11 Tdo 32/2025

11 Tdo 32/2025-595

USNESENÍ

Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 19. 2. 2025 dovolání obviněných 1. J. H., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody, 2. F. O., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody, a 3. J. M., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 7. 2023, sp. zn. 15 To 57/2023, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci pod sp. zn. 22 T 4/2023, a rozhodl t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněných F. O. a J. M. odmítají.

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. H. odmítá.

1. Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 10. 3. 2023, sp. zn. 22 T 4/2023, byl obviněný J. H. uznán vinným ad1a) - bg), 7, 9, 10, 11a), 11c) zvlášť závažným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, 3 písm. c), odst. 4 písm. c) tr. zákoníku, dílem dokonaným, dílem ve stadiu pokusu podle § 21 tr. zákoníku, ad 8) přečinem krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, a ad 12) zločinem úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1, 5 písm. a) tr.

zákoníku, za což byl odsouzen podle § 283 odst. 4 tr. zákoníku, za užití § 43 odst. 1 tr. zákoníku, k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 11 (jedenácti) let a 6 (šesti) měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou a dále mu byl podle § 70 odst. 1 tr. zákoníku a § 70 odst. 2 písm. a) a b) tr. zákoníku uložen trest propadnutí ve výroku rozsudku specifikovaných věcí. Podle § 101 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku a § 101 odst. 1 písm. c), odst. 3 tr. zákoníku mu uložil ochranné opatření – zabrání ve výroku rozsudku specifikovaných věcí.

Podle § 228 odst. 1 tr. ř. mu soud také uložil povinnost k náhradě škody. Obviněný F. O. byl uznán vinným ad 1a) - bg), 2a) - e), 4, 6, 7, 10, 11a) – c) zvlášť závažným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, 3 písm. c), odst. 4 písm. c) tr. zákoníku, dílem dokonaným, dílem ve stadiu pokusu podle § 21 tr. zákoníku, ad 3) přečinem přechovávání omamné a psychotropní látky a jedu podle § 284 odst. 2 tr. zákoníku, a ad 5) přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr.

zákoníku, za což byl odsouzen podle § 283 odst. 4 tr. zákoníku za užití § 43 odst. 1 tr. zákoníku, k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 10 (deseti) let a 6 (šesti) měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou a podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku mu byl uložen trest propadnutí ve výroku rozsudku uvedené věci. Dále mu bylo podle § 101 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku uloženo ochranné opatření – zabrání ve výroku rozsudku specifikovaných věcí. Obviněný J. M. ml. byl uznán vinným podle ad 11a) – 11g) zvlášť závažným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 písm. c) tr.

zákoníku, ad 11ch) přečinem výroby a držení předmětu k nedovolené výrobě omamné a psychotropní látky a jedu podle § 286 odst. 1 tr. zákoníku, za což byl odsouzen podle § 283 odst. 3 tr. zákoníku, za užití § 43 odst. 1 tr. zákoníku a § 58 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 6 (šesti) let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou, podle § 67 odst. 1 tr. zákoníku a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku mu byl uložen peněžitý trest a podle § 70 odst. 2 písm. a) tr.

zákoníku mu byl uložen trest propadnutí ve výroku rozsudku uvedených věcí. Dále mu podle § 101 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku a § 101 odst. 1 písm. c), odst. 3 tr.

zákoníku uložil ochranné opatření – zabrání ve výroku rozsudku specifikovaných věcí. Současně je třeba doplnit, že tímto rozsudkem bylo rovněž rozhodnuto o vině a trestu obviněných J. M. st. a J. M.

2. Vrchní soud v Praze rozhodl rozsudkem ze dne 21. 7. 2023, sp. zn. 15 To 57/2023, o odvolání státní zástupkyně a všech shora uvedených obviněných proti rozsudku soudu prvního stupně tak, že podle § 258 odst. 1 písm. e) tr. ř. napadený rozsudek k odvolání obviněných J. H. a F. O. zrušil ve výroku o způsobu výkonu jim uloženého trestu odnětí svobody. Podle § 258 odst. 1 písm. d) tr. ř. napadený rozsudek k odvolání obviněných J. M. st. a J. M. zrušil ve výrocích o uložených trestech odnětí svobody a způsobu jejich výkonu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. sám znovu rozhodl o jejich trestech. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. dále rozhodl tak, že obvinění J. H. a F. O. se pro výkon uloženého trestu odnětí svobody zařazují podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku do věznice s ostrahou. Odvolání státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci a obviněného J. M. ml. byla podle § 256 tr. ř. zamítnuta.

3. Stalo se tak na základě skutkových zjištění podrobně popsaných ve výrokové části rozsudku soudu prvního stupně a dále rozvedených v jeho odůvodnění.

II. Dovolání obviněných a vyjádření k nim

4. Obviněný J. H. podal prostřednictvím svého obhájce dovolání, v něm uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. h) a i) tr. ř. Dovoláním sice napadl rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu týkajícím se jeho osoby, jeho dovolací argumentace se tedy výhradně vztahuje k výroku o trestu, a to s ohledem na v hlavním líčení učiněné prohlášení viny. Dovolatel v podrobnostech uvedl, že nebyly zohledněny důvody pro postup podle § 58 odst. 1, 2 tr. zákoníku, ačkoliv splnil veškeré podmínky pro mimořádné snížení trestu odnětí svobody, respektive nebyly řádně zohledněny veškeré polehčující okolnosti uvedené v § 41 tr. zákoníku. Z tohoto nesprávného hmotněprávního posouzení otázky výměry trestu došlo k uložení nepřiměřeně přísného trestu odnětí svobody. Tím došlo k jinému nesprávnému hmotněprávnímu posouzení ve smyslu § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Odsouzený je přesvědčen, že je nutno interpretovat zákonný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. extenzivně, nikoliv restriktivně. Rovněž považuje za nesprávné, aby odsouzenému nebyla dána možnost v dovolacím řízení namítat nepřiměřenost uloženého trestu, kdežto při opačném postupu a uložení trestu při aplikaci § 58 odst. 1 tr. zákoníku tato možnost státnímu zástupci dána je.

