 2 písm. b) tr.
zákoníku se jedná o speciální ustanovení k předpokladům uvedeným v § 58 odst. 1
tr. zákoníku, přičemž z logiky věci je přístup soudu v případě prohlášení viny
benevolentnější, což vyplývá ze samotné speciality tohoto ustanovení. V případě
dovolatele lze uzavřít, že s ohledem na jeho roli v projednávané věci – pomocná
role, absence zisku či výnosů z trestné činnosti, první přímý výkon trestu, ale
i využití institutu prohlášení viny, povahu trestné činnosti – jednalo se o
tzv. měkkou drogu, společensky akceptovanou, nad kterou se vážně uvažuje o její
úplné legalizaci, je i použití dolní trestní sazby nepřiměřeně přísné.
12. Dovolatel dále zdůraznil, že ačkoliv byl dříve trestán za jinou
trestnou činnost, toto trestní řízení je typově jiné, jednalo se o marihuanu,
tzv. měkkou drogu, o jejíž legalizaci se dnes již hovoří zcela otevřeně. Jedná
se do velké míry o společensky tolerovanou drogu. Právě tato jistá společenská
akceptace, jakož i skutečnost, že případná společenská škodlivost nastala ve
Velké Británii, která se k trestání osob na této trestné činnosti staví
liknavě, svědčí o mimořádných okolnostech případu, zejména o povaze spáchané
trestné činnosti. Stran vlastního výkonu trestu zmínil, že není osobou, jejíž
náprava by byla složitá. Uložení takového trestu tedy naplňuje právě dovolací
důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř.
13. Závěrem svého dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst.
1 tr. ř. zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 7. 2023, č. j. 15 To
57/2023 – 247, i rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci
ze dne 10. 3. 2023, č. j. 22 T 4/2023-117, podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil
také další rozhodnutí na zrušené rozsudky obsahově navazující, pokud vzhledem
ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a podle § 265l odst. 1 tr. ř.
přikázal věc k novému projednání a rozhodnutí.
14. Obviněný J. M. v dovolání podaném prostřednictvím svého obhájce
uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., přičemž napadl
rozsudek odvolacího soudu v části, v níž bylo zamítnuto jeho odvolání. Obviněný
dále rozvedl, že soudy obou stupňů nesprávně posoudily veškeré polehčující
okolnosti v projednávané věci, a to i s ohledem na princip proporcionality a
požadavek subsidiarity přísnější trestní sankce při ukládání trestů v souladu s
§ 38 tr. zákoníku. S odkazem na ustanovení § 39 odst. 1 tr. zákoníku podotknul,
že před spácháním trestného činu vedl řádný život, byl bezúhonný, od počátku
trestního stíhání svého činu hluboce a upřímně litoval, s policejními orgány
spolupracoval a nabízel jim svoji součinnost. Jeho úloha v rámci organizované
skupiny byla zcela marginální, nikdy nevystupoval v pozici organizátora.
Dovolatel prohlásil svoji vinu podle § 206c odst. 1 tr. ř., a tím tak ulehčil
průběh dokazování a trestní řízení urychlil. Do budoucna vyloučil, že by se
jakékoliv trestné činnosti dopouštěl a apeluje na skutečnost, že se z jeho
strany jednalo o exces. V průběhu trestního řízení do spisu založil několik
prohlášení nejen záruk důvěryhodných osob za jeho osobu, ale také příslib
zaměstnání. Dovolatel rovněž poukázal na skutečnost, že mezi odsouzenými je i
jeho otec a bratr, matka tedy zůstala na celou domácnost sama. Obviněný svých
činů hluboce a upřímně lituje. Jeho sebereflexe je patrná ostatně i z toho, že
před soudem prvního stupně prohlásil vinu podle § 206c odst. 1 tr. ř. Soudy
nižších stupňů v rozporu s § 39 a § 58 tr. zákoníku dostatečně nepřihlédly ke
všem výše uvedeným polehčujícím okolnostem, principu proporcionality a
požadavku subsidiarity přísnější trestní sankce při ukládání trestů, k povaze a
závažnosti spáchaného trestného činu (kdy se jedná nikoliv o tvrdou, ale měkkou
drogu), k osobním, rodinným, majetkovým poměrům pachatele, jeho dosavadnímu
způsobu života a k možnosti jeho nápravy.
15. Závěrem dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek
Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 7. 2023, č. j. 15 To 57/2023-247, zrušil
podle § 265k tr. ř. v rozsahu, v němž bylo odvolání odsouzeného zamítnuto a
uložil odvolacímu soudu, aby věc znovu projednal a rozhodl, tak, že po
zhodnocení všech relevantních skutečností, především dosavadní bezúhonnosti
odsouzeného, jeho zázemí, osobním a majetkovým poměrům, jeho prohlášení o vině
a trestu, jeho úloze v rámci organizované skupiny, se trest odnětí svobody
snižuje, popř. se částečně nahrazuje trestem alternativním. Případně dovolatel
navrhl, aby Nejvyšší soud v souladu s § 265m tr. ř. sám ve věci rozhodl, a to
tak, že by trest odnětí svobody snížil, popř. z nějaké míry nahradil trestem
alternativním.
