Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Přibáně, soudce zpravodaje Josefa Baxy a soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové o ústavní stížnosti stěžovatele Vítězslava Mikesky, zastoupeného Mgr. Miroslavem Michajlovičem, advokátem, sídlem Masarykovo náměstí 128/3, Kroměříž, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. září 2024 č. j. 20 Cdo 858/2024-148, usnesení Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 5. září 2023 č. j. 60 Co 146/2023-115 a usnesení Okresního soudu ve Zlíně ze dne 9. června 2023 č. j. 23 Nc 523/2002-99, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně a Okresního soudu ve Zlíně jako účastníků řízení a Libuše Novákové, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se u obecných soudů domáhal odkladu a zastavení exekuce, která je proti němu vedena od roku 2002.
2. Okresní soud ve Zlíně napadeným usnesením oba návrhy zamítl. Uvedl, že stěžovateli byla v roce 1999 vyplacena částka 1 606 615 Kč, kterou se po zahájení exekuce v roce 2002 již nepodařilo dohledat. Soudní exekutorka dne 15. 3. 2021 vydala exekuční příkaz, kterým rozhodla o provedení exekuce přikázáním jiné peněžité pohledávky. Prodejem takto získaných akcií bylo vymoženo 7 890,90 Kč, z toho 7 865 Kč bylo využito na úhradu nákladů exekuce, zbylá částka byla vyplacena vedlejší účastnici (oprávněné v exekučním řízení).
3. Podle § 55 odst. 7 a násl. exekučního řádu by exekuci jako bezvýslednou bylo možné zastavit, jestliže by v posledních 6 letech nedošlo ani k částečnému uspokojení vymáhané povinnosti. Tato podmínka podle okresního soudu splněna není, neboť k částečnému uspokojení vymáhané povinnosti došlo v roce 2021. Jelikož byly vymoženy i náklady exekuce, nejsou splněny ani podmínky pro její zastavení podle § 268 odst. 1 písm. e) občanského soudního řádu. Protože nebylo možné očekávat zastavení exekuce, nebyly dány podmínky ani pro vyhovění návrhu na její odklad.
4. Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně napadeným usnesením potvrdil usnesení okresního soudu a ztotožnil se s jeho závěry. Konstatoval, že při vymožení částky 7 890,90 Kč nebyl porušen zákon a není důvod, proč by soudy k tomuto výsledku exekuce neměly přihlížet.
5. Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl dovolání stěžovatele jako nepřípustné. Konstatoval, že proti rozhodnutí o návrhu na odklad exekuce je dovolání objektivně nepřípustné podle § 238 odst. 1 písm. d) občanského soudního řádu, ve zbytku nejsou splněny předpoklady přípustnosti dovolání podle § 237 tohoto zákona. Podle Nejvyššího soudu nebylo namístě exekuci zastavit pro její bezvýslednost či nemajetnost stěžovatele.
6. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že bylo porušeno jeho základní právo na soudní ochranu podle 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Podle stěžovatele si obecné soudy při výkladu podústavního práva počínaly formalisticky a odhlédly od smyslu a účelu dotčených ustanovení. Stěžovatel se od roku 2002, tedy přes 20 let, nachází v exekuci, v níž po dlouhé roky nebylo nic vymoženo. Z neznámého důvodu, možná i účelově, došlo v roce 2021 k dražbě akcií a k vymožení 7 890,90 Kč. Akcie ale stěžovatel držel již při zahájení exekuce, kdy byly zajištěny. Z prodeje akcií byla vedlejší účastnice uspokojena toliko marginální částkou 25 Kč, k prodeji akcií došlo za účelově určenou částku tak, aby byly uhrazeny především náklady exekuce. Ty musely být podle stěžovatele ve skutečnosti mnohem vyšší. Takto dlouhé trvání exekučního řízení, které neplní svůj účel, považuje stěžovatel za bezprecedentní.