5. Ve vztahu k otázce nezákonného uložení trestu propadnutí věci – automobilů Mercedes Benz a Porsche Panamera podle § 70 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, došlo k jinému nesprávnému hmotněprávnímu posouzení podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., respektive lze toto pochybení považovat i za nezákonný trest ve smyslu § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., neboť dovolatel nikdy nebyl vlastníkem ani provozovatelem těchto vozů. Vlastníkem a provozovatelem vozidel byl J. H. starší, který od počátku tvrdil, že on je vlastníkem automobilů. Žádným důkazem nebyla potvrzena domněnka orgánů činných v trestním řízení, že by zrovna tato vozidla byla zakoupena za finanční prostředky z trestné činnosti. Odvolací soud pochybil, když se touto věcí absolutně nezabýval. Tímto dovolatel v souladu s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. vytýká jeho uložení v rozporu se zákonnými podmínkami stanovenými v § 70 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku.

6. Ve vztahu k uloženému nepodmíněnému trestu odnětí svobody ve výměře 11 let a 6 měsíců obviněný konstatoval, že tento trest je s ohledem na okolnosti případu a jeho poměry a stejně tak s ohledem na jím učiněné a soudem přijaté prohlášení viny nepřiměřeně přísný. Soudem nebylo nikterak reflektováno, že podstatná část peněz obviněného pocházela od jeho otce J. H. staršího. Dovolatel má za to, že by mu nemělo být přičítáno k tíži spáchání trestného činu „ze ziskuchtivosti“ podle § 42 písm. b) tr. zákoníku, neboť nebylo prokázáno, že by životní styl obviněného byl důsledkem peněžních prostředků získaných z trestné činnosti. Dovolatel je dále přesvědčen, že mu svědčí významná polehčující okolnost ve formě prohlášení viny ve smyslu § 206c odst. 1 tr. ř., dále polehčující okolnost podle § 41 písm. l) tr. zákoníku, tedy, že se k trestné činnosti doznal, a dále to, že trestné činnosti upřímně litoval podle § 41 písm. o) tr. zákoníku. Soudy rovněž nedostatečně zohlednily, že obviněnému bude přeměněno předchozí podmíněné odsouzení. Dovolatel uzavřel, že v jeho případě měly soudy přistoupit k mimořádnému snížení trestu odnětí svobody podle § 58 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku. Uložený trest je extrémně přísný a zjevně nespravedlivý. Obviněný připojil rovněž řadu příloh, a to kupní smlouvy, výpis z katastru nemovitostí, výpis z centrálního registru vozidel a místopřísežné prohlášení na č. l. 432 spisu.

7. Závěrem svého mimořádného opravného prostředku dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 7. 2023, č. j. 15 To 57/2023 – 247, i rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 10. 3. 2023, č. j. 22 T 4/2023-117, podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil také další rozhodnutí na zrušené rozsudky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a přikázal věc k novému projednání a rozhodnutí podle § 265l odst. 1 tr. ř.

8. Obviněný F. O. podal prostřednictvím svého obhájce dovolání, v němž uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. h) a i) tr. ř. Obviněný

9. Dovolatel konkrétně namítal, že ve vztahu k otázce výměry trestu rozsudek spočívá na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, když nebyly zohledněny důvody pro postup podle § 58 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, ačkoliv splnil veškeré podmínky pro mimořádné snížení trestu odnětí svobody, respektive nebyly řádně zohledněny veškeré polehčující okolnosti uvedené v § 41 tr. zákoníku. Z tohoto nesprávného hmotněprávního posouzení otázky trestu došlo k uložení nepřiměřeně přísného trestu odnětí svobody, který, byť se nachází v rámci rozpětí stanoveného danou trestní sazbou, tak se fakticky nachází mimo trestní sazbu ve smyslu zákona, neboť soud chybně neuplatnil institut mimořádného snížení trestu odnětí svobody podle § 58 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr.

zákoníku. Tím došlo i k jinému nesprávnému hmotněprávnímu posouzení ve smyslu § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Dovolatel je přesvědčen, že je nutno interpretovat zákonný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. extenzivně, nikoliv restriktivně. Rovněž považuje, stejně jako obviněný H., za nesprávné, aby odsouzenému nebyla dána možnost v dovolacím řízení namítat nepřiměřenost uloženého trestu, kdežto při opačném postupu a uložení trestu při aplikaci § 58 odst. 1 tr. zákoníku tato možnost státnímu zastupitelství dána je.

10. Soudy obou stupňů dostatečně nereflektovaly při stanovení výměry nepodmíněného trestu odnětí svobody, že prohlásil svou vinu ve smyslu § 206c odst. 1 tr. ř. Nesouhlasí s tvrzením soudu prvního stupně, že by se jakkoliv během trestního řízení choval obstrukčně, zřejmě se podle mínění dovolatele jednalo o písařskou chybu. Uložený trest odnětí svobody v trvání 10 let a 6 měsíců považuje za nepřiměřeně přísný, nezohledňující významné polehčující okolnosti, jež podstatně převažují nad okolnostmi přitěžujícími. Soud prvního stupně v jeho případě dostatečným způsobem nereflektoval a nezmínil i další polehčující okolnosti, např. podle § 41 písm. c) tr. zákoníku, neboť byl osobou do jisté míry podřízenou obviněnému J. H., přičemž ačkoliv byl za své služby spojené se zásilkami odměňován, tak pouze marginálně. V souvislosti s trestnou činností se nijak významně neobohatil. Je pravdou, že si trestnou činností obstarával obživu, avšak nesouhlasí s tím, že by tak bylo z důvodu ziskuchtivosti ve smyslu § 42 písm. b) tr. zákoníku. Rovněž mu svědčí polehčující okolnosti uvedené v § 41 písm. l) a o), neboť se k trestné činnosti doznal a její spáchání upřímně litoval, což soudy zcela pominuly. V minulosti se již dopustil trestné činnosti, avšak jednalo se o typově jinou trestnou činnost. Je velice kritický ke svému předchozímu způsobu života, avšak nemůže souhlasit, že by byl osobou natolik narušenou, na kterou by nebylo možno působit trestem kratšího trvání. Považuje za nespravedlivé, aby mu byl uložen trest jen o jeden rok nižší než J. H.. I podle zásady procesní spravedlnosti spatřuje uložený trest za nepřiměřeně přísný, a to nejen v porovnání s ostatními obviněnými, ale např. i faktickou absencí postihu osoby či osob ve Velké Británii, kde došlo ke škodlivému následku.

