USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 5. 12. 2023 o dovolání,
které podal obviněný T. Č., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Vazební
věznici Liberec, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 7. 2023, č.
j. 8 To 39/2023-481, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského
soudu v Plzni pod sp. zn. 5 T 12/2022, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného T. Č. odmítá.
1. Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 27. 3. 2023, č. j. 5 T
12/2022-442 (dále též jen „rozsudek soudu prvního stupně“) byl obviněný T. Č.
(dále jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) uznán vinným zločinem podpory a
propagace terorismu podle § 312e odst. 1 alinea 1, odst. 4 písm. a) tr.
zákoníku, jehož se podle skutkových zjištění uvedeného soudu dopustil tak, že
dne 5. 2. 2022 v 22.07 hod. z místa svého trvalého bydliště na adrese XY, XY,
okr. XY, z mobilního telefonu zn. Apple iPhone SE, číslo modelu MP862CS/A,
sériové číslo XY s vloženou SIM kartou zn. Kaktus číslo XY, na sociální síti
Facebook pod svým uživatelským jménem XY živě vysílal svoji výzvu a následně
umístil video v délce trvání 00:26:53 hod., které bylo veřejně dostupné bez
jakéhokoliv omezení všem uživatelům sítě internet bez nutnosti přihlášení na
sociální síť Facebook na adrese https://www.facebook.com/XY/videos/ XY, které
mělo ke dni 7. 2. 2022 4100 zhlédnutí, 696 sdílení, 665 komentářů a 463 reakcí
typu „like“, v němž se negativně vymezoval vůči opatřením vyhlášeným orgány
veřejné moci proti pandemii onemocnění COVID-19, a to zejména proti novele
zákona č. 94/2021 Sb., o mimořádných opatřeních při onemocnění COVID-19 a o
změně některých souvisejících zákonů (tzv. pandemický zákon), přičemž v této
souvislosti podněcoval diváky předmětného videa, aby aktivně, a to i za použití
násilí směřujícího vůči životu a zdraví a dalších protiprávních postupů jako
jsou blokace veřejných komunikací, zabránili projednání a přijetí výše uvedené
novely pandemického zákona Senátem Parlamentu České republiky ve čtvrtek dne
10. 2. 2022, dále prostřednictvím tohoto videa vyzýval své příznivce, aby se za
použití všech dostupných prostředků včetně násilí podíleli na převzetí
politické moci v České republice a vymanění se z mezinárodních struktur a
organizací, jichž je Česká republika součástí, jako je EU a NATO, a opakovaně
uváděl, že hlavním cílem jím avizovaných násilných aktivit směřujících na život
a zdraví jsou členové Senátu Parlamentu České republiky, popřípadě členové
Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky a vlády České republiky, aniž by
je jmenovitě specifikoval, přičemž v této souvislosti rovněž vyzýval ke
sledování videa, které následně dne 6. 2. 2022 na profilu sociální sítě
Facebook s názvem XY uveřejnil samostatně stíhaný obviněný Z. S., nar. XY,
jehož obsahem byly obdobné výzvy k násilným aktivitám směřovaným zejména vůči
Senátu Parlamentu České republiky a dalším reprezentantům veřejné moci, přičemž
obviněný samostatně stíhaného obviněného Z. S. prezentoval jako vůdčí element
popsaných aktivit, se kterým celou věc konzultuje a koordinuje, a v předmětném
videu obviněný vyřkl celou řadu konkrétních výroků, jež byly ve výrokové části
rozsudku soudu prvního stupně doslovně citovány, čímž prostřednictvím tohoto
živého vysílání – videa a zároveň odkazováním na video obdobného obsahu ostatní
pobízel ke spáchání jednání naplňujícího pojmové znaky zločinu teroristického
útoku jednáním uvedeným v § 311 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku.
2. Za tento zločin a sbíhající se přečin maření výkonu úředního
rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku (za který byl
pravomocně odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Domažlicích ze dne 13. 7. 2022,
č. j. 2 T 44/2022-57) byl obviněnému podle § 312e odst. 4 tr. zákoníku a § 43
odst. 2 tr. zákoníku uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání pěti a půl
roku, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do
věznice s ostrahou. Podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku mu byl dále uložen
trest propadnutí věci – mobilního telefonu zn. Apple iPhone SE včetně SIM karty
a podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku trest zákazu činnosti spočívající v zákazu
řízení motorových vozidel na dobu třiceti měsíců. Současně byl zrušen výrok o
trestu z rozsudku Okresního soudu v Domažlicích ze dne 13. 7. 2022, č. j. 2 T
44/2022-57, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově
navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž zrušením došlo, pozbyla podkladu.
3. Odvolání obviněného proti tomuto rozsudku (proti všem jeho výrokům)
Vrchní soud v Praze svým usnesením ze dne 19. 7. 2023, č. j. 8 To 39/2023-481
(dále též jen „napadené usnesení“ nebo „napadené rozhodnutí“) zamítl jako
nedůvodné podle § 256 tr. ř.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti citovanému usnesení vrchního soudu podal obviněný
prostřednictvím svého obhájce Mgr. Vojtěcha Bieneka dovolání, jež opřel o
dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., a to s tím, že rozhodnutí
soudů obou stupňů spočívají na nesprávném právním posouzení skutku a že mu byl
uložen natolik exemplární trest, že tím bylo porušeno jeho právo na spravedlivý
proces.
5. Obviněný předně uvedl, že je třeba jeho výroky zasadit do dobového
kontextu. Je osobou velice citlivou na zásahy do základních lidských práv a
svobod (přičemž vyjmenoval ty, do nichž v té době podle něj zasaženo bylo) a v
daném případě tyto zásahy trvaly s určitými přestávkami od března 2020 až do
května 2022. Pokud někdy hovořil o defenestraci, tak tato myšlenka je v
reáliích České republiky vnímána jako vzepětí se českého národa proti útlaku.
Není známa situace, kdy by provedení defenestrace bylo v kontextu dnešní doby
líčeno jako teroristický čin. Výzva k defenestraci je zde hluboce zakořeněna a
jedná se o notorietu (přičemž odkázal na internetové zdroje s diskusemi).
Podstatné je, že podobné výroky, jako byly ty jeho, historicky nebyly
postihovány buď vůbec nebo jen mírněji mimo oblast trestní represe v souladu s
ustanovením § 12 odst. 2 tr. zákoníku. V České republice, jakožto velmi
bezpečné zemi, obdobné výroky ani v extrémně vypjatých okamžicích nepadají na
živnou půdu. Jeho hlavním zájmem bylo získání vyššího počtu sledujících.
Příčinou jeho rozhořčení bylo omezování práv a svobod, vydávání nezákonných
opatření, jejich průběžná rušení soudy a obavy z případného zneužití
pandemického zákona. V této souvislosti poukázal na princip presumpce
správnosti správních aktů. Během pandemie jich byly desítky zrušeny, což v něm
mohlo vyvolat pochybnosti o fungování spravedlnosti a vést k radikalizaci jeho
výroků.
6. Odvolací soud jako polehčující okolnost nezohlednil, resp. to naopak
považoval za okolnost přitěžující, že se jednání dopustil v době, kdy nebývalé
zásahy do základních lidských práv občanů a s tím spojená rostoucí frustrace
trvaly už téměř dva roky. Dále odkázal na dosavadní soudní praxi v podobných
případech (přičemž citoval rozhodnutí soudů v konkrétních trestních věcech) s
tím, že jejich porovnáním dospěl k přesvědčení, že mu byl uložen trest
exemplární ve smyslu judikatury Ústavního soudu. Jako jediný byl odsouzen k
nepodmíněnému trestu odnětí svobody. Z. S. byl za fakticky srovnatelné jednání
díky uzavření dohody o vině a trestu uložen trest poloviční, a to ještě s
podmíněným odkladem jeho výkonu. Soudy nevzaly v úvahu, že se nikdy aktivně
nepokusil svolat shromáždění, které by mělo sloužit k dosažení cílů zmiňovaných
ve videu. S přihlédnutím ke všem (i polehčujícím) okolnostem případu mohl být v
jeho případě aplikován § 58 tr. zákoníku, tj. trest odnětí svobody mu mohl být
snížen pod dolní hranici trestní sazby. Ať už byl obsah jeho výroků jakýkoli,
nevybízel k zabíjení a útokům na civilní obyvatelstvo, když právě toto pokládal
za primární znaky terorismu. Je přesvědčen, že hrozba trestu odnětí svobody na
5 až 15 let za pouhé řeči na sociálních sítích je nepřiměřená. I nejvyšší
státní zástupce JUDr. Igor Stříž v rozhovoru na www.irozhlas.cz prezentoval
názor, že za verbální trestné činy by principiálně neměl být ukládán
nepodmíněný trest odnětí svobody.
7. Dále obviněný zpochybnil samotnou právní kvalifikaci svého jednání,
když prezentoval řadu definic slova terorismus s tím, že v drtivé většině jde o
činy zaměřené na civilní obyvatelstvo a zcela nezúčastněné osoby. Neznal pojem
terorismu tak, jak jej chápe trestní zákoník. Definice dané skutkové podstaty v
trestním zákoníku se značně vymyká uvedeným definicím, jakož i chápání tohoto
pojmu laickou veřejností. Jednal tedy přinejmenším v právním omylu podle § 19
tr. zákoníku, kterého bylo možno se vyvarovat. To mělo být zohledněno jako
polehčující okolnost podle § 41 písm. h) tr. zákoníku. Odůvodnění rozhodnutí
soudů obou stupňů považuje za nedostatečné, když přicházela v úvahu kvalifikace
i podle jiných ustanovení trestního zákoníku. Extenzivní výklad § 312e tr.
zákoníku a jeho aplikace na jednání, kterého se dopustil, budí důvodné
pochybnosti o tom, zda je tato právní kvalifikace vzhledem k dalším možnostem
výkladu zákonná a zda nevede k bezdůvodnému a zcela odlišnému zacházení (s
ohledem na usnesení Nejvyššího soudu č. j. 8 Tdo 1171/2020-264). Odhlédnout
nelze ani od problematiky práva na svobodu projevu, přičemž obviněný odkázal na
konkrétní rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva a Ústavního soudu.
