8 Tdo 714/2024-9771
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. 10. 2024 o dovolání
obviněného Ing. Petra Dlouhého, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve
Vazební věznici České Budějovice, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne
30. 10. 2023, sp. zn. 3 To 41/2023, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené
u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 2 T 30/2022, takto:
Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se zrušuje rozsudek Vrchního soudu v Praze
ze dne 30. 10. 2023, sp. zn. 3 To 41/2023.
Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují současně také další rozhodnutí
na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo
zrušením, pozbyla podkladu.
Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se přikazuje Vrchnímu soudu v Praze, aby
věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
1. Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 29. 3. 2023,
sp. zn. 2 T 30/2022, byl obviněný Ing. Petr Dlouhý (dále též jen „obviněný“ či
„dovolatel“) uznán vinným pod body 2, 6a, 7, 8, 9, 10, 11, 12a, 13, 14a, 15a,
15e, 16a, 17a, 17b, 18, 19, 21, 25, 31a, 31b, 32, 33a, 34, 35, 36, 37, 38, 39a,
40a, 41, 43, 45, 46, 48, 50, 52, 53, 54, 55 zločinem zpronevěry podle § 206
odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, pod body 40b, 42, 49, 51 zločinem
podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku a pod body 1, 3, 4,
5, 6b, 6c, 12b, 12c, 12d, 14b, 15b, 15c, 15d, 16b, 16c, 20, 22, 23, 24, 26, 27,
28, 29, 30, 33b, 39b, 44, 47 zločinem úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1,
odst. 6 písm. a) tr. zákoníku. Za to byl podle § 211 odst. 6, § 58 odst. 2
písm. b) a § 43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody
v délce 3 roků, jehož výkon byl podle § 84 a § 85 odst. 1 tr. zákoníku
podmíněně odložen na zkušební dobu v délce 5 let za současného stanovení
dohledu nad obviněným. Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu byl uložen trest
zákazu činnosti spočívající ve výkonu funkce statutárního orgánu, člena
statutárního orgánu a prokuristy v obchodních společnostech a družstvech,
včetně jejich zastupování na základě plné moci v trvání 10 let. Podle 228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena povinnost zaplatit poškozeným: společnosti ACEMA
Credit Czech, a. s., IČ: 26158761, se sídlem U libeňského pivovaru 63/2, Praha
8 – Libeň, částku 4 693 250 Kč; společnosti BPS Načeradec, s. r. o., IČ:
28159969, se sídlem Na Sadech 4/3, České Budějovice, částku 6 108 296 Kč;
společnosti UniCredit Leasing CZ, a. s., IČ: 15886492, se sídlem Želetavská
1525/1, Praha 4 – Michle, částku 5 351 165 Kč; společnosti UNILEASING, a. s.,
IČ: 25205552, se sídlem Randova 214, Klatovy 1, částku 1 570 855 Kč;
společnosti ČSOB Leasing, a. s., IČ: 63998980, sídlem Na Pankráci 310/60, Praha
4, částku 11 020 642,91 Kč; společnosti ERSTE Leasing, a. s., IČ: 16325460,
sídlem Horní náměstí 264/18, Znojmo, nyní Česká spořitelna, a. s., IČ:
45244782, se sídlem Olbrachtova 1929/62, Praha 4, částku 9 355 277,88 Kč;
společnosti MONETA Leasing, s. r. o., IČ: 60751606, se sídlem Holandská
1006/10, Brno, částku 9 218 559,65 Kč; společnosti MONETA Money Bank, a. s.,
dříve GE Money Bank, a. s., IČ: 25672720, se sídlem Vyskočilova 1422/1a, Praha
4 – Michle, částku 6 968 644,88 Kč; společnosti PEAC Czech Republic, s. r. o.,
dříve IKB Leasing ČR, s. r. o., IČ: 26685884, se sídlem Jankovcova 1603/47a,
Holešovice, Praha 7, částku 4 197 790 Kč; společnosti TERRAKO, s. r. o., IČ:
27240274, sídlem Voltýřov 17, Klučenice, částku 1 815 000 Kč; společnosti
Waldviertler Sparkasse Bank AG, IČ 49060724, se sídlem Klášterská 126/II,
Jindřichův Hradec II, nyní Waldviertler Sparkasse Bank AG, se sídlem
Sparkassenplatz 3, 3910 Zwettl, Rakouská republika, reg. č. FN 36924, částku 58
728 330, 70 Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byly poškozené společnosti ACEMA
Credit Czech, a. s., BPS Načeradec, s. r. o., MONETA Money Bank, a.
s.,
Waldviertler Sparkasse Bank AG odkázány se zbytkem jejich uplatněných a
nepřiznaných nároků na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená společnost SG Equipment Finance Czech
Republic, s. r. o., IČ: 61061344, se sídlem náměstí Junkových 2772/1, Praha 5,
odkázána se svým uplatněným a nepřiznaným nárokem na náhradu škody na řízení ve
věcech občanskoprávních.
2. Proti citovanému rozsudku soudu prvního stupně podal odvolání státní
zástupce Krajského státního zastupitelství v Českých Budějovicích, a to v
neprospěch obviněného, směřující toliko do výroku o trestu. Z jeho podnětu byl
rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 10. 2023, sp. zn. 3 To 41/2023,
podle § 258 odst. 1 písm. d), e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušen v
celém výroku o uloženém trestu. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. bylo znovu
rozhodnuto tak, že obviněný byl při nezměněném výroku o vině zločinem
zpronevěry podle § 206 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, zločinem podvodu
podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr zákoníku a zločinem úvěrového podvodu
podle § 211 odst. 1, odst. 6 písm. a) tr. zákoníku z rozsudku Krajského soudu v
Českých Budějovicích ze dne 29. 3. 2023, sp. zn. 2 T 30/2022, odsouzen podle §
211 odst. 6 a § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v
trvání 5 let a 6 měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr.
zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu
byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce
statutárního orgánu, člena statutárního orgánu a prokuristy v obchodních
korporacích, včetně jejich zastupování na základě plné moci na dobu 5 let.
Jinak zůstal napadený rozsudek beze změn.
3. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný dopustil
všech shora označených zločinů způsobem přesně popsaným v bodech 1)–55)
výrokové části jeho rozsudku (srov. str. 1 až 22). Nalézací soud následně
shrnul trestnou činnost tak [viz body 490)–492)], že obviněný
v období od 18. 9. 2013 do 30. 6. 2018 jednáním popsaným pod body 2, 6a, 7, 8,
9, 10, 11, 12a, 13, 14a, 15a, 15e, 16a, 17a, 17b, 18, 19, 21, 25, 31a, 31b, 32,
33a, 34, 35, 36, 37, 38, 39a, 40a, 41, 43, 45, 46, 48, 50, 52, 53, 54 a 55 v
úmyslu obohatit společnosti HZT Technik-servis, a. s., TRIOL CZ, a. s., a DL
Agroslužby, a. s., neoprávněně jejich jménem prodal zemědělské stroje, které
jim byly svěřeny na základě úvěrových či leasingových smluv, třetím osobám,
čímž způsobil vlastníkům strojů škodu v celkové výši nejméně 71 567 690 Kč, v
úmyslu se obohatit ke škodě společnosti BPS Načeradec, s. r. o., jako její
jednatel neoprávněně naložil s její finanční hotovostí ve výši 630 000 Kč,
v období od 3. 8. 2017 do 7. 3. 2018 jednáním popsaným pod body 40b, 42, 49 a
51 v úmyslu obohatit společnosti HZT Technik-servis, a. s., TRIOL CZ, a. s., a
DL Agroslužby, a. s., jménem těchto společností uzavíral smlouvy o prodeji
zemědělských strojů, kdy kupujícím předstíral, že prodávající společnosti jsou
vlastníky strojů a že tyto jsou převáděny na jejich osoby, čímž způsobil
kupujícím vylákáním úhrady kupní ceny škodu v celkové výši nejméně 14 201 348
Kč,
v období od 15. 7. 2013 do 8. 12. 2017 jednáním popsaným po body 1, 3, 4, 5,
6b, 6c, 12b, 12c, 12d, 14b, 15b, 15c, 15d, 16b, 16c, 20, 22, 23, 24, 26, 27,
28, 29, 30, 33b, 39b, 44, 47 v úmyslu dosáhnout výplaty úvěrů pro společnosti
HZT Technik-servis, a. s., a TRIOL CZ, a. s., jménem těchto společností
neoprávněně při sjednávání úvěrových smluv a čerpání úvěrů uváděl úvěrující
společnosti v omyl, že za účelem zajištění poskytovaných úvěrů se stanou
vlastníky strojů, ohledně nichž byly uzavírány smlouvy o zajišťovacím převodu
práva, čímž těmto společnostem způsobil na poskytnutých úvěrech škodu v celkové
výši nejméně 64 999 576,89 Kč.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne ze dne 30. 10. 2023, sp.