11. V případě prohlášení viny a postupu podle § 58 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku se jedná o speciální ustanovení k předpokladům uvedeným v § 58 odst. 1 tr. zákoníku, přičemž z logiky věci je přístup soudu v případě prohlášení viny benevolentnější, což vyplývá ze samotné speciality tohoto ustanovení. V případě dovolatele lze uzavřít, že s ohledem na jeho roli v projednávané věci – pomocná role, absence zisku či výnosů z trestné činnosti, první přímý výkon trestu, ale i využití institutu prohlášení viny, povahu trestné činnosti – jednalo se o tzv. měkkou drogu, společensky akceptovanou, nad kterou se vážně uvažuje o její úplné legalizaci, je i použití dolní trestní sazby nepřiměřeně přísné.

14. Obviněný J. M. v dovolání podaném prostřednictvím svého obhájce uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., přičemž napadl rozsudek odvolacího soudu v části, v níž bylo zamítnuto jeho odvolání. Obviněný dále rozvedl, že soudy obou stupňů nesprávně posoudily veškeré polehčující okolnosti v projednávané věci, a to i s ohledem na princip proporcionality a požadavek subsidiarity přísnější trestní sankce při ukládání trestů v souladu s § 38 tr. zákoníku. S odkazem na ustanovení § 39 odst. 1 tr. zákoníku podotknul, že před spácháním trestného činu vedl řádný život, byl bezúhonný, od počátku trestního stíhání svého činu hluboce a upřímně litoval, s policejními orgány spolupracoval a nabízel jim svoji součinnost. Jeho úloha v rámci organizované skupiny byla zcela marginální, nikdy nevystupoval v pozici organizátora. Dovolatel prohlásil svoji vinu podle § 206c odst. 1 tr. ř., a tím tak ulehčil průběh dokazování a trestní řízení urychlil. Do budoucna vyloučil, že by se jakékoliv trestné činnosti dopouštěl a apeluje na skutečnost, že se z jeho strany jednalo o exces. V průběhu trestního řízení do spisu založil několik prohlášení nejen záruk důvěryhodných osob za jeho osobu, ale také příslib zaměstnání. Dovolatel rovněž poukázal na skutečnost, že mezi odsouzenými je i jeho otec a bratr, matka tedy zůstala na celou domácnost sama. Obviněný svých činů hluboce a upřímně lituje. Jeho sebereflexe je patrná ostatně i z toho, že před soudem prvního stupně prohlásil vinu podle § 206c odst. 1 tr. ř. Soudy nižších stupňů v rozporu s § 39 a § 58 tr. zákoníku dostatečně nepřihlédly ke všem výše uvedeným polehčujícím okolnostem, principu proporcionality a požadavku subsidiarity přísnější trestní sankce při ukládání trestů, k povaze a závažnosti spáchaného trestného činu (kdy se jedná nikoliv o tvrdou, ale měkkou drogu), k osobním, rodinným, majetkovým poměrům pachatele, jeho dosavadnímu způsobu života a k možnosti jeho nápravy.

15. Závěrem dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 7. 2023, č. j. 15 To 57/2023-247, zrušil podle § 265k tr. ř. v rozsahu, v němž bylo odvolání odsouzeného zamítnuto a uložil odvolacímu soudu, aby věc znovu projednal a rozhodl, tak, že po zhodnocení všech relevantních skutečností, především dosavadní bezúhonnosti odsouzeného, jeho zázemí, osobním a majetkovým poměrům, jeho prohlášení o vině a trestu, jeho úloze v rámci organizované skupiny, se trest odnětí svobody snižuje, popř. se částečně nahrazuje trestem alternativním. Případně dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud v souladu s § 265m tr. ř. sám ve věci rozhodl, a to tak, že by trest odnětí svobody snížil, popř. z nějaké míry nahradil trestem alternativním.

16. Opisy dovolání všech obviněných byly soudem prvního stupně za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. zaslány k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství uvedl, že výrok o trestu lze napadnout především prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., a to pouze pokud došlo k uložení takového trestu, který zákon nepřipouští, anebo k uložení trestu ve výměře mimo trestní sazbu, stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným. To však není v řešeném případě splněno. Trest odnětí svobody, o který obviněným jde, byl totiž uložen jako plně přípustný druh trestu, navíc plně v rámci zákonné trestní sazby (u obviněného M. dokonce v jeho prospěch pod dolní hranicí sazby). Jiná pochybení soudu, spočívající v nepřiměřenosti trestu, tedy v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména v nesprávném vyhodnocení kritérií uvedených v § 39 až § 42 tr. zákoníku, a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř., tedy ani podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Je tudíž zřejmé, že předmětnou výtku týkající se nepřiměřené přísnosti trestu odnětí svobody uplatnili obvinění mimo rámec zákonných dovolacích důvodů.

17. Zásah dovolacího soudu je v daném kontextu možný, v podstatě jen pokud je napadeným rozhodnutím uložený trest trestem extrémně přísným, zjevně nespravedlivým a naprosto nepřiměřeným. To však v přezkoumávaném případě evidentně není, vždyť v případě obviněného M. byl trest odnětí svobody vyměřen s využitím moderačního ustanovení § 58 odst. 2 písm. b) tr. ř., tedy pod dolní hranicí korespondující trestní sazby, u obviněných H. a O. při dolní hranici v úvahu přicházející trestní sazby. Je tedy evidentní, že nelze hovořit o extrémně přísném trestu; spíše naopak lze trest odnětí svobody označit za relativně mírný s ohledem na zákonnou trestní hrozbu, a tedy zohledňující veškeré polehčující momenty na straně obviněných.

