Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové, soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce zpravodaje Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Miloše Tourka, zastoupeného Mgr. Tomášem Maxou, advokátem, sídlem Petrská 1136/12, Praha 1, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 9. 2024, č. j. 10 As 167/2024-22, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, a Městského úřadu Poděbrady, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a přiložených listin, stěžovatel se zásahovou žalobou domáhal odstranění nesprávně vyznačené doložky právní moci na příkazu ze dne 25. 9. 2023, č. j. MEUPDY/0066277/DOP/2023/PHa, jímž jej vedlejší účastník řízení uznal vinným ze spáchání přestupku, kterého se dopustil tím, že dne 15. 7. 2023 řídil vozidlo pod vlivem alkoholu. Stěžovatelovu žalobu Krajský soud v Praze ("krajský soud") odmítl usnesením ze dne 19. 7. 2024, č. j. 41 A 17/2024-40. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem zamítl.
2. Nejvyšší správní soud dospěl ve shodě s krajským soudem k závěru, že zásahová žaloba proti vyznačení právní moci na správním rozhodnutí je nepřípustná. Zdůraznil, že stěžovatel se mohl proti chybnému vyznačení právní moci bránit v řízení, v němž by žalobou napadl samotné rozhodnutí, o jehož právní moc jde, neboť v rámci posuzování splnění podmínek řízení musí být zkoumána i otázka jeho doručení, resp. nabytí právní moci. Nejvyšší správní soud potvrdil závěr krajského soudu, že nesprávně vyznačená doložka právní moci nezakládá přímý zásah do práv účastníků.
3. Nejvyšší správní soud nepovažoval za případnou ani námitku, že k zásahu do práv stěžovatele došlo v důsledku chybného vyznačení doložky právní moci v souvislosti s druhým přestupkovým řízením (pozn. Ústavního soudu: stěžovatel se dne 21. 11. 2023 účastnil jím nezaviněné dopravní nehody, při jejímž šetření policisté zjistili, že mu byl shora uvedeným příkazem stanoven trest zákazu činnosti - řízení vozidla, čímž se dopustil přestupku řízení motorového vozidla bez řidičského oprávnění; stěžovatel v řízení uváděl, že o příkazu vedlejšího účastníka řízení v době spáchání tohoto druhého přestupku nevěděl - srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu, bod 4). Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že "námitky, které stěžovatel uplatnil nyní a které se týkají údajně chybného vyznačení právní moci na příkazu a okolnosti, že o tomto příkazu nebyl v době spáchání tohoto "druhého" přestupku zpraven, neboť o existenci příkazu se dozvěděl teprve dne 6. 12. 2023, [...] může uplatnit v řízení, ve kterém by bylo toto druhé rozhodnutí přezkoumáváno, neboť teprve toto "druhé" rozhodnutí o přestupku je způsobilé přímo zasáhnout jeho práva."
4. Stěžovatel s těmito závěry Nejvyššího správního soudu nesouhlasí a napadá je ústavní stížností, v níž se dovolává porušení svých základních práv zaručených čl. 36 odst. 1, odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
5. Stěžovatel předkládá obdobné námitky, které uplatnil již v průběhu předchozího řízení, tj. v podané žalobě i kasační stížnosti. Opětovně tudíž rozporuje názor, že nesprávné vyznačení doložky právní moci nelze napadnout zásahovou žalobou. Zdůrazňuje, že nesprávné vyznačení doložky mělo závažné dopady do jeho právní sféry, neboť pozbyl řidičské oprávnění, aniž by měl možnost se o tom dozvědět, resp. následně byl uznán vinným ze spáchání přestupku spočívajícího v řízení vozidla bez řidičského oprávnění.
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen advokátem v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
7. Po prostudování ústavní stížnosti a připojených dokumentů dospěl Ústavní soud k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
8. Ústavní soud předně uvádí, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci, neboť je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutím vydaným v soudním řízení správním či ve správním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jejich věcná nesprávnost, neboť Ústavní soud není povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí správních orgánů a soudů. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízeních (rozhodnutími v nich vydanými) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
9. Těmto požadavkům Nejvyšší správní soud dostál. Vysvětlil, proč nesprávné vyznačení doložky právní moci na správním rozhodnutí nepředstavovalo přímý zásah do práv stěžovatele. Lze shrnout, že stěžovatel k ochraně svých práv zvolil nevhodný procesní nástroj. Odůvodnění Nejvyššího správního soudu, odkazující stěžovatele na žalobu proti rozhodnutí, jež by eventuálně směřovala proti prvnímu i druhému rozhodnutí o spáchání přestupku, považuje Ústavní soud za racionální, dostačující a přesvědčivé a nevybočující z nároků, kladených na odůvodnění soudních rozhodnutí ustálenou judikaturou Ústavního soudu.
10. Předložené námitky jsou pouze polemikou s právními závěry správních soudů, které jsou výsledkem výkladu a aplikace podústavního práva, jimiž se Ústavní soud může zabývat pouze v případech flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů v soudní praxi ustáleného výkladu, resp. použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, jelikož tím zatěžuje vydané rozhodnutí svévolí a interpretační libovůlí (srov. např. nález
sp. zn. Pl. ÚS 85/06
ze dne 25. 9. 2007). Nic takového přitom v posuzované věci dovodit nelze. Nejvyšší správní soud a před ním též krajský soud aplikovaly adekvátní zákonnou úpravu a vyložily ji způsobem, proti kterému nemá Ústavní soud výhrad. Napadené rozhodnutí nelze považovat ani za překvapivé, neboť je souladné se setrvalou judikaturou Nejvyššího správního soudu (srov. napadený rozsudek, bod 9). Lze doplnit, že krajský soud stěžovateli vysvětlil, proč v jeho věci nejsou použitelné závěry plynoucí z rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 2 As 190/2014-52 ze dne 25. 6. 2015 (srov. usnesení krajského soudu, bod 8).
11. Ústavní soud závěrem připomíná, že právo na přístup k soudu i právo na spravedlivý proces zaručuje každému, že řízení v jeho věci bude probíhat podle předem stanovených pravidel u nestranného a nezávislého soudu. Tato práva však neposkytují záruku, že rozhodnutí bude odpovídat očekávání účastníka řízení, ani že jím vyslovený výklad právní normy bude bez dalšího přijat a aplikován. Rozhodl-li Nejvyšší správní soud jinak, než stěžovatel očekával, nejde o porušení jeho základních práv a sama nespokojenost s výsledkem řízení nezakládá a ani zakládat nemůže důvodnost ústavní stížnosti.
12. Ze všech shora uvedených důvodů Ústavní soud posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněný návrh a mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ji usnesením odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. prosince 2024
Daniela Zemanová v. r.
předsedkyně senátu