zn. 3 To 41/2023, podal obviněný prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě
dovolání, ve kterém odkázal na důvody dovolání uvedené v § 265b odst. 1 písm.
h) a i) tr. ř.
5. Dovolatel v úvodu svého podání deklaroval, že nadále plně přijímá
odpovědnost za své jednání, které se stále snaží všemi možnými způsoby odčinit.
Vyjádřil však přesvědčení, že při posuzování jeho případu nebyly dostatečně
vzaty v potaz všechny důležité okolnosti a nebyla plně respektována
lidskoprávní (dá se říci, že i obecně lidská) rovina.
6. Obviněný v podrobnostech shrnul argumentaci státního zástupce i
odvolacího soudu. Konstatoval, že si je vědom předcházející relativně
stabilizované judikatury Nejvyššího soudu, podle které nepřiměřenost trestu
není dovolacím důvodem. Zároveň ovšem poukázal na konkrétní rozhodnutí
Nejvyššího soudu, která stanovují této konstantní praxi mantinely, a to v
případě porušení ústavního principu proporcionality trestní represe – srov.
usnesení ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 7 Tdo 410/2013, ze dne 30. 11. 2016, sp.
zn. 8 Tdo 1561/2016, dne 15. 1. 2020, sp. zn. 7 Tdo 1587/2019. Odkázal také na
obdobný nález Ústavního soudu ze dne 11. 6. 2014, sp. zn. I. ÚS 4503/12. Za
mnohem důležitější a přelomové rozhodnutí dovolatel označil nález Ústavního
soudu ze dne 27. 6. 2023, sp. zn. I. ÚS 631/23, které připouští dovolací
přezkum a případný zásah do výroku o uloženém trestu odnětí svobody i nad rámec
dosavadní ustálené praxe Nejvyššího soudu. Konkrétně je zde vysloven názor, že
nesprávná ne-aplikace § 58 tr. zákoníku je relevantní dovolací námitkou a
Nejvyšší soud se s ní musí odpovídajícím způsobem vypořádat. Prosté odmítnutí
dovolání pro nedostatek důvodu tak již nepřipadá v úvahu.
7. V návaznosti na shora shrnutá judikatorní východiska obviněný vytkl
pochybení odvolacího soudu, jenž odmítl aplikovat § 58 tr. zákoníku. Dovolatel
připomenul, že v řízení prohlásil vinu, která byla soudem prvního stupně bez
výhrad přijata. Vyzdvihl, že kvalita jím učiněného prohlášení viny splňuje
všechny náležitosti, které na takový úkon klade trestní řád, a to jak po
materiální, tak po formální stránce. Proto kategoricky odmítl závěr odvolacího
soudu, že neprojevil sebereflexi se všemi jejími aspekty, stejně jako odkaz na
skutečnost, že v přípravném řízení nevypovídal, a obzvlášť závěr o účelovosti
samotného prohlášení viny. To vše obviněný hodnotil jako nemístné odsudky
odvolacího soudu, který ani neměl příležitost vnímat jeho osobu plně v souladu
se zásadou bezprostřednosti a ústnosti. Jeho závěry navíc nemají skutečný
podklad v provedeném řízení. Naproti tomu nalézací soud konstatoval v
odůvodnění svého rozsudku, že dovolatel nad rámec prohlášení viny svého jednání
upřímně litoval. Jeho sebereflexi soud prvního stupně správně spatřoval i v
jeho nynějším působení na válkou zmítané Ukrajině, což mu naopak odvolací soud
jen obecně přičetl k dobru. Pokud obviněný i soud prvního stupně poukázali na
skutečnost, že ke spáchání trestného činu došlo při marných pokusech o záchranu
podnikání, činili tak pro objektivní dokreslení situace a mělo být zdůrazněno,
že i bez počátečního zlého úmyslu může konkrétní osoba spáchat trestný čin.
Přesto odvolací soud k dané skutečnosti přistoupil zcela mechanicky a prostě
uvedl, že toto dovolateli maximálně přitěžuje. V tomto smyslu je třeba
odmítnout i zcela důkazy nepodložený závěr odvolacího soudu (fakticky
subjektivní hodnocení) o obohacování se obviněného ze spáchané trestné
činnosti, ke kterému zkrátka nedošlo.
8. Bagatelizoval-li odvolací soud fakt, že si dovolatel našel
zaměstnání, plní vyživovací povinnost a v rámci možností splácí své závazky s
tím, že jde o standardní plnění povinností v rámci řádně vedeného života,
položil obviněný otázku, zda jedním z cílů ukládaného trestu není právě
zajištění budoucího vedení řádného života pachatelů trestných činů. K tomu pak
doplnil, že v jeho případě byl tento účel trestu naplněn. Odvolací soud zároveň
pominul kvalitativní okolnosti jeho aktivit, především jeho působení na
Ukrajině spočívající v aktivní a intenzivní práci pro zajištění zemědělských
podniků na Ukrajině, včetně zajišťování zásobování obyvatelstva potravinami.
Dané aktivity rozhodně nejsou pouze standardním plněním povinností v rámci
řádně vedeného života. Již ve svém vyjádření obviněný uvedl, že svůj dluh
společnosti se snaží hradit i jinak než tím, že v rámci svých možností splácí
způsobenou škodu – takto reagoval na poznámku státního zástupce, že nebude
beztak během svého života nikdy schopen svůj dluh splatit. Je symptomatické, že
tato argumentace byla vrchním soudem bezezbytku přejata. Naproti tomu s výše
uvedenou doplňující poznámkou obviněného se soud nikterak nevypořádal. Pro
odvolací soud je otázka současných aktivit obviněného – tedy i to, jaký posun
ve svém životě učinil – zjevně zcela lhostejná, neboť ji v odůvodnění svého
rozsudku posunul zcela do pozadí – fakticky jí věnoval jednu letmou zmínku.
Dovolatel připomenul, že právě těmi oblastmi Ukrajiny, ve kterých působí,
prošla fronta a jedná se o nejpostiženější části země. On sám si byl a je vědom
všech nebezpečí, která podstupuje i kvůli své vnímané hanbě z minulosti (za
takových okolností se jej hluboce dotýká poznámka o nedostatku sebereflexe).