18. Navíc platí, že domáhají-li se obvinění H. a O. mimořádného snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby ve smyslu § 58 odst. 1 či § 58 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, potom podle ustálené judikatury námitka obviněného, že trest odnětí svobody nebyl snížen pod dolní hranici zákonné trestní sazby podle § 58 tr. zákoníku, zásadně nemůže naplnit žádný z důvodů dovolání uvedených v § 265b tr. ř. K tomu srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 7 Tdo 317/2020 (publikováno pod č. 7/2021 Sb. rozh. tr.) či z poslední doby rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 6 Tdo 879/2023, ze kterého dále vyplývá, že nemůže obstát ani odkaz obviněných na rozhodnutí Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 631/23, neboť v něm vyslovený názor neznamená obrat v dosavadní rozhodovací činností Ústavního soudu, ve které se Ústavní soud opakovaně ztotožnil s praxí Nejvyššího soudu, podle které se námitka směřující proti neaplikování § 58 tr. zákoníku nachází mimo dovolací důvody.

19. Jestliže obvinění tvrdí, že je neakceptovatelné, aby nejvyšší státní zástupce mohl brojit vůči nesprávné aplikaci § 58 tr. zákoníku, zatímco obviněný nemůže napadat neaplikování § 58 tr. zákoníku, jedná se o nesrovnatelné otázky. Zatímco nejvyšší státní zástupce v rámci dovolání namítá v kontextu nesprávné aplikace § 58 tr. zákoníku vadu ve smyslu § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. v podobě výměry trestu mimo odpovídající trestní sazbu, tak obviněný se požadavkem na užití § 58 tr. zákoníku naopak v dovolacím řízení domáhá uložení trestu mimo zákonnou sazbu, což neodpovídá vůbec žádnému dovolacímu důvodu podle § 265b tr. ř.

20. Státní zástupce dále doplnil, že v řešeném případě ani nejsou splněny zákonné podmínky k tomu, aby bylo předmětné moderační ustanovení užito. Ostatně ani sami obvinění nepopisují žádné mimořádné okolnosti odpovídající všem podmínkám pro uplatnění moderačního ustanovení, na základě kterých by vůbec bylo možno o mimořádném snížení trestu odnětí svobody uvažovat.

21. Z hlediska námitek obviněných mířících vůči nepřiměřenosti uloženého trestu odnětí svobody tak státní zástupce shrnul, že se míjejí s obsahem zákonných dovolacích důvodů, nelze z nich dovodit ani jakékoliv jiné pochybení soudů.

22. Pokud obviněný H. namítá nedostatek podmínek pro uložení trestu propadnutí věci ve smyslu § 70 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, a to ve vztahu ke dvěma osobním automobilům, tuto námitku lze formálně přiřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., avšak z věcného hlediska nejde o výhradu opodstatněnou. Z rozsudku krajského soudu lze dovodit, že byly splněny veškeré zákonné podmínky pro uložení předmětného trestu, srov. str. 29–30 rozsudku krajského soudu. Vzhledem k této skutečnosti lze označit dovolání obviněného H. v této části za nedůvodné.

23. S ohledem na shora uvedené navrhl státní zástupce dovolání obviněného H. odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Dovolání obviněných O. a M. pak navrhl odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podaná z jiného než zákonného dovolacího důvodu.

III. Přípustnost a důvodnost dovolání

24. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř.

25. Nejvyšší soud shledal, že v případě všech obviněných jsou dovolání přípustná, dovolání byla podána obviněnými jako osobami oprávněnými, prostřednictvím obhájců, v zákonných lhůtách a na místě, kde lze podání učinit. Dovolání obsahují i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.

26. Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obvinění dovolání opírají, lze podřadit pod dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. h) a i) tr. ř., na které je v dovoláních ve smyslu výše uvedeného odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem, tedy přezkoumání zákonnosti a odůvodněnosti napadených výroků, ovšem jen v rozsahu a z důvodů, uvedených v dovolání, jakož i předcházejícího řízení (srov. § 265i odst. 1, 3 tr. ř.).

27. Všichni dovolatelé brojili výlučně proti výroku o trestu. Proto je nutno konstatovat, že v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h)

tr. ř. lze ve vztahu k výroku o trestu namítat tzv. jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, které umožňuje vytýkat jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu apod. Žádnou takovou vadu ale obvinění v napadených rozhodnutích neoznačili. Námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu (s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí) lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. i) tr.

ř., který je v soustavě dovolacích důvodů § 265b odst. 1 tr. ř. v určitém ohledu dovolacím důvodem speciálním vůči důvodu uvedenému v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. je možno dovolání podat, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. S odkazem na tento dovolací důvod musí být obsahem námitek buď tvrzení, že byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo že byl uložen trest co do druhu přípustný, avšak mimo zákonnou trestní sazbu.

Jiná pochybení spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 39 až § 42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání vytýkat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, publikované pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).

28. Obvinění H. a O. ve svém dovolání brojí proti skutečnosti, že v jejich případě soudy neaplikovaly ustanovení § 58 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, obviněný J. M. ml. namítal, že v jeho případě soudy sice aplikovaly ustanovení § 58 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, avšak v konečném důsledku nedostatečně. Nicméně podle konstantní a dlouholeté praxe jak Nejvyššího, tak Ústavního soudu nemůže takto formulovaná argumentace naplnit žádný ze zákonem předvídaných dovolacích důvodů. Je tomu tak proto, že mimořádné snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby je postupem fakultativním, což je vyjádřeno slovy (mimo jiné i) ustanovení § 58 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, že soud může snížit trest odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby, má-li za to, že vzhledem k poměrům pachatele a povaze jím spáchané trestné činnosti lze dosáhnout jeho nápravy i trestem kratšího trvání. To znamená, že aplikace zde upraveného (a nutno ještě jednou zdůraznit, že mimořádného) postupu je odvislá od volné úvahy soudu a obviněný, ač v řízení prohlásil vinu podle § 206c odst. 1 tr. ř., na ni nemá právní nárok. To potvrdil i Nejvyšší soud v usnesení ze dne 12. 7. 2023, sp. zn. 4 Tdo 510/2023. Pokud tedy zákon nezavazuje soud k tomu, aby podle § 58 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku postupoval, nelze se jeho aplikace domáhat prostřednictvím dovolání, jelikož nepřiměřenost uloženého trestu není dovolacím důvodem (srov. výše).