16. Opisy dovolání všech obviněných byly soudem prvního stupně za
podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. zaslány k vyjádření nejvyššímu státnímu
zástupci. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství uvedl, že
výrok o trestu lze napadnout především prostřednictvím dovolacího důvodu podle
§ 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., a to pouze pokud došlo k uložení takového
trestu, který zákon nepřipouští, anebo k uložení trestu ve výměře mimo trestní
sazbu, stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl obviněný uznán
vinným. To však není v řešeném případě splněno. Trest odnětí svobody, o který
obviněným jde, byl totiž uložen jako plně přípustný druh trestu, navíc plně v
rámci zákonné trestní sazby (u obviněného M. dokonce v jeho prospěch pod dolní
hranicí sazby). Jiná pochybení soudu, spočívající v nepřiměřenosti trestu, tedy
v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména v nesprávném vyhodnocení
kritérií uvedených v § 39 až § 42 tr. zákoníku, a v důsledku toho uložení
nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat
prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr.
ř., tedy ani podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Je tudíž zřejmé, že
předmětnou výtku týkající se nepřiměřené přísnosti trestu odnětí svobody
uplatnili obvinění mimo rámec zákonných dovolacích důvodů.
17. Zásah dovolacího soudu je v daném kontextu možný, v podstatě jen
pokud je napadeným rozhodnutím uložený trest trestem extrémně přísným, zjevně
nespravedlivým a naprosto nepřiměřeným. To však v přezkoumávaném případě
evidentně není, vždyť v případě obviněného M. byl trest odnětí svobody vyměřen
s využitím moderačního ustanovení § 58 odst. 2 písm. b) tr. ř., tedy pod dolní
hranicí korespondující trestní sazby, u obviněných H. a O. při dolní hranici v
úvahu přicházející trestní sazby. Je tedy evidentní, že nelze hovořit o
extrémně přísném trestu; spíše naopak lze trest odnětí svobody označit za
relativně mírný s ohledem na zákonnou trestní hrozbu, a tedy zohledňující
veškeré polehčující momenty na straně obviněných.
18. Navíc platí, že domáhají-li se obvinění H. a O. mimořádného snížení
trestu odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby ve smyslu § 58 odst. 1 či
§ 58 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, potom podle ustálené judikatury námitka
obviněného, že trest odnětí svobody nebyl snížen pod dolní hranici zákonné
trestní sazby podle § 58 tr. zákoníku, zásadně nemůže naplnit žádný z důvodů
dovolání uvedených v § 265b tr. ř. K tomu srov. např. rozhodnutí Nejvyššího
soudu ve věci sp. zn. 7 Tdo 317/2020 (publikováno pod č. 7/2021 Sb. rozh. tr.)
či z poslední doby rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 6 Tdo 879/2023,
ze kterého dále vyplývá, že nemůže obstát ani odkaz obviněných na rozhodnutí
Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 631/23, neboť v něm vyslovený názor
neznamená obrat v dosavadní rozhodovací činností Ústavního soudu, ve které se
Ústavní soud opakovaně ztotožnil s praxí Nejvyššího soudu, podle které se
námitka směřující proti neaplikování § 58 tr. zákoníku nachází mimo dovolací
důvody.
19. Jestliže obvinění tvrdí, že je neakceptovatelné, aby nejvyšší státní
zástupce mohl brojit vůči nesprávné aplikaci § 58 tr. zákoníku, zatímco
obviněný nemůže napadat neaplikování § 58 tr. zákoníku, jedná se o
nesrovnatelné otázky. Zatímco nejvyšší státní zástupce v rámci dovolání namítá
v kontextu nesprávné aplikace § 58 tr. zákoníku vadu ve smyslu § 265b odst. 1
písm. i) tr. ř. v podobě výměry trestu mimo odpovídající trestní sazbu, tak
obviněný se požadavkem na užití § 58 tr. zákoníku naopak v dovolacím řízení
domáhá uložení trestu mimo zákonnou sazbu, což neodpovídá vůbec žádnému
dovolacímu důvodu podle § 265b tr. ř.
20. Státní zástupce dále doplnil, že v řešeném případě ani nejsou
splněny zákonné podmínky k tomu, aby bylo předmětné moderační ustanovení užito.
Ostatně ani sami obvinění nepopisují žádné mimořádné okolnosti odpovídající
všem podmínkám pro uplatnění moderačního ustanovení, na základě kterých by
vůbec bylo možno o mimořádném snížení trestu odnětí svobody uvažovat.
