Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Langáška, soudkyně zpravodajky Dity Řepkové a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatelky Tetyany Yefremové, právně zastoupené Mgr. Petrem Václavkem, advokátem, sídlem Opletalova 1417/25, Praha 1, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 8. dubna 2025 č. j. 18 Co 10/2025-730, usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 20. listopadu 2024 č. j. 38 C 359/2021-687, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 22. dubna 2025 č. j. 38 C 359/2021-733, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4, jako účastníků řízení, a Romana Tyaglova, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, a to s tvrzením, že jimi došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv chráněných čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Stěžovatelka vystupuje jako žalovaná v řízení o nároku vedlejšího účastníka na zaplacení částky ve výši 1 200 000 USD s příslušenstvím. V tomto řízení bylo rozhodnuto Obvodním soudem pro Prahu 4 jako soudem prvního stupně. Příslušné rozhodnutí napadla stěžovatelka odvoláním a současně požádala o osvobození od soudního poplatku za jí podané odvolání z důvodu nedostatku finančních prostředků. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") ze dne 20. 11. 2024 č.j. 38 C 359/2021-687, bylo rozhodnuto, že se stěžovatelce nepřiznává osvobození od soudních poplatků, neboť obvodní soud dospěl k závěru, že se stěžovatelce nepodařilo prokázat věrohodným způsobem její aktuální finanční, majetkové a sociální poměry. Obvodní soud poukázal kupříkladu na skutečnost, že z předloženého prostého přehledu aktuálních zůstatků na jednotlivých účtech stěžovatelky jsou patrné konečné zůstatky, nicméně nelze z nich získat úplný a pravdivý obraz o jejích majetkových poměrech (nejsou zobrazeny všechny platební transakce - odchozí ani příchozí úhrady). Stěžovatelka neprokázala, ani nespecifikovala, v čem má spočívat tvrzený nedostatek finančních prostředků na úhradu soudního poplatku. Naopak je zřejmé, že měla nemalé finanční prostředky, které vynaložila (v roce 2018) na nákup nemovitosti, kterou nyní obývá, a na provedení následné rekonstrukce. Obvodnímu soudu také nebylo zřejmé, z jakých prostředků financuje správu dané nemovitosti či náklady spojené s právním zastoupením. Bylo přitom na stěžovatelce, aby konkrétně uvedla, v čem spočívá nedostatek prostředků, v důsledku něhož nemůže soudní poplatek uhradit, a toto tvrzení doložila.
3. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") usnesením ze dne 8. 4. 2025 č. j. 18 Co 10/2025-730, usnesení obvodního soudu potvrdil. Uvedl, že spolehlivý základ pro závěr, že stěžovatelka své poměry věrohodně a úplně nevyjasnila, tvoří porovnání tvrzeného příjmu stěžovatelky s částkou, která je nutná na úhradu základních životních nákladů, a úvaha, že samotné vlastnictví nemovitosti a vedení soudních sporů o částky v řádech desítek milionů korun znamenají výdaje řádově vyšší, než je tvrzený příjem stěžovatelky. Městský soud poukázal také na to, že je mu z úřední činnosti známo, že stěžovatelka v předchozích letech běžně nakládala s částkami v řádu milionů USD, nebo na to, že se pokusila převést svá aktiva (minimálně nemovitost) na svou dceru.
4. Usnesením obvodního soudu ze dne 22. 4. 2025 č. j. 38 C 359/2021-733, pak byla stěžovatelka vyzvána, aby zaplatila soudní poplatek za odvolání, který činí podle sazebníku soudních poplatků 1 368 600 Kč.
5. Proti usnesení obvodního soudu a městského soudu, kterými bylo rozhodnuto, že se stěžovatelce nepřiznává osvobození od soudních poplatků, a proti usnesení, kterým byla stěžovatelka vyzvána, aby zaplatila soudní poplatek, podala stěžovatelka ústavní stížnost. V té odkazuje na judikaturu Ústavního soudu (např. nález ze dne 22. 6. 2021
sp. zn. I. ÚS 444/18
), se kterou mají být napadená usnesení v rozporu, neboť se soudy nevyjádřily explicitně k (ne)schopnosti stěžovatelky zaplatit soudní poplatek ve stanovené výši; stěžovatelka nebyla vyzvána k doplnění tvrzení či důkazů, a soudy pochybily také v tom, že vyhodnocovaly stav majetku, kterým měla údajně disponovat v minulosti, či kterým údajně musí nutně disponovat. Dále stěžovatelka odkazuje na nález ze dne 15. 5. 2024,
sp. zn. IV. ÚS 3229/23
, ve kterém Ústavní soud vyložil, že pokud byly pro úvahu soudu ohledně žádosti o osvobození od soudních poplatků podstatné údaje, které po stěžovatelce nevyžadoval (soud odkazoval na chybějící tvrzení ohledně způsobu placení advokátních služeb a soudních poplatků v jiných řízeních), měl ji vyzvat, ať tyto skutečnosti doloží či je jinak vysvětlí. Kromě toho stěžovatelka poukázala na nález ze dne 20. 2. 2018 sp. zn. II. US 3112/17, ze kterého dle ní plyne, že obecné soudy mají povinnost při posuzování opodstatněnosti návrhu na osvobození od soudních poplatků vycházet zásadně z aktuálních majetkových poměrů. Současně stěžovatelka dle § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu požádala o odklad vykonatelnosti usnesení obvodního soudu ze dne 20. 11. 2024 č.j. 38 C 359/2021-687.