29. Skutečnost, že se soud rozhodne zmíněné moderační ustanovení neaplikovat a namísto toho vyměří trest v rámci zákonné trestní sazby, nemůže založit ani vadu nesprávného hmotně právního posouzení ve smyslu § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., neboť využití zákonem umožněné diskrece (nejsou-li překročeny vymezené mantinely) není nezákonné ani nesprávné. To platí bezvýjimečně zvláště tehdy, postupují-li tak ve shodě soud prvního stupně i soud odvolací. Již vůbec potom nelze hovořit o druhu trestu, který zákon nepřipouští v intencích první alternativy § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., poněvadž trest odnětí svobody zákon v posuzované trestní věci výslovně připouští. Ze samé logiky věci pak není možno konstatovat ani pochybení spočívající v tom, že by byl – tentokrát ve smyslu druhé alternativy § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. – uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným. Lze však doplnit, že tato posledně uvedená varianta dovolacího důvodu explicitně připouští podání dovolání v případě nedůvodného vyměření trestu mimo hranici zákonné trestní sazby (konkrétně tedy dovolání nejvyššího státního zástupce, je-li chybně aplikován některý z postupů předpokládaných v § 58 tr. zákoníku, anebo obviněného, je-li nesprávně zvolen postup podle § 59 tr. zákoníku).

30. Až na zcela ojedinělé výjimky některých starších rozhodnutí (které však byly v průběhu doby jednoznačně překonány) dodržoval Nejvyšší soud, resp. všechny jeho senáty, uvedenou rozhodovací praxi po mnoho let. Tento právní názor byl stvrzen usnesením ze dne 1. 4. 2020, sp. zn. 7 Tdo 317/2020, publikovaným pod č. 7/2021 Sb. rozh. tr., podle kterého: „Námitka, že trest odnětí svobody nebyl snížen pod dolní hranici zákonné trestní sazby podle některého z ustanovení § 58 odst. 1, 2, 6 nebo 7 tr. zákoníku, nemůže naplnit žádný z důvodů dovolání uvedených v § 265b tr. ř. Oproti tomu námitku, že nebylo užito ustanovení § 58 odst. 5 tr. zákoníku, lze v některých případech podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve smyslu jiného nesprávného hmotněprávního posouzení (jestliže dovolatel vytýká nesprávné posouzení hmotněprávních podmínek uvedených v § 58 odst. 5 tr. zákoníku, např. pojmů „zločin“, „organizovaná skupina“), nebo pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (jestliže dovolatel namítá, že i přes soudem přiznaný status spolupracujícího obviněného mu nebyl uložen trest odnětí svobody pod dolní hranicí zákonné trestní sazby).“ Vyřčený právní názor beze zbytku respektoval také Ústavní soud, jenž např. ve svém usnesení ze dne 27. 4. 2021, sp. zn. III. ÚS 817/21, konstatoval: „Ustanovení trestního zákoníku, které umožňuje snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby je fakultativním ustanovením, které předpokládá úvahu soudu. Odůvodní-li soud přezkoumatelným způsobem vylučujícím svévoli ukládaný trest včetně jeho výše, nepřísluší Ústavnímu soudu takové rozhodnutí rozporovat.“

31. Rozhodnutím, jímž by mohla být předmětná aplikační praxe prolomena, je nález Ústavního soudu ze dne 27. 6. 2023, sp. zn. I. ÚS 631/2023, kde byl vysloven názor, že také protizákonné nepoužití § 58 tr. zákoníku by mělo být dovolacím důvodem.

32. Ústavní soud v bodě 54. předmětného nálezu nastolil otázku rovnosti využívání opravných prostředků obviněným na jedné straně a státním zástupcem na straně druhé. Ta měla být porušena právě tím, že důvodem dovolání (podaného nejvyšším státním zástupcem v neprospěch obviněného) je pouze nesprávné použití § 58 tr. zákoníku, zatímco dovolání obviněného (podané v jeho prospěch) ohledně nesprávné ne-aplikace § 58 tr. zákoníku přípustné není. Tato úvaha ovšem naráží na samotnou zákonnou formulaci ustanovení § 265b odst. 1 písm. i) tr.

ř., které výslovně a bez nutnosti jakéhokoli rozšiřujícího výkladu připouští pouze první shora uvedenou alternativu, tj. podání dovolání proti trestu vyměřenému mimo trestní sazbu stanovenou ve zvláštní části trestního zákoníku pro určitý konkrétní trestný čin. Naopak o možnosti domáhat se uložení trestu odnětí svobody mimo takovou trestní sazbu zákon mlčí (výjimkou je zde pouze § 58 odst. 5 tr. zákoníku, který ovšem – na rozdíl od dalších odstavců § 58 tr. zákoníku – nehovoří o fakultativním postupu založeném na volné úvaze soudu).

Lze si tedy položit otázku, zda záměrem zákonodárce nebylo právě zamezit podávání dovolání do uloženého trestu tam, kde by: a) byla zpochybňována pouhá volná úvaha soudu, b) docházelo k prolomení zákonem určené trestní sazby. Lze se proto tázat, zda by případná změna v dosud ustáleném postupu neměla být též spíše úkolem pro samotného zákonodárce, namísto využití teleologického a rozšiřujícího výkladu ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) nebo i) tr. ř. Řešení této otázky ovšem Nejvyššímu soudu nepřísluší (k tomu srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 23.

