Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelky příspěvkové organizace Technické služby města Přelouče, sídlem Choceňská 1771, Přelouč, zastoupené Mgr. Blankou Vančurovou, advokátkou, sídlem Hradecká 1383, Přelouč, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 25. srpna 2021 č. j. 14 To 251/2021-676 a usnesení Okresního soudu v Pardubicích ze dne 24. května 2021 č. j. 2 T 50/2020-660, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích a Okresního soudu v Pardubicích, jako účastníků řízení, a Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích a Okresního státního zastupitelství v Pardubicích, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 1 odst. 1 a čl. 90 Ústavy, čl. 11, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
2. Stěžovatelka vystupovala v trestním řízení vedeném proti obviněné A. M. v procesním postavení poškozené. Obviněná byla rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 8. 6. 2020 č. j. 2 T 50/2020-622 uznána vinnou zločinem podvodu podle § 209 odst. 1 a 4 písm. d) trestního zákoníku a přečinem podvodu podle § 209 odst. 1 a 3 trestního zákoníku, za což jí byl uložen úhrnný trest odnětí svobody na dvě léta s podmíněným odkladem na zkušební dobu čtyř let. Obviněné bylo současně uloženo, aby zaplatila poškozené stěžovatelce na náhradě škody částku ve výši 1 181 314,80 Kč. Stěžovatelka využila právní pomoci zmocněnkyně, kterou si sama zvolila na základě plné moci. Zmocněnkyně vyčíslila náklady svého právního zastoupení na částku 135 279 Kč. Okresní soud se s uvedenou částkou neztotožnil, neboť výše odměny podle jeho náhledu překročila rozumnou míru účelnosti, a tudíž přistoupil k použití § 12a odst. 2 advokátního tarifu a ponížil částku čítající odměnu za jeden úkon právní služby na 5 000 Kč, čímž celkově snížil náklady zmocněnkyně poškozené na částku 55 029 Kč.
3. Stěžovatelka napadla usnesení okresního soudu stížností, jež byla Krajským soudem v Hradci Králové - pobočkou v Pardubicích (dále jen "krajský soud") jako nedůvodná podle § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítnuta.
4. Stěžovatelka uvádí, že napadená rozhodnutí jsou v rozporu s principy předvídatelnosti práva, právní jistotou a jejím legitimním očekáváním, neboť postrádají oporu v zákoně a jsou projevem naprosté soudní libovůle.
5. Zmocněnkyně stěžovatelky si vyčíslila náhradu nákladů za deset úkonů právní služby, ke každému úkonu připočetla režijní paušál ve výši 300 Kč a dále náhradu za pět pracovních cest z Přelouče do Pardubic a náhradu za promeškaný čas za deset půlhodin. Odměna za jeden úkon právní služby měla činit, jak zmocněnkyně vypočetla, 13 025 Kč v souladu s § 10 odst. 5 ve spojení s § 7 bod 6 advokátního tarifu. Okresní soud však bez opory v zákoně použil § 12a odst. 2 advokátního tarifu, čímž odměnu za jeden úkon právní služby ponížil na částku 5 000 Kč. Krajský soud se posléze s odůvodněním napadeného usnesení okresního soudu toliko ztotožnil. Odůvodnění napadených usnesení se opírá o usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 3103/17 , kterým byla ústavní stížnost pouze odmítnuta, tedy ve věci nebyl vydán nález. Stěžovatelka podotýká, že práce zmocněnkyně na trestní věci obviněné M. byla velmi nelehká, zmocněnkyně se stěžovatelkou strávily mnoho času vyčíslováním škody, když zejména opakovaně prováděly kontrolu faktur. Stěžovatelka taktéž podotýká, že obviněná je movitá žena, vlastní několik nemovitostí a snížení nákladů řízení poškozené ani sama nepožadovala.
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která se účastnila řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
7. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
8. Ústavní soud připomíná, že k náhradě nákladů řízení se ve své rozhodovací praxi opakovaně vyjádřil rezervovaně tak, že spor o náhradu nákladů řízení, i když se může dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující indikaci porušení základních práv a svobod. Ústavní soud při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky ve vztahu k předmětu řízení před soudy vedlejší, postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení přistupuje pouze výjimečně, například zjistí-li extrémní rozpor s principy spravedlnosti, nebo že by bylo zasaženo i některé základní právo [srov. např. nález ze dne 12. 5. 2004 sp. zn. I. ÚS 653/03
(N 69/33 SbNU 189) nebo usnesení ze dne 28. 6. 2012 sp. zn. II. ÚS 2135/12 , veřejně dostupné na internetu na http://www.nalus.usoud.cz].
9. Náhrada nákladů adhezního řízení je obecně upravena v § 154 trestního řádu, podle něhož platí, že byl-li poškozenému alespoň zčásti přiznán nárok na náhradu škody nebo nemajetkové újmy v penězích, je odsouzený, jemuž byla povinnost k náhradě škody nebo nemajetkové újmy v penězích uložena, povinen nahradit poškozenému též náklady potřebné k účelnému uplatnění tohoto nároku v trestním řízení, a to včetně nákladů vzniklých přibráním zmocněnce. Z uvedeného je zřejmé, že předmětem náhrady nejsou všechny náklady, které poškozenému v souvislosti s uplatněním nároku na náhradu škody nebo nemajetkové újmy vznikly, nýbrž pouze náklady vynaložené účelně.