8. Jako kontroverzní a komplikovaný sám označil svůj odkaz na právo na
odpor podle § 23 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Během pandemie došlo
k podstatnému omezování základních lidských práv a svobod. Omezení, která byla
založena správními akty, v nejednom případě obsahovala absolutně nedostatečná
odůvodnění. V jeho očích panovalo vlivem takovýchto nezákonných rozhodnutí po
značnou část doby trvání pandemie bezpráví. Za základ demokratického právního
řádu je bezpochyby nutno považovat povinnost státu uplatňovat státní moc pouze
v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví
(čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod). Předmětný postup státních
orgánů představoval odstraňování demokratického právního řádu. Ze strany
výkonné moci sice nebyla znemožněna činnost soudů, ale použití zákonných
prostředků by nemohlo být účinné, pokud by ze strany tvůrců obecně závazných
předpisů nebyla vůle se soudními rozhodnutími řídit. Z výše uvedených důvodů
nabyl přesvědčení, že již pouze občanský odpor může zastavit nezákonné počínání
představitelů vládní a zákonodárné moci. Ze samotného videa je jednoznačně
patrná jeho zoufalost a bezmoc. Hodnocení jeho výroků by proto mělo být dáno do
tohoto kontextu. Obecná rozhodovací praxe soudů podle jeho názoru v obdobných
případech shledala absentující materiální stránku trestného činu podle § 12
odst. 2 tr. zákoníku. Soudy použitá právní kvalifikace je nesprávná nebo
přinejmenším sporná, když přiléhavější by bylo jeho jednání kvalifikovat podle
§ 175 tr. zákoníku nebo § 326 tr. zákoníku.
9. S ohledem na uvedené obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek
Krajského soudu v Plzni ze dne 27. 3. 2022, sp. zn. 5 T 12/2022, a usnesení
Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 7. 2023, č. j. 8 To 39/2023-481, zrušil a
zprostil jej obžaloby, případně aby napadená rozhodnutí zrušil podle § 265l tr.
ř. a znovu rozhodl tak, že čin překvalifikuje a uloží mu mírnější trest (to i v
případě ponechání stávající právní kvalifikace).
10. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále
jen „státní zástupce“) ve svém písemném vyjádření k dovolání obviněného nejprve
uvedl, že z jeho obsahu je zřejmé, že dovolatel chtěl usnesení odvolacího soudu
napadnout zřejmě i podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. Jinak obviněný pouze
zopakoval obhajobu, kterou uplatnil již před soudem prvního stupně a kterou
shrnul ve svém odvolání proti jeho odsuzujícímu rozsudku. Část textu dovolání
je shodná s textem předchozího odvolání, ačkoli tyto písemnosti vypracovali
odlišní obhájci. S těmito námitkami se vypořádaly soudy v odůvodnění svých
rozhodnutí. S jejich argumentací se státní zástupce zcela ztotožnil a v
podrobnostech na ni odkázal. Dodal, že ve věci neexistuje žádná pochybnost o
skutkových zjištěních. Dovolatel byl ochoten uzavřít dohodu o vině a trestu,
pouze pokud by bylo jeho jednání posouzeno mírněji a byl by mu uložen toliko
podmíněný trest, což ovšem státní zástupce odmítl.
11. Dovolatelovy námitky stran významu slova terorismus jsou
vnitřně rozporné, neboť např. součástí teroristického útoku z 11. září byl také
útok na budovu Pentagonu, v němž pracují zejména zaměstnanci Ministerstva
obrany USA, a nakonec i ministr obrany jakožto člen vlády. Dovolatel nijak
nevysvětlil, proč vojenské osoby v budově zmíněného amerického ministerstva
považuje za osoby civilní, avšak blíže neurčené české poslance, senátory a
členy vlády nikoli. Bez ohledu na to zůstává podstatným, jak terorismus
vymezuje znění předmětné skutkové podstaty (viz bod 9. odůvodnění usnesení
odvolacího soudu).
12. Dovolatel poukázal též na právo na odpor podle čl. 23 odst.
1 Listiny základních práv a svobod, avšak jeho argumentace se omezila jen na
jeho pocity nezákonnosti blíže popsané u hlavního líčení. To, že právo na odpor
není právem páchat trestnou činnost, konstatoval Nejvyšší soud například ve
svých usneseních ze dne 22. 7. 2015, sp. zn. 7 Tdo 682/2015, a ze dne 26. 4.
2023, sp. zn. 4 Tdo 304/2023. Právem na odpor se hájila rovněž osoba
protestující proti těžbě hnědého uhlí ve věci, o níž rozhodl Nejvyšší správní
soud ve svém rozsudku ze dne 22. 11. 2022, sp. zn. 6 As 175/2022. Nejvyšší soud
by se měl přidržet této již ustálené judikatury, z níž plyne, že účelem
předmětného ustanovení je ochrana demokratického právního státu a nikoli jeho
ničení. Smyslem jednání dovolatele přitom zjevně bylo demokratický systém
zničit a nahradit jej systémem nedemokratickým. Česká republika se měla stát
osamocenou a izolovanou zemí vedenou obviněným zmíněným davem tisíce lidí.
13. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
státní zástupce shrnul, že zvolená právní kvalifikace odpovídá dané skutkové
podstatě a dovolatel jednal protiprávně, nikoli v rámci svého práva na odpor.
Obviněný sice obecně zmínil možnost postupu podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku,
avšak tuto svoji námitku argumentačně nijak nerozvinul, a proto se k ní nelze
14. V souvislosti se svým tvrzením o nepřiměřeně přísném trestu
dovolatel v bodě 39. svého dovolání obecně odkázal na možnost případné aplikace
ustanovení § 58 tr. zákoníku, avšak namísto uvedení konkrétních důvodů pro
takové mimořádné snížení brojil spíše jen proti přísné právní kvalifikaci za
pouhé „řeči na sociálních sítích“. Neužití § 58 tr. zákoníku v zásadě není (s
výjimkou spolupracujícího obviněného) dovolacím důvodem. Přestože obsáhlá a
ustálená judikatura Nejvyššího soudu i Ústavního soudu (že se o dovolací důvod
nejedná) byla narušena nálezem Ústavního soudu ze dne 27. 6. 2023, sp. zn. I.
ÚS 631/23 (obsahujícím stanovisko opačné, ovšem nikoli jednotné), Nejvyšší soud
dal i po tomto nálezu najevo, že na své předchozí judikatuře trvá. K tomu
státní zástupce připomněl relevantní rozhodnutí s tím, že považuje za
nejvhodnější, aby Nejvyšší soud postupoval i nadále shodně. Konkrétně poukázal
na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 10. 2023, sp. zn. 6 Tdo 879/2023, v němž
tento soud setrval na své dosavadní judikatuře vylučující z dovolacích důvodů
námitku nesnížení trestu pod dolní hranici trestní sazby na základě některé z
fakultativních alternativ § 58 tr. zákoníku. Z nálezů Ústavního soudu ze dne 5.
11. 2007, sp. zn. IV. ÚS 44/06 (který byl publikován pod č. 182/2007 Sb.) a ze
dne 13. 11. 2007, sp. zn. IV. ÚS 301/05 (který byl publikován pod č. 190/2007
Sb.) lze dovodit, že při splnění zde vymezených podmínek se obecný soud může od
nálezu Ústavního soudu odchýlit.
15. Pokud jde o posuzování trestů v dovolacím řízení, státní
zástupce též připomněl dosavadní judikaturu Nejvyššího soudu, včetně usnesení
publikovaného pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr., podle něhož pochybení soudu
spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména též
nesprávném vyhodnocení polehčujících okolností a v důsledku toho uložení
nepřiměřeně přísného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím žádného z
dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 tr. ř. Shodně rozhodl i Ústavní soud ve
svém usnesení ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. III. ÚS 2866/07. Přiměřenost trestu
by mohl dovolací soud posoudit pouze ve dvou případech – jednak v rámci
dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., pokud by nastaly
výjimečné podmínky vymezené nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2018, sp. zn.
II. ÚS 492/17, a jednak mimo dovolací důvody, pokud by se jednalo o porušení
ústavní zásady proporcionality trestních sankcí. K této zásadě existuje již
poměrně obsáhlá judikatura Nejvyššího soudu (na níž státní zástupce konkrétně
odkázal). Porušení proporcionality trestních sankcí bylo posuzováno vždy velmi
restriktivně, zpravidla s požadavkem na extrémní a nepřiměřený zásah trestu do
osobní sféry obviněného. Z tohoto pohledu je významné, že dovolatel se ve své
argumentaci zcela vyhnul poukazu na své osobní poměry. Neuvádí tak žádnou
okolnost, z níž by bylo možno dovodit mimořádnou nespravedlnost uloženého
trestu. Soudy výši trestu přiléhavě odůvodnily a nic nenasvědčuje tomu, že by
se mohlo jednat o trest nespravedlivý, nadto mimořádně nespravedlivý pro svoji
exemplárnost.
16. Závěrem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání
obviněného odmítl jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr.
ř., a zároveň vyjádřil souhlas s tím, aby o dovolání bylo rozhodnuto v
neveřejném zasedání s odkazem na § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
III.