10. 2024, sp. zn. 8 Tdo 714/2024, které bylo učiněno po výše citovaném nálezu Ústavního soudu, a s jehož závěry se Nejvyšší soud plně ztotožňuje).

33. Podle nejnovější aplikační praxe Nejvyššího soudu tento i po vydání nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 631/2023 tak setrval na svém dosavadním právním názoru ohledně nemožnosti naplnění jakéhokoli dovolacího důvodu požadavkem na uplatnění některého z nepovinných postupů upravených v § 58 tr. zákoníku. V usnesení ze dne 4. 10. 2023, sp. zn. 6 Tdo 879/2023, Nejvyšší soud reagoval na výhradu Ústavního soudu uvedenou v předmětném nálezu, že daná problematika nebyla vyřešena velkým senátem trestního kolegia dovolacího soudu, když v jednom z jeho starších rozhodnutí byl vysloven odlišný názor.

Zdejší soud konstatoval: „Důvodem je především to, že v citovaném nálezu uvedené usnesení ze dne 4. 10. 2007, sp. zn. 3 Tdo 668/2007, je zcela ojedinělé a dávno a mnohokrát překonané. V době před vydáním tohoto rozhodnutí i po něm (tj. během posledních 16 let) Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích opakovaně zaujímal názor opačný, tj. že nepoužití fakultativního ustanovení o mimořádném snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby nezakládá žádný z dovolacích důvodů podle § 265b tr.

ř. Tato jednotná praxe byla v nedávné době potvrzena publikací již odkazovaného usnesení ze dne 1. 4. 2020, sp. zn. 7 Tdo 317/2020, a to konkrétně pod č. 7/2021 Sb. rozh. tr. (jež ovšem v odůvodnění nálezu Ústavního soudu ze dne 27. 6. 2023, sp. zn. I. ÚS 631/23, zmíněno nebylo). Naprosto stejným způsobem na věc dosud ve své konstantní judikatuře nahlížel i sám Ústavní soud – viz např. usnesení ze dne 20. 12. 2018, sp. zn. IV. ÚS 3227/18, nebo ze dne 27. 4. 2021, sp. zn. III. ÚS 817/21. V obou těchto rozhodnutích se Ústavní soud zabýval mj. i opakovaně zmíněným usnesením Nejvyššího soudu ze dne 4.

10. 2007, sp. zn. 3 Tdo 668/2007, které označil za ojedinělé a z hlediska řešené problematiky za nevýznamné. Ve shodě s Nejvyšším soudem vycházel z toho, že ustanovení trestního zákoníku umožňující snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby je fakultativním ustanovením, které předpokládá úvahu soudu. Jestliže soud přezkoumatelným způsobem vylučujícím svévoli odůvodní ukládaný trest a jeho výši, pak se námitka směřující proti neaplikování § 58 tr. zákoníku nachází mimo dovolací důvody a ani Ústavnímu soudu nepřísluší takové rozhodnutí rozporovat.“ Lze ještě doplnit, že shodný postoj vztahující se k požadavku obviněných na aplikaci § 58 tr.

zákoníku vyjádřil Nejvyšší soud také v usnesení ze dne 10. 4. 2024, sp. zn. 6 Tdo 104/2024, a ze dne 5. 12. 2023, sp. zn. 6 Tdo 1042/2023.

34. Lze tedy shrnout, že požadavek obou dovolatelů na využití postupu podle § 58 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku nemůže naplnit žádný z obou uplatněných ani jiných důvodů dovolání. Nicméně i v takovém případě by byl zásah dovolacího soudu do napadeného výroku o trestu výjimečně možný, a to pokud by shledal, že uložený trest je v tak extrémním rozporu s povahou a závažností trestného činu a s dalšími relevantními hledisky, že by byl neslučitelný s ústavním principem proporcionality trestní represe (k tomu např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15.

5. 2013, sp. zn. 7 Tdo 410/2013, ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1561/2016, aj.). Zásada přiměřenosti trestních sankcí je předpokladem zachování obecných principů spravedlnosti a humánnosti sankcí. Tato zásada má ústavní povahu, její existence je odvozována ze samé podstaty základních práv, jakými jsou lidská důstojnost a osobní svoboda, a z principu právního státu, vyjadřujícího vázanost státu zákony. Ústavní soud ve své judikatuře zastává názor, že ukládání trestů obecnými soudy se nemůže ocitnout vně rámce ústavní konformity a pamatuje v této souvislosti zejména na případy, kdy obecné soudy při rozhodování o trestu mohou porušit některé ústavně zaručené základní právo či svobodu obviněného.

O takové případy může jít tehdy, jestliže rozhodnutí o trestu je nepřezkoumatelné v důsledku absence odůvodnění, nachází-li se mimo kritéria pro volbu druhu a stanovení konkrétní výměry trestu či je založeno na skutkovém stavu zjištěném v extrémním rozporu s provedeným dokazováním, zjištěném nezákonným způsobem, anebo zjištěném nedostatečně v důsledku tzv. opomenutých důkazů (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2018, sp. zn. II. ÚS 492/17, usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 6. 2018, sp. zn. IV.

ÚS 2947/17).

35. Podle § 58 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku má-li soud za to, že vzhledem k poměrům pachatele a povaze jím spáchané trestné činnosti lze dosáhnout jeho nápravy i trestem kratšího trvání, může snížit trest odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby též tehdy, pokud odsuzuje pachatele, který prohlásil svoji vinu. Ustanovení § 58 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, stejně jako např. ustanovení § 58 odst. 1, § 58 odst. 3, § 58 odst. 6 nebo odst. 7 tr. zákoníku, je prostředkem soudcovské individualizace trestu a projevem depenalizace v trestním zákoníku. Nejvyšší soud opakovaně připomíná, že použití těchto ustanovení je třeba zvažovat nikoliv mechanicky, ale přísně individuálně ve vztahu ke konkrétnímu činu a konkrétnímu pachateli. Ze znění § 58 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku lze vyvodit tři kumulativně stanovené podmínky nezbytné ke snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby: (1) obviněný – pachatel prohlásil svoji vinu, (2) poměry pachatele a povaha jím spáchané trestné činnosti vedou k závěru, že (3) nápravy pachatele lze dosáhnout i trestem kratšího trvání. Samotné prohlášení viny tedy neznamená obligatorní postup podle § 58 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku. Pro aplikaci tohoto zákonného ustanovení je dále nezbytné, aby soud současně zhodnotil poměry pachatele a povahu jím spáchané trestné činnosti a v daném směru posoudil, zda by vzhledem k nim mohlo být dosaženo nápravy pachatele i trestem kratšího trvání.