21. Z hlediska námitek obviněných mířících vůči nepřiměřenosti uloženého
trestu odnětí svobody tak státní zástupce shrnul, že se míjejí s obsahem
zákonných dovolacích důvodů, nelze z nich dovodit ani jakékoliv jiné pochybení
soudů.
22. Pokud obviněný H. namítá nedostatek podmínek pro uložení trestu
propadnutí věci ve smyslu § 70 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, a to ve vztahu ke
dvěma osobním automobilům, tuto námitku lze formálně přiřadit pod dovolací
důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., avšak z věcného hlediska nejde o
výhradu opodstatněnou. Z rozsudku krajského soudu lze dovodit, že byly splněny
veškeré zákonné podmínky pro uložení předmětného trestu, srov. str. 29–30
rozsudku krajského soudu. Vzhledem k této skutečnosti lze označit dovolání
obviněného H. v této části za nedůvodné.
23. S ohledem na shora uvedené navrhl státní zástupce dovolání
obviněného H. odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně
neopodstatněné. Dovolání obviněných O. a M. pak navrhl odmítnout podle § 265i
odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podaná z jiného než zákonného dovolacího důvodu.
III.
Přípustnost a důvodnost dovolání
24. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) zkoumal, zda v
předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř.
25. Nejvyšší soud shledal, že v případě všech obviněných jsou dovolání
přípustná, dovolání byla podána obviněnými jako osobami oprávněnými,
prostřednictvím obhájců, v zákonných lhůtách a na místě, kde lze podání učinit.
Dovolání obsahují i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.
26. Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř.,
bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obvinění dovolání
opírají, lze podřadit pod dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. h) a i)
tr. ř., na které je v dovoláních ve smyslu výše uvedeného odkazováno. Toto
zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu
napadeného rozhodnutí dovolacím soudem, tedy přezkoumání zákonnosti a
odůvodněnosti napadených výroků, ovšem jen v rozsahu a z důvodů, uvedených v
dovolání, jakož i předcházejícího řízení (srov. § 265i odst. 1, 3 tr. ř.).
27. Všichni dovolatelé brojili výlučně proti výroku o trestu. Proto je
nutno konstatovat, že v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h)
tr. ř. lze ve vztahu k výroku o trestu namítat tzv. jiné nesprávné hmotněprávní
posouzení, které umožňuje vytýkat jiné vady tohoto výroku záležející v porušení
hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení
soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo
úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu apod. Žádnou
takovou vadu ale obvinění v napadených rozhodnutích neoznačili. Námitky vůči
druhu a výměře uloženého trestu (s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí)
lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v
ustanovení § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., který je v soustavě dovolacích
důvodů § 265b odst. 1 tr. ř. v určitém ohledu dovolacím důvodem speciálním vůči
důvodu uvedenému v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Podle § 265b odst. 1 písm. i)
tr. ř. je možno dovolání podat, jestliže obviněnému byl uložen takový druh
trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo
trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán
vinným. S odkazem na tento dovolací důvod musí být obsahem námitek buď tvrzení,
že byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo že byl uložen
trest co do druhu přípustný, avšak mimo zákonnou trestní sazbu. Jiná pochybení
spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné
vyhodnocení kritérií uvedených v § 39 až § 42 tr. zákoníku a v důsledku toho
uložení nepřiměřeného přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání
vytýkat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst.
1 tr. ř. (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11
Tdo 530/2002, publikované pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
28. Obvinění H. a O. ve svém dovolání brojí proti skutečnosti, že v
jejich případě soudy neaplikovaly ustanovení § 58 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr.
zákoníku, obviněný J. M. ml. namítal, že v jeho případě soudy sice aplikovaly
ustanovení § 58 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, avšak v konečném důsledku
nedostatečně. Nicméně podle konstantní a dlouholeté praxe jak Nejvyššího, tak
Ústavního soudu nemůže takto formulovaná argumentace naplnit žádný ze zákonem
předvídaných dovolacích důvodů. Je tomu tak proto, že mimořádné snížení trestu
odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby je postupem fakultativním, což
je vyjádřeno slovy (mimo jiné i) ustanovení § 58 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku,
že soud může snížit trest odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby, má-li
za to, že vzhledem k poměrům pachatele a povaze jím spáchané trestné činnosti
lze dosáhnout jeho nápravy i trestem kratšího trvání. To znamená, že aplikace
zde upraveného (a nutno ještě jednou zdůraznit, že mimořádného) postupu je
odvislá od volné úvahy soudu a obviněný, ač v řízení prohlásil vinu podle §
206c odst. 1 tr. ř., na ni nemá právní nárok. To potvrdil i Nejvyšší soud v
usnesení ze dne 12. 7. 2023, sp. zn. 4 Tdo 510/2023. Pokud tedy zákon
nezavazuje soud k tomu, aby podle § 58 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku
postupoval, nelze se jeho aplikace domáhat prostřednictvím dovolání, jelikož
nepřiměřenost uloženého trestu není dovolacím důvodem (srov. výše).