Přípustnost dovolání a obecná východiska rozhodování
17. Nejvyšší soud nejprve zkoumal, zda je dovolání v této trestní věci
přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na určeném místě a zda jej podala
osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle §
265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je osobou oprávněnou k podání
dovolání podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. Dovolání, které splňuje všechny
obsahové náležitosti podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého
obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., a to včas a na
místě, kde lze takové podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.).
18. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem, který lze podat jen z
důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř. Nestačí přitom, aby zákonný
dovolací důvod byl jen formálně deklarován, nýbrž je třeba, aby námitky
dovolatele takovému důvodu také svým obsahem odpovídaly. Nejvyšší soud proto
následně hodnotil, zda obviněným vznesené námitky obsahově vyhovují jím
uplatněným důvodům dovolání.
19. Podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat tehdy,
jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném
nesprávném hmotněprávním posouzení. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm.
m) tr. ř. je dán, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného
opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2
písm. a) až g), aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro
takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod
dovolání uvedený v písmenech a) až l).
IV.
Důvodnost dovolání
20. Nejvyšší soud v první řadě konstatuje, že tu část námitek
obviněného, která se týká právní kvalifikace skutku, včetně údajně vadné
aplikace § 12 odst. 2 tr. zákoníku, lze formálně podřadit pod dovolací důvod
podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (v jeho první alternativě), jakož i pod
obviněným výslovně nezmíněný, avšak implicitně též namítaný dovolací důvod
podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. (v jeho druhé alternativě). Důvodnými je
však neshledal. Totéž platí i ohledně zbylých námitek, které ani nespadají pod
některý z dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř. a které se týkají údajně
nepřiměřeně přísného trestu.
21. Obsah dovolání obviněného je v podstatě jen opakováním jeho dřívější
obhajoby před soudy obou stupňů, a to včetně odvolací argumentace. Se všemi
jeho relevantními námitkami se však dostatečně vypořádaly již uvedené soudy.
Nejvyšší soud s jejich závěry souhlasí a v podstatném odkazuje na příslušné
pasáže odůvodnění jejich rozhodnutí (viz odst. 4. – 22. na str. 5–10 rozsudku
soudu prvního stupně a odst. 6. – 8. na str. 5–7 usnesení soudu odvolacího).
22. Není úkolem Nejvyššího soudu, aby znovu reprodukoval a rozebíral
jednotlivé důkazy a z nich vyplývající skutková a právní zjištění, aby je
porovnával s obhajobou obviněného a v návaznosti na to činil skutkové a právní
závěry vlastní. Podstatné je, že Krajský soud v Plzni a Vrchní soud v Praze v
odůvodnění svých meritorních rozhodnutí dostatečně podrobně, logicky a
přesvědčivě vyložily, na základě jakých důkazů uznaly obviněného vinným ze
spáchání předmětného skutku, jak tyto důkazy hodnotily, k jakým právním závěrům
na základě toho dospěly a proč mají za vyvrácenou obhajobu obviněného (včetně
toho, že jeho jednání nevykazuje znaky žádného trestného činu, případně že
vykazuje znaky jiného podstatně méně závažného trestného činu).
23. Problematikou potřeby reakce (odpovědí) na stále se opakující
argumenty (otázky) obviněných se opakovaně zabýval i Ústavní soud. Například ve
svém usnesení ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, zdůraznil, že ve
shodě s Evropským soudem pro lidská práva (dále též jen „ESLP“) zastává
stanovisko, že soudům adresovaný závazek plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy o
ochraně lidských práv a základních svobod, promítnutý do podmínek kladených na
odůvodnění rozhodnutí, nelze chápat tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý
argument, a odvolací soud se při zamítnutí odvolání může v principu omezit na
převzetí odůvodnění soudu nižšího stupně (viz např. věc řešená před ESLP García
proti Španělsku). Totožné stanovisko Ústavní soud zaujal i ve svém usnesení ze
dne 25. 10. 2016, sp. zn. II. ÚS 1153/16 (zde s odkazem na rozsudek ESLP ze dne
19. 12. 1997 ve věci Helle proti Finsku) a řadě jiných. Netřeba pochybovat o
tom, že pokud uvedené platí pro odvolací řízení, pak to tím spíše platí pro
řízení dovolací, je-li zjištěno, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám
obviněného věnovaly dostatečnou pozornost.
24. Jak už bylo řečeno, argumentace obviněného ve skutečnosti není ničím
jiným než pokračováním jeho stále stejné obhajoby, opakováním argumentů
vznesených již v dřívějších fázích trestního řízení, s nimiž se ovšem soudy
nižších stupňů vypořádaly. Nejvyšší soud mnohokrát ve svých předchozích
rozhodnutích zdůraznil, že za této situace jde zpravidla o dovolání zjevně
neopodstatněné (viz např. usnesení ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002,
publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. BECK, ročník
2002, svazek 17, pod T 408).
25. Nad rámec toho, co v odůvodnění svých meritorních rozhodnutí uvedly
soudy prvního a druhého stupně, tak Nejvyšší soud považuje za potřebné doplnit
už jen následující.
K námitce chybné právní kvalifikace skutku
26. Není pochyb o tom, že se obviněný dopustil jednání podrobně
popsaného ve výroku rozsudku soudu prvního stupně. Toto sám doznal a v dovolání
proti tomu ani nijak nebrojí. Vedle doznání je usvědčován především samotným
videozáznamem, který zachycuje celý jeho „příspěvek“ zveřejněný a všem bez
jakéhokoli omezení zpřístupněný na sociální síti Facebook dne 5. 2. 2022 (viz
CD-R nosič založený na č. l. 146 spisu). Ve shodě s oběma soudy nižších stupňů
zastává i Nejvyšší soud názor, že tímto jednáním obviněný veřejně podněcoval ke
spáchání teroristického trestného činu, přičemž svůj čin spáchal veřejně
přístupnou počítačovou sítí a naplnil tak všechny znaky zvlášť závažného
zločinu podpory a propagace terorismu podle § 312e odst. 1 alinea 1, odst. 4
písm. a) tr. zákoníku.
27. Podněcování obecně spočívá v jakémkoli projevu pachatele, který je
způsobilý vyvolat u jiných osob náladu nebo rozhodnutí spáchat trestný čin, což
je u podněcování cílem pachatele. Konkrétně ve smyslu § 312e tr. zákoníku se
podněcováním rozumí taková činnost, jíž pachatel směřuje k tomu, aby vyvolal u
jiných osob rozhodnutí spáchat teroristický trestný čin. Nezáleží přitom na
formě projevu, která může být ústní, písemná nebo elektronická aj. Podněcování
se může stát přímo, nepřímo i skrytě (např. narážkami, jejichž skrytý smysl,
směr a účel je pro adresáta poznatelný). Trestný čin je dokonán již samotným
projevem, jehož obsahem je podněcování. K vyvolání rozhodnutí spáchat
teroristický trestný čin dojít nemusí. Podněcování je pojem širší než návod.
Podněcování může být adresováno neurčitému okruhu a počtu osob, ale spadá sem i
jednání vůči individuálně či druhově určeným osobám. Podněcovat lze i k
individuálně neurčeným trestným činům, jakkoli trestná činnost musí být
určitým, byť obecným, způsobem specifikována druhem trestného činu. Návod k
trestnému činu naproti tomu musí mít určitého adresáta a směřovat k
individuálně určité trestné činnosti (viz ŠÁMAL, Pavel, BOHUSLAV, Lukáš. § 312e
[Podpora a propagace terorismu]. In: ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník. 3.
vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 3982–3983, marg. č. 3.).
28. Pojem „teroristický trestný čin“ je definován v ustanovení § 129a
tr. zákoníku. Rozumí se jím trestné činy teroristického útoku podle § 311 tr.
zákoníku, teroru podle § 312 tr. zákoníku a vlastizrady podle § 309 tr.
zákoníku (zde ovšem pouze za předpokladu, že jde o čin spáchaný formou
teroristického útoku nebo teroru).
29. Čin, k jehož spáchání obviněný veřejně podněcoval, by v případě jeho
uskutečnění vykazoval znaky trestného činu teroristického útoku podle § 311
odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Mělo totiž dojít k úmyslnému poškození ústavního
zřízení České republiky a k donucení vlády a jiného orgánu veřejné moci (v
daném případě zejména Senátu), aby něco konaly, resp. opominuly, a to
prostřednictvím útoku ohrožujícího život nebo zdraví člověka s cílem způsobit
smrt nebo těžkou újmu na zdraví. Násilnou akcí „davu“ zaměřenou proti členům
uvedených státních orgánů (v první řadě proti senátorům) chtěl obviněný
dosáhnout primárně toho, aby nebyla přijata novela tzv. pandemického zákona
(zákona č. 94/2021 Sb., o mimořádných opatřeních při epidemii onemocnění
COVID-19 a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších
předpisů) a následně pak převzetí moci v zemi a nastolení „vlastního pořádku a
vlastních zákonů“.
30. Ústavním zřízením České republiky se rozumí ústavním pořádkem
stanovené uspořádání státních orgánů, orgánů samosprávy a politických
organizací, jejich vzájemné vztahy a pravidla jejich fungování (k tomu viz
ŠÁMAL, Pavel, RIZMAN, Stanislav, BOHUSLAV, Lukáš. § 310 [Rozvracení republiky].
In: ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s.
3921, marg. č. 3.).
31. Terorismem se obecně rozumí užití násilí nebo hrozby násilím s cílem
zastrašit protivníka a dosáhnout politických (případně politicko-náboženských)
cílů. Cíle, vůči nimž jsou teroristické útoky vedeny, ani způsoby jednání,
jimiž mají být tyto cíle dosaženy, nejsou v žádném ohledu z hlediska možného
negativního dopadu na existenční podmínky pro život lidí limitovány. Terči
teroristických akcí jsou většinou civilisté, ale často směřují i vůči celým
státům, jejich vládám a jejich fungování [viz ŠÁMAL, Pavel, HERCZEG, Jiří,
BOHUSLAV, Lukáš. § 311 (Teroristický útok). In: ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní
zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 3933, marg. č. 1.].