36. Jde-li o podmínku prohlášení viny, nezbytné je, aby ho soud přijal (§ 206c odst. 4, 6 tr. ř.), o čemž není v daných souvislostech pochyb. Důležité ale také je zohlednění významu prohlášení viny pachatele pro objasnění jím spáchané trestné činnosti a míra, jakou tím usnadnil dokazování a urychlil trestní stíhání, a to zejména z hlediska, jaké důkazy byly k dispozici pro prokázání viny pachatele v tom rozsahu, v jakém prohlásil svoji vinu. Mimořádné snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici zákonné trestní sazby přichází v úvahu jen tehdy, je-li tento význam podstatný, nikoliv pouze zanedbatelný. Poměry pachatele představují takové jeho osobní, rodinné, majetkové a jiné poměry, které nesouvisí přímo se spácháním trestného činu, které existují v době, kdy má být rozhodováno o trestu a vztahují se k hodnocení osoby pachatele jako objektu trestu. Význam těchto okolností je třeba vždy posuzovat z hlediska trestu, který má být uložen konkrétnímu pachateli. Součástí posouzení poměrů je i vyhodnocení bezúhonnosti pachatele, či naopak závěr o relevantnosti jeho předchozích odsouzeních. Povahu trestného činu určují především zákonné znaky skutkové podstaty, která byla trestnou činností naplněna (zejména druh a význam porušeného nebo ohroženého zájmu chráněného trestním zákonem, jednání charakterizující objektivní stránku trestného činu, forma zavinění), a dále též konkrétní okolnosti, za nichž byl trestný čin spáchán (způsob provedení činu, pohnutka, záměr nebo cíl pachatele, míra jeho zavinění, existence polehčujících a přitěžujících okolností aj.).

37. V této souvislosti soudy dovodily, že J. H. byl trest ukládán v rozpětí trestní sazby deset až osmnáct let odnětí svobody a byl mu uložen ve výměře jedenáct a půl roku, tedy mírně nad jednou pětinou zákonné sazby. Soud prvního stupně přihlédl mimo jiné ke dvěma zásadním okolnostem, a sice ke skutečnosti, že projednávanou trestnou činnost obviněný spáchal ve zkušební době podmíněného odsouzení, kdy byl za jinou trestnou činnost odsouzen Okresním soudem v České Lípě k trestu odnětí svobody na dva roky s podmíněným odkladem na zkušební dobu tří let a současně i k jeho postoji ke spáchané trestné činnosti vyjádřeném jeho prohlášením viny. Soud prvního stupně proto důvodně nemohl v jeho případě použít zmírňovací ustanovení § 58 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, neboť tento postup nedovolují poměry obviněného a povaha jím spáchané trestné činnosti (v podrobnostech srov. bod 3 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Současně však oprávněně přihlédl k jeho prohlášení viny, tedy plnému doznání, a ke skutečnosti, že lze důvodně předpokládat, že mu bude nařízen výkon shora uvedeného podmíněně odloženého trestu (v podrobnostech srov. bod 16 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).

38. Obviněnému F. O. byl trest ukládán rovněž v rozpětí trestní sazby deset až osmnáct let odnětí svobody a byl mu uložen ve výměře deseti a půl roku, tedy mírně nad dolní hranicí zákonné sazby. Rovněž v jeho případě soud prvního stupně přihlédl ke všem přitěžujícím okolnostem, které podrobně a vyčerpávajícím způsobem popsal. Oprávněně pak přihlédl a zhodnotil v jeho prospěch jeho využití institutu prohlášení viny, přičemž důvodně, a to z důvodů v odůvodnění rozhodnutí rozvedených, nemohl ani v jeho případě použít zmírňovací ustanovení § 58 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, když tento postup mu nedovolily poměry obviněného a povaha jím spáchané trestné činnosti (v podrobnostech srov. bod 9 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně), když odkázal na jeho již poměrně narušenou osobnost a velmi vysokou škodlivost jeho jednání. Takto uložený trest nelze označit za trest nepřiměřený (v podrobnostech rovněž srov. bod 17 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).

39. Konečně pokud se týká obviněného J. M. ml., tomuto byl uložen úhrnný trest a podle zákona mu měl být ukládán v rozpětí sazby od osmi do dvanácti let odnětí svobody. Soud prvního stupně u něj důvodně přihlédl k jeho prohlášení viny a trest odnětí svobody mu v souladu s ustanovením § 58 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku mimořádně snížil pod dolní hranici této zákonné trestní sazby, neboť oprávněně vzhledem k okolnostem případu a k poměrům obviněného shledal, že by použití trestní sazby zákonem stanovené pro něj bylo nepřiměřeně přísné a lze u něj dosáhnout nápravy i trestem kratšího trvání, a to zejména vzhledem k jeho dosavadní bezúhonnosti a plnému doznání. S ohledem na vysokou míru škodlivosti jednání obviněného a jeho dlouhodobému působení pak správně stanovil dobu odnětí svobody na šest roků. Takto stanovené tresty shledal odvolací soud tresty spíše mírnými, avšak přiměřenými všem zákonným hlediskům (v podrobnostech srov. bod 17 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a bod 18 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).