7. Ústavní soud shledal, že procesní předpoklady řízení jsou splněny, a to i ve vztahu k části ústavní stížnosti, kterou stěžovatel napadá rozhodnutí okresního a krajského soudu o návrhu na odklad exekuce. I když dovolání ve věci odkladu exekuce bylo objektivně nepřípustné podle § 238 odst. 1 písm. d) občanského soudního řádu, krajský soud stěžovatele nesprávně poučil o přípustnosti dovolání za podmínek § 237 občanského soudního řádu. Řídil-li se stěžovatel tímto poučením, nelze mu to klást k tíži při posuzování, zda jsou splněny procesní podmínky řízení o ústavní stížnosti (nález ze dne 31. 1. 2012 sp. zn. IV. ÚS 3476/11 , bod 21).
8. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů. Do jejich rozhodovací činnosti zasahuje pouze tehdy, zjistí-li v řízení o ústavní stížnosti porušení základních práv a svobod jednotlivce [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. To v posuzované věci neshledal.
9. Podle obecných soudů je z hlediska § 55 odst. 7 a násl. exekučního řádu podstatné, kdy byla alespoň částečně uspokojena vymáhaná povinnost. Po vydání exekučního příkazu v březnu 2021 došlo vymožení částky přesahující 7 890,90 Kč a k částečnému uspokojení vymáhané povinnosti v červenci 2021, takže šestiletá lhůta podle § 55 odst. 7 exekučního řádu dosud neuběhla, respektive běží znovu ode dne následujícího po dni částečného vymožení povinnosti. Obecné soudy přezkoumatelným způsobem vyložily, že není relevantní, kdy byly zajištěny akcie, jejichž prodejem došlo k částečnému uspokojení vymáhané povinnosti. Tento výklad v kontextu posuzované věci nevybočuje z ústavních mezí.
10. Ústavní rozměr nemá s ohledem na okolnosti věci námitka, že exekutorka postupovala účelově, aby zabránila zastavení exekuce podle ustanovení § 55 odst. 7 a násl. exekučního řádu. Tato ustanovení jsou výsledkem novelizace provedené zákonem č. 286/2021 Sb. (později byla tato ustanovení předmětem dalších novelizací). V březnu 2021, kdy exekutorka vydala exekuční příkaz, ale uvedený zákon ještě nebyl ani platný - platnosti nabyl až dne 30. 7. 2021 a účinnosti dne 1. 1. 2022. Nelze tedy dovozovat, že by postup exekutorky bylo možné hodnotit jako zjevné zneužití práva a snahu obejít platnou či účinnou právní úpravu. V tomto ohledu je věc srovnatelná s jinými případy, v nichž byly ústavní stížnosti brojící proti nezastavení exekuce podle § 55 odst. 7 exekučního řádu shledány zjevně neopodstatněnými (viz usnesení sp. zn. I. ÚS 2677/23
ze dne 10. 1. 2024, týkající se exekuce vedené od roku 2014, v níž bylo v roce 2019 vymoženo 5 000 Kč, a usnesení sp. zn. I. ÚS 1845/24
ze dne 4. 7. 2024, týkající se exekuce vedené od roku 2017, ve které bylo v roce 2018 vymoženo 500 Kč).
11. Ústavněprávní vadou není zatížen ani závěr, že výtěžek z prodeje akcií stačil k uhrazení nákladů exekuce, a proto nejsou splněny podmínky pro zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. e) občanského soudního řádu. Nebyly-li dány důvody pro zastavení exekuce, nebyl dán důvod ani pro její odklad. Zbývá dodat, že stěžovatel může podat nový návrh na zastavení exekuce, má-li za to, že pro to již jsou splněny důvody.
12. Ústavní soud neshledal namítaná porušení základních práv stěžovatele. Proto odmítl ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 10. prosince 2025
Jiří Přibáň v. r.
předseda senátu