9. Obviněný zdůraznil, že před spácháním trestných činů byl osobou
bezúhonnou, prohlásil svou vinu, nezdržoval hlavní líčení, ve kterém by jinak
bylo prováděno dokazování k více jak sedmdesáti dílčím skutkům, podle možností
splácí své závazky, pomáhá obyvatelům válkou napadené země v nouzi. Od státního
zástupce ani od odvolacího soudu se doposud nedozvěděl, jaké ještě další
výjimečné okolnosti by na něm byly požadovány k tomu, aby mu mohl být i v jeho
případě ukládán trest v takové výměře, která mu (mimo jiné) umožní pokračovat v
jeho aktivitě na Ukrajině. Odvolací soud ve svém rozsudku sice uvedl, že pro
postup podle § 58 tr. zákoníku jsou zapotřebí okolnosti zcela výjimečné,
nicméně ani nenaznačil, o jaké se může v daném případě jednat. Takový přístup
soudu vyvolává podezření, že jde o pouhé arbitrární konstatování, kterým má být
zakryta neochota soudu k moderaci ukládaného trestu ve smyslu § 58 tr.
zákoníku. To vše navíc za situace, kdy totožnou konstrukci vytvořil již státní
zástupce ve svém odvolání, a dovolatel na ni proto reagoval ve svém vyjádření
poukazem na judikaturu Nejvyššího soudu, podle které mají předmětné okolnosti
být alespoň v nějakém směru neobvyklé a výjimečné (usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 13. 6. 2012, sp. zn. 7 Tdo 303/2012). Odvolací soud však na jeho
argumentaci nereagoval a nevypořádal se s ní. Vehementní odmítání aplikace § 58
tr. zákoníku je poměrně zajímavě dokresleno tím, že samotný odvolací soud
explicitně konstatoval, že na obviněného postačuje působit mírnějším trestem,
než by bylo v obdobných případech zvykem. Přitom jeho vědomí stran toho, že
nemůže bez dalšího zasáhnout pouze do uloženého trestu odnětí svobody, aby
zachoval přiměřenost trestu, se plně projevuje v tom, že s přihlédnutím k
prohlášení viny dovolatele, které jeho postavení oproti jiným srovnatelným
případům výrazně ovlivnilo v jeho prospěch, snížil na polovinu ukládaný trest
zákazu činnosti. Dá se říci, že odvolací soud svým rozhodnutím zcela převrátil
poměr původně ukládaných trestů, a to ve prospěch citelného nepodmíněného
trestu odnětí svobody. Obviněný uzavřel, že odvolací soud se řádně nevypořádal
s možnostmi aplikace § 58 tr. zákoníku na jeho trestní věc. Deformoval
předcházející závěry soudu prvního soudu i skutečnosti vyplývající z proběhlého
řízení a tendenčně se přiklonil na stranu veřejné žaloby, pročež uložil
obviněnému trest, který zcela vybočuje ze zásady proporcionality
trestněprávních sankcí.
10. Dovolatel vytkl také nedostatečné odůvodnění soudního rozhodnutí.
Odvolací soud do svého rozhodnutí plně promítl odvolání státního zástupce.
Nijak se ovšem nevypořádal s námitkami obviněného uvedenými ve vyjádření k
podanému odvolání, vyjma otázky případné souběžné aplikace odvolacích důvodů
podle § 258 odst. 1, písm. d) a písm. e) tr. ř. Odvolací soud po vzoru státního
zástupce až příliš zdůraznil skutečnost, že způsobenou škodu nebude obviněný
schopen za svého života splatit. Žádná jeho jiná činnost jej v tomto směru
nezajímala, důležitý byl toliko aspekt finanční. Odvolací soud nereagoval ani
na určitou arbitrárnost požadavků státního zástupce na aplikaci § 58 tr.
zákoníku, týkající se otázky buď „zcela neobvyklých“, anebo „v nějakém směru
neobvyklých a výjimečných“ okolností, a dopustil se tak zpřísnění podmínek
ustanovení § 58 tr. zákoníku, za které horoval státní zástupce. Odvolací soud
rovněž revidoval argumentaci soudu prvního stupně tak, že konkrétní zjištění a
závěry vypustil (upřímná lítost obviněného) a nahradil je vlastními domněnkami
(účelovost prohlášení viny), aby mohl uzavřít na nenaplnění podmínek pro
aplikaci § 58 tr. zákoníku. Argumentaci soudu druhého stupně označil dovolatel
za nepřesvědčivou, proto s odkazem na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS
631/23 zdůraznil, že soud měl vysvětlit, proč při hodnocení přiměřenosti trestu
nemohou všechny nalézacím soudem uvedené polehčující a další okolnosti převážit
nad škodlivostí toho, co dovolatel provedl, a vést k aplikaci § 58 odst. 1 tr.
zákoníku. Obviněný nepovažoval za dostatečné a přesvědčivé ani odůvodnění
trestu, který vrchní soud sám vyměřil. Soud totiž pouze odkázal na svou
argumentaci stran nepoužití § 58 tr. zákoníku a faktické odůvodnění výměry
ukládaného trestu zredukoval na obecné formulace. Oddělené hodnocení soudu ve
smyslu § 38 a § 39 tr. zákoníku však chybí. Dovolatel proto poukázal na
judikaturu Ústavního i Nejvyššího soudu k povinnosti soudů svá rozhodnutí řádně
odůvodnit.
11. S poukazem na výše uvedené obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud v
souladu s § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne
30. 10. 2023, č. j. 3 To 41/2023-9668, a za současného postupu podle § 265k
odst. 2 tr. ř. zrušil i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově
navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Dále navrhl, aby dovolací soud podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Vrchnímu
soudu v Praze věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
12. V souladu s § 265h odst. 2 tr. ř. se k podanému dovolání písemně
vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní
zástupce“). Nejprve podrobně rozvedl, proč námitka nepřiměřeného trestu nespadá
pod žádný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 tr. ř., přičemž jedinou výjimkou
z tohoto pravidla mohou být pouze případy zjevného zásahu do základních práv a
svobod obviněného. K postupu podle § 58 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku státní
zástupce uvedl, že prohlášení viny nezakládá nárok obviněného na to, aby mu byl
trest odnětí svobody uložen pod dolní hranicí trestní sazby (srov. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 12. 7. 2023, sp. zn. 4 Tdo 510/2023). Uvedený postup je
totiž fakultativní. Dále se státní zástupce v obecné rovině zabýval otázkou
poměrů pachatele i povahy trestného činu.
13. K posuzovanému případu státní zástupce poznamenal, že odvolací soud
dostatečně odůvodnil, proč považoval závěry nalézacího soudu o použití § 58
odst. 2 písm. b) tr. zákoníku při stanovení výměry trestu odnětí svobody pod
dolní hranici trestní sazby za nezákonné a z jakých důvodů sám nepřikročil k
použití moderačního oprávnění podle citovaného ustanovení. Přitom výměru trestu
odnětí svobody odvolací soud stanovil v souladu se zákonem, takže ve věci
obviněného nelze dovodit, že by mu uložil trest extrémně přísný, zjevně
nespravedlivý a nepřiměřený. Dále státní zástupce připustil, že podle
zmiňovaného nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 631/23 by mohly uplatněné
dovolací námitky z hlediska jejich obsahového vymezení naplnit důvod dovolání
podle § 265b odst. 1 písm. i) nebo písm. h) tr. ř. To ovšem za předpokladu, že
v konkrétní věci byly splněny podmínky uvedené v § 58 tr. zákoníku a trest
odnětí svobody měl být uložen pod dolní hranici trestní sazby. V posuzované
věci však odvolací soud důvodně neshledal podmínky pro použití citovaného
ustanovení a uložený trest není ani v rozporu s ústavním principem
proporcionality trestní represe.
