Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně, soudce zpravodaje Milana Hulmáka a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Pavola Krúpy, zastoupeného JUDr. Danem Dvořáčkem, advokátem, sídlem Opletalova 1284/37, Praha 1, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 29. července 2025 č. j. 22 Co 71/2025-410, za účasti Krajského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Ing. Lee Loudy, Ph.D., sídlem Vodičkova 791/41, Praha 1, insolvenčního správce dlužníka Arca Capital Bohemia, a. s., sídlem Michelská 966/74, Praha 4, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena jeho práva podle čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že vedlejší účastník se proti stěžovateli žalobou před Okresním soudem Praha-východ (dále jen "okresní soud") domáhal zaplacení 50 000 000 Kč jako bezdůvodného obohacení. Okresní soud žalobě vyhověl rozsudkem ze dne 17. 9. 2024 č. j. 46 C 348/2022-205, proti němuž stěžovatel podal včasné odvolání. Usnesením ze dne 28. 11. 2024 č. j. 46 C 348/2022-215 okresní soud vyzval stěžovatele k zaplacení soudního poplatku za odvolání ve výši 2 100 000 Kč. V návaznosti na to požádal stěžovatel o osvobození od soudních poplatků z důvodu své nepříznivé finanční situace.
3. Okresní soud usnesením ze dne 25. 3. 2025 č. j. 46 C 348/2022-254 stěžovateli osvobození od soudních poplatků nepřiznal. Toto usnesení potvrdil k odvolání stěžovatele Krajský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") napadeným usnesením. Odvolací soud shledal odvolání stěžovatele nedůvodným proto, že ani po výzvě soudu věrohodným a úplným způsobem neprokázal své majetkové, osobní a výdělkové poměry, které by odůvodňovaly přiznání osvobození od soudních poplatků podle § 138 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen "o. s. ř."). Ačkoli stěžovatel doložil existenci řady závazků a exekucí, nejasnost ohledně jejich aktuálního rozsahu, rozpor mezi jeho tvrzeními a zápisy v obchodním rejstříku, existence více bankovních účtů bez doložení jejich zůstatků a pohybů, jakož i nevysvětlené příchozí platby ve vysokých částkách vedly k závěru, že jeho skutečné majetkové poměry jsou nepřehledné a neosvědčují nemožnost soudní poplatek uhradit; samotná skutečnost, že proti němu jsou vedeny exekuce, přitom zaplacení soudního poplatku automaticky nevylučuje. Důkazní břemeno ohledně splnění podmínek pro osvobození nese výlučně žadatel, což stěžovatel nesplnil, a proto podle odvolacího soudu postupoval okresní soud správně, když stěžovateli osvobození od soudních poplatků nepřiznal.
4. Stěžovatel namítá, že setrváním na požadavku úhrady soudního poplatku, jenž není schopen uhradit, mu soud brání v přístupu k odvolacímu přezkumu rozhodnutí, které pro něj není příznivé. Vyměřený soudní poplatek ve výši 2 100 000 Kč za podání odvolání považuje za abnormálně vysoký a v rozporu s jeho regulačně-motivační funkcí. Obecné soudy nesprávně vyhodnotily dopad probíhajících exekučních řízení proti stěžovateli k vymožení pohledávek v řádu přes půl miliardy Kč, což znemožňuje úhradu soudního poplatku jak v rovině disponibilních zdrojů, tak v rovině právní přípustnosti s ohledem na zákonné exekuční inhibitorium. Rozhodnutí odvolacího soudu je podle stěžovatele nepřezkoumatelné, frivolní a představuje sofistikované odůvodnění bezpráví.
5. Dále stěžovatel namítá nerovnost účastníků řízení před soudem. Argumentuje, že vedlejší účastník coby insolvenční správce není oproti stěžovateli zatížen soudním poplatkem a že může bez omezení, bez nákladů a rizika žalovat kohokoli o cokoli. Skutečnost, že jedna procesní strana je oproti druhé osvobozena od soudního poplatku mimořádné výše, má být zohledněna při osvobození či snížení soudního poplatku stěžovatele. Stěžovatel zdůrazňuje, že soudní řízení je natolik mimořádného významu, že omezení či vyloučení odvolacího přezkumu je v rozporu s ideou právního státu.
6. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost byla podána oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo napadené rozhodnutí vydáno. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
7. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že rozhodování o osvobození od soudních poplatků zpravidla nedosahuje ústavněprávní intenzity, která by sama o sobě odůvodňovala jeho kasační zásah, přestože takové rozhodnutí může mít citelný dopad do majetkové sféry účastníka řízení. Posouzení toho, zda jsou splněny zákonné podmínky pro osvobození od soudních poplatků, náleží primárně obecným soudům. Ústavnímu soudu nepřísluší nahrazovat jejich úvahy vlastními ani přehodnocovat skutkové závěry či hodnocení důkazů, na nichž jsou tato rozhodnutí založena. K věcnému přezkumu Ústavní soud přistupuje jen výjimečně, zejména tehdy, pokud by rozhodnutí obecných soudů vykazovalo znaky svévole, zjevně formalistické aplikace procesních předpisů nebo by bylo v extrémním rozporu se zjištěným skutkovým stavem [srov. např. nálezy ze dne 15. 5. 2024
sp. zn. IV. ÚS 3229/23
, ze dne 20. 3. 2024
sp. zn. III. ÚS 3279/23
, či ze dne 22. 6. 2021
sp. zn. I. ÚS 444/18
(N 122/106 SbNU 326)]. Takové okolnosti však v projednávané věci dány nebyly.