32. Jakkoli si většina laické veřejnosti pod pojmem teroristický trestný
čin vybaví především mediálně prezentované události typu různých útoků tzv.
Islámského státu nebo zcela aktuálně hnutí Hamás na území Izreale apod., tak je
třeba při výkladu tohoto pojmu striktně vycházet z toho, jakým způsobem jej
pojímá náš trestní zákoník (viz výše) v návaznosti na podstatné mezinárodní
dokumenty (na jejichž základě byla příslušná ustanovení týkající se
teroristických trestných činů do tuzemského trestního práva začleněna). Řeč je
především o rámcovém rozhodnutí Rady Evropské unie 2002/475/SVV ze dne 13. 6.
2002 o boji proti terorismu a o směrnici Evropského parlamentu a Rady (EU)
2017/541 ze dne 15. 3. 2017 o boji proti terorismu (která zmíněné předchozí
rámcové rozhodnutí ze dne 13. 6. 2002 nahradila). I podle těchto nadnárodních
předpisů se za teroristický trestný čin považuje (mimo jiné) úmyslné jednání
spočívající v útoku ohrožujícím lidský život nebo tělesnou integritu člověka,
jež může vzhledem ke své povaze nebo souvislostem závažně poškodit zemi nebo
mezinárodní organizaci, bylo-li spácháno s cílem závažným způsobem
destabilizovat či zničit jejich základní politické, ústavní, hospodářské nebo
sociální struktury (viz článek 1, odst. 1 citovaného rámcového rozhodnutí a
článek 3, odst. 1 citované směrnice).
33. V návaznosti na shora uvedená obecná východiska je namístě si blíže
připomenout obsah předmětného „projevu“ obviněného na sociální síti Facebook ze
dne 5. 2. 2022, který bezprostředně po svém zveřejnění zaznamenal na 4 100
shlédnutí, 696 sdílení, 665 komentářů a 463 pozitivních reakcí – tzv. „lajků“.
Mimo to, co je detailně pospáno ve výroku rozsudku soudu prvního stupně,
obviněný v úvodu svého videa upozornil, že chystaná novela pandemického zákona
je stále jen návrhem (schváleným zatím jen Poslaneckou sněmovnou), a aby mohla
začít „platit“, musí ještě projít Senátem (přičemž zde bylo její projednání
naplánováno na 10. 2. 2022) a musí ji podepsat prezident, takže je ještě čas.
Dále uvedl zhruba následující: „Nesmíme spoléhat na to, že to neprojde nebo že
se to vrátí zpátky. Oni budou dělat všechno pro to, aby zákon prošel, takže je
musíme předběhnout. Proto tady apeluju na všechny z vás, kdo to chcete vzít
tvrdě, rázně a radikálně. Nestačí dělat to, co dělá Chcípl PES, co dělal Volný
blok, prostě pořád jenom kecy, to není cesta. Musíme jednat. Až ten zákon bude
platit, nebudeme se moct už ani hnout, budou nám cpát karantény, povinně nás
očkovat, budou to moct dělat už neomezeně, napořád, zotročí nás, to nesmíme
dopustit. Vy si myslíte, že tohle zvrátíme poklidnou cestou, právní cestou, že
tohle je opravdový boj? Ne, to není žádný boj, my to musíme vzít tvrdou cestou.
Musíme je vzít za držku, potřebujeme plán. Aby se to povedlo, potřebujeme
desítky, možná stovky tisíc lidí, nasraných lidí, uděláme plán, musíme se
nakopnout k radikálnímu a pořádnýmu odboji a vyřešit to, udělat uragán a
okamžitě je vypnout, vynést je za rypáky, za ty držky, naházet je do řeky.
Zbavíme se jich jednou provždy a nastolíme si vlastní pořádek, vlastní zákony.
Pokud aspoň trošku uvažujete o téhle cestě, tak se přidejte. Když nás tam
přijde čtvrt milionu s jediným cílem, prostě ty dobytky vynést a vykopat je,
tak to půjde. Sešrotujeme je na maděru a uděláme tady konečně pořádek. Nesmíme
se bát, že nás rozpráší policie“.
34. Během svého projevu obviněný na posluchače několikrát apeloval, aby
následující den sledovali příspěvek „XY“, tj. dnes již pravomocně odsouzeného
Z. S., nar. XY (viz níže), který už má plán, přijede do Prahy, tam se všichni
sejdou a může začít opravdový odboj. Obviněný opakovaně vyzýval k tomu, aby
posluchači psali jemu i „XY“, aby se jim hlásili a připojili se k nim. Zmíněný
Z. S. následujícího dne 6. 2. 2022 ve večerních hodinách na sociální síti
Facebook obviněným avizovaný příspěvek skutečně živě odvysílal a video s tímto
příspěvkem následně umístil na svůj profil (bez omezení přístupnosti). Jeho
projev obsahoval obdobné výzvy, jaké den předtím činil obviněný, tedy především
výzvy k násilnému převzetí moci v zemi a k fyzické likvidaci členů Parlamentu
České republiky s tím, že je dále třeba ustanovit lidové soudy, všechny je
pozavírat a největší zrůdy pověsit. Vyzýval k tomu, aby ve čtvrtek (10. 2.
2022, tj. v den plánovaného projednání novely pandemického zákona v Senátu)
všichni vyšli do ulic, jinak je s nimi amen, on jim bude velet, on je povede.
Při těchto prohlášeních navíc držel v ruce dřevěnou násadu a poklepával si s ní
do dlaně druhé ruky s tím, že „tohle je lék na všechny nemoci naší země“. Za
toto jednání, které bylo kvalifikováno jako zvlášť závažný zločin podpory a
propagace terorismu podle § 312e odst. 1 alinea 1, odst. 4 písm. a) tr.
zákoníku, byl odsouzen rozsudkem Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně, ze
dne 31. 10. 2022, sp. zn. 68 T 10/2022 (jímž byla schválena dohoda o vině a
trestu mezi obviněným a státní zástupkyní a který téhož dne nabyl právní moci).
35. Z protokolů o ohledání č. l. 94–137 vyplývá, že v této věci řešenému
jednání obviněného ze dne 5. 2. 2022 předcházela celá řada jeho jiných projevů
obdobného charakteru zveřejněných na facebookovém profilu obviněného, resp.
učiněných prostřednictvím tohoto profilu. Obviněný především vehementně brojil
proti veškerým omezením spojeným s bojem proti epidemii nemoci COVID-19.
Například dne 12. 12. 2021 se v Praze zúčastnil demonstrace proti povinnému
očkování a údajnému porušování ústavně zaručených práv občanů a během
protestního průvodu živě vysílal svůj projev (jehož videozáznam následně bez
omezení přístupu umístil na svůj profil a toto video zaznamenalo cca 5 300
shlédnutí, 382 sdílení a 455 lajků) obsahující mj. prohlášení, že „Stačí ještě
desetkrát tolik lidí a můžeme jít defenestrovat, protože to je jediná možná
věc, jedinej možnej způsob, jak se z toho dostat, a oni tomu nesmějí uniknout.
Prostě pocítí pořádnej trest ze strany lidu, dostanou na ty tlamy nařezáno, aby
si to všichni z tý vládní garnitury uvědomili. Abysme se zbavili už tý buzerace
a veškerýho útlaku, tak je prostě třeba masivní a tvrdý násilí. Já fakt nebudu
mít klid, dokud nepřijde den, že jim rozkopeme držky, že z nich bude chcát
krev“. Podobné projevy byly obsaženy i v dalších příspěvcích obviněného (které
též zaznamenaly stovky sdílení a lajků), např. ze dne 2. 2. 2022: „Poklid, máme
řešení, mírová cesta, prostě velký hovno. My potřebujeme brutální ofenzivu,
chytit je za ty tlamy a dát jim ládovačky. Vytvoříme nějaký společenství,
najdeme prostě občanskou armádu běžnejch lidí, nasraných, odhodlaných jít do
toho natvrdo, na život a na smrt, na krev, bomby na krev. Jediná možná cesta,
jak z toho ven, je brutální ofenziva síly a počtu lidí. Musíme do nich prostě
jít, a pokud nás tady bude dostatek, tak musíme vlítnout přímo dovnitř a neptat
se jich prostě, a pokud policajti budou proti nám, tak je sejmout taky“. V
dalším videu z téhož dne obviněný uvedl, že závidí mentalitu Francouzům nebo
Argentincům, kteří „vezmou šutry, latě a jdou a řežou to hlava nehlava“.
Zároveň vyjádřil přesvědčení, že „to je ten způsob, co musíme udělat“. V
obdobném smyslu komunikoval i „soukromě“ s více různými osobami. Stěžoval si
například, že poklidné demonstrace lidé berou v podstatě jen jako výlet s
dětmi, což okomentoval a ptal se: „Kdo se ale opravdu dokáže postavit před
Parlament s tím, že je vyházíme z oken? Opravdový boj za svobodu znamená
ofenzivní silový útok ze strany lidu na vládu. Tak kdo do toho půjde?“. Pokud
byl v jiné komunikaci vyzýván druhou stranou, aby hlavně nikoho nemlátili a
nešli pak zbytečně sedět, tak odpověděl: „Desítky tisíc lidí sedět nepůjdou.
Musíme je rozmlátit na hadry. Na petice kašlu. Tady pomůže jen vzpoura jako
prase a vymlátit ten dobytek ven.“. Dne 20. 11. 2021 obviněný komunikoval se Z.