14. Za tohoto stavu se proto ve věci obviněného zcela uplatní závěry
vyplývající z nejnovější rozhodovací činnosti Nejvyššího soudu, zejména
usnesení ze dne 10. 4. 2024, sp. zn. 6 Tdo 104/2024, na které státní zástupce
odkázal. Z odůvodnění tohoto usnesení mimo jiné vyplývá, že v rozhodovací praxi
Nejvyššího soudu bylo zřetelně vymezeno, které typy vad výroku o trestu lze
podřadit pod alternativu důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř.
Rozhodně jím nejsou skutečnosti, které mají význam z hlediska ukládání
konkrétního (individualizovaného) trestu, tj. zohlednění či nezohlednění
okolností přitěžujících a polehčujících. Otázka přiměřenosti trestu (s výjimkou
zjevného excesu dosahující ústavní úrovně) není předmětem dovolacího řízení,
neboť ve vztahu k ní není zákonem upraven žádný důvod dovolání. Nejvyšší soud
se také vyjádřil k rozhodnutí ve věci sp. zn. 3 Tdo 668/2007 [resp. v něm
vyslovenému názoru k nesprávnému nepoužití § 58 tr. zákoníku, které je
podřaditelné pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (nyní
písm. h)]. Podle Nejvyššího soudu lze považovat názor v tomto starším
rozhodnutí za překonaný dlouhodobou jednotnou rozhodovací praxí senátů
Nejvyššího soudu a i trestním kolegiem (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1.
4. 2020, sp. zn. 7 Tdo 317/2020, uveřejněné pod č. 7/2021 Sb. rozh. tr.) V
posledně označeném judikaturním rozhodnutí Nejvyšší soud výslovně konstatoval,
že námitka spočívající v tom, že trest odnětí svobody nebyl snížen pod dolní
hranici zákonné trestní sazby podle některého z ustanovení § 58 odst. 1, 2, 6
nebo 7 tr. zákoníku, nenaplňuje žádný z důvodů dovolání uvedených v § 265b tr.
ř. S ohledem na výše uvedenou rozhodovací činnost Nejvyššího soudu (viz také
např. usnesení ze dne 4. 10. 2023, sp. zn. 6 Tdo 879/2023), nemohou námitky
dovolatele naplnit žádný důvod dovolání. Na tomto místě státní zástupce znovu
zdůraznil, že nejde ani o výjimku spočívající v tom, že by šlo o případ
zjevného zásahu do základních práv a svobod obviněného, který by spočíval v
uložení trestu v rozporu s ústavním principem proporcionality trestní represe.
15. Na základě všech shora uvedených skutečností dospěl státní zástupce
k závěru, že dovolání obviněného bylo podáno z jiného důvodu, něž je uveden v §
265b tr. ř. Proto navrhl, aby je Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. b)
tr. ř. odmítl.
III. Přípustnost dovolání
16. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §
265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje
náležitosti obsahu dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. Shledal, že
dovolání nebylo možné odmítnout podle § 265i odst. 1 tr. ř., načež podle § 265i
odst. 3 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost výroku rozhodnutí, proti
němuž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i
řízení napadenému rozhodnutí předcházející. Na tomto základě dospěl k
následujícím závěrům.
IV. Důvodnost dovolání
17. Nejvyšší soud úvodem připomíná, že ve vztahu ke všem důvodům
dovolání platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá
existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení
takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na
příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. Obviněný odkázal
na dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. h), i) tr. ř.
18. Dovolatel brojil správně výlučně proti výroku o trestu. Proto je
nutno konstatovat, že v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h)
tr. ř. lze ve vztahu k výroku o trestu namítat tzv. jiné nesprávné hmotněprávní
posouzení, které umožňuje vytýkat jiné vady tohoto výroku záležející v porušení
hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení
soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo
úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu apod. Žádnou
takovou vadu ale obviněný v napadeném rozhodnutí neoznačil. Námitky vůči druhu
a výměře uloženého trestu (s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí) lze v
dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §
265b odst. 1 písm. i) tr. ř., který je v soustavě dovolacích důvodů § 265b
odst. 1 tr. ř. v určitém ohledu dovolacím důvodem speciálním vůči důvodu
uvedenému v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř.
je možno dovolání podat, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu,
který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu
stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. S odkazem
na tento dovolací důvod musí být obsahem námitek buď tvrzení, že byl uložen
takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo že byl uložen trest co do
druhu přípustný, avšak mimo zákonnou trestní sazbu. Jiná pochybení spočívající
v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení
kritérií uvedených v § 39 až § 42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení
nepřiměřeného přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání vytýkat
prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř.
(k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo
530/2002, publikované pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
19. Obviněný ve svém dovolání brojil proti skutečnosti, že odvolací soud
– na rozdíl od soudu prvního stupně – odmítl aplikovat § 58 odst. 2 písm. b)
tr. zákoníku, a na tomto základě mu mimořádně snížit trest odnětí svobody pod
dolní hranici zákonné trestní sazby zakotvené do § 211 odst. 6 tr. zákoníku.
Nicméně podle konstantní a dlouholeté praxe jak Nejvyššího, tak Ústavního soudu
nemůže takto formulovaná argumentace naplnit žádný ze zákonem předvídaných
dovolacích důvodů. Je tomu tak proto, že mimořádné snížení trestu odnětí
svobody pod dolní hranici trestní sazby je postupem fakultativním, což je
vyjádřeno slovy (mimo jiné i) ustanovení § 58 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, že
soud může snížit trest odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby, má-li za
to, že vzhledem k poměrům pachatele a povaze jím spáchané trestné činnosti lze
dosáhnout jeho nápravy i trestem kratšího trvání. To znamená, že aplikace zde
upraveného (a nutno ještě jednou zdůraznit, že mimořádného) postupu je odvislá
od volné úvahy soudu a obviněný, ač v řízení prohlásil vinu podle § 206c odst.
tr. ř., na ni nemá právní nárok. To potvrdil i Nejvyšší soud v usnesení ze dne
12. 7. 2023, sp. zn. 4 Tdo 510/2023. Pokud tedy zákon nezavazuje soud k tomu,
aby podle § 58 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku postupoval, nelze se jeho aplikace
domáhat prostřednictvím dovolání, jelikož nepřiměřenost uloženého trestu není
dovolacím důvodem (srov. výše).
20. Skutečnost, že se soud rozhodne zmíněné moderační ustanovení
neaplikovat a namísto toho vyměří trest v rámci zákonné trestní sazby, tudíž
nemůže založit ani vadu nesprávného hmotně právního posouzení ve smyslu § 265b
odst. 1 písm. h) tr. ř., neboť využití zákonem umožněné diskrece (nejsou-li
překročeny vymezené mantinely) není nezákonné ani nesprávné. To platí
bezvýjimečně zvláště tehdy, postupují-li tak ve shodě soud prvního stupně i
soud odvolací. Již vůbec potom nelze hovořit o druhu trestu, který zákon
nepřipouští v intencích prvé alternativy § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř.,
poněvadž trest odnětí svobody zákon v posuzované trestní věci výslovně
připouští. Ze samé logiky věci pak není možno konstatovat ani pochybení
spočívající v tom, že by byl – tentokrát ve smyslu druhé alternativy § 265b
odst. 1 písm. i) tr. ř. – uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou
v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným. Lze však
doplnit, že tato posledně uvedená varianta dovolacího důvodu explicitně
připouští podání dovolání v případě nedůvodného vyměření trestu mimo hranici
zákonné trestní sazby (konkrétně tedy dovolání nejvyššího státního zástupce,
je-li chybně aplikován některý z postupů předpokládaných v § 58 tr. zákoníku,
anebo obviněného, je-li nesprávně zvolen postup podle § 59 tr. zákoníku).