29. Skutečnost, že se soud rozhodne zmíněné moderační ustanovení
neaplikovat a namísto toho vyměří trest v rámci zákonné trestní sazby, nemůže
založit ani vadu nesprávného hmotně právního posouzení ve smyslu § 265b odst. 1
písm. h) tr. ř., neboť využití zákonem umožněné diskrece (nejsou-li překročeny
vymezené mantinely) není nezákonné ani nesprávné. To platí bezvýjimečně zvláště
tehdy, postupují-li tak ve shodě soud prvního stupně i soud odvolací. Již vůbec
potom nelze hovořit o druhu trestu, který zákon nepřipouští v intencích první
alternativy § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., poněvadž trest odnětí svobody zákon
v posuzované trestní věci výslovně připouští. Ze samé logiky věci pak není
možno konstatovat ani pochybení spočívající v tom, že by byl – tentokrát ve
smyslu druhé alternativy § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. – uložen trest ve
výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl
obviněný uznán vinným. Lze však doplnit, že tato posledně uvedená varianta
dovolacího důvodu explicitně připouští podání dovolání v případě nedůvodného
vyměření trestu mimo hranici zákonné trestní sazby (konkrétně tedy dovolání
nejvyššího státního zástupce, je-li chybně aplikován některý z postupů
předpokládaných v § 58 tr. zákoníku, anebo obviněného, je-li nesprávně zvolen
postup podle § 59 tr. zákoníku).
30. Až na zcela ojedinělé výjimky některých starších rozhodnutí (které
však byly v průběhu doby jednoznačně překonány) dodržoval Nejvyšší soud, resp.
všechny jeho senáty, uvedenou rozhodovací praxi po mnoho let. Tento právní
názor byl stvrzen usnesením ze dne 1. 4. 2020, sp. zn. 7 Tdo 317/2020,
publikovaným pod č. 7/2021 Sb. rozh. tr., podle kterého: „Námitka, že trest
odnětí svobody nebyl snížen pod dolní hranici zákonné trestní sazby podle
některého z ustanovení § 58 odst. 1, 2, 6 nebo 7 tr. zákoníku, nemůže naplnit
žádný z důvodů dovolání uvedených v § 265b tr. ř. Oproti tomu námitku, že
nebylo užito ustanovení § 58 odst. 5 tr. zákoníku, lze v některých případech
podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve smyslu
jiného nesprávného hmotněprávního posouzení (jestliže dovolatel vytýká
nesprávné posouzení hmotněprávních podmínek uvedených v § 58 odst. 5 tr.
zákoníku, např. pojmů „zločin“, „organizovaná skupina“), nebo pod dovolací
důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (jestliže dovolatel namítá, že i
přes soudem přiznaný status spolupracujícího obviněného mu nebyl uložen trest
odnětí svobody pod dolní hranicí zákonné trestní sazby).“ Vyřčený právní názor
beze zbytku respektoval také Ústavní soud, jenž např. ve svém usnesení ze dne
27. 4. 2021, sp. zn. III. ÚS 817/21, konstatoval: „Ustanovení trestního
zákoníku, které umožňuje snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici
trestní sazby je fakultativním ustanovením, které předpokládá úvahu soudu.
Odůvodní-li soud přezkoumatelným způsobem vylučujícím svévoli ukládaný trest
včetně jeho výše, nepřísluší Ústavnímu soudu takové rozhodnutí rozporovat.“
31. Rozhodnutím, jímž by mohla být předmětná aplikační praxe prolomena,
je nález Ústavního soudu ze dne 27. 6. 2023, sp. zn. I. ÚS 631/2023, kde byl
vysloven názor, že také protizákonné nepoužití § 58 tr. zákoníku by mělo být
dovolacím důvodem.
32. Ústavní soud v bodě 54. předmětného nálezu nastolil otázku rovnosti
využívání opravných prostředků obviněným na jedné straně a státním zástupcem na
straně druhé. Ta měla být porušena právě tím, že důvodem dovolání (podaného
nejvyšším státním zástupcem v neprospěch obviněného) je pouze nesprávné použití
§ 58 tr. zákoníku, zatímco dovolání obviněného (podané v jeho prospěch) ohledně
nesprávné ne-aplikace § 58 tr. zákoníku přípustné není. Tato úvaha ovšem naráží
na samotnou zákonnou formulaci ustanovení § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., které
výslovně a bez nutnosti jakéhokoli rozšiřujícího výkladu připouští pouze první
shora uvedenou alternativu, tj. podání dovolání proti trestu vyměřenému mimo
trestní sazbu stanovenou ve zvláštní části trestního zákoníku pro určitý
konkrétní trestný čin. Naopak o možnosti domáhat se uložení trestu odnětí
svobody mimo takovou trestní sazbu zákon mlčí (výjimkou je zde pouze § 58 odst.