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla napadená rozhodnutí vydána, stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný.
7. V posuzované věci jde o problematiku osvobození od soudních poplatků. Je přitom předně pravomocí obecných soudů, aby o osvobození osob od soudních poplatků rozhodovaly. Ústavní soud může do jejich rozhodnutí zasáhnout výjimečně, v minulosti se tak stalo buď v případech týkajících se specifických otázek, nebo v extrémních situacích, kdy došlo ke svévolnému výkladu § 138 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, obecnými soudy, spočívajícím buď v absenci jakéhokoli odůvodnění rozhodnutí, anebo v rozhodnutí obsahujícím odůvodnění vybočující v extrémní míře z rámce vymezeného principy spravedlnosti (usnesení ze dne 23. 4. 2025
sp. zn. III. ÚS 1052/25
).
8. V posuzované věci nebyla stěžovatelkou nadnesena ani specifická otázka, která by její případ posunula na ústavní úroveň, ani se nejedná o extrémní situaci svévolného výkladu zákona. Obecné soudy se předpoklady pro osvobození stěžovatelky od soudních poplatků podrobně zabývaly a odůvodnily, proč stěžovatelce osvobození od soudních poplatků nepřiznaly. Jejich rozhodnutí jsou založena na ústavně souladných závěrech, že stěžovatelka nedoložila přesvědčivě své majetkové poměry. Stěžejní důvody, pro které měly soudy pochybnosti o stěžovatelčiných tvrzeních, spočívaly v neúplnosti sdělených informací (informace o zůstatcích na účtech, kde však nejsou zobrazeny všechny platební transakce; nejasnosti ohledně nakládání s částkami v řádech milionů USD; nejasnosti ohledně hrazení základních životních nákladů a výdajů na nemovitost, kterou má ve svém vlastnictví) a tedy nevěrohodnosti stěžovatelky. Poměry stěžovatelky byly nejasné do té míry, že soudy neměly vůbec možnost posoudit, zda stěžovatelka splňuje podmínky pro osvobození od soudních poplatků. Byla to přitom stěžovatelka jako žadatelka o osvobození, kdo měl povinnost tvrdit rozhodné skutečnosti a tyto soudu prokázat, jak plyne z ustálené judikatury (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2017 sp. zn. 28 Cdo 573/2016). Jestliže na základě stěžovatelkou dodaných informací dospěly obecné soudy k závěru, že tato věrohodně nevyjasnila své aktuální poměry, a tento závěr řádně odůvodnily, nelze jejich postupu nic vytknout.
9. Postup obecných soudů není ani v rozporu s povinností vycházet zásadně z aktuálních majetkových poměrů stěžovatelky. Obecné soudy nevycházely primárně z toho, že stěžovatelka v minulosti vlastnila údajně nějaký majetek. Finanční operace, kterých měla být stranou, jsou soudům (viz bod 16. napadeného usnesení městského soudu) známy z úřední činnosti a informace o nich byly jak obvodním soudem, tak městským soudem užity pouze k dokreslení úvah o nevěrohodnosti a neúplnosti prokázání aktuálních majetkových poměrů stěžovatelky. Takový postup není z ústavněprávního hlediska problematický. Pokud jde o tvrzení stěžovatelky, že se soudy nevyjádřily explicitně k její (ne)schopnosti zaplatit soudní poplatek ve stanovené výši, to je dáno tím, že vzhledem k závěru o neúplnosti doložení aktuálních poměrů stěžovatelky, se soudy ke skutečnosti, zda splňuje podmínky pro osvobození od soudních poplatků, ani vyjádřit nemohly.
10. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud uzavírá, že nemá důvod zpochybňovat závěry napadených usnesení týkajících se nepřiznání osvobození od soudních poplatků. Porušení základních práv stěžovatelky v nich neshledal.
11. Pokud jde o usnesení obvodního soudu ze dne 22. 4. 2025 č. j. 38 C 359/2021-733, k tomuto Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost proti výzvě k zaplacení soudního poplatku není přípustná. Taková usnesení totiž nejsou sama o sobě způsobilá bezprostředně zasáhnout do základních práv a svobod stěžovatele (na rozdíl od usnesení, kterým se pro nezaplacení soudního poplatku řízení zastaví; viz stanovisko pléna ze dne 23. 4. 2013 sp. zn. Pl. ÚS st. 35/13).
12. Ústavní soud proto odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu], zčásti jako návrh nepřípustný [§ 43 odst. 1 písm. e) téhož zákona]. Žádost o odklad vykonatelnosti sdílí osud ústavní stížnosti vzhledem ke své akcesorické povaze, tudíž o něm nebylo z důvodu odmítnutí ústavní stížnosti samostatně rozhodováno.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. července 2025
Tomáš Langášek v. r.
předseda senátu