S., který mu nejprve oznámil, že píše hodně lidí, že „je čas nejvyšší uklidit“
a dotazoval se, co on na to. Obviněný mu odpověděl: „L. má lidi a chce to
spojit všechny další lidi a jít na tvrdou ofenzivu a ty zasraný zkurvence
pozabíjet“.
36. Z citovaných protokolů o ohledání facebookového profilu obviněného a
obsahu jeho mobilního telefonu zřetelně vyplývá, že od podzimu roku 2021 se
obsah jím zveřejňovaných psaných i obrazových příspěvků, jakož i soukromé
komunikace s vícero osobami, postupně radikalizoval, obviněný postupně čím dál
tím důrazněji vybízel osoby, které jej sledovaly nebo s nimiž přímo
komunikoval, k řešení tehdejší situace násilnou cestou, soustředěným fyzickým
útokem na členy „vládní garnitury“ s tím, že použití hrubé síly je jedinou
možnou cestou. V příspěvku ze dne 5. 2. 2022, který se v této věci primárně
řeší, se pak obviněný soustředil specificky na senátory, neboť tito měli již
dne 10. 2. 2022 projednat novelu pandemického zákona, jejímuž schválení chtěl
obviněný za každou cenu zabránit. Měl evidentní snahu přesvědčit své
posluchače, že teď už je opravdu třeba přistoupit k násilné akci, protože žádný
poklidný protest, demonstrace, petice apod. nemají smysl. Na podporu toho během
svého téměř půlhodinového emotivního proslovu uváděl celou řadu více či méně
„pokroucených“ argumentů, vše evidentně ve snaze přimět posluchače ke sdílení
jeho rozhořčení a pohnout je k činu.
37. Na základě uvedeného lze bez pochybností uzavřít, že obviněný
prostřednictvím veřejně přístupné počítačové sítě podněcoval blíže neurčený a
nijak neomezený okruh osob ke spáchání jednání vykazujícího znaky trestného
činu teroristického útoku podle § 311 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, tedy ke
spáchání teroristického trestného činu (§ 129a tr. zákoníku). Opakovaně,
důrazně a zcela jasně vyzýval ke spáchání úmyslného jednání, které by mohlo,
resp. přímo mělo poškodit ústavní zřízení České republiky a současně přimět
Parlament, potažmo i vládu, aby konaly určitým způsobem nebo aby určité konání
opominuly. Cílem bylo závažným způsobem destabilizovat ústavní a základní
politickou strukturu země prostřednictvím násilných fyzických útoků
ohrožujících lidské životy, resp. tělesnou integritu lidí a převzít moc v zemi
do vlastních rukou. Projev obviněného se jasně nesl v duchu „konec řečí, je
třeba jednat, brutálně zaútočit, převzít moc a nastolit vlastní pořádek a
zákony“. Pokud veřejně podněcoval ke spáchání teroristického trestného činu a
tento čin spáchal veřejně přístupnou počítačovou sítí, pak naplnil všechny
znaky trestného činu podpory a propagace terorismu podle § 312e odst. 1 alinea
1, odst. 4 písm. a) tr. zákoníku. Právní kvalifikace zvolená oběma soudy
nižších stupňů je tedy správná.
38. Dovolací argumentace obviněného je poměrně obsáhlá, nikoli však
příliš soustředěná a konkrétní. U řady jeho námitek není jasné, z jakého důvodu
jsou vlastně vznášeny, a jaký význam by měly mít z hlediska konkrétně
uplatněného dovolacího důvodu. Je třeba zdůraznit, že není úkolem Nejvyššího
soudu, aby si dovolací argumentaci obviněného jakkoli domýšlel, a tudíž ani to,
aby široce reagoval na vše, co obviněný touto argumentací teoreticky mohl mínit.
39. Dovolatel mimo jiné detailně popsal různá omezující opatření, která
byla přijata v souladu s šířením nemoci COVID-19, jak dlouho tato opatření
trvala, že někteří lidé tato opatření dodržovali a podřídili se jim, jiní tiše
protestovali a jiní (jako i on sám) protestovali hlasitě a veřejně. V
návaznosti na to a na své dřívější projevy na sociálních sítích pak detailně
rozebral i pojem „defenestrace“, jak jej lze podle něj chápat v „reáliích České
republiky“, že může být vnímán jako „moment vzepětí se českého národa proti
útlaku“ apod. To však vůbec nic nemění na podstatě řešeného problému. Pokud
obviněný s omezujícími opatřeními či s návrhem novely tzv. pandemického zákona
nesouhlasil, měl stejně jako každý jiný občan této země možnost vyjádřit svůj
nesouhlas a projevit svůj „odpor“ zákonem povolenými způsoby. Mezi takové však
rozhodně nepatří podněcování davu k násilnému převzetí moci ve státě, jak bylo
výše podrobně popsáno.
40. Zcela jistě není pravdou, že by v kontextu období, v němž výroky
dovolatele zazněly, byly tyto jen projevem jeho silné nespokojenosti s
fungováním státu. Právě naopak. Jak správně uvedl již soud prvního stupně v
odůvodnění svého rozsudku, za pouhý projev nespokojenosti by obviněný stíhán a
trestán nepochybně nebyl. Odsouzen a potrestán byl za to, že podněcoval širokou
veřejnost ke spáchání teroristického trestného činu. Souhlasit nelze ani s
argumentací obviněného na str. 5–6 v odst. 18. – 22. jeho dovolání. Zde
citovaná pasáž odůvodnění soudního rozhodnutí jednak nepochází z usnesení
odvolacího soudu (jak dovolatel mylně uvádí), nýbrž z rozsudku soudu prvního
stupně (viz jeho str. 9, odst. 18.) a jednak, a to především, není pravdou, že
by dané okolnosti činu (dobu jeho spáchání, tehdejší společenskou situaci a
celkovou náladu) soud obviněnému přičetl jako přitěžující okolnost. Předmětnou
argumentaci soud ve skutečnosti použil (a to zcela správně) v souvislosti s
hodnocením společenské škodlivosti jednání obviněného, tedy mj. i se
zdůvodněním, proč nevyslyšel jeho obhajobu, že s ohledem na ustanovení § 12
odst. 2 tr. zákoníku jeho jednání není trestným činem.
41. Námitka obviněného týkající se údajně vadné aplikace § 12 odst. 2
tr. zákoníku, tj. údajného porušení zásady subsidiarity trestní represe a
principu ultima ratio, je velmi stručná, omezuje se prakticky jen na prosté
konstatování bez jakékoli podrobnější argumentace. Je třeba připomenout, že
stejnou námitkou se podrobně zabýval již soud prvního stupně (viz str. 8–9,
odst. 13. – 19. odůvodnění jeho rozsudku). Oba soudy nižších stupňů naprosto
správně uzavřely, že s ohledem na povahu a závažnost jednání obviněného musí
být toto posouzeno jako trestný čin a nikoli jen jako přestupek. Společenská
škodlivost jeho jednání byla natolik vysoká, že uplatnění odpovědnosti podle
jiného právního předpisu nemůže být v žádném případě dostačující.
42. Ze stanoviska trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013,
sp. zn. Tpjn 301/2012, se podává, že společenská škodlivost není zákonným
znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro
uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr.
zákoníku. Společenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba
zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného
trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění
kritérií vymezených v § 39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům
zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o
tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není
trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se
uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice
trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové
podstaty. Tak tomu ovšem v případě jednání dovolatele není. Obviněný svým
jednáním naplnil znaky nejen základní, ale i kvalifikované skutkové podstaty
trestného činu, a to konkrétně podle § 312e odst. 4 písm. a) tr. zákoníku. To
sice ještě automaticky neznamená, že je bezpodmínečně třeba uplatnit
trestněprávní odpovědnost (že uplatnění odpovědnosti podle jiných právních
předpisů nemůže být dostačující), nemalý význam to však jistě má, neboť
společenská škodlivost takového jednání je obecně mnohem vyšší, než v případě
jednání naplňujícího znaky pouze základní skutkové podstaty téhož trestného
činu (§ 312e odst. 1 tr. zákoníku). Současně nelze přehlédnout, že nešlo jen o
nějaký ojedinělý exces ze strany obviněného, nýbrž o součást a v podstatě
vyvrcholení jeho delší dobu trvajícího jednání (viz výše), které navíc
koordinoval i s dalšími osobami (mj. s výše zmíněným Z. S.). Šlo o výslovné
podněcování ke spáchání teroristického činu, nikoli „jen“ o schvalování
takového trestného činu spáchaného jinou osobou. Nejvyšší soud souhlasí i s
názorem soudu prvního stupně, že škodlivost činu obviněného je třeba posuzovat
též v kontextu doby, kdy byl spáchán. Tehdejší společenská situace (jež v
historii neměla obdoby) byla extrémně složitá a vypjatá, dařilo se ji zvládat
jen s vypětím všech sil, mj. právě i za pomoci dlouhodobého a zásadního omezení
volného pohybu osob apod. V souvislosti s tím ve společnosti samozřejmě rostla
frustrace a všeobecná nespokojenost, díky níž byla část obyvatelstva mnohem
náchylnější k tomu naslouchat podobným názorům a projevům, jaké prezentoval
obviněný, a jednat pod jejich vlivem. Souhrnně lze proto uzavřít, že zde zcela
jistě nejsou žádné mimořádné okolnosti, které by mohly resultovat v závěr, že
jednání obviněného z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se
vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty a že se tedy nejedná o
trestný čin, nýbrž jen o přestupek.