5 tr. zákoníku, který ovšem – na rozdíl od dalších odstavců § 58 tr. zákoníku –
nehovoří o fakultativním postupu založeném na volné úvaze soudu). Lze si tedy
položit otázku, zda záměrem zákonodárce nebylo právě zamezit podávání dovolání
do uloženého trestu tam, kde by: a) byla zpochybňována pouhá volná úvaha soudu,
b) docházelo k prolomení zákonem určené trestní sazby. Lze se proto tázat, zda
by případná změna v dosud ustáleném postupu neměla být též spíše úkolem pro
samotného zákonodárce, namísto využití teleologického a rozšiřujícího výkladu
ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) nebo i) tr. ř. Řešení této otázky ovšem
Nejvyššímu soudu nepřísluší (k tomu srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne
23. 10. 2024, sp. zn. 8 Tdo 714/2024, které bylo učiněno po výše citovaném
nálezu Ústavního soudu, a s jehož závěry se Nejvyšší soud plně ztotožňuje).
33. Podle nejnovější aplikační praxe Nejvyššího soudu tento i po vydání
nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 631/2023 tak setrval na svém dosavadním
právním názoru ohledně nemožnosti naplnění jakéhokoli dovolacího důvodu
požadavkem na uplatnění některého z nepovinných postupů upravených v § 58 tr.
zákoníku. V usnesení ze dne 4. 10. 2023, sp. zn. 6 Tdo 879/2023, Nejvyšší soud
reagoval na výhradu Ústavního soudu uvedenou v předmětném nálezu, že daná
problematika nebyla vyřešena velkým senátem trestního kolegia dovolacího soudu,
když v jednom z jeho starších rozhodnutí byl vysloven odlišný názor. Zdejší
soud konstatoval: „Důvodem je především to, že v citovaném nálezu uvedené
usnesení ze dne 4. 10. 2007, sp. zn. 3 Tdo 668/2007, je zcela ojedinělé a dávno
a mnohokrát překonané. V době před vydáním tohoto rozhodnutí i po něm (tj.
během posledních 16 let) Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích opakovaně zaujímal
názor opačný, tj. že nepoužití fakultativního ustanovení o mimořádném snížení
trestu odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby nezakládá žádný z
dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř. Tato jednotná praxe byla v nedávné době
potvrzena publikací již odkazovaného usnesení ze dne 1. 4. 2020, sp. zn. 7 Tdo
317/2020, a to konkrétně pod č. 7/2021 Sb. rozh. tr. (jež ovšem v odůvodnění
nálezu Ústavního soudu ze dne 27. 6. 2023, sp. zn. I. ÚS 631/23, zmíněno
nebylo). Naprosto stejným způsobem na věc dosud ve své konstantní judikatuře
nahlížel i sám Ústavní soud – viz např. usnesení ze dne 20. 12. 2018, sp. zn.
IV. ÚS 3227/18, nebo ze dne 27. 4. 2021, sp. zn. III. ÚS 817/21. V obou těchto
rozhodnutích se Ústavní soud zabýval mj. i opakovaně zmíněným usnesením
Nejvyššího soudu ze dne 4. 10. 2007, sp. zn. 3 Tdo 668/2007, které označil za
ojedinělé a z hlediska řešené problematiky za nevýznamné. Ve shodě s Nejvyšším
soudem vycházel z toho, že ustanovení trestního zákoníku umožňující snížení
trestu odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby je fakultativním
ustanovením, které předpokládá úvahu soudu. Jestliže soud přezkoumatelným
způsobem vylučujícím svévoli odůvodní ukládaný trest a jeho výši, pak se
námitka směřující proti neaplikování § 58 tr. zákoníku nachází mimo dovolací
důvody a ani Ústavnímu soudu nepřísluší takové rozhodnutí rozporovat.“ Lze
ještě doplnit, že shodný postoj vztahující se k požadavku obviněných na
aplikaci § 58 tr. zákoníku vyjádřil Nejvyšší soud také v usnesení ze dne 10. 4.
2024, sp. zn. 6 Tdo 104/2024, a ze dne 5. 12. 2023, sp. zn. 6 Tdo 1042/2023.