21. Až na zcela ojedinělé výjimky některých starších rozhodnutí (které
však byly v průběhu doby jednoznačně překonány) dodržoval Nejvyšší soud, resp.
všechny jeho senáty, uvedenou rozhodovací praxi po mnoho let. Tento právní
názor byl stvrzen usnesením ze dne 1. 4. 2020, sp. zn. 7 Tdo 317/2020,
publikovaným pod č. 7/2021 Sb. rozh. tr., podle kterého: „Námitka, že trest
odnětí svobody nebyl snížen pod dolní hranici zákonné trestní sazby podle
některého z ustanovení § 58 odst. 1, 2, 6 nebo 7 tr. zákoníku, nemůže naplnit
žádný z důvodů dovolání uvedených v § 265b tr. ř. Oproti tomu námitku, že
nebylo užito ustanovení § 58 odst. 5 tr. zákoníku, lze v některých případech
podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve smyslu
jiného nesprávného hmotněprávního posouzení (jestliže dovolatel vytýká
nesprávné posouzení hmotněprávních podmínek uvedených v § 58 odst. 5 tr.
zákoníku, např. pojmů „zločin“, „organizovaná skupina“), nebo pod dovolací
důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (jestliže dovolatel namítá, že i
přes soudem přiznaný status spolupracujícího obviněného mu nebyl uložen trest
odnětí svobody pod dolní hranicí zákonné trestní sazby).“ Vyřčený právní názor
beze zbytku respektoval také Ústavní soud, jenž např. ve svém usnesení ze dne
27. 4. 2021, sp. zn. III. ÚS 817/21, konstatoval: „Ustanovení trestního
zákoníku, které umožňuje snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici
trestní sazby je fakultativním ustanovením, které předpokládá úvahu soudu.
Odůvodní-li soud přezkoumatelným způsobem vylučujícím svévoli ukládaný trest
včetně jeho výše, nepřísluší Ústavnímu soudu takové rozhodnutí rozporovat.“
22. Rozhodnutím, jímž by mohla být předmětná aplikační praxe prolomena,
je nález Ústavního soudu ze dne 27. 6. 2023, sp. zn. I. ÚS 631/2023, kde byl
vysloven názor, že také protizákonné nepoužití § 58 tr. zákoníku by mělo být
dovolacím důvodem.
23. Ústavní soud v bodě 54. předmětného nálezu nastolil otázku rovnosti
využívání opravných prostředků obviněným na jedné straně a státním zástupcem na
straně druhé. Ta měla být porušena právě tím, že důvodem dovolání (podaného
nejvyšším státním zástupcem v neprospěch obviněného) je pouze nesprávné použití
§ 58 tr. zákoníku, zatímco dovolání obviněného (podané v jeho prospěch) ohledně
nesprávné ne-aplikace § 58 tr. zákoníku přípustné není. Tato úvaha ovšem naráží
na samotnou zákonnou formulaci ustanovení § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., které
výslovně a bez nutnosti jakéhokoli rozšiřujícího výkladu připouští pouze první
shora uvedenou alternativu, tj. podání dovolání proti trestu vyměřenému mimo
trestní sazbu stanovenou ve zvláštní části trestního zákoníku pro určitý
konkrétní trestný čin. Naopak o možnosti domáhat se uložení trestu odnětí
svobody mimo takovou trestní sazbu zákon mlčí (výjimkou je zde pouze § 58 odst.
5 tr. zákoníku, který ovšem – na rozdíl od dalších odstavců § 58 tr. zákoníku –
nehovoří o fakultativním postupu založeném na volné úvaze soudu). Lze si tedy
položit otázku, zda záměrem zákonodárce nebylo právě zamezit podávání dovolání
do uloženého trestu tam, kde by: a) byla zpochybňována pouhá volná úvaha soudu,
b) docházelo k prolomení zákonem určené trestní sazby. Lze se proto tázat, zda
by případná změna v dosud ustáleném postupu neměla být též spíše úkolem pro
samotného zákonodárce, namísto využití teleologického a rozšiřujícího výkladu
ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) nebo i) tr. ř. Řešení této otázky ovšem
Nejvyššímu soudu nepřísluší.
24. Podle nejnovější aplikační praxe Nejvyššího soudu tento i po vydání
nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 631/2023 setrval na svém dosavadním právní
názoru ohledně nemožnosti naplnění jakéhokoli dovolacího důvodu požadavkem na
uplatnění některého z nepovinných postupů upravených v § 58. tr. zákoníku. V
usnesení ze dne 4. 10. 2023, sp. zn. 6 Tdo 879/2023, Nejvyšší soud reagoval na
výhradu Ústavního soudu uvedenou v předmětném nálezu, že daná problematika
nebyla vyřešena velkým senátem trestního kolegia dovolacího soudu, když v
jednom z jeho starších rozhodnutí byl vysloven odlišný názor. Zdejší soud
konstatoval: „Důvodem je především to, že v citovaném nálezu uvedené usnesení
ze dne 4. 10. 2007, sp. zn. 3 Tdo 668/2007, je zcela ojedinělé a dávno a
mnohokrát překonané. V době před vydáním tohoto rozhodnutí i po něm (tj. během
posledních 16 let) Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích opakovaně zaujímal názor
opačný, tj. že nepoužití fakultativního ustanovení o mimořádném snížení trestu
odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby nezakládá žádný z dovolacích
důvodů podle § 265b tr. ř. Tato jednotná praxe byla v nedávné době potvrzena
publikací již odkazovaného usnesení ze dne 1. 4. 2020, sp. zn. 7 Tdo 317/2020,
a to konkrétně pod č. 7/2021 Sb. rozh. tr. (jež ovšem v odůvodnění nálezu
Ústavního soudu ze dne 27. 6. 2023, sp. zn. I. ÚS 631/23, zmíněno nebylo).
Naprosto stejným způsobem na věc dosud ve své konstantní judikatuře nahlížel i
sám Ústavní soud – viz např. usnesení ze dne 20. 12. 2018, sp. zn. IV. ÚS
3227/18, nebo ze dne 27. 4. 2021, sp. zn. III. ÚS 817/21. V obou těchto
rozhodnutích se Ústavní soud zabýval mj. i opakovaně zmíněným usnesením
Nejvyššího soudu ze dne 4. 10. 2007, sp. zn. 3 Tdo 668/2007, které označil za
ojedinělé a z hlediska řešené problematiky za nevýznamné. Ve shodě s Nejvyšším
soudem vycházel z toho, že ustanovení trestního zákoníku umožňující snížení
trestu odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby je fakultativním
ustanovením, které předpokládá úvahu soudu. Jestliže soud přezkoumatelným
způsobem vylučujícím svévoli odůvodní ukládaný trest a jeho výši, pak se
námitka směřující proti neaplikování § 58 tr. zákoníku nachází mimo dovolací
důvody a ani Ústavnímu soudu nepřísluší takové rozhodnutí rozporovat.“ Lze
ještě doplnit, že shodný postoj vztahující se k požadavku obviněného na
aplikaci § 58 tr. zákoníku vyjádřil Nejvyšší soud také v usnesení ze dne 10. 4.
2024, sp. zn. 6 Tdo 104/2024, a ze dne 5. 12. 2023, sp. zn. 6 Tdo 1042/2023.