43. K námitce obviněného, že nevěděl, v jakém smyslu je pojem
„terorismus“ chápán trestním zákoníkem, tedy že netušil, že může jít o trestný
čin podle § 312e tr. zákoníku, jehož trestnost je podmíněna spácháním
„teroristického trestného činu“ ve smyslu § 129a odst. 1 tr. zákoníku, a že
tudíž jednal v právním omylu podle § 19 tr. zákoníku, lze ve stručnosti uvést
následující. Základní pravidlo „neznalost trestního zákona neomlouvá“ je známé
jistě každému. Pouhým odkazem na to, že o trestnosti činu nevěděl, se pachatel
své trestní odpovědnosti nezbaví. Podle Nejvyššího soudu s přihlédnutím k tomu,
co obviněný uplatňuje ve své argumentaci vznesené na podporu tvrzení, že jednal
v právním omylu omluvitelném (zakládajícím trestní neodpovědnost v důsledku
absence zavinění) či neomluvitelném [zakládajícím polehčující okolnost podle §
41 písm. h) tr. zákoníku], není prostor pro závěr, že v takovém druhu omylu
(tj. právním negativním ve smyslu § 19 tr. zákoníku) skutečně jednal. Svou
námitkou o neznalosti obsahového vymezení pojmu terorismu trestním zákoníkem
(neznalost znění § 129a odst. 1 tr. zákoníku a jím vyloženého pojmu
„teroristický trestný čin“) totiž neuplatňuje výhradu neznalosti protiprávnosti
činu ve smyslu § 19 tr. zákoníku. Směřuje-li totiž jeho výhrada vůči pojmu
obsaženému v trestním zákoníku, míří vůči trestnosti (trestní protiprávnosti),
jež je však vně záběru (mimo dosah) § 19 tr. zákoníku. Ten se týká toliko
pachatelovy neznalosti „obecné protiprávnosti“, tj. protiprávnosti pramenící z
mimotrestních právních předpisů. Negativní omyl o trestnosti činu (trestní
protiprávnosti), tedy o obsahu norem obsažených v trestním zákoníku, pachatele
naproti tomu neomlouvá, neboť na takovou neznalost dopadá zásada ignorantia
iuris nocet, tj. neznalost práva škodí (viz ŠÁMAL, Pavel, KRATOCHVÍL, Vladimír.
§ 19 [Omyl právní]. In: ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha:
C. H. Beck, 2023, s. 424, marg. č. 5.). Neznalost ustanovení trestního
zákoníku, kterými je vymezena skutková podstata trestného činu – v posuzovaném
případě § 312e tr. zákoníku (odlišně od případů, kdy se trestní zákoník norem
mimotrestní povahy dovolává pomocí odkazovacích nebo blanketových ustanovení),
nebo které představují legální definici zákonného pojmu (§ 129a tr. zákoníku),
pachateli neprospívá a není důvod k dovození závěru o jeho chybějícím
zavinění.
44. Podle § 13 odst. 1 tr. zákoníku se trestným činem rozumí protiprávní
čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v
takovém zákoně. Znamená to, že aby se jednalo o trestný čin, musejí být
kumulativně splněny dvě podmínky – jednak musí jít o čin protiprávní (první
podmínka) a jednak tento musí vykazovat znaky uvedené v trestním zákoníku a být
tímto předpisem výslovně označen za trestný (druhá podmínka). Ustanovení § 19
tr. zákoníku, na něž obviněný poukazuje, se týká pouze první z uvedených
podmínek, tedy negativního právního omylu o protiprávnosti činu, tj.
protiprávnosti chápané z hlediska celého právního řádu (tzv. „nedovolenosti
činu“). O tom, že jednání obviněného bylo protiprávní (když v součinnosti s
dalším pachatelem prostřednictvím internetu důrazně a opakovaně vyzýval široký
okruh osob mj. k zabíjení jiných a k násilnému převzetí moci ve státě)
nevznikají žádné pochybnosti. S ohledem na způsob provedení činu a všechny jeho
okolnosti (viz výše) obviněný nepochybně věděl, že jedná protiprávně, tudíž
jeho odkaz na § 19 tr. zákoníku je bezpředmětný. To, zda měl nebo neměl
konkrétní představu, jak tuzemské trestní právo definuje pojem „terorismus“ či
„teroristický trestný čin“ a podle jakého konkrétního ustanovení trestního
zákoníku bude jeho jednání v případném trestním řízení kvalifikováno, není, jak
již bylo vyloženo výše, podstatné. I v této části dovolání je proto argumentace
obviněného lichá, a to včetně související úvahy o možné polehčující okolnosti
podle § 41 písm. h) tr. zákoníku.
45. Pravdou není ani to, že by se soudy nižších stupňů dostatečně
nevypořádaly s použitou právní kvalifikací, že ji dostatečně neodůvodnily. Této
své povinnosti soudy naopak dostály (viz str. 7–9 rozsudku soudu prvního stupně
a str. 5 usnesení soudu odvolacího). Pokud tyto soudy dospěly k závěru, že
jednání obviněného naplnilo všechny znaky trestného činu podpory a propagace
terorismu podle § 312e odst. 1 alinea 1, odst. 4 písm. a) tr. zákoníku a toto
řádně odůvodnily, pak už samozřejmě nebylo jejich povinností zvlášť zdůvodňovat
i to, proč dané jednání nekvalifikovaly spíše jen jako mírněji trestné činy
vydírání podle § 175 tr. zákoníku či vyhrožování s cílem působit na úřední
osobu podle § 326 tr. zákoníku, jak se obviněný v rámci své obhajoby domáhal.
46. Správně se soudy vypořádaly i s účelovou námitkou obviněného, že
jeho jednání bylo jen realizací svobody projevu (viz str. 9–10, odst. 20. – 22.
rozsudku Krajského soudu v Plzni a str. 5, odst. 9 napadeného usnesení Vrchního
soudu v Praze). Ze strany obviněného zjevně nešlo jen o pouhou kritiku činnosti
Parlamentu či vlády, o prosté vyjádření jeho názorů na tehdy existující
situaci, nýbrž o aktivní, výslovné a opakované podněcování veřejnosti k
násilnému jednání, k převzetí moci ve státě, k fyzickým útokům na představitele
zákonodárné a výkonné moci, k odstranění fungujících demokratických mechanismů
atd.
47. K argumentaci obviněného právem na odpor ve smyslu čl. 23 Listiny
základních práv a svobod (dále též jen „Listina“) postačí též jen stručný
komentář, když z konkrétních formulací použitých v dovolání je zjevné, že i sám
dovolatel si je vědom prakticky nulového potenciálu této námitky. Citovaný
článek Listiny zní: „Občané mají právo postavit se na odpor proti každému, kdo
by odstraňoval demokratický řád lidských práv a základních svobod, založený
Listinou, jestliže činnost ústavních orgánů a účinné použití zákonných
prostředků jsou znemožněny“. V řešeném případě byl ovšem tím, kdo se snažil
odstranit demokratický řád, sám dovolatel. Byl to právě on, kdo vyzýval k
eliminaci zákonodárné a výkonné moci v zemi, kdo chtěl nahradit rozhodování
řádně demokraticky zvolených zástupců občanů České republiky rozhodováním
vlastním. Čl. 23 Listiny garantuje občanům možnost aktivně vystoupit proti
tomu, kdo by se např. pokoušel v zemi nastolit diktaturu či totalitní režim. S
poukazem na uplatnění práva na odpor lze demokratický řád v zemi pouze chránit
a nikoli jej, jak se o to snažil obviněný, destruovat. Jedním ze základních
předpokladů oprávněného uplatnění práva na odpor je to, že činnost ústavních
orgánů a účinné použití zákonných prostředků jsou znemožněny. Tak tomu ovšem v
daném případě nebylo. Nelze než znovu zopakovat, že to byl právě sám obviněný,
kdo se svým jednáním snažil dosáhnout znemožnění činnosti ústavních orgánů v
zemi. „Bezpráví“ v inkriminované době panovalo opravdu jen „v očích
obviněného“ (viz str. 9, odst. 33 jeho dovolání), nikoli však fakticky. Na
tomto závěru nic nemění ani fakt, že část restriktivních vládních opatření
(souvisejících s bojem proti koronavirové pandemii) byla následně z formálních
důvodů (zejména kvůli nedostatečnému odůvodnění) zrušena rozhodnutími soudů ve
správním soudnictví. Naopak to svědčí o tom, že nápravy případných nesprávností
či nezákonností bylo v té době možné dosáhnout zcela standardní cestou,
prostřednictvím zavedených demokratických právních mechanismů.
48. V části dovolání týkající se práva na odpor si obviněný navíc
prakticky protiřečí se svojí předchozí obhajobou v této věci. Ve své výpovědi
před soudem prvního stupně totiž mj. tvrdil, že své výroky vůbec nemyslel
vážně, že v nikom nechtěl vzbudit rozhodnutí zaútočit na členy Parlamentu či
vlády, a že je rád, že jej nikdo neposlechl. Vše údajně myslel jen jako určitou
nadsázku, aby získal více pozornosti, žádné násilí si ale ve skutečnosti
nepřál. V části V. svého dovolání naopak popsal tehdejší společenskou situaci
jako natolik neúnosnou a zoufalou, když státní orgány v podstatě odstranily
základy demokratického právního řádu, že nakonec došel k závěru, že nezákonné
počínání představitelů vládní a zákonodárné moci může zastavit už jen skutečný
„občanský odpor“. Věc tedy líčil oproti své předchozí obhajobě výrazně odlišně
– své výroky vážně myslel, k odporu skutečně vyzýval, a to proto, že mu to
podle jeho názoru umožňoval čl. 23 Listiny a žádná jiná cesta už nebyla možná.