34. Lze tedy shrnout, že požadavek obou dovolatelů na využití postupu
podle § 58 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku nemůže naplnit žádný z obou
uplatněných ani jiných důvodů dovolání. Nicméně i v takovém případě by byl
zásah dovolacího soudu do napadeného výroku o trestu výjimečně možný, a to
pokud by shledal, že uložený trest je v tak extrémním rozporu s povahou a
závažností trestného činu a s dalšími relevantními hledisky, že by byl
neslučitelný s ústavním principem proporcionality trestní represe (k tomu např.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 7 Tdo 410/2013, ze dne
30. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1561/2016, aj.). Zásada přiměřenosti trestních
sankcí je předpokladem zachování obecných principů spravedlnosti a humánnosti
sankcí. Tato zásada má ústavní povahu, její existence je odvozována ze samé
podstaty základních práv, jakými jsou lidská důstojnost a osobní svoboda, a z
principu právního státu, vyjadřujícího vázanost státu zákony. Ústavní soud ve
své judikatuře zastává názor, že ukládání trestů obecnými soudy se nemůže
ocitnout vně rámce ústavní konformity a pamatuje v této souvislosti zejména na
případy, kdy obecné soudy při rozhodování o trestu mohou porušit některé
ústavně zaručené základní právo či svobodu obviněného. O takové případy může
jít tehdy, jestliže rozhodnutí o trestu je nepřezkoumatelné v důsledku absence
odůvodnění, nachází-li se mimo kritéria pro volbu druhu a stanovení konkrétní
výměry trestu či je založeno na skutkovém stavu zjištěném v extrémním rozporu s
provedeným dokazováním, zjištěném nezákonným způsobem, anebo zjištěném
nedostatečně v důsledku tzv. opomenutých důkazů (srov. např. nález Ústavního
soudu ze dne 17. 4. 2018, sp. zn. II. ÚS 492/17, usnesení Ústavního soudu ze
dne 27. 6. 2018, sp. zn. IV. ÚS 2947/17).
35. Podle § 58 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku má-li soud za to, že
vzhledem k poměrům pachatele a povaze jím spáchané trestné činnosti lze
dosáhnout jeho nápravy i trestem kratšího trvání, může snížit trest odnětí
svobody pod dolní hranici trestní sazby též tehdy, pokud odsuzuje pachatele,
který prohlásil svoji vinu. Ustanovení § 58 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku,
stejně jako např. ustanovení § 58 odst. 1, § 58 odst. 3, § 58 odst. 6 nebo
odst. 7 tr. zákoníku, je prostředkem soudcovské individualizace trestu a
projevem depenalizace v trestním zákoníku. Nejvyšší soud opakovaně připomíná,
že použití těchto ustanovení je třeba zvažovat nikoliv mechanicky, ale přísně
individuálně ve vztahu ke konkrétnímu činu a konkrétnímu pachateli. Ze znění §
58 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku lze vyvodit tři kumulativně stanovené podmínky
nezbytné ke snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby: (1)
obviněný – pachatel prohlásil svoji vinu, (2) poměry pachatele a povaha jím
spáchané trestné činnosti vedou k závěru, že (3) nápravy pachatele lze
dosáhnout i trestem kratšího trvání. Samotné prohlášení viny tedy neznamená
obligatorní postup podle § 58 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku. Pro aplikaci
tohoto zákonného ustanovení je dále nezbytné, aby soud současně zhodnotil
poměry pachatele a povahu jím spáchané trestné činnosti a v daném směru
posoudil, zda by vzhledem k nim mohlo být dosaženo nápravy pachatele i trestem
kratšího trvání.
36. Jde-li o podmínku prohlášení viny, nezbytné je, aby ho soud přijal
(§ 206c odst. 4, 6 tr. ř.), o čemž není v daných souvislostech pochyb. Důležité
ale také je zohlednění významu prohlášení viny pachatele pro objasnění jím
spáchané trestné činnosti a míra, jakou tím usnadnil dokazování a urychlil
trestní stíhání, a to zejména z hlediska, jaké důkazy byly k dispozici pro
prokázání viny pachatele v tom rozsahu, v jakém prohlásil svoji vinu. Mimořádné
snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici zákonné trestní sazby přichází
v úvahu jen tehdy, je-li tento význam podstatný, nikoliv pouze zanedbatelný.
Poměry pachatele představují takové jeho osobní, rodinné, majetkové a jiné
poměry, které nesouvisí přímo se spácháním trestného činu, které existují v
době, kdy má být rozhodováno o trestu a vztahují se k hodnocení osoby pachatele
jako objektu trestu. Význam těchto okolností je třeba vždy posuzovat z hlediska
trestu, který má být uložen konkrétnímu pachateli. Součástí posouzení poměrů je
i vyhodnocení bezúhonnosti pachatele, či naopak závěr o relevantnosti jeho
předchozích odsouzeních. Povahu trestného činu určují především zákonné znaky
skutkové podstaty, která byla trestnou činností naplněna (zejména druh a význam
porušeného nebo ohroženého zájmu chráněného trestním zákonem, jednání
charakterizující objektivní stránku trestného činu, forma zavinění), a dále též
konkrétní okolnosti, za nichž byl trestný čin spáchán (způsob provedení činu,
pohnutka, záměr nebo cíl pachatele, míra jeho zavinění, existence polehčujících
a přitěžujících okolností aj.).