Ústavní soud k rozhodování obecných soudů o nákladech řízení, zejména pak v adhezním řízení, opakovaně, i přes svou zdrženlivost, zdůrazňuje, že má být poskytována náhrada nákladů toliko účelně vynaložených. I přes široký prostor pro úvahu, který zákon soudům poskytuje a který v sobě skrývá nebezpečí nejednotnosti posuzování problematiky nákladů řízení v judikatuře soudů, zde zůstává zachován požadavek řádného odůvodnění rozhodnutí [srov. nález ze dne 29. 3. 2012 sp. zn. I. ÚS 3923/11
(N 68/64 SbNU 767)].
10. Ústavní soud zastává právní názor, že povinnost uhradit nepřiměřeně vysoké náklady odporuje požadavku účelnosti (§ 154 odst. 1 trestního řádu), a je tudíž třeba vždy vážit, zda odměna nepřesahuje rozumnou míru účelnosti, kterou je třeba poměřovat mimo jiné i výší přiznané náhrady újmy.
11. V této souvislosti Ústavní soud zdůrazňuje, že za určitých podmínek připouští takový výklad advokátního tarifu, podle nějž jsou na určení výše odměny zvoleného zmocněnce poškozených uplatněna kritéria pro určení výše odměny ustanoveného zmocněnce poškozených a jeho judikatura je v tomto směru již ustálena (srov. usnesení ze dne 2. 5. 2019 sp. zn. III. ÚS 1137/19 , ze dne 2. 4. 2019 sp. zn. III. ÚS 1404/18 , ze dne 29. 5. 2018 sp. zn. IV. ÚS 3103/17 a nález ze dne 16. 11. 2021 sp. zn. III. ÚS 1033/21 ).
Postup, jímž soud použije ustanovení advokátního tarifu určená pro ustanoveného zmocněnce poškozených na situaci zvoleného zmocněnce poškozených, musí být řádně a dostatečně individuálně odůvodněn (usnesení ze dne 30. 7. 2019 sp. zn. II. ÚS 4103/18 , bod 24). Z uvedeného vyplývá, že v případě zvoleného zmocněnce lze z hlediska uplatnění moderačního oprávnění použít § 12a advokátního tarifu, přičemž smyslem připuštění postupu dle tohoto ustanovení i v případech zvolených zmocněnců poškozených je právě umožnit korigování celkové nepřiměřené výše přiznané náhrady nákladů.
Ústavní soud se již zabýval (viz např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 3103/17 ) přípustností použití § 12a odst. 2 advokátního tarifu pro určení sazby mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby v případě zvoleného (nikoliv ustanoveného) zmocněnce. Dovodil přitom, že ačkoliv předmětné ustanovení primárně dopadá na odlišné situace, jeho použití v případech, kdy by stanovení tarifní hodnoty dle § 10 odst. 5 advokátního tarifu vedlo k přiznání neúměrně vysoké náhrady nákladů zvoleného zmocněnce poškozeného, je při náležitém a pečlivém odůvodnění takového postupu možné.
Je totiž třeba vzít v úvahu, že povinnost uhradit takové nepřiměřeně vysoké náklady jednak odporuje požadavku účelnosti (§ 154 odst. 1 trestního řádu) a tím, komu je uložena, je osoba odsouzeného pachatele trestného činu, jehož postih je takovým postupem obecných soudů ještě neproporcionálně umocněn.
12. Stěžovatelka namítá především nezákonnost napadených usnesení, neboť "zastropování" částky za jeden úkon právní služby zvoleného zmocněnce na 5 000 Kč odporuje § 12a odst. 2 advokátního tarifu, který jasně stanoví, že uvedené omezení platí, mimo jiné, pro zmocněnce ustanoveného. Stěžovatelka však zjevně přehlíží ustálenou judikaturu Ústavního soudu shora nastíněnou, o niž opřely svá rozhodnutí i okresní soud a krajský soud v posuzované věci. Ústavní soud tedy akceptuje při řádném odůvodnění snížení částky za jeden úkon právní služby zvoleného zmocněnce na 5 000 Kč. Soudy v posuzované věci přitom dostály požadavku řádného odůvodnění soudního rozhodnutí, plynoucího z čl.
36 odst. 1 Listiny, když shodně uvedly, že ponížení částky za jeden úkon právní služby je odůvodněno zejména nepřiměřeným poměrem výše nákladů zmocněnkyně poškozené ve vztahu k výši škody, kterou je povinna uhradit obviněná. Soudy tak dospěly k závěru, že výše náhrady nákladů zmocněnkyni poškozené neodpovídá požadavku účelnosti podle § 154 odst. 1 trestního řádu. Ústavní soud tudíž nepovažuje napadená rozhodnutí za svévolná, naopak je považuje za ústavně souladná, neboť odpovídají recentní judikatuře Ústavního soudu, jak je uvedena shora.
13. Ústavní soud na základě výše uvedeného neshledal porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 4. ledna 2022
Vojtěch Šimíček, v. r. předseda senátu