49. Nejistota obviněného, a to i ve zcela zásadních tvrzeních, je zřejmá
i v závěru jeho dovolání, kde na str. 11 v odst. 41. soudy použitou právní
kvalifikaci nakonec ani neoznačil za jednoznačně chybnou, nýbrž hovořil o její
spornosti (s tím, že kromě kvalifikace podle § 312e tr. zákoníku mohla v úvahu
přicházet i kvalifikace podle § 175 či § 326 tr. zákoníku).
50. Za zcela bezpředmětný je třeba označit odkaz obviněného na články,
resp. internetové diskuse, jejichž obsah připojil ke svému dovolání, a jeho
navazující polemiku o tom, zda i takové příspěvky lze považovat za podporu a
propagaci terorismu, když je to (podle jeho mínění) v dnešní době zcela běžný
projev na internetu. Nejvyšší soud, stejně jako oba soudy nižších stupňů,
posuzuje výlučně jednání obviněného vymezené v obžalobě státního zástupce, k
němuž došlo v konkrétní době, za konkrétních okolností a zcela konkrétním
způsobem, nikoli jednání jiných osob, jiného charakteru, spáchané v jiné době a
za jiných okolností.
K námitce nepřiměřeně přísného trestu
51. Ani v této části není dovolací argumentace obviněného příliš
soustředěná a jasná. Stručně shrnuto – to, že mu byl uložen nepřiměřeně přísný
(exemplární) trest, obviněný dovozuje především z toho, jaké tresty byly
uloženy jiným osobám v jiných (v dovolání specifikovaných) věcech, dále soudům
vytýká, že v jeho prospěch nezohlednily žádné polehčující okolnosti a současně
vyslovuje přesvědčení, že vzhledem ke všem okolnostem případu mohly aplikovat
ustanovení § 58 tr. zákoníku, tj. mohly mu uložit trest odnětí svobody pod
dolní hranicí zákonné trestní sazby.
52. Předně je třeba uvést, že takovéto námitky nespadají pod žádný z
důvodů dovolání taxativně vyjmenovaných v § 265b odst. 1, 2 tr. ř. Námitky
vztahující se k hmotněprávnímu posouzení trestu, konkrétně k druhu a výměře
trestu, lze uplatnit pouze prostřednictvím dovolacího důvodu uvedeného v § 265b
odst. 1 písm. i) tr. ř., tedy byl-li obviněnému uložen takový druh trestu,
který zákon nepřipouští, nebo byl-li mu uložen trest ve výměře mimo trestní
sazbu stanovenou v trestním zákoníku na trestný čin, jímž byl uznán vinným.
Žádné takové vady však obviněný v této věci nenamítl. Nedožaduje se toho, aby
mu byl uložen trest v rámci zákonem dané trestní sazby. Rozhodnutí odvolacího
soudu napadá naopak (mimo jiné) proto, že mu trest byl uložen v „běžné“ zákonné
trestní sazbě, když nebylo aplikováno ustanovení § 58 odst. 1 tr. zákoníku o
mimořádném snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby. To je
ovšem postup závislý vždy na úvaze soudu. Pokud jsou splněny všechny podmínky
uvedené v citovaném zákonném ustanovení, pak soud takto postupovat (mimořádně
snížit trest odnětí svobody) může, ale nemusí.
53. Podle konstantní judikatury Nejvyššího soudu obviněný nemůže
dovoláním úspěšně brojit proti tomu, že soud v jeho případě neaplikoval § 58
tr. zákoníku. Výjimkou za určitých okolností může být pouze neuložení trestu
pod dolní hranicí trestní sazby za užití ustanovení § 58 odst. 5 tr. zákoníku,
které se však týká specificky ukládání trestu pachateli označenému jako
spolupracující obviněný (což není případ dovolatele). Použití tohoto ustanovení
je totiž při splnění v něm stanovených podmínek na rozdíl od jiných případů
(vyjmenovaných v odstavcích 1, 2, 3 a 6, 7) obligatorní. V té souvislosti je
třeba připomenout nedávné usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 4. 2020, sp. zn.
7 Tdo 317/2020, jež bylo následně drtivou většinou hlasů schváleno trestním
kolegiem Nejvyššího soudu a na základě toho uveřejněno pod č. 7/2021 Sb. rozh.
tr. Bylo v něm výslovně konstatováno, že námitka spočívající v tom, že trest
odnětí svobody nebyl snížen pod dolní hranici zákonné trestní sazby podle
některého z ustanovení § 58 odst. 1, 2, 6 nebo 7 tr. zákoníku, nenaplňuje žádný
z důvodů dovolání uvedených v § 265b tr. ř.
54. Určitý průlom (úspěšné uplatnění námitky stran neaplikování § 58
odst. 1, 2, 3, 6 nebo 7 tr. zákoníku v dovolacím řízení, nikoli však opřené o
některý z taxativně vyjmenovaných dovolacích důvodů) je možný jen ve zcela
výjimečných případech trestů extrémně přísných a zjevně nespravedlivých, které
ve svém důsledku zasahují do základních práv a svobod obviněného. Dovolací
řízení se totiž, jak opakovaně připomněl Ústavní soud, v žádném svém stadiu
nenachází mimo ústavní rámec pravidel spravedlivého procesu vymezeného Listinou
základních práv a svobod a Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod
(viz např. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2013, sp. zn. Pl. ÚS-
st. 38/14, publikované pod č. 40/2014 Sb).
55. Nejvyšší soud proto napadené usnesení a jemu předcházející rozsudek
soudu prvního stupně přezkoumal z toho pohledu, zda trest uložený dovolateli
není natolik přísný, nepřiměřený a zjevně nespravedlivý, že by vybočoval z
ústavního rámce proporcionality trestní represe (jakkoli jde evidentně o sankci
vyměřenou v rámci zákonem stanovené trestní sazby, a dokonce při její spodní
hranici). K takovému závěru však nedospěl. Naopak se ztotožnil s názorem soudů
nižších stupňů, že trest odnětí svobody v trvání pěti a půl roku (který byl
obviněnému uložen jako trest souhrnný při současném zrušení výroku o trestu z
rozsudku Okresního soudu v Domažlicích ze dne 13. 7. 2022, sp. zn. 2 T 44/2022,
jakož i všech dalších obsahově navazujících rozhodnutí) je trestem přiměřeným.
Zároveň Nejvyšší soud souhlasí i s argumentací Vrchního soudu v Praze
prezentovanou na str. 5 v odst. 10. napadeného usnesení, že není namístě
uvažovat o mimořádném snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici trestní
sazby podle § 58 tr. zákoníku.
56. Dovolatele lze proto v zásadě odkázat na příslušné pasáže odůvodnění
rozhodnutí obou soudů nižších stupňů týkající se ukládaní trestní sankce a nad
rámec toho, v reakci na konkrétní dovolací námitky obviněného, doplnit toliko
následující.
57. Podle § 312e odst. 4 tr. zákoníku byl obviněný ohrožen trestem
odnětí svobody od pěti do patnácti let. Uložený trest odnětí svobody na pět a
půl roku tedy představuje sankci vyměřenou v pouhé jedné dvacetině zákonné
trestní sazby, což s ohledem na povahu a závažnost činu, poměry obviněného,
jeho dosavadní způsob života a možnosti jeho nápravy v žádném případě nelze
označit za potrestání přísné, natožpak nepřiměřeně přísné. Ve prospěch
obviněného nehovoří žádné polehčující okolnosti (jakkoli se jich obviněný
obecně dovolává) a naopak je zde přitěžující okolnost spáchání více trestných
činů [§ 42 písm. n) tr. zákoníku], když trest byl obviněnému ukládán jako
souhrnný za celkem dva trestné činy.
58. Úvahu o svém „exemplárním“, tj. nepřiměřeně přísném, potrestání
obviněný založil z velké části na porovnání se sankcemi, které byly uloženy za
„verbální trestné činy“ jiným obviněným v jiných věcech. To ovšem nelze
akceptovat. Obviněným zmíněná kategorie „verbálních trestných činů“ zahrnuje
širokou škálu různých jednání, různého charakteru a závažnosti, od činů více
méně bagatelních až po ty skutečně závažné, vysoce nebezpečné a společensky
velmi škodlivé. Nelze porovnávat neporovnatelné. V trestních věcech, na které
obviněný ve svém dovolání odkázal, se jednalo o činy spáchané jinými osobami, v
jiné době, za jiných podmínek a okolností, jiným způsobem, většinou s jinou
právní kvalifikací, případně s uzavřením dohody o vině a trestu mezi obviněným
a státním zástupcem (což mělo na otázku potrestání obviněného samozřejmě vliv).
Z hlediska nynějšího rozhodování Nejvyššího soudu o dovolání obviněného je
každopádně důležité to, jaký trest byl uložen jemu v této věci, zda bylo toto
soudy řádně odůvodněno, zda se jedná o sankci přiměřenou, resp. zda nejde o
potrestání natolik přísné, že by bylo v rozporu se zásadou proporcionality
trestních sankcí a porušovalo tak právo obviněného na spravedlivý proces. Tak
tomu ovšem není. Soudy nižších stupňů obviněnému uložený trest odůvodnily
dostatečně a jedná se, jak už bylo řečeno, o sankci odpovídající všem zákonným
kritériím.