40. Podle Nejvyššího soudu míra naplnění příznivých okolností rozhodných pro úvahu o aplikaci moderačního ustanovení ve vztahu k výměře ukládaného trestu odnětí svobody v případě obviněných H. a O. nedosahuje intenzity, kterou trestní zákoník konkrétně v ustanovení § 58 odst. 2 písm. b) předpokládá. V případě obviněného J. M. ml. neshledal okolnosti, z nichž by se podávalo, že předmětné ustanovení bylo aplikováno nesprávně. Nadto je třeba doplnit, že obvinění ani neuvádějí žádné mimořádné okolnosti, které by odpovídaly podmínkám pro uplatnění moderačního ustanovení § 58 tr. zákoníku. Podle přesvědčení Nejvyššího soudu soud prvního stupně správně vyhodnotil význam povahy trestné činnosti spáchané obviněnými a význam přijatého prohlášení viny v konkrétní situaci. Současně je třeba podtrhnout, že prohlášení viny není prostředkem k automatickému výraznému snížení ukládaného trestu, ale má být nástrojem k sebereflexi obviněného, přijetí odpovědnosti a k reálně očekávané nápravě, které nemohou být toliko deklarované.

41. Obviněný J. H. namítal rovněž nezákonné uložení trestu propadnutí věci – automobilů Mercedes Benz a Porsche Panamera podle § 70 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku s tím, že nikdy nebyl jejich vlastníkem ani provozovatelem. Žádným důkazem také nebyla potvrzena domněnka orgánů činných v trestním řízení, že by zrovna tato vozidla byla zakoupena za finanční prostředky z trestné činnosti.

42. Podle ustanovení § 70 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku soud může uložit trest propadnutí věci, která je zprostředkovaným výnosem z trestné činnosti, pokud hodnota věci tvořící bezprostřední výnos z trestné činnosti není ve vztahu k hodnotě věci tvořící zprostředkovaný výnos z trestné činnosti zanedbatelná.

43. Soud prvního stupně ve vztahu k tomuto trestu uvedl, že bylo prokázáno, že obviněný si opatřoval finanční prostředky pácháním trestné činnosti. Platby, podle zákona výnosy, získával v měně euro, v níž také zakoupil obě vozidla. K vozidlu zn. Porsche mimoto obstaral padělanou kupní smlouvu. V České republice bylo vozidlo přihlášeno do evidence na J. H. st. Z pořízených odposlechů se podává, že obviněný uváděl, že nyní má dvě auta, i když s velkou spotřebou. Vozidlo Mercedes nabízel dne 4. 10.

2021 otci k užívání, když jeho vozidlo mělo poruchu. Mimoto vozidlo Mercedes používal k převozu marihuany. Klíčové jsou rovněž výsledky dokazování ve vztahu k oficiálním příjmům dovolatele. Legální příjem neměl a nepobíral žádnou sociální dávku. Pouze obchodoval s kryptoměnami, ale také hrál online hazardní hry. Peníze mu byly zasílány z účtu jeho otce, případně mu tento přímo peníze zasílal. Podle § 70 odst. 3 tr. zákoníku lze uložit trest propadnutí věci, pokud tato náleží pachateli. Není zákonem vyžadováno, aby pachatel věc vlastnil.

Uvedené ustanovení je pro uložení trestu propadnutí věci zásadní, když obě vozidla jsou evidována na jeho otce, nyní spoluobviněného, jako jejich uživatele. Je rovněž nezbytné zjistit majetkové poměry pachatele, což soud provedl. Obě vozidla byla pořízena jako ojetá ve Spolkové republice Německo, jak soud zjistil z kopií technického průkazu a dalších listin. Kupoval je fyzicky obviněný a zaplatil je v hotovosti. Podle závěrů obou soudů bylo prokázáno, že nákup vozidel a následná evidence na J. H.

st. byly jen předstíranými úkony. Obě vozidla ve skutečnosti používal obviněný, příležitostně obviněný O. a D. Dokonce sám J. H. st. poněkud roztrpčeně přiznal, že tomu tak bylo. Především obviněný obě vozidla zaplatil, převzal a převezl do České republiky. Zde je provozoval, zadával opravy, resp. plánoval úpravy, což jsou jednání obvyklá pro vlastníka, popř. pro osobu fakticky nakládající s věcí. Obviněný s vozidly nakládal jako s vlastními několik měsíců, protože je sám užíval, zadával opravy a úpravy, ale také je půjčoval jiným osobám k jízdě.

V případě vozidla zn. Mercedes jej otec požádal o půjčení, což by skutečný vlastník neučinil. Současně bylo prokázáno, že obviněný neměl žádný oficiální příjem, přesto disponoval rozsáhlými částkami v naší i cizí měně, s nimiž případně nakládal, mimo jiné převáděl, směňoval. Obviněné P. zadával opakované směny Eura na koruny, a to v řádech milionů. Stejně tak bylo prokázáno, že dlouhodobě získával finanční prostředky z trestné činnosti, k níž se doznal. Konečně není hodnota obou věcí zanedbatelná ve vztahu k věcem pocházejícím z trestné činnosti, což byla hotovost v cizí měně (v podrobnostech srov. bod 6 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně).

44. Za situace, kdy shora předestřené hodnotící úvahy soudu prvního stupně nevykazují žádné nesrovnalosti, které by byly způsobilé jakkoliv ohrozit jeho skutková zjištění potřebná pro posouzení naplnění existence zákonných podmínek pro uložení daného trestu propadnutí věci, Nejvyšší soud nemohl dovolací výhrady obviněného J. H. přijmout jako důvodné.

45. Ze shora uvedeného je zřejmé, že námitky uplatněné v dovoláních obviněných F. O. a J. M. ml. nenaplňují žádný ze zákonných dovolacích důvodů, a tak Nejvyšší soud jejich dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Protože dovolání obviněného J. H. Nejvyšší soud shledal celkově zjevně neopodstatněným, odmítl jej podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Za podmínek uvedených v § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil Nejvyšší soud toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 19. 2. 2025

JUDr. Antonín Draštík předseda senátu