25. Lze tedy shrnout, že striktně posuzován požadavek dovolatele na
využití postupu podle § 58 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku nemůže naplnit žádný z
obou uplatněných ani jiných důvodů dovolání. Nicméně i v takovém případě by byl
zásah dovolacího soudu do napadeného výroku o trestu výjimečně možný, a to
pokud by shledal, že uložený trest je v tak extrémním rozporu s povahou a
závažností trestného činu a s dalšími relevantními hledisky, že by byl
neslučitelný s ústavním principem proporcionality trestní represe (k tomu např.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 7 Tdo 410/2013, ze dne
30. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1561/2016, aj.). Zásada přiměřenosti trestních
sankcí je předpokladem zachování obecných principů spravedlnosti a humánnosti
sankcí. Tato zásada má ústavní povahu, její existence je odvozována ze samé
podstaty základních práv, jakými jsou lidská důstojnost a osobní svoboda, a z
principu právního státu, vyjadřujícího vázanost státu zákony. Ústavní soud ve
své judikatuře zastává názor, že ukládání trestů obecnými soudy se nemůže
ocitnout vně rámce ústavní konformity a pamatuje v této souvislosti zejména na
případy, kdy obecné soudy při rozhodování o trestu mohou porušit některé
ústavně zaručené základní právo či svobodu obviněného. O takové případy může
jít tehdy, jestliže rozhodnutí o trestu je nepřezkoumatelné v důsledku absence
odůvodnění, nachází-li se mimo kritéria pro volbu druhu a stanovení konkrétní
výměry trestu či je založeno na skutkovém stavu zjištěném v extrémní rozporu s
provedeným dokazováním, zjištěném nezákonným způsobem, anebo zjištěném
nedostatečně v důsledku tzv. opomenutých důkazů (srov. např. nález Ústavního
soudu ze dne 17. 4. 2018, sp. zn. II. ÚS 492/17, usnesení Ústavního soudu ze
dne 27. 6. 2018, sp. zn. IV. ÚS 2947/17).
26. Nejvyšší soud je přesvědčen, že tato jeho pravomoc korigovat trest
uložený v rozporu s ústavně garantovanými právy a svobodami je zcela
dostačující k nápravě závažných vad při stanovení trestu konkrétnímu
obviněnému. Navíc posouzení, zda k takové vadě vskutku došlo, se zjevuje jako
významné a rovnocenné posouzení vady uvedené jako důvod dovolání obsažený v §
265b odst. 1 písm. h) tr. ř. zvláště v situacích, nebylo-li odvolacím soudem na
rozdíl od soudu prvního stupně aplikováno ustanovení § 58 tr. zákoníku o
mimořádném snížení trestu odnětí svobody, v důsledku čehož došlo k razantnímu
zpřísnění trestu odnětí svobody, jako se tomu stalo v posuzovaném případě.
27. Podle § 58 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku má-li soud za to, že
vzhledem k poměrům pachatele a povaze jím spáchané trestné činnosti lze
dosáhnout jeho nápravy i trestem kratšího trvání, může snížit trest odnětí
svobody pod dolní hranici trestní sazby též tehdy, pokud odsuzuje pachatele,
který prohlásil svoji vinu. Ustanovení § 58 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku,
stejně jako např. ustanovení § 58 odst. 1, § 58 odst. 3, § 58 odst. 6 nebo
odst. 7 tr. zákoníku, je prostředkem soudcovské individualizace trestu a
projevem depenalizace v trestním zákoníku. Nejvyšší soud opakovaně připomíná,
že použití těchto ustanovení je třeba zvažovat nikoliv mechanicky, ale přísně
individuálně ve vztahu ke konkrétnímu činu a konkrétnímu pachateli. Ze znění §
58 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku lze vyvodit tři kumulativně stanovené podmínky
nezbytné ke snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby: (1)
obviněný – pachatel prohlásil svoji vinu, (2) poměry pachatele a povaha jím
spáchané trestné činnosti vedou k závěru, že (3) nápravy pachatele lze
dosáhnout i trestem kratšího trvání. Samotné prohlášení viny tedy neznamená
obligatorní postup podle § 58 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku. Pro aplikaci
tohoto zákonného ustanovení je dále nezbytné, aby soud současně zhodnotil
poměry pachatele a povahu jím spáchané trestné činnosti a v daném směru
posoudil, zda by vzhledem k nim mohlo být dosaženo nápravy pachatele i trestem
kratšího trvání.
28. Jde-li o podmínku prohlášení viny, nezbytné je, aby ho soud přijal
(§ 206c odst. 4, 6 tr. ř.), o čemž není v daných souvislostech pochyb (č. l.
9564 a verte). Důležité ale také je zohlednění významu prohlášení viny
pachatele pro objasnění jím spáchané trestné činnosti a míra, jakou tím
usnadnil dokazování a urychlil trestní stíhání, a to zejména z hlediska, jaké
důkazy byly k dispozici pro prokázání viny pachatele v tom rozsahu, v jakém
prohlásil svoji vinu. Mimořádné snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici
zákonné trestní sazby přichází v úvahu jen tehdy, je-li tento význam podstatný,
nikoliv pouze zanedbatelný. Poměry pachatele představují takové jeho osobní,
rodinné, majetkové a jiné poměry, které nesouvisí přímo se spácháním trestného
činu, které existují v době, kdy má být rozhodováno o trestu a vztahují se k
hodnocení osoby pachatele jako objektu trestu. Význam těchto okolností je třeba
vždy posuzovat z hlediska trestu, který má být uložen konkrétnímu pachateli.
Součástí posouzení poměrů je i vyhodnocení bezúhonnosti pachatele, či naopak
závěr o relevantnosti jeho předchozích odsouzeních. Povahu trestného činu
určují především zákonné znaky skutkové podstaty, která byla trestnou činností
naplněna (zejména druh a význam porušeného nebo ohroženého zájmu chráněného
trestním zákonem, jednání charakterizující objektivní stránku trestného činu,
forma zavinění), a dále též konkrétní okolnosti, za nichž byl trestný čin
spáchán (způsob provedení činu, pohnutka, záměr nebo cíl pachatele, míra jeho
zavinění, existence polehčujících a přitěžujících okolností aj.).
29. Nejvyšší soud si nemohl nepovšimnout, že odvolací soud se věcí v
předmětu jeho rozhodování (výlučně výrok o trestu) zabýval mnohem důkladněji
než soud prvního stupně, jenž se výroku o trestu věnoval jen velmi stručně pod
body 493) až 496) rozsudku. V této souvislosti soud prvního stupně ocenil
především, že obviněný se „v průběhu trestního řízení nesnažil hájit tím, že by
svůj podnikatelský neúspěch sváděl na nepříznivé okolnosti, nevědomost či
životní smůlu“, přiznal svoji vinu, nechal se zaměstnat, aby mohl platit
výživné a splácet své dluhy. Výrazně obviněnému podle něj také polehčuje, že
místem výkonu jeho práce je východní část Ukrajiny. Závažnější ale je, že soud
prvního stupně až nemístně přičetl dovolateli k dobru určité okolnosti, které
rozhodně nelze hodnotit jako polehčující či pro obviněného příznivé. Připomněl
sice rozsah a závažnost jeho trestné činnosti, jíž způsobil škodu v řádech
desítek milionů Kč, ale výslovně také uvedl, že „přihlédl k tomu, že trestná
činnost obžalovaného úzce souvisela s jeho podnikatelskou činností“, že „pokud
se dopouštěl trestné činnosti, snažil se zajistit chod shora uvedených
společností“ a že „nebylo zjištěno, že by se obohatil jako fyzická osoba“. V
této pasáži soud prvního stupně fakticky přičetl ve prospěch dovolatele, že
začal páchat trestnou činnost ve snaze udržet si své neúspěšné podnikání.