59. Platí to i při zohlednění skutečnosti (kterou obviněný ve svém
dovolání zdůraznil), že v jeho případě zůstalo v podstatě jen u slov, že
nepřešel k činům, jako např. že by aktivně svolal nějaké shromáždění k dosažení
cílů, o nichž ve svém příspěvku hovořil. Této skutečnosti si byly soudy nižších
stupňů nepochybně vědomy a mj. jistě právě i proto obviněnému uložily trest
odnětí svobody v pouhé jedné dvacetině zákonné trestní sazby uvedené v § 312e
odst. 4 tr. zákoníku. Nebezpečnost (společenská škodlivost) jednání obviněného
spočívala v cílené radikalizaci a aktivaci neomezeného okruhu osob, v jejich
důrazném přesvědčování, že není možné dál pokračovat poklidnou, mírovou, právní
cestou, nýbrž že jediným řešením je brutální fyzický útok na představitele
zákonodárné a výkonné moci v zemi, jejich likvidace a převzetí moci do
vlastních rukou. Při tomto evidentně spolupracoval s dalšími osobami. K
realizaci jím prosazovaného záměru pak mohlo dojít prakticky kdykoli, a to i
bez jeho dalšího přičinění, např. v rámci akce svolané a organizované jinou
osobou, ať už by to byl opakovaně zmíněný Z. S. nebo kdokoli jiný.
60. Naprosto bezpředmětný je z kontextu vytržený odkaz obviněného na
rozhovor s nejvyšším státním zástupcem JUDr. Igorem Střížem, zveřejněný na
webových stránkách irozhlas.cz. Nelze než znovu zopakovat, že Nejvyšší soud
přezkoumává pouze konkrétní rozhodnutí soudů v této konkrétní věci, která se
týkají dovolatele, a to z hlediska toho, zda tato rozhodnutí netrpí vadami,
které by mohly naplnit některý z dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř. Není
oprávněn přezkoumávat jiná rozhodnutí týkající se jiných obviněných či se
vyjadřovat k jejich obsahu a už vůbec není povolán k tomu, aby jakkoli
komentoval vyjádření nejvyššího státního zástupce poskytnutá veřejným
sdělovacím prostředkům.
61. Pokud jde o úvahu o možné aplikaci § 58 tr. zákoníku, na její
podporu obviněný nepřipojil žádné konkrétní argumenty. Ze samotného nadpisu §
58 tr. zákoníku (mimořádné snížení trestu odnětí svobody) se podává, že jeho
aplikace bude namístě spíše jen výjimečně, že nepůjde o pravidelný postup
soudu. Použit může být jen v případech, kdy lze skutečně přesvědčivě dovodit
splnění všech zde uvedených podmínek. Nemůže se přitom jednat o souhrn
jakýchkoli polehčujících okolností, nýbrž jen takových, které se v dané kvalitě
či kvantitě u daného trestného činu běžně nevyskytují a výrazně tak snižují
míru jeho škodlivosti. Takový závěr však v nyní projednávané věci učinit nelze.
Jak už bylo řečeno, u obviněného nebyly shledány žádné polehčující okolnosti ve
smyslu § 41 tr. zákoníku a naopak je zde přitěžující okolnost spáchání více
trestných činů [§ 42 písm. n) tr. zákoníku]. Nešlo jen o nějaký ojedinělý exces
obviněného, nýbrž o skutek navazující na jeho předchozí delší dobu trvající
jednání podobného charakteru, přičemž navíc postupoval plánovitě ve výrazné
součinnosti s dalším pachatelem – dnes již též pravomocně odsouzeným Z. S.
Vedle právě zmíněných okolností případu hovoří proti aplikaci § 58 odst. 1 tr.
zákoníku i poměry pachatele. U obviněného absentuje jakákoli sebereflexe a
skutečná lítost nad spácháním činu. V předchozí době byl opakovaně postihován
pro jednání přestupkového charakteru, a to aniž by vykonal uložené sankce.
Nedlouho po spáchání nyní projednávaného skutku (když se proti němu již vedlo
trestní stíhání v této věci), konkrétně dne 1. 8. 2022, se dopustil dalších
dvou úmyslných trestných činů – hanobení národa, rasy, etnické nebo jiné
skupiny osob podle § 355 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. b) tr. zákoníku a
podněcování k nenávisti vůči skupině osob nebo k omezování jejich práv a svobod
podle § 356 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, za což byl odsouzen
rozsudkem Okresního soudu v Kladně ze dne 26. 10. 2022, sp. zn. 3 T 139/2022,
ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 21. 12. 2022, sp. zn. 12
To 192/2022. Jakkoli se s ohledem na zákonnou fikci (§ 83 odst. 4, § 74 odst. 2
tr. zákoníku) nejedná o přitěžující okolnost podle § 42 písm. q) tr. zákoníku
(že byl již dříve odsouzen pro trestný čin), nelze při hodnocení osoby
obviněného (jeho poměrů) zcela odhlédnout ani od jeho prvního (relativně
nedávného) odsouzení za trestný čin ohrožení pod vlivem návykové látky podle §
274 odst. 1 tr. zákoníku rozsudkem Okresního soudu v Domažlicích ze dne 19. 2.
2018, sp. zn. 2 T 4/2018, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne
12. 4. 2018, sp. zn. 8 To 93/2018. Souhrnně tak vzhledem k okolnostem případu
ani poměrům dovolatele nelze mít za to, že by použití trestní sazby odnětí
svobody stanovené trestním zákoníkem pro něj bylo nepřiměřeně přísné a že lze
jeho nápravy dosáhnout i trestem kratšího trvání (§ 58 odst. 1 tr. zákoníku).
62. V souvislosti s řešenou problematikou a pro její úplnost považuje
Nejvyšší soud za vhodné zmínit též nález Ústavního soudu ze dne 27. 6. 2023,
sp. zn. I. ÚS 631/23 (jehož významem a dopadem na soudní praxi se zabýval i
státní zástupce ve svém vyjádření k dovolání obviněného). Především je třeba
zdůraznit, že toto rozhodnutí se týkalo skutkově a z hlediska rozhodování
obecných soudů i Ústavního soudu naprosto odlišného případu. Ústavní soud v
odůvodnění tohoto nálezu Nejvyššímu soudu vytkl, že jeho předchozí rozhodovací
praxe (v otázce, zda lze neaplikování § 58 tr. zákoníku připustit jako dovolací
důvod) nebyla v daném směru zcela jednotná (přičemž poukázal konkrétně na
usnesení ze dne 4. 10. 2007, sp. zn. 3 Tdo 668/2007, v němž bylo toto
připuštěno) a že tudíž daná trestní věc měla být předložena k rozhodnutí
velkému senátu Nejvyššího soudu nebo měla být vyřešena stanoviskem celého
trestní kolegia tohoto soudu.
63. Zmíněného usnesení ze dne 4. 10. 2007, sp. zn. 3 Tdo 668/2007, si je
Nejvyšší soud samozřejmě vědom, avšak nejedná se podle jeho mínění o rozhodnutí
odůvodňující v současné době postup podle § 20 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech
a soudcích, ve znění pozdějších přepisů. Jde totiž o právní názor o procesním
právu (zda určitá námitka obviněného spadá či nespadá pod zákonem vymezené
dovolací důvody), přičemž příslušný senát Nejvyššího soudu nedospěl k
jednomyslnému závěru, že řešená procesní otázka má po právní stránce zásadní
význam (viz § 20 odst. 2 citovaného zákona o soudech a soudcích), resp. že je
ji nezbytné (ve své podstatě znovu, tj. přes existenci již zmíněného rozhodnutí
publikovaného pod č. 7/2021 Sb. rozh. tr.) uvedeným procesním postupem řešit.
Ve skutečnosti dospěl k závěru opačnému. Důvodem je především to, že v
citovaném nálezu uvedené usnesení ze dne 4. 10. 2007, sp. zn. 3 Tdo 668/2007,
je zcela ojedinělé a dávno a mnohokrát překonané. V době před vydáním tohoto
rozhodnutí i po něm (tj. během posledních 16 let) Nejvyšší soud ve svých
rozhodnutích opakovaně zaujímal názor opačný, tj. že nepoužití fakultativního
ustanovení o mimořádném snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici trestní
sazby nezakládá žádný z dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř. Tato jednotná
praxe byla v nedávné době potvrzena publikací již odkazovaného usnesení ze dne
1. 4. 2020, sp. zn. 7 Tdo 317/2020, a to konkrétně pod č. 7/2021 Sb. rozh. tr.
(jež ovšem v odůvodnění nálezu Ústavního soudu ze dne 27. 6. 2023, sp. zn. I.
ÚS 631/23, zmíněno nebylo). Naprosto stejným způsobem na věc dosud ve své
konstantní judikatuře nahlížel i sám Ústavní soud – viz např. usnesení ze dne
20. 12. 2018, sp. zn. IV. ÚS 3227/18, nebo ze dne 27. 4. 2021, sp. zn. III. ÚS
817/21. V obou těchto rozhodnutích se Ústavní soud zabýval mj. i opakovaně
zmíněným usnesením Nejvyššího soudu ze dne 4. 10. 2007, sp. zn. 3 Tdo 668/2007,
které označil za ojedinělé a z hlediska řešené problematiky nevýznamné. Ve
shodě s Nejvyšším soudem vycházel z toho, že ustanovení trestního zákoníku
umožňující snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby je
fakultativním ustanovením, které předpokládá úvahu soudu. Jestliže soud
přezkoumatelným způsobem vylučujícím svévoli odůvodní ukládaný trest a jeho
výši, pak se námitka směřující proti neaplikování § 58 tr. zákoníku nachází
mimo dovolací důvody a ani Ústavnímu soudu nepřísluší takové rozhodnutí
rozporovat.
64. Všechna výše uvedená konstatování ústí v závěr, že rozsudek soudu
prvního stupně ani usnesení soudu druhého stupně netrpí vadami, které by
naplňovaly dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) resp. m) tr. ř.
V.
Způsob rozhodnutí
65. Ze shora uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl
jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Učinil tak v
neveřejném zasedání v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i
odst. 2 tr. ř., podle něhož v odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší
soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k
zákonnému důvodu odmítnutí.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 5. 12. 2023
JUDr. Ivo Kouřil
předseda senátu
Vypracoval:
JUDr. Ondřej Círek