37. V této souvislosti soudy dovodily, že J. H. byl trest ukládán v
rozpětí trestní sazby deset až osmnáct let odnětí svobody a byl mu uložen ve
výměře jedenáct a půl roku, tedy mírně nad jednou pětinou zákonné sazby. Soud
prvního stupně přihlédl mimo jiné ke dvěma zásadním okolnostem, a sice ke
skutečnosti, že projednávanou trestnou činnost obviněný spáchal ve zkušební
době podmíněného odsouzení, kdy byl za jinou trestnou činnost odsouzen Okresním
soudem v České Lípě k trestu odnětí svobody na dva roky s podmíněným odkladem
na zkušební dobu tří let a současně i k jeho postoji ke spáchané trestné
činnosti vyjádřeném jeho prohlášením viny. Soud prvního stupně proto důvodně
nemohl v jeho případě použít zmírňovací ustanovení § 58 odst. 2 písm. b) tr.
zákoníku, neboť tento postup nedovolují poměry obviněného a povaha jím spáchané
trestné činnosti (v podrobnostech srov. bod 3 odůvodnění rozsudku soudu prvního
stupně). Současně však oprávněně přihlédl k jeho prohlášení viny, tedy plnému
doznání, a ke skutečnosti, že lze důvodně předpokládat, že mu bude nařízen
výkon shora uvedeného podmíněně odloženého trestu (v podrobnostech srov. bod 16
odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).
38. Obviněnému F. O. byl trest ukládán rovněž v rozpětí trestní sazby
deset až osmnáct let odnětí svobody a byl mu uložen ve výměře deseti a půl
roku, tedy mírně nad dolní hranicí zákonné sazby. Rovněž v jeho případě soud
prvního stupně přihlédl ke všem přitěžujícím okolnostem, které podrobně a
vyčerpávajícím způsobem popsal. Oprávněně pak přihlédl a zhodnotil v jeho
prospěch jeho využití institutu prohlášení viny, přičemž důvodně, a to z důvodů
v odůvodnění rozhodnutí rozvedených, nemohl ani v jeho případě použít
zmírňovací ustanovení § 58 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, když tento postup mu
nedovolily poměry obviněného a povaha jím spáchané trestné činnosti (v
podrobnostech srov. bod 9 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně), když
odkázal na jeho již poměrně narušenou osobnost a velmi vysokou škodlivost jeho
jednání. Takto uložený trest nelze označit za trest nepřiměřený (v
podrobnostech rovněž srov. bod 17 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).
39. Konečně pokud se týká obviněného J. M. ml., tomuto byl uložen
úhrnný trest a podle zákona mu měl být ukládán v rozpětí sazby od osmi do
dvanácti let odnětí svobody. Soud prvního stupně u něj důvodně přihlédl k jeho
prohlášení viny a trest odnětí svobody mu v souladu s ustanovením § 58 odst. 2
písm. b) tr. zákoníku mimořádně snížil pod dolní hranici této zákonné trestní
sazby, neboť oprávněně vzhledem k okolnostem případu a k poměrům obviněného
shledal, že by použití trestní sazby zákonem stanovené pro něj bylo nepřiměřeně
přísné a lze u něj dosáhnout nápravy i trestem kratšího trvání, a to zejména
vzhledem k jeho dosavadní bezúhonnosti a plnému doznání. S ohledem na vysokou
míru škodlivosti jednání obviněného a jeho dlouhodobému působení pak správně
stanovil dobu odnětí svobody na šest roků. Takto stanovené tresty shledal
odvolací soud tresty spíše mírnými, avšak přiměřenými všem zákonným hlediskům
(v podrobnostech srov. bod 17 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a bod 18
odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).
40. Podle Nejvyššího soudu míra naplnění příznivých okolností rozhodných
pro úvahu o aplikaci moderačního ustanovení ve vztahu k výměře ukládaného
trestu odnětí svobody v případě obviněných H. a O. nedosahuje intenzity, kterou
trestní zákoník konkrétně v ustanovení § 58 odst. 2 písm. b) předpokládá. V
případě obviněného J. M. ml. neshledal okolnosti, z nichž by se podávalo, že
předmětné ustanovení bylo aplikováno nesprávně. Nadto je třeba doplnit, že
obvinění ani neuvádějí žádné mimořádné okolnosti, které by odpovídaly podmínkám
pro uplatnění moderačního ustanovení § 58 tr. zákoníku. Podle přesvědčení
Nejvyššího soudu soud prvního stupně správně vyhodnotil význam povahy trestné
činnosti spáchané obviněnými a význam přijatého prohlášení viny v konkrétní
situaci. Současně je třeba podtrhnout, že prohlášení viny není prostředkem k
automatickému výraznému snížení ukládaného trestu, ale má být nástrojem k
sebereflexi obviněného, přijetí odpovědnosti a k reálně očekávané nápravě,
které nemohou být toliko deklarované.
41. Obviněný J. H. namítal rovněž nezákonné uložení trestu propadnutí
věci – automobilů Mercedes Benz a Porsche Panamera podle § 70 odst. 2 písm. b)
tr. zákoníku s tím, že nikdy nebyl jejich vlastníkem ani provozovatelem. Žádným
důkazem také nebyla potvrzena domněnka orgánů činných v trestním řízení, že by
zrovna tato vozidla byla zakoupena za finanční prostředky z trestné činnosti.