30. Nejvyšší soud má ve shodě s odvolacím soudem úvahy soudu prvního
stupně až za nemístnou bagatelizaci trestné činnosti v obchodním styku (při
podnikání), kterou je pochopitelně významně ohrožována konkurenceschopnost
dalších obchodních subjektů, včetně těch, kteří podnikají poctivě. Pokud navíc
soud prvního stupně právě toto považoval za jednu z okolností (byť jistě ne
nejdůležitější), na základě které obviněnému mimořádně snížil trest odnětí
svobody pod dolní hranici trestní sazby a současně mu uložil trest nespojený s
jeho výkonem, a to za situace, kdy dovolatel po dobu pěti let spáchal 72
dílčích skutků, jimiž naplnil skutkovou podstatu tří zvlášť závažných zločinů a
způsobil škodu přibližně 150 milionů Kč, jde o rozhodnutí poměrně překvapivé,
zpochybňující výkon skutečné spravedlnosti a zjevně nahrávající nepoctivému či
přímo podvodnému obchodnímu jednání. Obviněný se sice ve svém dovolání pokoušel
tvrdit, že toto on sám i soud uváděli pouze pro „objektivní dokreslení
situace“, avšak ze znění bodu 495) prvoinstančního rozsudku je zcela evidentní,
že v očích soudu hrála tato skutečnost pozitivní roli, což lze jen stěží
akceptovat.
31. Odvolací soud se hodnocení jednotlivých kritérií relevantních z
hlediska § 58 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku věnoval pečlivěji a důkladněji (viz
zejména body 21. až 27. jeho rozsudku). Nelze také říci, že by se uchýlil k
pouhým obecným konstatováním a neurčitým floskulím; naopak ke každé své úvaze a
závěru uvedl zcela konkrétní důvody, skutečnosti i faktické údaje, ale ne
všechny jeho hodnotící úvahy lze akceptovat.
32. Odvolací soud shrnul, že ve prospěch obviněného je možno hodnotit
jeho dosavadní bezúhonnost, prohlášení viny a práci obviněného na Ukrajině a
pro Ukrajinu přes probíhající válečný konflikt, což označil za okolnost jistě
neobvyklou a mimořádnou. Nelze však podle něj pominout především charakter a
závažnost trestné činnosti, která je vedena prostým zištným motivem, je
koncipována promyšleně a provedena natolik sofistikovaně, že byla úspěšná v
celkem 72 útocích uskutečněných od 15. 7. 2013 do 30. 6. 2016, jimiž byla
způsobena škoda přesahující 150 000 000 Kč. Odvolací soud zpochybnil i soudem
prvního stupně tvrzenou sebereflexi obviněného se všemi jejími atributy,
upozornil, že v přípravném řízení žádnou součinnost orgánům činným v trestním
řízení neposkytl, a proto se podle jeho mínění také vstřícný postoj obviněného
v podobě prohlášení viny jeví do jisté míry účelovým, vedeným primárně snahou o
snížení trestu. V dalším se věnoval i nepoctivému jednání obviněného, kterého
se dopustil, aby docílil vlastního oddlužení, a zmínil, že našel-li si obviněný
po ukončení činnosti jím reprezentovaných společností zaměstnání, aby mohl
plnit svoji vyživovací povinnost a případně splácet závazky, nejde o nic
mimořádného, jde o standardní plnění povinností v rámci řádně vedeného života.
33. Podle odvolacího soudu míra naplnění příznivých okolností rozhodných
pro úvahu o aplikaci moderačního ustanovení ve vztahu k výměře ukládaného
trestu odnětí svobody nedosahuje intenzity, kterou trestní zákoník konkrétně v
ustanovení § 58 odst. 2 písm. b) předpokládá. Podle přesvědčení Nejvyššího soud
však odvolací soud význam povahy trestné činnosti spáchané obviněným
nadhodnotil, a naopak nedocenil význam přijatého prohlášení viny v konkrétní
situaci.
34. Nejvyšší soud připomíná, že pro mimořádné snížení trestu odnětí
svobody podle § 58 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku je třeba komplexně zvážit
všechna podstatná kritéria. Nutno souhlasit s dovolatelem, že pro jím
požadovaný postup mohou postačovat v obecné rovině také okolnosti, které jsou
„v nějakém směru neobvyklé a výjimečné“, zákon nevyžaduje, aby byly mimořádné.
Ani dovolací soud nezpochybňuje závažnost trestné činnosti spáchané obviněným,
nelze pominout, že páchal trestnou činnost dlouhodobě, úmyslně, promyšleně, ze
ziskuchtivosti a způsobil škodu cca 150 000 000 Kč, a naplnil tak zákonné znaky
tří trestných činů splňujících definiční kritéria zvlášť závažného zločinu (§
14 odst. 3, část věty za středníkem). Co do poměrů obviněného nelze hodnotícím
úvahám odvolacího soudu v podstatě nic vytknout. Vzal v úvahu jak dosavadní
bezúhonnost obviněného, tak i projevy jeho nepoctivého jednání, jehož se
dopustil ve snaze dosáhnout vlastního oddlužení, což však samo o sobě žádnou
zásadní roli ve světle zvažovaných závěrů o možnosti aplikace § 58 odst. 2
písm. b) tr. zákoníku nehraje. Naopak daleko významněji je ovlivňuje i
odvolacím soudem výrazně pozitivně kvitované aktivní působení obviněného ve
východní části Ukrajiny zasažené válečným konfliktem, přičemž nelze pochybovat
o přínosu a celkovém významu nejen lidských, ale i pracovních, odborných
aktivit obviněného v této oblasti.
35. Odvolací soud se samostatně věnoval i významu institutu prohlášení
viny. Akcentoval, že není prostředkem k automatickému výraznému snížení
ukládaného trestu, ale má být nástrojem k sebereflexi obviněného, přijetí
odpovědnosti a k reálně očekávané nápravě, které nemohou být toliko
deklarované. Současně však podotkl, že dobrovolné prohlášení viny nelze
devalvovat a mělo by dát pachatelům možnost jistého shovívavějšího posouzení
jejich věci a tím je také k tomuto přístupu motivovat. V konkrétním případě na
prohlášení viny učiněné obviněným v hlavním líčení nahlížel poněkud
rezervovaně, jevilo se mu „do jisté míry účelovým, vedeným primárně snahou o
snížení trestu“. Třebaže měl takto označenou snahu za legitimní, měl výhrady k
tomu, že je „snahou zásadní bez naplnění ostatních kritérií“. Proto také
uzavřel, že podmínky pro použití § 58 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku nejsou
splněny. I přes odvolacím soudem udávané velmi vážné skutečnosti svědčící v
neprospěch obviněného přistupoval k němu významně benevolentněji než k
obviněným, kteří svoji vinu popírají a byl mu uložen úhrnný trest při dolní
hranici zákonné trestní sazby § 211 odst. 6 tr. zákoníku v trvání 5 let a 6
měsíců.
36. Nejvyšší soud postoj odvolacího soudu k prohlášení viny, jež
obviněný v hlavním líčení učinil a jež bylo soudem prvního stupně přijato, nemá
za zcela korektní. Na význam prohlášení viny z hlediska splnění požadavků § 58
odst. 2 písm. b) tr. zákoníku může mít stěží vliv, zda obviněný v přípravném
řízení poskytl součinnost orgánům činným v trestním řízení, zda svoji trestnou
činnost doznával či nikoliv, zda využil svého práva nevypovídat či nikoliv
apod. Důležité naopak je, jak již bylo uvedeno, zohlednění významu prohlášení
viny pachatele pro objasnění jím spáchané trestné činnosti a míra, jakou tím
usnadnil dokazování a urychlil trestní stíhání. Dá se konstatovat, jak
upozorňuje i Ústavní soud, že náhled odvolacího soudu nezohledňuje rozdíl mezi
prostým doznáním a prohlášením viny. Tím se totiž obviněný, kromě jiného,
vzdává celé řady svých práv s významným pozitivním účinkem nejen pro stát,
nýbrž i další osoby (zejména poškozené). Spojování prohlášení viny výhradně s
jeho důkazní „hodnotou“ je tak určitou bagatelizací jeho podstaty (srov.
přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 7. 8. 2024, sp. zn. II. ÚS 1873/23, bod
61.). O kladném významu prohlášení viny ve světle rozsáhlé a i podle odvolacího
soudu sofistikované trestné činnosti pro dokazování a urychlení trestního
stíhání není důvodu polemizovat. Má-li odvolací soud pochybnosti o účelovosti
prohlášení viny a spatřuje-li v něm zásadně snahu o snížení trestu,
nekoresponduje jeho hodnocení s hodnocením soudu prvního stupně, který je
primárně povolán k tomu, aby posoudil účelovost a opravdovost takového
prohlášení, případně i sebereflexi s tím související. Přitom soud prvního
stupně takové pochybnosti neměl a odvolací soud je ve skutečnosti žádnou
konkrétní okolností nedoložil.