8. Ústavní soud nezpochybňuje, že soudní poplatek za odvolání ve výši 2 100 000 Kč je in abstracto značně vysoký a v určitých případech by mohl představovat faktickou překážku přístupu k soudu. Právě s ohledem na tyto situace však právní úprava v § 138 odst. 1 o. s. ř. zakotvuje možnost účastníka řízení domáhat se částečného nebo úplného osvobození od soudních poplatků, pokud to jeho poměry odůvodňují. Je přitom na žadateli, aby řádně a hodnověrně tvrdil a prokazoval skutečnosti rozhodné pro posouzení jeho poměrů [srov. např. usnesení ze dne 24. 7. 2025
sp. zn. I. ÚS 1719/25
či nález ze dne 22. 6. 2021
sp. zn. I. ÚS 444/18
(N 122/106 SbNU 326)].
9. Podle Ústavního soudu odvolací soud podrobně a přesvědčivě odůvodnil, z jakých důvodů považoval tvrzení stěžovatele o jeho majetkových poměrech za neúplná a nevěrohodná, a proto mu osvobození od soudních poplatků nebylo možné přiznat. Poukázal zejména na to, že stěžovatel neodstranil rozpory mezi svými tvrzeními a zápisy v obchodních rejstřících ohledně jeho funkcí a podnikatelských aktivit, nedoložil tvrzený zánik těchto funkcí ani z nich plynoucí (ne)existenci příjmů a nepředložil úplné výpisy ze všech svých bankovních účtů, ačkoli bylo zjištěno, že jich má více. Předložený výpis z jednoho účtu navíc neobsahoval údaje o majiteli a zůstatku a vykazoval nevysvětlené příchozí platby ve vysokých částkách, které zpochybňují úplnost deklarovaných příjmů. Odvolací soud proto uzavřel, že majetková situace stěžovatele je nepřehledná, vykazuje znaky dřívější dispozice značnými finančními prostředky a neposkytuje spolehlivý podklad pro závěr, že by mu úhrada soudního poplatku byla objektivně znemožněna. Již v minulosti přitom Ústavní soud judikoval, že soudy nepostupují protiústavně, nevyhoví-li žádosti o osvobození od soudních poplatků za situace, kdy žadatel své majetkové poměry nedoložil úplným a přesvědčivým způsobem (srov. např. usnesení ze dne 23. 10. 2013
sp. zn. II. ÚS 2944/13
či ze dne 20. 7. 2016
sp. zn. I. ÚS 2115/16
).
10. Odvolací soud se podle Ústavního soudu řádně vypořádal také s argumentací stěžovatele, podle níž mu úhradu soudního poplatku znemožňuje probíhající exekuce k vymožení pohledávek přesahujících půl miliardy Kč - jednak upozornil na to, že rozhodující exekuce v řádu stovek milionů korun je v současnosti sporná v důsledku zrušení podkladového rozhodnutí Nejvyšším soudem, a dále vyložil, že samotné vedení exekuce nebrání úhradě soudního poplatku.
11. Neopodstatněná je rovněž námitka porušení zásady rovnosti účastníků řízení. Ústavní soud, jakož i Evropský soud pro lidská práva (dále jen "ESLP") vycházejí z toho, že odlišné zacházení s účastníky řízení může být za určitých okolností ústavně konformní a souladné s Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod. Osvobození od soudního poplatku pouze pro jednu ze stran představuje takovou obecně akceptovatelnou výjimku [srov. částečné rozhodnutí ESLP ve věci Gouveia Gomes Fernandes a Freitas e Costa proti Portugalsku ze dne 26. 5. 2009, č. stížnosti 1529/08; či nález ze dne 28. 1. 2014
sp. zn. Pl. ÚS 49/10
(N 10/72 SbNU 111; 44/2014 Sb.), body 30 a 31].
12. Je především na zákonodárci, aby stanovil, které osoby a která řízení budou z poplatkové povinnosti vyňaty. Skutečnost, že insolvenční správce nebo dlužník s dispozičními oprávněními v řízení o nárocích, které se týkají majetku patřícího do majetkové podstaty nebo které mají být uspokojeny z tohoto majetku, jsou osobně osvobozeni od soudních poplatků [§ 11 odst. 2 písm. n) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích], přitom nelze považovat za bezdůvodnou. Smyslem této zákonné úpravy je minimalizovat zatížení majetkové podstaty náklady soudních řízení [srov. nález ze dne 2. 6. 2020
sp. zn. I. ÚS 1379/19
(N 111/100 SbNU 276), bod 16] a v obecné rovině umožnit insolvenčnímu správci (či osobě s dispozičním oprávněním) účinně uplatňovat majetková práva dlužníka v úpadku (viz důvodová zpráva k zákonu č. 255/2000 Sb.).
13. Konečně neobstojí ani argumentace důvodností stěžovatelovy obrany v meritu věci či jejím významem. Odvolací soud ostatně neshledal, že by šlo ve stěžovatelově případě o zjevně bezúspěšné uplatňování práva. Samotný význam věci není zákonným kritériem pro snížení soudního poplatku ani pro přiznání osvobození. Lze tedy uzavřít, že stěžovateli nebyl svévolně odňat přístup k soudu, nýbrž nesplnil povinnosti spojené s žádostí o osvobození od soudního poplatku, když věrohodně nedoložil svou aktuální majetkovou a příjmovou situaci. Za této situace není pro výjimečný zásah Ústavního soudu prostor.
14. Ústavní soud proto ústavní stížnost stěžovatele mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 5. února 2026
Jan Svatoň v. r.
předseda senátu