42. Podle ustanovení § 70 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku soud může uložit
trest propadnutí věci, která je zprostředkovaným výnosem z trestné činnosti,
pokud hodnota věci tvořící bezprostřední výnos z trestné činnosti není ve
vztahu k hodnotě věci tvořící zprostředkovaný výnos z trestné činnosti
zanedbatelná.
43. Soud prvního stupně ve vztahu k tomuto trestu uvedl, že bylo
prokázáno, že obviněný si opatřoval finanční prostředky pácháním trestné
činnosti. Platby, podle zákona výnosy, získával v měně euro, v níž také
zakoupil obě vozidla. K vozidlu zn. Porsche mimoto obstaral padělanou kupní
smlouvu. V České republice bylo vozidlo přihlášeno do evidence na J. H. st. Z
pořízených odposlechů se podává, že obviněný uváděl, že nyní má dvě auta, i
když s velkou spotřebou. Vozidlo Mercedes nabízel dne 4. 10. 2021 otci k
užívání, když jeho vozidlo mělo poruchu. Mimoto vozidlo Mercedes používal k
převozu marihuany. Klíčové jsou rovněž výsledky dokazování ve vztahu k
oficiálním příjmům dovolatele. Legální příjem neměl a nepobíral žádnou sociální
dávku. Pouze obchodoval s kryptoměnami, ale také hrál online hazardní hry.
Peníze mu byly zasílány z účtu jeho otce, případně mu tento přímo peníze
zasílal. Podle § 70 odst. 3 tr. zákoníku lze uložit trest propadnutí věci,
pokud tato náleží pachateli. Není zákonem vyžadováno, aby pachatel věc
vlastnil. Uvedené ustanovení je pro uložení trestu propadnutí věci zásadní,
když obě vozidla jsou evidována na jeho otce, nyní spoluobviněného, jako jejich
uživatele. Je rovněž nezbytné zjistit majetkové poměry pachatele, což soud
provedl. Obě vozidla byla pořízena jako ojetá ve Spolkové republice Německo,
jak soud zjistil z kopií technického průkazu a dalších listin. Kupoval je
fyzicky obviněný a zaplatil je v hotovosti. Podle závěrů obou soudů bylo
prokázáno, že nákup vozidel a následná evidence na J. H. st. byly jen
předstíranými úkony. Obě vozidla ve skutečnosti používal obviněný,
příležitostně obviněný O. a D. Dokonce sám J. H. st. poněkud roztrpčeně
přiznal, že tomu tak bylo. Především obviněný obě vozidla zaplatil, převzal a
převezl do České republiky. Zde je provozoval, zadával opravy, resp. plánoval
úpravy, což jsou jednání obvyklá pro vlastníka, popř. pro osobu fakticky
nakládající s věcí. Obviněný s vozidly nakládal jako s vlastními několik
měsíců, protože je sám užíval, zadával opravy a úpravy, ale také je půjčoval
jiným osobám k jízdě. V případě vozidla zn. Mercedes jej otec požádal o
půjčení, což by skutečný vlastník neučinil. Současně bylo prokázáno, že
obviněný neměl žádný oficiální příjem, přesto disponoval rozsáhlými částkami v
naší i cizí měně, s nimiž případně nakládal, mimo jiné převáděl, směňoval.
Obviněné P. zadával opakované směny Eura na koruny, a to v řádech milionů.
Stejně tak bylo prokázáno, že dlouhodobě získával finanční prostředky z trestné
činnosti, k níž se doznal. Konečně není hodnota obou věcí zanedbatelná ve
vztahu k věcem pocházejícím z trestné činnosti, což byla hotovost v cizí měně
(v podrobnostech srov. bod 6 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně).
44. Za situace, kdy shora předestřené hodnotící úvahy soudu prvního
stupně nevykazují žádné nesrovnalosti, které by byly způsobilé jakkoliv ohrozit
jeho skutková zjištění potřebná pro posouzení naplnění existence zákonných
podmínek pro uložení daného trestu propadnutí věci, Nejvyšší soud nemohl
dovolací výhrady obviněného J. H. přijmout jako důvodné.
45. Ze shora uvedeného je zřejmé, že námitky uplatněné v dovoláních
obviněných F. O. a J. M. ml. nenaplňují žádný ze zákonných dovolacích důvodů, a
tak Nejvyšší soud jejich dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
Protože dovolání obviněného J. H. Nejvyšší soud shledal celkově zjevně
neopodstatněným, odmítl jej podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Za podmínek
uvedených v § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil Nejvyšší soud toto rozhodnutí
v neveřejném zasedání.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 19. 2. 2025
JUDr. Antonín Draštík
předseda senátu