37. Bude proto na odvolacím soudu, aby se důkladným a komplexním
hodnocením kritérií relevantních pro použití § 58 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku
znovu zabýval. Výsledkem tohoto hodnotícího procesu by pak měla být
přesvědčivější odpověď na otázku, zda lze v konkrétním případě u obviněného
(pachatele), který prohlásil svoji vinu, dosáhnout jeho nápravy i trestem
kratšího trvání, než je trest vymezený zákonnou trestní sazbou, vzhledem k
poměrům obviněného (pachatele) a povaze jím spáchané trestné činnosti.
Stávající názor odvolacího soudu, že míra naplnění příznivých okolností
rozhodných pro úvahu o aplikaci moderačního ustanovení ve vztahu k výměře
ukládaného trestu odnětí svobody nedosahuje intenzity, která je předpokládaná v
ustanovení § 58 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, za dostatečně podložený a
přesvědčivý označit nelze. Dovolací soud má za současného stavu věci
pochybnosti o správnosti vyloučení aplikace ustanovení § 58 odst. 2 písm. b)
tr. zákoníku, čímž rozhodně nesměřuje k závěru o vhodnosti uložení trestu
odnětí svobody v podobě zvolené soudem prvního stupně. Bude jen na odvolacím
soudu, aby uvážil, zda lze trest odnětí svobody snížit pod dolní hranici
trestní sazby a v jaké výměře bude úhrnný trest odnětí svobody uložen.
38. Nejvyšší soud, veden výše vyloženými důvody, rozhodl podle § 265k
odst. 1, 2 tr. ř. tak, že zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 10.
2023, sp. zn. 3 To 41/2023, současně zrušil také všechna další rozhodnutí na
zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo
zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. Vrchnímu soudu v Praze
přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Při novém
rozhodování je soud vázán právním názorem, který v tomto usnesení vyslovil
Nejvyšší soud (§ 265s odst. 1 tr. ř.). Rozhodnutí soudu bylo zrušeno jen v
důsledku dovolání podaného ve prospěch obviněného, takže v novém řízení nemůže
dojít ke změně rozhodnutí v jeho neprospěch (§ 265s odst. 2 tr. ř.). Toto
rozhodnutí učinil dovolací soud v neveřejném zasedání, neboť je zřejmé, že vady
nelze odstranit ve veřejném zasedání [§ 265r odst. 1 písm. b) tr. ř.]. Pro
úplnost je třeba dodat, že o vazbě obviněného ve smyslu § 265l odst. 4 tr. ř.
Nejvyšší soud rozhodl samostatným usnesením.
39. Nejvyšší soud nerozhodoval o návrhu obviněného na odklad, případně
přerušení výkonu rozhodnutí, poněvadž dovolatel není osobou oprávněnou k podání
takového návrhu (což nevylučuje, aby k takovému postupu učinil podnět).
Předsedkyně senátu soudu prvního stupně spis s příslušným návrhem nepředložila
a předsedkyně senátu Nejvyššího soudu do rozhodnutí o dovolání důvody pro
případný postup podle § 265o odst. 1 tr. ř. neshledala.
Poučení:Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. 10. 2024
JUDr. Věra Kůrková
předsedkyně senátu
Soud: Nejvyšší soud
Důvod dovolání: NEUVEDEN
Spisová značka: 8 Tdo 714/2024
Datum rozhodnutí: 23.10.2024
Typ rozhodnutí: USNESENÍ
Heslo: Vazba
Dotčené předpisy: § 265l odst. 4 tr. ř.
Kategorie rozhodnutí: E
8 Tdo 714/2024-I-9778
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. 10. 2024 v řízení o
dovolání obviněného P. D., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Vazební
věznici České Budějovice, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 10.
2023, sp. zn. 3 To 41/2023, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u
Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 2 T 30/2022, o vazbě
obviněného takto:
Podle § 265l odst. 4 tr. ř. se obviněný P. H. nebere do vazby.
Odůvodnění:
1. Obviněný P. D. v současné době vykonává ve Vazební věznici České
Budějovice úhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 5 let a 6 měsíců,
pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice
s ostrahou. Trest odnětí svobody mu byl vedle trestu zákazu činnosti uložen
rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 29. 3. 2023, sp. zn. 2
T 30/2022, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 10. 2023,
sp. zn. 3 To 41/2023.
2. Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 23. 10.
2024 dovolání obviněného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 10.
2023, sp. zn. 3 To 41/2023, a rozhodl tak, že podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř.
zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 10. 2023, sp. zn. 3 To
41/2023. Současně zrušil také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově
navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Vrchnímu soudu v Praze, aby věc v
potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
3. Z ustanovení § 265l odst. 4 tr. ř. vyplývá, že vykonává-li se na
obviněném trest odnětí svobody uložený mu původním rozsudkem a Nejvyšší soud k
dovolání výrok o tomto trestu zruší, rozhodne zároveň o vazbě. Na Nejvyšším
soudu tedy bylo, aby rozhodl o vazbě obviněného.
4. Podle § 67 tr. ř. platí, že obviněný smí být vzat do vazby jen tehdy,
jestliže z jeho jednání nebo dalších konkrétních skutečností vyplývá důvodná
obava,
a) že uprchne nebo se bude skrývat, aby se tak trestnímu stíhání nebo trestu
vyhnul, zejména nelze-li jeho totožnost hned zjistit, nemá-li stálé bydliště
anebo hrozí-li mu vysoký trest,
b) že bude působit na dosud nevyslechnuté svědky nebo spoluobviněné nebo jinak
mařit objasňování skutečností závažných pro trestní stíhání, nebo
c) že bude opakovat trestnou činnost, pro niž je stíhán, dokoná trestný čin, o
který se pokusil, nebo vykoná trestný čin, který připravoval nebo kterým hrozil,
a dosud zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že skutek, pro který bylo
zahájeno trestní stíhání, byl spáchán, má všechny znaky trestného činu, jsou
zřejmé důvody k podezření, že tento trestný čin spáchal obviněný, a s ohledem
na osobu obviněného, povahu a závažnost trestného činu, pro který je stíhán,
nelze v době rozhodování účelu vazby dosáhnout jiným opatřením.
5. Nejvyšší soud v tomto stadiu řízení nezjistil takové konkrétní
skutečnosti, které by odůvodňovaly některý z důvodů vazby podle § 67 tr. ř.
Obviněný ostatně nebyl vzat do vazby ani v předcházejícím řízení před soudem
prvního stupně a soudem odvolacím. V této souvislosti Nejvyšší soud vyjadřuje
přesvědčení, že chce-li obviněný dát skutečně najevo sebereflexi, neuprchne a
ani se nebude skrývat, aby se tak trestnímu stíhání a trestu vyhnul, a že i
dosavadní výkon trestu odnětí svobody je pro obviněného dostatečným varováním
před pácháním další obdobné trestné činnosti.
6. Proto bylo rozhodnuto, že obviněný se nebere do vazby.
Poučení:Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. 10. 2024
JUDr. Věra Kůrková
předsedkyně senátu